16 C 71/2022-175

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Klárou Babičkovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa žalobkyně] zastoupena advokátem [titul] [jméno] [jméno] sídlem [adresa] proti žalované [země] [anonymizováno] [stát. instituce], [IČO] sídlem [adresa žalované] o omluvu a zaplacení 76 010 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 50 875 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 50 875 Kč od 25. 8. 2022 do zaplacení ve výši 15 % ročně do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o konstatování, že při vyřizování žádosti žalobkyně o informace ze dne 2. 7. 2018 podané u [anonymizováno 7 slov] [územní celek] došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a o omluvu ve znění:„ [stát. instituce] se Vám, vážená paní [celé jméno žalobkyně], jménem České republiky pokorně omlouvá za to, že nesprávným úředním postupem při vyřizování Vaší žádosti o informace ze dne 2. 7. 2018 podané u [anonymizováno 7 slov] [územní celek] došlo k porušení Vašeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.“, a částky 25 135 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 25. 8. 2022 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 22 840 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 24. 11. 2022 domáhala odškodnění za nemajetkovou újmu, spočívající v nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informací vyžádaných žalobkyní podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen„ InfZ“) u [anonymizováno 7 slov] [územní celek] (dále„ OIP“) dne 2. 7. 2018. Žalobkyně je majitelkou rekreační chalupy v obci [adresa]. Od roku 2009 byl dotčen její zájem na nerušné užívání nemovitosti hlukem z provozu pilařského závodu„ [obec] [ulice]“, který podle akustického posudku, který žalobkyně zadala vypracovat, výrazně překračuje hygienické limity. Žalobkyně zjistila, že jako tzv. pilnici (budovu představující jádro pilařského závodu, v níž je umístěn hlavní pořezový stroj) užívá provozovatel halu na parc. č. st. [anonymizováno] v k.ú. [ulice]. Tento objekt je stavebním úřadem určen k užívání jako skladiště, nikoli jako pilnice. Žalobkyně se se svým synem [titul] [jméno] [příjmení] obracela na různé povinné subjekty s žádostmi o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím, ve vztahu k pilařskému závodu. Jednou z těchto žádostí byla žádost o informace podle InfZ učiněná žalobkyní u [anonymizováno 7 slov] [územní celek] dne 2. 7. 2018. Když žalobkyně monitorovala provoz pilařského závodu, aby na něj mohla upozornit stavební úřad a domáhat se u něj zakročení, opakovaně přitom dokumentovala porušení standardů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Na tato svá zjištění pak žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce upozorňovala příslušný oblastní [anonymizována dvě slova], kterým je [anonymizováno 7 slov] [územní celek]. V jedné ze svých odpovědí, konkrétně v přípisu z [číslo jednací] ze dne 2. 7. 2018 uvedl [anonymizováno], že společnost [právnická osoba] přestala v obci [ulice] vykonávat činnost, tuto činnost neobnovila do současné doby neobnovila a je zřejmé, že ji v brzké době neobnoví. Skutečnost, že by pilařský závaz přestal fungovat, byla v rozporu s dokumentovaným pozorováním žalobkyně. Ta se proto chtěla dozvědět, z jakého zdroje získal [anonymizováno] svůj poznatek o ukončení činnosti, aby mohla tento zdroj sama vyhodnotit a z něj vyplývající skutečnosti pak případně použít v „ rekolaudačním řízení“ anebo upozornit [anonymizováno] na nesprávnost vyhodnocení tohoto zdroje. Učinila proto u [anonymizováno] dne 2. 7. 2018 žádost o informace podle InfZ, kterou žádala o poskytnutí veškerých dokumentů, v nichž je zachycena informace, nebo z nichž vyplývá informace, že (1.) že společnost [právnická osoba] přestala v obci [ulice] vykonávat činnost, (2.) že společnost [právnická osoba] v obci [ulice] svou činnost do současné doby neobnovila a (3.) že je v současné době zřejmé, že společnost [právnická osoba] v obci [ulice] svou činnost v brzké době neobnoví. Na žádost reagoval [anonymizováno] dne 16. 7. 2018. Tvrdil přitom, že vyžádané informace poskytuje, ve skutečnosti ale pouze zopakoval své sdělení z 2. 7. 2018. Žalobkyně se bránila stížností podle § 16a odst. 1 InfZ, nadřízený [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] postup [anonymizováno] potvrdil. Žalobkyně se proto obrátila s nečinnostní žalobou na Krajský soud v Ústí nad Labem, který rozsudkem ze dne 27. 8. 2019, č. j. 15 A 162/2018-46 uložil [anonymizováno], aby žádost vyřídil. [anonymizováno] podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který rozsudkem ze dne 31. 3. 2020, č. j. 8 As 275/2019-45, kasační stížnost zamítl, ve kterém zkritizoval [anonymizováno], že se sofistikovaně snaží zdůvodnit proč je žádost o informace vyčerpána, namísto toho, aby poskytl ty informace, které zjevně žalobkyně požaduje. [anonymizováno] dne 13. 9. 2019 vydal rozhodnutí o odmítnutí žádosti z důvodu, že informací nedisponuje, to potvrdil i [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]. Žalobkyně se opět obrátila na správní soud, a rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 5. 2022, č.j. 15 A 161/2019-55, bylo rozhodnutí [anonymizováno] zrušeno. [anonymizováno] byl poté nečinný, žalobkyně se obrátila znovu stížností podle § 16a odst. 1 InfZ. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] tentokráte rozhodnutím z 14. 6. 2022, [číslo jednací], přikázal [anonymizováno] žádost vyřídit do 15 dnů. Následně vydal [anonymizováno] dne 29. 6. 2022 nové rozhodnutí, kterým žádost znovu odmítl. Toto rozhodnutí žalobkyně napadla odvoláním, jemuž [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] práce vyhověl, když svým rozhodnutím z 2. 8. 2022 [číslo jednací], napadené rozhodnutí [anonymizováno] zrušil a věc [anonymizováno] znovu vrátil k vyřízení. Po zrušení svého rozhodnutí z 29. 6. 2022 nadřízeným správním orgánem zůstal [anonymizováno] znovu nečinný, musela se žalobkyně bránit znovu stížností podle § 16a odst. 1 InfZ. [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] přikázal [anonymizováno] žádost vyřídit, načež přípisem z 16. 9. 2022 oznámil [anonymizováno] žalobkyni, že za poskytnutí informace bude vyžadovat částku 116 750 Kč. Do dne podání žaloby nebyla žádost o informace vyřízena. Od dne podání žádosti na informace dne 2. 7. 2018 uběhlo ke dni podání žaloby již 1607 dní. Délka řízení o žádosti o informace je zcela nepřiměřená povaze žádosti. Postup orgánů veřejné moci vyvolal v žalobkyni frustraci a nedůvěru v právní stát a jeho orgány. Dne 24. 8. 2022 vyzvala žalobkyně žalovanou k poskytnutí satisfakce za nepřiměřenou délku vyřizování žádost a požadovala, aby žalovaná konstatovala porušení práva, omluvila se a zaplatila peněžité zadostiučinění za dobu trvání řízení od 2. 7. 2018 a do 24. 8. 2022, tj. 1515 dní. Požadovaného zadostiučinění se žalobkyni nedostalo. Žalovaná v odpovědi z 31. 10. 2022 odpověděla, že nelze uznat příčinnou souvislost mezi nehmotnou újmou a činností orgánů [anonymizována dvě slova]. Žalobkyně požaduje peněžité zadostiučinění, které předběžně uplatnila u žalované, tj. pouze za dobu od 2. 7. 2018 a do 24. 8. 2022, tj. 1515 dní. Žalobkyně požaduje celkem 76 010 Kč, za první dva roky řízení 20 000 Kč a poté 20 000 Kč za každý rok řízení, přičemž žalobkyně přihlédla k obstrukčnímu chování [anonymizováno]. Dále žalobkyně požaduje konstatování, že došlo při vyřizování žádosti o informace ze dne 2. 7. 2018 k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a omluvu.

2. Žalovaná žalobou uplatněný nárok neuznala a navrhla zamítnutí žaloby. Po rekapitulaci průběhu posuzovaného případu uvedla, že podstatou celého dlouhotrvajícího případu je skutečnost, že [anonymizováno] zjevně fakticky nedisponuje žadatelkou požadovanými informacemi (zaznamenanými na nějakém nosiči dat), resp. dosud nebyl schopen tuto skutečnost natolik podrobně a věrohodně objasnit a odůvodnit ve svých rozhodnutích tak, aby tato rozhodnutí nebyla úspěšně napadnutelná správní žalobou podanou advokátem. [anonymizována čtyři slova] si v průběhu vyřizování žádosti o informace ověřoval u [anonymizováno], že požadovanými informacemi skutečně nedisponuje, nicméně nelze prokazovat negativní skutečnost. Odmítla to, že by průtahy v řízení vedly k nemajetkové újmě účastníka, spočívající v úzkosti, nejistě a duševním stresu v očekávání výsledku řízení s tím, že žalobkyně podává velké množství podání k nejrůznějším státním orgánům v průběhu několika předchozích let. Žalovaná vyslovuje právní názor, že institut náhrady újmy vzniklé v důsledku výskytu průtahů ve správním řízení však představuje ultima ratio (poslední řešení), kdy k jeho realizaci má docházet až v případech, kdy se vzniku tvrzených průtahů nepodařilo zamezit ani pomocí procesněprávních prostředků. V této souvislosti žalovaná odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci 30 Cdo 2434/2010. Podle žalované jsou lhůty pro vydání rozhodnutí dle zákona č. 106/1999 Sb. lhůtami pořádkovými a při vyřizování žádosti o informace zásadně správní orgány dbaly na dodržování zákonných lhůt a nebyly schopny ovlivnit délku řízení před soudem.

3. Žalobkyně v replice ze dne 22. 4. 2023 uvedla, že pokud by skutečnost, že [anonymizována dvě slova] vyžádanými informacemi nedisponuje, byla skutečně zjevná, pak by nemělo být obtížné žádost vyřídit způsobem, který by před soudem obstál. Navíc požaduje po žalobkyni za poskytnutí této„ zjevně neexistující“ informace částku 116 750 Kč. Žalobkyně se doma rozhodně nenudí a nebaví se podáváním žádostí o informace a žalob a ani nemá z těchto podání živnost. Žádosti o informace nepodává v různých nesouvisejících záležitostech. Všechny žádosti a navazující soudní spory se týkají jedné jediné kauzy – provozu pilařského závodu„ [obec] [ulice]“. Počet žádostí o informace automaticky nesnižuje jejich význam pro žalobkyni. Větší počet soudních řízení a úspěšnost žalobkyně v nich zase ukazují, jak moc správní orgány nechtějí poskytovat informace, které by mohly dokládat jejich vlastní selhání. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.8.2011, ve věci sp.zn. 30 Cdo 2434/2010 je zcela nepřípadný. Nejvyšší soud se v této věci zabýval otázkou přiměřenosti doby trvání vykonávacího řízení. Tímto svým právním názorem se žalovaná rozchází s konstantní judikaturou Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 570/20 ze dne 14. 10. 2020, I. ÚS 1536/11 ze dne 21. 9. 2011, II. ÚS 1242/18 ze dne 16. 10. 2018, I. ÚS 2872/18 ze dne 23. 7. 2019, IV. ÚS 3299/20 ze dne 6.4.2021).

4. Soud při rozhodnutí věci vycházel jen z těch listinných důkazů, které byly potřebné pro právní posouzení věci s ohledem na povahu uplatněného nároku. Soud rovněž blíže nehodnotil obsah listinných důkazů, které byly navrženy k prokázání skutečností mezi účastníky nesporných. Dále soud nevycházel z listin zjevně nadbytečných, které pro posouzení nároku žalobkyně odvozeného od tvrzené nepřiměřené délky posuzovaného řízení, neměly žádnou právní relevanci. Dlužno dodat, že žalobkyně předložila soudu desítky listin, z nichž však již na první pohled bylo zjevné, že nemají žádnou souvislost s uplatněným nárokem. Soud tak čerpal skutková zjištění toliko z listin, které budou dále uvedeny, z ostatních nevycházel, přičemž pro stručnost neuvádí seznam zbylých nadbytečných či s předmětem řízení nijak nesouvisejících listinných důkazů, z nichž nevycházel. Nadbytečnost ostatních důkazů je dána tím, že předmětem řízení je požadavek na odškodnění žalobkyně za tvrzenou nemajetkovou újmu v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení. Otázka, zda ve věci je dán odpovědnostní titul tak vychází zejména z právního posouzení skutečností zjištěných ze spisu posuzovaného řízení. Předmětem řízení tak není, zda a pokud ano, jaký hluk působí předmětná pila, ani to jaká rozhodnutí či jiná opatření jsou ohledně jejího provozu vydávána. Soud v kompenzačním řízení však znovu právně neposuzuje předmět namítaného průtažného řízení. Pro soud je podstatné především to, kdy bylo předmětné řízení zahájeno a kdy došlo k jeho pravomocnému skončení, neboť nemajetková újma v tomto případě pramení toliko z nejistoty, jak řízení skončí. Jelikož nemajetková újma se v případě kladného závěru soudu o existenci odpovědnostního titulu presumuje (s výjimkou případně zvýšeného předmětu řízení, který prokazuje žalobkyně), je v principu nepodstatná motivace žalobkyně k získání informací, což plyne již z toho, že žadatel o informace nemusí žádný důvod k jejich získání uvádět a ani povinný subjekt motivy žadatele není oprávněn zjišťovat. Skutková zjištění učiněná z dále uvedených účastníky předložených listinných důkazů tak jsou pro právní posouzení věci z hlediska důvodnosti podané žaloby zcela postačující.

5. Ze shodných prohlášení účastníků bylo učiněno nesporným, že žalobkyně u žalované předběžně uplatnila svůj nárok žádostí ze dne 24. 8. 2022 Žalovaná odpovědí z 31. 10. 2022 neuznala nárok žalobkyně.

6. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění.

7. Ze sdělení [anonymizována čtyři slova] ze dne 2. 7. 2018, [číslo jednací], zjištěno, že [anonymizována čtyři slova] [územní celek] na dopis, který obdržel dne 14. 12. 2017, ve kterém je opakován podnět k prověření, zda v souvislosti s provozem dřevozpracujícího provozu v [obec] nedochází k porušování zákonných standardů bezpečnosti práce, konstatoval, že zda dochází k poručování práce byl úřad musel sám zjistit kontrolou na místě, nicméně [právnická osoba] [ulice] na místě již nevykonává činnost s tím, že je v současné době zřejmé, že činnost nebude v nejbližší době obnovena.

8. Z žádosti o informaci ze dne 2. 7. 2018, bylo zjištěno, že žalobkyně se domáhala na základě zákona č. 106/1999 Sb. informací, z nichž by se podávala informace, že [právnická osoba] [ulice] přestala vykonávat činnost, že do současné doby ji neobnovila a že je zřejmé, že ji v brzké době neobnoví.

9. Z poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím ze dne 16. 7. 2018, [číslo jednací], zjištěno, že [anonymizována čtyři slova] odpovídá, že tedy na základě uvedené žádosti ze dne 2. 7. 2018 žadatelce poskytuje přípis [číslo jednací] ze dne 2. 7. 2018, jímž jsou požadované informace zachyceny.

10. Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 A 162/2018 zjištěno, že žalobkyně podala žalobu dle § 79 odst. 1 správního řádu soudního na ochranu proti nečinnosti žalovaného při vyřizování žádosti o informace ze dne 2. 7. 2018 ze dne 14. 8. 2018. Na základě toho, že žalobkyně byla přesvědčená, že jí nebyly poskytnuty všechny vyžádané informace, a žádala soud, aby vydal rozsudek, kterým podle § 81 odst. 2 s. ř. s. žalovanému uloží vydat do 15 dnů od právní moci rozsudku rozhodnutí o žádosti žalobkyně o poskytnutí informací ze dne 2. 7. 2018, následně podala stížnost na postup oblastního [anonymizována dvě slova] ze dne 19. 7. 2018 založena na tom, že žadatelka, žalobkyně v této věci, neobdržela celou vyžádanou informaci a její žádost nebyla odmítnuta, byla tedy podána stížnost podle § 16a odst. 1) písm. c) zákona o informacích a navrhuje, aby nadřízený správní orgán povinnému subjektu uložil žádost vyřídit ve stanovené lhůtě. Dne 15. 8. 2018 byl dán referát s pokynem k zaslání výzvy o zaplacení soudního poplatku a zaslání kopie výzvy k zaslání tedy kopie napadeného rozhodnutí, načež bylo vydáno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem o výzvě k zaplacení soudního poplatku ze dne 15. 8. 2018. Žalované byla zaslána žaloba dne 22. 8. 2018 a byla vyzvána k vyjádření. Žalovaná se vyjádřila podáním ze dne 24. 9. 2018. Dne 27. 9. 2018 bylo zasláno vyjádření žalované žalobkyni a poučení o možnosti vyřízení věci bez nařízení jednání. Soudu byla následně doručena replika žalobkyně ze dne 9. 10. 2018 se zaslaným rozhodnutím. Na č. l. 32 se nachází žaloba dle § 65 odst. 1 s. ř. s. proti rozhodnutí [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] ze dne 13. 8. 2018. Pokyn k rozeslání repliky byl dán dne 11. 10. 2018. Rozsudkem ze dne 27. 8. 2019, č.j. 15 A 162/2018-4, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem o tom, že žalovaný [příjmení] [anonymizována dvě slova] je povinen ve lhůtě 15 dnů vyhovět žádosti žalobkyně. Na č. l. 52 založena informace o řízení s žádostí o předložení soudního spisu ze dne 20. 9. 2019, že byla předložena Nejvyššímu správnímu soudu kasační stížnost dne 12. 9. 2019, která je zasílána na vědomí, spis krajského soudu byl předložen Nejvyššímu správnímu soudu dne 25. 9. 2019. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu, č.j. 8 As 275/2019-45, došlo k zamítnutí kasační stížnosti s odůvodněním, že argumentace stěžovatelky, tedy oblastního [anonymizována dvě slova], je v zásadě nekonzistentní, neboť přispívá k závěru, že předmět žádosti o informaci byl vyčerpán z důvodů, které se mezi tebou většinou navzájem vylučují, a není zřejmé, zda byl nebo nebyl předmět žádosti vyčerpán, a to v důsledku nedostatku informací ze strany žalovaného, spor mohl být ukončen tím, že by stěžovatel sdělil žalobkyni, že informace obsažené v dopise ze dne 2. 7. 2018 nemá podložený žádnými dalšími informacemi, a prostě si je vymyslel, pokud tomu tak není, postačilo písemně sdělit, na základě jakých informací dospěl k závěru, že [právnická osoba] ukončila svou činnost, žalovaný se namísto toho sofistikovaně snaží zdůvodnit, proč žádost o informaci vyčerpána, aniž by musel poskytnout ty informace, které zjevně žalobkyně požaduje 11. Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 A 161/2019 zjištěno, že žalobkyní byla podána žaloba dle § 65 odst. 1 správního řádu soudního proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2019, [číslo jednací], sp. zn. [anonymizováno] [rok], kterou se žalobkyně domáhala, aby soud vydal rozsudek, kterým podle § 78 odst. 1 správního řádu soudního zruší napadené rozhodnutí a vysloví, že věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému, případně aby nařídila žalovanému poskytnout žalobkyni vyžádané informace. Rozhodnutí, proti kterému žalobkyně brojí žalobou, sp. zn. [anonymizováno] [rok], bylo vypraveno dne 10. 10. 2019, kdy rozhodnutí [anonymizováno 6 slov] [územní celek] [anonymizována tři slova] [obec] ze dne 13. 9. 2019 o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace podané dne 2. 7. 2018 žalobkyni se potvrzuje a odvolání žalobkyně proti rozhodnutí [anonymizováno 6 slov] [anonymizováno] [územní celek] ze dne 13. 9. 2019 se zamítá s odůvodněním, že [anonymizována tři slova] [anonymizováno] dospěl k závěru, že [anonymizována tři slova] postupoval správně a v souladu se zákonem, jestliže žádost žadatelky odmítl s tím, že požadovaná informace neexistuje, státnímu úřadu inspekce práce není zřejmé, jakým jiným způsobem by měl přezkoumat skutkové zjištění, že požadovaná informace neexistuje, než na základě smysluplného přesvědčivého vyjádření. Dne 12. 12. 2019 byl dán pokyn soudu k zaslání výzvy k zaplacení soudního poplatku, která je vykonána na č. l.

21. Dne 2. 1. 2020 byl dán pokyn k rozeslání žaloby žalované. Na č. l. 26 je vyjádření k žalobě [anonymizována tři slova] [anonymizováno] ze dne 30. 1. 2020, kdy bylo navrženo, aby byla žaloba žalobkyně zamítnuta. Následoval pokyn soudu k rozeslání vyjádření žalovaného ze dne 7. 2. 2020, žalobkyně reagovala replikou k vyjádření žalovaného k žalobě ze dne 20. 12. 2019. Poté byl dán pokyn soudu ze dne 12. 2. 2020 k rozeslání repliky žalobkyně. Soud zažádal o zaslání správního spisu a veškeré spisové dokumentace dne 6. 4. 2022. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 15 A 161/2019-54, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2019 rozhodnuto tak, že se rozhodnutí [anonymizována tři slova] [anonymizováno] ze dne 9. 10. 2019 a rozhodnutí oblastního [anonymizována dvě slova] ze dne 13. 9. 2019 zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění tohoto rozsudku v bodu 35 soud uvádí, že je mu známá skutečnost, že žalobkyně zastoupena stejný právním zástupcem jako v nynější věci vedla či stále vede řadu soudních sporů před správními soudy, a to se správními orgány, od nichž pokaždé požaduje poskytnutí informace dle informačního zákona v kontextu provozu [právnická osoba], v některých sporech je pak požadováno poskytnutí podání, které dříve učinila jedna ze tří shora jmenovaných osob, ostatně i v nyní posuzovaném případě se jedná o žádost žalobkyně o informace učiněnou prostřednictvím jejího zástupce [titul] [jméno] [příjmení], to zjevně v přímé návaznosti na přípis povinného subjektu ze dne 2. 7. 2018, dříve adresovaný právě zástupce žalobkyně [titul] [jméno] [příjmení], dle vyjádření žalovaného přitom byly podány již desítky takových žádostí o informace, že stejným způsobem bylo ke [anonymizována tři slova] [anonymizována dvě slova] se sídlem v [obec] podáno celkem 172 podání od žalobkyně, od [titul] [jméno] [jméno] a [titul] [jméno] [jméno], jak je zřejmé z rozsudku ze dne 9. 3. 2022, č.j. 15 A 107/2019-91; v bodu [číslo] je uvedena obdobná situace zároveň u dalších správních soudů, například lze odkázat na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2019, č.j. 14 A 80/2019-34, kdy bylo uvedeno, že žalobkyně, případně [titul] [jméno] [jméno], oba vždy zastoupení právním zástupcem [titul] [jméno] [jméno], jen v průběhu měsíce ledna až dubna 2019 podali v této věci u správního orgánu celkem 8 žádostí o poskytnutí informací podle informačního zákona, přičemž těmito žádostmi vždy usilovali o sdělení, jakým způsobem se žalovaný vypořádal s dřívějším podáním, žádosti o prošetření způsobu vyřízení stížnosti právního zástupce žalobkyně a že Ministerstvo pro místní rozvoj jen za období ledna až května 2019 eviduje na 250 podání výše uvedených osob; v tomto rozsudku Městský soud v Praze dospěl k závěru, že skutečným motivem žadatelů není kontrola veřejné moci prostřednictvím zákona o svobodném přístupu k informacím, ale šikanózní postup, kterým tyto osoby sledují, personální a časové zatížení žalovaného; soud proto v této části uzavírá, že jeho úkolem je poskytovat ochranu veřejným subjektivním právům, a nikoliv napomáhat některým osobám v tvorbě zisku na úkor protistrany, kterou tyto osoby systematicky zahlcují podáním, a to evidentně s očekáváním, že při vyřizování těchto podání dojde v některých případech k formálně chybnému postupu, proti němuž bude následně brojit žalobou; nejvyšší správní soud užívá zobecňující označení takových osob jako osob vedoucích spor pro spor, a nikoliv pro získání samotné informace; s ohledem na výše uvedená zjištění o postupu jmenovaných osob v jiných řízení a za současného přihlédnutí k charakteru nyní posuzovaného případu tak soud proto v řízení dospěl k závěru, že žalobkyni přísluší toliko náhrada nákladů; nicméně rozhodnutí byla zrušena z důvodu rozporné argumentace žalovaného.

12. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo od podání žádosti o informace ze dne 2. 7. 2018, a doposud neskončilo, přičemž žalobkyně požaduje odškodnění do dne 24. 8. 2022, tedy 4 roky a 1 měsíc.

13. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

14. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

15. Dle § 5 zákona 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, nebo nesprávným úředním postupem.

16. Dle § 14 odst. 1, 3, § 15 odst. 2 OdpŠk se nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Dle § 6 odst. 1 OdpŠk ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady (dále jen "úřad").

18. Dle § 6 odst. 2 OdpŠk je úřadem podle odstavce 1 a) Ministerstvo spravedlnosti, došlo-li ke škodě v občanském soudním řízení nebo v trestním řízení, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí územního celku v samostatné působnosti, a v případech, kdy škoda byla způsobena notářem nebo soudním exekutorem, b) příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu.

19. Dle § 6 odst. 3 OdpŠk došlo-li ke škodě nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 vět druhé a třetí a posuzují-li se pro účely náhrady této škody navazující správní a soudní řízení jako jeden celek, jedná za stát příslušný úřad, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, v němž probíhalo správní řízení.

20. Dle § 6 odst. 7 OdpŠk úřad určený podle odstavců 1 až 6 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.

21. Dle § 14 odst. 2 OdpŠk byl-li nárok uplatněn u úřadu, který není příslušný, postoupí tento úřad žádost poškozeného příslušnému úřadu. Účinky předběžného uplatnění jsou v tomto případě zachovány.

22. Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, konstatoval, že:„ Z ústavního pořádku vyplývá, že každý má v řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o jeho základních právech a svobodách, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Při porušení tohoto práva – nepřiměřenou délkou takového řízení – pak dotčenému jednotlivci svědčí právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem nelze odhlížet od toho, že bylo ve správním řízení rozhodováno o základním právu nebo svobodě, a proto je povinností obecných soudů zohlednit celkovou délku řízení, jež teprve ve svém souhrnu vedlo k realizaci základního práva; jinak se obecné soudy dopustí nepřípustného snížení procesní ochrany dotčeného jednotlivce. Na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na případné navazující soudní řízení, je tedy třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné. Není-li jeho délka přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny domněnka vzniku nemajetkové újmy. Přitom není třeba zkoumat, zda předmětem řízení bylo„ občanské právo nebo závazek“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Samotné posouzení existence podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem v konkrétním případě je pak v pravomoci obecných soudů.“ 23. V projednávané věci se předmět řízení u [anonymizováno] a [anonymizována tři slova] a následně u KS Ústí nad Labem týkal základního práva na informace upraveného v čl. 17 Listiny základních práv a svod. Řízení o žádosti žalobce o poskytnutí informací a navazující (posuzované) řízení ve správním soudnictví se tedy pro účely posuzování přiměřenosti délky řízení a případné náhrady nemajetkové újmy posuzují jako jeden celek.

24. Dle § 13 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

25. Dle § 31a OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

26. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce zejména podle § 1 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk, když se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalobkyně u žalované svůj nárok uplatnila dne 24. 8. 2022 ve smyslu § 14 OdpŠk a proto věc mohla být před soudem ve smyslu § 15 OdpŠk projednána.

27. Předmětné řízení o správní žalobě trvalo (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk) ve vztahu k žalobci 4 roky a 1 měsíc. Takto stanovenou celkovou délku řízení je třeba považovat za nepřiměřeně dlouhou, čímž došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě. Soud konstatuje, že řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). V důsledku porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě jí vznikla nemajetková újma. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování porušení práva v tomto případě dostatečnou a spravedlivou formu zadostiučinění nepředstavuje.

28. Soud se dále zabýval tím, jaké formy satisfakce lze žalobkyni současně přiznat za situace, kdy se domáhala omluvy, konstatování porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces i finančního odškodnění. Z dikce ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk vyplývá, že poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích zpravidla představuje nejvyšší míru (formu) satisfakce, neboť se poskytne pouze v případě, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Ve vztahu k těmto základním formám přiměřeného zadostiučinění Nejvyšší soud ČR již dříve konstatoval, že pokud je poškozené osobě přiznána finanční kompenzace náhrady nemajetkové újmy, obsahuje takové rozhodnutí ve svém odůvodnění i konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní moci. Považuje-li poškozený za účelnější formu satisfakce pouhé konstatování porušení práva a žádá po žalované tuto formu zadostiučinění, soud je takovým jeho zájmem vázán (srov. NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 1684/2010). Dospěje-li soud oproti orgánu uvedenému v § 6 OdpŠk k závěru, že je namístě konstatování porušení práva, toto porušení vysloví ve výroku rozsudku ve věci samé (srov. NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009). Shledá-li soud, že není na místě nahrazení zjištěné nemajetkové újmy podle § 31a odst. 2 OdpŠk přiznáním zadostiučinění v penězích, a nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak, konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce in eventum nepožaduje (srov. NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 401/2010).

29. Ve vztahu k omluvě Nejvyšší soud ČR již dříve konstatoval, že ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Omluva jako satisfakční prostředek zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu uznat chybu není ani konstatováním porušení práva a ani náhradou nemajetkové újmy v penězích. Uplatní-li poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva, anebo poskytnout – též vedle ní – zadostiučinění v penězích (srov. NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2012). Jelikož je konstatování porušení práva poškozeného nutným východiskem pro veškeré další úvahy o naplnění předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, je zpravidla obsaženo i v dalších formách zadostiučinění. V případě přiznání finanční kompenzace soudním rozhodnutím to platí bez dalšího, neboť se jedná o zákonem výslovně upravenou formu zadostiučinění, kde naplnění předpokladu porušení práva žalobce ze zákona přímo vyplývá. Rozhodne-li tedy soud o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích (uloží povinnost zaplatit stanovenou částku), pak již samostatně ve výrokové části rozsudku porušení práva žalobce nekonstatuje (žalobce se takového konstatování nemůže ani úspěšně domoci). Oproti tomu soud ve výroku rozsudku (pouze) konstatuje porušení práva poškozeného, shledá-li takovou formu zadostiučinění za přiměřenou, a to i v případě, kdy se žalobce (poškozený) konstatování porušení svého práva v žalobním petitu nedomáhal.

30. Z právě uvedeného vyplývá, že žalobkyně nemůže úspěšně požadovat současně finanční odškodnění a konstatování porušení práva. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že je na místě žalobkyni odškodnit v penězích, nelze již konstatování porušení práva v rozsudku vyslovit, neboť porušení práva na projednání věci v přiměřené době je již zahrnuto v přiznání finančního odškodnění právě z důvodu, že porušení tohoto práva žalobkyně došlo. Soud proto žalobu ohledně požadovaného konstatování porušení práva žalobkyně zamítl (výrok II). Pokud jde o požadovanou omluvu, té je možné se vedle požadavku na konstatování porušení práva či relutární satisfakce úspěšně domáhat. Žalobce však může být s požadavkem na omluvu úspěšný jen v případě, že její text svým obsahem odpovídá okolnostem posuzované věci a je přiměřený. Soud neshledal naplněnou podmínku přiměřenosti omluvy v kontextu toho, že žalobkyni bylo přiznáno finanční zadostiučinění.

31. Dále se soud zabýval výší finančního zadostiučinění. Při určování výše přiměřeného zadostiučinění je v daném případě na místě vycházet ze základní částky 15 000 Kč za první dva roky řízení a dále pak za každý další rok řízení. Nejvyšší soud pro poměry České republiky považuje podle Stanoviska za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč až 1 667 Kč za měsíc), přičemž za první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Přiznání částky v uvedeném rozmezí, ve kterém částka 15 000 Kč představuje částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (v případě, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolá) či zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení. Základní částky se ostatně žalobkyně i domáhala.

32. Dále soud přihlédl k dalším okolnostem významným pro případnou modifikaci shora uvedené základní částky a to dle § 31a odst. 3 OdpŠk.

33. Pokud jde o jednotlivá kritéria rozhodná pro posuzování délky řízení, má soud na základě učiněných zjištění za to, že posuzované řízení nebylo nijak složité ani po skutkové, ani procesní stránce. Předmětné řízení o správní žalobě bylo standardním řízení o přezkumu správního rozhodnutí podle zákona č. 106/1999 Sb., jak po skutkové, tak po procesní i hmotně právní stránce (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk). Řízení probíhalo na jednom stupni soudní soustavy. Soud pro jednoduchost řízení modifikoval základní částku zvýšením o 10 %.

34. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci (soudu), je nutno konstatovat, že v řízení došlo k podstatnému průtahu, a to v především v řízení před [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova]. K žádosti o poskytnutí informací ze dne 2. 7. 2018 bylo až dne 31. 3. 2020 žalobkyni sděleno, že požadované informace neexistují. Žalobkyně podala dvě správní žaloby, ve kterých byla úspěšná a rozhodnutí [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] byla zrušena. Nutno podotknout, že v řízeních před správním soudem k průtahu došlo také, a to v řízení pod sp. zn. 15 A 161/2019. Správní žaloba byla podána dne 9. 10. 2019, následně soud postupoval rychle a hospodárně, nicméně posledním úkon před vydáním rozsudku ze dne 3. 5. 2022, bylo rozeslání repliky žalobkyně v únoru 2020, přičemž v mezidobí nedošlo k žádným podstatným úkonům. V této souvislosti soud poukazuje na určitou specifitu správního soudnictví, spočívající v tom, že správní soud projednává a rozhoduje věci podle pořadí, v jakém k němu došly, ledaže jsou u věci dány závažné důvody pro přednostní projednávání a rozhodování věci. Věc žalobkyně mezi přednostní věci ze zákona nepatří (srov. § 56 soudního řádu správního). Z toho tedy vyplývá, že jen ze samotné skutečnosti, že věc žalobkyně byla rozhodnuta až v dubnu 2022, nelze dovodit zaviněný průtah na straně správního soudu. Je totiž velmi pravděpodobné, že správní soud projednával a rozhodoval žaloby a návrhy, které napadly dříve. Na straně druhé však tuto skutečnost nelze přikládat k tíži žalobkyně, neboť je povinností státu, aby zajistil, že v soudním řízení budou dodrženy lhůty přiměřené. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že za přiměřenou délku řízení i soudním řízení správním lze považovat 24 měsíců (nikoli však již delší) s poukazem na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 11. 2017, čj. Aprk 24/2017-36). Tato lhůta byla v případě žalobkyně objektivně překročena. K průtahu tedy objektivně došlo, nicméně není proto ještě důvod základní částku modifikovat, neboť zjištěné průtahy se projevily již v samotném závěru o nepřiměřenosti celkové délky soudního řízení a nutnosti odškodnit žalobci vedle morální satisfakce i v penězích. Není tak důvod základní částku s ohledem na toto kritérium jakkoli modifikovat.

35. Z hlediska postupu žalobkyně, zda přispěla k průtahům v řízení (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk) lze konstatovat, že žalobkyně nijak k délce řízení nepřispěla a není důvod základní částku jakkoli modifikovat. Žalobkyni nelze přisvědčit v názoru, že jen za to, že se na délce řízení nijak nepodílela, jí přísluší navýšení základní částky. K tomu by bylo zapotřebí, aby aktivně k délce řízení přispěla v pozitivním smyslu, tedy že by se v důsledku její aktivity doba řízení zkrátila.

36. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobkyni (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk) podle Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.4.2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (část IV. písm. d), dále jen„ Stanovisko“) platí, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený žalobce. Výjimku z takového pravidla představují pouze takové taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam. Výjimku z takového pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovně právní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně; v takových případech se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje (srov. též NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 2800/2009). Ve věci žalobkyně o žádné takové řízení nešlo. Otázkou významu předmětu řízení vedeného na základě žádosti o informace se Nejvyšší soud ČR zabýval v nedávném rozsudku ze dne 20.4.2023, sp.zn. 30 Cdo 760/2022-389, kdy dospěl k s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu závěru, že právo na informace jednou z právních záruk ve veřejné správě, které jsou co do své podstaty a významu především zárukami zákonnosti ve veřejné správě (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008, č. j. 5 As 53/2007-85). Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že svoboda projevu – včetně v ní podle čl. 10 odst. 1 Úmluvy obsažené svobody přijímat informace – představuje jeden z nejdůležitějších základů demokratické společnosti; jsou proto její záruky zvlášť důležité. Nelze nevidět, že právo na informace jako sběr informací je zásadním přípravným krokem (mj.) v prvé řadě v novinářské činnosti a je inherentní, chráněnou částí svobody tisku. Realizace této funkce však není omezena jen na média a na profesionální žurnalisty. V tom kterém případě vytváří prostor pro veřejnou diskusi kupř. ve vztahu k nevládním organizacím, ale i k jednotlivcům. Důležitou roli hraje občanská společnost v diskusi o veřejných otázkách. Listina základních práv a svobod zaručuje v čl. 17 odst. 1 svobodu projevu a právo na informace; konkrétní obsah této záruky je pak vyjádřen v navazujících ustanoveních tak, že je v čl. 17 odst. 2 zaručen prostor autonomie jednotlivce ke svobodnému vyhledávání, přijímání a rozšiřování informací bez ohledu na hranice státu, do něhož nepřísluší veřejné moci zasahovat (status negativus), a v čl. 17 odst. 5 je stanovena povinnost státních orgánů a orgánů územní samosprávy přiměřeným způsobem poskytovat informace o jejich činnosti. Tím je svoboda jednotlivce vyhledávat informace ze zdrojů dle vlastní volby doplněna o povinnost některých subjektů veřejného práva poskytnout informace, které by jinak při svobodném, tj. veřejnou mocí nerušeném vyhledávání nebyly dostupné. Podmínky a provedení práva na přístup k informacím podle čl. 17 odst. 5 Listiny stanoví zákon; v souzeném případě je jím zákon č. 106/1999 Sb., který na podústavní úrovni jednak zakládá právo na přístup k informacím o činnosti větší množiny subjektů, než který je ústavní úpravou zaručen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1146/16), jednak celkově upravuje postup a podmínky uplatnění veřejného subjektivního práva na přístup k informacím (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 1083/16). Jakožto pozitivní nárok pak právo na informace představuje právo (nárok) informace požadovat, jemuž koresponduje pozitivní závazek veřejné moci konat. Jde tak o právo na přístup k informacím. Ústavním obsahem lidskoprávního vztahu je potom povinnost orgánů veřejné moci informace aktivně poskytovat a subjektivní ústavní právo jednotlivců tyto informace nejen požadovat, ale i obdržet. Takto formulované právo na přístup k informacím však není vždy explicitně v lidskoprávních dokumentech uvedeno a bývá v různé míře dovozováno výkladem z obecné garance svobody projevu. Česká ústavní úprava zvolila v čl. 17 odst. 5 výslovnou formulaci tohoto pozitivního závazku veřejné moci (srov. BARTOŇ, Michal, HEJČ, David. Čl. 17 (Svoboda projevu a právo na informace). In: HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 64).

37. Nejvyšší soud ve Stanovisku konstatoval, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Ve svém rozsudku ze dne 18.10.2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, potom Nejvyšší soud uvedl, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. Při této úvaze tedy hraje roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva a povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce (srov. část IV písm. d) Stanoviska). V řízení o poskytnutí informace se význam jeho předmětu pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele. Z výše citované judikatury je zřejmé, že žadatel není povinen vysvětlovat v žádosti o poskytnutí informace skutečnosti, na kterých staví svůj zájem na jejich poskytnutí. To však nemůže vést k úvaze o tom, že poskytnutí informací pro žadatele má ve všech případech shodný význam, odvozený od toho, že svou žádostí realizuje jedno z důležitých základních práv. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva (např. žalobce v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež neskončilo odsouzením, se domáhá u konkrétního soudu poskytnutí soudních rozhodnutí vydaných ohledně téhož nároku v jiných věcech, aby mohl odůvodnit jím požadovanou výši přiměřeného zadostiučinění) a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv (přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp.zn. 30 Cdo 3331/2011). Jde-li o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný. Dle názoru Nejvyššího soudu není možné a priori konstatovat zvýšený význam předmětu řízení o poskytnutí informace pro žadatele, a to kvůli tomu, že význam posuzovaného řízení se zásadně odvíjí od významu informace pro žadatele, a ten může být velmi vysoký, ale také nepatrný.

38. V posuzovaném řízení se neřešilo vlastnické, užívací či jakékoli jiné právo k ní, žalobkyně před posuzovaným řízení, v jeho průběhu i po něm měla k nemovitosti stále stejný vztah, přičemž opak ani netvrdila. Skutečnost, jaký hluk produkuje předmětná pila nebo zda dochází na pile k porušování bezpečnosti práce je rovněž zcela irelevantní. Nadto zvýšený význam ani netvrdila. Ve světle všeho, co bylo uvedeno, nelze význam předmětu posuzovaného řízení hodnotit jako zvýšený.

39. Na základě popsaných hledisek, která lze (zejména postup soudu v posuzovaném řízení) přičítat státu, s přihlédnutím k jednoduchosti řízení, že celkovou dobu řízení v délce 4 roky a 1 měsíc nelze považovat za dobu přiměřenou, když navíc posuzované řízení bylo součástí řízení o žádosti o poskytnutí informací, u kterého se předpokládá trvání v řádu týdnu a nikoliv let, a že tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk.

40. Uvedený nesprávný úřední postup pak byl způsobilý vyvolat na straně žalobkyně nemajetkovou újmu, kdy vznik takové újmy představované stavem nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován, se předpokládá (viz např. usnesení NSČR sp. zn. 30 Cdo 3007/2010). Skutečnosti uváděné žalovanou, které by uvedenou domněnku měly vyvrátit, nepovažoval soud za případné.

41. Soud pak má za to, že za předmětnou nemajetkovou újmu je namístě poskytnout zadostiučinění v penězích, když pouhé konstatování porušení práva se s ohledem zejména na celkovou dobu řízení a trvání stavu nejistoty, postup soudu a zvýšený význam řízení pro žalobce nejeví jako přiměřené a dostačující. Při stanovení výše tohoto zadostiučinění soud vyšel ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia NSČR sp. zn. Cpjn 206/2010, od kterého není (pokud jde o tam vyčíslené částky) důvodu se odchylovat (viz např. odstavec 32. odůvodnění rozsudku NSČR sp. zn. 30 Cdo 3673/2021). Dle názoru soudu je možné při stanovení základní částky vyjít z částky na spodní hranici rozpětí uvedeného v odkazovaném stanovisku, když délka posuzovaného řízení je nepřiměřená, ale nikoliv extrémní. Za přiměřenou tak soud považoval částku 15 000 Kč za rok řízení, resp. částku 1 250 Kč za 1 měsíc řízení, redukovanou na za první dva roky trvání řízení. Uvedeným způsobem stanovenou základní částku odškodnění pak soud modifikoval dle jednotlivých kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk, pro které lze základní částku zvýšit či snížit.

42. Z hlediska popsané složitosti věci soud základní částku modifikoval tak, že základní částku zvýšil o 10 %. Soud základní částku nijak nemodifikoval ani z hlediska postupu žalobkyně a její přispění k délce řízení, příp. význam řízení pro žalobkyni.

43. Soud tedy uzavřel, že by základní částka odškodnění měla být celkově zvýšena o 10 %. Na základě takového závěru pak soud považoval za důvodný požadavek na poskytnutí zadostiučinění ve výši 50 827 Kč vypočtený následovně: 49 (měsíců řízení) x 1 250 Kč (za 1 měsíc řízení) – 12 x 1 250 Kč (modifikace na za první dva roky řízení) = 46 250 Kč x 1,1 (zvýšení o 10 %). Žalobkyni tak náleží zadostiučinění v celkové výši 50 755 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 50 875 Kč od 25. 8. 2022 do zaplacení. Úroky z prodlení úroky z prodlení soud stanovil dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Pod výrokem II. soud žalobu ve zbylém rozsahu zamítl.

44. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když s ohledem na výsledek řízení, kdy žalobkyně dosáhla satisfakce uložením povinnosti žalované nahradit jí nemateriální újmu, lze na ni ve smyslu zásad úspěchu ve věci pohlížet obdobně, jako by byla plně úspěšná, byť jí nebylo přiznáno jí požadované plnění v plné výši (viz např. usnesení NSČR sp. zn. 30 Cdo 2707/2013). Žalobkyni, která byla v řízení právně zastoupena, přiznal soud náhradu nákladů řízení v celkové výši 22 840 Kč, která je tvořena - zaplaceným soudním poplatkem dle položky č. 8a Sazebníku soudních poplatků ve výši 2 000 Kč, - 5x odměnou právního zástupce žalobce za šest úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, sepis repliky ze dne 22. 4. 2023, účast na jednání soudu dne 15. 6. 2023 a účast na jednání soudu dne 22. 8. 2023) dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu v celkové výši 15 500 Kč (5x 3 100 Kč), když za tarifní hodnotu byla dle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu vzata částka 50 000 Kč, - paušální náhradou hotových výdajů právního zástupce žalobce za čtyři úkony právní služby dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v celkové výši 1 500 Kč (5x 300 Kč), - náhradou cestovného za cestu vozidlem ze sídla právního zástupce do sídla soudu a zpět dne 15. 6. 2023, tj. za 170,4 km (dle [webová adresa]) při kombinované spotřebě 7,4 litrů nafty /100 km, dle § 156 a násl. zákoníku práce a vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 1 320 Kč), - náhradou cestovného za cestu vozidlem ze sídla právního zástupce do sídla soudu a zpět dne 22. 8. 2023, tj. za 170,4 km (dle [webová adresa]) při kombinované spotřebě 7,4 litrů nafty /100 km, dle § 156 a násl. zákoníku práce a vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve výši 1 320 Kč), - náhradou za promeškaný čas při cestě vozidlem ze sídla právního zástupce do sídla soudu a zpět dne 15. 6. 2023, tj. celkem za 6x hod. (jedna cesta vozidlem trvá dle [webová adresa] 1 hodinu a 10 minut) po 100 Kč dle § 14 advokátního tarifu v celkové výši 600 Kč (6x z 100 Kč), - náhradou za promeškaný čas při cestě vozidlem ze sídla právního zástupce do sídla soudu a zpět dne 22. 8. 2023 včetně času na zaparkování apod., tj. celkem za 6x hod. (jedna cesta vozidlem trvá dle [webová adresa] 1 hodinu a 10 minut) po 100 Kč dle § 14 advokátního tarifu v celkové výši 600 Kč (6x z 100 Kč). Zástupce žalobce není plátcem DPH.

45. Lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 částí věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technickoorganizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se organizační složka státu vystupující v řízení za žalovaného řídí.