16 C 357/2021-147

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a Mgr. Miroslava Nováka ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2 zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, [IČO], územní pracoviště [ulice] [obec] sídlem [adresa] o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. 11. 2022, č. j. 16 C 357/2021–110, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 4. 2023, č. j. 16 C 357/2021–133, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve věcném výroku I. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 74 400 Kč s 10,75% úrokem z prodlení z této částky od 1. 12. 2021 do zaplacení, ve zbývajícím rozsahu o zaplacení částky 125 600 Kč s 10,75% úrokem z prodlení z této částky od 1. 12. 2021 do zaplacení se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 51 554 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Ve shora označené věci se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 12. 2021 do zaplacení z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu byla způsobena nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného Policií ČR pod č. j. KRPS-82859/TČ-2015-010073 a poté Okresním soudem v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 T 40/2017.

2. Podle jeho žalobních tvrzení nárok uplatnil u žalované žádostí podanou dne 30. 5. 2021 v souladu s ust. § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Žalovaná ve stanovisku ze dne 3. 11. 2021 vyhodnotila předmětné trestní řízení jako nepřiměřeně dlouhé a konstatovala, že v řízení došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Takovou formu zadostiučinění nepovažuje žalobce za odpovídající. Jeho trestní stíhání bylo zahájeno usnesením Policie ČR ze dne 30. 9. 2015. Ten se však o něm dozvěděl již v únoru 2015, kdy mu bylo policií telefonicky sděleno, že v souvislosti s šetřením rozsáhlé majetkové trestné činnosti bylo pojato podezření, že na [stát. instituce], [anonymizována dvě slova] a [anonymizována dvě slova], jehož je žalobce vedoucím, registroval [jméno] [příjmení] vozidla dovezená ze zahraničí, o nichž bylo zjištěno, že jsou kradená a mají padělaná čísla [příjmení]. Bohužel jedno z těchto vozidel zakoupila žalobcova manželka a žalobce byl požádán, aby toto vozidlo předal policejnímu. Žalobce tak dne 25. 2. 2015 učinil a od tohoto data odvozuje svou vědomost o probíhajícím trestním řízení, které řízení skončilo dne 17. 12. 2020, kdy bylo žalobci doručeno usnesení Ústavního soudu z téhož dne. Předmětné řízení tak trvalo od 25. 2. 2015 do 17. 12. 2020, tj. 5 let a bezmála 10 měsíců. Jeho nepřiměřenou délkou byla žalobci způsobena nemajetková újma.

3. Žalobce poukázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia NS ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, k výkladu ust. § 13 odst. 1 vět druhé a třetí a § 31a OdpŠk, z něhož mj. vyplývá, že„ Evropský soud vychází ze ‚silné, ale vyvratitelné domněnky‘, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (...), neboť újma vzniká samotným porušením práva.“. Téměř 6 let trvající trestní řízení je nepřiměřeně dlouhé bez dalšího. Posuzované řízení přitom nelze považovat za složité, orgány činné v trestním řízení zpracovávaly běžný objem důkazní materie, byly vyřizovány běžné opravné prostředky a žalobce nepodával bezdůvodná podání. Délka řízení byla negativně ovlivněna postupem policejního orgánu a zejména soudu I. stupně, jehož všechny 3 odsuzující rozsudky byly zrušeny odvolacím soudem mj. pro nerespektování jeho závazného právního názoru. Řízení mělo pro žalobce zvýšený význam jednak z důvodu, že se jednalo o trestní řízení a jde tak o typovou věc se zvýšeným významem, a dále proto, že jej bezprostředně existenčně ohrožovalo. V roce 2015 bylo žalobci 53 let. Byl tak již ve věku blízkém důchodovému, kdy jeho celoživotní praxe a zkušenosti plynou z oblasti veřejné správy. Byl stíhán pro trestnou činnost v přímé souvislosti se svou prací a reálně mu hrozilo, že o ni přijde, ve svém oboru už ji nenajde a dost možná ve svém věku nezíská už žádnou. Soud I. stupně žalobci 3x uložil trest zákazu činnosti v likvidační délce 5 let. Žalobci tak hrozilo, že bude zcela bez příjmu, a to za situace, kdy jeho manželka je v invalidním důchodu a žalobce až do svých 60 let musí splácet hypotéku na dům ve výši cca 15 000 Kč měsíčně. Proto po žalované požaduje za utrpěnou nemajetkovou újmu přiměřené zadostiučinění v peněžité formě, přičemž výši tohoto zadostiučinění stanovil volnou úvahou na částku 200 000 Kč.

4. Žalovaná vznesla námitku promlčení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy. Namítané řízení bylo skončeno 17. 12. 2020. Dne 30. 5. 2021 byla podána žádost o mimosoudní projednání nároku, která byla vyřízena stanoviskem dne 3. 11. 2021. Dne 23. 11. 2021 byla podána žaloba.

5. V dalším žalovaná uvedla, že při mimosoudním projednání uplatněného nároku dospěla k závěru, že délku předmětného řízení je třeba hodnotit jako nepřiměřenou a žalobci tak vznikla nemajetková újma, avšak podstatně nižší intenzity. Řízení bylo po stránce skutkové i stránce právní složité, o čemž svědčí i rozsah spisového materiálu čítající přes 2 900 stran. Ve věci bylo provedeno velké množství důkazů, byli vyslechnuti svědci a věc měla i mezinárodní prvek, když bylo spolupracováno s Interpolem, byla vyžádána právní pomoc se Slovenskem a Švýcarskem. Naopak význam řízení pro žalobce byl shledán nízký. Bylo vedeno důvodné trestní stíhání, které si odsouzený způsobil sám svým protiprávním jednáním. Po zhodnocení všech okolností případu dospěla žalovaná podle ust. § 31a odst. 2 OdpŠk k závěru, že samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě je dostačující k náhradě vzniklé nemajetkové újmy bez přiznání peněžitého zadostiučinění.

6. K námitce promlčení vznesené žalovanou žalobce uvedl, že posuzované řízení skončilo dne 17. 12. 2020, šestiměsíční promlčecí doba by tak uplynula dne 17. 6. 2021, kdyby žalobce svůj nárok včas neuplatnil u žalované. Žalobce jej uplatnil dne 30. 5. 2021, předběžné projednání bylo skončeno vydáním stanoviska ze dne 3. 11. 2021. Promlčecí doba tak neběžela od 30. 5. 2021 do 3. 11. 2021, tedy po dobu 157 dní. Konec šestiměsíční promlčecí doby prodloužené o těchto 157 dní připadl na neděli 21. 11. 2021. Žaloba byla podána nejblíže následující pracovní den v pondělí 22. 11. 2021, tedy včas. Žalobce doplnil, že sama žalovaná konstatovala, že došlo k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Sporná je tak pouze otázka formy zadostiučinění a případně její výše. Žalobce požaduje odškodnit nikoliv pouze řízení před soudem, ale délku celého trestního řízení, které bylo po dobu více než 2 let vedeno policejním orgánem. Je tak nedostatečné konstatování porušení práva, které mu poskytla žalovaná, neboť to se výslovně týká pouze řízení vedeného u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 T 40/2017. Žalobce se na délce řízení nepodílel, byl stíhán hned pro několik závažných trestných činů spáchaných v přímém úmyslu, ze kterých byl nakonec zproštěn obžaloby, a byl odsouzen toliko za jediný skutek, z hlediska celkového předmětu řízení nejméně podstatný, který byl až teprve v posledním (třetím) rozhodnutím kvalifikován jako čin spáchaný v nevědomé nedbalosti. Důvodem trojího projednání věci před soudem I. stupně a soudem odvolacím nebyla složitost řízení, ale nesprávný postup soudu I. stupně, tedy okolnost, kterou lze přičíst výlučně k tíži státu a nikoliv žalobci.

7. Při jednání konaném dne 29. 6. 2022 žalovaná výslovně uvedla, že mění své stanovisko tak, že vzhledem k průběhu předmětného trestního řízení nedošlo k prodlevám zakládajícím porušení práva na spravedlivý proces.

8. Napadeným rozsudkem soud I. stupně žalobu zamítl (výrok I.) a žalobci uložil povinnost uhradit žalované náklady řízení ve výši 5 831 Kč (výrok II.).

9. Podle odůvodnění tohoto rozsudku se soud I. stupně nejdříve zabýval vznesenou námitkou promlčení. Připomněl, že posuzované řízení skončilo dne 17. 12. 2020 doručením usnesení Ústavního soudu z téhož dne 17. 12. 2020. Žalobce uplatnil svůj nárok u žalované dne 30. 5. 2021, předběžné projednání bylo skončeno vydáním stanoviska dne 3. 11. 2021. Šestiměsíční promlčecí doba podle ust. § 32 odst. 3 OdpŠk tak neběžela od 30. 5. 2021 do 3. 11. 2021, tedy po dobu 157 dní, její konec připadl na neděli 21. 11. 2021, posledním dnem lhůty tak byl nejbližší následující pracovní den, tedy pondělí 22. 11. 2021. Žaloba byla dodána do datové schránky soudu dne 22. 11. 2021. Právo žalobce na náhradu nemajetkové újmy tedy není promlčeno.

10. Z provedeného dokazování zjistil soud I. stupně tento skutkový stav:

11. Žalobce předběžně své nároky na finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení u žalované uplatnil v souladu s ust. § 14 OdpŠk dne 30. 5. 2021. Žádost byla vyřízena stanoviskem žalované ze dne 3. 11. 2021, jímž bylo konstatováno porušení žalobcova práva na vydání rozhodnutí v zákonné lhůtě. Peněžitá satisfakce byla odmítnuta s tím, že konstatování porušení práva je dostačující.

12. Z obsahu spisu vedeného v řízení sp. zn. 17 T 40/2017 soud I. stupně zjistil, že spisový materiál nashromážděný v přípravném řízení do podání obžaloby má 7 svazků a 2 466 stran, za celé řízení 8 svazků a 2 900 stran. Poprvé bylo trestní stíhání žalobce zahájeno usnesením Policie ČR ze dne 30. 9. 2015, doručeným žalobci téhož dne. Žalobce byl podezřelý z přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti ve formě nedbalosti (celkem 8 útoků) a 8x z přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti. Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v [obec] ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 1 ZT 298/2015 bylo uvedené usnesení zrušeno a policejnímu orgánu uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Dne 13. 6. 2016 bylo usnesením policejního orgánu znovu zahájeno trestní stíhání žalobce pro týž skutek, nyní kvalifikovaný jako přečin podílnictví, pokračující zločin legalizace výnosů z trestné činnosti a pokračující přečin zneužití pravomoci úřední osoby. Byl-li žalobce v únoru 2015 telefonicky kontaktován a vyzván k poskytnutí součinnosti při vydání zřejmě kradeného vozidla, nabytého žalobcem a jeho manželkou do společného jmění manželů, šlo jen o poskytnutí součinnosti v rámci trestního stíhání jiných osob.

13. Poté bylo trestní řízení vedeno Okresním soudem v Mladé Boleslavi, a to na základě obžaloby proti třem spoluobviněným, [jméno] [příjmení] pro zločin podílnictví, pokračující zločin legalizace výnosů z trestné činnosti a pokračující přečin padělání a pozměnění veřejné listiny, [jméno] [příjmení] pro pokračující zločin legalizace výnosů z trestné činnosti a pokračující přečin padělání a pozměnění veřejné listiny a proti žalobci pro zločin podílnictví, pokračující zločin legalizace výnosů z trestné činnosti a pokračující přečin zneužití pravomoci úřední osoby. Žalobci bylo kladeno za vinu, že 1) Nejpozději dne 26. 1. 2015 v [obec] převzal od [jméno] [příjmení] do svého vlastnictví vozidlo zn. Land Rover [anonymizováno 5 slov] opatřené padělaným číslem [právnická osoba] v hodnotě nejméně 698 000 Kč, za které údajně zaplatil částku 450 000 Kč. Toto vozidlo bylo dne 1. 1. 2015 odcizeno na Slovensku a na jeho legalizaci se žalobce podílel, když dne 15. 1. 2015 zajistil jeho registraci na jméno [jméno] [příjmení], ač si byl vědom, že pochází z trestné činnosti. Toto vozidlo prostřednictvím svých podřízených zaregistroval na svoji manželku [jméno] [příjmení] a poté ho sám užíval. 2) Pravděpodobně ve dnech 27. a 28. 1. 2015 v budově [anonymizována dvě slova] a [anonymizována dvě slova] [stát. instituce] se vědomě podílel na legalizaci nejméně 2 odcizených vozidel, a to vozidla [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], původní [registrační značka], [právnická osoba], v hodnotě nejméně 2 780 000 Kč, které bylo odcizeno 11. - 12. 1. 2015 v [obec], jehož původ byl zastírán za užití identity vozidla zn. [anonymizováno 5 slov] [právnická osoba], fiktivní kupní smlouvy, podle které byl kupujícím a tedy vlastníkem vozidla [jméno] [příjmení], a padělaných španělských dokladů, a vozidla [anonymizována dvě slova], původní [registrační značka], [VIN kód], v hodnotě 1 078 000 Kč, které bylo dne 12. 1. 2015 odcizeno v Německu, jehož původ byl zastírán za užití identity vozidla zn. [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [VIN kód], fiktivní kupní smlouvy, podle které byl kupujícím [jméno] [příjmení], a padělaných španělských dokladů, ačkoliv již věděl, že [jméno] [příjmení] nakládá s kradenými vozidly. Přesto od [jméno] [příjmení] převzal přihlášku k registraci těchto vozidel do registru silničních vozidel, pověřil své podřízené provedením registrace těchto vozidel do registru motorových vozidel ČR a technický průkaz, osvědčení o technickém průkazu a registrační značky předal [jméno] [příjmení] přesto, že žadatelem byl [jméno] [příjmení], a tím umožnil dokončení procesu legalizace vozidel odcizených v zahraničí. 3) Nejméně ve dnech 27. a 28. 1. 2015 jako vedoucí [anonymizováno] dopravy a silničního hospodářství [stát. instituce] v souvislosti s registrací vozidel [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], které bylo opatřeno padělaným číslem [právnická osoba], a [anonymizována dvě slova], které bylo opatřeno padělaným číslem [VIN kód], do registru silničních vozidel ČR v úmyslu umožnit nejméně [jméno] [příjmení] dosažení neoprávněného prospěchu a ačkoliv mu bylo známo, že se jedná o odcizená legalizovaná vozidla, vydal technický průkaz, osvědčení o technickém průkazu a registrační značky k těmto vozidlům [jméno] [příjmení], který za jeho přítomnosti padělal podpisy žadatele [jméno] [příjmení], který vůbec nebyl na úřadu přítomen.

14. Žalobce byl rozsudkem soudu I. stupně ze dne 29. 6. 2018, č. j. 17 T 40/2017-2727, uznán vinným všemi skutky, pro které byl stíhán, a to ve formě úmyslu. Byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 let, peněžitý trest ve výši 100 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody ve výměře 5 měsíců, a trest zákazu výkonu funkcí v orgánech veřejné moci spojených s rozhodováním o právech a povinnostech třetích osob na dobu 5 let. K odvolání žalobce byl rozsudek soudu I. stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2018, č. j. 11 To 311/2018-2773. V bodu 5 tohoto usnesení odvolací soud uvedl, že okresní soud věnoval věci velkou pozornost a provedl řízení, které netrpí žádnou procesní vadou, jeho skutkové závěry jsou však zatím předčasné, když se dosud přesvědčivě nevypořádal se všemi okolnostmi pro rozhodnutí významnými, zejména pokud jde o subjektivní stránku žalovaného jednání. Jednání pod body 2) a 3) je třeba považovat za jediný skutek.

15. Podruhé rozhodl soud I. stupně rozsudkem ze dne 5. 3. 2019, č. j. 17 T 40/2017-2809. Žalobci uložil shodné tresty jako v předchozím rozsudku. Jednání pod body 2) a 3) hodnotil jako jeden skutek. K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 13. 6. 2019, č. j. 11 To 172/2019-2838, opět rozsudek soudu I. stupně zrušil s tím, že soud I. stupně při svém novém rozhodnutí dílem vyhověl pokynům odvolacího soudu, když uvedl do souladu popis skutkové věty 1) s odůvodněním rozsudku a skutky 2) a 3) sloučil do skutku jediného. Byť je zřejmé, že věci věnoval velkou pozornost a své skutkové závěry se snažil odůvodnit, nebyl ve svých snahách důsledný a napadený rozsudek nemůže obstát ani tentokrát. Odvolací soud se k tomuto rozsudku soudu I. stupně vyjádřil i ve svém konečném rozsudku ze dne 12. 3. 2020, č. j. 11 To 26/2020-2887, tak, že tento rozsudek byl zrušen z důvodu, že se soud I. stupně ani tentokrát přesvědčivě nevypořádal se všemi okolnostmi pro rozhodnutí významnými, zejména se subjektivní stránkou jednání obžalovaného, v důsledku čehož vyzněly jeho skutkové i právní závěry nepřesvědčivě.

16. Potřetí rozhodl soud I. stupně rozsudkem ze dne 24. 9. 2019, č.j. 17 T 40/2017-2854, jímž žalobce uznal vinným přečinem podílnictví z nedbalosti a pokračujícím přečinem maření úkolu úřední osoby z nedbalosti a zprostil jej obžaloby ze skutku, kterým měl spáchat pokračující zločin legalizace výnosů z trestné činnosti. K odvolání žalobce rozhodl odvolací soud rozsudkem ze dne 12. 3. 2020, č. j. 11 To 26/2020-2887, jímž rozsudek soudu I. stupně zrušil a ve věci sám meritorně rozhodl. Žalobce uznal vinným přečinem podílnictví z nedbalosti a ohledně druhého skutku odsuzující výrok zrušil, neboť o jediném skutku, byť v obžalobě popsaném jako dva samostatné skutky pod body 2 a 3, rozhodl soud I. stupně jak zprošťujícím, tak odsuzujícím výrokem, ač odvolací soud v usnesení č. j. 11 To 311/2018-2773 uvedl, že jednání pod body 2 a 3 jsou jedním skutkem. S ohledem na absenci odvolání státního zástupce do zprošťujícího výroku tak šlo o věc pravomocně rozhodnutou a výrok o vině pod bodem 2, aniž byl věcně přezkoumáván, byl zrušen.

17. Dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 2020, č. j. 8 Tdo 667/2020-2931, odmítnuto, stejně jako ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. III. ÚS 2966/20.

18. K žalobcem tvrzeným průtahům v řízení soud I. stupně uvedl, že v průběhu celého posuzovaného řízení zjistil pouze jediný případ prodloužení lhůty k vypracování rozsudku, a to v souladu se zákonem. Orgány činné v trestním řízení postupovaly soustředěně a bez průtahů.

19. Otázku vlivu vydání automobilu odcizeného v zahraničí a zakoupeného žalobcem do zahraničí na délku řízení soud I. stupně vyhodnotil tak, že orgánu činnému v trestním řízení nelze vyčítat, že se snažil po zadání znaleckého posudku vydat vozidlo jeho majiteli do zahraničí. Z trestního spisu bylo zjištěno, že vlastníkem vozidla se po vyplacení pojistného plnění původnímu vlastníku stala [právnická osoba] [anonymizováno]. Ta projevila zájem o navrácení vozidla. Proti usnesení policie o vydání vozidla této společnosti podal stížnost žalobce a samostatně i jeho manželka. Rozhodnutím státního zástupce ze dne 15. 12. 2015 bylo usnesení Policie ČR o vydání věci zrušeno. Vozidlo bylo, s ohledem na uplatnění nároku na něj dvěma osobami, uloženo do úschovy Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Usnesením ze dne 30. 3. 2016 bylo rozhodnuto o vydání vozidla z úschovy [právnická osoba] [anonymizováno]. Vozidlo tedy nebylo vydáno rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, ale v občanskoprávním řízení o úschovách soudem. Znalecký posudek k obvyklé ceně předmětného vozidla vypracoval dne 23. 11. 2015 znalec z oboru ekonomie Ing. [příjmení]. Skutečnost, že se znalecký posudek posléze ukázal jako vadný, pročež bylo nutno vypracovat další znalecký posudek a tím došlo k prodloužení řízení i z důvodu pátrání po vydaném vozidle, nezakládá odpovědnost státu. Stát odpovídá za průtahy při zpracování znaleckých posudků, neboť má nástroje, jak vést znalce k dodržení lhůt, nelze jej však činit odpovědným za odbornost posudku, který podal soudní znalec. Za případné škody posudkem způsobené odpovídá sám znalec.

20. Pokud jde o vady řízení a jejich vliv na délku řízení, dospěl soud I. stupně k závěru, že v jednom případě se trestní prvostupňový soud odchýlil od názoru odvolacího soudu, a to v rozsudku ze dne 24. 9. 2019, č. j. 17 T40/2854, kdy skutky uvedené v obžalobě jako dva samostatné neposoudil podle dříve sděleného právního názoru odvolacího soudu jako skutek jeden. To však nebylo jediným důvodem, proč odvolací soud rozsudek soudu I. stupně nepotvrdil a rozhodl o věci sám. [příjmení] mohlo být nerespektování závazného právního názoru zahrnuto pod pojem nesprávný postup orgánů veřejné moci, muselo by být rozhodnutí soudu I. stupně zrušeno jen pro tuto okolnost (viz R 58/2011 část IV. Přiměřenost délky řízení). V rozsudku odvolacího soudu je však uveden další důvod zrušení rozsudku soudu I. stupně, a to hodnocení subjektivní stránky jednání obžalovaného, jejíž vyhodnocení soudem I. stupně nepovažoval za přesvědčivé. Soud I. stupně uzavřel, že řízení žádnými vadami, pro které by bylo porušeno právo na spravedlivý proces (tedy i nedodržení přiměřené lhůty pro rozhodnutí) netrpělo.

21. Soud I. stupně shrnul, že v posuzovaném trestním řízení neshledal žádné průtahy, za něž by odpovídal stát, přičemž jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (např. rozsudek ESLP ve věci Papachelas proti Řecku ze dne 25. března 1999, § 40).

22. Soud I. stupně věc právně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., respektujíc sjednocující stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (R 58/2011). Uzavřel, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu podle ust. § 14 OdpŠk. Dále vyložil, že aby bylo možno uzavřít, že účastník má právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, je třeba vyřešit otázku, zda v konkrétním případě došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, tedy zda řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Přitom samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného), a tedy ani pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Při posuzování přiměřenosti délky řízení se vychází z celkové délky řízení, jeho složitosti, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Tato kritéria by měla být chápana objektivně. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat.

23. Posuzované řízení trvalo 5 let, 2 měsíce a 17 dní. Počátek řízení klade soud I. stupně do okamžiku doručení usnesení o zahájení trestního stíhání 30. 9. 2015. Co se týče skončení řízení, je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách ČR je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (viz R 58/2011). Konec řízení nastal 17. 12. 2020, kdy byla ústavní stížnost žalobce odmítnuta.

24. Soud I. stupně shledal skutkovou složitost posuzovaného řízení. Množství spisového a důkazního materiálu je nestandartní, což vyplývá i ze statistických údajů. Okresní soud v Mladé Boleslavi vede od roku 2018 specializaci„ rozsáhlé“, která je definována rozsahem spisu alespoň 1 000 stran v době nápadu obžaloby na soud. V roce 2018 měla specializaci„ rozsáhlost“ pouze 1 věc, v roce 2019 3 věci, v roce 2020 4 věci, v roce 2021 1 věc a v roce 2022 4 věci. V posuzovaném řízení byly konány opakované výslechy 3 obviněných, posléze svědků (po uzavření dohody o vině a trestu pány Žabkou a [příjmení]). K věci podalo vysvětlení větší množství osob a bylo vyslechnuto větší množství svědků, někteří i opakovaně. Bylo zpracováno několik znaleckých posudků a jejich doplnění, odborných vyjádření, byly prováděny odposlechy, nařízeny domovní prohlídky i prohlídky jiných prostor, bylo rozhodováno o vrácení vydaných věcí, zároveň probíhalo občanskoprávní řízení o úschově. Situaci zkomplikovalo uzavření dohody o vině a trestu s obžalovaným [příjmení] a [příjmení], když jejich výpovědi jako obviněných z přípravného řízení již nebylo možno v řízení se žalobcem použít. To však nelze klást k odpovědnosti státu, neboť dohoda o vině a trestu je zákonným postupem. Se skutkovou složitostí a důkazní obsáhlostí souvisí i větší pravděpodobnost odlišného hodnocení důkazů soudními instancemi, zejména v otázce zavinění. Proto nelze mít za vadu řízení, že došlo opakovaně k zrušení rozsudku soudu I. stupně s ohledem na jiný názor odvolacího soudu na subjektivní stránku posuzovaného jednání a jejího dostatečného prokázání.

25. Aplikační a interpretační složitost právního posouzení shledal soud I. stupně a) v množství skutků, které byly žalobci a dalším dvěma spoluobžalovaným kladeny za vinu ([jméno] [anonymizováno] 9 skutků, [jméno] [příjmení] 8 skutků, žalobci 3 skutky), kvalifikovaných jako 2 přečiny a 4 zločiny, některé ve formě pokračujícího trestného činu, b) menší četností projednávání takového druhu trestné činnosti u Okresního soudu v Mladé Boleslavi, c) změnou hmotněprávní úpravy v průběhu řízení před soudem v období mezi prvním a druhým rozsudkem soudu I. stupně.

26. Procesní složitost řízení shledal soud I. stupně a) množstvím skutků, které byly žalobci a dalším dvěma spoluobžalovaným kladeny celkem za vinu, spoluobviněné byly 3 osoby, byly zjišťovány okolnosti odcizení 9 vozidel, a to v zahraničí, do trestné činnosti zapojeno více osob na území několika států, b) mezinárodním prvkem, kdy byla vyžádána opakovaně právní pomoc na Slovensku, v Maďarsku a ve Švédsku, bylo komunikováno s orgány činným v trestním řízení ze [příjmení] republiky Německo, o spolupráci byl požádán Interpol, byla podána žádost o provedení šetření ve Švédsku a Dánsku, musel být přibrán tlumočník, c) schválením dohody o vině a trestu v případě obžalovaných [příjmení] a [příjmení], což nelze přičítat k tíži státu, neboť šlo o zákonný postup, když nová důkazní situace žalobce nepoškodila, spíše naopak.

27. Soud I. stupně přihlédl i k tomu, že žalobce byl v řízení co do procesních návrhů a využívání opravných prostředků maximálně aktivní, stejně jako oba spoluobvinění do uzavření dohody o vině a trestu. To je v souladu s procesními právy účastníka řízení, je však třeba vnímat, že důsledkem takové aktivity účastníka je prodloužení řízení. Soud nezjistil žádné jednání žalobce, kterým by bylo prodlužováno řízení, aniž by toto jednání nebylo v souladu se zákonem a právy účastníka řízení. Zároveň nezjistil, že by žalobce v průběhu trestního řízení namítal průtahy řízení či jeho nepřiměřenou délku. Trestní řízení má vždy pro obžalovaného vyšší význam, to platí obecně, a není třeba k tomu provádět důkazy.

28. Po zhodnocení všech kritérií na podkladě konkrétních okolností posuzovaného řízení dospěl soud I. stupně k závěru, že délka řízení odpovídala jeho složitosti a byla přiměřeně dlouhá, a to i při respektování vyššího významu řízení pro žalobce.

29. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle ust. § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“).

30. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce a zdůraznil, že nebrojí proti závěru soudu I. stupně, že posuzované řízení trvalo od 30. 9. 2015 do 17. 12. 2020, tedy po dobu 5 let, 2 měsíců a 17 dní. Nesouhlasí však s právním názorem soudu I. stupně na otázku, zda posuzované trestní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé či nikoliv. Žalobce je přesvědčen, že k porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě došlo, jelikož trestní řízení trvající více než 5 let nelze považovat za přiměřeně dlouhé, přičemž řízení bylo takto dlouhé výlučně z důvodu vadného postupu orgánů činných v trestním řízení. V trestním řízení leží těžiště dokazování v řízení před soudem. V posuzované věci bylo dokazování prováděno pouze při hlavních líčeních ve dnech 25. 4. 2018, 29. 5. 2018 a 26. 6. 2018 v čistém čase cca 8 hodin. To nesvědčí o výjimečné skutkové a důkazní složitosti. Již dlouhou dobu před zahájením trestního stíhání žalobce probíhalo prověřování a byl opatřován důkazní materiál. Orgány činné v trestním řízení měly mít již z této fáze připraveny podklady pro další fázi řízení tak, aby samotné trestní stíhání proběhlo co nejrychleji a nejefektivněji. Žalobce nerozumí opakovaně zmiňované úvaze soudu I. stupně, že situaci zkomplikovalo též uzavření dohod o vině a trestu s obžalovanými [příjmení] a [příjmení], ale že za tuto komplikaci není odpovědný stát, a že dokonce nová důkazní situace žalobce nepoškodila, spíš naopak. Jednak je zjevné, že za jakékoliv komplikace tím způsobené je odpovědný stát, když dohodu o vině a trestu sjednává státní zástupce a schvaluje soud, a není zjevné, jak se do úvah soudu o přiměřenosti délky posuzovaného řízení promítl závěr, že změněná důkazní situace„ žalobce nepoškodila, spíše naopak“. To, že šlo o zákonný postup, neznamená, že se nemohl podílet na nepřiměřené délce řízení. Ostatně odvolací soud v usnesení ze dne 16. 12. 2018, č. j. 11 To 311/2018-2773, postup soudu I. stupně stran schválených dohod o vině a trestu hodnotil tak, že nebylo šťastné věc, pro niž byla podána obžaloba, rozdělit na tři části a u obžalovaných [příjmení] a [příjmení] schválit dohody o vině a trestu. Důvodem je fakt, že dohody byly založeny na podstatně odlišných vyjádřeních jmenovaných obžalovaných o tom, co se mělo stát, což způsobuje, že věc pak lze stěží hodnotit v jednom řízení komplexně. Pokud si tedy soud svým vlastním úkonem způsobil nepoužitelnost dřívějších výpovědí pánů [anonymizováno] a [příjmení] v pozici obviněných, nelze to hodnotit jako složitost řízení, ale jako vadný postup orgánu veřejné moci.

31. Pokud soud I. stupně odůvodňuje aplikační a interpretační složitost řízení mj. tím, že„ rozsáhlých“ věcí vede pouze několik málo ročně (a v roce 2018 byl pouze jediná – patrně tato), lze podle odvolatele zároveň dospět k závěru, že soud I. stupně nebyl přetížen vyřizováním většího počtu složitých věcí a měl dostatečný prostor věc vyřídit urychleně. O tom, že se ve skutečnosti nejednalo o složitou věc, vypovídá i již jednou zmíněný fakt, že celé dokazování před soudem I. stupně trvalo zhruba 8 hodin čistého času. Změnu právní úpravy ve svém druhém rozsudku trestní soud I. stupně vůbec nehodnotil. Jakou právní úpravu má použít, soud I. stupně zvažoval až ve třetím rozsudku, a to bez jakéhokoliv vlivu na délku posuzovaného řízení. Žalobci nelze klást k tíži, že byl stíhán z více skutků spolu s dalšími osobami. Rozhodnutí vést tímto způsobem proti němu trestní řízení učinily orgány činné v trestním řízení a žalobce na ně neměl žádný vliv. Pokud se tedy žalobce nedopustil ničeho jiného, než že pro nemocnou manželku zakoupil vůz, o kterém nevěděl, že je kradený, nelze stát bonifikovat tím, že bude trestní stíhání hodnoceno jako složité z důvodu, že se rozhodl žalobce stíhat ze skutků, které nejsou trestným činem, a že z něho udělá člena organizované skupiny. Kdyby stát od počátku vedl trestní stíhání pro skutek, ze kterého byl žalobce odsouzen, a vedl ho řádně, trvalo by nejvýš několik měsíců. Žalobci rovněž není zřejmé, jak se posuzovaného řízení týká žádost o provedení šetření ve Švédsku ze dne 22. 9. 2019, když poslední hlavní líčení před soudem I. stupně, při kterém byl vyhlášen poslední prvostupňový rozsudek, proběhlo dne 24. 9. 2019 a žádné dokazování již nebylo prováděno.

32. Žalobce se ohradil proti názoru soudu I. stupně, že pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru o nepřiměřené délce řízení. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR, a to již ze stanoviska Cpjn 206/2010, vyplývá opak:„ K porušení práva na přiměřenou délku řízení však dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu.“.

33. Odvolatel v dalším poukazuje na vadný postup policejního orgánu při zpracování znaleckého posudku Ing. [příjmení] a při vydání vozidla [anonymizováno 5 slov]. Uvedený znalecký posudek byl nepřezkoumatelný a jeho nesprávnost byla potvrzena druhým znaleckým posudkem Ing. Zoula. Usnesením policejního orgánu ze dne 10. 11. 2015 bylo vozidlo [anonymizováno 5 slov] vydáno [právnická osoba] [anonymizováno], [jméno] [příjmení] s odůvodněním, že vozidlo již není třeba k trestnímu řízení. Ke stížnosti žalobce a jeho manželky státní zástupce toto usnesení svým usnesením ze dne 15. 12. 2015 zrušil, zejména z důvodu, že„ policejní orgán rozhodl o vydání předmětného vozidla, ačkoliv ve spisovém materiálu není založena žádná listina, ze které by vyplývala skutečnost, že subjekt, jemuž bylo předmětné vozidlo vydáno, uplatnil na vozidlo právo na jeho vydání“. V rozporu s provedeným dokazováním je proto skutkové zjištění soudu I. stupně, že o navrácení vozidla projevila zájem [právnická osoba] [anonymizováno], resp. pokud tak učinila, stalo se to až po prvním vadném vydání vozidla policejním orgánem. Policejnímu orgánu rozhodně lze vyčítat, že se snažil vozidla zbavit jeho nezákonným vydáním do zahraničí, protože k vydání přistoupil v době, kdy ještě ani nebyl vypracován znalecký posudek Ing. [příjmení]. Usnesení o vydání vozidla je ze dne 10. 11. 2015, avšak znalecký posudek Ing. [příjmení] byl vypracován až dne 24. 11. 2015 a policejnímu orgánu doručen dne 3. 12. 2015. Poté bylo vozidlo usnesením policejního orgánu ze dne 14. 1. 2016 uloženo do úschovy Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Je proto zavádějící tvrzení soudu I. stupně, že vozidlo nebylo vydáno rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, ale v občanskoprávním řízení. Postup policejního orgánu vedl k tomu, že poté, co žalobce čirou náhodou získal materiály, které dokládající nepravdivost posudku Ing. [příjmení], a neprodleně je v září 2016 předal policejnímu orgánu, přistoupily orgány činné v trestním řízení k vypracování nového posudku. Avšak vozidlo již bylo ve Švýcarsku, a proto bylo třeba, aby bylo prostřednictvím právní pomoci vypátráno a mohlo být novým znalcem [příjmení] [příjmení] prohlédnuto. Ing. [příjmení] ve svém posudku ze dne 29. 12. 2016 potvrdil téměř veškeré závady uváděné žalobcem, které předtím Ing. [příjmení] vyloučil. Pokud tedy byl znalcem [příjmení] podán neodborně a nekvalitně zpracovaný znalecký posudek, je z pohledu posuzování délky řízení třeba tuto skutečnost hodnotit jako vadný úřední postup a stát odpovídá za prodlevu způsobenou nutností vypracovat znalecký posudek nový. Tedy doba od 3. 12. 2015, kdy byl policejnímu orgánu doručen znalecký posudek Ing. [příjmení], nejméně do 29. 12. 2016, kdy byl vypracován znalecký posudek Ing. [příjmení], jde zcela za policejním orgánem, který svým postupem způsobil, že musel být vypracován nový znalecký posudek a že kvůli němu bylo nutno vyžádat právní pomoc ve Švýcarsku.

34. Žalobce též nesouhlasí se soudem I. stupně, že by postup prvostupňového trestního soudu byl bezvadný a nepodílel se na délce posuzovaného řízení. Soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje pouze na ty části rozhodnutí odvolacího trestního soudu, které vyznívají ve prospěch bezvadnosti postupu soudu I. stupně, ale zcela pomíjí důvody, proč byly všechny tři rozsudky soudu I. stupně zrušeny. Ty přitom byly opakovaně rušeny z důvodu, že soud I. stupně nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, ačkoliv již v předchozích rozhodnutích odvolacího soudu byl na tyto nedostatky upozorňován, a dále též z důvodů, že odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně není v souladu se zásadami formální logiky, soud dospívá k důkazně ničím nepodloženým závěrům, odůvodnění rozhodnutí je částečně nepřezkoumatelné a soud svým postupem vytvořil překážku věci pravomocně rozhodnuté. Nejedná se tak o pouhý„ jiný názor“ a odlišné hodnocení důkazů odvolacím soudem, jak soud I. stupně mylně uvádí, ale o procesní pochybení trestního soudu I. stupně. A jelikož se jedná o okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci, nelze zároveň opakované projednání věci odvolacím soudem hodnotit jako složitost řízení. V důsledku těchto pochybení trestního soudu I. stupně došlo k podstatnému prodloužení posuzovaného řízení a přinejmenším dobu od prvního rozhodnutí krajského soudu (16. 12. 2018) do posledního rozhodnutí krajského soudu (12. 3. 2020), tedy zhruba rok a čtvrt, je nutno přičíst výlučně k tíži státu.

35. Žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výroku I. tak, že žalovaná je povinna uhradit žalobci částku 200 000 Kč s příslušenstvím, a uložil jí povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

36. Žalovaná se podle svého vyjádření k odvolání ztotožňuje se závěry soudu I. stupně, který na základě provedeného dokazování detailně v odůvodnění napadeného rozsudku zdůvodnil své závěry, včetně odkázání na odpovídající judikaturu. Soud I. stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí aplikoval jednotlivá zákonná kritéria pro posouzení nepřiměřené délky řízení na řešený případ a uvedl konkrétní důvody pro jejich nenaplnění. Žalobce v odvolání uvádí stejnou argumentaci, jakou uváděl při jednání u soudu I. stupně, s níž se soud I. stupně dostatečně vypořádal. Namítá-li žalobce absenci zjištění významu posuzovaného řízení pro žalobce, je třeba uvést, že pokud žalobce neunesl důkazní břemeno a v soudním řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 357/2022 neprokázal nepřiměřenou délku řízení vedeného Okresním soudem v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 17 T 40/2017, je tato jeho argumentace bezpředmětná. Pokud soud I. stupně rozhodl, že řízení sp. zn. 17 T 40/2017 netrvalo nepřiměřenou dobu, nemohl ani z tohoto důvodu nastat jakýkoliv negativní dopad do osobní sféry žalobce.

37. Žalovaná navrhla napadený rozsudek potvrdit a přiznat žalované náklady odvolacího řízení.

38. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř.

39. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování a zjistil z něho skutečnosti pro rozhodnutí věci dostatečné. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně.

40. Soud I. stupně věc správně posuzoval podle zákona č. 82/1998 Sb., s jeho právními závěry se však odvolací soud neztotožňuje.

41. Podle ust. § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

42. Podle ust. 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

43. Podle ust. § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

44. Podle ust. § 31a odst. 3 OdpŠk V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

45. Nejvyšší soud ČR ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, vyložil, že při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení (§ 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk) je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného. 46. a) Složitost případu je jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení. Je zde možno přihlédnout jak k procesním komplikacím, tak i skutkové či hmotněprávní složitosti případu. Vždy by se ale mělo přihlížet k tomu, jak si v konkrétním případě počínal rozhodující orgán (kritérium ad c/), neboť obecně platí, že ten by měl mít k dispozici takové procesní nástroje a takové schopnosti, aby se v co nejkratším čase vypořádal i s náročnějším případem. Účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného (viz kritérium ad b/). Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení. Vedle toho je třeba zohlednit i další okolnosti provázející konkrétní řízení, tedy jednak jeho složitost skutkovou, složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační i složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.). 47. b) Chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.), nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 18. 4. 2006, ve věci [příjmení] proti České republice, stížnost [číslo] odst. 69). Naopak důvodnost takto podaných opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup na straně orgánu veřejné moci, což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v postupu orgánu veřejné moci (kritérium ad c/). Na druhou stranu nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci [příjmení] proti České republice, stížnost [číslo] odst. 209 a 220), zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). 48. c) Porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení bude shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci. Pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci je třeba zahrnout i takové případy, v nichž dojde ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že soud nižšího stupně nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, jak dovodil Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009. 49. d) Význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé druhy případů podle předmětu řízení. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka). [příjmení] tedy hraje to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. Dalším typovým hlediskem je věk a zdravotní stav účastníka řízení. Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji. K těmto typovým aspektům však může přistoupit i tvrzení žalobce (poškozeného) umocňující hloubku zásahu či ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou řízení. V takovém případě je ale třeba, aby žalobce toto své tvrzení prokázal, neboť jím poukazuje na skutečnost, která se vymyká obecnému (paušálnímu) vnímání důležitosti jednotlivých„ typů“ řízení či typových okolností na straně účastníka.

50. Nejvyšší soud dospěl ve shora uvedeném stanovisku k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba ji přesahující. Proto Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše, tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč).

51. V případě, kdy nebylo poškozenému vyplaceno přiměřené zadostiučinění již státem v rámci předběžného uplatnění nároku ve lhůtě šesti měsíců od uplatnění nároku, má poškozený právo na zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí uvedené šestiměsíční lhůty.

52. V přezkoumávaném případě se odvolací soud ztotožňuje se soudem I. stupně, že námitka promlčení vznesená žalovanou je nedůvodná, přičemž odkazuje na argumentaci uvedenou v bodu 13. napadeného rozsudku.

53. Odvolací soud však nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně, že délka posuzovaného trestního řízení byla přiměřená. Naopak je toho přesvědčení, že jeho délka v trvání 5 let, 2 měsíců a 17 dní v poměrech posuzované věci, kdy byl žalobce odsouzen pouze za přečin podílnictví z nedbalosti a ještě k tomu nedbalosti nevědomé, přiměřená nebyla. V řízení bylo totiž prokázáno, že postup orgánů činných v trestním řízení byl natolik vadný, že to zapříčinilo délku řízení, již nelze hodnotit jako přiměřenou. Lze poukázat na vadný znalecký posudek Ing. [příjmení] a předčasné vydání vozidla do ciziny, v důsledku čehož bylo nutno po něm pátrat, aby mohl být vypracován nový znalecký posudek, stejně jako na postup trestního soudu I. stupně, který vydal 3x rozsudek odsuzující žalobce za závažnou úmyslnou trestnou činnost, který byl odvolacím soudem 3x zrušen proto, že soud I. stupně nerespektoval jeho závazné právní názory, což vyvrcholilo tím, že soud I. stupně žalobce za tentýž skutek odsoudil a zároveň ho za něj zprostil. Za všechna tato pochybení je odpovědný stát. Stát samozřejmě odpovídá i za procesní postup trestního soudu I. stupně, byť se jednalo o postup zákonný, když stíhal žalobce spolu se dvěma dalšími obžalovanými, s nimiž byla posléze uzavřena dohoda o vině a trestu, který významně přispěl k délce trestního řízení. Lze přisvědčit argumentaci žalobce, že pokud by byl od počátku stíhán pro skutek, pro který byl nakonec odsouzen, tj. za přečin spáchaný z nevědomé nedbalosti, a nikoliv jako člen organizované skupiny páchající rozsáhlou úmyslnou trestnou činnost, a pokud by přípravné řízení i řízení před soudem byla vedena řádně, trvalo by trestní řízení podstatně kratší dobu. Délka řízení tedy nebyla způsobena složitostí věci, ale nesprávným postupem orgánů činných v trestním řízení. Skutečnost, že žalobce podával opakovaně opravný prostředek, mu nelze klást k tíži, neboť pokud by tak nečinil, byl by uznán vinným z úmyslné trestné činnosti spáchané ve spolupachatelství a byl by mu uložen pro něho likvidační trest. Naopak opakované podávání opravných prostředků žalobcem, které byly shledány důvodnými, v tomto případě naznačuje nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení.

54. Odvolací soud v této souvislosti považuje za nutné akcentovat, že skutečnost, že posuzované trestní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, vyplývá i ze stanoviska žalované ze dne 3. 11. 2021, v němž konstatovala, že v něm došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Tuto skutečnost žalovaná dokonce v tomto řízení opakovaně učinila nespornou, změnu jejího stanoviska odvolací soud hodnotí jako účelovou a nekorektní.

55. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že pouhé konstatování porušení práva na spravedlivý proces, jehož se žalobci od žalované dostalo, je nedostatečnou satisfakcí, a že je třeba mu přiznat i satisfakci finanční. Připomíná, že trestní řízení je typicky řízením, které má samo o sobě velmi vysoký význam pro poškozeného (zde žalobce), o čemž není třeba vést dokazování. V tomto případě intenzitu jeho zásahu do osobnostních práv žalobce umocňuje to, že byl obviněn z velice závažné úmyslné trestné činnosti a byl mu 3x uložen trest zákazu činnosti v trvání 5 let, což byl pro něho vzhledem k věku a dosavadní pracovní činnosti trest likvidační, a to významně zvyšovalo jeho obavu z výsledku trestního řízení. Na druhou stranu trestní stíhání nebylo vedeno vazebně a nebyla díky němu existenčně ohrožena žádná blízká osoba. Z těchto důvodů odvolací soud uzavírá, že je namístě žalobci přiznat za nepřiměřenou délku řízení náhradu v polovičně rozpětí uvedeného ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Za první 2 roky trestního stíhání proto odvolací soud přiznal žalobci náhradu ve výši 2 x 8 750 Kč, tj. 17 500 Kč, a za zbývajících 39 (započatých) měsíců 39 x 1 459 Kč, tj. 56 901 Kč, celkem (po zaokrouhlení) 74 400 Kč. Tato částka žalobci náleží včetně zákonného úroku z prodlení ve výši 10,75 % ročně počítaného ode dne následujícího po dni, ve kterém uplynula lhůta, v níž mu mělo být zadostiučinění podle ust. § 15 odst. 1, 2 OdpŠk zaplaceno, tj. od 1. 12. 2020, do zaplacení.

56. Z výše uvedených důvodů rozhodl soud I. stupně podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) a § 219 o.s.ř. způsobem uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku.

57. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zčásti změnil, rozhodoval nejen o nákladech odvolacího řízení podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř., ale podle ust. § 224 odst. 2 o.s.ř. znovu i o nákladech řízení před soudem I. stupně.

58. Za řízení před soudem I. stupně přiznal odvolací soud žalobci podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. plnou náhradu nákladů řízení, neboť byl v řízení sice úspěšný jen částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Jeho náklady sestávají z odměny advokáta za 7 úkonů právní služby z tarifní hodnoty ve výši částky, která byla žalobci přisouzena, tj. 74 400 Kč (převzetí zastoupení, podání žaloby a písemná podání ve věci ze dnů 27. 1. 2022 a 9. 8. 2022 /žalobcem účtované písemné podání ze dne 22. 11. 2022 není obsahem spisu/ a účast u jednání soudu ve dnech 29. 6. 2022, 14. 9. 2022 a 30. 11. 2022) po 4 100 Kč podle ust. § 7 bodu 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“), 7 režijních paušálů po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 4 AT, 21% DPH ve výši 6 468 Kč podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. a zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, celkem 39 268 Kč.

59. Za řízení odvolací přiznal odvolací soud žalobci podle ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. náklady sestávají z odměny advokáta za 2 úkony právní služby z tarifní hodnoty 74 400 Kč (podání odvolání a účast u jednání odvolacího soudu dne 23. 8. 2023) po 4 100 Kč podle ust. § 7 bodu 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen„ AT“), 2 režijní paušály po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 4 AT, cestovného ze sídla advokáta v [obec] k soudu do [obec] a zpět osobním automobilem, jehož VTP je založen ve spise na č.l. 145 za 110 ujetých km ve výši 754 Kč, náhrady ztráty času za 6 započatých půlhodin po 100 Kč podle ust. § 14 odst. 3 AT a 21% DPH ve výši 2 132,34 Kč podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř., celkem (po zaokrouhlení) 12 286 Kč.

60. Náklady řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 51 554 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobci v obecné pariční lhůtě (§ 160 o.s.ř.) k rukám advokáta, který v řízení žalobce zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení