16 C 357/2021-110

Rubrum

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Engelovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, [IČO], územní pracoviště [ulice] [obec] sídlem [adresa] pro: náhradu nemajetkové újmy takto:

Výrok

I. Žaloba s tím, aby byla žalovaná povinna uhradit žalobci částku 200 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

II. Žalobce je povinen uhradit žalované náhradu nákladů řízení 5 831 Kč, a to k rukám zástupce žalované ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce žalobou uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného Policií ČR pod č. j. KRPS-82859/TČ-2015-010073 a následně Okresním soudem v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 T 40/2017 od 30. 9. 2015 do 17. 2. 2020.

2. Žalobě předcházelo uplatnění žádosti žalobce na náhradu nemajetkové újmy u žalované dne 30. 5. 2021, v souladu s § 14 zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná ve věci předběžného projednání nároku žalobce vydala stanovisko dne 3. 11. 2021, č. j. MSP-1468/2021-ODSKODSK/10, v němž konstatovala nepřiměřenou délku trestního řízení, nicméně finanční náhradu nemajetkové újmy žádanou žalobcem nepovažovala za odpovídající zadostiučinění s ohledem na utrpěnou nemajetkovou újmu.

3. Samostatnou žalobou uplatnil žalobce u Obvodního soudu pro Prahu 2 nárok na odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč, způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí.

4. Usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality ze dne 30. 9. 2015, č. j. KRPS-82859-260/TČ-2015-010073-KO, které bylo doručeno žalobci dne 30. 9. 2015, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného. Žalobce se o trestním řízení dozvěděl již v únoru 2015, kdy byl telefonicky kontaktován Městským ředitelstvím policie [obec] a bylo mu sděleno, že v souvislosti s šetřením rozsáhlé majetkové trestné činnosti bylo pojato podezření, že na Magistrátu města Mladá Boleslav, Odboru dopravy a silničního hospodářství, jehož je žalobce vedoucím, jistý [jméno] [příjmení] registroval vozidla dovezená ze zahraničí, o nichž bylo zjištěno, že jsou kradená a mají padělaná čísla [příjmení]. Jedno z těchto vozidel zakoupila žalobcova manželka a žalobce byl policejním orgánem telefonicky požádán, zda by mj. mohl toto vozidlo předat policejnímu orgánu pro účely trestního řízení. Žalobce této žádosti vyhověl a dne 25. 2. 2015 vozidlo předal policejnímu orgánu. Od tohoto data žalobce odvozuje svou vědomost o probíhajícím trestním řízení, neboť již předáním vozidla policejnímu orgánu byl přímo dotčen na svých právech. Trestní řízení vedené proti žalobci bylo skončeno dne 17. 12. 2020, kdy mu bylo doručeno usnesení Ústavního soudu z téhož dne. Předmětné řízení tak trvalo podle žalobce od 25. 2. 2015 (podle soudu od 30. 9. 2015 viz níže) do 17. 12. 2020 a bylo nepřiměřeně dlouhé. Ve vyjádření ze dne 27. 1. 2022 žalobce zdůraznil ústavní základ jím uplatněného nároku (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

5. Žalobce zdůraznil, že se na délce trestního řízení nepodílel. Šlo podle jeho názoru o trestní věc, která se nijak nevymykala právní, skutkovou ani procesní složitostí, orgány činné v trestním řízení zpracovávaly běžný objem důkazní materie, byly vyřizovány běžné opravné prostředky a žalobce orgány činné v trestním řízení nezatěžoval zjevně bezdůvodnými podáními. Žalobce se domnívá, že délka řízení byla jednoznačně negativně ovlivněna postupem státních orgánů. Podle žalobce k nepřiměřené délce řízení docházelo, jak před orgány PČR, tak později v soudním řízení. Kritizoval vydání vozidla [značka automobilu] [anonymizována čtyři slova] LV opatřené padělaným číslem [právnická osoba], v souvislosti s jehož koupí byl odsouzen za přečin podílnictví z nedbalosti podle § 215 odstavec 1 z. č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019. Žalobce tvrdil, že vydání vozidla bylo předčasné, ztížilo provedení revizního znaleckého posudku. Na délce řízení před soudy se podle žalobce významně negativně projevilo nerespektování závazného právního stanoviska odvolacího soudu soudem prvního stupně. Žalobce poukazoval též na průtahy soudu spočívající v nikoliv včasném vyhotovování rozhodnutí soudu prvního stupně.

6. Žalobce tvrdil, že nepřiměřenou délkou uvedeného trestního řízení mu byla způsobena nemajetková újma, za níž touto žalobou požaduje přiměřené zadostiučinění 200 000 Kč s příslušenstvím. Uvedl, že řízení mělo pro něj zvýšený význam, neboť šlo o trestní řízení, které jej i bezprostředně existenčně ohrožovalo. V roce 2015 bylo žalobci 53 let, jeho celoživotní praxe a zkušenosti plynuly z oblasti veřejné správy. Žalobce tvrdil, že mu reálně hrozilo, že o své zaměstnání přijde, ve svém oboru už se nezaměstná. Zdůraznil, že soudem prvého stupně mu byl třikrát uložen trest zákazu činnosti v délce 5 let. Žalobci hrozilo, že bude zcela bez příjmu, a to za situace, kdy jeho manželka je v invalidním důchodu a žalobce až do svých 60 let musí splácet hypotéku na dům ve výši cca 15 000 Kč měsíčně.

7. Soud poučil žalobce, že je třeba dotvrdit a prokázat nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s obavami z výsledku trestního řízení v rozsahu, jež překračuje běžnou obavu (ta se presumuje), a které byly odvislé od individuálních poměrů žalobce (např. existence hypotéky, ohrožení jeho další zaměstnavatelnosti atd.). Podle stanoviska NS ČR R 58/2011 bod V.„ Náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. (…) Uvedené však působí jen pro stav nejistoty účastníka nepřiměřeně dlouze vedeného řízení. Byla-li by újma spojována s jiným následkem, uplatní se plně procesní povinnosti a břemena včetně důkazního. Žalobce reagoval vyjádřením na l. [číslo] tak, že žádá nahradit pouze tu nemajetkovou újmu, která se podle ustálené judikatury NS ČR a ESLP presumuje a nebude proto na poučení reagovat. Soud by tedy, s ohledem na upřesnění rozsahu požadované nemajetkové újmy žalobcem, v dalším řízení již nebral v úvahu původní tvrzení o nemajetkové újmě v rozsahu, v němž se újma výrazně individualizovala, jak uvedeno níže, soud však nezjistil odpovědnostní titul, a proto na posouzení rozsahu nemajetkové újmy nedošlo.

8. Žalovaná ve vyjádření ze dne 6. 1. 2022 uvedla, že„ obecně nelze v předmětném řízení konstatovat jednotlivé průtahy“, neboť žádný z orgánů činných v trestním řízení nebyl procesně nečinný. Měla za to, že jednotlivé procesní úkony byly prováděny průběžně, obviněným [celé jméno žalobce] nebyly v průběhu řízení namítány průtahy ani podávány stížnosti ohledně délky vedení řízení. Řízení považovala za zahájené doručením usnesení Policie ČR, č. j. KRPS-82859-260/TČ-2015-010073-KO, žalobci dne 30. 9. 2015 a ukončené doručením usnesení sp. zn. III. ÚS 2966/20 o odmítnutí ústavní stížnosti dne 17. 12. 2020. Poukázala na rozsah spisového materiálu čítající přes 2 900 stran, množství provedených důkazů včetně znaleckých posudků, odborných vyjádření a výslechu svědků. Zdůraznila, že věc měla i mezinárodní prvek, když bylo spolupracováno s Interpolem, vyžádána právní pomoc z několika států. Podle žalované cit:„ Řízení bylo po stránce skutkové i stránce právní složité“. Uvedla, že význam řízení pro žalobce byl shledán jako nízký. Měla za to, že bylo vedeno důvodné trestní stíhání, které si odsouzený způsobil sám svým předchozím protiprávním jednáním. Dále připomněla odůvodnění rozhodnutí NS ČR sp.zn. 30 Cdo 3867/2011, podle kterého„ ti kdo spáchali trestný čin si započetí vedení trestního řízení přivozují tolika sami svým jednáním“. Uvedla, že neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Jaká by byla přiměřená délka tohoto konkrétního řízení, žalovaná neuvedla, pouze konstatovala cit:„ délku předmětného řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou“. Považovala za dostatečné samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalovaná vznesla námitku promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy.

9. Žalovanou vydané stanovisko ze dne 3. 11. 2021 je obsahově téměř totožné s vyjádřením učiněným vůči soudu dne 6. 1. 2022, obsahuje tedy pouze minimum skutečností rozhodných pro posouzení žalobcova nároku, a pokud je uvádí, jsou to naopak skutečnosti, kterými sama žalovaná odůvodňuje složitost případu (viz strana 3 odst. 2-5 stanoviska). Soud proto vyzval žalovanou, aby blíže specifikovala konkrétní skutečnosti na základě, kterých dospěla k závěru o nepřiměřené délce řízení. Odpověď žalované (l. [číslo] spisu) byla stejně obecná jako jí předtím vydané stanovisko.

10. Následně při jednání soudu žalovaná změnila názor vyjádřený ve stanovisku z předsoudního jednání s žalobcem o náhradě nemajetkové újmy, a to tak, že v předmětném trestním řízení nedošlo k porušení žalobcova práva na spravedlivý proces.

11. Ve vyjádření ze dne 9. 8. 2022 žalovaná blíže odůvodnila změnu svého názoru na přiměřenost délky předmětného řízení. Poukázala na konstatování Krajského soud v Praze v rozsudku ze dne 12. 3. 2020, že soud prvního stupně respektoval názory KS vyslovené v usneseních, kterými zrušil předchozí jednotlivé rozsudky, a že řízení samo netrpí žádnou procesní vadou, respektive na konstatování NS ČR v usnesení 8 Tdo 667/2020, jimž bylo odmítnuto odvolání žalobce, o tom, že postupem nižších soudů nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného Listinou základních práv a svobod, tj. práva na projednání před nezávislým soudem bez průtahů a v rozumné lhůtě. Žalovaná uvedla, že po zhodnocení složitosti věci samé (míněno řízení sp. zn. 17 C 40/2020), souvisejícího počtu úkonů, počtu provedených důkazů, včetně nutnosti vyhotovení znaleckých posudků a dále existenci mezinárodního prvku tohoto trestního řízení a spolupráci s Interpolem v návaznosti na výše uvedená rozhodnutí jednotlivých soudů a především odůvodnění jejich rozhodnutí, měla v tomto konkrétním případě za to, že nepřiměřená délka řízení ve smyslu nesprávného úředního postupu dle z. č. 82/1998 Sb. zde není a žaloba je nedůvodná a navrhuje její zamítnutí.

12. Mezi účastníky tak byl spor o to, zda v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 17 C 40/2017 došlo k porušení žalobcova práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. K tomu soud dodává, že změně názoru žalované nebrání její předchozí stanovisko vydané podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb. Obsah stanoviska nelze považovat za nespornou skutečnost (jak namítal žalobce), neboť jde o právní posouzení věci nikoli skutkovou okolnost. K tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2012/2010 právní věta pod bodem II„ Jen z toho, že stát poskytl před zahájením soudního sporu (nebo i v jeho průběhu) o náhradu nemajetkové újmy v penězích za nepřiměřenou délku řízení poškozenému zadostiučinění formou konstatování porušení práva, nelze pro účely takového sporu bez dalšího budovat skutkové a právní závěry na tom, že celková délka řízení„ není přiměřená“. Potud nejde o skutkové zjištění ze shodných tvrzení účastníků, které by soud mohl vzít za své v intencích § 120 odst. 4 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nýbrž o právní posouzení znaku "přiměřenosti" uvedeného v § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jež je výlučně věcí soudu.

13. Nejdříve se soud zabýval vznesenou námitkou promlčení Podle ustanovení § 32 odst. 3 z. č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Posuzované řízení skončilo dne 17. 12. 2020 doručením usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. III. ÚS 2966/20, usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti. Šestiměsíční promlčecí lhůta běžela od 17. 6. 2020. Dle § 35 odst. 1 z. č. 82/1998 Sb. od dne včasného uplatnění nároku žalobcem u žalované promlčecí lhůta neběžela, a to do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 30. 5. 2021, předběžné projednání bylo skončeno vydáním stanoviska dne 3. 11. 2021. Promlčecí doba tak neběžela od 30. 5. 2021 do 3. 11. 2021, tedy po dobu 157 dní, o tyto dny se 6 měsíční promlčecí doba prodlužuje. Konec promlčecí doby připadl na neděli 21. 11. 2021, posledním dnem lhůty pak byl dle § 607 z. č. 89/2012 Sb. nejbližší následující pracovní den, tedy pondělí 22. 11. 2021. [příjmení] byla dodána do datové schránky soudu dne 22. 11. 2021, v běžící promlčecí lhůtě. Právo žalobce na náhradu nemajetkové újmy uplatněné nyní projednávanou žalobou není z výše uvedených důvodů promlčeno Soud zjistil tento skutkový stav 14. Stanoviskem žalované ze dne 3. 11. 2021, č. j. MSP-1468/2021-ODSKODSK/10, vydaným podle § 14 z. č. 82/1998 Sb. soud zjistil, že žalobce předběžně své nároky na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 T 40/2017 u žalované uplatnil dne 30. 5. 2021, žádost byla vyřízena stanoviskem žalované z 3. 11. 2021 a konstatováno porušení žalobcova práva na vydání rozhodnutí v zákonné lhůtě v předmětném trestním řízení. Peněžitá satisfakce byla žalovanou odmítnuta s tím, že konstatování porušení práva je dostačující.

15. Ze stanoviska soud nezjistil konkrétní poznatky z případu, které vedly Ministerstvo spravedlnosti ke konstatování porušení práva na rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Závěr, že celková délka řízení není přiměřená (ve smyslu § 13 odst. 1 z. č. 82/1998 Sb.), není možné učinit, aniž by si úřad zformuloval úsudek, z nějž bude patrno, které z rozhodných okolností se projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené. Shodně komentář uveřejněný v ASPI k § 31 z. č. 82/1998 Sb., autor JUDr. [jméno] [příjmení], soudce NS ČR část V.„ Ze stanoviska by nicméně mělo vyplývat, k jakým poznatkům příslušný úřad dospěl a jaké závěry k požadavku na přiměřené zadostiučinění z nich učinil.“ 16. Soud dodává, že toto stanovisko je stejně jako předběžné projednání nároku žalobce neformální, nejde o rozhodnutí ve správním řízení. Soud jím není vázán, nicméně by měl jeho obsah brát v úvahu a v řízení se s jeho závěry vypořádat. S ohledem na absenci úsudku úřadu, který se nepodařilo ani v rámci součinnosti soudu a úřadu zjistit (naopak to vedlo k ustoupení žalované ze závěru o porušení práva) považuje soud stanovisko za obsahově nepřezkoumatelné. Pokud v tomto řízení soud posléze dospěl v otázce porušení práva na spravedlivý proces k jiným závěrům než úřad ve stanovisku, není chybou soudu, že nemohl na stanovisko reagovat a své odlišné závěry vysvětlit i ve vztahu k úsudku úřadu, jež zůstal skryt.

17. Z obsahu spisu vedeného v řízení sp. zn. 17 C 40/2017 soud zjistil Spisový materiál nashromážděný v přípravném řízení do podání obžaloby má 7 svazků a [číslo] stran, za celé řízení 8 svazků a 2 900 stran. Do rozhodovací činnosti byly zapojeny 4 soudní úrovně (Okresní, Krajský, Nejvyšší a Ústavní soud). Rozhodnutí soudů byla obsáhlá, rozsudky soudů měly každý přes 20 stran. Od vydání prvního rozhodnutí ve věci samé do pravomocného rozsudku vydaného odvolacím soudem (od 29. 6. 2018 do 12 března 2020) uplynulo necelých 19,5 měsíce. Dovolací soud rozhodl 15. 7. 2020 tj. necelé dva měsíce po podání dovolání žalobcem k Okresnímu soudu (podáno 25. 5. 2020). Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti 17. 12. 2020. Tedy šest rozhodnutí o věci samé před obecnými soudy, jedno rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku a rozhodnutí o ústavní stížnosti soudy vydaly od 29. 6. 2018 do 17. 12. 2020, tj. za necelých 2,5 roku, přitom v tomto období plynuly lhůty k odvolání, spisy musely být administrativně zpracovány, předloženy, znovu nastudovány příslušným soudem, v některých případech bylo nařízeno jednání a posléze vyhotovena obsáhlejší rozhodnutí.

18. Poprvé bylo trestní stíhání vůči žalobci zahájeno Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality ze dne 30. 9. 2015, č. j. KRPS-82859-260/TČ-2015-010073-KO, doručeným žalobci 30. 9. 2015. Žalobce byl podezřelý z přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti ve formě nedbalosti dle § 217 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku (celkem 8 útoků) a 8x z přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 1, 2 písm. a), d) tr. zákoníku. Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v [obec] ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 1 ZT 298/2015 bylo výše uvedené usnesení policejního orgánu zrušeno a policejnímu orgánu uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Dne 13. 6. 2016 bylo Usnesením policejního orgánu, č. j. KRPS-82859-493/TČ- 2015-010073-WA, znovu zahájeno trestní stíhání žalobce pro týž skutek, nyní kvalifikovaný podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jako přečin podílnictví, pokračující zločin legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a pokračující přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

19. Žalobce klade počátek vědomosti o trestním řízení pro účely posouzení délky řízení z hlediska její přiměřenosti do okamžiku, kdy byl orgány činnými v trestním řízení v únoru 2015 telefonicky kontaktován a vyzván k poskytnutí součinnosti při vydání zřejmě kradeného vozidla, nabytého žalobcem a jeho manželkou do SJM (viz odst. 4 tohoto odůvodnění).

20. Soud tento názor žalobce o počátku trestního řízení nesdílí a za počátek zahájení trestního řízení považuje 30. 9. 2015, kdy mu bylo doručeno usnesení Policie ČR, č. j. KRPS-82859-260/TČ-2015-010073-KO. Vědomostí je míněna vědomost o počátku trestního řízení vůči dotčené osobě. V daném případě šlo jen o poskytnutí součinnosti v rámci trestního stíhání jiných osob. Žalobce 20. 2. 2015 vydal Policii ČR předmětné vozidlo a dne 25. 2. 2015 podal vysvětlení dle § 158 odst. 6 trestního řádu, kdy byl dotazován i na praxi při registraci vozidel na úřadě, který vedl (strana [číslo] trestního spisu). Soud nerozporuje, že si žalobce již v tomto okamžiku vyhodnotil, že okolnosti pořízení vozidla pro manželku, či postup registrace vozidel na jím řízeném úřadě, povedou v budoucnu k zahájení trestního řízení i vůči jeho osobě. To však neznamená, že by tento náskok v uvědomění si souvislostí před orgány činnými v trestním řízení měl být k tíži státu (prodloužena o něj délka řízení). Judikatura používá termín vědomost k odlišení formálního zahájení trestního řízení od okamžiku, kdy se osoba skutečně dozví o zahájení řízení vůči ní, bez ohledu na to, zda bylo takové rozhodnutí již doručeno, či nikoli. Rozhodnutí o zahájení trestního řízení již však musí existovat. Nejde o pouhé očekávání zahájení trestního řízení proto, že své předchozí jednání/nekonání osoba vyhodnotí tak, že jí hrozí trestní stíhání. Pode stanoviska NS ČR R 58/2011„ V případě trestního řízení je třeba považovat řízení za zahájené v zásadě okamžikem sdělení obvinění osobě podezřelé ze spáchání trestného činu (§ 160 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ tr. ř.“), resp. doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému (§ 160 odst. 2 tr. ř.). Obvinění ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy ESLP definoval jako„ oficiální doručení sdělení příslušného orgánu o spáchání trestného činu (…) podle rozsudku [příjmení] proti České republice, 28. března 2006, [číslo], § 28), se za počátek řízení považuje až okamžik, kdy se dotyčný o něm skutečně dozví, byť by oficiální doručení obvinění proběhlo dříve.“ 21. Následně bylo trestní řízení vedeno před Okresním soudem v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 T 40/2017, a to na základě obžaloby proti třem spoluobviněným. [příjmení] [jméno] [příjmení] pro zločin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, pokračující zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, pokračující přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku, proti [jméno] [příjmení] pro pokračující zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, pokračující přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákoníku a proti [celé jméno žalobce] pro zločin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, pokračující zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) trestného zákoníku, pokračující přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

22. Žalobci bylo kladeno za vinu cit. obžaloby: 1/„ V přesně nezjištěné době, nejpozději dne 26. 1. 2015 na přesně nezjištěném místě v [obec] převzal od obviněného [jméno] [příjmení] do svého vlastnictví motorové vozidlo [značka automobilu] [anonymizována tři slova] SD4 LV opatřené padělaným číslem [právnická osoba], hnědé barvy, v hodnotě nejméně 698.000 Kč, za které údajně zaplatil částku 450.000 Kč, přičemž se jednalo o vozidlo, které bylo dne 1. 1. 2015 odcizeno na Slovensku v obci [příjmení] nad [anonymizováno] a na jehož legalizaci se sám podílel, když dne 15. 1. 2015 zajistil registraci vozidla na jméno obviněného [jméno] [příjmení] a s ohledem na okolnosti získání vozidla a zkušenosti z předchozího jednání s obviněným [jméno] [příjmení] si byl vědom, že vozidlo pochází z trestné činnosti a toto vozidlo prostřednictvím svých podřízených zaměstnanců zaregistroval na svoji manželku [jméno] [příjmení] a poté ho i sám užíval. 2/v přesně nezjištěné době, pravděpodobně ve dnech 27. a 28. 1. 2015 v [obec], v budově Odboru dopravy a silničního hospodářství [stát. instituce] se vědomě podílel na legalizaci nejméně dvou odcizených motorových vozidel, a to vozidla [anonymizována čtyři slova], původní [registrační značka], [právnická osoba], černé barvy, v hodnotě nejméně 2.780.000 Kč, které bylo odcizeno 11.- 12. 1. 2015 v [obec] v Německu, jehož původ byl zastírán za užití identity vozidla zn. [anonymizována čtyři slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], černé barvy, [právnická osoba], fiktivní kupní smlouvy, dle které byl kupujícím a tedy vlastníkem vozidla [jméno] [příjmení] a padělaných španělských dokladů - Osvědčení o registraci vozidla a karty technických prohlídek vozidla, [anonymizována dvě slova], původní [registrační značka], [VIN kód], bíle barvy, v hodnotě 1.078.000 Kč, které bylo dne 12.1.2015 odcizeno v Německu, jehož původ byl zastírán za užití identity vozidla zn. [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], bílé barvy, [VIN kód], fiktivní kupní smlouvy, dle které byl kupujícím a tedy aktuálním vlastníkem vozidla [jméno] [příjmení] a padělaných španělských dokladů, ačkoliv na základě předchozího jednání s obviněným [jméno] [příjmení] a po převzetí odcizeného vozidla [anonymizována čtyři slova] [anonymizováno] pro vlastní potřebu již věděl, že obv. Žabka nakládá s kradenými vozidly, a přesto od obviněného [jméno] [příjmení] převzal přihlášku k registraci těchto vozidel do registru silničních vozidel, pověřil podřízené zaměstnance [anonymizováno] provedením registrace těchto vozidel do registru motorových vozidel České republiky a technický průkaz, osvědčení o technickém průkazu a registrační značky předal obviněnému [jméno] [příjmení] přesto, že žadatelem byl obviněný [jméno] [příjmení], a tímto umožnil dokončení procesu legalizace vozidel odcizených v zahraničí, tedy jejich zaregistrování do registru silničních vozidel ČR,“ 3/ nejméně ve dnech 27. a 28. 1. 2015 v [obec], v budově [anonymizována dvě slova] a [anonymizována dvě slova] [stát. instituce], jako vedoucí tohoto odboru v souvislosti [anonymizováno] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], které bylo opatřeno padělaným číslem [právnická osoba] a [anonymizována dvě slova], které bylo opatřeno padělaným číslem [VIN kód], do registru silničních vozidel České republiky v úmyslu umožnit nejméně [jméno] [příjmení] dosažení neoprávněného prospěchu a ačkoliv vzhledem k předchozímu jednání s obviněným [jméno] [příjmení] a případně dalšími přesně neustanovenými osobami a poté, kdy sám převzal odcizené vozidlo [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], mu bylo známo, že se jedná o odcizená legalizovaná vozidla a tato v rozporu minimálně s ustanovením § 6 odst. 3 písm. d) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, nechal na základě pokynu svým podřízeným zaměstnancům [anonymizováno] zapsat do registru silničních vozidel ČR a v rozporu s ustanovením § 6 odst. 4 písm. e) a odst. 6 zákona č. 56/2001 Sb., vydal technický průkaz, osvědčení o technickém průkazu a registrační značky k těmto vozidlům obviněnému [jméno] [příjmení], který za jeho přítomnosti padělal podpisy žadatele [jméno] [příjmení], který vůbec nebyl na úřadu přítomen, takže nebyla provedena kontrola totožnosti žadatele a [jméno] [příjmení] ani nepředložil plnou moc k zastupování [jméno] [příjmení], 23. V řízení před soudem prvního stupně byl 29. 6. 2018 rozsudkem, č. j. 17 C/40 2017 [číslo], žalobce uznán vinným všemi skutky, pro které byl stíhán, a to ve formě úmyslu. Žalobci byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 let a peněžitý trest ve výši 100 000 Kč, pro případ nevykonání byl stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře 5 měsíců. Dále byl žalobci uložen trest zákazu činnosti, konkrétně zákaz výkonu funkcí v orgánech veřejné moci spojených s rozhodováním o právech a povinnostech třetích osob, a to na dobu 5 let. K odvolání žalobce byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2018, č. j. 11 To 311/2018-2773. V tomto usnesení v bodě 5 senát Krajského soudu v Praze uvádí cit:„ Okresní soud věnoval věci velkou pozornost a provedl řízení, které netrpí žádnou procesní vadou. Provedl v hlavním líčení všechny důkazy pro posouzení věci významné, jeho skutkové závěry jsou však zatím předčasné, když se dosud přesvědčivě nevypořádal se všemi okolnostmi pro rozhodnutí významnými, zejména pokud jde o subjektivní stránku žalovaného jednání.“ V bodě 9 usnesení KS uvedl, že jednání popsané v obžalobě bod body II/2), 3) je třeba považovat za jediný skutek. V bodě 15 usnesení zavazuje soud ke znovu zhodnocení všech provedených důkazů.

24. Podruhé rozhodl soud prvního stupně ve věci dne 5. 3. 2019 rozsudkem č. j. 17C40/2017-2809. Soud žalobci uložil shodné tresty jako v předchozím rozsudku, a to trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 let, peněžitý trest ve výši 100 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody na 5 měsíců, vedle toho byl uložen trest zákazu činnosti - výkon funkcí v orgánech veřejné moci spojených s rozhodováním o právech a povinnostech třetích osob na dobu 5 let. Jednání popsané v obžalobě bod body II/2), 3) bylo v souladu s názorem KS hodnoceno jako jeden skutek. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2019, č. j. 11 To 172/2019-2838 opět rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně. Krajský soud ve svém usnesení uvedl cit:„ Prvý soud při svém novém rozhodnutí dílem vyhověl pokynům odvolacího soudu, když uvedl do souladu popis skutkové věty ad 1) s odůvodněním rozsudku a skutky ad 2), 3) obžaloby sloučil do skutku jediného za současného přeformulování skutkové věty. Byť je zřejmé, že věci věnoval velkou pozornost, a své skutkové závěry se snažil odůvodnit ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, nebyl ve svých snahách důsledný a napadený rozsudek nemůže v předložené podobně obstát ani tentokrát. Posléze se KS k zrušenému druhému rozsudku soudu prvního stupně ze dne 5. 3. 2019 vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 12. 3. 2020, č. j. 11 To 26/2020-2887 cit:„ Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu ze dne 13. 6. 2019, č. j. 11 To 172/2019 - 2838 z důvodu, že se prvý soud ani tentokrát přesvědčivě nevypořádal se všemi okolnostmi pro rozhodnutí významnými, zejména se subjektivní stránkou jednání obžalovaného, v důsledku čehož vyzněly jeho skutkové i právní závěry nepřesvědčivě.“ 25. Okresní soud v Mladé Boleslavi ve věci rozhodl potřetí, a to rozsudkem, č.j. 17 C 40/2017-2854, ze dne 24. 9. 2019. Žalobce byl uznán vinným přečinem podílnictví z nedbalosti podle § 215 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019 a pokračujícím přečinem maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 1 tr. zákoníku. Soud žalobce zprostil obžaloby ze skutku, kterým měl spáchat pokračující zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

26. K opětovnému odvolání žalobce rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 11 To 26/2020-2887. Rozsudek soudu prvního stupně zrušil a ve věci meritorně rozhodl. Žalobce uznal vinným přečinem podílnictví z nedbalosti dle § 215 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, ohledně druhého skutku odvolací soud odsuzující výrok zrušil, neboť o jediném skutku, byť v obžalobě popsaném jako dva samostatné skutky pod body II/2. a II/3., rozhodl první soud jednak zprošťujícím výrokem, jednak výrokem odsuzujícím, ač odvolací soud v usnesení č. j. 11 To 311/2018-2773 uvedl, že jednání popsaná v obžalobě bod body II/2) a 3) jsou jedním skutkem. S ohledem na absenci odvolání státního zástupce do zprošťujícího výroku, tak šlo o věc pravomocně rozhodnutou a výrok o vině pod bodem 2), aniž by byl věcně přezkoumáván, byl zrušen.

27. Žalobce podal ve věci dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo usnesením NS ČR dne 15. 7. 2020, č. j. 8 Tdo 667/2020-2931 odmítnuto, stejně tak byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. III. ÚS 2966/20. K žalobcem tvrzeným potahům v řízení soud uvádí 28. Nevypracování písemného vyhotovení rozsudku včas. Soud zjistil, že lhůta k vyhotovení rozsudku vyhlášeného 29. 6. 2018 byla prodloužena do 14. 8. 2018. Prodloužení lhůty schválila předsedkyně soudu Mgr. [jméno] [příjmení], důvodem byla rozsáhlost a složitost případu. Rozsudek tak byl vypracován v souladu se zákonem, neboť soudce o prodloužení lhůty k vypracování rozsudku řádně v souladu se zákonem požádal, žádost odůvodnil a bylo mu vyhověno.

29. V celém pruběhu řízení soud nezjistil další případ prodloužení lhůty k vypracování rozhodnutí. Orgány činné v trestním řízení postupovaly soustředěně a bez průtahů. Podle obsahu trestního spisu byly ve věci činěny úkony převážně měsíc. Úkon nebyl proveden: květnu 2016, dubnu a květnu 2017 (zpracovávána obžaloba, návrh na podání obžaloby 31. 3. 2017 a následně 2. 6. 2017 podána obžaloba), červenci 2017, říjenu 2017, březnu 2018, červenci a srpnu 2018 (zde byla prodloužena lhůta k vypracování rozsudku a běžela lhůta pro podání odvolání do rozsudku), říjenu a listopadu 2018 (v této době KS rozhodoval o odvolání), dubnu 2019, červen 2019, červenci a srpnu 2019, říjenu 2019, lednu a únoru 2020 (v této době KS rozhodoval o odvolání), dubnu 2020.

30. Vydání automobilu odcizeného v zahraničí, a zakoupeného žalobcem, po provedení úkonů v trestním řízení do zahraničí. Orgánu činnému v trestním řízení nelze vyčítat, že se snažil po úkonech nezbytných k zajištění důkazů pro trestní řízení – zadání znaleckého posudku, vydat vozidlo zpět jeho majiteli do zahraničí. Soud z trestního spisu zjistil, že vlastníkem vozidla se po vyplacení pojistného plnění původnímu vlastníku (jemuž byl vůz ve Švýcarsku odcizen) stala [právnická osoba] [anonymizováno]. Ta projevila zájem o navrácení vozidla (viz zpráva Policejního prezidia ČR, odboru mezinárodní spolupráce l. [číslo] trestního spisu). Proti usnesení policie o vydání vozidla [právnická osoba] [anonymizováno] podal stížnost žalobce [celé jméno žalobce] samostatně i jeho manželka [jméno] [příjmení]. Rozhodnutím státního zástupce ze dne 15. 12. 2015 (l. [číslo] trestního spisu) bylo usnesení Policie ČR o vydání věci zrušeno. Vozidlo bylo, s ohledem na uplatnění nároku na něj dvěma osobami, uloženo do úschovy Okresního soudu v Mladé Boleslavi (viz usnesení Policie ČR l. [číslo] z 14. 1. 2016). Usnesením zdejšího soudu ze dne 30. 3. 2016 bylo v řízení o úschovách rozhodnuto o vydání vozidla z úschovy [právnická osoba] [anonymizováno], a to za souhlasu účastníka řízení o úschově [jméno] [příjmení], manželky žalobce. Vozidlo tedy nebylo vydáno rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, ale v občanskoprávním řízení o úschovách soudem. Znalecký posudek (l. [číslo] spisu) k obvyklé ceně předmětného vozidla vypracoval znalec z oboru ekonomie Ing. [příjmení] dne 23. 11. 2015. Vyslechnut byl za účasti obhájce žalobce 5. září 2016. Skutečnost, že se vypracovaný znalecký posudek posléze ukázal jako vadný, pročež bylo nutno vypracovat další znalecký posudek a tím došlo k prodloužení řízení i z důvodu pátrání po vydaném vozidle, nezakládá odpovědnost státu. Stát odpovídá za průtahy při zpracování znaleckých posudků, neboť má nástroje jak vést znalce k dodržení lhůt, nelze jej však činit odpovědným za odbornost posudku, který podal soudní znalec. Za případné škody posudkem způsobené odpovídá sám znalec. Soud v postupu policie neshledal žádné pochybení, nadto soudu v odškodňovacím řízení nepřísluší hodnotit taktiku postupu orgánů činných v trestním řízení.

31. Vady řízení a jejich vliv na délku řízení. Žalobce uváděl nedodržení závazných právních názorů odvolacího soudu soudem prvního stupně. Soud dospěl k závěru, že v jednom případě se soud prvního stupně odchýlil od názoru odvolacího soud, a to ve svém rozsudku č.j. 17 T40/2854 ze dne 24. 9. 2019, kdy skutky uvedené v obžalobě jako dva samostatné neposoudil, dle dříve sděleného právního názoru odvolacího soudu, jako skutek jeden. Toto však nebylo jediným důvodem, proč odvolací soud přezkoumávaný rozsudek soudu prvního stupně nepotvrdil a rozhodl o věci sám. [příjmení] mohlo být nerespektování závazného právního názoru zahrnuto pod pojem nesprávný postup orgánů veřejné moci, muselo by být rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno jen pro tuto okolnost (viz R58/2011 část IV. Přiměřenost délky řízení). V rozsudku odvolacího soudu je však uveden další důvod zrušení rozsudku prvního stupně, a to hodnocení subjektivní stránky jednání obžalovaného, jejíž vyhodnocení soudem prvního stupně nepovažoval odvolací soud za přesvědčivé, to navíc není ani vada řízení. Postup soudu prvního stupně KS hodnotil v bodě 25. rozsudku takto cit:„ Soud prvého stupně provedl ve věci řízení, které netrpí žádnou procesní vadou. V hlavním líčení provedl zákonným způsobem dokazování v rozsahu umožňujícím rozhodnout o podané obžalobě.“ 32. Soud dospěl k závěru, že řízení žádnými vadami, pro které by bylo porušeno právo na spravedlivý proces (tedy i nedodržení přiměřené lhůty pro rozhodnutí) netrpělo. Soud při tomto svém závěru vychází ze znalosti spisového materiálu, zároveň zcela odkazuje na hodnocení řízení odvolacím soudem, Nejvyšším soudem a Ústavním soudem, které částečně uvedl již shora a jednak v následujícím odstavci.

33. Krajský soud v Praze se v odůvodnění svého rozsudku ze dne 12. 3. 2020 (bod [číslo] odůvodnění) zabýval i předchozími rozsudky Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 6. 2018 a rozsudkem ze dne 5. 3. 2019, které již dříve zrušil, a stručně zdůvodnil svá rozhodnutí. V obou případech bylo ze strany odvolacího soudu uvedeno, že soud prvního stupně respektoval jeho názor vyslovený v usneseních, kterými zrušil jednotlivé rozsudky a řízení samo netrpí žádnou procesní vadou (viz bod 25. odůvodnění). Odvolací soud v bodě 27. vytkl soudu prvního stupně nedodržení právního názoru sděleného odvolacím soudem při jeho prvním zrušovacím rozhodnutí č. j. 11 To 311/2018-2773 ohledně posouzení skutků v obžalobě uvedených pod body II/2. a II/3. jako jediného (vada bez vlivu na délku řízení viz bod 30. odůvodnění tohoto rozsudku). V bodě 28. odůvodnění konstatoval, že základ skutkového stavu byl prvním soudem zjištěn správně.

34. Nejvyšší soud ČR v rámci svého usnesení č. j. 8 Tdo 667/2020-2931 ze dne 15. 7. 2020, kterým bylo odmítnuto žalobcovo dovolání, k věci v bodě 25 uvedl, že soudy nižších stupňů při koncipování svých závěrů adekvátně reagovaly na obhajobu obviněného a nevybočily z mezí daných ust. § 125 odst. 1 tr. řádu a tudíž jim nelze vytýkat svévoli či libovůli při rozhodování. Závěrem NS ČR uvádí, že„ postupem nižších soudů nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného Listinou základních práv a svobod, tj. práva každého člověka, aby jeho věc byla řádně projednána před nezávislým soudem bez průtahů a v rozumné lhůtě.“ 35. Ústavní soud v odůvodnění usnesení, sp. zn. III. ÚS 2966/20, ze dne 17. 12. 2021 v bodě 17 konstatuje, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavě právní roviny nezjistil. Soud připomíná, že právo na spravedlivý proces má svůj ústavněprávní základ, tedy by přezkumu Ústavním soud podléhalo, viz též R 58/2011„ Přiměřenost délky soudního řízení (i jiných řízení vedených orgány státu či územních samosprávných celků) je součástí práva na spravedlivý proces, jednoho ze základních lidských práv garantovaných jak vnitrostátními právními předpisy nejvyšší právní síly (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), tak i právními předpisy mezinárodního původu, které jsou v smyslu čl. 10 Ústavy České republiky součástí právního řádu České republiky a mají při aplikaci přednost před zákonem (jedná se zvláště o čl. 6 odst. 1 větu první Úmluvy).“ 36. Soud v posuzovaném trestním řízení neshledal žádné průtahy, za něž by odpovídal stát, přičemž jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz např. rozsudek ESLP ve věci Papachelas proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40). Použitá právní úprava, právní hodnocení zjištěného skutkového stavu 37. Soud právně posoudil věc zejména dle z. č. 82/1998 Sb. respektujíc sjednocující stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen„ R 58/2011“), které obsahuje rovněž rozbor významných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. Dle § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v obřanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nebo nesprávným úředním postupem.

38. Dle § 14, § 15 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok uspokojen. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu.

39. Dle § 31a odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše peněžitého zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

40. Dle ustálené judikatury (viz např. rozsudek NSČR sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 či nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3193/10) i„ při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem“. Vznik nemajetkové újmy při nezákonném trestním stíhání se tedy v určitém základním (obecném) rozsahu presumuje. Na poškozeném pak je, aby v řízení tvrdil a prokázal konkrétní formu a intenzitu takové újmy.

41. Zákon vymezuje skutkové podstaty pro dva nároky. V § 8 zákona č. 82/1998 Sb. za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím. V §13 zákona č. 82/1998 Sb. za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem.

42. Skutková podstata nároku na nemajetkovou újmy z nezákonné rozhodnutí § 8 z. č. 82/1998 Sb. nebyla předmětem tohoto řízení, ač se některá skutková tvrzení žalobce k této skutkové podstatě vztahují. Soudu je z úřední činnosti známo, že k nárokům z této skutkové podstaty podal žalobce samostatnou žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (žalobu si soud vyžádal a je založena ve spise). Je třeba zdůraznit, že skutkové okolnosti (i škodní následky), jež jsou spjaty s případným nezákonným rozhodnutím, nelze klást státu k odpovědnosti dvakrát. I pokud by bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, pak náhrada škody za toto rozhodnutí dle z. [číslo] kryje veškerou nemajetkovou újma tímto rozhodnutím způsobenou, tedy i případné prodloužení řízení či ztížení procesního postavení obžalovaného. Soud se proto těmito skutečnostmi nezabýval, ani nehodnotil jejich případný vliv na délku řízení. Skutková podstata nároku na nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení 43. Podle § 13 dle z. č. 82/1998 Sb. platí: „ Stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené 8a) lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.“ 44. Podle ustanovení § 31a odst. 1 platí:„ Bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.“ 45. [příjmení] bylo možno uzavřít, že účastník má právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, je třeba nejprve vyřešit otázku, zda vůbec v konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, tedy zda řízení skutečně bylo nepřiměřeně dlouhé. Je tak nutno především ohraničit jeho trvání, tedy určit jeho počátek a konec. Poté je třeba na základě konkrétních okolností případu zhodnotit přiměřenost délky řízení. 46. [příjmení] výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy ani pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný (viz rozhodnutí NS 30 Cdo 4739/2009). Kritéria pro posouzení nepřiměřené délky řízení 47. Při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu § 31a, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu, celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti (viz R 58/2011 právní věta 4.).

48. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v § 31 a z. č. 82/1998Sb., tj. celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Na rozdíl od stanovení výše zadostiučinění by však tato kritéria měla být chápana objektivně - ve významu pro všechny účastníky stejně ve smyslu zásady, že závěr o nepřiměřené délce řízení musí platit pro všechny účastníky hodnoceného řízení (komentář uveřejněný v ASPI k § 31 zákona autora JUDr. [jméno] [příjmení], soudce NS ČR část X bod 2.1. odst. 7).

49. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat. K průtahům v řízení nedošlo (viz odst. 36. odůvodnění) Celková délka řízení 50. Jak soud uvedl v závěrech o skutkovém stavu, posuzované řízení probíhalo v přípravném řízení a následně čtyřmi stupni soudní soustavy 5 let, 2 měsíce a 17 dní. Počátek řízení klade soud do okamžiku doručení Usnesení o zahájení trestního stíhání 30. 9. 2015 (viz odst. 18. – 20. odůvodnění). Co se týče skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé zákona, je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (v tomto případě) viz R58/2011. Konec řízení nastal k 17. 12. 2020, kdy byla ústavní stížnost žalobce odmítnuta jako zjevně nedůvodná. Složitost případu 51. Případ projednávaly soudy ve více stupních (Okresní soud v Mladé Boleslavi, Krajský soud v Praze, Nejvyšší a Ústavní soud), což v daném případě nelze klást k tíži poškozeného. Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá další dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, proto je ospravedlnitelné prodloužení celkové doby řízení zásadně o dobu řízení před další instancí. Podrobně k tomu viz odst. 17 odůvodnění.

52. Složitost skutková, tj. rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků - výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod. V daném případě soud jednoznačně skutkovou složitost shledal. Množství spisového a důkazního materiálu je nestandartní, nikoli běžný, jak tvrdí žalobce. To vyplývá i ze statistických údajů. Okresní soud v Mladé Boleslavi vede od roku 2018 specializaci„ rozsáhlé“, která je definována rozsahem spisu alespoň 1 000 stran a více v době nápadu obžaloby na soud. Ze soudní aplikace ISAS tak bylo zjištěno: v roce 2018 měla specializaci„ rozsáhlost“ pouze 1 věc (celkový nápad 791), v roce 2019 pak 3 věci (celkový nápad 805), v roce 2020 pak 4 věci (celkový nápad 762), v roce 2021 1 věc (celkový nápad 831), v roce 2022 4 věci (celkový nápad 829). V posuzovaném řízení byly konány opakované výslechy tří obviněných, posléze svědků (po uzavření dohody o vině a trestu [anonymizováno] a [příjmení]). [anonymizováno] vyslechnut 23. 9. 2015, 24. 9. 2015, 12. 12. 2016, [celé jméno žalobce] 1. 10. 2015, 30. 8. 2016, 12. 9. 2016, 2. 8. 2016 vyslechnut jako svědek, [příjmení] 22. 9. 2015, k věci podalo vysvětlení větší množství osob a bylo vyslechnuto větší množství svědků, někteří i opakovaně. Bylo zpracováno několik znaleckých posudků a jejich doplnění (k hodnotě vozidel, z oboru kybernetiky k zajištěné výpočetní technice, z oboru písmoznalectví, ruční písmo), odborných vyjádření (k zajištěným cizím dokladům, z metalografie, k technickým zkoumání dokladů), byly prováděny odposlechy a jejich vyhodnocení, nařízeny domovní prohlídky i prohlídky jiných prostor a jejich vyhodnocení, bylo rozhodováno o vrácení vydaných věcí, zároveň probíhalo občanskoprávní řízení o úschově. S vedením takto důkazně obsáhlého řízení proti třem obviněným logicky souviselo časově náročné prostudování spisu a časově náročné administrativní zajištění důkazů. Šlo o hospodářskou trestnou činnost, která je již typově důkazně náročnější a obsáhlejší. Situaci do jisté míry zkomplikovalo uzavření dohody o vině a trestu s obžalovaným [příjmení] a [příjmení], když jejich výpovědi jako obviněných z přípravného řízení, již nebylo možno v řízení s [celé jméno žalobce] použít. To však nelze klást k odpovědnosti státu, neboť dohoda o vině a trestu je zákonným postupem a nelze předvídat, že spoluobviněný v pozici svědka před soudem nebude vypovídat shodně jako v přípravném řízení. Není ani na odškodňovacím soudu, aby hodnotil procesní„ taktiku“ orgánů činných v trestním řízení, je-li v souladu se zákonem.

53. Se skutkovou složitostí a důkazní obsáhlostí souvisí i větší pravděpodobnost odlišného hodnocení důkazů soudními instancemi, zejména pak v otázce zavinění (úmysl/nedbalost). [příjmení] zavinění vyjadřuje vztah mezi stavem vůle osoby a následkem jejího jednání/nekonání. Jde o kategorie, které se, nejsou-li projeveny zcela demonstrativně, hodnotí a navzájem od sebe odlišují obtížně a jen nepřímo z jiných, objektivních důkazů. Proto nelze mít za vadu řízení, že došlo opakovaně k zrušení rozsudku soudu prvního stupně právě s ohledem na jiný názor odvolacího soudu na subjektivní stránku posuzovaného jednání a jejího dostatečného prokázání.

54. Aplikační a interpretační složitost právního posouzení je shledávána soudem a) v množství skutků, které byly žalobci a s ním dalším dvěma spoluobžalovaným kladeny za vinu ([anonymizováno] 9 skutků, [příjmení] 8 skutků, [celé jméno žalobce] 3 skutky), kvalifikovaných jako 2 přečiny a čtyři zločiny, některé ve formě pokračujícího trestného činu, b) menší četností projednávání takového druhu trestné činnosti zejména s obdobnými skutkovými okolnostmi. Další taková trestná činnost obdobná rozsahem územním i zapojením množství osob do trestné činnosti, nebyla u OS [obec] posledních letech řešena (soud zjistil z úřední činnosti), c) změnou hmotněprávní úpravy v průběhu řízení před soudem v období mezi prvním a druhým rozsudkem soudu prvního stupně. [celé jméno žalobce] byl uznán vinným přečinem podílnictví z nedbalosti podle § 215 odst. 1 tr. zákoníku ve znění do 31. 1. 2019. V době, kdy soud prvního stupně rozhodoval svým v pořadí druhým rozsudkem, došlo ke změně z. č. 40/2009 Sb. zákonem č. 287/2018 Sb. Skutková podstata trestného činu podílnictví a podílnictví z nedbalosti uvedená v § 214, § 215 byla vyčleněna do § 217„ Legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti“, ustanovení § 214, § 215 bylo s účinností od 1. 2. 2019 zrušeno. Soud tedy musel z hlediska § 2 odst. 1 tr. zákoníku posoudit, zda s ohledem na následné legislativní změny je pro obžalovaného spravedlivé posuzovat trestnost jeho činu spáchaného v lednu 2015 podle tohoto ustanovení.

55. Procesní složitost byla v řízení 17 T 40/2017 dána a) opět množstvím skutků, které byly žalobci a s ním dalším dvěma spoluobžalovaným kladeny celkem za vinu. Spoluobviněné byly celkem 3 osoby, [celé jméno žalobce], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Po stránce skutkové zjišťovány okolnosti odcizení 9 vozidel, a to v zahraničí, zjišťována jejich pravá identifikace (byl padělán [příjmení]), do trestné činnosti zapojeno více osob na území několika států. b) mezinárodním prvkem v řízení, kdy byla vyžádána opakovaně právní pomoc na Slovensku (podnět z 21. 7. 2016 svazek IV. spisu, z 11. 11. 2016 svazek VI. spisu), vyžádána právní pomoc z Maďarska (v průběhu roku 2015 svazek VII. spisu) žádost o provedení šetření ve Švédsku (z 22. 9. 2019 svazek IV. spisu), komunikováno s orgány činným v trestním řízení ze [příjmení] republiky Německo (zpráva orgánu z Münsteru z 21. 10. 2015 svazek V. spisu), o spolupráci požádán Iterpol. Žádost o provedení šetření ve Švédsku a Dánsku (svazek VII. spisu). K zpracování procesních úkonů směřujících do zahraničí a k následným reakcím musel být přibrán tlumočník. c) zejména důkazní komplikaci v řízení proti [celé jméno žalobce] přineslo schválení dohody o vině a trestu v případě obžalovaného [příjmení] a [příjmení]. Toto však nelze klást za vinu soudu, a tedy přičítat k tíži státu, neboť šlo o zákonný postup. Pokud by měl soud předvídat, že spoluobviněný po schválení dohody již nebude vypovídat v pozici svědka obsahově stejně, jako v pozici obviněného v přípravném řízení, byly by dohody u spoluobviněných osob vyloučeny vždy, pokud by je neuzavíraly všechny tyto osoby. [ulice] důkazní situace žalobce nepoškodila, spíše naopak.

56. Procesní aktivitou účastníků, četností jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích. Jak je patrné ze spisového materiálu, žalobce byl v řízení co do procesních návrhů a využívání opravných prostředků maximálně aktivní. Stejně tak oba spoluobvinění do uzavření dohody o vině a trestu. Toto je zcela v souladu s procesními právy účastníka řízení, je však třeba vnímat, že důsledkem takové aktivity účastníka je prodloužení řízení.

57. Chování obžalovaného a význam řízení pro něj. Soud nezjistil žádné jednání žalobce, kterým by bylo prodlužováno řízení, aniž by toto jednání nebylo v souladu se zákonem a právy účastníka řízení. Zároveň soud nezjistil, že by žalobce v průběhu trestního řízení namítal průtahy řízení či jeho nepřiměřenou délku. Trestní řízení má vždy pro obžalovaného vyšší význam, to platí obecně, a není třeba k tomu provádět důkazy.

58. Po zhodnocení všech kritérií na podkladě konkrétních okolností posuzovaného řízení, které soud shora podrobně rozebral, dospěl soud k závěru, že v řízení nebyly žádné průtahy, postup všech orgánů zúčastněných na řízení byl soustředěný, směřujících k řádnému objasnění trestné činnosti a vydání konečného rozhodnutí. Orgány činné v trestním řízení musí vedle práva obviněných osob na spravedlivý proces dbát i zájmu společnosti na řádném objasnění trestné činnosti. Ani jeden z těchto zájmů nesmí být zvýhodněn na úkor druhého. Z toho vyplývá, že je povinností orgánů činných v trestním řízení postupovat v objasňování trestné činnosti a rozhodování o ní bez prodlení, na druhou stranu jim musí být poskytnut takový časový prostor, který reálně umožňuje postupovat s náležitou důkladností a odborností. Délka řízení dle názoru soudu odpovídala jeho složitosti a byla přiměřeně dlouhá to i při respektování vyššího významu řízení pro obžalovaného [celé jméno žalobce].

59. Pro absenci odpovědnostního titulu, porušení práva na vydání rozhodnutí věci v přiměřené době, tak není dána odpovědnost žalované za tvrzenou nemajetkovou újmu a z tohoto důvodu soud žalobu s požadavkem na finanční zadostiučinění za délku jako nedůvodnou zamítl. S ohledem na uvedené soud již nezkoumal otázku vzniklé majetkové újmy a přiměřeného zadostiučinění.

60. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když v řízení zcela úspěšné žalované podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. náleží náhrada paušálních výdajů ve výši 3 000 Kč, á 300 Kč za úkon dle vyhl. č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu. Žalovaná provedla celkem 10 úkonů v předmětném řízení (4 x vyjádření, 3 x příprava k jednání a 3 x účast na jednání). Dále jí náleží náhrada cestovních výdajů za tři cesty na jednání soudu na trase [obec] – [obec] a zpět služebním vozidlem Škoda Superb RZ 3 AV [číslo] ve výši 2 831Kč. Náhrada cestovních výdajů byla vypočtena dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. Jedna cesta 132 km, spotřeba paliva dle technického průkazu vozidla: 5, [číslo] km, tj. na celkem 396 km spotřeba 20,59 litrů za cenu dle vyhlášky 47,10 Kč (20,59 x 47,10 Kč = 969,80 Kč) základní náhrada za použití vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. je 4,7 Kč na 1 km (396 x 4,70 Kč = 1 861,20 Kč). Celkovou náhrada nákladů řízení 5 831 Kč žalobce uhradí žalované ve hutě 3 dnů (§160 o.s.ř.).