16 Co 109/2022-172

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Ivy Hrdinové a JUDr. Martina Láníčka v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení mzdových nároků ve výši 450 586,48 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 5. ledna 2022, č. j. 38 C 42/2021-134 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 448 393,48 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,5 % z částky 16 530 Kč od [datum] do zaplacení 8,5 % z částky 16 635 Kč od [datum] do zaplacení 8,5 % z částky 12 587 Kč od [datum] do zaplacení 8,5 % z částky 16 516 Kč od [datum] do zaplacení 9 % z částky 16 612 Kč od [datum] do zaplacení 9 % z částky 16 643 Kč od [datum] do zaplacení 9 % z částky 21 079 Kč od [datum] do zaplacení 9 % z částky 20 348 Kč od [datum] do zaplacení 9 % z částky 21 079 Kč od [datum] do zaplacení 9,75 % z částky 18 312,48 Kč od [datum] do zaplacení 10 % z částky 4 036 Kč od [datum] do zaplacení 10 % z částky 20 348 Kč od [datum] do zaplacení 10 % z částky 21 079 Kč od [datum] do zaplacení 10 % z částky 21 079 Kč od [datum] do zaplacení 10 % z částky 21 079 Kč od [datum] do zaplacení 10 % z částky 21 079 Kč od [datum] do zaplacení 10 % z částky 21 079 Kč od [datum] do zaplacení 10 % z částky 21 079 Kč od [datum] do zaplacení 10 % z částky 21 079 Kč od [datum] do zaplacení 10 % z částky 20 348 Kč od [datum] do zaplacení 10 % z částky 21 079 Kč od [datum] do zaplacení 10 % z částky 21 079 Kč od [datum] do zaplacení a 8,25 % z částky 21 079 Kč od [datum] do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 193 Kč s úroky z prodlení ve výši 9 % z částky 731 Kč od [datum] do zaplacení, 10 % z částky 731 Kč od [datum] do zaplacení a 10 % z částky 731 Kč od [datum] do zaplacení, mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 207 735,41 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně [titul] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec], [ulice a číslo].

Odůvodnění

1. Žalobkyně podala dne [datum] u Okresního soudu v Bruntále žalobu, ve které se domáhala proti žalovanému přisouzení mzdových nároků za leden [rok] až květen [rok] v celkové výši 575 791 Kč s úroky z prodlení (úroky z prodlení nepožadovala v žalobním petitu ze mzdy za červen [rok] ve výši 16 530 Kč). V žalobě tvrdila, že dne [datum] uzavřela se žalovaným pracovní smlouvu, na jejímž základě vykonávala pro žalovaného od [datum] práci dělnice ve včelařském provozu a žalovaný jí nezaplatil mzdu za leden až červenec [rok] v celkové výši 112 053 Kč. Dne [datum] žalovaný oznámil žalobkyni, že ji ve své firmě nadále nepotřebuje, veškeré činnosti si bude zajišťovat sám a žalobkyně mu dne [datum] předala všechny věci související s výkonem práce a nadále v souladu s pokynem zaměstnavatele na pracoviště nedocházela. Následně jí bylo dne [datum] doručeno okamžité zrušení pracovního poměru ze dne [datum], které bylo odůvodněno tím, že se v době od [datum] do [datum] nedostavovala na své pracoviště a pro své chování neuvedla žádné vysvětlení ani omluvu. Tuto nepřítomnost na pracovišti žalovaný kvalifikoval jako neomluvenou absenci a z toho důvodu s ní okamžitě zrušil pracovní poměr. Žalobkyně s okamžitým zrušením pracovního poměru nesouhlasila a podala žalobu na určení jeho neplatnosti, které soud vyhověl (řízení bylo vedeno u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]). Žalobkyně zdůraznila, že v době od [datum] do [datum] byla připravena konat práci a nekonala ji výlučně z důvodů na straně žalovaného, který jí práci nepřiděloval. Za uvedenou dobu žalobkyni podle jejího přesvědčení náleží náhrada mzdy, kterou vypočetla z průměrného měsíčního výdělku ve výši 21 079 Kč.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a v první řadě poukázal na to, že mezi účastníky nebyly standardní vztahy zaměstnavatele a zaměstnance. Žalobkyně je manželkou otce žalovaného a žalovaný působil v rámci rodinné firmy [anonymizováno] a následně pak od [jméno] [příjmení] nejstaršího převzal včelařskou farmu. Část výroby, kterou prováděl výhradě žalovaný, byla vykonávána v nemovitosti, kterou vlastnil jeho [role v řízení] (současně [role v řízení] žalobkyně), který měl také ve vlastnictví část technologického zařízení, konkrétně plnící linku pro zpracování včelího medu. Mezi nimi pak bylo dohodnuto, že žalovaný bude užívat část těchto nemovitostí a bude to kompenzováno v rámci jejich obchodního vztahu, kdy žalovaný dodával svému otci včelí med za nižší cenu, který byl prodáván přes e-shop vedený na [role v řízení] žalovaného. Žalobkyně měla vykonávat práci jednak na plnící lince a také měla obsluhovat e-shop, respektive prodej medu přes e-shop, který byl provozován jejím [role v řízení]. Mezi členy rodinné firmy došlo k neshodám, které vyvrcholily v červenci [rok], kdy mělo dojít k ukončení pracovního vztahu žalobkyně, do té doby však byla mzda standardně vyplácena. Existovaly přitom pokladní výdajové doklady o přebírání těchto prostředků žalobkyní, které byly součástí účetnictví žalovaného. Účetnictví bylo umístěno v kanceláři v budově ve vlastnictví [role v řízení] žalobkyně, ale bylo odcizeno a nebylo zcela vráceno. Žalovaný poukázal také na to, že se žalobkyně nikdy po dobu trvání svého pracovního poměru nedomáhala vyplacení mzdy. Následně pak došlo k vyhrocení vztahů mezi rodinnými příslušníky a [role v řízení] žalobkyně znemožnil žalovanému přístup do nemovitosti, kde se nacházela plnící linka. Žalovaný dále namítl, že od listopadu [rok] žalobkyně vykonávala přinejmenším část původní pracovní činnosti sice na stejném místě, avšak pro svého [role v řízení], přičemž na internetových stránkách včelí farmy [role v řízení] žalobkyně je uvedeno kontaktní telefonní číslo přímo na žalobkyni. Podle žalovaného by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby byl zaměstnanci přiznán mzdový nárok za stavu, kdy i po případném neplatném rozvázání pracovního poměru u jednoho zaměstnavatele vykonává současně práci pro jiného zaměstnavatele, který je v přímém konkurenčním vztahu s jejím zaměstnavatelem. Současně navrhl snížení mzdových nároků na dobu přesahující 6 měsíců na nulu s tím, že žalobkyně mohla být zaměstnána v dělnické profesi.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení žalobě z větší části vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 566 188,52 Kč (za leden [rok] přisoudil žalobkyni 16 530 Kč, za únor [rok] ve výši 16 635 Kč, za březen [rok] ve výši 12 587 Kč, za duben [rok] ve výši 16 516 Kč, za květen [rok] ve výši 16 612 Kč, za červen [rok] ve výši 16 530 Kč a za červenec [rok] ve výši 16 643 Kč, za srpen až říjen [rok] pak soud přiznal žalobkyni náhradu mzdy po 21 079 Kč, za listopad [rok] ve výši 18 312,48 Kč, za prosinec [rok] ve výši 14 243,04 Kč, od ledna [rok] až do května [rok] pak vždy po 21 079 Kč měsíčně), to vše spolu s úroky z prodlení (při respektování výslovného znění žalobního petitu, ve kterém nebyl uplatněn požadavek na úroky z prodlení ze mzdy za červen [rok]) (I.). Ohledně zbývající části uplatněného nároku ve výši 9 602,48 Kč s příslušenstvím soud žalobu zamítl (II.) a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 173 440,58 Kč (III.).

4. Podle odůvodnění rozsudku dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena dne [datum] pracovní smlouva, na jejímž základě měla žalobkyně pracovat od [datum] jako dělnice ve včelařském provozu s nástupním tarifem ve výši 21 000 Kč měsíčně. Žalobkyně v období od ledna do července [rok] konala pro žalovaného práci na balicí lince a plnící lince medu a za uvedené období jí vznikl nárok na mzdu ve shora uvedené výši. Ohledně tvrzení žalovaného o výplatě mzdy za uvedené období dospěl prvostupňový soud k závěru, že není pravdivé. Soud neuvěřil, že došlo k odcizení výdajových dokladů o přebírání mzdy žalobkyní a poukázal v této souvislosti na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu o zastavení přestupkového řízení, podle kterého nebylo účetnictví za rok [rok] předmětem odcizení, a listiny prokazující předání mezd v hotovosti žalobkyni by měly být nadále v dispozici žalovaného, který však žádné takovéto listiny nepředložil. Žalovaný podle závěru soudu ve své účastnické výpovědi nebyl schopen přesně uvést, kdy, jakou mzdu, v jaké výši a jakým způsobem žalobkyni vyplácel a ani svědkyně [jméno] [příjmení], která účetnictví (včetně mzdy žalobkyně) pro žalovaného zpracovávala, rovněž nedokázala přesně vypovědět, které výplatní lístky podepsané žalobkyní viděla, a její výpověď soud nepovažoval za věrohodnou. V dalším období od [datum] do [datum] žalobkyně podle závěru okresního soudu práci pro žalovaného nekonala, protože jí žalovaný dne [datum] sdělil, že bude všechno dělat sám, žalobkyně již nemá do práce docházet, protože si to nepřeje děda, což soud dovodil jednak ze spisu sp. zn. [spisová značka], ve kterém byla řešena platnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobkyně, a také z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení], která ji potvrdila v rámci trestního řízení vedeného proti žalovanému ve věci [spisová značka]. Po právní stránce okresní soud uvedené období kvalifikoval jako překážky v práci na straně zaměstnavatele a v souladu s § 208 zákoníku práce přiznal žalobkyni za toto období náhradu mzdy ve výši průměrného měsíčního výdělku, přičemž jako podklad pro výpočet průměrného výdělku vzal průměrnou mzdu ve druhém čtvrtletí roku [rok] ve výši 127,17 Kč za hodinu, což je více, než požadovala žalobkyně. Okresní soud však žalobkyni nepřiznal náhradu mzdy za dobu od [datum] do [datum], protože žalobkyně obdržela dne [datum] okamžité zrušení pracovního poměru a náhrada mzdy jí podle § 69 odst. 1 zákoníku práce přísluší až od [datum], kdy bylo žalovanému doručeno její oznámení, že trvá na dalším zaměstnávání. Okresní soud proto zamítl část požadované náhrady mzdy za listopad [rok] a prosinec [rok]. Od [datum] již podle závěru okresního soudu plynul žalobkyni nárok na náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru podle § 69 zákoníku práce, a to až do [datum] Okresní soud přitom nevyhověl návrhu žalované na moderaci náhrady mzdy za dobu přesahující 6 měsíců, protože všichni svědci tvrdili, že žalobkyně do budovy, kde se nachází balicí a plnící linka ve vlastnictví [role v řízení] žalobkyně, dochází, nicméně svědek [jméno] [příjmení] nejstarší ji viděl pravidelně odjíždět od svého domu v době, kdy jak tvrdila žalobkyně, mohla odvážet děti do školy a další svědek [jméno] [příjmení] ji nikdy neviděl při výkonu nějaké činnosti, pouze ji viděl do budovy docházet a jediný svědek [jméno] [příjmení] tvrdil, že viděl žalobkyni na plnící a balicí lince pracovat, a to oknem. V této souvislosti soud podotkl, že žalobkyně nemůže být zaměstnankyní svého manžela a považuje za logické, aby pomohla svému manželovi v podnikání, ať už radou či pomocnými pracemi při úklidu v jeho nemovitosti s tím, že žádný ze svědků nepotvrdil soustavnou činnost žalobkyně v rámci podnikání svého manžela a z toho plynoucí příjem. Okresní soud zjistil dotazem na Úřad práce v [anonymizováno], že práce podle pracovní smlouvy pro žalobkyni (dělnice ve včelařském průmyslu) nebyla v daném období nikým poptávána. Okresní soud nepopřel, že by žalobkyně mohla pracovat v jiných dělnických profesích, avšak jednalo by se o zcela jinou činnost, o práci na směny, v jiném místě než doposud, tedy mimo její bydliště, a tedy za ne zcela shodných podmínek, ale naopak za podmínek, které by byly pro žalobkyni méně příznivé.

5. Žalovaný podal proti rozsudku odvolání, které v rámci doplnění omezil co do rozsahu na částku 450 586,48 Kč s příslušenstvím, odpovídající mzdovým nárokům za dobu od [datum] do [datum] a za dobu od [datum] do [datum] (jinak řečeno, odvolání se netýká přisouzené náhrady mzdy za dobu od [datum] do [datum] ve výši 115 402,04 Kč s úroky z prodlení). V odvolání (resp. jeho doplnění) žalovaný v první řadě namítal nesprávnost závěru soudu prvního stupně ohledně nepravdivosti jeho tvrzení o vyplacení mzdy žalobkyni za leden [rok] až červenec [rok]. Podle žalovaného soud pominul skutečnost, že v rámci uvedeného období nebyla žalobkyní vůči žalovanému podána jakákoli výzva k úhradě údajně nevyplacené mzdy a že žalobkyně tuto údajnou skutečnost jakýmkoli způsobem vůbec neřešila. V této souvislosti také nebylo ze strany soudu prvního stupně reflektováno, že ničeho nebylo pojednáno ani v rámci řízení u Oblastního inspektorátu práce, které vůči žalovanému sama žalobkyně iniciovala. Z pohledu žalovaného byla soudem prvního stupně zcela chybně a téměř až tendenčně hodnocena účastnická výpověď žalovaného, kdy nebylo vůbec reflektováno, že by se měl v rámci své účastnické výpovědi vyjadřovat o ději, který nastal před více než 3 lety a bylo tedy naprosto logické, že odkazoval zejména na příslušné účetní doklady. Stejně tak byla podle žalovaného nesprávně soudem prvního stupně vyhodnocena svědecká výpověď paní [příjmení] a hrubě nesprávně byly interpretovány také okolnosti, které se týkaly odcizení účetnictví žalovaného za rozhodné období ze strany [role v řízení] žalobkyně a výpovědi svědků [příjmení] nejstaršího a [příjmení]. Žalovaný dále namítl nesprávnost závěrů soudu prvního stupně týkajících se období od srpna [rok] do listopadu [rok], kdy soud v zásadě rezignoval na dovození nějakých svých samostatných úvah a bylo toliko odkazováno na dřívější rozhodování ve sporu mezi účastníky. Ve vztahu k období od [datum] do května [rok] pak žalovaný nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že není důvod ke snížení náhrady mzdy za dobu delší 6 měsíců od neplatného zrušení pracovního poměru. Podle žalovaného byly soudem prvního stupně zjevně nesprávně vyhodnoceny v zásadě veškeré svědecké výpovědi, které prokazovaly skutečnost, že žalobkyně v rámci rozhodného období nedosahovala příjmů od jiného zaměstnavatele pouze a výhradě v důsledku skutečnosti, že se o případné dosažení tohoto příjmu nejenže absolutně nezajímala, ale dokonce pak tuto možnost sama úplně vyloučila tím, že v dané době vykonávala stejné práce a dokonce i na stejném pracovišti tak, jako v předcházející době pro žalovaného, avšak pro jinou osobu, tj. pro svého manžela, který byl navíc v přímém konkurenčními postavení vůči žalovanému. Argumentaci soudu prvního stupně o tom, že by daná skutečnost neměla mít na posuzovanou věc vliv v důsledku faktu, že žalobkyně nemohla být zaměstnancem svého [role v řízení], považuje žalovaný za naprosto neuvěřitelnou a v každém případě za evidentně nesprávnou. Nesprávně byl podle žalovaného také odmítnut důkazní návrh žalovaného na slyšení svědkyně [příjmení], který směřoval k okolnosti, kterou soud prvního stupně následně uzavřel jako neprokázanou ze strany žalovaného. Za nesprávný považuje žalovaný také způsob, kterým soud prvního stupně hodnotil příslušnou zprávu Úřadu práce v [anonymizováno] o možnosti zaměstnání žalobkyně a ani nerespektoval důkazní návrh žalovaného tak, jak byl tento žalovaným učiněn.

6. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Žalobkyně setrvala na svých tvrzeních, podle kterých jí nebyla za leden až červenec [rok] vyplacena ze strany žalovaného žádná mzda a popřela, že by se o mzdu nezajímala. Tuto záležitost řešil s žalovaným rovněž její manžel. V této době mezi žalobkyní a žalovaným nebyly žádné spory, žádné konflikty, vzájemný vztah byl dobrý, proto ze strany žalobkyně nebyl sebemenší důvod žalovanému nevěřit, a to i s ohledem na rodinné vztahy. Žalobkyně poukázala na to, že v rámci řízení před soudem prvního stupně si žalovaný nevzpomněl, jak měl mzdu vyplácet, ve kterých dnech, na jaké listině mělo být převzetí ze strany žalobkyně potvrzeno, a na výši mzdy, kterou měl vyplácet, to vše za situace, kdy žalobkyně byla jeho jedinou zaměstnankyní. Žalobkyně rovněž poukázala na rozpory v tvrzeních žalovaného, který nejprve tvrdil, že existují výdajové pokladní doklady prokazující převzetí mzdy, pak v rámci svých tvrzení uvedl, že„ asi nějaké výplatnice“, žádné doklady prokazující vyplacení mzdy však nepředložil, přestože byl k tomu soudem opakovaně vyzýván a poučován podle § 118a o. s. ř. Za správné považuje žalobkyně také hodnocení svědecké výpovědi svědkyně [příjmení], která je přitom v rozporu i s výpovědí žalovaného, když se rozchází ohledně období, v nichž měla být žalobkyni vyplácena mzda a také ohledně mzdy za červenec [rok], kterou měl žalovaný údajně vyplatit žalobkyni hned [datum] na základě podkladů od účetní. Svědkyně [příjmení] jako účetní však výslovně uvedla, že se nestalo, že by mzdu některý měsíc zpracovávala již poslední den v měsíci ([datum]), tj. v den, kdy žalobkyně dostala od žalovaného pokyn, aby do práce nedocházela. K odvolací námitce ohledně Oblastního inspektorátu práce pro [územní celek] žalovaná uvedla, že nebyla řešena žádná otázka relevantní z hlediska tohoto řízení a žalovaný (myšleno zřejmě úřad – poznámka odvolacího soudu) při posuzování věci vycházel pouze z čestného prohlášení žalovaného, kterým se pokusil nahradit neexistující relevantní doklady prokazující vyplacení mzdy. Žalobkyně byla ze strany inspektorátu práce poučena, že tento úřad nemůže řešit spory mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Žalobkyně dále ve vztahu k odcizení účetnictví jejím manželem poukázala na usnesení [stát. instituce] - správního odboru, ze dne [datum rozhodnutí] pod č. j. [spisová značka] [číslo] 2019, kterým bylo zastaveno přestupkové řízení, neboť spáchání skutku nebylo obviněnému prokázáno, navíc se ani v rámci tohoto řízení o účetnictví za rok [rok] vůbec nejednalo a soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že účetnictví bylo žalovanému kompletně vydáno z kanceláře umístěné na stolařství, včetně šanonu Mzdy [rok]. Co do svědeckých výpovědí svědka [jméno] [příjmení], roč. [rok] ([role v řízení] žalovaného), [jméno] [příjmení] ([role v řízení] žalovaného), svědka [jméno] [příjmení] (blízký kamarád a spolupracovník žalovaného), pak tyto žalobkyně považuje za ryze účelové, nezakládající se na pravdě. V případě těchto svědků se jedná o osoby vystupující opakovaně ve prospěch žalovaného v jiných sporech.

7. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné pouze částečně.

8. Skutková zjištění popsaná v bodě 3 napadeného rozsudku odvolací soud přejímá jako správná a pro stručnost na ně odkazuje. Soud učinil rovněž správná zjištění z výslechů svědků a účastníků řízení (body 4 až 9), jakož i z protokolu o výpovědi [jméno] [příjmení] (bod 10), provedené důkazy řádně vyhodnotil a dospěl ke správným skutkovým závěrům.

9. To platí v první řadě pro zjištění a závěry ohledně uzavření pracovní smlouvy mezi účastníky dne [datum], na jejímž základě měla žalobkyně pracovat pro žalovaného jako dělnice ve včelařském provozu na dobu neurčitou, se sjednaným dnem nástupu do práce [datum], pětidenní pracovní dobou, rovnoměrně rozvrženou v rozsahu 40 hodin týdně a s nástupním tarifem 21 000 Kč za měsíc. Odvolací soud nezpochybňuje, že se v předmětném vztahu účastníků vyskytovaly jisté nestandardní okolnosti vyplývající především z rodinných vztahů zúčastněných osob, nadále však vychází ze závěru, že smlouvou ze dne [datum] byl mezi žalovaným coby zaměstnavatelem a žalobkyní coby zaměstnankyní platně založen od [datum] pracovní poměr. Na tomto předpokladu vystavěl zdejší odvolací soud již svá předchozí rozhodnutí o určení neplanosti okamžitých zrušení pracovního poměru (věci vedené pod sp. zn. 16 Co 204/2019 a 16 Co 15/2022) a ani v tomto řízení nevyšly najevo žádné nové okolnosti, pro které by bylo namístě se od předchozích závěrů odchýlit. Pracovní smlouva ze dne [datum] obsahuje veškeré povinné náležitosti určené pro tento smluvní typ (§ 34 zákoníku práce), nebylo sporné, že žalobkyně po dobu prvních 7 měsíců pro žalovaného pracovala a nebylo zjištěno, že by se snad mělo jednat o jakékoliv simulované právní jednání.

10. Odvolací soud rovněž s mírnou výhradou uvedenou níže přitaká soudu prvního stupně, že předmět sporu lze rozdělit na tři relativně samostatné mzdové nároky, pro které vyplývají ze zákona odlišné hmotněprávní podmínky stanovené pro jejich vznik.

11. První část mzdových nároků za dobu od [datum] do [datum] uplatnila žalobkyně jako pohledávku na zaplacení dlužné mzdy. Odvolací soud předně konstatuje, že v řízení nebyla relevantně zpochybněna výše pohledávky uplatněná v žalobě za jednotlivé měsíce. Odvolací soud sice nepřehlédl, že zástupce žalovaného u prvního jednání konaného dne [datum] v rámci ústního vyjádření k žalobě a následně sám žalovaný při účastnickém výslechu naznačovali, že pracovní činnost žalobkyně byla v nižším rozsahu, na druhou stranu požadované částky vycházejí ze samotných podkladů žalovaného zaměstnavatele, podle kterých zahrnují jak faktickou mzdu za odpracované hodiny, tak logicky také náhrady za svátek a dovolenou (viz podklady na č. l. 14 a 115; shodné mzdové listy jsou rovněž součástí spisu inspektorátu práce, kterým byl proveden důkaz u odvolacího jednání). Jak přitom vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, unese-li ve sporu o mzdu (plat) zaměstnanec (zde žalobkyně) své břemeno tvrzení a důkazní, že mezi účastníky došlo ke sjednání pracovního poměru (jak se stalo v této věci), tak je to právě evidence odpracované doby, kterou se zaměstnavatel může ubránit tvrzení žalujícího zaměstnance, že v době, kdy měl podle svého tvrzení vykonat práci na základě pracovní smlouvy, ve skutečnosti nepracoval (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12 2012, sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, který byl uveřejněn pod č. 46/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže tedy mzdový požadavek žalobkyně je v souladu s evidencí žalovaného, nebyl důvod o výši mzdových nároků žalobkyně za leden až červenec [rok] dále pochybovat a provádět dokazování ohledně výkonu práce žalobkyně pro žalovaného.

12. Pokud jde o sporné vyplacení mzdy, tak odvolací soud se zcela ztotožňuje s důvody, pro které soud prvního stupně nepovažoval její vyplacení žalobkyni za prokázané, přičemž odkazuje na podrobné odůvodnění v bodě 15 napadeného rozsudku. Odvolací soud dodává, že to byl žalovaný, který nesl důkazní břemeno k prokázání výplaty mzdy, ale přes řádné poučení ze strany soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neoznačil takové důkazy, které by byly způsobilé spornou skutečnost prokázat. Není přitom bez významu, že žalovaný nebyl schopen„ předložit“ jako důkaz ani vlastní věrohodnou účastnickou výpověď, u které odvolací soud souhlasí s hodnocením, které k tomuto důkazu zaujal soud prvního stupně, což platí i pro výpověď svědkyně [příjmení]. Na hodnocení účastnické výpovědi žalovaného prvostupňovým soudem nespařuje odvolací soud nic tendenčního. Může se samozřejmě stát, že účastník nebude schopen s odstupem tří let detailně popsat všechny rozhodné skutečnosti, ale za situace, kdy měl účastnický výslech de facto nahradit chybějící doklady o vyplacené mzdě, jdou nedostatky v jeho výpovědi popsané soudem prvního stupně v bodě 15 napadeného rozsudku (zejména, že žalovaný nebyl schopen přesně uvést, kdy, jakou mzdu, v jaké výši a jakým způsobem žalobkyni vyplácel) k jeho tíži a podporují závěr, že žalovaný své důkazní břemeno neunesl. Stejně není důvodná námitka o odcizení dokladů o výplatě mzdy. Soud prvního stupně učinil správné zjištění, že šanon ohledně mezd za rok [rok] byl předán dne [datum] a námitky, že z tohoto katalogu byly„ odcizeny“ doklady o výplatě mzdy žalobkyni, nelze považovat na základě výsledku dokazování za prokázané. V této souvislosti odvolací soud připomíná, že podle recentní judikatury Nejvyššího soudu může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Mohlo by tomu tak být v případě, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo nebo pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování či vyšly za řízení najevo jinak, pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně, případně jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo důkazy byly provedeny v rozporu s § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry a hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů, nesmí odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti napravovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1472/2017 ze dne 26. 6. 2017).

13. K odvolacím námitkám odvolací soud dále dodává, že pokud se zaměstnanec začne domáhat zaplacení dlužné mzdy až po několika měsících či dokonce letech (v tomto případě 2,5 - 3 roky), aniž by předtím zaměstnavatele vyzýval k její úhradě, a naopak pokračoval ve výkonu práce, za kterou nedostal několik měsíců zaplaceno, může to v obecné rovině zakládat pochybnosti, ale přezkoumávaný pracovněprávní vztah nelze považovat za zcela typický a standardní, jak ostatně namítal sám žalovaný. Právě s ohledem na rodinné vazby (žalobkyně byla [role v řízení] [role v řízení] žalovaného) a provázanost podnikatelských aktivit zúčastněných (zejména žalovaného a jeho [role v řízení]), nepovažuje odvolací soud za natolik nepochopitelné a neuvěřitelné, že žalobkyně přes nevyplacení mzdy pokračovala ve výkonu práce a nárok na zaplacení dlužné mzdy uplatnila u soudu až po téměř 3 letech spolu s ostatními peněžitými pohledávkami. Nutno dodat, že žalobkyně popírá, že by se nezajímala o výplatu mzdy a tvrdí, že tuto záležitost řešil se žalovaným i její [role v řízení] (tj. [role v řízení] žalovaného), ale s ohledem na výše uvedené nepovažoval odvolací soud za potřebné doplňovat v tomto směru dokazování.

14. Odvolací soud rovněž k další odvolací námitce doplnil dokazování kontrolním spisem Oblastního inspektorátu práce pro [územní celek], který podle žalovaného v rámci kontroly nevytkl žádné pochybení v souvislosti s (ne) vyplacením sporné mzdy žalobkyni, a to výhradně za účelem ověření, z jakých podkladů inspektorát práce vycházel a jaké dokazování prováděl. Po seznámení se správním spisem dospěl odvolací soud k závěru, že závěr inspektorátu ve věci výplaty mzdy nelze ve vztahu k výplatě mzdy považovat za vyřešení předběžné otázky ve smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř., a to již z toho důvodu, že se jej v postavení účastníka řízení neúčastnila žalobkyně (byť měla dát ke kontrole podnět), proto by ani případné vyřešení této otázky pro ni nemohlo být závazné. Ze správního spisu je navíc zřejmé, že správní orgán vycházel výhradně z listinných pokladů a vyjma čestného prohlášení žalovaného neměl k dispozici žádné přímé doklady o výplatě mzdy a nad rámec listinných podkladů žádné další dokazování (na rozdíl od soudu) neprováděl. V neposlední řadě nelze přehlédnout, že inspektorát práce prováděl kontrolu dodržování pracovněprávních předpisů v období od [datum] do [datum] (viz zpráva tohoto úřadu ze dne [datum] na č. l. 81), které se míjí s obdobím, za které žalobkyně požaduje dlužnou mzdu (leden až červenec [rok]).

15. Odvolací soud z výše uvedených důvodů k tomuto prvnímu spornému období uzavírá, že žalobkyni nárok na mzdu (včetně její náhrady za dovolenou a svátek) ve výši uplatněné v žalobě za leden [rok] až červenec [rok] vznikl a žalovaný neprokázal, že by tyto mzdové nároky žalobkyni za uvedené období zaplatil. Soud prvního stupně proto rozhodl ohledně tohoto období zcela správně.

16. Také druhý nárok vymezil soud prvního stupně správně obdobím od [datum] do [datum]. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalobkyně v této době pro žalovaného práci nevykonávala a žalovaný již ani netvrdil, že by za dobu od [datum] žalobkyni mzdu ani její náhradu platil. Sporné mezi účastníky je, zda se jednalo o neomluvenou absenci ze strany žalobkyně, nebo o překážky v práci na straně žalovaného, resp. zda byli účastníci domluveni na neplaceném volnu žalobkyně. V tomto směru soud prvního stupně správně poukázal na rozsudek zdejšího krajského soudu ze dne 25. 2. 2020 č. j. 16 Co 204/2019-100, který ve sporu mezi totožnými účastníky o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne [datum] dospěl při posuzování shodné otázky k závěru, že to byl žalovaný, který porušil povinnost zaměstnavatele stanovenou v § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, naopak žalobkyně podle shodného závěru soudů obou stupňů v posuzovaném období žádnou ze svých zákonných povinností neporušila, proto nebyly dány podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným žalobkyni přípisem ze dne [datum] bylo soudem určeno jako neplatné. Uvedený závěr byl vystavěn na výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení], podle které žalovaný sdělil dne [datum] žalobkyni, že si všechno bude dělat sám, že má dost volného času a žalobkyně již nemá do práce docházet, protože ji tam nechce starý pan [příjmení] (viz body 5 a 6 rozsudku ze dne 25. 2. 2020, č. j. 16 Co 204/2019-100). Soud prvního stupně přitom nijak nepochybil a naopak postupoval v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř., pokud z uvedeného vyřešení předběžné otázky v předchozím řízení vycházel a neprováděl k ní samostatné dokazování. Jak již totiž opakovaně dovodil Ústavní soud, tak při opakovaném posuzování jedné a téže předběžné otázky soudem v jiném řízení nelze odhlédnout od okolností, za nichž byla řešena v předchozím řízení, a nelze nebrat do úvahy legitimní očekávání účastníků řízení, že akt jednou vyslovený je platný, a to včetně řešení předběžné otázky podstatné pro vlastní výrok rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 2742/07 nebo ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 2571/16). Není tedy v souladu s principem právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování, pokud by soud za nezměněného skutkového stavu mezi týmiž účastníky o nároku majícím totožný základ jako v předchozím řízení, přijal v posuzovaném případě diametrálně odlišné řešení než v případě předchozím. Změna v řešení předběžných otázek by tak měla být vyhrazena pouze pro mimořádné případy, přičemž jako důvod této změny lze připustit spíše jen zcela nové skutkové okolnosti, které nebyly známé v době původního rozhodování. V dané věci žádná nová situace v tomto směru nenastala a z provedeného dokazování nevyšly najevo okolnosti, které by mohly zásadně změnit skutkovou situaci a zvrátit předchozí závěry. Nebyl proto dán důvod pro nové posouzení již vyřešené předběžné otázky. Závěr soudu prvního stupně, který fázi pracovního poměru ve vztahu mezi účastníky od [datum] do [datum] kvalifikoval jako překážky v práci na straně zaměstnavatele podle § 208 zákoníku práce, za které náleží zaměstnanci (žalobkyni) náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku, je proto správný.

17. Pro účely výše této náhrady je třeba vycházet z průměrného výdělku žalobkyně v rozhodném období, kterým je v souladu s § 354 odst. 1 zákoníku práce předchozí kalendářní čtvrtletí, tj. pro výši náhrady mzdy za srpen a září [rok] je rozhodným obdobím 2. čtvrtletí [rok] a pro říjen a listopad [rok] pak 3. čtvrtletí téhož roku. Platí přitom, že podle § 356 odst. 1 zákoníku práce se průměrný výdělek zjišťuje jako průměrný hodinový výdělek a výše náhrady mzdy je v každém měsíci závislá na počtu hodin (pracovních dnů), které by měl zaměstnanec v souladu s pracovní smlouvou odpracovat, pokud by mu zaměstnavatel přiděloval práci. Z průměrného měsíčního výdělku vypočteného postupem podle § 356 odst. 2 zákoníku práce, ze kterého vycházela žalobkyně a jejíž výpočet převzal také soud prvního stupně, se vychází jen u nároků, u nichž takový způsob určení jejich výše stanoví zákoník práce nebo jiný pracovněprávní předpis, např. v případě odstupného (srov. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. Cpjn 4/2004, bod VIII). Jak již bylo řečeno, vycházel odvolací soud při výpočtu výše náhrady mzdy za srpen a září [rok] z průměrného hodinového výdělku žalobkyně ve druhém čtvrtletí [rok] ve výši 127,17 Kč zjištěného soudem prvního stupně a podle počtu pracovních dnů (včetně svátků připadajících na pracovní den) vypočetl výši náhrady mzdy za srpen [rok] na 23 400 Kč (23 dnů, 184 hodin) s tím, že při vázanosti žalobou bylo možno žalobkyni za uvedený měsíc přiznat (potvrdit) toliko 21 079 Kč a za září [rok] (20 dnů, 160 hodin) pak 20 348 Kč. Pro výši náhrady mzdy za říjen a listopad [rok] je rozhodující průměrný výdělek žalobkyně ve 3. kalendářním čtvrtletí. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v tomto období odpracovala podle mzdových listů pouze 10 dnů, je třeba v souladu s § 355 odst. 1 a 2 vycházet z pravděpodobného výdělku, kterého by žalobkyně zřejmě v rozhodném období dosáhla. Protože žalobkyně byla v té době jediným zaměstnancem žalovaného a její dosažená mzda byla do té doby konstantní (vycházela vždy ze sjednané měsíční mzdy 21 000 Kč bez jakéhokoliv navýšení), nebylo třeba za účelem zjištění pravděpodobného výdělku provádět složité dokazování a odvolací soud vyšel z odpracované doby žalobkyně (tj. bez čerpané dovolené) a její mzdy za červenec 2018 (80 hodin, hrubá měsíční mzda 9 546 Kč) a za srpen a září provedl prostý přepočet základní měsíční mzdy žalobkyně na průměrnou hodinovou mzdu podle počtu pracovních dnů a hodin, z čehož vypočetl průměrnou hodinovou mzdu žalobkyně ve 3. čtvrtletí [rok] ve výši 121,38 Kč. Z té pak určil výši náhrady mzdy za říjen [rok] (23 dnů, 184 hodin) na částku 22 334 Kč (při vázanosti žalobním návrhem bylo možné přiznat žalobkyni pouze 21 079 Kč) a za 19 dnů (152 hodin) v listopadu [rok] (do [datum]) pak 18 450 Kč s tím, že při vázanosti rozsahem odvolání bylo možno potvrdit nárok toliko ve výši 18 312,48 Kč.

18. V poslední napadené části rozsudku bylo rozhodnuto o náhradě mzdy žalobkyně za období od [datum] do [datum], tj. za období přesahující 6 měsíců po oznámení žalobkyně žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání (v návaznosti na doručení dopisu o okamžitém zrušení pracovního poměru žalobkyni ze strany žalovaného, které bylo soudem určeno jako neplatné). V řízení již přitom bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že žalobkyně má právo na náhradu mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce za dobu prvních 6 měsíců, když soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně oznámila dopisem ze dne [datum], který byl žalované doručen [datum], že nesouhlasí s okamžitým zrušením pracovního poměru a trvá na tom, aby jí nadále zaměstnával. V řízení přitom nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by žalovaný kdykoliv po tomto oznámení začal žalobkyni přidělovat práci, případně jí sdělil výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o projevené vůli, že jí bude přidělovat práci, ani že by v mezidobí došlo k platnému rozvázání pracovního poměru jiným způsobem (odvolacímu soudu je známo z úřední činnosti, konkrétně ze spisu sp. zn. 16 Co 15/2022 ve věci mezi totožnými účastníky, že k výzvě k nástupu do zaměstnání došlo až [datum], tj. poslední pracovní den žalovaného období). Nárok žalobkyně na náhradu mzdy je tak co do základu dán i za období přesahující 6 měsíců od [datum].

19. Sporné zůstalo, zda jsou dány důvody pro přiměřené snížení výše náhrady mzdy podle § 69 odst. 2 zákoníku práce, či dokonce k jejímu nepřiznání (snížení„ až na nulu“). K této problematice je třeba předně zdůraznit, že postupem podle § 69 odst. 2 zákoníku práce nelze zaměstnanci náhradu mzdy za dobu přesahující 6 měsíců zcela nepřiznat. Takový postup je v rozporu s § 69 odst. 2 zákoníku práce (ve znění účinném od 1. 1. 2012), podle kterého lze povinnost zaměstnavatele k náhradě mzdy za dobu přesahující 6 měsíců toliko snížit (na rozdíl od zákoníku práce z roku 1965, který v § 61 odst. 2 umožňoval náhradu mzdy za tuto dobu dokonce nepřiznat). Uvedený závěr vyplývá jak z doslovného jazykového výkladu dotčeného zákonného ustanovení (srov. slovní spojení„ přiměřeně snížit“ v textu § 69 odst. 2), tak z důvodové zprávy k novele zákoníku práce číslo 365/2011 Sb. a v neposlední řadě také ze smyslu a účelu uvedeného ustanovení. Jak již konstatoval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 6. května 2021 sp. zn. 21 Cdo 3338/2020, tak„ Zmírňovací ustanovení § 69 odst. 2 zák. práce nemá zabránit tomu, aby zaměstnavatel byl za svůj nesprávný postup postižen tím, že zaměstnanci zajistí stejné plnění, jako kdyby práci vykonával, nýbrž neodůvodněnému zvýhodňování zaměstnance. Po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, tak ustupuje sankční a satisfakční povaha náhrady mzdy (platu) do pozadí a oproti tomu se zvýrazňuje její sociální funkce. Jde tedy především o to, zda chování zaměstnance při zajišťování si dalšího výdělku (jiného příjmu) je korektní; krácení přichází v úvahu, jestliže vlastní vinou zanedbal možnost vydělat si a tak alespoň z části nahradit ušlý příjem, nebo si naopak někde vydělával tolik, že újmu neutrpěl“. Stručně řečeno, účelem moderace náhrady mzdy podle § 69 odst. 2 zákoníku práce není zbavit zaměstnavatele odpovědnosti za předchozí nesprávný postup (neplatné rozvázání pracovního poměru a nepřidělování práce), ale přiměřeně korigovat prospěch zaměstnance, pokud si v rozhodném období zajistil nebo objektivně mohl zajistit práci za rovnocenných pracovních podmínek. Nejen tedy, že soud nemůže zaměstnanci za dobu přesahující 6 měsíců náhradu mzdy zcela nepřiznat, ale ani její snížení nemůže být natolik významné, aby byl zcela popřen primární smysl a účel náhrady mzdy při neplatném rozvázání pracovního poměru a jeho sankční a satisfakční povaha, jakkoliv jsou v tomto období doplněny také o funkci sociální.

20. Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi dále opakovaně vyslovil k okolnostem, které lze zohlednit při rozhodování o přiměřeném snížení náhrady mzdy podle § 69 odst. 2 zákoníku práce a které naopak zohlednit nelze. Podle ustálených závěrů dovolacího soudu by měl soud přihlížet jen k okolnostem, které panovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za niž by měla být náhrada mzdy zaměstnanci poskytnuta, a které se týkají poměrů zaměstnance z hlediska jeho dalšího (jiného) zaměstnávání. Pro posouzení, zda v případě zaměstnance jsou splněny podmínky pro snížení náhrady mzdy, přitom není významné, zda zaměstnanec vyvíjel aktivitu k tomu, aby si zajistil jiné zaměstnání, ani zda byl evidován u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. K přiměřenému snížení náhrady mzdy zaměstnanci, který se po neplatném rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele nezapojil do práce u jiného zaměstnavatele, by totiž soud mohl přistoupit tehdy, bylo-li by možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec měl konkrétní (skutečnou) možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale že této možnosti bez vážných důvodů nevyužil; se samotným nedostatkem aktivity zaměstnance při hledání jiné práce ani s tím, že se neobrátil na úřad práce se žádostí o zprostředkování zaměstnání, zákon možnost snížení náhrady mzdy nespojuje. Inzerované nabídky pracovních míst adresované neomezenému okruhu osob splňujících podmínky inzerenta nepředstavují bezprostřední možnost, aby se zaměstnanec na základě nich zapojil do práce, nýbrž jen možnost, aby se o tato pracovní místa - vedle případných dalších zájemců - ucházel a snažil se je získat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4124/2014 nebo ze dne 1. 6. 2021 sp. zn. 21 Cdo 833/2021).

21. Po přenesení shora uvedených právních závěrů do poměrů projednávané věci odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně, že podmínky pro - byť jen částečné - snížení náhrady mzdy žalobkyně za dobu přesahující 6 měsíců od vzniku práva na náhradu mzdy ve smyslu § 69 odst. 1 a 2 zákoníku práce splněny nebyly. Okolností umožňující moderaci nemůže být činnost žalobkyně pro jejího manžela, protože nebylo prokázáno, že by byla vykonávána za srovnatelných podmínek, jako výkon práce v pracovním poměru žalobkyně pro žalovaného. Existence pracovního poměru mezi manžely je ze zákona vyloučena (§ 318 zákoníku práce) a nebylo ani tvrzeno, že by snad žalobkyně pomáhala [role v řízení] jako osoba samostatně výdělečně činná, a opět za podmínek srovnatelných jako měla v pracovním poměru u žalovaného. Za této situace není pro právní posouzení věci rozhodné, zda a v jakém rozsahu docházela žalobkyně do budovy, kde se nacházela balící a plnící linka ve vlastnictví manžela žalobkyně a soud prvního stupně nepochybil, když neprováděl k této otázce další dokazování, což platí i pro výslech svědkyně [příjmení]. Jmenovaná svědkyně měla prokázat, že žalobkyně docházela do předmětné budovy a vykonávala tam nějaké činnosti, což není - jak shora uvedeno - samo o sobě pro rozhodnutí o snížení náhrady mzdy podle § 69 odst. 2 zákoníku práce právně významné. Proto důkaznímu návrhu nevyhověl ani odvolací soud. Stejně tak nebylo třeba zjišťovat, zda úřad práce v rozhodném období evidoval volná pracovní místa na pozici dělnice, protože ani jejich existence nepředstavuje sama o sobě bezprostřední možnost, aby se zaměstnanec na základě nich zapojil do práce (viz judikatura Nejvyššího soudu označená v předchozím odstavci). Nutno dodat, že žalovaný měl kdykoliv možnost zabránit tomu, aby musel žalobkyni hradit náhradu mzdy bez přiměřeného ekvivalentu spočívajícího ve vykonané práci, a to tím, že by např. provizorně po dobu trvání sporu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru přiděloval žalobkyni práci podle pracovní smlouvy, případně s ní platně rozvázal pracovní poměr (např. pokud by již pro ni práci podle pracovní smlouvy neměl). Pokud žalovaný uvedených možností nevyužil, nemůže se dovolávat korektivu dobrých mravů, neboť přiznání náhrady mzdy je především důsledkem neplatného rozvázání pracovního poměru a jeho pasivity po oznámení žalobkyně, že trvá na dalším zaměstnávání.

22. Odvolací soud uzavírá, že závěr soudu prvního stupně o nesplnění podmínek pro snížení náhrady mzdy je správný a žalobkyně má v žalovaném období v souvislosti s neplatným okamžitým zrušením pracovního poměru právo na náhradu mzdy plné výši odpovídající jejímu průměrnému výdělku. Odvolací soud toliko provedl přepočet výše náhrady mzdy v jednotlivých měsících postupem podle § 356 odst. 1 zákoníku práce vycházejícím z hodinové mzdy 127,17 Kč platné pro celé období (která již byla vyřešena v pravomocně skončené části řízení) s tím, že v kalendářních měsících, ve kterých počet pracovních dnů (včetně svátků připadajících na všední den) dosáhl 21 dnů a více (červenec [rok], srpen [rok], září [rok], říjen [rok], listopad [rok], prosinec [rok], leden [rok], březen [rok]) přesáhla zjištěná výše náhrady mzdy žalobou uplatněný měsíční nárok ve výši 21 079 Kč, kterou nebylo možné překročit. V měsících červen [rok] a únor [rok], ve kterých bylo 20 pracovních dnů, pak činí podle výpočtu odvolacího soudu nárok žalobkyně 20 348 Kč (po zaokrouhlení na celé koruny směrem nahoru - § 142 odst. 2 ve spojení s § 144 zákoníku práce).

23. Mírně odlišný první názor má odvolací soud k období po [datum], kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Bruntále č. j. 38 C 12/2019-70 o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne [datum]. Od tohoto okamžiku se již totiž právní vztah účastníků neřídil podle § 69 až 72 zákoníku práce, ale„ překlopil“ se opět do režimu překážek v práci na straně zaměstnavatele. Ostatní skutkové okolnosti již ale zůstávají shodné a vzhledem k tomu, že žalovaný ani po pravomocném skončení sporu neoznámil žalobkyni, že jí bude přidělovat práci, přičemž tento stav trval po celé žalované období (soudu je z úřední činnosti, konkrétně ze spisu sp. zn. 16 Co 15/2022 známo, že žalovaný vyzval žalobkyni k výkonu práce [datum], tj. poslední pracovní den žalovaného období, ale až [datum] mělo dojít ke školení BOZP), má žalobkyně také za toto období právo na náhradu mzdy, a to v zásadě za stejných podmínek jako v předchozím období. Rozdíl je pouze v tom, že takovou náhradu mzdy již nelze snižovat podle § 69 odst. 2 zákoníku práce a rozsudek prvního stupně tak i v této části přes částečnou korekci ohledně právního závěru obstojí. Pouze pro úplnost právní argumentace odvolací soud dodává, že není překročením návrhu, pokud soud při totožném skutkovém stavu kvalifikuje požadovanou náhradu mzdy nikoliv podle § 69 zákoníku práce, ale podle § 208 téhož zákona, protože se jedná toliko o jiné právní posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1586/2005).

24. K výši jednotlivých mzdových nároků odvolací soud uvádí, že mzda i její náhrada jsou podle ustálené soudní praxe přiznávány soudem zásadně v hrubé výši (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 7 Co 2375/94 ze dne 10. 2. 1995, publikovaný v Soudních rozhledech číslo 4/1995). Konkrétně to znamená, že zaměstnavatel se může v rozsahu veřejnoprávních zákonných odvodů ubránit mzdovému nároku zaměstnance tím, že příslušné částky již odvedl (správci daně, OSSZ a zdravotní pojišťovně). Není přitom zcela vyloučeno, že taková obrana bude úspěšně uplatněna již ve fázi nalézacího řízení, pokud by snad došlo k situaci, že zaměstnavatel bude tvrdit a prokáže, že odvody ze mzdy (její náhrady) v konkrétní výši již provedl a sporná zůstane pouze výplata čisté mzdy zaměstnanci. Žalovaný v tomto směru v řízení nic konkrétního netvrdil, ale zejména výpis zdravotní pojišťovny z č. l. 116v až 118 a listiny založené ve spise oblastního inspektorátu práce nasvědčují tomu, že nějaké odvody již žalovaný zřejmě učinil, a to i za období, které zůstalo předmětem sporu. Odvolací soud u odvolacího jednání umožnil žalovanému na uvedený stav reagovat (i při vědomí, že část žalovaného období, o které již bylo pravomocně rozhodnuto, žalovaný žalobkyni vyplatil a musel se tak vypořádat i s otázkou odvodů), ale žalovaný u odvolacího jednání neuvedl nic konkrétního, z čeho by bylo možno v tomto směru vycházet (při zachování pravidel koncentrace řízení a neúplné apelace) a požadovanou výši o odvody krátit (není přitom na soudu, aby ve sporném řízení chybějící tvrzení nahrazoval vlastní vyhledávací činností). Přesto pro účely dalšího postupu odvolací soud opakovaně zdůrazňuje, že přisouzené částky jsou v hrubé výši a je již věcí žalovaného, jak se se svou zákonnou odvodovou povinností vypořádá.

25. Odvolací soud uzavírá, že prvostupňový rozsudek z větší části týkající se částky 448 393,48 Kč (tvořené mzdovými nároky za leden [rok] ve výši 16 530 Kč, únor [rok] ve výši 16 635 Kč, březen [rok] ve výši 12 587 Kč, duben [rok] ve výši 16 516 Kč, květen [rok] ve výši 16 612 Kč, červen [rok] ve výši 16 530 Kč a červenec [rok] ve výši 16 643 Kč, dále náhradou mzdy za srpen [rok] ve výši 21 079 Kč, září [rok] ve výši 20 348 Kč, říjen [rok] ve výši 21 079 Kč, listopad [rok] ve výši 18 312,48, květen [rok] ve výši 4 036 Kč, červen [rok] ve výši 20 348 Kč, červenec [rok] až leden [rok] po 21 079 Kč měsíčně, únor [rok] ve výši 20 348 Kč a březen [rok] až květen [rok] po 21 079 Kč měsíčně) jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně úroků z prodlení, jejichž přiznání sice soud prvního stupně v rozsudku explicitně neodůvodnil, je však zřejmé, že úroky z prodlení jsou přiznány v souladu s § 1970 o. z. vždy ode dne následujícího po splatnosti mzdy, resp. její náhrady (tj. po uplynutí následujícího kalendářního měsíce - viz § 141 odst. 1 zákoníku práce) a ve výši dle nařízení vlády číslo 351/2013 Sb. K částečné změně přistoupil odvolací soud ohledně náhrady mzdy za září 2018, červen 2019 a únor 2020, kdy je odvolacím soudem zjištěná výše měsíční náhrady mzdy vždy o 731 Kč menší, než žalobkyní za tyto měsíce požadovaná (21 079 - 20 348), proto odvolací soud prvostupňový rozsudek ohledně částky 2 193 Kč (3 x 731) s příslušenstvím změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl.

26. Protože odvolací soud částečně změnil prvostupňový rozsudek, rozhodl spolu s náklady odvolacího řízení také nově o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Na rozdíl od soudu prvního stupně shledal odvolací soud neúspěch žalobkyně v řízení jako nepatrný (pod 5 %), proto jí podle § 142 odst. 3 o. s. ř. přiznal za oba stupně právo na plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Žalobkyně v řízení účelně vynaložila náklady na soudní poplatek ve výši 28 790 Kč a dále byla v řízení zastoupena advokátem, s čímž jsou spojeny náklady na právní zastoupení, jejichž náhradu odvolací soud určil ve shodě se soudem prvního stupně podle vyhlášky číslo 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též„ advokátní tarif“). Přisouzené náklady právního zastoupení tvoří odměna advokáta za 13 úkonů právní služby (1. - převzetí a příprava zastoupení, 2. - podání žaloby, 3. a 4. - účast u jednání dne [datum], které trvalo přes dvě hodiny, 5. a 6 - účast u jednání dne [datum], které trvalo přes dvě hodiny, 7. a 8. - účast u jednání dne [datum], které trvalo přes dvě hodiny, 9. - účast u jednání dne [datum], 10. a 11. - účast u jednání dne [datum], které trvalo přes dvě hodiny, 12. - vyjádření k odvolání a 13. – účast u odvolacího jednání dne [datum]) s tím, že za prvních 11 úkonů právní služby činí sazba 10 580 Kč (z tarifní hodnoty 563 795,88 Kč odpovídající celkové přisouzené částce) a za zbývající úkony v odvolacím řízení činí sazba odměny 10 100 Kč z tarifní hodnoty 448 393,48 Kč (tj. z částky, ohledně které byla žalobkyně v odvolacím řízení úspěšná); celkem činí výše odměny advokáta 136 580 Kč. K tomu má žalobkyně právo na paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 3 900 Kč, náhradu promeškaného času a cestovních výdajů v souvislosti s cestami jejího zástupce k ústním jednáním u Okresního soudu v Bruntále ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] v celkové výši 6 378,89 Kč (v tomto směru odvolací soud zcela odkazuje na bod 21 napadeného rozsudku, s jehož výpočtem těchto náhrad se zcela ztotožňuje), náhrada promeškaného času při cestě zástupce žalobkyně k odvolacímu jednání dne [datum] z [obec] do [obec] a zpět v délce 4 započatých půlhodin (400 Kč) a cestovní výdaje v souvislosti s touto cestou ve výši 629,88 Kč (82 km automobilem s průměrnou spotřebou 6,7 l BA [číslo] km, při cenách benzínu 44,50 Kč/1l a sazbě základní náhrady 4,70 Kč km - obojí dle vyhlášky číslo 511/2021 Sb., ve znění účinném ke dni konání odvolacího jednání). Náklady právního zastoupení ve výši 147 888,77 Kč jsou dále navýšeny podle § 137 odst. 1 a 3 písm. a) o. s. ř. o daň z přidané hodnoty ve výši 31 057 Kč Celkem tak činí podle výpočtu odvolacího soudu náklady řízení žalobkyně 207 735,41 Kč a v této výši odvolací soud přiznal žalobkyni vůči žalovanému právo na jejich náhradu.

Poučení