42 C 319/2021-694

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Terezy Maškové a přísedících Bc. Kateřiny Quardové a JUDr. Marie Češkové, ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1. [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]), [IČO] sídlem [adresa žalované a žalované] 2. [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]) [IČO] sídlem [adresa žalované a žalované] obě zastoupeny advokátem [anonymizováno] [jméno] [jméno] sídlem [adresa] o zaplacení částky 1 690 232 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalované 1 a 2 jsou povinny do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci částku 1 690 232 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 27 976 Kč ve výši 9,75 % ročně od 1. 2. 2019 do zaplacení, z částky 72 272 Kč ve výši 9,75 % ročně od 1. 3. 2019 do zaplacení, z částky 72 272 Kč ve výši 9,75 % ročně od 1. 4. 2019 do zaplacení, z částky 72 272 Kč ve výši 9,75 % ročně od 1. 5. 2019 do zaplacení, z částky 72 272 Kč ve výši 9,75 % ročně od 1. 6. 2019 do zaplacení, z částky 72 272 Kč ve výši 10,00 % ročně od 1. 7. 2019 do zaplacení, z částky 72 272 Kč ve výši 10,00 % ročně od 1. 8. 2019 do zaplacení, z částky 72 272 Kč ve výši 10,00 % ročně od 1. 9. 2019 do zaplacení, z částky 72 272 Kč ve výši 10,00 % ročně od 1. 10. 2019 do zaplacení, z částky 72 272 Kč ve výši 10,00 % ročně od 1. 11. 2019 do zaplacení, z částky 72 272 Kč ve výši 10,00 % ročně od 1. 12. 2019 do zaplacení, z částky 72 272 Kč ve výši 10,00 % ročně od 1. 1. 2020 do zaplacení, z částky 72 272 Kč ve výši 10,00 % ročně od 1. 2. 2020 do zaplacení, z částky 72 272 Kč ve výši 10,00 % ročně od 1. 3. 2020 do zaplacení, z částky 72 272 Kč ve výši 10,00 % ročně od 1. 4. 2020 do zaplacení, z částky 72 272 Kč ve výši 10,00 % ročně od 1. 5. 2020 do zaplacení, z částky 72 272 Kč ve výši 10,00 % ročně od 1. 6. 2020 do zaplacení, z částky 72 272 Kč ve výši 8,25 % ročně od 1. 7. 2020 do zaplacení, z částky 72 272 Kč ve výši 8,25 % ročně od 1. 8. 2020 do zaplacení, z částky 72 272 Kč ve výši 8,25 % ročně od 1. 9. 2020 do zaplacení, z částky 289 088 Kč ve výši 8,25 % ročně od 1. 10. 2020 do zaplacení k rukám právního zástupce žalobce, když plněním jedné ze žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost k plnění druhé žalované.

II. Žalované 1 a 2 jsou povinny do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 214 950 Kč k rukám právního zástupce žalobce, když plněním jedné ze žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost k plnění druhé žalované.

Odůvodnění

1. Žalobce podal ke zdejšímu soudu dne 13. 8. 2021 žalobu, kterou se domáhal po žalovaných 1 a 2 zaplacení částky 1 690 232 Kč s příslušenstvím z důvodu, že žalobce byl na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 3. 2006 zaměstnán od 18. 4. 2006 u žalované 1 na pozici Shift Operation Manager, s místem výkonu práce v [obec]. Na základě poslední dohody o změně pracovní smlouvy pracoval žalobce u žalované s účinností od 1. 6. 2008 jako Senior Engineer, IP Design & Provisioning. V souladu s dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 1. 6. 2008 náležela žalobci za tuto práci u žalované 1 základní mzda ve výši 61 200 Kč měsíčně. Výpovědí z pracovního poměru ze dne 19. 12. 2011 rozvázala žalovaná 1 s žalobcem pracovní poměr z důvodu dle ustanovení § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZP“) pro závažné porušení pracovních povinností žalobce. Žalobce s uvedenou výpovědí a v ní tvrzenými porušeními pracovních povinností nesouhlasil a v zákonné lhůtě podal u nadepsaného soudu žalobu o neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí pod sp. zn. 24 C 89/2012. Rozsudkem ze dne 17. 5. 2018, č.j. 24 C 89/2012-444, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č.j. 62 Co 258/2018-513, bylo rozhodnuto o neplatnosti této výpovědi, a došlo tak k obnovení pracovněprávního vztahu. Dne 20. 12. 2019 obdržel žalobce opětovně výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti od 1. 1. 2019 se sdělením, že žalobci nebude přidělována práce. Zdejším soudem byla opětovně shledána neplatnost výpovědi z pracovního poměru v řízení vedeném pod sp. zn. 31 C 171/2020. Pracovní poměr žalobce tak skončil uplynutím výpovědní doby na základě výpovědi ze dne 18. 6. 2020, tedy až dne 31. 8. 2020, přičemž tuto výpověď již žalobce nerozporoval. V souladu s § 69 odst. 1 ZP má žalobce nárok na náhradu mzdy za dobu neplatného skončení pracovního poměru, a to ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Žalovaný 1 žalobci od 20. 12. 2018 do 31. 8. 2020 (dále jen rozhodné období) nepřiděloval práci, ačkoli jej k tomu žalobce opakovaně vyzýval. Žalobci tak náleží podle § 208 ZP za rozhodné období náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku a dále nárok na odstupné podle § 67 ZP ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku. V řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 342/2015 byla znalcem určena výše průměrného výdělku částkou 72 272 Kč měsíčně. Žalobce tak požaduje za část prosince 2018 částku 27 976 Kč, od ledna 2019 do srpna 2020 částku 72 272 Kč měsíčně a za srpen 2020 částku 289 088 Kč, tj. průměrný měsíční výdělek a odstupné ve výši třikrát průměrný měsíční výdělek. Celková výše požadované náhrady mzdy a odstupného za toto období činí částku 1 690 232 Kč s příslušenstvím. Žalovaná 1 převedla na základě smlouvy o prodeji části závodu dle § 2175 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen,,OZ“), uzavřené dne 27. 4. 2021 část závodu na žalovanou 2. Na základě písemné žádosti bylo následně žalobci žalovanou 2 dopisem ze dne 1. 7. 2021 sděleno, že společně s částí závodu přejala žalovaná i dluhy žalované 1 vůči žalobci. Žalobce žalované 2 obratem sdělil, že s převedením dluhů nesouhlasí. Vzhledem k tomu, že žalobce vyslovil svůj nesouhlas, je dle § 2177 OZ žalovaná 2 hlavní dlužník a žalovaná 1 ručitelem.

2. Žalované 1 a 2 nárok uplatněný v žalobě neuznaly, a to ani z části, a z následujících důvodů navrhly ve svém vyjádření ze dne 19. 1. 2022 zamítnutí žaloby v celém rozsahu. Žalované namítaly absenci pasivní legitimace žalované 2, protože pracovní poměr žalobce ke dni účinnosti převodu části závodu již netrval. Pracovní poměr žalobce byl ukončen ke dni 31. 8. 2020 na základě výpovědi žalované 1, kterou žalobce nerozporoval. K převodu části závodu došlo na základě smlouvy o prodeji části závodu ze dne 27. 4. 2021 s účinností ke dni 1. 5. 2021, tedy necelý rok po ukončení pracovního poměru, kdy netrval ani spor o platnost dané výpovědi. S ohledem na skutečnost, že pracovní poměr žalobce k žalované 1 zanikl přede dnem nabytí účinnosti přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, resp. dnem účinnosti převodu části závodu, zůstala práva z případného nároku náhrady mzdy a z odstupného žalobce vůči žalované 1 nedotčeny. Tedy nepřešly na žalovanou 2, která z tohoto důvodu není pasivně věcně legitimována. Žalované proto navrhly žalobu ve vztahu k žalované 2 zamítnout. Dopis ze dne 1. 7. 2021 s informací o převzetí závazků vůči žalobci žalovanou 2 označily obě žalované ve svém vyjádření ze dne 19. 1. 2022 za chybný. Dále žalované namítaly nepřipravenost žalobce k výkonu práce v předmětném období, tj. část měsíce prosinec 2018 až srpen 2020, kdy žalobce nebyl dle žalovaných schopen ani ochoten vykonávat pro žalovanou 1 práci. Žalobce v té době žil ve Švýcarské konfederaci, kde také pracoval a pobíral mzdu ve výši přes 200 000 Kč měsíčně. Dále žalované tvrdí, že žalobcem podaná žaloba je předčasná. Dle čl. 16 nařízení č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 883/2004 o koordinaci systému sociálního zabezpečení, je povinností zaměstnance, sdělit zaměstnavateli příslušnost k právním předpisům sociálního zabezpečení, resp. uvědomit o takové skutečnosti příslušnou instituci, což žalobce dle žalovaných neučinil. S ohledem na skutečnost, že žalobce je v prodlení se svou povinností uvědomit příslušné instituce, zajistit autoritativní rozhodnutí o příslušnosti k předpisům sociálního zabezpečení a oznámit žalované 1 právní řád příslušný k placení sociálního zabezpečení, nemůže být žalovaná 1, a tedy ani žalovaná 2, v prodlení s povinností úhrady náhrady mzdy, resp. odstupného, a to ve smyslu § 1968 OZ. Není-li pak žalovaná 1 v prodlení s úhradou náhrady mzdy, resp. odstupného, nemohlo dojít k porušení předmětných ustanovení zákoníku práce, resp. nemohla vzniknout povinnost vyplatit žalobci předmětné částky, a to v důsledku prodlení na straně žalobce.

3. Žalobce se ve své replice ze dne 3. 3. 2022 vyjádřil, že s tvrzeními žalovaných nesouhlasí. K námitce absence pasivní legitimace žalované 2 žalobce uvedl, že o převodu části závodu se dozvěděl z obchodního rejstříku v době, kdy ještě nebylo pravomocně skončeno řízení o neplatnost výpovědi ze dne 20. 12. 2019 vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 31 C 171/2020. V tomto řízení bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 20. 4. 2021, který byl žalobci doručen 1. 5. 2021. Tedy v době převodu části závodu bylo mezi stranami sporné, zda pracovní poměr žalobce stále trvá. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu kupující části závodu přebírá práva a povinnosti jen vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztah stále trvá. Za trvající pracovněprávní vztah se ovšem považuje i takový, u kterého je sporné, zda byl platně rozvázán. Z tohoto důvodu má žalobce za to, že žalovaná 2 je věcně pasivně legitimována. Žalovaná 2 navíc sama převzetí dluhů deklarovala, když žalobce obdržel od žalované 2 dopis ze dne 1. 7. 2021, ve kterém žalovaná 2 právního zástupce žalobce informovala o tom, že převzala i dluhy žalované 1 vůči žalobci a žádá o sdělení, zda žalobce s tímto převzetím dluhu souhlasí. Žalobce následně v dopise ze dne 1. 7. 2021 žalované 2 sdělil, že s převzetím dluhů žalovanou 2 nesouhlasí. K námitce žalovaných, že žalobce nebyl připraven k výkonu práce pro žalovanou 1 žalobce uvedl, že opakovaně písemně výslovně deklaroval, že je připraven k práci. Naopak žalovaná 1 na výzvy nikdy nereagovala a žalobce odmítla vpustit do budovy, tedy aktivně bránila tomu, aby žalobce vstoupil na pracoviště a vykonával pro ni práci. Žalobce v předmětné době až do 31. 5. 2019 pracoval ve Švýcarské federaci, aby opatřil sobě a svým dětem finanční prostředky. Vždy ale dbal na to, aby ve Švýcarsku mohl svůj výkon práce okamžitě ukončit a být k dispozici žalované 1, což prokázal i v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 16 C 342/2015. Žalobce dále nesouhlasí s tvrzením žalovaných o informační povinnosti a o prodlení se splněním této povinnosti, když nařízení ukládá tuto povinnost pouze osobám, které vykonávají činnost ve dvou nebo více členských státech. Což z podstaty věci žalobce nekonal, když v předmětné době vykonával činnost pouze ve Švýcarsku poté, co mu žalovaná 1 výkon činnosti znemožnila a dokonce popírala, že je žalobce jejím zaměstnancem. Žalobce uvedl, že na podané žalobě v celém rozsahu trvá.

4. Rozsudkem zdejšího soudu ze dne 20. 4. 2021, č. j. 31 C 171/2020-161, bylo určeno, že výpověď ze dne 20. 12. 2019 je neplatná. Rozsudek nabyl právní moci dne 18. 5. 2021.

5. Po zhodnocení všech provedených důkazů podle § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy potom v jejich vzájemné souvislosti, dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně. Po provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav:

6. Žalobce byl na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 3. 2006 zaměstnán od 18. 4. 2006 u žalované 1 jako Shift Operation Manager, s místem výkonu práce v [obec] (prokázáno citovanou pracovní smlouvou).

7. Dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 18. 4. 2006 si žalovaná 1 jako zaměstnavatel a žalobce jako zaměstnanec sjednali, že žalobce bude nadále pro žalovanou 1 pracovat na pozici Senior Engineer, IP Design & Provisioning a bude odpovědný Senior Manager se základní mzdou ve výši 61 200 Kč (prokázáno dodatkem ze dne 1. 6. 2008).

8. Výpovědí z pracovního poměru ze dne 19. 12. 2011 rozvázala žalovaná 1 s žalobcem pracovní poměr z důvodu dle ustanovení § 52 písm. g) ZP pro závažné porušení pracovních povinností. Žalobce podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 27. 4. 2012 žalobu, kterou se domáhal určení neplatnosti označené výpovědi z pracovního poměru, přičemž rozsudkem zdejšího soudu ze dne 17. 5. 2018, č.j. 24 C 89/2012-444, bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalované 1 ze dne 19. 12. 2011 je neplatná. Uvedený rozsudek byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2018, č.j. 62 Co 258/2018-513. Oba uvedené rozsudky nabyly právní moci dne 19. 12. 2018. Pracovní poměr žalobce byl proto obnoven a Obvodní soud pro Prahu 5 následně žalobci přiznal náhradu mzdy ve výši 5 464 696 Kč (prokázáno výpovědí z pracovního poměru ze dne 19. 12. 2011, citovanými rozsudky o neplatnosti výpovědi a rozsudkem o zaplacení náhrady mzdy ze dne 25. 5. 2021, č. j. 16 C 342/2015-746).

9. Výpovědí z pracovního poměru ze dne 20. 12. 2019 rozvázala žalovaná 1 s žalobcem pracovní poměr z důvodu dle ustanovení § 52 písm. c) ZP, tedy z důvodu, že se žalobce stal na základě rozhodnutí o organizační změně žalované 1 ze dne 31. 1. 2019 s účinností ke dni 1. 1. 2019 nadbytečným. Výpovědní doba dlouhá dva měsíce začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi. Výpověď byla žalobci doručena dne 25. 1. 2020, ovšem ne v celém rozsahu. Z přípisu je zřejmé, že výpověď měla mít tři strany, ale žalobci byly doručeny jen dvě. Žalobce podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 18. 4. 2020 žalobu, kterou se domáhal určení neplatnosti označené výpovědi z pracovního poměru, přičemž rozsudkem zdejšího soudu ze dne 20. 4. 2021, č.j. 31 C 171/2020-161, bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalované ze dne 20. 12. 2019, je neplatná (prokázáno citovaným rozsudkem).

10. Dne 28. 1. 2020 žalobce žalované 1 prostřednictvím své právní zástupkyně oznámil, že trvá na tom, aby ho žalovaná 1 i nadále zaměstnávala, když výpověď ze dne 20. 12. 2019 není platným právním jednáním, a jedná se tedy o neplatnou výpověď (prokázáno citovaným oznámením spolu s dodejkou).

11. Výpovědí z pracovního poměru ze dne 18. 6. 2020 rozvázala žalovaná 1 s žalobcem pracovní poměr z důvodu, že se žalobce stal vzhledem k rozhodnutí o organizační změně žalované 1 ze dne 31. 1. 2018 nadbytečným, a to s účinností ke dni 1. 1. 2019. Tuto výpověď již žalobce nerozporoval, a pracovní poměr proto skončil uplynutím výpovědní doby ke dni 31. 8. 2020 (citovanou výpovědí, zápočtovým listem ze dne 31. 8. 2020).

12. Předžalobní výzvou ze dne 23. 9. 2020 vyzval žalobce žalovanou 1 k uhrazení náhrady mzdy v celkové výši 1 948 615 Kč za období části prosince 2018, za celý rok 2019 a za dobu od ledna do srpna 2020. Částka se skládá z náhrady mzdy ve výši průměrného měsíčního výdělku ve smyslu § 208 ZP, a to ve výši 83 342 Kč měsíčně, a odstupného ve smyslu § 67 ZP, a to ve výši trojnásobku měsíčního výdělku, tedy ve výši 250 026 Kč (prokázáno citovanou předžalobní výzvou).

13. Smlouvou o prodeji části závodu dle § 2175 a násl. OZ uzavřenou dne 27. 4. 2021 převedla žalovaná 1 organizovaný soubor jmění tvořící část závodu sloužící k obchodní činnosti spočívající v cloudových službách, spravovaných bezpečnostních a aplikačních službách, síťových službách, IP přenosu a internetových a širokopásmových službách v České republice na žalovanou 2 (prokázáno výpisem z obchodního rejstříku ze dne 21. 6. 2021).

14. Poté, co žalobce nahlédnutím do obchodního rejstříku zjistil, že došlo k převodu části závodu na žalovanou 2, vyzval obě žalované ke sdělení, zda žalovaná 2 převzala i dluhy vůči jeho osobě. Žalovaná 2 následně dopisem žalobci oznámila převzetí dluhů vůči němu a vyzvala ho k oznámení, zda s převzetím dluhů žalovanou 2 souhlasí. Žalobce proto žalované 2 sdělil svůj nesouhlas s převzetím dluhů (prokázáno žádostí o sdělení informace ze dne 14. 6. 2021, dopisem s odpovědí a oznámením o převzetí dluhů ze dne 1. 7. 2021 a dopisem se sdělením nesouhlasu ze dne 1. 7. 2021).

15. Po oznámeném převzetí dluhů žalovanou 2 vyzval žalobce předžalobní výzvou ze dne 1. 7. 2021 žalovanou 2 k uhrazení náhrady mzdy v celkové výši 1 690 232 Kč za období části prosince 2018, za celý rok 2019 a za dobu od ledna do srpna 2020. Částka se skládá z náhrady mzdy ve výši průměrného měsíčního výdělku ve smyslu § 208 ZP, a to ve výši 72 272 Kč měsíčně, a odstupného ve smyslu § 67 ZP, a to ve výši trojnásobku měsíčního výdělku, tedy ve výši 216 816 Kč (prokázáno citovanou předžalobní výzvou).

16. Žalobce opakovaně žalované 1 sděloval, že je připraven vykonávat pro ni pracovní činnost (prokázáno sdělením ze dne 8. 1. 2019, 21. 2. 2019).

17. Žalobce je od 1. 1. 2013 účastníkem zdravotního pojištění ve Švýcarské federaci u pojišťovny [anonymizováno] (prokázáno potvrzením o pojištění ze dne 8. 1. 2020).

18. Ve věci odvodů ze mzdy žalobce kontaktovala žalovaná 1 právní zástupkyni žalobce s dotazy ohledně jeho pracovního působení v zahraničí. Na dotazy žalobce neodpověděl s tím, že není povinen tyto informace sdělovat a je stále připraven konat práci pro žalovanou 1. Po definitivním konci pracovního poměru žalobce u žalované 1 učinila dotaz na Českou správu sociálního zabezpečení, jak je třeba postupovat, pokud zaměstnanec vykonává činnost současně v České republice a ve Švýcarské federaci. ČSSZ sdělila, že v takovém případě je třeba zažádat společnou žádostí zaměstnance a zaměstnavatele o vystavení potvrzení o příslušnosti k předpisům sociálního zabezpečení. Následně byl žalobce opět vyzván k součinnosti v této věci dopisem ze dne 22. 10. 2021, ve kterém žalovaná 1 konstatuje, že žalobce sice poskytl rozhodnutí příslušného orgánu ohledně autoritativního určení příslušnosti k předpisům sociálního zabezpečení, ale pouze za období od srpna 2019 do srpna 2020 (prokázáno dopisem ze dne 21. 2. 2019 a odpovědí z téhož dne, žádostí ze dne 30. 9. 2020, odpověď ČSSZ ze dne 9. 10. 2020, dopis ze dne 22. 10. 2021).

19. Mezi účastníky je nesporné, že průměrná hrubá měsíční mzda žalobce činí 72 272 Kč, jak bylo určeno znaleckým posudkem v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 16 C 342/2015.

20. Z ostatních v řízení provedených důkazů nezjistil soud žádné další pro své rozhodnutí podstatné skutečnosti.

21. Po právní stránce soud věc posoudil následovně:

22. Podle § 4 ZP pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.

23. Podle § 27 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, se zaměstnanec v pracovním poměru podílí svou prací za mzdu podle pokynů zaměstnavatele na plnění jeho úkolů.

24. Podle § 38 odst. 1 ZP je od vzniku pracovního poměru zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem, a zaměstnanec je povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru.

25. Podle § 208 ZP nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v § 207, přísluší mu náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku.

26. Podle § 72 ZP neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

27. Podle § 69 odst. 1 ZP dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

28. Podle § 352 ZP se průměrným výdělkem zaměstnance rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

29. Podle § 67 odst. 1 písm. c) ZP zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně trojnásobku jeho průměrného výdělku, jestliže jeho pracovní poměr u zaměstnavatele trval alespoň 2 roky.

30. Podle § 67 odst. 3 ZP se pro účely odstupného průměrným výdělkem rozumí průměrný měsíční výdělek.

31. Podle § 141 odst. 1 ZP mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.

32. Podle § 338 odst. 1 ZP k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít jen v případech stanovených tímto nebo jiným zákonem.

33. Podle § 338 odst. 5 ZP práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele vůči zaměstnancům, jejichž pracovněprávní vztahy přede dnem nabytí účinnosti přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů zanikly, zůstávají nedotčeny, pokud jiný zákon nestanoví jinak.

34. Podle § 2175 odst. 1 OZ koupí závodu nabývá kupující vše, co k závodu jako celku náleží. O koupi závodu se jedná i v případě, že strany z koupě jednotlivou položku vyloučí, aniž tím celek ztratí vlastnost závodu.

35. Podle § 2175 odst. 2 OZ koupě závodu se považuje za převod činnosti zaměstnavatele.

36. Podle § 2177 odst. 1 OZ se koupí závodu kupující stává věřitelem pohledávek a dlužníkem dluhů, které k závodu náleží; z dluhů však kupující přejímá jen ty, o jejichž existenci věděl nebo ji alespoň musel rozumně předpokládat. Neudělil-li věřitel souhlas k převzetí dluhu kupujícím, ručí prodávající za splnění dluhu. Nabytí pohledávek kupujícím se jinak řídí ustanoveními o postoupení pohledávek.

37. Podle § 513 OZ jsou příslušenstvím pohledávky úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.

38. Podle § 1968 OZ dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

39. Podle § 1970 OZ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

40. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná 1 jako zaměstnavatel a žalobce jako zaměstnanec uzavřeli dne 31. 3. 2006 pracovní smlouvu v souladu s tehdy účinným § 27 a násl. zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, následně rovněž v souladu s novou právní úpravou vtělenou do zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále opět jen jako,,ZP“). Dále má soud za prokázané, že žalovaná 1 dopisem ze dne 20. 12. 2019 vypověděla pracovní poměr žalobce dle § 52 písm. c) ZP pro nadbytečnost. Výpověď s dvouměsíční výpovědní dobou byla žalobci doručena dne 25. 1. 2020. Žalobce podal v souladu s § 72 ZP ke zdejšímu soudu dne 18. 4. 2020 žalobu, kterou se domáhal určení neplatnosti označené výpovědi z pracovního poměru, přičemž rozsudkem zdejšího soudu ze dne 20. 4. 2021, č.j. 31 C 171/2020-161, bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem žalované 1 ze dne 20. 12. 2019, je neplatná. Uvedený rozsudek poté nabyl právní moci dne 18. 5. 2021. S ohledem na neplatnost výpovědi dané žalovanou 1 vznikl žalobci dle § 69 odst. 1 ZP ve znění účinném ke dni podání výpovědi, tj. ke dni 20. 12. 2019, nárok na náhradu mzdy ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli (žalované 1), že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Žalobce danou skutečnost žalované 1 oznámil svým podáním ze dne 28. 1. 2020 a následně ji ve vztahu k žalované opakovaně deklaroval. Soud v této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, kdy např. dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2905/2000 zaměstnanec může oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával (§ 61 odst. 1 a 3 ZP), kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď, nebo co s ním neplatně zrušil pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, nejpozději však do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě zaměstnance na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru. A dále na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 62 Co 57/2012, dle kterého, pokud zaměstnanec neoznámí zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání bez zbytečného odkladu tak, jak předpokládá § 69 odst. 1 ZP, pak tato skutečnost nemá za následek zánik nároku na náhradu mzdy podle tohoto zákonného ustanovení. Soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že žalobci vznikl nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, až do dne platného skončení pracovního poměru. Soud má za prokázané, že žalovaná 1 neumožnila žalobci po celou dobu, po kterou je požadována náhrada mzdy. K platnému ukončení pracovního poměru došlo na základě výpovědi ze dne 18. 6. 2020, kterou již žalobce nerozporoval, ke dni 31. 8. 2020 a do tohoto dne je náhrada mzdy žalobcem po žalovaných požadována.

41. Žalované namítaly absenci věcné pasivní legitimace žalované 2, když k převodu části závodu došlo až ke dni 1. 5. 2021 na základě smlouvy ze dne 27. 4. 2021, tedy po platném skončení pracovního poměru žalobce u žalované 1 na základě třetí výpovědi ze dne 18. 6. 2020. Soud dospěl v souladu s judikaturou k opačnému názoru. Právní úprava přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů, která implementuje požadavky vyplývající z práva Evropské unie, konkrétně ze směrnice 2001/23/ES ze dne 12. 3. 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodu podniků, závodů nebo části podniků nebo závodů, je postavena na zásadě legality. K přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů může dojít dle § 338 odst. 1 ZP jen v případech stanovených zákonem, což je i případ převedení části závodu dle § 2175 a násl. OZ. Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů následně nastane automaticky nezávisle na projevu vůle jejich subjektů, kteří tomuto přechodu nemohou svým jednáním zabránit. Odlišná je situace v případech dle § 338 odst. 5 ZP u zaměstnanců, jejichž pracovněprávní vztahy přede dnem nabytí účinnosti přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů již zanikly. Práva a povinnosti zaměstnavatele vůči bývalým zaměstnancům tak zůstávají nedotčeny. V otázce, zda pracovněprávní vztah trvá, nebo již zanikl, je třeba vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, č.j. 21 Cdo 1951/2009, dle kterého se za dosud nezaniklý pracovněprávní vztah podle ustálené judikatury soudů považuje nejen pracovněprávní vztah nepochybně trvající, ale i takový, ve vztahu k němuž bylo v době přechodu sporné (pochybné), zda byl platně rozvázán. V okamžiku rozhodném pro přechod práv a povinností z pracovněprávního vztahu tedy nelze považovat za zaniklý pracovněprávní vztah u takového zaměstnance, u něhož uvedené otázky do té doby nebyly (konečným způsobem) vyřešeny. Ke dni převodu části závodu nebylo pravomocně skončeno řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 31 C 171/2020 o určení neplatnosti výpovědi ze dne 20. 12. 2019, otázka trvání pracovního poměru žalobce u žalované 1 proto nebyla konečným způsobem vyřešena. Tento pracovněprávní vztah je proto nutné považovat za trvající, a tedy práva a povinnosti z něj vyplývající přešly spolu s částí závodu na žalovanou 2. Toho si sama žalovaná 2 musela být vědoma, když dopisem ze dne 1. 7. 2021 oznámila žalobci převzetí dluhů žalované 1. Vzhledem k tomu, že žalobce obratem sdělil žalované 2 svůj nesouhlas s přechodem dluhů, stala se žalovaná 2 v souladu s § 2177 odst. 1 OZ dlužníkem a žalovaná 1 ručitelem. Lze proto uzavřít, že obě žalované jsou věcně pasivně legitimovány.

42. Žalované dále namítaly nepřipravenost žalobce k výkonu práce, když tento v předmětné době žil ve Švýcarské federaci, kde byl zaměstnán a pobíral několikanásobně vyšší mzdu, než by pobíral v České republice. Ačkoliv zní tato úvaha žalovaných logicky, soud se s ní nemůže ztotožnit, když z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce opakovaně žalované 1 sděloval, že je připraven pro ni opět konat práci. Výpověď ze dne 20. 12. 2019, resp. její část, byla žalobci doručena dne 25. 1. 2020. Žalobce následně bezodkladně dne 30. 1. 2020 v souladu s § 69 odst. 1 ZP odeslal žalované 1 dopis ze dne 28. 1. 2020, ve kterém žalované 1 sdělil, že výpověď je neplatná, trvá na dalším zaměstnávání a je připraven dostavit se k výkonu práce. Naopak žalovaná 1 žalobci ve výkonu práce bránila, když žalobce nebyl vpuštěn na pracoviště, na oznámení o připravenosti nereagovala a ve výpovědích žalobci sdělovala, že mu nebude dále přidělována práce a ať se na pracoviště nedostavuje. Soud má proto za prokázané, že žalobce byl po celou dobu připraven konat práci pro žalovanou 1.

43. Námitce žalovaných o prodlení žalobce ve vztahu k náhradě mzdy a odstupnému s tím, že z tohoto důvodu je nárok žalobcem uplatněn předčasně, taktéž nelze přisvědčit. Žalované tvrdily, že žalobce je v prodlení se svou povinností zaslat žalované 1 rozhodnutí o určení příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení. Odkazovaly se při tom na čl. 16 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, dle kterého osoba, která vykonává činnosti ve dvou nebo více členských státech, o tom uvědomí instituci určenou příslušným orgánem členského státu, v němž má své bydliště. Zároveň ale samy žalované tvrdily a doložily, že žalobce nejméně od roku 2012 nevykonává výdělečnou činnost v České republice. Žalobce proto není osobou, která vykonává činnosti ve dvou nebo více členských státech, a nemá proto tuto povinnost stanovenou nařízením. Žalobce předal žalovaným formulář A1 k vyřešení odvodů ve Švýcarsku. Žalované se zavázaly vyplněný formulář do čtrnácti dnů předat žalobci, což dle svého vyjádření ze dne 22. 7. 2022 dne 23. 6. 2022 učinily. Žalobce dle svého vyjádření ze dne 23. 8. 2022 zahájil prostřednictvím formuláře A1 řízení ve Švýcarsku. Dne 16. 11. 2022 sdělil žalobce soudu, že řízení ve Švýcarsku trvá a dosud nebylo rozhodnuto. Žalovaná 1 soudu dne 5. 6. 2023 sdělila, že žalobce zaslal žalované 1 návrh dohody v souladu s čl. 21 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, dle kterého zaměstnavatel, který nemá místo podnikání v členském státě, jehož právní předpisy jsou použitelné, může se zaměstnancem uzavřít dohodu o tom, že zaměstnanec bude plnit povinnosti zaměstnavatele týkající se placení odvodů jeho jménem, aniž jsou dotčeny základní povinnosti zaměstnavatele. Zaměstnavatel zašle oznámení o takovém ujednání příslušné instituci tohoto členského státu. V takovém případě odvody hradí zaměstnanec, ale stále za jejich zaplacení odpovídá zaměstnavatel. Dle žalované 1 bylo důvodem odmítnutí takové dohody primárně to, že žalobcem zaslaný přípis od SVA Zürich je dle názoru žalované 1 pouze dopisem, resp. neformálním posouzením věci, a zejména tedy není závazným rozhodnutím ve smyslu příslušného nařízení, který by stanovil, že odvody mají být hrazeny ve Švýcarsku. Dle názoru žalované 1 by mělo být možné rozhodnout o příslušnosti ke švýcarským předpisům a případně dodatečně uzavřít předmětnou dohodu. Žalovaná 1 vyjádřila svou obavu ze skutečnosti, že sice zaplatí odvody na základě předmětné dohody, nicméně toto ji nezbaví povinnosti odvody uhradit ve Švýcarsku, tedy má obavu z rizika, že by je musela hradit dvakrát. Účastníci řízení se proto na předmětné dohodě o tom, že odvody uhradí žalobce jako zaměstnanec po vydání rozhodnutí švýcarským orgánem, nedohodli, přičemž součinnost v této věci zmařily žalované, když nechtěly potvrdit předmětný formulář.

44. Ohledně stanovení výše průměrného výdělku soud vycházel ze znaleckého posudku znalkyně z oboru ekonomika, odvětví mzdy, specializace dokladovost mezd, který byl vypracován v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 16 C 342/2015 a ve kterém znalkyně vypočetla výši průměrného výdělku žalobce pro rozhodné období ve výši 72 272 Kč.

45. Vzhledem k výše uvedenému soud nepovažuje námitky žalovaných za důvodné, a proto přiznal žalobci náhradu mzdy v plné výši včetně odstupného, tj. celkem 1 690 232 Kč (výrok I.).

46. Lhůtu k plnění soud stanovil podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvod pro její prodloužení.

47. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud výrokem II. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 214 950 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 84 512 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 1 690 232 Kč sestávající z částky 15 100 Kč za každý ze sedmi úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava právního zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, replika ze dne 10. 2. 2022, účast na jednání soudu dne 22. 6. 2022 a dne 24. 1. 2024, závěrečný návrh ze dne 8. 2. 2024) včetně sedmi paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 107 800 Kč ve výši 22 638 Kč.

48. Celkové náklady žalobce ve výši 214 950 Kč byly přisouzeny v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení