75 CO 183/2021 - 111

Rubrum

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Pavla Telce a soudců Mgr. Bronislava Berana a JUDr. Markéty Pokorné ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] občanka Slovenské republiky adresa pro doručování: [adresa] c. [příjmení] 87, [obec] nad [anonymizováno], [země] zastoupená opatrovnicí [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátkou sídlem [adresa] o zaplacení 51 867,48 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 6. 11. 2020, č. j. 16 C 165/2020-33, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 10. 6. 2022, č. j. 16 C 165/2020-88, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. v napadeném rozsahu, a to ohledně úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 43.911 Kč od 1. 2. 2020 do zaplacení mění tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem prvého stupně částku 5.644 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku, jejíž výše bude určena v samostatném usnesení, a to do tří dnů od právní moci usnesení, kterým bude určena jejich výše, a to na účet České republiky – Okresního soudu v Přerově.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 43.911 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 2. 2020 do zaplacení (výrok I.), v části o zaplacení 7.906,48 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 2. 2020 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl tak, že tuto přiznal žalobkyni proti žalované v částce 11.900 Kč (výrok III.) Doplňujícím rozsudkem ze dne 10. 6. 2022, č. j. 16 C 165/2020-88, pak žalobu zamítl stran částky 50 Kč a o nákladech řízení rozhodl tak, že tuto žádnému z účastníků nepřiznal.

2. Proti rozsudku brojí žalovaná odvoláním, a to pouze v rozsahu ve výrokové části I. přiznanému úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 43.911 Kč od 1. 2. 2020 do zaplacení, když podle jejího názoru rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Vyjádřila názor, že pokud okresní soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou je neplatná z důvodu dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, pak je povinností spotřebitele vrátit jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaná se tak nemůže dostat do prodlení s vrácením jistiny úvěru před tím, že jí uplyne lhůta stanovená v rozhodnutí soudu, proto žalobkyni nemohl být přiznán úrok z prodlení od 1. 2. 2020 tak, jak učinil okresní soud. Současně pak žalovaná poukázala na skutečnost, že písemné odůvodnění napadeného rozhodnutí ohledně úroku z prodlení nekoresponduje se samotným rozhodnutím.

3. Žalobkyně se k odvolání žalované vyjádřila tak, že jej považuje za nedůvodné. Podle jejího názoru v situaci, kdy vztah mezi účastníky byl vypořádán z titulu bezdůvodného obohacení, je pro určení prodlení a vzniku nároku na úrok z prodlení rozhodující okamžik, kdy byl dlužník k úhradě dluhu vyzván. Nejpozději podle žalobkyně byla žalovaná k úhradě dluhu vyzvána ve smyslu § 41 odst. 3 o. s. ř. (doručením žaloby), resp. předtím doručením předžalobní výzvy, když skutečnost, že tato nebyla žalované doručena, nemůže jít žalobkyni k tíži a v tomto směru odkazovala na ust. § 570 odst. 1 občanského zákoníku.

4. Krajský soud při konstatování včasnosti a přípustnosti odvolání žalované a jeho podání oprávněnou osobou přezkoumal rozsudek okresního soudu ve vymezeném rozsahu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

5. Z obsahu spisu vyplynulo, že návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu (dále jen EPR) ze dne 1. 7. 2020 se žalobkyně proti žalované domáhala zaplacení 51.867,48 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 51.817,48 Kč od 1. 2. 2020 do zaplacení za skutkových tvrzení o tom, že její právní předchůdkyně [právnická osoba] uzavřela dne [datum] s žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] kterou žalované poskytla dne 27. 6. 2019 částku 47.822,14 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku hradit v měsíčních splátkách po 2.500 Kč. Protože žalovaná úvěr nesplácela, došlo k jeho zesplatnění ke dni 31. 1. 2020. V řízení uplatněná pohledávka pak představuje neuhrazenou jistinu úvěru ve výši 45.271,96 Kč, úrok ve výši 4.473,20 Kč, poplatky ve výši 600 Kč, smluvní pokutu ve výši 553,47 Kč, náklady vymáhání ve výši 50 Kč a dlužné pojistné ve výši 918,85 Kč, přičemž tyto pohledávky byly na žalobkyni smluvně postoupeny. Okresní soud ve věci nevydal EPR, když za součinnosti policie zjistil, že žalovaná je občankou Slovenské republiky a na posledním známém bydlišti v ČR pod adresou [adresa], od září 2019 nebydlí. Skutečnost, že žalovaná je státním občanem Slovenské republiky, byla dále ověřena v rámci dožádání slovenského justičního orgánu s tím, že trvalý pobyt jmenované je ve [obec] nad [anonymizováno], pod adresou sídla obecního úřadu. Na tuto adresu okresní soud žalované zaslal žalobu spolu s výzvou k vyjádření se a rovněž na tuto adresu žalovanou obeslal k jednání nařízenému na den 4. 11. 2020, které se uskutečnilo v nepřítomnosti žalované a které bylo odročeno na den 6. 11. 2020, kdy byl vyhlášen napadený rozsudek. V situaci, kdy se okresnímu soudu nepodařilo doručit žalované písemné vyhotovení rozsudku, usnesením ze dne 11. 1. 2021 ustanovil žalované podle § 29 odst. 3 o. s. ř. opatrovníkem [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátku se sídlem [adresa], která za žalovanou napadla předmětné rozhodnutí odvoláním. Okresní soud pak věc předložil soudu odvolacímu, který však dne 27. 5. 2021 věc bez věcného vyřízení okresnímu soudu s pokyny vrátil zpět, neboť o odvolání žalované nemohlo být tehdy rozhodnuto. Po splnění pokynů ze strany okresního soudu, mimo jiné i po rozhodnutí o zbytku předmětu řízení doplňujícím rozsudkem, okresní soud spis spolu s odvoláním žalované znovu dne 30. 8. 2022 předložil odvolacímu soudu.

6. Předně krajský soud považuje za správná skutková zjištění okresního soudu o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 46.905 Kč a že žalovaná vrátila částku 2.994 Kč a dále zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně neprovedla posouzení úvěruschopnosti žalované, přičemž tato zjištění přejímá. Za podmínek § 213 o. s. ř. odvolací soud zopakoval dokazování ve vztahu k tvrzení žalobkyně o uzavření úvěrové smlouvy mezi její právní předchůdkyní a žalovanou. Takto odvolací soud provedl k důkazu elektronické dokumenty, které tvořily přílohu návrhu na vydání EPR, a to Žádost/smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] Přihláška k pojištění pro revolvingový úvěr (produktové smlouvy k rámcové smlouvě pro poskytování bankovních produktů a služeb [číslo]), Všeobecné obchodní podmínky [anonymizována čtyři slova], přičemž z těchto důkazů nemá odvolací soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru v písemné formě. Z dokumentu Žádost/smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] dále vyplynulo, že k poměrům žalované bylo deklarováno, že jejím zaměstnavatelem má být společnost [anonymizována tři slova] s , [IČO], že u něj žalovaná pracuje od roku 2018, že její čistý příjem činí 9.282 Kč, náklady na bydlení pak 9.000 Kč a celkový příjem domácnosti 29.282 Kč. Z dokumentu Odstoupení od uvěrové smlouvy ze dne 27. 12. 2019 bylo zjištěno, že tímto právní předchůdkyně žalobkyně oznamovala žalované (na adresu [adresa]), že v důsledku prodlení se splácením úvěru odstupuje od úvěrové smlouvy a ke dni 31. 1. 2020 se úvěr stává splatným v částce 51.818 Kč, která sestává z jednotlivých nároků v dokumentu uvedených. Skutečnost, že se tato listina dostala do dispoziční sféry žalované, nebyla v řízení prokázána. Z dokumentu Smlouva o postoupení pohledávek ve spojení s předávacím protokolem a potvrzením o přijetí úplaty postoupených pohledávek má odvolací soud za prokázané, že v řízení uplatněná pohledávka byla postoupena na žalobkyni.

7. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ), smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.

8. Podle § 75 ZSÚ Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

9. Podle § 86 ZSÚ odst. 1) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, odst. 2) poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

10. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ 1) poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle § 561 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen OZ) k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

12. Podle § 562 odst. 1 OZ písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.

13. Podle § 1958 odst. 2 OZ neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

14. Pokud se týká právního hodnocení posuzované věci, je třeba uzavřít, že úvěrová smlouva mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou nebyla uzavřena v zákonem předepsané písemné formě. Z provedeného dokazování vyplynulo, že právní jednání mělo být učiněno elektronickými prostředky, přičemž u zvoleného technického prostředku absentuje podmínka, že se jedná o prostředek, který zajišťuje určení jednající osoby. Za této situace tak bylo třeba, aby právní jednání učiněné elektronicky bylo elektronicky podepsáno. V rámci dokazování před odvolacím soudem vyplynulo, že elektronické podpisy na el. dokumentu vykazovaly stav neplatnosti, přičemž žalobkyně ani k výzvě odvolacího soudu a poučení o procesních následcích neoznačila důkazní prostředek k prokázání toho, že elektronický dokument byl elektronicky žalovanou podepsán. Procesním důsledkem uvedeného je pak tedy stav, kdy v řízení nebylo prokázáno, že úvěrová smlouva mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla uzavřena v písemné formě. K předepsané formě smlouvy a předepsaným náležitostem je důležité poznamenat, že zákon se zde odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 ObčZ). V případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by však sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, neboť prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši (kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěr vůbec nevyužil). Uplatní se však sankce podle § 110 odst. 1 ZSÚ (srovnej Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 521-526). Jestliže tedy absence zákonem předepsané písemné formy nezpůsobuje neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, pak v posuzované věci, kdy právní předchůdkyně žalobkyně žalované poskytla plnění a tato dílem hradila, lze uzavřít, že mezi těmi subjekty byla uzavřena smlouva o úvěru, a to přinejmenším v konkludentní formě.

15. Bylo tak povinností právní předchůdkyně žalobkyně postupovat v souladu s ust. §§ 75, 86 ZSÚ. Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje (jídlo, hygienické potřeby) uvedení částky životního minima.

16. V posuzované věci se tak odvolací soud zaměřil na vyřešení otázky, zda si právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru řádně splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele ve smyslu § 86 ZSÚ. Podle názoru odvolacího soudu tedy činnost poskytovatele spotřebitelského úvěru v daných souvislostech nespočívá na pasivním přijímání informací od spotřebitele, ale implikuje v sobě aktivní činnost, neboť je povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru, aby informace získané od spotřebitele podrobil testu minimálně zbytnosti, spolehlivosti a dostatečnosti. V posuzované věci vyplynulo, že žalovaná ve vztahu k právní předchůdkyni žalobkyně deklarovala své příjmy a část svých výdajů, přičemž z dokazování naopak nevyplynulo, že by si právní předchůdkyně žalobkyně své povinnosti podrobit takto získané informace testu zbytnosti, spolehlivosti a dostatečnosti splnila. Pokud pak žalobkyně k prokázání tvrzení o tom, že povinnost právní předchůdkyně žalobkyně ve smyslu § 86 ZSÚ byla splněna, navrhovala důkaz dožádáním rejstříku SOLUS, a okresní soud tomuto návrhu nevyhověl, lze tento postup akceptovat, neboť tímto důkazem by bylo lze prokázat pouze to, že právní předchůdkyně ověřovala pouze část skutečností, které je třeba zvažovat při posuzování úvěruschopnosti, a to zda žalovaná byla dlužníkem některého ze subjektů, který je členem sdružení SOLUS. Z uvedeného by však nebylo možno zjistit, zda si žalobkyně splnila povinnost ověřit si tvrzení žalované o jejích příjmech a výdajích. Výsledek posouzení úvěruschopnosti žalované jako spotřebitelky provedené právní předchůdkyní žalobkyně jako poskytovatelky spotřebitelského úvěru tak v projednávané věci nelze kvalifikovat tak, že vylučuje důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele (žalované) spotřebitelský úvěr splácet, o čemž svědčí i to, že žalovaná uhradila pouze nepatrnou část poskytnuté jistiny. Odvolací soud je v posuzované věci pak toho názoru, že právní předchůdkyně žalobkyně porušila povinnosti uložené jí ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé s důsledkem neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy dle ust. § 87 odst. 1 ZSÚ.

17. Žalobkyně, jako právní nástupce poskytovatele úvěru, má tedy nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatné smlouvy dle ustanovení § 2993 o. z., jak správně uzavřel okresní soud. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen toho, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemného vypořádání žalovanou stranou dle ustanovení § 2993 o. z., neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z., když určení výše takového ochuzení není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení, ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním, což odpovídá výkladu ust. § 87 odst. 1, věty třetí ZSÚ. Veden těmito závěry, tak krajský soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 43.911 Kč (žalované předala částku 46.905 Kč na základě neplatné smlouvy a od žalované získala na stejnorodém plnění částku 2.994 Kč, o kterou se snížil prospěch žalované jako obohacené), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalované, které je povinna dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat.

18. Ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZSÚ stanoví zvláštní splatnost (hmotněprávní splatnost, nikoliv pariční lhůtu) nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Do prodlení se spotřebitel s povinností vrátit jistinu spotřebitelského úvěru dostane jen tehdy, pokud nevrací jistinu v době přiměřené jeho možnostem a schopnostem. V případě, že se žalobce domáhá nevrácené jistiny v rámci soudního řízení, je nutno dovodit, že je zde spor nejen o to, zda má žalovaný vracet žalovanou částku, ale logicky je zde spor i o tom, kdy a zda se stala splatnou. Pokud se žalobce domáhá i úroků z prodlení z nevrácené jistiny, je nezbytné zkoumat i to, jaké byly možnosti a schopnosti spotřebitele vrátit poskytnutou jistinu (břemeno tvrzení a důkazní nese spotřebitel). Pokud spotřebitel v rozsahu odpovídající jeho možnostem a schopnostem nevrátí poskytnutou jistinu či její část, pak se dostává teprve do prodlení s povinností vrátit jistinu či její část a věřiteli následně přísluší i nárok na úrok z prodlení v zákonné sazbě.

19. Dle názoru odvolacího soudu břemeno tvrzení a důkazní o možnostech spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti a je na něm, aby v rámci sporného řízení tyto tvrdil a případně doložil.

20. V posuzované věci, kdy je žalovaná v řízení zastoupena procesním opatrovníkem, žádná taková procesní aktivita z její strany nevzešla a ani z logiky věci vzejít nemohla. Je tak třeba stran splatnosti nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení uvažovat v poměrech nikoli speciální spotřebitelské úpravy, ale v poměrech obecné úpravy provedené občanským zákoníkem.

21. Závazek z bezdůvodného obohacení je typicky závazkem, kdy čas plnění není mezi stranami ujednán a dlužník je povinen plnit ihned, jakmile je o to věřitelem požádán. V právě souzené věci tak bylo třeba určit, zda a případně na základě jakého právního jednání právní předchůdkyně žalobkyně či samotné žalobkyně byl závazek žalované zesplatněn. Žalobkyně tvrdila, že tímto jednáním bylo jednání právní předchůdkyně ze dne 27. 12. 2019, jímž měl být úvěr zesplatněn k 31. 1. 2020. Aby takovéto jednání mohlo vyvolat zamýšlené právní účinky, musí se dostat do dispoziční sféry druhé strany, tj. v daném případě žalované. Tato okolnost však v řízení, a to i přes poučení dané žalobkyni, nebyla prokázána, a nelze tak tedy uzavřít, že uvedeným jednáním došlo k zesplatnění závazku žalované a vzniku nároku na úrok z prodlení. Pokud pak alternativně žalobkyně argumentovala tím, že k tvrzeným účinkům došlo na základě předžalobní výzvy, pak platí shora vyložené, když žalobkyně doložila pouze její odeslaní, nikoli však to, že se dostala do dispoziční sféry žalované. Vhodné je rovněž připomenout, že jak samotný úkon právní předchůdkyně žalobkyně, tak i předžalobní výzva učiněná žalobkyní, byly adresovány žalované na adresu [adresa], v době, kdy dle obsahu spisu – šetřením policie - bylo zjištěno, že se žalovaná z uvedené adresy odstěhovala již v září 2019. Pokud se žalobkyně dovolávala aplikace ust. § 570 OZ s argumentací, že odstěhováním žalované z uvedené adresy jsou naplněny předpoklady uvedeného ustanovení, odst. 1 in fine, a tato skutečnost na straně žalované jí nemůže jít k tíži, pak tako argumentace není přiléhavá, neboť za vědomé zmaření dojití se považuje pouze úmyslné jednání adresáta, jehož cílem je zabránit dojití právního jednání (např. odmítnutí přijetí, úmyslné uvedení nesprávné adresy apod.), přičemž v průběhu řízení žádné takové okolnosti, tj. že by důvodem odstěhování se žalované z uvedené adresy bylo činěno se záměrem zmařit dojití projevu vůle žalobkyně (či právní nástupkyně), zjištěny nebyly. Z uvedeného tedy vyplývá, že před zahájením řízení nebyla žalovaná právně účinně vyzvána k vrácení přijatého bezdůvodného obohacení. Nebylo tomu tak ani za řízení v situaci, kdy žalovaná je v řízení zastoupena procesním opatrovníkem, neboť podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že doručení žaloby tzv. procesnímu opatrovníkovi, ustanovenému pro řízení dle § 29 odst. 3 o. s. ř., nevznikl hmotněprávní účinek spojený s doručením žaloby podle § 563 obč. zák. (dnes § 1958 odst. 2 OZ - srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1315/2011, sp. zn. 29 Cdo 119/2021, sp. zn. 25 Cdo 5080/2007 atd.). Za uvedeného stavu odvolací soud konstatuje, s vědomím, že jistina pohledávka žalobce již byla okresním soudem pravomocně přiznána, že v řízení uplatněná pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení není dosud splatná a žalobkyni tak nemohlo vzniknout právo na úrok z prodlení, proto odvolací soud rozsudek v napadené části za podmínek § 220 o. s. ř. změnil tak, že žalobu v dané části zamítl, když neshledal podmínky pro potvrzení či zrušení napadené části rozsudku.

22. V souladu s ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud nově rozhodoval o nákladech řízení před soudem prvního stupně. V tomto směru je třeba rekapitulovat, že předmětem řízení bylo zaplacení částky 51.867,48 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 1. 2. 2020 do zaplacení, přičemž tento úrok kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu představuje částku 14.115,18 Kč; tedy předmětem řízení byla celkem částka 65.982,66 Kč. Žalobkyně pak byla úspěšná co do zaplacení částky 43.911 Kč, tedy v rozsahu 66,6 % a neúspěšná v rozsahu 33,4 %. Odpočtem procesního neúspěchu od procesního úspěchu je dán rozsah náhrady nákladů řízení, který činí 33,2 %, na nějž má žalobkyně ve smyslu 142 odst. 2 o. s. ř. nárok. Jde-li o specifikaci jednotlivých složek nákladů řízení žalobkyně před soudem prvního stupně, odkazuje pro zjednodušení odvolací soud na bod 61. odůvodnění napadeného rozhodnutí, kdy okresní soud tyto správně určil a kvantifikoval s tím závěrem, že při plném úspěchu by žalobkyni proti žalované na náhradě nákladů řízení náležela částka 17.000 Kč. S ohledem na rozsah náhrady nákladů řízení daný výsledkem ve věci, kdy žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu 33,2 %, představuje náhrada nákladů řízení svědčící žalobkyni proti žalované částku 5.644 Kč, a tato jí tak byla přiznána.

23. Jde-li o náklady odvolacího řízení, pak zcela úspěšným účastníkem této fáze řízení byla žalovaná. Žalovaná tak má proti žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, přičemž v situaci, kdy žalovaná byla v řízení zastoupena soudem ustanoveným opatrovníkem z řad advokátů, platí dle ust. § 149 odst. 2 o. s. ř., že náhradu na hotové výdaje a na odměnu opatrovníka z řad advokátů je žalobkyně povinna zaplatit státu. Protože o odměně a náhradě hotových výdajů opatrovníka z řad advokátů dosud nebylo rozhodnuto, rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení jen co do základu ve smyslu § 155 o. s. ř. (srovnej Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 712). Teprve poté, co okresní soud přizná ustanovenému opatrovníku odměnu a náhradu hotových výdajů, bude dán prostor pro kvantifikaci náhrady nákladů odvolacího řízení, které je žalobkyně povinna zaplatit státu.

Poučení