23 Co 107/2025-281

Plný text

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Lukáše Páchy a soudců Mgr. Jiřího Kopeckého a JUDr. Ivy Trávníčkové, Ph.D., ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A 3 proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B za vedlejší účasti na straně žalované: Jméno žalované ., IČO žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení 1 204 031 Kč s příslušenstvím, k odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu ve soud ze dne datum , č. j. číslo jednací ,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku I mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 487 496 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně za dobu od , datum, do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném výroku II mění tak, že se žaloba zamítá v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení dalších 716 535 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od , datum, do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů za řízení před soudem prvého stupně.

IV. Žalovaný a vedlejší účastník na jeho straně jsou povinni společně a nerozdílně nahradit České republice – Okresnímu soudu ve , adresa, náklady řízení ve výši 13 605,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

VI. Žalovaný a vedlejší účastník na jeho straně jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve , adresa, soudní poplatek z žaloby ve výši 4 875 Kč a soudní poplatek z odvolání ve výši 4 875 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Shora uvedeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 351 300,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od , datum, do zaplacení (výrok I); žalobu zamítl ohledně požadavku na zaplacení dalších 852 730,80 Kč s úrokem z prodlení od , datum, do zaplacení (výrok II); žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III); žalobci uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve , adresa, náhradu nákladů řízení ve výši 6 802,75 Kč (výrok IV); žalovanému a vedlejšímu účastníkovi na jeho straně uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve , adresa, společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 6 802,75 Kč (výrok V).

2. Rozhodoval tak k návrhu žalobce, který se domáhal zaplacení žalované částky s příslušenstvím z titulu náhrady újmy vzniklé provozem dopravního prostředku. Tvrdil, že žalovaný, jako provozovatel a zároveň řidič vozidla, dne , datum, okolo , hodnota, mezi obcí , adresa, a železničním přejezdem č. , hodnota, na komunikaci ležícího žalobce, který utrpěl mnohočetná a rozsáhlá poranění v oblasti pánve. Soudní znalkyní z oboru zdravotnictví bylo odškodnění bolesti vyčísleno na 656 464 Kč a ztížení společenského uplatnění na částku 1 731 986 Kč, přičemž náklady na tento znalecký posudek představovaly 9 806 Kč. Žalobce s ohledem na svou spoluúčast na vzniku újmy požadoval po žalovaném 50 % vyčíslené nemajetkové újmy a náklady na vypracování znaleckého posudku.

3. Žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Tvrdil, že újma vznikla žalobci výhradně v příčinné souvislosti s jeho jednáním, při němž se uvedl do silně podnapilého stavu, v němž ulehl přímo na silnici , hodnota, ., mimo uzavřenou část obce bez veřejného osvětlení, na zádech se vztaženými pažemi napříč jízdním pruhem v nekontrastním oděvu bez reflexních prvků. Dále se žalovaný hájil tím, že v trestním ani správním řízení nebyl shledán vinným z dopravní nehody, byl to naopak žalobce, kdo byl shledán vinným ze spáchání přestupku podle zákona o silničním provozu. Namítl také promlčení požadovaného nároku.

4. Vedlejší účastník na straně žalované odkázal na tvrzení žalovaného a doplnil, že nárok žalobce odmítl v plné výši, protože je přesvědčen, že žalovaný za škodu neodpovídá. Měl za to, že žalovaný nemohl rozeznat, že překážkou ležící na vozovce byl člověk, a že střetu s ležícím žalobcem nemohl zabránit.

5. Okresní soud již ve věci jednou rozhodoval rozsudkem ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , ve znění doplňujícího usnesení ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, .

6. V tomto předchozím rozhodnutí učinil okresní soud po provedeném dokazování skutkový závěr, že žalobce dne , datum, okolo , Anonymizováno, ležel po požití alkoholu (po nehodě rozborem krve zjištěno 1,42 promile) na silnici č, adresa, mezi obcí , adresa, a železničním přejezdem č. , hodnota, , na zádech zhruba příčně a měl vztyčené paže. Takto vzniklá překážka měřila 2,3 m, z toho 1,86 m bylo v pravém jízdním pruhu ve směru na obec , adresa, . Žalobce byl oblečený v šedé mikině s dlouhými rukávy a kapucí, vínových kalhotách a černých botách, neměl na sobě žádný reflexní prvek. Mikina žalobce byla svou barvou ve vztahu k vozovce v podstatě maskovací. Siluetu hlavy narušovaly vztyčené paže. Žalovaný se ve voze , SPZ, , blížil k místu, kde ležel žalobce, které se nacházelo tzv. „mezi poli“. V okamžiku, kdy došlo k nasvícení poloviny výšky překážky (těla žalobce), tedy dostatečnému osvětlení pro zjištění překážky, byl vůz žalovaného 60,5 m od těla žalobce. Tato překážka byla nečekaná (žalobce ležel na neosvětleném úseku silnice , hodnota, ., mimo obec, „mezi poli“, , Anonymizováno, ) a nekontrastní (absence reflexního prvku, oblečení, zejm. mikina, splývající s vozovkou). Na dohledovou vzdálenost 60,5 m mohl žalovaný zastavit při noční reakci na nečekanou nekontrastní překážku při rychlosti 63 km/h. Jel rychlostí okolo 73,48 km/h, tedy o 10,48 km/h více. V důsledku absence pohybu a kontrastu nemohl žalovaný reálně rozpoznat, že překážku tvoří tělo člověka. Zhruba po celou noční reakční dobu řidiče, tj. ze vzdálenosti 60, 50 a 40 m, kdy se k překážce přibližoval, nemohl rozeznat, že se jedná o člověka, tato možnost rozpoznání nastala až těsně před překážkou, kdy se již žalovaný věnoval stresovému vyhýbání a brždění. Na rozpoznání, že se jedná o člověka, měl žalovaný přibližně 0,2 sekundy, a to se již věnoval stresovému vyhýbání a brzdění v místě, kde ležící osobu nelze předvídat. Žalovaný před překážkou zpomalil a provedl úhybný manévr vlevo, následně najel pravým kolem na žalobce, a pak se vrátil do svého pruhu. Ani podle zvuku či pohybu automobilu po najetí na překážku nemohl žalovaný rozeznat, a ani nerozeznal, že se jedná o člověka. Jel tedy dál, minul protijedoucí autobus a pokračoval do , Anonymizováno, .

7. Po právní stránce posoudil soud prvého stupně zjištěný skutkový stav podle § 2927 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., dále také jen o. z., (kdo provozuje dopravu, nahradí škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu /odst. 1/, povinnosti nahradit škodu se nemůže provozovatel zprostit, byla-li škoda způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Jinak se zprostí, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat /odst. 2/). Podle § 2918 o. z. platí, že vznikne-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.

8. Citovanou zákonnou úpravou poměřoval soud prvého stupně zjištěné skutečnosti projednávané věci, v níž nebylo sporné, že žalovaný provozoval dopravu, a že žalobci vznikla újma. Žalovaný však namítal, že zde absentuje příčinná souvislost mezi vznikem újmy a provozem dopravy z hlediska způsobení újmy žalovaným. Při posuzování tvrzené absence příčinné souvislosti z důvodu tzv. spoluzavinění žalobce (poškozeného) vycházel soud prvého stupně ze závěrů Nejvyššího soudu obsažených v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1214/2018. Především vycházel z toho závěru Nejvyššího soudu, že při úvaze o podílu na vzniku škody jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce a o zvážení všech skutečností, jež přispěly ke způsobení škody. Zvažují se při tom veškeré příčiny, a i když zákon hovoří o spoluzavinění, není forma zavinění (úmysl, nedbalost) podstatná, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti na straně poškozeného; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený dokonce nese následky všech okolností, které nastaly na jeho straně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, publikované pod C 2593 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425). Konečná úvaha o tom nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor C 7228). Tento právní institut se uplatní jak v případech, kdy škůdce odpovídá za škodu z důvodu porušení právní povinnosti (obecná odpovědnost podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. /dále také jen obč. zák./), tak u případů odpovědnostních typů objektivních (tzv. odpovědnost bez protiprávnosti a zavinění).

9. S citovaným právním názorem Nejvyššího soudu se okresní soud ztotožnil a uvedl, že třebaže byl přijat ve věci týkající se porušení informační povinnosti cestovní kanceláře za účinnosti předchozí právní úpravy, jeho závěry jsou obecně uplatnitelné a odpovídá jim i současná úprava v § 2918 o. z.

10. Pro poměry dané věci pak okresní soud vyložil, že (spolu)způsobení újmy nemusí být dáno pouze náhlým vstupem chodce do vozovky, či jiným aktivním nepředvídatelným zásahem poškozeného, ale i jeho jednáním omisivním, a to i nezaviněným, nebo dokonce vlivem okolností náhodných, nastaly-li na straně poškozeného. Měl za to, že v duchu zmíněné zásady casum sentit dominus, kodifikované v současné právní úpravě v § 2918 o. z., je třeba posoudit všechny okolnosti na straně poškozeného.

11. V důsledku okolností přičitatelných pouze žalobci – že ležel na silnici , hodnota, mimo obec (tzv. mezi poli), kde by nikdo nemohl ležící postavu rozumně předvídat, že se uvedl do stavu, ve kterém nebyl schopen vnímat přibližující se vůz, případně nebyl schopen pohybu ze silnice pryč, že na sobě při pobytu na silnici v noci (za snížené viditelnosti) neměl viditelný retroreflexní prvek, že byl oděn v nekontrastním oblečení prakticky znemožňujícím rozpoznání člověka při běžném řízení, a způsob jakým ležel (příčně, převážně v jízdním pruhu žalovaného), čímž znesnadňoval vyhnutí, s pažemi vzpaženými, tj. narušujícímu siluetu hlavy a tím znesnadňující rozpoznání člověka – došlo k tomu, že žalovaný nebyl schopen rozpoznat v překážce člověka (domníval se, že se jedná o hnědé prkno), proto neměl důvod před překážkou více uhnout, více zpomalit, či přímo zastavit, i kdyby to technicky bylo možné.

12. Okresní soud dále uvedl, že kdyby žalovaný jel rychlostí 63 km/h, tedy přibližně o 10 km/h méně, než jel, byl by schopen před překážkou zastavit. Aby tak učinil, musela by k tomu přistoupit ještě druhá složka, a to vůle zastavit. A aby takovou vůli žalovaný měl, musel by v překážce rozpoznat člověka. To však od okamžiku dostatečného osvětlení překážky bylo po celou noční reakční dobu řidiče nemožné, tudíž i kdyby žalovaný jel o 10 km/h pomaleji, stejně by v překážce nerozeznal člověka a neměl by vůli před překážkou zpomalit více, než zpomalil, či dokonce vůli zastavit. V tomto ohledu okresní soud připomněl, že povinnost zastavit před jakoukoli překážkou zákon neukládá. V určitých situacích by ji bylo možné dovodit podle § 4 písm. a) zákona o silničním provozu, např. při průjezdu v místech s velkým a očekávatelným pohybem osob, nikoli však v situaci jízdy po silnici I. tř. mezi lány obilí.

13. V této souvislosti okresní soud zmínil i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2001, sp. zn. 11 Tz 128/2001, v němž dovolací soud dovodil, že zvýšení vzdálenosti potřebné k zastavení o zvláštní reakční dobu pro rozlišení neosvětleného chodce je nutno klást na vrub porušení povinností účastníka silničního provozu ze strany chodce, který takto vytvořil těžko zjistitelnou a rozeznatelnou překážku. Je nutno si přitom uvědomit, že šlo o jinak přehledný úsek vozovky, kde nic nenasvědčovalo tomu, že by hrozilo zvýšené nebezpečí vstupu chodců do vozovky.

14. Z těchto důvodů měl soud prvého stupně za to, že pro posouzení, zda jel žalovaný povolenou rychlostí, je třeba vyjít z reakční doby nikoliv na nekontrastní, nýbrž kontrastní překážku, neboť nekontrastnost není okolnost přičitatelná žalovanému (zákon ukládá nosit mimo obec v noci retroreflexní prvek na viditelném místě). Znalecký posudek neobsahoval výpočet rychlosti, z jaké bylo možné zastavit při reakci na kontrastní překážku, obsahoval však rovnici pro výpočet rychlosti, z které bylo možné zastavit při reakci na nekontrastní překážku. Z tohoto vzorce soud prvého stupně vyšel, dosadil do ní namísto průměrné noční reakční doby řidiče na nekontrastní překážku (2,12 s) zvýšené o náběh brzdného účinku (0,2 s) - průměrnou noční reakční dobou na kontrastní překážku (1,15 s) zvýšenou o náběh brzdného účinku (0,2 s), tj. hodnotu 1,35 (tr = 1,35) a ostatní známé hodnoty ponechal. Takto vypočítal rychlost, ze které by řidič zastavil při reakci na kontrastní překážku – 22,133 m/s, tedy 79,67 km/h, což je o 6 km/h více, než jel žalovaný. Z toho učinil dílčí závěr, že žalovaný jel rychlostí, která mu umožňovala zastavit na vzdálenost, na kterou měl rozhled, a byly to pouze vlastnosti překážky, které v tomto případě způsobily, že to nebylo možné.

15. Okresní soud tak uzavřel, že nehodu plně způsobily okolnosti, které se přičítají žalobci, jako poškozenému, proto není dána příčinná souvislost mezi provozem dopravního prostředku a vznikem újmy, tedy ani odpovědnost žalovaného. Protože nebyly podle závěrů okresního soudu splněny podmínky § 2927 odst. 1 o. z., neposuzoval již, zda byl dán liberační důvod a žalobu zamítl. Žalovanému, jako procesně zcela úspěšnému, přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Podle § 148 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také jen o. s. ř.) pak přiznal státu právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci. Doplňujícím usnesením uložil žalobci povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované náhradu nákladů řízení.

16. K odvolání žalobce byl tento předchozí rozsudek okresního soudu ve znění doplňujícího usnesení zrušen rozhodnutím odvolacího soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , a věc byla vrácena soudu prvého stupně k dalšímu řízení.

17. V tomto svém předchozím rozhodnutí vyjádřil odvolací soud přesvědčení, že soud prvého stupně ve vztahu k prokázání vlastního nehodového děje provedl dostatečné dokazování, při němž učinil z provedených důkazů odpovídající skutková zjištění, která odvolací soud jako správná převzal, a to včetně zjištění učiněných ze znaleckého posudku č. , hodnota, ze dne , datum, , tituly před jménem, , jméno FO, , znalce z oboru doprava, odvětví městská a silniční doprava, specializace nehody motorových a nemotorových vozidel a chodců a jejich příčiny, průběh a zobrazení celého nehodového děje, ve znění dodatku znaleckého posudku ze dne , datum, , obsaženém v připojeném přestupkovém spisu , právnická osoba, , adresa, , a z výslechu znalce. Z těchto zjištěných skutečností učinil soud prvého stupně i správný závěr o skutkovém stavu týkající se nehodového děje, a proto na něj odvolací soud z důvodu stručnosti odkázal.

18. V projednávané věci tak jde o situaci, kdy žalobce v podnapilém stavu, bez jakýchkoliv reflexních prvků, za hluboké noci na neosvětleném místě, na silnici I. tř. ležel na zádech zhruba kolmo na středovou čáru a měl vztyčené paže, které narušovaly siluetu jeho hlavy. Po vozovce se k němu blížil žalovaný, který nepřekračoval povolenou rychlost, a podle závěrů znaleckého posudku se k žalobci blížil za ztížených podmínek, protože žalobce ležel, což ztěžovalo identifikaci takové překážky. Přesto žalovaný měl v určitém okamžiku (tj. v jisté vzdálenosti od překážky) možnost zjistit a měl zjistit, že se na vozovce nachází překážka, kterou důvodně nemusel zpočátku rozpoznat jako ležícího člověka a mohl si ho splést s prknem (jak tvrdil) apod. Ale od určitého, byť kratšího, časového okamžiku mohl rozpoznat, že se jedná o člověka. Za těchto okolností žalovaný takto ležícího žalobce přejel a způsobil mu zranění. Žalovaný po nehodě jel dál a přihlásil se až s přibližně 14denním odstupem s tvrzením, že se tak stalo ne proto, že by u něj byly dány důvody, které ho motivovaly k odjezdu od nehody, ale protože se domníval, že přejel nějakou překážku, nikoliv člověka.

19. Odvolací soud se však odlišoval od rozhodnutí okresního soudu ve svém právním hodnocení věci z hlediska podílu na vzniku škodlivého následku dopravní nehody, tj. v jaké míře zavinil tuto újmu žalovaný a v jaké míře žalobce ve smyslu § 2918 o.z.

20. Nebylo pochyb o tom, že šlo o škodu vyvolanou zvláštní povahou provozu ve smyslu § 2927 odst. 1 o. z., a že žalovaný žádný z liberačních důvodů podle § 2927 odst. 2, věta druhá, o. z., netvrdil. Okresní soud vysvětlil, proč se k tvrzení žalovaného zaměřil na prokazování, zda byla škoda způsobená výlučně jednáním žalobce, neboť by tím z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi škodní událostí (k níž došlo při provozu dopravního prostředku) a vzniklou újmou, byla vyloučena odpovědnost žalovaného jako provozovatele škodného vozidla právě z důvodu výlučného způsobení si újmy jednáním žalobce jako poškozeného. Z tohoto důvodu také dosud byla pro posouzení dané věci rozhodující otázka spoluzavinění žalobce (poškozeného).

21. V tomto ohledu nebyly a nejsou pro dané řízení nijak závazné výsledky šetření policie, ani rozhodnutí správního orgánu (, právnická osoba, , adresa, ), která se zabývala příčinnou souvislostí mezi jednáním žalovaného a vzniklou újmou žalobce, tj. vycházela z jiného právního konceptu než z objektivní odpovědnosti za vzniklou újmu vyvolanou zvláštní povahou provozu motorových vozidel. Jinak řečeno, na dané věci nemůže nic změnit to, že žalovaný nebyl nijak postižen v přípravném trestním řízení, ani následně po postoupení věci ve správním řízení, protože v nich je prokazována vina řidiče (zaviněné naplnění skutkové podstaty trestného nebo správního činu), zatímco odpovědnost provozovatele vozidla podle § 2927 o. z. je objektivní, tj. na zavinění nezávislá.

22. Odvolací soud dále vyložil, že má za to, že v projednávané věci bylo možné po žalovaném jako řidiči, požadovat určitou míru reakce, minimálně v tom rozsahu, aby zjistil, že se na vozovce nachází překážka a bude na ni reagovat tak, že zpomalí a zjistí, o jakou překážku jde, příp. zabrzdil. K tomuto dílčímu závěru krajský soud dospěl s ohledem na zjištění soudu prvého stupně ze znaleckého posudku, že rychlost vozu v době počátku reakce žalovaného na překážku (tj. při vzdálenosti 60,5 m před překážkou) činila 73,4 km/h, při reakci na vzdálenost 60,5 m by byl žalovaný schopen před překážkou zastavit zastavit z rychlosti 63 km/h.

23. Toto zjištění, podle něhož žalovaný jel rychlostí o 10,48 km/h více, než byla rychlost umožňující mu zastavit před překážkou, představovalo jistou možnost, že kdyby žalovaný jel pomaleji, mohl by zjistit, že se na silnici nachází nějaká překážka silničního provozu a reagovat na ni účinněji, než manévrem, při němž přejel žalobce „pouze“ pravým předním kolem. Při tomto dílčím závěru si byl odvolací soud vědom poznámky znalce uvedené na str. 62 znaleckého posudku z , datum, , že údaje rychlosti a vzdálenosti je potřeba brát s tolerancí (odhadem) +/- 10 %. Přesto tuto okolnost mírně zvýšené rychlosti, než by žalovanému umožňovala zastavit vozidlo na vzdálenost 60,5 m před překážkou, musel brát v potaz. Současně odvolací soud ale nepřehlížel závěry znaleckého posudku, i výpověď samotného znalce, o tom, že prakticky nebylo možné, aby žalovaný žalobce před přejetím spatřil.

24. Právě pro tu možnost žalovaného jet pomaleji, shledával odvolací soud, na rozdíl od soudu prvého stupně, jistou míru spoluzavinění žalovaného na vzniklé újmě, byť ne v rozsahu jak požadoval žalobce. Žalovaný měl a mohl spatřit překážku na vozovce 60,5 metrů vzdálenou a byť nebyl schopen rozeznat o jakou překážku se jedná, že jde o ležícího člověka, a ani v případě intenzivního brždění před překážkou zastavit, mohl se pokusit o zpomalení a přípravu toho, aby mohl střetu s překážkou zabránit či následky omezit. Vzal přitom i v úvahu tu okolnost, že se v případě žalobce ležícího na vozovce nejednalo o žádnou náhlou překážku, jako jsou situace, kdy chodec náhle vstoupí do vozovky za tmy v tmavém oblečení a na neosvětleném místě. Zároveň odvolací soud zhodnotil i lehkovážné jednání žalobce, který se přivedl do podnapilého stavu a lehl si na silnici I. tř., byť si byl vědom toho, že po požití alkoholu si lehne kdekoliv, třebaže se mu to dosud stalo podle jeho tvrzení vždy mimo silnici (viz úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne , datum, založený ve správním spisu , právnická osoba, , adresa, ). Takové jednání je jistě porušením povinnosti účastníka provozu na pozemních komunikacích podle § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. Krajský soud neztrácel ze zřetele ani žalobcovo porušení § 53 odst. 9 cit. zákona o provozu na pozemních komunikacích, protože na sobě neměl prvky z retroreflexního materiálu. Po zhodnocení všech těchto okolností se jevila odvolacímu soudu jako odpovídající míra spoluzavinění žalobce na nehodě v rozsahu 80 %.

25. Žalobce ve své odvolací argumentaci, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1264/2002, dovozoval, že podíl pasivně ležícího poškozeného na rovném, přímém, přehledném, byť neosvětleném, úseku silnice, je maximálně 50 %. Žalobce však opomněl uvést, že skutkové okolnosti případu posuzovaného Nejvyšším soudem byly podstatně odlišné. Šlo o to, že řidič, který svým osobním motorovým vozidlem přejel poškozeného, řídil automobil pod takovým vlivem alkoholu, že nebyl schopen zabránit střetu s osobou ležící v přímém, přehledném a neosvětleném úseku na vozovce, tedy v místech, kdy při běžně pozorné a ohleduplné jízdě byla rozpoznatelná a kde bylo možno na její výskyt včas reagovat.

26. Také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3661/2020, z něhož žalobce dovozoval spoluzpůsobení na vzniku újmy ze strany mimo jiné reflexně neoznačeného poškozeného ve výši 60 %, vycházelo z jiné skutkové situace. Při ní šlo o to, že řidič byl schopen před poškozeným zastavit i při rychlosti 50 km/h, pokud by reagoval do 2 s. Řidič (škůdce) navíc připouštěl, že nějakou překážku na vozovce spatřil, byť před střetem jej oslnilo protijedoucí vozidlo. A navíc nebylo v tomto jiném řízení prokázáno, že by řidič skutečně jel rychlostí 50 km/h, neboť nebrzdil, a tedy nezanechal brzdnou dráhu, z místa nehody ujel, vozidlo umyl, a proto ani znalec v trestním řízení nebyl schopen určit rychlost vozidla.

27. Naopak odkaz žalobce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1244/2017, odvolací soud shledává přiměřeným a je přesvědčen, že i jeho posouzení věci odpovídá východiskům, z kterých Nejvyšší soud při posuzování citované věci vycházel. Šlo o situaci, kdy si poškozená počínala extrémně neopatrně, ležela spící pod vlivem alkoholu v travnatém pásu vedle účelové komunikace, a to v měsíci , Anonymizováno, ., oblečená v riflích a maskáčové bundě pod svahem terénu a nebyla pro přijíždějícího traktoristu rozpoznatelná, byla prakticky neviditelná. Závěr dovolacího soudu o tom, že si minimálně v 80% rozsahu spoluzpůsobila újmu, vycházel z toho, že traktorista by při jiném způsobu jízdy poškozenou nepřejel zadními koly diskového podmítače napojeného v zadní části traktoru. A pro tuto teoretickou možnost byla shledána odpovědnost provozovatele vozidla v rozsahu 20 %.

28. Odvolací soud dále uvedl, že také uvažoval o rozsahu spoluzpůsobení si újmy žalobcem s ohledem na možnost žalovaného, byť v zásadě teoretickou, v určité míře reagovat při pomalejší jízdě, o cca 10 km/h, která by více eliminovala dané světelné podmínky, na překážku v podobě ležícího žalobce.

29. K odvolacím námitkám spočívajících v tvrzených vadách znaleckého posudku odvolací soud poukázal na odůvodnění soudu prvého stupně, neboť se jednalo o argumenty žalobce, které uplatňoval již v řízení před okresním soudem, a ten se s nimi dostatečně vypořádal. K odkazu žalobce na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3661/2020 ze dne 26. 1. 2022, ale odvolací soud uvedl, že není přiléhavý. V tomto citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu znalec nebyl schopen určit rychlost vozidla. Pro absenci brzdné dráhy a umytí vozidla řidičem. V projednávané věci ale znalec , tituly před jménem, , jméno FO, nárazovou rychlost automobilu za pomoci výpočetního programu Virtual CRASH 3 určil, a to díky pokusným simulacím a výsledného konkrétního řešení nehody (s ohledem na poškození postavy žalobce, poškození jeho oděvu, informací od lékařů a lékaře znalce, stop na komunikaci a na automobilu zanechaných postavou a oděvem přejetého žalobce).

30. Tyto důvody vedly odvolací soud k tomu, že je namístě, z hlediska zavinění dopravní nehody žalobcem, posoudit věc jinak, než učinil soud prvého stupně v předchozím rozhodnutí. Jako odpovídající se odvolacímu soudu jevila míra spoluúčasti žalobce na vzniku újmy ve výši 80 %. Bylo tak třeba posoudit i otázku výše újmy žalobce, tzn. bolestného a ztížení společenského uplatnění, neboť z tohoto pohledu nebyla věc okresním soudem nijak hodnocena. I proto odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně podle § 219a odst. 2 o.s.ř. zrušil, neboť k újmě žalobce bylo třeba provést další důkazy za účelem posouzení její výše, tj. znalecké zkoumání (pokud by se účastníci neshodli například na závěrech znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , opatřené před zahájením řízení žalobcem), které nemohlo být provedeno v odvolacím řízení.

31. Následně v dalším řízení soud prvého stupně doplnil dokazování znaleckým posudkem , tituly před jménem, , jméno FO, ze dne , datum, za účelem zjištění výše újmy žalobce, a z vyrozumění , právnická osoba, , adresa, , o odložení věci, ze dne , datum, , z důvodu posouzení námitky žalovaného o promlčení náhrady za vytrpěné bolesti (bolestného). Nepřistoupil k novému znaleckému zkoumání, protože účastníci proti závěrům znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, námitky nevznesli, ani netrvali na výslechu znalkyně.

32. Ze znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, učinil soud prvého stupně zjištění, že zdravotní stav žalobce se ustálil dne , datum, , znalkyně vyčíslila výši bolestného částkou 656 464 Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění částkou 1 731 986 Kč.

33. Z vyrozumění , právnická osoba, , adresa, , o odložení věci, okresní soud zjistil, že se žalobce musel dozvědět o osobě odpovídající za újmu způsobenou dopravní nehodou nejpozději dne , datum, , kdy mu bylo toto vyrozumění obsahující označení osoby žalovaného doručeno.

34. Na základě těchto zjištění vyšel soud prvého stupně z právního názoru předestřeného odvolacím soudem, že míra spoluzavinění žalobce na nehodě je 80 %. Proto žalobci náleží náhrada bolestného v rozsahu 20 % ve výši 131 292,80 Kč a náhrada za ztížení společenského uplatnění v rozsahu 20 % ve výši 346 397,20 Kč.

35. Současně dospěl k závěru, že námitka žalovaného na promlčení nároku žalobce na bolestné je důvodná. Vyšel z toho, že právo na peněžitou náhradu za vytrpěné bolesti vzniklo žalobci odezněním akutních bolestivých stavů spojených s dopravní nehodou, tedy v době bezprostředně navazující na dopravní nehodu dne , datum, . Pokud se žalobce dozvěděl z vyrozumění , právnická osoba, , adresa, o odložení věci dne , datum, , kdo za újmu odpovídá, nejpozději následující den , datum, počala svůj běh promlčecí lhůta k uplatnění nároku na bolestné. V tomto směru vyšel z úvahy, že akutní bolest způsobená dopravní nehodou a jejími následky, případně jejich zcela dominantní část, musela již v průběhu tohoto roku po dopravní nehodě pominout a chronická bolest se odškodňuje zvlášť v rámci ztížení společenského uplatnění. Pokud tedy tříletá promlčecí lhůta počala svůj běh , datum, , uplynula dne , datum, , přičemž žaloba byla podána dne , datum, , je nárok žalobce na náhradu za vytrpěné bolesti promlčen.

36. Soud prvého stupně tak přiznal žalobci nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění v rozsahu 20 %, který není promlčen, protože právo na tuto náhradu vzniká až okamžikem ustálení zdravotního stavu, ke kterému u žalobce došlo dne , datum, .

37. Ohledně požadavku žalobce na náhradu nákladů znaleckého posudku ve výši 9 806 Kč, považoval soud prvého stupně, s ohledem na částečný úspěch žalobce ve věci, tento požadavek žalobce za přiměřený v rozsahu jedné poloviny.

38. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vyšel okresní soud z úvahy, že žalobce byl úspěšný v části týkající se náhrady za ztížení společenského uplatnění (vlastní výše přiznané náhrady nehrála roli, protože rozhodnutí záviselo na úvaze soudu), při uplatnění požadavku na bolestné byl ale v řízení zase úspěšný žalovaný. Pro tento částečný úspěch žalobce okresní soud nepřiznal žádnému účastníku právo na náhradu nákladů řízení.

39. Náhradu nákladů řízení, které v jeho průběhu platil stát, v podobě znalečného za doplnění znaleckého posudku, ve výši 13 605,50 Kč, uložil účastníkům nahradit každému jednou polovinou podle poměru jejich úspěchu ve věci.

40. Rozsudek okresního soudu napadli účastníci včasným odvoláním.

41. Žalobce brojil proti všem výrokům napadeného rozsudku. Předně namítal, že jeho nárok na bolestné není promlčen. Obšírně argumentoval, proč není možné odvozovat počátek běhu promlčecí lhůty od doručení vyrozumění , právnická osoba, , adresa, , o odložení věci žalovaného, a kdy nabyl žalobce vědomost o škodě samotné, jako druhém kumulativním předpokladu pro počátek běhu promlčecí lhůty podle § 620 odst. 1 o.z. Nesouhlasil také se závěrem o svém 80% podílu na vzniku škody. Argumentoval, proč považuje pro skutkové okolnosti za nejpřiléhavější k dané věci rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1264/2002, podle kterého je podíl pasivně ležícího neosvětleného poškozeného na rovném, přímém, přehledném, byť neosvětleném úseku silnice, maximálně 50 %. Předestřel také své důvody, proč nepovažuje ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1244/2017, na danou věc za přiléhavé. Navrhl změnu napadeného rozhodnutí a vyhovění žalobě v plném rozsahu. Poukázal na stav žalobce po dopravní nehodě, následnou léčbu a z toho vyplývající zhoršenou možnost žalobce hájit si svá práva.

42. Žalovaný brojil proti výroku I a nákladovým výrokům III a V. Namítal, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Měl také za to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1244/2017 není na projednávanou věc přiléhavé, a že soud nezohlednil ani tzv. princip omezené důvěry v dopravě. Neshledával žádné okolnosti, které by jej nutily jet rychlostí nižší, než jel, tedy rychlostí 63 km/h, a nemusel tak očekávat žádnou překážku, kterou by nebylo vidět. Překážky, které by mohl v místě nehody rozumně předpokládat, by spatřil i v rychlosti, kterou jel, např. odraz jiného vozidla. Vytýkal okresnímu soudu, že pokud se domníval, že odpovědnost žalovaného za újmu je dána, měl se zabývat i otázkou, zda nebyl naplněn liberační důvod podle § 2927 odst. 2 o.z. a případně jej v tomto ohledu vyzvat podle § 118a o.s.ř. k doplnění tvrzení nebo důkazů. Navrhl změnu napadeného rozhodnutí a zamítnutí žaloby v plném rozsahu.

43. Vedlejší účastník na straně žalovaného směřoval své odvolání také proti výrokům I a nákladovým III a V. Především namítal, že na danou věc dopadá aplikace § 2918 o.z., podle nějž podílí-li se okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé straně, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí. Žalovaný má na předmětné nehodě zanedbatelný až nulový podíl, a proto je namístě okolnosti dopravní nehody plně přičíst žalobci. Snášel své argumenty, proč je v dané věci míra zavinění žalovaného nižší, než v případě posuzovaném Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 1244/2017, a měl za to, že pokud v tomto označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu byla stanovena míra odpovědnosti škůdce v poměru k poškozenému ve výši 20:80, tak na základě skutkových odlišností je namístě v dané věci stanovit míru odpovědnosti v rozsahu 0:100, případně 5:95, což však v obou případech vede k zamítnutí žaloby, které v podobě změny rozsudku okresního soudu navrhoval.

44. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu podle § 212, § 212a o.s.ř. a dospěl k následujícím závěrům.

45. Nejprve ale, s ohledem na odvolací námitky týkající se tvrzeného promlčení nároku žalobce na bolestné, zopakoval dokazování podle § 213 odst. 2 o.s.ř. o přečtení vyrozumění , právnická osoba, , adresa, ze dne , datum, , o odložení věci, včetně připojené doručenky, a přečtením znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , adresa, ze dne , datum, , a to pouze v těch částech majících význam pro posouzení případného promlčení nároku žalobce na bolestné.

46. Z vyrozumění o odložení věci , právnická osoba, , adresa, odvolací soud zjistil, že odbor dopravy městského úřadu vyrozuměl žalobce, že se daná věc týkající se dopravní nehody ze dne , datum, odkládá, protože došlé oznámení (spisový materiál od Policie ČR ze dne , datum, ) neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k/ zákona č. 361/2000 Sb., kterého se měl dopustit žalovaný, když motorové vozidlo , SPZ, , dne , datum, okolo , hodnota, hod. na silnici , adresa, mezi obcí , adresa, a železniční přejezdem č. , hodnota, , řídil a přejel překážku (ležícího chodce) a pokračoval dále v jízdě. Vyrozumění o odložení věci bylo žalobci doručeno dne , datum, .

47. Podle znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví urgentní medicína a odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, odvolací soud zjistil, že zdravotní stav žalobce po operacích provedených dne , datum, , , datum, , , datum, , , datum, a , datum, se ustálil dne , datum, , kdy bylo možné provést bodové ohodnocení. Po , datum, sice nebyla prováděna již další operace, ale žalobce byl ještě opakovaně hospitalizován a ambulantně vyšetřován pro následky úrazu vzniklého při dopravní nehodě.

48. Po těchto zjištěních odvolací soud vyložil účastníkům, že subjektivní promlčecí doba u nároků na odškodnění za bolest počíná běžet okamžikem, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil natolik, že lze objektivně provést bodové ohodnocení bolesti. Soudní praxe pracuje s pojmem „akutní fáze bolestivého stavu“, s níž se spojuje v obecné rovině vznik nároku, a pojmem „stabilizace bolesti“, která je významná pro možnost vyčíslení nároku, kdy je zřejmé, že bolestivost části těla je z pohledu odborných zkušeností dána v rozsahu a míře, u nichž se nepředpokládá zhoršení či rozšíření. Jednotlivé bolestivé stavy poškozeného mohou být hodnoceny odděleně a představovat samostatné nároky, jestliže mezi nimi existuje časový odstup nebo věcná odlišnost například proto, že fáze rehabilitace či nutná další operace jsou od prvotní škodní události odděleny významnějším časovým úsekem, útlumem či vymizením bolesti, nebo byly způsobeny jinou příčinou, případně je vyvolalo pochybení v péči odlišných subjektů. Pak je i z hlediska promlčení třeba vzít v úvahu průběh léčení a vývoj bolesti tak, aby u odlišně vyvolaných působících bolestí byly správně posouzeny okolnosti významné pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, jak dovodil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2558/2020 (srov. Púry, F., Vojtek P., Nároky poškozeného v adhezním řízení, 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2024, s. 132-133).

49. Proto se odvolací soud žalovaného a vedlejšího účastníka na jeho straně dotázal, zda položky na straně 32 posudku , tituly před jménem, , jméno FO, (klasifikace poškození zdraví s vyčíslením počtu bodů u hodnocení odškodnění bolesti) představují stav, který byl souvislý od poškození zdraví žalobce do stabilizace bolesti, nebo jde o bolestivé stavy poškozeného, které by měly být hodnoceny odděleně a z jakého důvodu.

50. Žalovaný po poskytnuté lhůtě odvolacímu soudu sdělil, že na svých tvrzeních, že bolestivé stavy žalobce by měly být hodnoceny odděleně a měl by se posuzovat u každé položky samostatný běh promlčení, již netrvá.

51. Vedlejší účastník na straně žalovaného odvolacímu soudu sdělil, že dále na námitce promlčení netrvá.

52. Z hlediska promlčení nároku na bolestné je třeba připomenout, že v případě nároku na náhradu za bolest jako náhrady újmy na zdraví se uplatní pouze subjektivní promlčecí lhůta (§ 636 odst. 3 o.z.), která je tříletá (§ 629 odst. 1 o.z.), a počíná běžet buď od okamžiku, kdy se poškozený dozví o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měl a mohl (§ 619 odst. 2 o.z.). Nárok na náhradu za bolest je stanoven na základě jeho bodového ohodnocení. Teprve v době, kdy bylo možné bodové ohodnocení bolesti provést, se mohl žalovaný dozvědět o rozhodných okolnostech (v jaké výši mu vznikla škoda).

53. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007, ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3228/2014, či ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3936/2017, v případě nároku na odškodnění bolesti se poškozený dozví o škodě v době, kdy se jeho zdravotní stav ustálil a lze objektivně provést bodové ohodnocení bolesti. Není rozhodný okamžik vzniku bolesti, ale rozhodující z hlediska promlčení je okamžik ustálení zdravotního stavu poškozeného ve vztahu ke konkrétnímu poškození zdraví, ve spojitosti, s níž bolesti vznikly. U nároku na náhradu bolestného tak počíná běh promlčecí doby okamžikem, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil a lze objektivně provést bodové ohodnocení bolesti. Skutkové zjištění o tom, kdy se z hlediska bolesti zdravotní stav ustálil, závisí na vyjádření lékaře, a nikoliv na volné úvaze soudu.

54. Promlčecí lhůta tedy může započít běžet nejdříve, kdy se zdravotní stav žalobce ustálil natolik, že bylo možné objektivně provést bodové ohodnocení bolesti. Podle závěrů znalkyně , tituly před jménem, , jméno FO, k ustálení došlo dne , datum, , k němuž bodové ohodnocení bolesti provedla. Pokud žalobce svůj nárok uplatnil žalobou dne , datum, , nemůže být promlčen, neboť tak učinil v běhu tříleté promlčecí lhůty, která by uplynula nejdříve dne , datum, (§ 629 odst. 1, § 648 ve spojení s § 620 odst. 1 o.z.). Okresní soud při stanovení počátku běhu promlčecí doby vycházel z okamžiku doručení výsledku správního řízení ve věci žalovaného, tj. dne , datum, . Je pravdou, že v tomto okamžiku žalobce věděl, kdo mu poškození zdraví způsobit (tzn. měl vědomost o osobě povinné k náhradě škody), ale v této době ještě nebylo možné objektivně provést bodové ohodnocení bolesti (neměl vědomost o škodě ve smyslu § 620 odst. 1 o.z.).

55. Po tomto dílčím závěru, že nárok žalobce na odškodnění za bolest není promlčen, přistoupil odvolací soud k posouzení odvolacích námitek ohledně určení rozsahu, v jakém žalobce sám přispěl ke vzniku dopravní nehody, tj. z hlediska jeho podílu na vzniku škodlivého následku dopravní nehody, tedy v jaké míře zavinil tuto újmu žalovaný a v jaké míře žalobce ve smyslu § 2918 o.z.

56. Žalobce v tomto směru opakovaně poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1264/2002, které se mu jevilo jako skutkově nejpřiléhavější k projednávané věci. Odvolací soud již ve svém předchozím rozhodnutí ze dne , datum, , v bodě 34 odůvodnění, vyložil, proč byly skutkové okolnosti případu posuzovaném Nejvyšším soudem podstatně odlišné. Že šlo o situaci, kdy řidič, který automobilem přejel poškozeného, řídil pod takovým vlivem alkoholu, že nebyl schopen zabránit střetu s osobou ležící na vozovce v místě, kde by při běžně pozorné a ohleduplné jízdě byla rozpoznatelná, a kde by bylo možno na její výskyt včas reagovat.

57. K argumentaci odvolacího soudu žalobce namítal, že k otázce stavu řidiče, tj. zda byl pod vlivem alkoholu, nebyl v projednávané věci přinesen žádný důkaz. Navíc z hlediska objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla nemá stav řidiče žádný praktický dopad.

58. Žalobce má pravdu v tom směru, že stav řidiče z hlediska objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla má význam pouze ten, že by šlo o souběh této odpovědnosti spolu s odpovědností řidiče za škodu způsobenou v důsledku subjektivního porušení jeho povinnosti. , adresa, rozdílem, který žalobce pomíjí ale je, že ve věci , spisová značka, ležel poškozený na vozovce v místě, kde by při běžně pozorné a ohleduplné jízdě byl rozpoznatelný a bylo by možné na jeho výskyt včas reagovat. V projednávané věci znalec , tituly před jménem, , jméno FO, dospěl k závěru, že žalobce s ohledem na své oblečení a polohu na vozovce tvořil v okamžiku, kdy došlo k nasvícení poloviny jeho těla, nečekanou překážku, nekontrastní, a v důsledku absence pohybu a kontrastu žalovaný nemohl reálně rozpoznat, že se jedná o člověka. Znalec přímo vypověděl, že lidský zrak je založen na základě rozeznání kontrastů, a pokud tento kontrast mezi vrchním dílem oděvu ležícího člověka a vozovkou není, tak ho v tom okamžiku nevidí (viz přepis protokolu o výslechu znalce na č.l. 122).

59. Odlišnými z hlediska přičitatelnosti, ale byly i další okolnosti. Ve věci sp. zn. , spisová značka, ležel poškozený na silnici , hodnota, , v projednávané věci na silnici, Anonymizováno, , hodnota, , tedy komunikaci určené zejména pro dálkovou dopravu, na rozdíl do silnic , hodnota, určených pro dopravu mezi okresy. Žalobce se přivedl do podnapilého stavu a lehl si na silnici , hodnota, třídy, byť si byl vědom toho, že po požití alkoholu si lehne kdekoliv, třebaže se mu to dosud stalo podle jeho tvrzení vždy mimo silnici. Žalobce na sobě neměl ani prvky z retroreflexního materiálu, které s ohledem na právní úpravu zákona o provozu na pozemních komunikacích, účinnou ke dni dopravní nehody, měl mít. Tyto všechny odlišnosti od skutku posuzovaného v rozhodnutí Nejvyššího soudu 25 Cdo 1264/2002 odvolací soud při svém rozhodování vnímal.

60. Všichni tři odvolatelé se vymezovali vůči odkazu odvolacího soudu (v předchozím zrušujícím rozhodnutí) na rozsudek sp. zn. , spisová značka, . Tvrdili, že skutkové okolností těchto věcí nejsou shodné, z čehož žalobce dovozoval, že míra okolností přičítaných poškozenému, musí být daleko menší, tj. v rozsahu 0-50 %, žalovaný a vedlejší účastník na jeho straně pak považovali za nevyhnutelné, aby tato míra spoluzavinění byla v intervalu 95-100 %.

61. Odvolací soud ale na zmiňované rozhodnutí nepoukazoval pro skutkovou shodu, ale proto, že i ve věci , spisová značka, si poškozená počínala extrémně neopatrně, pod vlivem alkoholu, nebyla pro přijíždějící vozidlo rozpoznatelná, byla prakticky neviditelná. A závěr soudu o míře spoluzavinění poškozené ve výši 80 % vycházel z toho, že by řidič vozidla (traktoru) při jiném způsobu jízdy poškozenou zadními koly zařízení připojeného k traktoru nepřejel. A jen pro tuto teoretickou možnost byla shledána odpovědnost provozovatele vozidla v rozsahu 20 %.

62. Odvolací soud stále shledává srovnatelnými východiska pro rozhodování v dané věci a ve věci posuzované pod , spisová značka, . Žalobce (chodec) vyvolal kolizní situaci tím, že v opilosti ležel na neosvětlené vozovce (srov. ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, Wolters Kluwer, komentář JUDr. Petra Vojtka k § 2927), pro žalovaného byl neviditelný, ale žalovaný měl teoretickou možnost jet o něco pomaleji (jiným způsobem jízdy), a pak by mohl zjistit, že se na vozovce nachází nějaká překážka a reagovat.

63. Jak správně soud prvého stupně zjistil, na jeho skutkové zjištění ze znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, ohledně závěrů hodnocení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění odvolací soud odkazuje, náleží žalobci 20 % z bolestného v celkové výši 656 464 Kč, tedy částka 131 292,80 Kč a 20 % náhrady za ztížení společenského uplatnění v celkové výši 1 731 986 Kč, tj. částka 346 397,20 Kč. K tomu podle § 137 odst. 1 o.s.ř. náleží žalobci náhrada za vypracovaný znalecký posudek , tituly před jménem, , jméno FO, ve výši 9 806 Kč, a to v celém rozsahu, protože základ nároku žalobce byl v řízení před soudem zjištěn, jednalo se pouze o právní posouzení jeho výše.

64. Žalovaný též vytýkal okresnímu soudu, že pokud se domníval, že odpovědnost žalovaného za újmu byla dána, měl se zabývat tím, zda nebyl naplněn liberační důvod podle § 2927 odst. 2 o.z. a případně jej v tomto ohledu vyzvat dle § 118a o.s.ř. Tato výtka ale nebyla důvodná. Žalovaný si byl od počátku řízení vědom své objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla a bránil se tím, že úraz (škoda) vznikla žalobci následkem jeho protiprávního chování, které mu lze přičíst. Žalovaný vůbec netvrdil žádný liberační důvod (neodvratitelnou událost přicházející zásahem zvenčí, nebo událost spjatou s provozem, jíž nebylo možné předejít ani použitím dostupných opatření), jeho obrana tímto směrem nepostupovala, zcela vycházela z tvrzení o okolnostech zcela přičitatelných žalobci, a tak soud prvého stupně neměl žádný důvod jej v tomto smyslu poučovat.

65. Vedlejší účastník odkazoval na velké množství rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž zdůvodňoval, že žalovaný není za vzniklou újmu žalobci nijak odpovědný. Podle závěru Nejvyššího soudu ve věci sp.zn. 25Cdo 431/2008 byla-li škoda způsobena výlučně jednáním poškozeného, je zcela vyloučena odpovědnost provozovatele, odvolací soud v této věci postupoval a zjišťoval, zda si žalobce škodu způsobil výlučně svým jednáním, či nikoliv. K otázce zjišťování a existence okolností přičítaných pouze poškozenému a v tom důsledku chybějící příčinné souvislosti mezi okolností, za níž provozovatel vozidla objektivně odpovídá a vznikem škody, se vyjadřují i další žalobcem označená rozhodnutí 25Cdo 3272/2008, 25Cdo 3434/2009, 25Cdo 1127/2007, 25Cdo 2800/2007. Z nich se ale nepodává ničeho, co by odvolací soud nezvažoval už při svém prvním rozhodování. Rozsudek 25Cdo 3807/2014 posuzoval jinou skutkovou situaci, kdy chodec bez rozhlédnutí vstoupil zcela neočekávaně a nenadále do cesty přijíždějícímu vozidlu necelou sekundu před střetem. V rozhodnutí 25Cdo 3287/2019 Nejvyšší soud opět posuzoval otázku spoluzpůsobení újmy, tentokrát z toho pohledu, že takové jednání může spočívat i v pasivitě poškozeného, který nepřijal taková opatření, která by zabránila vzniku nebo zmenšení újmy. Jednalo se o situaci, kdy byl poškozený smrtelně zraněn při úklidových pracích v blízkosti pásového dopravníku, kde byl zachycen a vtažen mezi dolní část pásového dopravníku a přítlačný buben. V nyní projednávané věci šlo ale typově o jiný případ.

66. Z těchto důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném výroku I změnil tak, že žalobci vedle okresním soudem přisouzené částky za ztížení společenského uplatnění přiznal na nároku za bolest částku 131 292,80 Kč a na náhradě za vypracovaný znalecký posudek dalších 4 903 Kč, celkem tedy částku 487 496 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně za dobu od , datum, do zaplacení (tj. ode dne podání žaloby) podle § 1970 o.z. ve výši nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1, věta před středníkem, o.s., Anonymizováno, . Z tohoto důvodu pak změnil odvoláním napadený rozsudek II podle § 220 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. tak, že žalobu zamítnul v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení dalších 716 535 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od , datum, do zaplacení.

67. O náhradě nákladů řízení před okresním soudem bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, 2 ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. Spor nebyl o výši plnění, ale zda je nárok dán, míře spoluzavinění žalobce a otázce promlčení. V tomto ohledu lze výsledek sporu v porovnání s postoji účastníků hodnotit jako rovnocenný.

68. Podle § 224 odst. 1, 2 ve spojení s § 148 odst. 1 o.s.ř. má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil. Jak bylo uvedeno, v dané věci byl základ nároku žalobce dán, šlo pouze o výši jeho spoluúčasti na předmětné dopravní nehodě, jejíž určení záviselo na úvaze soudu. Proto je na žalovaném a vedlejším účastníku na jeho straně, aby nahradili České republice – Okresnímu soudu ve , adresa, náklady řízení ve výši 13 605,50 Kč za znalečné. Jejich pasivní solidarita k této náhradě vyplývá z § 93 odst. 3 o.s.ř. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1, věta před středníkem, o.s.ř.

69. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť v odvolacím řízení k otázce promlčení úspěšnější žalobce požadoval i podstatně nižší míru spoluzavinění na předmětné dopravní nehodě, ale v této části odvolání nebyl úspěšný.

70. Protože byl žalobce osvobozen ze zákona od placení soudních poplatků (§ 11 odst. 2 písm. d/ zákona č. 549/1991 Sb.) a soud základu jeho požadavku vyhověl, jsou žalovaný a vedlejší účastník na jeho straně podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. povinni společně a nerozdílně (podle § 93 odst. 3 o.s.ř. je k náhradě nákladů řízení s žalovaným solidárně zavázán i vedlejší účastník) zaplatit České republice odpovídající část poplatku z žaloby a z odvolání. Soudní poplatek z žaloby činí 1 % z přisouzené částky, tj. 4 875 Kč (dle položky 3 písm. b/ Sazebníku poplatků zaokrouhlený podle § 146 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb.) a soudní poplatek z odvolání činí 4 875 Kč (dle položky 22 bod 2 ve s položkou 3 písm. a/ Sazebníku poplatků).