16 C 181/2022 - 234

Rubrum

Okresní soud ve Svitavách rozhodl samosoudcem Mgr. Matějem Dobešem, Ph.D., ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce], [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: za účasti: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B]., IČO [IČO advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] o zaplacení 1 204 031 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 351 300,20 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 2. 9. 2022 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se zamítá co do zaplacení 852 730,80 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 2. 9. 2022 do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Svitavách náhradu nákladů řízení ve výši 6 802,75 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku, na účet soudu č. 19-424591/0710, pod variabilním symbolem 1611018122.

V. Žalovaný a vedlejší účastnice jsou povinni zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Svitavách společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 6 802,75 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku, na účet soudu č. 19-424591/0710, pod variabilním symbolem 1611018122.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 1. 9. 2022 se žalobce domáhal zaplacení částky 1 204 031 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 2. 9. 2022 do zaplacení, sestávající jednak z 50 % bolestného z celkové výše 656 464 Kč, tedy ve výši 328 232 Kč, (neboť žalobce vycházel z 50% míry vlastní spoluúčasti na vzniku újmy) jednak z 50 % náhrady za ztížení společenského uplatnění z celkové výše 1 731 986 Kč, tedy ve výši 865 993 Kč, (neboť žalobce vycházel z 50% míry vlastní spoluúčasti na vzniku újmy) a z nákladů znaleckého posudku ze dne 12. 2. 2021 ve výši 9 806 Kč, neboť žalobce byl poškozen při dopravní nehodě dne 8. 9. 2018 okolo 2:50 hodin na silnici č. [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] v km [Anonymizováno] mezi obcí [adresa] a železničním přejezdem č. [hodnota]. Žalovaný jako provozovatel a zároveň řidič vozidla Volkswagen Sharan registrační značky [SPZ] přejel žalobce, který se v té době nacházel na komunikaci. Žalobce si údajně ležícího žalobce nevšiml a od nehody odjel do [Anonymizováno] v obci [adresa], kde byl zaměstnán. Žalobce vlivem dopravní nehody utrpěl mnohačetná a rozsáhlá poranění v oblasti pánve, kvůli kterým si ponese trvalé následky do konce svého života. K řízení před soudem prvního stupně 2. Po provedeném dokazování učinil soud skutkový závěr, že žalobce dne 8. 9. 2018 okolo 2:50 hodin ležel po požití alkoholu (po nehodě rozborem krve zjištěno 1,42 promile) na silnici č. [Anonymizováno] km [Anonymizováno] mezi obcí [adresa] a železničním přejezdem č. [hodnota]-[Anonymizováno] na zádech zhruba příčně a měl vztyčené paže. Takto vzniklá překážka měřila 2,3 m, z toho 1,86 m bylo v pravém jízdním pruhu ve směru na obec [adresa]. Žalobce byl oblečený v šedé mikině s dlouhými rukávy a kapucí, vínových kalhotách a černých botách, neměl na sobě žádný reflexní prvek. Mikina žalobce byla svou barvou ve vztahu k vozovce v podstatě maskovací. Siluetu hlavy narušovaly vztyčené paže. Žalovaný se ve voze Volkswagen Sharan, registrační značky [SPZ], blížil k místu, kde ležel žalobce, které se nacházelo tzv. „mezi poli“. V okamžiku, kdy došlo k nasvícení poloviny výšky překážky (těla žalobce), tedy dostatečnému osvětlení pro zjištění překážky, byl vůz žalovaného 60,5 m od těla žalobce. Tato překážka byla nečekaná (žalobce ležel na neosvětleném úseku silnice I. třídy, mimo obec, „mezi poli“, v 2:50 hodin ráno) a nekontrastní (absence reflexního prvku, oblečení, zejm. mikina, splývající s vozovkou). Na dohledovou vzdálenost 60,5 m mohl žalovaný zastavit při noční reakci na nečekanou nekontrastní překážku při rychlosti 63 km/h. Jel rychlostí okolo 73,48 km/h, tedy o 10,48 km/h více. V důsledku absence pohybu a kontrastu nemohl žalovaný reálně rozpoznat, že překážku tvoří tělo člověka. Zhruba po celou noční reakční dobu řidiče, tj. ze vzdálenosti 60, 50 a 40 m, kdy se k překážce přibližoval, nemohl rozeznat, že se jedná o člověka, tato možnost rozpoznání nastala až těsně před překážkou, kdy se již žalovaný věnoval stresovému vyhýbání a brždění. Na rozpoznání, že se jedná o člověka, měl žalovaný přibližně 0,2 sekundy, a to se již věnoval stresovému vyhýbání a brzdění v místě, kde ležící osobu nelze předvídat. Žalovaný před překážkou zpomalil a provedl úhybný manévr vlevo, následně najel pravým kolem na žalobce, a pak se vrátil do svého pruhu. Ani podle zvuku či pohybu automobilu po najetí na překážku nemohl žalovaný rozeznat, a ani nerozeznal, že se jedná o člověka. Jel tedy dál, minul protijedoucí autobus a pokračoval do zaměstnání.

3. Po právní stránce posoudil soud zjištěný skutkový stav tak, že žalovaný provozoval dopravu, a žalobci vznikla újma. Žalovaný namítal, že zde absentuje příčinná souvislost mezi vznikem újmy a provozem dopravy z hlediska způsobení újmy žalovaným. Při posuzování tvrzené absence příčinné souvislosti z důvodu tzv. spoluzavinění žalobce (poškozeného) vycházel soud ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1214/2018. Především vycházel ze závěru, že při úvaze o podílu na vzniku škody jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se při tom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený dokonce nese následky všech okolností, které nastaly na jeho straně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009). Konečná úvaha o tom nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007). Tento právní institut se uplatní jak v případech, kdy škůdce odpovídá za škodu z důvodu porušení právní povinnosti (obecná odpovědnost podle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.), tak u případů odpovědnostních typů objektivních (tzv. odpovědnost bez protiprávnosti a zavinění). S citovaným právním názorem Nejvyššího soudu se soud ztotožnil a uvedl, že třebaže byl přijat ve věci týkající se porušení informační povinnosti cestovní kanceláře za účinnosti předchozí právní úpravy, jeho závěry jsou obecně uplatnitelné a odpovídá jim i současná úprava § 2918 obč. zák. Pro poměry dané věci pak okresní soud vyložil, že (spolu)způsobení újmy nemusí být dáno pouze náhlým vstupem chodce do vozovky, či jiným aktivním nepředvídatelným zásahem poškozeného, ale i jeho jednáním omisivním, a to i nezaviněným, nebo dokonce vlivem okolností náhodných, nastaly-li na straně poškozeného. Měl za to, že v duchu zmíněné zásady casum sentit dominus, kodifikované v současné právní úpravě § 2918 obč. zák., je třeba posoudit všechny okolnosti na straně poškozeného. Okolnost, že žalobce ležel na silnici, byla porušením § 54 odst. 3 věty I zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákona o silničním provozu). K tomu soud doplnil, že se jednalo o silnici I. třídy, mimo obec, tzv. „mezi poli“, tedy v místě, kde by nikdo nemohl ležící postavu rozumně předvídat. Stejně tak skutečnost, že se žalovaný uvedl do stavu, ve kterém nebyl schopen vnímat přibližující se vůz, příp. nebyl schopen pohybu ze silnice pryč, je plně přičitatelná žalobci. Skutečnost, že žalovaný na sobě při pobytu na silnici v noci (za snížené viditelnosti) neměl viditelný retroreflexní prvek, je porušením § 53 odst. 9 zákona o silničním provozu a je plně přičitatelná žalobci. Retroreflexní prvek umožňuje spatřit překážku až na 200 m, měl by pozitivní vliv na možnost rozpoznat člověka. Okolnost, že žalovaný byl oděn v nekontrastní oblečení, které prakticky znemožňovalo rozpoznání člověka při běžném řízení, je plně přičitatelná žalobci. Stejně jako způsob, jakým žalobce ležel (tedy příčně, převážně v jízdním pruhu žalovaného), čímž znesnadňoval vyhnutí, a s pažemi vzpaženými, tj. narušujícími siluetu hlavy a tím znesnadňujícími rozpoznání člověka, je plně přičitatelný žalobci. V důsledku těchto okolností přičitatelných pouze žalobci došlo k tomu, že žalovaný nebyl schopen rozpoznat v překážce člověka (domníval se, že se jedná o hnědé prkno), proto neměl důvod před překážkou více uhnout, více zpomalit či přímo zastavit, i kdyby to technicky bylo možné. Soud dále uvedl, že kdyby žalovaný jel rychlostí 63 km/h, tedy přibližně o 10 km/h méně, než jel, byl by schopen před překážkou zastavit. Aby tak učinil, musela by k tomu přistoupit ještě druhá složka, a to vůle zastavit. A aby takovou vůli žalovaný měl, musel by v překážce rozpoznat člověka. To však od okamžiku dostatečného osvětlení překážky bylo po celou noční reakční dobu řidiče nemožné, tudíž i kdyby žalovaný jel o 10 km/h pomaleji, stejně by v překážce nerozeznal člověka a neměl by vůli před překážkou zpomalit více, než zpomalil, či dokonce vůli zastavit. V tomto ohledu soud připomněl, že povinnost zastavit před jakoukoli překážkou zákon neukládá. V určitých situacích by ji bylo možné dovodit podle § 4 písm. a) zákona o silničním provozu, např. při průjezdu v místech s velkým a očekávatelným pohybem osob, nikoli však v situaci jízdy po silnici I. třídy mezi lány obilí. V této souvislosti soud zmínil i usnesení ze dne 10. 8. 2001, sp. zn. 11 Tz 128/2001, v němž Nejvyšší soud dovodil, že zvýšení vzdálenosti potřebné k zastavení o zvláštní reakční dobu pro rozlišení neosvětleného chodce je nutno klást na vrub porušení povinností účastníka silničního provozu ze strany chodce, který takto vytvořil těžko zjistitelnou a rozeznatelnou překážku. Je nutno si přitom uvědomit, že šlo o jinak přehledný úsek vozovky, kde nic nenasvědčovalo tomu, že by hrozilo zvýšené nebezpečí vstupu chodců do vozovky. Z těchto důvodů měl soud za to, že pro posouzení, zda jel žalovaný povolenou rychlostí, je třeba vyjít z reakční doby nikoliv na nekontrastní, nýbrž kontrastní překážku, neboť nekontrastnost není okolnost přičitatelná žalovanému (zákon ukládá nosit mimo obec v noci retroreflexní prvek na viditelném místě). Znalecký posudek neobsahoval výpočet rychlosti, z jaké bylo možné zastavit při reakci na kontrastní překážku, obsahoval však rovnici pro výpočet rychlosti, z které bylo možné zastavit při reakci na nekontrastní překážku. Z tohoto vzorce soud vyšel, dosadil do ní namísto průměrné noční reakční doby řidiče na nekontrastní překážku (2,12 s) zvýšené o náběh brzdného účinku (0,2 s) – průměrnou noční reakční dobou na kontrastní překážku (1,15 s) zvýšenou o náběh brzdného účinku (0,2 s), tj. hodnotu 1,35 (tr = 1,35) a ostatní známé hodnoty ponechal. Takto vypočítal rychlost, ze které by řidič zastavil při reakci na kontrastní překážku – 22,133 m/s, tedy 79,67 km/h, což je o 6 km/h více, než jel žalovaný. Z toho učinil dílčí závěr, že žalovaný jel rychlostí, která mu umožňovala zastavit na vzdálenost, na kterou měl rozhled, a byly to pouze vlastnosti překážky, které v tomto případě způsobily, že to nebylo možné. Soud tak uzavřel, že nehodu plně způsobily okolnosti, které se přičítají žalobci, jako poškozenému, proto není dána příčinná souvislost mezi provozem dopravního prostředku a vznikem újmy, tedy ani odpovědnost žalovaného.

4. Proto soud rozsudkem ze dne 5. 6. 2023, č. j. 16 C 181/2022-148, zamítl žalobu (bod I. výroku) a rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce odvolání. K řízení před odvolacím soudem 6. Odvolací soud dospěl k závěru, že ve vztahu k prokázání vlastního nehodového děje soud prvního stupně provedl dostatečné dokazování, při němž učinil z provedených důkazů odpovídající skutková zjištění, která odvolací soud jako správná převzal; soud prvního stupně ze zjištěných skutečností učinil i správný závěr o skutkovém stavu týkající se nehodového děje, na který odvolací soud odkázal.

7. Odvolací soud se však odlišil ve svém právním hodnocení věci z hlediska podílu na vzniku škodlivého následku dopravní nehody, tj. v jaké míře zavinil tuto újmu žalovaný a v jaké míře žalobce ve smyslu § 2918 obč. zák. Odvolací soud má za to, že v projednávané věci bylo možné po žalovaném jako řidiči požadovat určitou míru reakce, minimálně v tom rozsahu, aby zjistil, že se na vozovce nachází překážka a bude na ni reagovat tak, že zpomalí a zjistí, o jakou překážku jde, příp. aby zabrzdil. K tomuto dílčímu závěru odvolací soud dospěl s ohledem na zjištění soudu prvého stupně ze znaleckého posudku, že rychlost vozu v době počátku reakce žalovaného na překážku (tj. při vzdálenosti 60,5 m před překážkou) činila 73,4 km/h, při reakci na vzdálenost 60,5 m by byl žalovaný schopen před překážkou zastavit z rychlosti 63 km/h. Toto zjištění, podle něhož žalovaný jel rychlostí o 10,48 km/h více, než byla rychlost umožňující mu zastavit před překážkou, představuje jistou možnost, že kdyby žalovaný jel pomaleji, mohl by zjistit, že se na silnici nachází nějaká překážka silničního provozu, a na ni reagovat účinněji, než manévrem při němž přejel žalobce „pouze“ pravým předním kolem. Při tomto dílčím závěru si byl odvolací soud vědom poznámky znalce uvedené na str. 62 znaleckého posudku ze dne 23. 2. 2019, že údaje rychlosti a vzdálenosti je potřeba brát s tolerancí odhadem +/- 10 %. Přesto tuto okolnost mírně zvýšené rychlosti, než by žalovanému umožňovala zastavit vozidlo na vzdálenost 60,5 m před překážkou, musel brát v potaz. Současně odvolací soud ale nepřehlédl závěry znaleckého posudku i výpověď samotného znalce o tom, že prakticky nebylo možné, aby žalovaný žalobce před přejetím spatřil. Právě pro tu možnost žalovaného jet pomaleji, shledal odvolací soud, na rozdíl od soudu prvého stupně, jistou míru spoluzavinění žalovaného na vzniklé újmě, byť ne v rozsahu, jak požadoval žalobce. Žalovaný měl a mohl spatřit překážku na vozovce 60,5 metrů vzdálenou a byť nebyl schopen rozeznat o jakou překážku se jedná, že jde o ležícího člověka, a ani v případě intenzivního brždění před překážkou zastavit, mohl se pokusit o zpomalení a přípravu toho, aby mohl střetu s překážkou zabránit či následky omezit. Vzal přitom i v úvahu tu okolnost, že se v případě žalobce ležícího na vozovce nejednalo o žádnou náhlou překážku, jako jsou situace, kdy chodec náhle vstoupí do vozovky za tmy v tmavém oblečení a na neosvětleném místě. Zároveň odvolací soud zhodnotil i lehkovážné jednání žalobce, který se přivedl do podnapilého stavu a lehl si na silnici I. třídy, byť si byl vědom toho, že po požití alkoholu si lehne kdekoliv, třebaže se mu to dosud stalo podle jeho tvrzení vždy mimo silnici (viz úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 1. 10. 2018 založený ve správním spisu Městského úřadu [adresa]). Takové jednání je jistě porušením povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích podle § 4 písm. a) zákona o silničním provozu. Odvolací soud neztratil ze zřetele ani žalobcovo porušení § 53 odst. 9 zákona o provozu na pozemních komunikacích, protože na sobě neměl prvky z retroreflexního materiálu. Po zhodnocení všech těchto okolností se odvolacímu soudu jeví jako odpovídající míra spoluzavinění žalobce na nehodě v rozsahu 80 %.

8. Shora uvedené důvody vedly odvolací soud k tomu, že je na místě z hlediska zavinění dopravní nehody žalobcem posoudit věc jinak, než učinil soud prvého stupně. Jako odpovídající se odvolacímu soudu jeví míra spoluúčasti žalobce na vzniku újmy ve výši 80 %. Každopádně bude třeba posoudit i otázku výše újmy žalobce, tzn. bolestného a ztížení společenského uplatnění. Z tohoto pohledu nebyla věc okresním soudem nijak hodnocena. I proto odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně podle § 219a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v aktuálním znění, pro věc rozhodném, (dále jen „o. s. ř.“) zrušil, neboť k těmto otázkám bude třeba provést další důkazy za účelem posouzením výše újmy žalobce, tj. znalecké zkoumání (pokud se účastníci neshodnou např. na závěrech znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno znalce], opatřeného před zahájením řízení žalobcem), které nemohou být provedeny v odvolacím řízení. Podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pak odvolací soud vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. V něm soud prvního stupně doplní dokazování shora uvedeným způsobem, tj. posoudí výši újmy žalobce – bolestného a ztížení společenského uplatnění, zváží míru spoluzavinění žalobce na dopravní nehodě a ve věci, při respektování shora uvedených úvah odvolacího soudu, opakovaně rozhodne.

9. Proto usnesením ze dne 19. 3. 2024, č. j. 23 Co 274/2023-207, odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení; v něm má soud prvního stupně doplnit dokazování shora uvedeným způsobem, tj. posoudit výši újmy žalobce – bolestného a ztížení společenského uplatnění, zvážit míru spoluzavinění žalobce na dopravní nehodě a ve věci – při respektování shora uvedených úvah odvolacího soudu – opakovaně rozhodne. Další řízení před soudem prvního stupně 10. Soud prvního stupně vyzval účastníky řízení, aby se vyjádřili k závěrům znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno znalce] ze dne 12. 2. 2021, opatřeného žalobcem před zahájením řízení, případně aby soudu sdělili, zda trvají na výslechu znalkyně. Účastníci řízení nevznesli proti závěrům tohoto posudku žádné námitky a na výslechu znalkyně netrvaly.

11. Podle § 2956 obč. zák. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

12. Podle § 2957 obč. zák. způsob a výše přiměřeného zadostiučinění musí být určeny tak, aby byly odčiněny i okolnosti zvláštního zřetele hodné. Jimi jsou úmyslné způsobení újmy, zvláště pak způsobení újmy s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci, násobením účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, nebo v důsledku diskriminace poškozeného se zřetelem na jeho pohlaví, zdravotní stav, etnický původ, víru nebo i jiné obdobně závažné důvody. Vezme se rovněž v úvahu obava poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví, pokud takovou obavu hrozba nebo jiná příčina vyvolala.

13. Podle § 2958 obč. zák. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

14. Podle § 629 obč. zák. promlčecí lhůta trvá tři roky (odstavec 1). Majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu (odstavec 2).

15. Podle § 636 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla.

16. Podle § 619 obč. zák. jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (odstavec 1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (odstavec 2).

17. Podle § 513 obč. zák. příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.

18. Podle § 1970 obč. zák. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

19. Ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno znalce] ze dne 12. 2. 2021 vzal soud za prokázané, že zdravotní stav žalobce se ustálil dne 8. 9. 2020, a že znalkyně vyčíslila výši bolestného plně vyvažující vytrpěnou bolest částkou 656 464 Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění žalobce částkou 1 731 986 Kč.

20. Z vyrozumění Městského úřadu [adresa] o odložení věci ze dne 14. 8. 2019 (na č. l. 64 spisu) včetně připojené fotokopie doručenky vzal soud za prokázané, že žalobce se musel dozvědět o tom, kdo odpovídá za újmu způsobenou dopravní nehodou, nejpozději dne 16. 8. 2019, kdy mu bylo toto vyrozumění, které obsahuje označení osoby žalovaného, osobně doručeno.

21. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení proti závěrům znaleckého posudku ničeho nenamítali, a soud dospěl k přesvědčení, že tyto závěry není potřeba dále adjustovat, neboť odpovídají zákonným požadavkům na plné nahrazení vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy a slušného nahrazení překážky lepší budoucnosti, vycházel soud při své následující úvaze z přesvědčení, že částka 656 464 Kč plně nahrazuje vytrpěné bolesti a částka 1 731 986 Kč plně nahrazuje ztížení společenského uplatnění žalobce v důsledku dopravní nehody popsané výše (zejména v bodě 2. odůvodnění). Odvolací soud potom ve svém zrušujícím rozhodnutí přijal a odůvodnil závazný právní názor, podle něhož odpovídající míra spoluzavinění žalobce na nehodě je 80 % (k tomu srov. výklad podaný výše – zejména v bodě 7. odůvodnění), proto soud prvního stupně dospěl v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu k závěru, že žalobci náleží náhrada za vytrpěné bolesti v rozsahu 20 %, tedy ve výši 131 292,80 Kč, a že žalobci náleží náhrada za ztížení společenského uplatnění v rozsahu 20 %, tedy ve výši 346 397,20 Kč.

22. Ohledně nároku na zaplacení náhrady za vytrpěné bolesti však soud dospěl k závěru, že námitka promlčení, vznesená žalovaným (na č. l. 50 p. v. spisu), je důvodná, neboť právo na peněžitou náhradu za vytrpěné bolesti vzniklo odezněním akutních bolestivých stavů spojených s dopravní nehodou, tedy v době, která již z povahy věci následovala bezprostředně po dopravní nehodě ze dne 8. 9. 2018. Jestliže se žalobce dozvěděl o tom, kdo za újmu odpovídá, až dne 16. 8. 2019, kdy mu bylo doručeno vyrozumění Městského úřadu [adresa] o odložení věci, tedy o jeden necelý rok později, tak je nepochybné, že nejpozději následujícího dne, tedy dne 17. 8. 2019, počala svůj běh promlčecí lhůta k uplatnění nároku na bolestné, neboť akutní bolest způsobená dopravní nehodou a jejími následky nebo jejich zcela dominantní část musela již v průběhu tohoto roku po dopravní nehodě pominout, a chronická bolest se odškodňuje zvlášť – v rámci ztížení společenského uplatnění – k tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3625/2022. Tříletá promlčecí lhůta k uplatnění práva na bolestné tedy počala svůj běh dne 17. 8. 2019, a marně uplynula koncem dne 17. 8. 2022, když žaloba byla podána u soudu až dne 1. 9. 2022. Uvedené neplatí ohledně náhrady za ztížení společenského, když právo na tuto náhradu vzniká až později, a to okamžikem ustálení zdravotního stavu, ke kterému došlo dne 8. 9. 2020; tento nárok tedy promlčený není.

23. Proto soud posoudil žalobu jako nedůvodnou co do nároku na náhradu za vytrpěné bolesti z důvodu promlčení a jako částečně důvodnou co do nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, avšak jen v rozsahu 20 %, se zákonným úrokem z prodlení, neboť žalovaný je v prodlení s plněním peněžitého dluhu (žalobce jej nárokoval až ode dne následujícího po podání žaloby). Konečně pokud jde o požadavek na náhradu nákladů znaleckého posudku ve výši 9 806 Kč, považoval soud za přiměřené vyhovět žalobě v tomto rozsahu jen z poloviny, a to z důvodu (jen) částečného úspěchu žalobce ve věci. Proto soud rozhodl, jak je uvedeno v bodech I. a II. výroku.

24. Bodem III. výroku soud rozhodl o povinnosti k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení podle § 142 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., když žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, neboť podle závazného právního názoru odvolacího soudu (srov. bod 39. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) byl předmět tohoto řízení tvořen dvakrát tarifní hodnou 50 000 Kč – jednak za bolestné, jednak na náhradu ztížení společenského uplatnění – tedy celkem částkou 100 000 Kč, přičemž žalobce byl úspěšný co do náhrady za ztížení společenského uplatnění, a to sice jenom částečně, ale rozhodnutí záviselo na úvaze soudu, proto soud považoval za přiměřené přiznat žalobci v této části náhradu nákladů řízení v plné výši, ale ve zbývající – rovnocenné části – byl úspěšný žalovaný.

25. Bodem IV. a V. výroku soud rozhodl o povinnosti účastníků nahradit náklady řízení, které platil stát, podle poměru jejich úspěchu a neúspěchu ve věci, jak byl určen v předcházejícím bodě odůvodnění, podle § 148 odst. 1 o. s. ř. Tyto náklady sestávají z odměny znalce za doplnění znaleckého posudku, o níž bylo rozhodnuto usnesením ze dne 15. 5. 2023, č. j. 16 C 181/2022-125.

26. Lhůta k plnění rozsudkem uložených povinností byla určena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení