16 C 342/2015-746

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Kláry Hronové a přísedících JUDr. Jitky Kománkové a PhDr. Marie Sternové, Ph.D., ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [jméno] sídlem [adresa] o zaplacení náhrady mzdy takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 5 464 696 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 72 272 Kč od 1.11.2012 do zaplacení a z částky 72 272 Kč od 1.12.2012 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 72 272 Kč od 1.1.2013 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.2.2013 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.3.2013 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.4.2013 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.5.2013 do zaplacení a z částky 72 272 Kč od 1.6.2013 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 72 272 Kč od 1.7.2013 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.8.2013 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.9.2013 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.10.2013 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.11.2013 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.12.2013 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.1.2014 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.2.2014 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.3.2014 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.4.2014 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.5.2014 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.6.2014 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.7.2014 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.8.2014 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.9.2014 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.10.2014 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.11.2014 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.12.2014 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.1.2015 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.2.2015 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.3.2015 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.4.2015 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.5.2015 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.6.2015 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.7.2015 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.8.2015 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.9.2015 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.10.2015 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.11.2015 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.12.2015 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.1.2016 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.2.2016 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.3.2016 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.4.2016 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.5.2016 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.6.2016 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.7.2016 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.8.2016 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.9.2016 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.10.2016 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.11.2016 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.12.2016 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.1.2017 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.2.2017 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.3.2017 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.4.2017 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.5.2017 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.6.2017 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.7.2017 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.8.2017 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.9.2017 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.10.2017 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.11.2017 do zaplacení a z částky 72 272 Kč od 1.12.2017 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 72 272 Kč od 1.1.2018 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.2.2018 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.3.2018 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.4.2018 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.5.2018 do zaplacení a z částky 72 272 Kč od 1.6.2018 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 72 272 Kč od 1.7.2018 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.8.2018 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.9.2018 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.10.2018 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.11.2018 do zaplacení a z částky 72 272 Kč od 1.12.2018 do zaplacení, a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 72 272 Kč od 1.1.2019 do zaplacení, z částky 72 272 Kč od 1.2.2019 do zaplacení a z částky 44 296 Kč od 1.3.2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. V části, ve které se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 837 547 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 11 070 Kč od 1.11.2012 do zaplacení a z částky 11 070 Kč od 1.12.2012 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 11 070 Kč od 1.1.2013 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.2.2013 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.3.2013 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.4.2013 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.5.2013 do zaplacení a z částky 11 070 Kč od 1.6.2013 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 11 070 Kč od 1.7.2013 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.8.2013 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.9.2013 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.10.2013 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.11.2013 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.12.2013 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.1.2014 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.2.2014 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.3.2014 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.4.2014 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.5.2014 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.6.2014 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.7.2014 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.8.2014 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.9.2014 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.10.2014 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.11.2014 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.12.2014 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.1.2015 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.2.2015 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.3.2015 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.4.2015 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.5.2015 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.6.2015 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.7.2015 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.8.2015 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.9.2015 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.10.2015 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.11.2015 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.12.2015 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.1.2016 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.2.2016 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.3.2016 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.4.2016 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.5.2016 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.6.2016 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.7.2016 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.8.2016 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.9.2016 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.10.2016 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.11.2016 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.12.2016 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.1.2017 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.2.2017 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.3.2017 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.4.2017 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.5.2017 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.6.2017 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.7.2017 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.8.2017 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.9.2017 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.10.2017 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.11.2017 do zaplacení a z částky 11 070 Kč od 1.12.2017 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 070 Kč od 1.1.2018 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.2.2018 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.3.2018 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.4.2018 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.5.2018 do zaplacení a z částky 11 070 Kč od 1.6.2018 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 11 070 Kč od 1.7.2018 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.8.2018 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.9.2018 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.10.2018 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.11.2018 do zaplacení a z částky 11 070 Kč od 1.12.2018 do zaplacení, a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 11 070 Kč od 1.1.2019 do zaplacení, z částky 11 070 Kč od 1.2.2019 do zaplacení a z částky 7 297 Kč od 1.3.2019 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 586 180 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení].

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku ve výši 66,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku prostřednictvím účtárny Obvodního soudu pro Prahu 5.

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku ve výši 433,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku prostřednictvím účtárny Obvodního soudu pro Prahu 5.

Odůvodnění

1. Žalobce podal ke zdejšímu soudu dne 7.10.2015 žalobu, kterou se domáhal po žalované zaplacení částky 1 376 056,96 Kč s příslušenstvím s tím, že žalobce byl na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] zaměstnán od 18.4.2006 u žalované jako Shift Operation Manager, s místem výkonu práce v [obec]. Na základě poslední dohody o změně pracovní smlouvy pracoval žalobce u žalované s účinností od 1.6.2008 jako Senior Engineer, IP Design & Provisioning. V souladu s dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 1.6.2008 náležela žalobci za tuto práci u žalované základní mzda ve výši 61 200 Kč měsíčně. Výpovědí z pracovního poměru ze dne 19.12.2011 rozvázala žalovaná s žalobcem pracovní poměr z důvodu dle ustanovení § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZP“ nebo„ zákoník práce“) pro závažné porušení pracovních povinností žalobce. Toto závažné porušení pracovních povinností žalobce mělo spočívat v tom, že (i) že žalobce v den, který vykázal jako práci přesčas nebyl přítomen na pracovišti ani dálkově připojen k systému zaměstnavatele (12. 11. 2011), (ii) že vykázaný počet hodin práce přesčas mnohonásobně překračuje rozsah skutečně provedené práce (29.10.2011 a 13.11.2011) a (iii) že žalobcem uvedená hodina začátku práce přesčas předchází času příchodu na pracoviště. Žalobce s uvedenou výpovědí a v ní tvrzenými porušeními pracovních povinností nesouhlasil a v zákonné lhůtě podal u nadepsaného soudu žalobu o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, která je vedena Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 89/2012. V případě, že bude žalobce ve sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru vedeném nadepsaným soudem pod sp. zn. 24 C 89/2012 úspěšný, bude mít v souladu s ustanovením § 69 odst. 1 ZP nárok na náhradu mzdy za dobu neplatného skončení pracovního poměru, a to ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Pracovní poměr žalobce měl na základě výpovědi z pracovního poměru skončit dnem 29.2.2012. Žalobce oznámil žalované, že trvá na tom, aby ho žalovaná nadále zaměstnávala, přípisem svého právního zástupce ze dne 26.4.2012. Žalovaná žalobci doposud neumožnila pokračovat v práci a s výjimkou výpovědi z pracovního poměru ze dne 19.12.2011 nedošlo ze strany žalované ani k žádnému dalšímu pokusu o rozvázání pracovního poměru se žalobcem. Žalobce žalobou uplatnil nárok na náhradu mzdy za dobu od září 2012 do prosince 2013 včetně. Náhrada mzdy má žalobci náležet ve výši průměrného výdělku. Žalobce má za to, že celková výše průměrného měsíčního výdělku žalobce pro účely náhrady mzdy za dobu neplatného skončení pracovního poměru činí 86 003,56 Kč hrubého. Žalobce touto žalobou nárokuje úhradu náhrady mzdy za dobu od září 2012 do prosince 2013 včetně, tj. za 16 měsíců; celková výše požadované náhrady mzdy za toto období tak činí částku ve výši 1 376 056,96 Kč hrubého. Svůj nárok žalobce následně rozšířil podáním ze dne 15.2.2017, 30.1.2018 a 28.2.2019 tak, že nadále po žalované požadoval náhradu mzdy v celkové výši 6 495 374 Kč s příslušenstvím, a to za období měsíců září 2012 až část měsíce prosince 2018 (do 19.12.2018).

2. Ještě před zahájením jednání ve věci samé vzal žalobce při jednání soudu dne 25.6.2019 žalobu částečně zpět s ohledem na závěry znaleckého posudku znalkyně z oboru ekonomika – mzdy [jméno] [příjmení] ze dne 18.6.2019, a to co do částky 193 131 Kč s příslušenstvím. Soud proto podle ustanovení § 96 odst.1, 2 a 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) řízení v části dotčené částečným zpětvzetím zastavil usnesením ze dne 25.6.2020, č.j. 16 C 342/2015-280, které nabylo právní moci dne 24.7.2019.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby v celém jejím rozsahu s tím, že žalobce nebyl zejména v období od 1.9.2012 do 19.12.2018 skutečně připraven, ochoten a schopen práci u žalované vykonávat a tuto svou připravenost, ochotu a schopnost konat práci u žalované jakkoliv neprokázal. Nejpozději od konce roku 2012 pak vykonává žalobce výdělečnou činnost ve [anonymizována dvě slova], kde i žije a současně s největší pravděpodobností vydělává více než 200 000 Kč měsíčně; žalobce by tak zcela jistě nebyl schopen a zejména ochoten pracovat v ČR pro žalovanou, přestože to nyní tvrdí. Žalobce dále zcela neoprávněně zneužívá právního stavu, kdy v důsledku neplatné výpovědi žalované získal mnohonásobně výhodnější pracovní pozici ve [anonymizována dvě slova], přesto mu má být vyplaceno 100 % náhrady mzdy. S ohledem na aktuální výhodnější pracovní pozici by v případě přiznání žalované částky profitoval z daného neplatného skončení v zásadě dvakrát. Výkon práva žalobce požadovat 100 % náhradu mzdy po dobu 6 let je tak zcela jistě nemravný ve smyslu ust. § 3 odst. 1 OZ, resp. § 2 odst. 3 NOZ a soud takovému výkonu práva nesmí poskytnout ochranu. Žalovaná dále poukazovala na to, že náhrada mzdy má reparovat újmu (tzn. jedná se o náhradu škody), kterou utrpěl žalobce následkem protiprávního postupu zaměstnavatele, jelikož si nemohl vydělávat, resp. sice si mohl vydělávat, ale na méně výhodné pozici. Žalovaná nerozumí tomu, jaká škoda vznikla v tomto konkrétním případě, kdy nejenže si žalobce mohl vydělávat, ale dokonce získal mnohonásobně výhodnější pracovní pozici, kdy zejména peněžní ohodnocení je minimálně trojnásobně vyšší. Žalovaná má za to, že je třeba použít subsidiární úpravu občanského zákoníku, přičemž v této souvislosti poukázala na ust. § 450, resp. § 2953 NOZ, a možnost přiměřeného snížení náhrady škody, kdy takovou škodou je v tomto případě náhrada mzdy. Vzhledem k tomu, že zákoník práce ve znění do 30.11.2011 neupravoval možnost moderace, ale ani takovou úpravu nevylučoval, je možné použít úpravu občanského, případně nového občanského zákoníku. Soud je tak povinen posoudit výše uvedené důvody zvláštního zřetele hodné a poměrně snížit náhradu škody požadovanou žalobcem. Žalovaná konečně pro případ, bude-li mít soud za to, že žalobce má nárok na uplatněnou náhradu mzdy, poukázala na nesprávný výpočet této náhrady, když do tohoto výpočtu ze strany znalkyně nejsou zahrnuty přesčasové hodiny, tj. odpracované hodiny. Průměrný hodinový výdělek žalobce proto v rozhodném období odpovídá částce 415,55 Kč, průměrný měsíční výdělek poté částce 72 272 Kč, nikoliv žalobcem uváděné částce 83 342 Kč.

4. V řízení bylo provedeno dokazování listinnými důkazy, znaleckým posudkem, dále výslechem znalkyně [jméno] [příjmení] a svědka [jméno] [příjmení]. Navrhoval-li žalobce doplnit dokazování provedením znaleckého posudku znaleckým ústavem [právnická osoba] – znalecký ústav a.s. k objasnění otázky výpočtu výše hrubého měsíčního výdělku v souvislosti s odvody nemocenského pojištění či jiné odvody do systému [anonymizováno], takovému důkaznímu návrhu soud nevyhověl pro jeho zjevnou nadbytečnost, neboť pravidla pro stanovení hrubého výdělku za účelem stanovení výše průměrného výdělku jsou zákoníkem práce zcela jasně stanovena a případné odvody v souvislosti s výkonem práce pro jiného zaměstnavatele jsou v této souvislosti dle soudu zcela irelevantní. Soud rovněž zamítl návrh žalované na doplnění dokazování vyžádáním vyjádření orgánu Státní správy [anonymizována dvě slova], daňovými přiznáními žalobce za roky 2012 až 2018 a sděleními ohledně informací o způsobech výkonu výdělečné činnosti od společností, které žalovaná blíže konkretizovala v rámci svého vyjádření ze dne 4.8.2020, když i toto dokazování soud posoudil jako nadbytečné, a to s ohledem na tu skutečnost, že k výdělkům žalobce od jiných zaměstnavatelů soud s ohledem na platnou právní úpravu zákoníku práce v době skončení pracovního poměru neplatnou výpovědí nepřihlížel (k tomu viz dále).

5. Po zhodnocení všech provedených důkazů podle ust. § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o.s.ř.“), kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána žalobcem ve své převážné části důvodně. Z provedeného dokazování má soud poté za prokázaný následující skutkový stav:

6. Žalobce byl na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] zaměstnán od 18.4.2006 u žalované jako Shift Operation Manager, s místem výkonu práce v [obec]. Na základě poslední dohody o změně pracovní smlouvy pracoval žalobce u žalované s účinností od 1.6.2008 jako Senior Engineer, IP Design & Provisioning. V souladu s dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 1.6.2008 náležela žalobci za tuto práci u žalované základní mzda ve výši 61 200 Kč měsíčně. Výpovědí z pracovního poměru ze dne 19.12.2011 rozvázala žalovaná s žalobcem pracovní poměr z důvodu dle ustanovení § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZP“ nebo„ zákoník práce“) pro závažné porušení pracovních povinností žalobce. Uvedené skutečnosti jsou mezi účastníky nesporné a prokázány byly rovněž pracovní smlouvou ze dne 31.3.2006 ve spojení dodatkem k této pracovní smlouvě ze dne 1.6.2008, dále pak výpovědí z pracovního poměru ze dne 19.12.2011. Žalobce podal k Obvodnímu soudu dne 27.4.2012 žalobu, kterou se domáhal určení neplatnosti označené výpovědi z pracovního poměru, přičemž rozsudkem zdejšího soudu ze dne 17.5.2018, č.j. 24 C 89/2012-444, bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalované ze dne 19.12.2011, je neplatná. Uvedený rozsudek byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28.11.2018, č.j. 62 Co 258/2018-513. Oba uvedené rozsudky nabyly právní moci dne 19.12.2018.

7. Dopisem ze dne 26.4.2012 má soud za prokázané, že žalobce prostřednictvím svého tehdejšího právního zástupce sdělil žalované, že dle něj je daná výpověď neplatná, a to zejména z důvodu její neurčitosti, proto žalobce trvá na dalším zaměstnávání ze strany zaměstnavatele společnosti [právnická osoba] (žalované).

8. Předžalobní výzvou k úhradě dluhu ze dne 29.9.2015 ve spojení s poštovním podacím archem ze dne 29.9.2015 má soud za prokázané, že žalobce vyzval žalovanou k úhradě náhrady mzdy za dobu od září 2012 do prosince 2013 v celkové částce 1 376 056,96 Kč hrubého spolu se zákonným úrokem z prodlení. S ohledem na následná rozšíření žaloby žalobce žalovanou vyzval opakovaně k úhradě náhrady mzdy, a to předžalobní výzvou ze dne 18.1.2017 za období od září 2012 do prosince 2014 v celkové částce 2 408 099,68 Kč, předžalobní výzvou ze dne 19.12.2017 za období od září 2012 do února 2016 v celkové částce 3 612 149,52 Kč a předžalobní výzvou ze dne 8.1.2019 za období od září 2012 do 19.12.2018 v celkové částce 6 495 374 Kč; uvedené skutečnosti má soud za prokázané předžalobní výzvou ze dne 18.1.2017 ve spojení s dodejkou ze dne 23.1.2017 (dále dodejkou ze dne 27.1.2017, neboť daná výzva byla zasílána jak přímo žalované, tak i právnímu zástupci žalované), předžalobní výzvou ze dne 19.12.2017 ve spojení s poštovním podacím archem ze dne 20.12.2017 a předžalobní výzvou ze dne 8.1.2019 ve spojení s dodejkou ze dne 11.1.2019. Jak dále vyplývá z dopisu zaslaného žalobcem prostřednictvím své právní zástupkyně žalované ze dne 8.1.2019, žalobce s ohledem na pravomocný rozsudek zdejšího soudu ve věci pod sp.zn. 24 C 89/2012 sdělil žalované, že došlo k obnovení původních vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem dle příslušné pracovní smlouvy a tak je zaměstnavatel povinen zaměstnanci opětovně přidělovat práci a zaměstnanec je povinen tuto práci vykonávat; zároveň žalobce v daném dopise uvedl, že deklaruje svou připravenost vykonávat práci v intencích zavřené pracovní smlouvy. Svou připravenost k výkonu práce pro žalovanou opětovně žalobce deklaroval i ve svém dopise žalované ze dne 28.1.2019, což má soud za prokázané označeným dopisem. Z vyjádření [jméno] [příjmení], ředitele [anonymizována tři slova], ze dne 21.6.2019 poté vyplývá, že tato společnost potvrzuje, že žalobce dokončil v období od roku 2012 do 31.5.2019 několik smluvních zakázek pro telekomunikační klienty [právnická osoba] v [země] a ve [anonymizováno], přičemž k těmto smlouvám náleželo několik zvláštních dohod o zkrácené výpovědní lhůtě v rozsahu 1 den až 1 týden na základě zvláštních žádostí uchazečů. Z výtahů pro daňová přiznání od pojišťovny [anonymizováno] v rámci [anonymizována dvě slova] za období 2014 až 2019 má soud za prokázané, že po toto období žalobce čerpal pojistné na úhradu léčebných výdajů pouze minimálně, a to jen v období roku 2017 v souvislosti s návštěvami ordinace očního lékaře 17.2.2017, 24.2.2017 a 10.3.2017. Mezi účastníky pak není sporu o tom, že po podání výpovědi žalovaná neprojevila žádnou aktivitu stran případného přidělování práce žalobci.

9. Za účelem prokázání výše průměrného hrubého výdělku žalobce soudu předložil znalecký posudek znalkyně z oboru ekonomika, odvětví mzdy, specializace dokladovost mezd, Dagmar Brejchové číslo 50/ 2019 ze dne 18.6.2019, ve kterém znalkyně uvedla, že vcházela pouze z potvrzení o průměrném výdělku ze dne 1.3.2012, potvrzení o výši příjmu zaměstnance za období 2/ 2011 2012 a výplatních lístků za období říjen 2011, listopad 2011 a prosinec 2011, když mzdový list neměla k dispozici. Jak vyplývá ze závěru tohoto znaleckého posudku, znalkyně vycházela z počtu 292 odpracovaných hodin (říjen 2011 – 148 hodin, listopad 2011 – 64 hodin a prosinec 2011 – 80 hodin) a výše hrubé mzdy za celé toto období 139 925 Kč (hrubá mzda říjen 2011 – 71 694 Kč, listopad 2011 – 22 423 Kč a prosinec 2011 – 45 808 Kč); znalkyně tak dospěla k výši průměrného hodinového výdělku 479, 1952 Kč, poté s přihlédnutím k 40 hodinám v týdnu a průměrnému počtu týdnů v roce 4,348 k výši průměrné měsíční hrubé mzdy žalobce platné pro období 1. čtvrtletí 2012 v částce 83 342 Kč. Znalkyně Dagmar Brejchová poté vypracovala ke svému znaleckému posudku Dodatek č. 51/ 2019 ze dne 26.8.2019, ve kterém uvedla, že má za to, že v počtu odpracovaných hodin celkem jsou zahrnuty i hodiny práce přesčas, když se dosud nesetkala se systémem zpracování mezd, který by v evidenci odpracovaných hodin celkem počítal bez hodin práce přesčas; nicméně nemůže to vyloučit a toto může zodpovědět jen žalovaná (mzdová účetní). Znalkyně poté ve svém dodatku ke znaleckému posudku zcela minimálně korigovala svůj výpočet průměrné měsíční hrubé mzdy žalobce platné pro období 1. čtvrtletí 2012, když s ohledem na zaokrouhlení výše průměrného hodinového výdělku (479,19 Kč) uvedla, že výše průměrné měsíční hrubé mzdy žalobce za rozhodné období činí 83 341 Kč. Pro případ, že by soud vycházel z tvrzení žalované, že je třeba počet odpracovaných hodin navýšit i o hodiny přesčasové, znalkyně dospěla k závěru, že za této situace činí výše průměrného měsíčního výdělku 72 427,24 Kč (žalobkyně při tomto výpočtu vycházela z výše hrubé mzdy za rozhodné období 139 925 Kč, z počtu 336 odpracovaných hodin, 40 hodinového pracovního týdne a průměrného počtu týdnů v roce 4,348; s přihlédnutím k těmto číselným údajům dospěla znalkyně k výši průměrného hodinového výdělku 416,44 Kč). Ve své výpovědi znalkyně Dagmar Brejchové následně mimo jiné uvedla, že dle úpravy v zákoníku práce je obvyklé uvádět ve výplatních páskách, jaký je celkový počet odpracovaných hodin, a vedle toho samostatný údaj, kolik z tohoto počtu činí hodiny přesčasové; tato skutečnost není v daném případě zřejmá ani z výplatních pásek, ani z mzdového listu. Ohledně položky označené ve výplatní pásce„ pripl.nem.“ a v mzdovém listě jako„ prémie“ znalkyně vypověděla, že s touto položkou v rámci výpočtu průměrného hrubého výdělku pracovala jako s „ nemocenskou“, nicméně mělo-li by být s touto položkou počítáno jako s prémiemi, byl by průměrný hrubý výdělek vyšší. Ke skutečnosti, že žalobce byl od roku 2012 zaměstnán ve [anonymizováno] a byl přihlášen do tamního systému zdravotního pojištění, znalkyně uvedla, že byť se na tuto zahraniční problematiku nespecializuje, dle ní by tato skutečnost neměla mít na výši hrubého výdělku žádný vliv, neboť veškeré odvody by měly být zaměstnavatelem, který odpovídá za jejich odvod ve správné výši příslušným správním úřadům, prováděny v České republice. Ze stanoviska [právnická osoba] [anonymizována tři slova], a.s., (dále jen„ [anonymizováno]“) ze dne 30.9.2020 ve spojení s výpovědí svědka [jméno] [příjmení], výkonného ředitele této společnosti, soud zjistil, že žalovaná je klientem této společnosti již od roku 2006 či 2007, přičemž [právnická osoba] provádí pro žalovanou veškeré mzdové účetnictví; dále s tím, že v účetním programu DC2, který je u žalované užíván, jsou hodiny za práci přesčas na výplatní pásce i na mzdovém listě evidovány samostatně a nejsou zahrnuty do odpracované doby; rovněž s tím, že položka„ Pay Sick Leave“ se na výplatní pásce zobrazuje jako PRIPL.NEM (příplatek k nemocenské) a na mzdovém listu jako položka 10. PREMIE; v položce PRIPL.NEM a položce 10. PREMIE se jiné položky nezobrazují, přičemž tato položka se nezahrnuje do základu pro výpočet průmětného výdělku. Svědek [příjmení] poté k objasnění položky PRIPL.NEM (ve mzdovém listě položka 10. PREMIE) uvedl, že se jedná o určitý benefit, který žalovaná vyplácela svým zaměstnancům jako zvláštní odměnu v případě, že byli nemocní, tedy jedná se o výhodu nad rámec zákona, kterou dává žalovaná svým zaměstnancům; dále s tím, že vzhledem k tomu, že průměrný výdělek se počítá dle odpracovaných hodin, k takto vyplacené částce by se co do výpočtu průměrného výdělku přihlížet nemělo. Jak dále vyplývá ze označeného stanoviska [právnická osoba] ze dne 30.9.2020, při evidenci tato společnost vychází z § 96 zákoníku práce, kdy je nutné evidovat samostatně od odpracované směny práci přesčas – tato evidence je v počtu hodin, přičemž na výplatní pásce a mzdovém listě jsou samostatně evidovány neodpracované doby (hodiny); součet odpracovaných a neodpracovaných hodin je pak roven měsíčnímu fondu pracovní doby zaměstnance, ze kterého vychází měsíční výpočet mzdy. Společnost [anonymizováno] poté ve svém stanovisku poukázala na to, že z uvedeného vyplývá, že pokud by hodiny za práci přesčas byly obsaženy v odpracovaných hodinách, tak po jejich odečtení a po připočtení neodpracovaných hodin by nebyl naplněn měsíční fond pracovní doby zaměstnance. V této souvislosti soud ke sporným otázkám, jak přistoupit k položce„ pripl.nem.“ a k započítávání přesčasových hodin, uzavírá, že dané sporné položky byly dle něj ze strany společnosti provádějící pro žalovanou mzdové účetnictví (a to i v rozhodném roce 2011) řádně a logicky objasněny; tedy byť ze založených výplatnic a mzdových listů se mohou některé položky jevit nejasně a rozporuplně, daná společnost, potažmo jejím jménem svědek [jméno] [příjmení], podrobně popsali systém zpracování mezd pro žalovanou, když z takto provedených důkazů (poskytnuté stanovisko společnosti zpracovávající mzdové účetnictví a výpověď svědka [příjmení]) je dle soudu nadále zřejmé, že odpracované hodiny a hodiny za práci přesčas jsou evidovány samostatně, tj. do evidované odpracované doby nejsou přesčasové hodiny zahrnuty a je třeba je k odpracovaným hodinám přičíst; dále ohledně položky„ pripl.nem.“ má soud takto dále za prokázané, že se jedná o položku v mzdovém listě označenou jako„ prémie“, která se do výpočtu průměrného výdělku nezahrnuje.

10. Ze založených výplatních pásek pro měsíce říjen 2011, listopad 2011 a prosinec 2011 a založeného mzdového listu za rok 2011 poté vyplývají následující skutečnosti: v říjnu 2011 žalobce odpracoval pro žalovanou celkem 170 hodin (odpracovaných hodin 148 + přesčasových hodin 22), v listopadu 2011 celkem 64 hodin (odpracovaných hodin 64, žádné přesčasové hodiny) a v prosinci 2011 celkem 102 hodin (odpracovaných hodin 80 + přesčasových hodin 22), tj. celkem v období říjen 2011 až prosinec 2011 žalobce odpracoval 336 hodin. Výše hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v daném období je mezi účastníky nesporná a rovně ve svém součtu vyplývá ze založených výplatních pásek, přičemž tato hrubá mzda činila v říjnu 2011 částku 71 694 Kč, v listopadu 2011 částku 21 123 Kč a v prosinci 2011 částku 45 808 Kč, tj. celkem v období říjen 2011 až prosinec 2011 činil hrubý výdělek žalobce 139 625 Kč (v této souvislosti soud doplňuje, že byť znalkyně vycházela ze stejných vstupních údajů, uváděla tuto výši 139 925 Kč; tento údaj pak přebírá i žalovaná ve svém výpočtu provedeném v rámci závěrečného návrhu, byť v dalších výpočtech se soud s výpočtem žalované co do výsledné částky průměrné měsíční výše hrubé mzdy v rozhodném období shoduje; soud má za to, že částka 139 925 Kč je nesprávným výpočtem, neboť součet hrubých mezd za dané měsíce skutečně činí 139 625 Kč). Co se týká samotného výpočtu průměrného měsíčního výdělku, soud dospěl k jeho výši v částce 72 272 Kč (hrubý výdělek žalobce 139 625 Kč děleno celkovým počtem odpracovaných hodin 336 = 415,55 Kč – tato částka je hodinovým hrubým výdělkem žalobce pro účely výpočtu náhrady mzdy; 415,55 x 40 hodin týdně x 4,348 průměrný počet týdnů v roce = 72 272,45 Kč, po zaokrouhlení 72 272 Kč). V období od září 2012 do 19.12.2018 tak činí výše náhrady celkem 5 464 696 Kč (75 měsíců po 72 272 Kč + poměrná část náhrady mzdy za 19 dnů měsíce prosinec 2018 v částce 44 296 Kč, tj. 75 x 72 272 Kč = 5 420 400 Kč + 44 296 Kč = 5 464 696 Kč).

11. Mezi účastníky je nesporné, že žalovaná žalobci na náhradu mzdy za období od září 2012 do 19.12.2018 dosud ničeho neuhradila.

12. Z ostatních v řízení provedených důkazů nezjistil soud žádné další pro své rozhodnutí podstatné skutečnosti.

13. Podle ust. § 69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění ke dni podání výpovědi žalovanou žalobci (19.12.2011), (dále jen„ zákoník práce“), dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

14. Podle ust. § 351 zákoníku práce má-li být v pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 větě druhé použit průměrný výdělek, postupuje se při jeho zjištění podle této hlavy (Hlava XVIII Část třináctá zákoníku práce).

15. Podle ust. § 352 zákoníku práce průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

16. Podle ust. § 353 odst. 1 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat.

17. Podle ust. § 354 odst. 1 zákoníku práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. Podle odst. 2 uvedeného ustanovení průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období.

18. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná jako zaměstnavatel a žalobce jako zaměstnanec uzavřeli dne [datum] pracovní smlouvu v souladu s tehdy platným ust. § 27 a násl. zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, následně rovněž v souladu s novou právní úpravou vtělenou do zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Dále má soud za prokázané, že žalovaná podáním ze dne 19.12.2011 vypověděla pracovní poměr žalobce dle ust. § 52 písm. g) zákoníku práce. Žalobce podal v souladu s ust. § 72 zákoníku práce k Obvodnímu soudu dne 27.4.2012 žalobu, kterou se domáhal určení neplatnosti označené výpovědi z pracovního poměru, přičemž rozsudkem zdejšího soudu ze dne 17.5.2018, č.j. 24 C 89/2012-444, bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalované ze dne 19.12.2011, je neplatná. Uvedený rozsudek byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28.11.2018, č.j. 62 Co 258/2018-513. Oba uvedené rozsudky poté nabyly právní moci dne 19.12.2018. S ohledem na neplatnost výpovědi dané žalovanou žalobci vznikl žalobci dle ust. § 69 odst. 1 zákoníku práce ve znění platném ke dni podání výpovědi, tj. ke dni 19.12.2011, nárok na náhradu mzdy ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli (žalované), že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Žalobce danou skutečnost žalované oznámil svým podáním ze dne 26.4.2012 a následně ji ve vztahu k žalované opakovaně deklaroval. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, kdy např. dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 2905/2000„ Zaměstnanec může oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával (§ 61 odst. 1 a 3 zák. práce), kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď, nebo co s ním neplatně zrušil pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, nejpozději však do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě zaměstnance na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru.“, příp. i rozhodnutí Městského soudu v Praze sp.zn. 62 Co 57/2012, dle kterého„ pokud zaměstnanec neoznámí zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání bez zbytečného odkladu tak, jak předpokládá § 69 odst. 1 zákoníku práce, pak tato skutečnost nemá za následek zánik nároku na náhradu mzdy podle tohoto zákonného ustanovení.“. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že žalobci vznikl nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne platného skončení pracovního poměru. Mezi účastníky není sporu o tom, že žalovaná neumožnila žalobci po celou dobu, po kterou je požadována náhrada mzdy, vykonávat práci, rovněž je nesporné, že k platnému ukončení pracovního poměru nedošlo před 19.12.2018, do kdy je náhrada mzdy žalobcem po žalované požadována.

19. Poukazovala-li žalovaná v počátku své procesní obrany na ust. § 69 odst. 2 zákoníku práce, dle kterého přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil, k tomuto ustanovení soud nepřihlédl, neboť vycházel z právní úpravy zákoníku práce účinné ke dni podání předmětné výpovědi, tj. k datu 19.12.2011. Soud se v tomto směru zcela ztotožňuje s právním názorem žalobce, kdy jednoznačně vyplývá z přechodných ustanovení k zákoníku práce (přechodná ustanovení k zákonu č. 365/2011 Sb.), že institut moderačního práva obsažený v ust. § 69 odst. 2 zákoníku práce byl vtělen do právní úpravy zákoníku práce počínaje dnem 1.1.2012, nicméně s tím že právo soudu podle § 69 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, je možné uplatnit až na případy neplatného rozvázání pracovního poměru na základě právního úkonu, který byl učiněn nejdříve v den účinnosti tohoto zákona. Vzhledem k tomu, že výpověď byla žalobci žalovanou dána před tímto rozhodným datem, uvedené moderační právo dle ust. § 69 odst. 2 zákoníku práce soudem být využito nemůže. Pokud žalobce dále v této souvislosti poukazoval na tu skutečnost, že žalobce byl po předmětné období zaměstnán ve [anonymizováno], což nebylo žalobcem ani nijak sporováno, kde dosahoval značných příjmů, a to s tím, že dle žalované žalobce z těchto důvodů nebyl skutečně připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy, když žalovaná má dále za to, že„ i pokud by žalobce prokázal, že vznesl vůči žalované požadavek na další zaměstnávání, pak je zcela zřejmé, že s ohledem na okolnosti případu by takový úkon žalobce bylo třeba v souladu s ustálenou judikaturou posoudit jako simulovaný právní úkon, učiněný navíc nikoliv vážně, a tedy jako úkon absolutně neplatný; takový absolutně neplatný právní úkon by pak nebyl schopen založit žalobcem požadované účinky, a to včetně náhrady mzdy.“, ani tato námitka není dle soudu na místě. Žalobce jednak ve vztahu k žalované opakovaně, a to bez jakékoliv reakce žalované, deklaroval svou ochotu a připravenost vykonávat práci pro žalovanou, navíc pokud v průběhu doby, za kterou požaduje po žalované náhradu mzdy, vykonával práci pro jiného zaměstnavatele, vždy si vymínil zvláštní dohodu o zkrácené výpovědní lhůtě v rozsahu 1 den až 1 týden, tj. je evidentní, že na případný výkon práce pro žalovanou, projevila-li by tato o jeho práci zájem, nadále pamatoval a tuto práci by byl schopen pro žalovanou opět začít bez významné časové prodlevy vykonávat. Ve výkonu případné práce pro žalovanou žalobci po celou danou dobu nebránily ani žádné zdravotní důvody, když v řízení bylo prokázáno, že jediný zdravotní problém na straně žalobce byl krátkodobě řešen při několika návštěvách očního lékaře. K námitce žalované stran potřeby přihlédnout k té skutečnosti, že výdělek žalobce dosahovaný ve [anonymizováno] zcela zřejmě převyšuje výdělek, kterého by žalobce dosáhl u žalované, když soud by měl za této situace případnou náhradu mzdy přiměřeně žalobci snížit, příp. zcela nepřiznat, soud opakovaně poukazuje na zákonnou úpravu v době skončení pracovního poměru neplatnou výpovědí, když ust. § 69 odst. 2 zákoníku práce není možné použít, a to s ohledem na přechodná ustanovení k zákonu č. 365/2011 Sb., kdy účinnost tohoto ustanovení nastala co do případného neplatného rozvázání pracovního poměru učiněného až po 1.1.2012 (výpověď však byla žalovanou dána již 19.12.2011). Nepřiléhavá je dle soudu i paralela vyslovená žalovanou ohledně nároku poškozeného na náhradu škody a možnost jejího snížení dle úpravy občanského zákoníku s přihlédnutím k důvodům zvláštního zřetele hodných, když náhrada mzdy má dle žalované reparovat újmu utrpěnou zaměstnanci následkem protiprávního postupu zaměstnavatele a jedná se tak o náhradu škody. Nárok na náhradu mzdy nelze dle soudu pod nároky na náhradu škody rozhodně jakkoli podřazovat, jedná se o samostatný nárok se zvláštním právním režimem (o tom ostatně svědčí i samostatná úprava týkající se náhrady škody v rámci zákoníku práce). Soud se konečně neztotožňuje ani s námitkou žalované ohledně tvrzené nemravnosti požadavku žalobce. V této souvislosti nelze přehlédnout, že žalobce uplatňuje s plným vědomím žalované po celou dobu, tj. již od roku 2015, svůj zákonný požadavek, a to požadavek na náhradu mzdy dle ust. § 69 odst. 1 zákoníku práce. Skutečnost, že částka dosáhla za celou tuto dobu poměrně vysoké částky, je dána zejména přístupem žalované, která žalovanému jakožto svému zaměstnanci neumožnila vykonávat práci, přičemž ukončila-li s ním v prosinci 2011 pracovní poměr, učinila tak v rozporu se zákonem. Poukazovat na dobré mravy tak dle soudu není důvodné, když žalobce ostatně ani neměl jinou možnost, než vykonávat práci do skončení sporu s žalovanou u jiného zaměstnavatele, neboť zcela logicky musel finančně zabezpečit sebe a svou rodinu, tj. jinými slovy je zcela zřejmé, že žalobce nemohl pouze pasivně vyčkávat, jak mnoholetý spor s žalovanou, která mu po celou tuto dobu neposkytovala žádné finanční plnění, skončí. Soud má dále za to, že povinnost zaměstnavatele nahradit mzdu zaměstnanci, pokud s ním skončí neplatně pracovní poměr, lze v přeneseném slova smyslu vnímat i jako určitou sankci, bránící v obdobném postupu v jiných případech. Tedy i z tohoto důvodu odepřít žalobci jeho právo na plnění uplatněné zcela v souladu se zákonem, není dle soudu na místě.

20. Ohledně stanovení výše průměrného výdělku soud uvádí následující: Dle ust. § 352 zákoníku práce se v souvislosti se stanovením náhrady mzdy vychází z průměrného hodinového výdělku, a to výdělku hrubého. Výše průměrného výdělku se řídí ust. § 351 a násl. zákoníku práce, když dle ust. § 353 zákoníku práce se tento zjistí z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Tímto rozhodným obdobím je dle ust. § 354 zákoníku práce předchozí kalendářní čtvrtletí, když průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období. Soud tedy zjišťoval průměrný hodinový výdělek žalobce k 1.1.2012.

21. Soud se poté neztotožňuje s návrhem žalobce, že by mělo být při zjišťování hrubé mzdy přihlíženo k případným odvodům pojistného žalobcem do švýcarského systému zdravotního pojištění. Pravidla pro stanovení hrubého výdělku za účelem stanovení výše průměrného výdělku jsou zákoníkem práce zcela jasně stanovena, a to včetně odvodů do systému zdravotního a sociálního pojištění v domovském státě, přičemž případné odvody v souvislosti s výkonem práce pro jiného zaměstnavatele, navíc mimo území České republiky, jsou v této souvislosti dle soudu zcela irelevantní.

22. Co se týká sporných otázek, jak přistoupit k položce„ pripl.nem.“ a k započítávání přesčasových hodin, soud poukazuje na shora uvedené (odst. 9 rozsudku) s tím, že v řízení bylo prokázáno, že odpracované hodiny a hodiny za práci přesčas byly v daném období v rámci výplatních pásek a mzdového listu evidovány samostatně, tj. do evidované odpracované doby nebyly přesčasové hodiny zahrnuty a bylo tedy nezbytné je k odpracovaným hodinám přičíst. Ohledně položky„ pripl.nem.“ (v mzdovém listě označenou jako„ prémie“) má soud poté za prokázané, že se jedná o benefit poskytovaný zaměstnavatelem zaměstnancům jako zvláštní odměnu v případě, že byli nemocní, tj. položku, kterou není možné do základu pro výpočet průměrného výdělku zahrnout.

23. Za účelem zjištění výše průměrného hrubého výdělku poté soud provedl potřebné výpočty, přičemž s ohledem na výše uvedené vycházel z následujících údajů: žalobcem bylo v daném období odpracováno celkem 336 hodin (říjen 2011 – 170 hodin, listopadu 2011 – 64 hodin, prosinec 2011 – 102 hodin); výše hrubé mzdy za 10/ 2011 činila 71 694 Kč, za 11/ 2011 – 21 123 Kč, za 12/ 2011 – 45 808 Kč, tj. celkem 139 625 Kč. Soud poté vypočítal výši průměrného hodinového hrubého výdělku, tj. 139 625 Kč: 336 hodin = průměrný hodinový hrubý výdělek 415,55 Kč (tedy v tomto směru se soud ztotožnil s výpočtem provedeným žalovanou). Průměrný hodinový výdělek byl následně vynásoben počtem pracovních hodin v týdnu a průměrným počtem týdnů v roce, tj. 415,55 Kč x 40 hodin týdně x 4,348 průměrný počet týdnů v roce = 72 272,45 Kč, po zaokrouhlení tedy žalobci náleží náhrada mzdy ve výši průměrného hrubého měsíčního výdělku v částce 72 272 Kč. Požadována úhrada průměrného výdělku za období 9/ 2012 až 19.12.2018 (za 75 měsíců po 72 272 Kč + za 12/ 2019 poměrná část náhrady mzdy za 19 dnů – 44 296 Kč) tak činí celkem 5 464 696 Kč (75 x 72 272 Kč + 44 296 Kč = 5 464 696 Kč). Žalobci tak byla přiznána za uvedené období částka náhrady mzdy v celkové výši 5 464 696 Kč tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, a to včetně zákonného úroku z prodlení v souladu s ust. § § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbývající části pak byla žaloba jako nedůvodně podaná soudem zamítnuta (výrok II. rozsudku).

24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce byl ve věci úspěšný v převážné části zažalovaného nároku, a přísluší mu tedy právo na částečnou náhradu nákladů řízení. Soud v daném případě zohlednil jednotlivé fáze řízení, a to s ohledem na procesní úkony žalobce stran postupného rozšiřování žaloby, resp. i s ohledem na částečné zpětvzetí žaloby. Co do prvého období od podání žaloby do 1. rozšíření žaloby podáním ze dne 15.2.2017 soud vycházel z punkta 1 376 056 Kč (18x 86 003,56 Kč, tj. částka požadována v této prvé fázi řízení), přičemž za toto období bylo žalobci přiznáno 1 156 352 Kč (úspěch co do 84 %); jeho neúspěch pak v této fázi řízení činí 16 %; žalobci proto v této fázi řízení náleží právo na 68 % vynaložených nákladů řízení. Výše nákladů řízení je poté odvislá od nákladů na úhradu soudního poplatku ve výši 68 803 Kč a nákladů právního zastoupení, které jsou tvořeny v souladu s ust. § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ vyhláška“) 3 úkony právní pomoci po 13 820 Kč (jedná se o tyto úkony: převzetí zastoupení, sepis předžalobní výzvy a sepis žaloby) a dále v souladu s ust. § 13 odst. 4 vyhláška 3 náhradami hotových výdajů po 300 Kč, částka nákladů právního zastoupení zvýšena o 21 % DPH, jejímž je právní zástupkyně žalobce plátcem. Celková výše nákladů právního zastoupení činí pro toto období 51 255,60 Kč, po připočtení soudního poplatku ve výši 68 803 Kč poté činí výše nákladů řízení pro toto prvé období 120 058,60 Kč. S ohledem na uvedený úspěch žalobce pro toto prvé období pak žalobci za období od podání žaloby do jejího prvého rozšíření náleží náhrada nákladů řízení v celkové částce 81 640 Kč (68 % z částky 120 058,60 Kč). Co do druhého období od 1. rozšíření žaloby podáním ze dne 15.2.2017 do druhého rozšíření žaloby podáním ze dne 30.1.2018 soud vycházel z punkta 2 408 099,68 Kč (částka požadována v této prvé fázi řízení), přičemž i v tomto období činí úspěch žalobce 84 % a jeho neúspěch pak v této fázi řízení činí 16 %; žalobci proto v této fázi řízení náleží právo na 68 % vynaložených nákladů řízení. Výše nákladů řízení je poté odvislá od nákladů právního zastoupení, které jsou tvořeny v souladu s ust. § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ vyhláška“) 1 úkonem právní pomoci v částce 17 940 Kč (sepis rozšíření žaloby ze dne 15.2.2017) a dále v souladu s ust. § 13 odst. 4 vyhláška 1 náhradou hotových výdajů po 300 Kč, to vše zvýšeno o 21 % DPH, jejímž je právní zástupkyně žalobce plátcem. Celková výše nákladů právního zastoupení, potažmo vynaložených nákladů řízení, činí pro toto období 22 070,40 Kč. S ohledem na uvedený úspěch žalobce pro toto druhé období pak žalobci za období od prvého do druhého rozšíření žaloby náleží náhrada nákladů řízení v celkové částce 15 008 Kč (68 % z částky 22 070,40 Kč). Co do třetího období od 2. rozšíření žaloby podáním ze dne 30.1.2018 do třetího rozšíření žaloby podáním ze dne 28.2.2019 soud vycházel z punkta 3 612 149,52 Kč (42x 86 003,56 Kč, tj. částka požadována v této třetí fázi řízení), přičemž za toto období bylo žalobci přiznáno 3 035 424 Kč (úspěch co do 84 %); jeho neúspěch pak v této fázi řízení činí 16 %; žalobci proto v této fázi řízení náleží právo na 68 % vynaložených nákladů řízení. Výše nákladů řízení je poté odvislá od nákladů na úhradu soudního poplatku ve výši 111 805 Kč a nákladů právního zastoupení, které jsou tvořeny v souladu s ust. § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ vyhláška“) 1 úkonem právní pomoci v částce 22 780 Kč (sepis rozšíření žaloby ze dne 30.1.2018) a dále v souladu s ust. § 13 odst. 4 vyhláška 1 náhradou hotových výdajů po 300 Kč, částka nákladů právního zastoupení zvýšena o 21 % DPH, jejímž je právní zástupkyně žalobce plátcem. Celková výše nákladů právního zastoupení činí pro toto období 27 926,20 Kč, po připočtení soudního poplatku ve výši 111 805 Kč poté činí výše nákladů řízení pro toto třetí období 139 731,80 Kč. S ohledem na uvedený úspěch žalobce pro toto třetí období pak žalobci za období od druhého do třetího rozšíření žaloby náleží náhrada nákladů řízení v celkové částce 95 018 Kč (68 % z částky 139 731,80 Kč). Co do čtvrtého období od 3. rozšíření žaloby podáním ze dne 28.2.2019 do částečného zpětvzetí žaloby učiněného při jednání soudu dne 25.6.2019 soud vycházel z punkta 6 495 374 Kč (částka požadována v této čtvrté fázi řízení), přičemž za toto období bylo žalobci přiznáno 5 464 696 Kč (úspěch co do 84 %); jeho neúspěch pak v této fázi řízení činí opět 16 %; žalobci proto v této fázi řízení náleží právo na 68 % vynaložených nákladů řízení. Výše nákladů řízení je poté odvislá od nákladů právního zastoupení, které jsou tvořeny v souladu s ust. § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ vyhláška“) 4 úkony právní pomoci po 34 300 Kč (sepis rozšíření žaloby ze dne 28.2.2019, sepis vyjádření ze dne 9.6.2019, sepis vyjádření ze dne 24.6.2019 a účast při jednání soudu dne 25.6.2019) a dále v souladu s ust. § 13 odst. 4 vyhláška 4 náhradami hotových výdajů po 300 Kč, to vše zvýšeno o 21 % DPH, jejímž je právní zástupkyně žalobce plátcem. Celková výše nákladů právního zastoupení, potažmo vynaložených nákladů řízení, činí pro toto období 167 464 Kč. S ohledem na uvedený úspěch žalobce pro toto čtvrté období pak žalobci za období od 3. rozšíření žaloby podáním ze dne 28.2.2019 do částečného zpětvzetí žaloby učiněného při jednání soudu dne 25.6.2019 náleží náhrada nákladů řízení v celkové částce 113 876 Kč (68 % z částky 167 464 Kč). V posledním – pátém období, a to období od částečného zpětvzetí žaloby při jednání soudu dne 25.6.2019 až do vyhlášení rozsudku soudem I. stupně soud vycházel z punkta 6 302 243 Kč (částka požadována v této závěrečné fázi řízení před soudem I. stupně), přičemž za toto období bylo žalobci přiznáno 5 464 696 Kč (úspěch co do 86,7 %); jeho neúspěch pak v této fázi řízení činí 13,3 %; žalobci proto v této fázi řízení náleží právo na 73,4 % vynaložených nákladů řízení. Výše nákladů řízení je poté odvislá od nákladů na úhradu soudního poplatku ve výši 136 662,40 Kč a nákladů právního zastoupení, které jsou tvořeny v souladu s ust. § 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ vyhláška“) 6 úkony právní pomoci po 33 540 Kč (účast při jednání soudu dne 4.8.2020 – jednání přesahující 2 hodiny, proto 2 úkony právní pomoci, sepis podání ze dne 29.9.2020, účast při jednání soudu dne 4.2.2021, sepis závěrečného návrhu ze dne 15.4.2021 a účast při jednání soudu dne 20.5.2021) a dále v souladu s ust. § 13 odst. 4 vyhláška 6 náhradami hotových výdajů po 300 Kč, částka nákladů právního zastoupení zvýšena o 21 % DPH, jejímž je právní zástupkyně žalobce plátcem. Celková výše nákladů právního zastoupení činí pro toto období 245 678 Kč, po připočtení soudního poplatku ve výši 136 662,40 Kč poté činí výše nákladů řízení pro toto závěrečné páté období 382 340,80 Kč. S ohledem na uvedený úspěch žalobce pro toto páté období pak žalobci za období od částečného zpětvzetí žaloby při jednání soudu dne 25.6.2019 až do vyhlášení rozsudku soudem I. stupně náleží náhrada nákladů řízení v celkové částce 280 638 Kč (73,4 % z částky 382 340,80 Kč). Žalobci tedy za celé řízení před soudem I. stupně vzniklo proti žalované právo na náhradu nákladů řízení v celkové částce 586 180 Kč (81 640 Kč + 15 008 Kč + 95 018 Kč + 113 876 Kč + 280 638 Kč = 586 180 Kč) tak, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku. Pro úplnost pak soud uvádí, že vynaložil-li žalobce opakovaně náklady na sepis návrhů na vydání předběžných opatření, příp. sepis odvolání proti rozhodnutí zdejšího soudu o těchto návrzích, potažmo pak náklady na úhradu soudních poplatků v této souvislosti, takto vynaložené náklady soud do celkových nákladů žalobce za účelem výpočtu celkové částky, kterou je žalovaná povinna žalobci na nákladech řízení uhradit, nezahrnul, neboť s těmito návrhy nebyl žalobce v rámci řízení úspěšný (nejedná se tedy o účelně vynaložené náklady na bránění práva žalobce).

25. O povinnosti účastníků zaplatit České republice náklady řízení vzniklé státu (výroky IV. a V. rozsudku) bylo rozhodnuto podle ust. § 148 odst. 1 o.s.ř., když soud přihlédl ke konečnému poměru úspěchu a neúspěchu obou účastníků, tj. žalobci stanovil povinnost uhradit 13,3 % těchto nákladů, žalované pak 86,7 % těchto nákladů. Náklady státu jsou v daném případě tvořeny znalečným vynaloženým z rozpočtových prostředků státu ve výši 500 Kč na základě usnesení zdejšího soudu ze dne 2.9.2020, č.j. 16 C 342/2015-393, které nabylo právní moci dne 23.9.2020 (znalečné uhrazené znalkyni [jméno] [příjmení] v souvislosti s jejím výslechem při jednání soudu dne 4.8.2020). Žalobce je proto povinen uhradit státu částku 66,50 Kč (13,3 % z 500 Kč), žalovaná pak 433,50 Kč (86,7 % z 500 Kč).

26. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 před středníkem o.s.ř., když pro stanovení lhůty delší nebyly shledány žádné důvody.

Poučení