16 C 165/2020-33

Rubrum

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem JUDr. Jaroslavem Hiklem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] občanka Slovenské republiky adresa pro doručování: [adresa] c. [příjmení] 87, [obec] nad Topĺou, Slovenská republika o zaplacení 51 867,48 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 43 911 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p.a. od [datum] do zaplacení, to vše ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V celém zbývajícím rozsahu, kterým se žalobce domáhal po žalované zaplacení další částky ve výši 7 906,48 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p.a. od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11.900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] doplněnou podáním ze dne [datum] se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 51.867,48 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že jeho právní předchůdce [právnická osoba], [IČO], uzavřel s žalovanou dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě poskytl žalované účelový úvěr ve výši 8.405 Kč na nákup vybraného zboží a současně revolvingový úvěr do výše 45.000 Kč. Žalovaná vyčerpala finanční prostředky v celkové výši 47.391,14 Kč v období od [datum] do [datum], avšak na dohodnuté splátky uhradila pouze 1 splátku ve výši 2.994 Kč dne [datum], nic více. Předchůdce žalobce proto zesplatnil úvěrový dluh ke dni [datum]. Předchůdci žalobce tak vznikl nárok na úhradu úvěrového dluhu v celkové výši 51.867,48 Kč sestávajícího z neuhrazené dlužné jistiny 45.271,96 Kč, smluvní pokuty ve výši 553,47 Kč, pojistného ve výši 918,85 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 4.473,20 Kč, z nákladů na vymáhání pohledávky ve výši 600 Kč a z nákladů na uplatnění pohledávky ABC costs ve výši 50 Kč Smlouvou ze dne [datum] předchůdce žalobce převedl spornou pohledávku na žalobce. Přes předžalobní upomínku žalovaná dlužnou částku žalobci dosud neuhradila. Úvěruschopnost žalované zjistil předchůdce žalobce z„ informací od žalované při osobním pohovoru“ a ověřil je z databází [příjmení], BRKI, NRKI a ISIR (insolvence). Přitom zdůraznil, že úvěruschopnost žalované provedl řádně podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb.

2. Soud se prvně zabýval otázkou, zda má pravomoc věc projednat a rozhodnout a podle jakého právního řádu se bude věc řídit. Vycházel přitom z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne [datum] (dále jen„ Brusel 1 [příjmení]“). Žalovaná je občankou Slovenské republiky, spornou spotřebitelskou smlouvu uzavřela na území ČR a místo plnění ze smlouvy bylo v České republice. Pravomoc bylo tudíž třeba určit podle kapitoly II., oddílu 1, článku 7 písm. a)„ Brusel 1 [příjmení]“, z něhož vyplývá, že osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněna, a podle čl. 17 odst. 1 písm. c)„ Brusel 1 [příjmení]“ týkajícího se spotřebitelských sporů. S ohledem na uvedené soud uzavřel, že má pravomoc ve věci jednat a rozhodnout. Pokud pak jde o rozhodné právo, tak soud věc posoudil podle ustanovení článku 6 odst. 1 písm. a) a také podle čl. 10 odst. 1) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne [datum] o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen„ Nařízení Řím I“) a uzavřel, že vztahy mezi účastníky řídí českým hmotným právem.

3. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila, v řízení zůstala zcela pasivní, neplnila své procesní povinnosti ve smyslu § 101 odst. 1 o.s.ř. (tvrdit významné skutečnosti důležité pro rozhodnutí a plnit důkazní a jiné povinnosti), tvrzený nárok žalobce ani jeho výši vůbec nezpochybňovala ani nerozporovala a k nařízenému jednání soudu se bez omluvy nedostavila. Soud proto postupoval podle § 100 odst. 1 a § 101 odst. 3 o.s.ř. a věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované, přitom vycházel z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Na základě provedeného dokazování zjistil soud skutkový stav věci takto:

5. Pokud jde o tvrzený závazkový vztah mezi účastníky, tak nedatována Žádost/ Smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] nebyla podepsána ani zástupcem BNP Parisbas personal finance se sídlem [adresa], ani nebyla žalovanou vlastoručně podepsána ani neobsahuje elektronický podpis žalované ani zástupce žalobce. Podle rubriky zaměstnání měla žalovaná pracovat v soukromém sektoru u firmy mw dias a.s. IČ [číslo] se sídlem [ulice a číslo] [obec] současně jako úřednice, logistik, účetní i jako zdravotní sestra. Pokud jde o její poměry, tak žalovaná měla mít čistý měsíční příjem 9.282 Kč a výdaje pouze a jedině na bydlení ve výši 9.000 Kč měsíčně. Další pravidelné výdaje na výživné, faktury, telefon, internet ani na splácení dalších závazků žalovaná neměla žádné. Z těchto údajů ale vyplývá, že žalovaná nejedla, nešatila se, neměla náklady na hygienu, žádné další závazky apod. a že každý měsíc mohla ze svých příjmů ušetřit 282 Kč. Bez jakéhokoliv odůvodnění se v rubrice nachází další nekonkrétní údaj o tom, že„ celkový příjem domácnosti byl 29.282 Kč“, nic více. Nebylo uvedeno, co všechno tvoří tento údajný celkový příjem ani od koho ani z jakých prostředků je čerpán. Výše uvedené údaje nebyly vůbec konkretizovány (za jaké časové období je uváděný příjem, s kým byla uzavřena smlouva týkající se bydlení, kdo a z čeho měl dále přispívat na náklady domácnosti) a už vůbec nebyly žádnými listinami doloženy. Tyto údaje nebyly žalovanou ani vůbec podepsány. V části III. smlouvy pod označením Revolvingový úvěr se nachází předtištěný formulář o tom, že žalovaná žádá o poskytnutí revolvingového úvěru do částky 45.000 Kč, že měsíční splátka má činit min. 5% z dlužné částky, nejméně 500 Kč a úroková sazba, RPSN a poplatky. V části IV. smlouvy je rovněž předtištěný formulář o tom, že prodejní cena za nekonkretizovanou bílou techniku od neuvedeného dodavatele je 9.339 Kč, že celková výše úvěru je 8.405 Kč, že přímá platba byla 934 Kč, že výše měsíční splátky je 933 Kč, počet splátek 10a výše RPSN 23,34 %, cena za čerpání 1.385 Kč a datum dodání [datum]. Na závěr textu na str. [číslo] se nachází pouze čtvereček se vloženým x a pod tímto prohlášením bylo vyznačeno místo, kde se měla žalovaná podepsat. Žádný podpis zástupce předchůdce žalobce ani žádným podpis žalované, a to ani elektronický, se ve smlouvě nenachází.

6. Další formuláře označené jako Informace o zprostředkovateli spotřebitelského úvěru, o standardních informací o spotřebitelském úvěru, prohlášení klienta ani Všeobecné obchodní podmínky nejsou elektronicky ani vlastoručně podepsány zástupcem předchůdce žalobce a už vůbec ne žalovanou. Pouze rámcová smlouva o poskytování bankovních produktů je podepsána zástupcem předchůdce žalobce, nikoliv však žalovanou.

7. Pokud jde o plnění předchůdcem žalobce, z úvěrové historie k účtu [číslo] označeného jako [příjmení] [jméno], jejíž pravdivost žalovaná nezpochybňovala, mělo dojít k plnění ve prospěch žalované dne [datum] ve výši 8.405 Kč, dne [datum] ve výši 30.000 Kč, dne [datum] ve výši 6.500 Kč a dne [datum] ve výši 2.000 Kč. Žalovaná měla obdržet celkem částku 46.905 Kč.

8. Pokud jde o plnění žalované na smlouvu o úvěru, tak podle obsahu žaloby i výše označené úvěrové historie k účtu [číslo] měla žalovaná uhradit dne [datum] pouze částku 2.994 Kč, nic více.

9. Z oznámení ze dne [datum] soud dále zjistil, že předchůdce žalobce pro prodlení žalované s úhradou úvěrového dluhu odstoupil od sporné úvěrové smlouvy. Ceník firmy ABC costs obsahuje finanční vyjádření za specifikované konkrétní úkony. Podle smlouvy ze dne [datum] ve znění dodatků a příloh postoupil právní předchůdce žalobce spornou pohledávku žalobci a žalovanou o postoupení informoval dopisem ze dne [datum]

10. Pokud jde o otázku prověřování schopnosti žalované poskytnutý úvěr vrátit, tak žalobce jako důkaz k prokázání této skutečnosti označil smlouvu i výpis rejstříku [příjmení] a soudu navrhl, ať si výpis sám opatří. Pro zjevnou nadbytečnost soud tento důkaz neprovedl, neboť by neměl pro výsledek sporu žádný relevantní význam.

11. Na projednávanou věc soud aplikoval občanský zákoník č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) a zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) ve znění účinném ke dni tvrzenému uzavření smlouvy [datum].

12. Podle § 1 odst. 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o.z.) nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

13. Podle § 2 odst. 1 o.z. každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit.

14. Podle § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

15. Podle § 6 odst. 2. o.z. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

16. Podle § 561 o.z. k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat (odst. 1).

17. Podle § 562 o.z. písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby (odst. 1). Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý (odst. 2).

18. Podle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

19. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Podle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

21. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

22. Podle § 2399 odst. 1 o.z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

23. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená 24. Podle § 1802 o.z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

25. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

26. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Podle § 87 odst. 1) zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Podle § 87 odst. 2) zákona o spotřebitelském úvěru je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

29. Podle § 87 odst. 3) zákona o spotřebitelském úvěru změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

30. Podle § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu.

31. Podle § 122 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč.

32. Podle § 122 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.

33. Soud nejprve obecně uvádí, že právní jednání podle § 545 o.z. představuje projev vůle, který směřuje k vyvolání právních následků, které právní řád s takovým projevem vůle spojuje. Vůle je vnitřní psychický vztah jednajícího k zamýšlenému (chtěnému) právnímu následku. Vůle je založena na tom, jaké právní následky chce účastník svým projevem vyvolat. Má-li být vůle právně relevantní, musí být projevena navenek určitým objektivně poznatelným způsobem. Právní jednání je založeno na jednotě vůle a jejího projevu, základním pojmovým znakem každého právního jednání je projev vůle. Samotná vůle bez projevu nemůže vést ke vzniku právního jednání. Vůle může být projevena konáním (komisivně), nebo nekonáním (omisivně), komisivní jednání pak může být výslovné či konkludentní.

34. Z ustanovení § 561 odst. 1 o.z. dále vyplývá, že k platnosti právního jednání v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Pojem podpisu není v o.z. definován, rozumí se jím však uvedení jména a příjmení jednající osoby na konci textu právního jednání. Podpis má plnit zejména funkci určení osoby, která právní jednání uskutečnila. Proto se trvá na požadavku vlastnoručního podpisu (viz rozhodnutí NS ČR 25 Cdo 368/99). Právní jednání učiněné elektronicky lze také elektronicky podepsat. Ustanovení § 562 o.z. pak doplňuje § 561 o.z. ohledně jednání a podpisu v elektronické podobě. I z tohoto ustanovení vyplývá, že elektronický podpis datové zprávy nesmí u právního jednání v písemné formě chybět. Úprava elektronického podpisu byla dříve provedena zákonem č. 227/2000 Sb. o elektronickém podpisu, která byla ale ke dni [datum] zrušena a nahrazena novým zákonem č. 297/2016 Sb. o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, účinným ode dne [datum] dosud. Z § 5 písm. b) cit. zákona vyplývá, že při podepisování elektronického dokumentu kterým se právně jedná je osoba při výkonu své působnosti povinna použít pouze kvalifikovaný elektronický podpis. Z § 6 odst. 1 cit. zákona dále vyplývá, že podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná mimo jiné i vůči jiné osobě v souvislosti s výkonem její funkce, lze použít pouze uznávaný elektronický podpis, kterým se podle odst. 2 cit. ustanovení rozumí zaručený elektronický podpis založený na kvalifikovaném certifikátu pro elektronický podpis nebo kvalifikovaný elektronický podpis. Z § 7 cit. zákona dále vyplývá, že pokud se bude podepisovat elektronický dokument, kterým se právně jedná v jiných případech, než podle § 5 a § 6 odst. 1 cit. zákona, pak je nutno použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis případně jiný typ elektronického podpisu.

35. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k následujícím právním závěrům.

36. Soud nejprve uzavřel, že mezi předchůdcem žalobce a žalovanou vůbec nedošlo k platnému uzavření smlouvy o úvěru dne [datum] (ani jindy). V řízení bylo totiž prokázáno, že na Žádosti/ Smlouvě o úvěru chybí vlastnoruční podpis zástupce předchůdce žalobce i vlastnoruční podpis žalované. Chybí rovněž elektronický podpis předchůdce žalobce i žalované potřebné úrovně – t.j. zaručený elektronický podpis případně uznávaný elektronický podpis zajišťující věrohodnou identitu jednající osoby. Nebyla ani prokázána spolehlivost záznamů o právních jednáních v elektronickém systému předchůdce žalobce, neboť nebylo doloženo, že záznamy jsou skutečně prováděny systematicky a postupně a jsou chráněny proti změnám. Přitom smlouva o úvěru podle § [číslo] představuje právní jednání podle § 545 o.z. a podle § 104 zákona o spotřebitelském úvěru vyžadovala písemnou formu. K platnosti písemné smlouvy je pak podle § 561 odst. 1 a § 562 odst. 1 a 2 o.z. zapotřebí podpisu obou smluvních stran za jejím textem. Poněvadž je smlouva v elektronické verzi, bylo zapotřebí, aby podle § 5, § 6 a § 7 zákona č. 297/2016 Sb. byl za text smlouvy umístěn za žalobce (jednajícího v rámci své působnosti, tj. v rámci předmětu své činnosti) i za žalovanou buď zaručený elektronický podpis nebo uznávaný elektronický podpis, jež zaručuje řádné zjištění identity jednajícího (viz § 561 a § 562 o.z.), což tzv.„ jiný typ elektronického podpisu“ podle § 7 cit. zákona neumožňuje. Poněvadž samotná smlouva o úvěru žádný, a to ani předepsaný elektronický podpis obou smluvních stran neobsahuje, nemohly pak nastat účinky řádně uzavřené smlouvy o úvěru ve smyslu § 545 a § 2395 o.z. (viz usnesení Ústavního soudu ČR IV [číslo] ze dne [datum]).

37. Právní zástupce žalobce se sice pokoušel soud při jednání přesvědčit, že počítačem vyznačený křížek ve čtverečku na závěr textu smlouvy je právě elektronickým podpisem žalované, avšak marně. Počítačem vytvořený křížek sám o sobě žádný elektronický podpis žalované nepředstavuje. Soudu je sice z historie známo, že v minulých staletích osoby, které se neuměly podepsat, používaly namísto svého podpisu křížek. [příjmení] byl ale vytvořen jednající osobou vlastnoručně a nikoliv počítačem.

38. K tomu ještě soud zdůrazňuje, že uzavírání úvěrových smluv představuje právní jednání se závažným dopadem do majetkového postavení především dlužníka. Je přitom obecně známou skutečností, že obchodní i úvěrové firmy s osobními i citlivými údaji fyzických osob obchodují, případně je využívají z dřívějších právních vztahů. Navíc řadu těchto údajů lehce zjistit jak z veřejných rejstříků (např. katastr nemovitostí, obchodní rejstřík), tak i z registrů dlužníků. [příjmení] bylo vyloučeno zneužití osobních i citlivých údajů chráněných zákonem o ochraně osobních údajů jinými osobami, je proto nezbytné, aby elektronické podpisy právních jednání v písemné formě byly provedeny buď zaručeným nebo uznávaným elektronickým podpisem.

39. Soud dále zdůrazňuje, že z obsahu formuláře Žádosti/ Smlouvy ani ze všech dalších formulářů žádný osobní projev vůle žalované směřující k uzavření smlouvy nevyplývá.

40. I v případě, že by tvrzená smlouva o úvěru podpisy oprávněného zástupce předchůdce žalobce a žalované obsahovala, byla by stejně absolutně neplatná podle § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., neboť žalobce ničím neprokázal, že splnil zákonem mu uloženou povinnost řádně a s odbornou péčí zjišťovat a ověřovat schopnost žalované poskytnutý úvěr bez větších problémů vrátit 41. Předmětem řízení je smlouva o spotřebitelském úvěru. Z celkové právní úpravy a soudní judikatury na ochranu spotřebitele vyplývá požadavek na poskytovatele úvěrů, aby při celém procesu uzavírání úvěrových smluv a při samotném poskytování finančních prostředků jednal transparentně, srozumitelně, odborně a aby dodržoval zásady fair play. Je to z důvodu nerovného postavení smluvních stran. Poskytovatel úvěru má obvykle k dispozici velké finanční zdroje, odborný aparát vyškolený v oboru, dobře placené právní zástupce, a jeho zájmem a cílem je co nejvyšší profit (zisk) z poskytnutých financí. Oproti němu je žadatel o úvěr či zápůjčku obvykle laik bez jakéhokoliv právního povědomí, bez právní podpory, bez finančních prostředků, velmi často finančně negramotný, nemajetný a zadlužený.

42. Při posuzování celého procesu uzavírání a realizace spotřebitelských smluv se soud musí řídit mimo jiné i následujícími pravidly: a. při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější (viz rozhodnutí I. ÚS 2063/17 ze dne [datum]), b. nejsou zakázaná ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem (viz § 1813 poslední věta o.z.), c. neurčité a nesrozumitelné ujednání o ceně podléhá přezkumu nejen gramaticky, ale i ekonomicky, aby řádně informovaný spotřebitel mohl na základě jasných a srozumitelných kritérií předvídat ekonomické důsledky, které z toho pro něj plynou (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] [jméno] v. OTP Jelzálogbank Zrt, C [číslo], ze dne 30. 4. 201), d. otázku, zda poskytovatel úvěru řádně zjišťoval a posuzoval úvěruschopnost spotřebitele, je soud povinen zkoumat z úřední povinnosti (viz. výklad článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41, rozsudek KS [obec] ze dne 11.4.2019, sp. zn 15 Co 118/2019 ve věci žalobce [příjmení] [jméno], nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 ze dne [datum], rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo] 18 OPR-Finance), e. je neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů (viz. nálezy Ústavního soudu I. ÚS 199/11 ze dne [datum], III ÚS 4084/12 ze dne [datum]), f) články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (viz rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR-Finance).

43. Soud musí rovněž postupovat podle přikázání, které již Ústavní soud mnohokrát vyslovil (např. ve věci sp. zn. II. ÚS 1648/10), že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti. Ústavní soud přitom mj. zdůraznil, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka rozhodnutí, svazek 7, nález [číslo] str. 87, vyhlášen pod [číslo] Sb., nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 19/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 13, nález [číslo] str. 131, vyhlášen pod [číslo] Sb.). Při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém je třeba vždy nalézat i principy uznávané demokratickými právními státy.

44. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda předchůdce žalobce řádně a s odbornou péčí zjišťoval a posuzoval úvěruschopnost žalované podle § 86 odst. 1 věta první a zda na základě výsledku posuzování mohl mít žalobce důvodné pochybnosti o schopnosti žalované spotřebitelský úvěr splácet podle § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru.

45. Soud nejprve předesílá, že otázku úvěru schopnosti žalovaného podle § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je soud povinen zkoumat podle § 588 o.z. z moci úřední, t.j. bez návrhu účastníků (viz rozsudek KS [obec] ze dne 14.3.2018, č.j. 8 Co 47/2018-50, nález Pléna Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 1/10 bod [číslo] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, nález Ústavního soudu III. ÚS 4129/18 ze dne [datum], rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo] OPR-Finance). K textu § 87 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru„ že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy“ soud nepřihlížel, neboť toto ustanovení je evidentně v rozporu s uvedenou Směrnicí EP a tudíž s právem Evropské unie. I když žalovaný námitku neplatnosti úvěrové smlouvy pro porušení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nevznesl, nemá jeho pasivita na povinnost soudu zabývat se touto otázkou z úřední povinnosti žádný vliv.

46. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru upravuje povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Primárním chráněným zájmem podle zákona o spotřebitelském úvěru je ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Jakkoliv je tento chráněný zájem odlišný od primárního chráněného zájmu v případě zákona o bankách, tj. ochrany prostředků vkladatelů, v konečném důsledku je cíl tentýž: zajistit, aby věřitel předcházel vzniku nesplácených pohledávek za spotřebiteli. Zároveň však zákon chrání i zodpovědné poskytovatele před tím, aby jejich pohledávky byly rozřeďovány tím, že bude spotřebitel nucen hradit i další závazky, na jejichž úhradu již nemá prostředky. Konečně je chráněn i celospolečenský zájem na minimalizaci negativních jevů spojených s insolvencí spotřebitelů, tedy exekuce, ztráta motivace k výdělečné činnosti, ztráta daňových příjmů státu a naopak nárůst výdajů na sociální dávky (viz. Komentář k zákonu o spotřebitelském úvěru, autoři [příjmení] a spol., nakladatelství C.H.Beck, 2017). Úvěruschopnost spotřebitele je věřitel povinen zjišťovat a posuzovat s odbornou péči jak před vznikem závazku, tak před jeho jakoukoliv změnou, která by znamenala významné navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015 vyslovil, že za odbornou péči se považuje vysoce kvalifikovaná činnost profesionála v příslušném oboru, při níž plní všechny povinnosti stanovené zákonem a současně jedná čestně, spravedlivě, v souladu se zásadami dobré víry a v nejlepším zájmu dlužníka. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele, tj. jak příjmy, tak výdaje. Při posouzení úvěruschopnosti musí věřitel vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, anebo naopak zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba (rodiče, manžel, druh, děti) atp. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Odborná péče věřitele mimo jiné zahrnuje i skutečnost, že při tom věřitel nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů (např. nájem v místě a čase obvyklý či jiné průměrné výdaje domácnosti), ale vždy bere v potaz konkrétní situaci spotřebitele žádajícího o spotřebitelský úvěr. Odborná péče předpokládá, že věřitel ověří údaje i informace, které mu dlužník o svých osobních, příjmových, výdajových a majetkových poměrech uvede jak z veřejných rejstříků, tak i z objektivních podkladů, které mu musí spotřebitel doložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele objektivně zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. A pouze tehdy, nebudou-li důvodné pochybnosti o úvěru schopnosti dlužníka úvěr splácet, lze dlužníku spotřebitelský úvěr poskytnout (viz rozsudek NS ČR ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18). Při posuzování úvěruschopnosti žadatele o úvěr je také třeba mj. zohlednit, zda se žadatel v minulosti nenacházel v úpadku, jaká je jeho základní časová mzda bez mimořádných mzdových složek, jaké jsou výdaje žadatele a zda údaje na výpisech z účtu žadatele nevzbuzují pochybnosti (viz. (Rc) 38 C 296/2017). Povinnost věřitele posoudit s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr byla již mnohokrát vyložena v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu ČR i Ústavního soudu ČR (viz např. rozsudek NS ČR ze dne 20.3.2019, č.j. 33 Cdo 201/2018, rozsudek NS ČR ze dne 25.7.2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozhodnutí ÚS ČR ze dne 5.3.2019, č.j. TZ 26/2019, rozhodnutí NSS ČR ze dne 1.4.2015, č.j. 1 As 30/2015). Podle uvedené judikatury věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr tehdy, vyjde-li pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, přičemž na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.

47. Žalobce v žalobě tvrdil, že jeho předchůdce posuzoval schopnost žalované poskytnutý úvěr řádně a včas vrátit s náležitou odbornou péčí v souladu s platným ustanovením 86 zákona č. [číslo] Sb. Důkazem o tom měla být jak samotná smlouva, tak i výpis z rejstříku [příjmení], jež si měl soud sám vyžádat.

48. Z provedených důkazů ale toto odvážné tvrzení žalobce vůbec nevyplývá. Z údajů o poměrech žalované, které jsou uvedeny v Žádosti/ Smlouvě, je zřejmé, že přestože žalovaná měla rozsáhlý pracovní záběr (když pracovala současně jako úředník, logistik, účetní a zdravotní sestra), přesto měla čistý měsíční příjem v pouhé výši 9.282 Kč. Po odečtení nákladů na bydlení 9.000 Kč, mohla žalovaná měsíčně uspořit 282 Kč za předpokladu, že již nevynakládala žádné finanční prostředky na jídlo, ošacení, hygienu, mobil, internet apod. Je nabíledni, že ani z této zbývající částky nemohla hradit dohodnuté splátky na úhradu bílého zboží ve výši 933 Kč měsíčně, natož splátky z revolvingového úvěru. A pokud jde o nekonkrétní údaj, že„ celkový příjem domácnosti je 29.282 Kč, což je deklarovaný čistý příjem žalované 9.282 Kč navýšený o částku 20.000 Kč, tak z formuláře nelze zjistit, co tento příjem vlastně znamená a zda se jedná o pravdivý nebo vymyšlený údaj. Pokud by předchůdce žalobce skutečně řádně zjišťoval a ověřoval úvěruschopnost žalované, natož s odbornou péčí, musel by si od žalované vyžádat podklady o výši jejích tvrzených příjmů a výdajů. To však předchůdce žalobce z nepochopitelných důvodů neudělal a vůbec se nezajímal, z čeho vlastně bude žalovaná poskytnutý úvěr splácet. Nepodložené údaje jsou neověřitelné a zjevně neodpovídají reálné skutečnosti. Neúplným a nepodloženým údajům v údajné úvěrové smlouvě ani v ostatních formulářích žalobce nelze věřit. Z žalobcem předložených listin je evidentní, že mu vůbec nešlo o řádné prošetření ani o ověření úvěruschopnosti žalované a že ho tato zákonem mu uložená povinnost ve skutečnosti vůbec nezajímala. V souladu se svojí firemní politikou, která je soudu známá z projednávání všech úvěrových sporů žalobce, byl totiž žalobce rozhodnut poskytnout žalované požadované finanční prostředky, a to bez ohledu na její skutečné možnosti je žalobci vrátit.

49. Soud neprováděl důkaz výpisem žalované z rejstříku [příjmení], neboť by z něj nebylo možno zjistit jakékoliv reálné údaje o příjmech a výdajích žalované v rozhodnou dobu. Proto jej pro nadbytečnost neprováděl.

50. Soud uzavírá, že žalobce v řízení ničím neprokázal, že při uzavírání úvěrové smlouvy dne [datum] (nebo jindy) zjišťoval a posuzoval schopnost žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr s řádnou, natož s odbornou péčí. Nesplnění této povinnosti má podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru podle § 588 o.z. Na základě absolutně neplatné smlouvy nelze žalobci žalobou uplatněné nároky přiznat.

51. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, pak představují plnění bez platného závazku, které si musí smluvní strany podle § [číslo] odst. 1 a 2 a § 2993 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vzájemně vrátit. V ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je také výslovně uvedeno, že v případě neplatné smlouvy je spotřebitel povinen vrátit věřiteli pouze poskytnutou jistinu úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

52. Při rozhodování o rozsahu vrácení vzájemného plnění obou účastníků podle citovaných znění o.z. a ZSÚ okresní soud vyšel z obecného principu, že základem pro vrácení plnění je sice obecné ustanovení § 2991 a § 2993 o.z. jako lex generalis, ale že ve věcech spotřebitelských úvěrů týkajích se otázky splnění zákonné povinnosti žalobce zjistit a prošetřit úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, se musí postupovat podle speciální právní úpravy vtělené do ustanovení § 87 odst. 1 a 2 ZSÚ (lex specialis). Při aplikaci obou úprav podle o.z. a ZSÚ ve věcech týkajících se spotřebitelských sporů musí se použít také judikatura soudů týkající se ochrany spotřebitele. Jedná se především o zásady, že při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení, a připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější (viz rozhodnutí I. ÚS 2063/17 ze dne [datum]), a že je neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů (viz. nálezy Ústavního soudu I. ÚS 199/11 ze dne [datum], III ÚS 4084/12 ze dne [datum]). Současně soud přihlédl i k usnesení Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 1/10 (především body 41. a 42.), ke shora označeným nálezům Ústavního soudu ČR, k důvodové zprávě k § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb. a k vývoji judikatury ESLP směřující k čím dál tím větší ochraně spotřebitelů před nekalými praktikami nebankovních subjektů (rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne [datum] ve věci C [číslo] 18 OPR-Finance).

53. Rozdíly mezi obecnou a zvláštní úpravou jsou přitom výrazné. Podle obecného ustanovení § [číslo] o.z. (bez lze vzájemné plnění započítat až na základě námitky dlužníka a v případě prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se věřiteli přiznává i zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o.z.

54. Oproti tomu podle ustanovení § 87 ZSÚ a důvodové zprávy k tomuto ustanovení je v případě nesplnění povinnosti věřitele zjistit a prošetřit úvěruschopnosti spotřebitele uložena spotřebiteli povinnost vrátit věřiteli pouze poskytnutou jistinu (nic více), avšak v době odpovídající jeho možnostem, což je obvykle ve splátkách, v jakých je schopen je splácet. Jde o hmotněprávní ustanovení, jehož smyslem je rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase, a pokud spotřebitel takto poskytnutou jistinu řádně splácí, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany spotřebitele (viz důvodová zpráva k § 87 v ASPI). V tomto ustanovení chybí rovněž podmínka, že vzájemné plnění lze započítat pouze na návrh.

55. Ze speciálního ustanovení § 87 ZSÚ ve spojení s výše uvedenými principy ochrany spotřebitele podle názoru okresního soudu vyplývá, že spotřebitel jako dlužník je povinen vrátit žalobci jako věřiteli pouze neuhrazenou jistinu úvěru, a že započtení vzájemných pohledávek musí soud provést z úřední povinnosti, aby byl dodržen princip, že věřiteli poškozujícího spotřebitele nelze poskytovat právní ochranu a že podle § 6 odst. 2 o.z. nelze připustit, aby škodící věřitel těžil ze svého protiprávního činu v podobě získání jiných nároků, na které nemá ze zákona právo. Z ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ rovněž vyplývá, že spotřebitel, kterému neměl být úvěr vůbec poskytnut, se nemůže dostat do prodlení s jeho vrácením, pokud vrací poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho schopnostem. Z tohoto hmotněprávního ustanovení je zřejmý záměr zákonodárce nepřiznat škodícímu věřiteli žádné (ani zákonné) úroky z prodlení po dobu, dokud dlužící spotřebitel nevrátí dlužnou jistinu podle svých schopností. Pokud je spotřebitel aktivní a v řízení prokáže, že jeho poměry mu neumožňují zaplatit dlužnou úvěrovou jistinu jednorázově, může soud stanovit plnění ve splátkách. Do úhrady dlužné jistiny podle rozhodnutí soudu se ale spotřebitel nemůže dostat do prodlení, takže mu nelze povinnost k úhradě zákonných úroků z prodlení uložit. Pokud je spotřebitel pasivní (jako ve většině případů, s čímž úvěroví věřitelé počítají), může soud uložit spotřebiteli povinnost vrátit úvěrovou jistinu jednorázově ve stanovené lhůtě. Do uplynutí této soudem stanovené lhůty se spotřebitel nemůže dostat s úhradou dluhu do prodlení, proto mu opětovně nelze zákonný úrok z prodlení uložit. I v takto stanoveném způsobu vrácení jistiny se projevuje sankce pro úvěrového věřitele. Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud podle § 87 odst. 2 ZSU na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím soudu změnit.

56. Podle názoru okresního soudu, s přihlédnutím k citovanému přikázání, ustanovení § 87 ZSÚ ani ustanovení § 2993 o.z. ve spotřebitelských sporech ve spojení s uvedenými principy na ochranu spotřebitele ve skutečnosti vůbec nepřipouští, aby se započítávání vzájemného plnění provádělo jen na formální návrh spotřebitele. Mechanickou aplikací ustanovení § 2993 o.z. (tj. prováděním započítávání pouze na návrh spotřebitele) by se věřiteli fakticky přiznávaly i částky, na které by jinak neměl právní nárok. Šlo by o částky, které spotřebitel již zaplatil a které si sám věřitel započítal (jako v tomto případě) právě na sjednané úroky, úroky na navýšení jistiny, úroky z prodlení, poplatky, smluvní pokuty apod., na které nemá zákonný nárok. Tímto formalistickým postupem by se tak věřiteli ve skutečnosti přiznávalo více, než na co by měl podle § [číslo] a § 87 ZSÚ právo, a na jeho straně by pak vznikalo bezdůvodné obohacení na úkor spotřebitele, a takto by docházelo ke vzniku další nespravedlnosti legalizované soudem. Takový postup je v přímém rozporu se smyslem právní úpravy na ochranu spotřebitele. Soud je přesvědčen, že aby bylo možno dodržet smysl úpravy podle § 87 ZSÚ a § 2993 o.z., musí soud provádět započítávání vzájemných plnění z úřední povinnosti, aby k těmto (absurdním) situacím nemohlo docházet. Pouhá mechanická aplikace § 2993 o.z. bez návaznosti na § 87 zák. č. 257/2016 Sb. a na principy na ochranu spotřebitele je pro spotřebitele nevýhodná a způsobuje nespravedlnost i mezi aktivními nebo pasivními dlužníky. Kdo z dlužníků neuhradil věřiteli žádné splátky je na tom v konečném výsledku lépe, než spotřebitel, který se pokoušel své dluhy vůči věřitelům alespoň částečně uhradit.

57. Závěrem soud zdůrazňuje, že absolutní neplatnost sporné smlouvy způsobil žalobce tím, že svým hrubě nedbalým přístupem nerespektoval zákonem mu uložené povinnosti. Žalobce proto nesmí podle § 1 odst. 2 o.z. ani podle § 6 odst. 2 o.z. těžit z protiprávního stavu, který jeho předchůdce sám vyvolal. Soudu je z úřední činnosti známo (např. sp. zn. 16 C 36/2019, 16 C 233/2019), že se jedná o běžné praktiky předchůdce žalobce potažmo žalobce, kterými vhání své klienty do úvěrových pastí a do insolvence. Před těmito nekalými praktikami brojí jak Směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2008/48/ES ze dne [datum], tak i judikatura Ústavního soudu ČR i Nejvyššího soudu ČR.

58. V řízení bylo prokázáno, že bez platně sjednané smlouvy o úvěru, případně absolutně neplatné smlouvy o úvěru, poskytl předchůdce žalobce žalované 46.905 Kč a že žalovaná žalobci vrátila částku 2.994 Kč. S ohledem na vše uvedené soud podle § [číslo] odst. 1 a 2, § 2993 o.z. a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti započetl vzájemná plnění a uložil žalované povinnost vrátit žalobci zbývající dlužnou částku na jistině ve výši 43.911 Kč (odst. I. výroku rozsudku).

59. Soud ale pochybil, když v rozporu s výše uvedenými závěry uložil žalované zaplatit žalobci i úroky z prodlení ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, neboť přehlédl, že se žalovaná dosud do prodlení s vrácením úvěrové jistiny nedostala. 60 V celém zbývajícím rozsahu soud žalobu jako neoprávněnou zamítl, neboť se jednalo o plnění (část jistiny, smluvní úrok, smluvní pokutu, poplatek za administrativní činnost i zákonný úrok z prodlení) požadované na základě platně neuzavřené, případně absolutně neplatné smlouvy o úvěru (odstavec II. výroku rozsudku).

61. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl ve sporu úspěšný pouze částečně. Podle § 142 odst. 2 o.s.ř. má proto právo na poměrnou část nákladů řízení ve výši 70 % (od úspěchu ve výši 85% bylo třeba odečíst neúspěch 15), tj. na částku 11.900 Kč, která představuje žalobcem zaplacený soudní poplatek z podané žaloby ve výši 2.080 Kč a účelně vynaložené náklady za zastoupení advokátem, kterému dle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb. náleží odměna za 3,5 úkonů právní služby (za převzetí a přípravu zastoupení, za jednoduchou výzvu k plnění, návrh ve věci samé a účast při jednání soudu) ve výši 3.180 Kč za 1 úkon právní služby podle § 7 bod 5. citované vyhlášky, to znamená za 3,5 úkonů právní služby celkem 11.130 Kč, paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 3 citované vyhlášky ve výši 300 Kč za každý ze 4 úkonů právní služby, t.j. celkem částka 1.200 Kč, vše zvýšeno o 21 % DPH ve výši 2.590 Kč. Soud nepřiznal žalobci odměnu za jeho podání ze dne [datum], neboť jím žalobce doplňoval skutková tvrzení žaloby, která měl uvést již v žalobě ve věci samé. Celkové náklady řízení žalobce činily částku 17.000 Kč, z níž 70 % představuje právě částku 11.900 Kč.

Poučení