16 Co 117/2024 - 278

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobkyně: [Anonymizováno]. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupená advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o vypořádání společného jmění manželů o odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 1. 2024, č. j. 10 C 169/2021-236 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I, výroku II, pokud jím byly ze zaniklého společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalovaného přikázány položky pod písmeny d), e) a f), a ve výroku III potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části výroku II mění takto: Ze zaniklého společného jmění manželů se do výlučného vlastnictví žalovaného přikazují: - spoluvlastnický podíl o velikosti [Anonymizováno] k celku stavby č. p. [Anonymizováno], bytový dům, postavené na pozemku parcelní číslo [Anonymizováno], zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. [hodnota], pro katastrální území [adresa], obec [adresa], u Katastrální úřadu pro [Anonymizováno] kraj, katastrální pracoviště [adresa], a rovněž spoluvlastnický podíl o velikosti [Anonymizováno] k celku pozemku parcelní číslo [Anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. [hodnota], pro katastrální území [adresa], obec [adresa], u Katastrální úřadu pro [Anonymizováno] kraj, katastrální pracoviště [adresa], - stavba č. p. [Anonymizováno], rodinný dům, zapsaná v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. [hodnota], pro katastrální území [adresa], obec [adresa], u Katastrální úřadu pro [Anonymizováno] kraj, katastrální pracoviště [adresa], postavená na pozemku parcelní číslo st. [Anonymizováno], jehož není součástí, a to včetně příslušenství tvořeného zejména vrtanou studnou, elektrickou přípojkou a stavbou bez čísla popisného a evidenčního, nezapsanou v katastru nemovitostí, postavenou na pozemcích parcelní číslo [Anonymizováno] a [Anonymizováno][Anonymizováno], jejichž není součástí.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 11 039,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Frýdku-Místku na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 11 039,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně podala dne 5. 5. 2021 u Okresního soudu ve Frýdku-Místku proti žalovanému žalobu na vypořádání společného jmění manželů. Tvrdila, že účastníci uzavřeli manželství dne 29. 7. 2000, že rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 10. 2020, který nabyl právní moci dne 19. 11. 2020, bylo manželství účastníků rozvedeno a po že rozvodu dosud nedošlo k vypořádání jejich společného jmění. Žalobkyně označila k vypořádání: a) osobní automobil [anonymizováno], b) osobní automobil [Anonymizováno], c) spoluvlastnický podíl o velikosti [Anonymizováno] k celku stavby č. p. [Anonymizováno] včetně spoluvlastnického podílu o velikosti [Anonymizováno] k pozemku parcelní číslo [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa], obec [adresa] (dále jen „byt“), d) rodinný dům číslo popisné [Anonymizováno] ve [adresa] postavený na pozemku parcelní číslo [hodnota] (správně parcelní číslo st. [Anonymizováno] - poznámka odvolacího soudu), jehož není součástí, a to včetně vrtané studny a elektrické přípojky, e) stavbu dvojgaráže postavené na pozemku parcelní číslo [hodnota] (správně na pozemcích parcelní číslo [Anonymizováno] a [Anonymizováno] - poznámka odvolacího soudu), jehož není součástí, f) pohledávku vůči [právnická osoba]. ze smlouvy o vedení běžného účtu č. [č. účtu] ve výši 14 429,33 Kč a g) pohledávky vůči [právnická osoba]. ze smlouvy o vedení běžného účtu č. [č. účtu] ve výši 20 301,48 Kč a 369,35 EUR a ze smlouvy o vedení běžného účtu č. [č. účtu] ve výši 6 521,26 Kč. Žalobkyně původně navrhovala, aby do jejího výlučného vlastnictví připadl osobní automobil [anonymizováno] a pohledávka vůči [právnická osoba]. k účtu vedenému na její jméno, aby ostatní věci byly přikázány do výlučného vlastnictví žalovaného a aby jí žalovaný zaplatit vypořádací podíl. V průběhu řízení svůj návrh změnila ve vztahu k bytu a požadovala, aby byt přikázán do jejího výlučného vlastnictví. Popírala jakékoliv vnosy žalovaného do SJM z jeho výlučných prostředků získaných prodejem jeho domu na úhradu půjčky k zaplacení kupní ceny bytu ve výši 565 000 Kč a do dostavby domu ve výši 1 340 000 Kč, a to s odůvodněním, že celá stavba domu i nákup bytu byly financovány z prostředků SJM, neboť na stejný účet byly poukazovány i příjmy účastníků, úvěry ze stavebního spoření z let 2011 až 2013, došlo tedy ke smísení financí; navíc stavba domu byla dokončena a zkolaudována již v roce 2012 a poté se už dodělávaly pouze drobnosti hrazené z příjmů účastníků ze zaměstnání, zatímco výběry vyšších částek z účtu v roce 2013 byly použity na běžné náklady domácnosti.

2. Žalovaný souhlasil s navrhovaným vypořádáním movitých věcí a pohledávek vůči bankám, avšak ve vztahu k nemovitostem navrhoval, aby veškeré nemovité věci připadly do jeho výlučného vlastnictví, neboť pozemky pod stavbou domu i garáže jsou v jeho výlučném vlastnictví a při vypořádání bytu by mělo být přihlédnuto k tomu, že žalovaný se výrazným a rozhodujícím způsobem zasloužil o nabytí vlastnictví k bytu. Podílel se totiž vnosem z výlučných prostředků získaných z prodeje domu v jeho výlučném vlastnictví na úhradě kupní ceny bytu a hlavním důvodem koupě tohoto bytu bylo zajištění bydlení pro jeho matku, která v prodávaném domě žalovaného do jeho prodeje společně s účastníky bydlela, a v předmětném bytě bydlí dosud. Požadoval rovněž, aby byly vypořádány leasingové splátky v celkové výši 69 885 Kč ze smlouvy, která byla uzavřena za trvání manželství, ovšem po rozvodu tyto splátky v uvedené výši zaplatil výhradně žalovaný. Dále uplatňoval vnosy z výlučných prostředků, které získal prodejem nemovitostí v jeho výlučném vlastnictví v roce 2012, kdy kupní cena ve výši 2 280 000 Kč mu byla vyplacena na jeho účet v lednu 2013. Z této částky uhradil dne 14. 1. 2013 společnou půjčku na byt ve výši 565 000 Kč a zbytek ve výši 1 715 000 Kč použil na potřeby rodiny a zejména dostavbu domu, kdy v rámci dokončení společného domu investoval své výlučné prostředky ve výši 1 340 000 Kč na nákup materiálu a prací při dokončovacích pracích (dlažba včetně pokládky, toalety, koupelny, vnitřní dveře, kuchyň, schody včetně zábradlí a skleněných výplní, vinylové podlahy, žaluzie, OSB desky, omítky venkovní včetně kamenného obkladu a marmolitu na sokl, svody a drenáže, terasa, chodníky, terénní úpravy a opěrná zeď), přičemž tyto investice korespondují s výběry a platbami na účtu žalovaného v roce 2013, který oba manželé užívali společně, oba měli dispoziční právo i náhled na pohyby na tomto účtu. Žalovaný také požadoval, aby jako vnos byly zohledněny jeho prostředky, které použil na nákup vozidla [anonymizováno], neboť nákup předchozího vozidla [anonymizováno] patřícího do SJM financoval ze svých výlučných prostředků a peníze získané jeho následným prodejem použil na nákup tohoto dalšího vozidla.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem vypořádal zaniklé společné jmění manželů tak, že přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně: a) osobní automobil [anonymizováno] a b) pohledávku vůči [právnická osoba]. ze smlouvy o vedení běžného účtu č. [č. účtu] ve výši 14 429,33 Kč (výrok I), a do výlučného vlastnictví žalovaného: a) byt ve [adresa], b) rodinný dům, c) dvojgaráž, d) osobní automobil [Anonymizováno], e) pohledávku vůči [právnická osoba]. ze smlouvy o vedení běžného účtu č. [č. účtu] ve výši 20 301,48 Kč a 369,35 EUR a f) pohledávku vůči [právnická osoba]. ze smlouvy o vedení běžného účtu č. [č. účtu] ve výši 6 521,26 Kč (výrok II), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu 2 678 772 Kč (výrok III), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV), a oba účastníky zavázal zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 11 039,50 Kč (výroky V a VI). Po provedeném dokazování okresní soud dospěl ke skutkovému závěru, že manželství účastníků trvalo od 29. 7. 2000 do 19. 11. 2020 a po rozvodu se bývalí manželé na vypořádání SJM nedohodli. Za trvání manželství do společného jmění nabyli 2 osobní automobily, kdy automobil značky [anonymizováno] v hodnotě 52 700 Kč dosud užívá žalobkyně, a automobil značky [Anonymizováno] v hodnotě 471 000 Kč užívá žalovaný. K financování vozidla [Anonymizováno] byla za trvání manželství uzavřena úvěrová smlouva a po rozvodu žalovaný na splátkách zaplatil celkem částku 69 885 Kč. Předmětem SJM je rovněž spoluvlastnický podíl k celku stavby a k pozemku specifikovaný výše (byt), který koupili účastníci v roce 2012 za částku 595 000 Kč, kdy zůstatek kupní ceny ve výši 565 000 Kč uhradili z půjčky, kterou vrátili 14. 1. 2013 z výlučných prostředků žalovaného. Tvrzení žalobkyně, že tato půjčka byla uhrazena z prostředků SJM, bylo vyvráceno, protože výpisem z účtu k datu 13.1.2013, tedy ke dni předcházejícímu, kdy na tento účet došly výlučné prostředky žalovaného z předmětného prodeje, bylo prokázáno, že zůstatek na tomto účtu činil k 13. 1. 2013 částku 44 024,64 Kč a na dalším účtu žalovaného č. [č. účtu] činil částku 285,89 EUR, z čehož je zřejmé, že zůstatek půjčky na koupi bytu nemohl být zaplacen z prostředků SJM, ale byl skutečně zaplacen z výlučných prostředků žalovaného. Od koupě bytu až dosud bydlí v bytě matka žalovaného, se kterou účastníci do prodeje domu žalovaného v roce 2012 společně bydleli a který žalovaný částečně získal od své matky. Současná tržní cena tohoto bytu činí 1 552 000 Kč. Do společného jmění patří rovněž stavba rodinného domu č. p. [Anonymizováno] stojící na pozemku parc. č. [hodnota] ve [adresa] (pozemek ve výlučném vlastnictví žalovaného) zkolaudovaná v roce 2012 včetně vrtané studny a elektro přípojky, které byly vybudovány za trvání manželství účastníků k tomu, aby byly s domem společně užívány, a stavba dvojgaráže zahájené před rokem 2014 dosud nezkolaudované, umístěné na pozemku parc. č. [hodnota] ve [adresa] (pozemek ve výlučném vlastnictví žalovaného). Celková tržní hodnota rodinného domu a dvojgaráže jako samostatných staveb, včetně vrtané studny, elektro přípojky a terasy navazující na dům, činí 5 200 000 Kč. Žalovaný z prodeje domu ve výlučném vlastnictví získal dne 14. 1. 2013 částku 2 280 000 Kč a téhož dne z této částky splatil půjčku na pořízení bytu ve výši 565 000 Kč a na dostavbu nového domu účastníků v průběhu roku 2013 použil částku 1 200 000 Kč. Vnosy žalovaného na dostavbu byly prokázány výpisy z účtu, na kterém byly v roce 2013 evidovány jak hotovostní výběry ve vyšších částkách, tak bezhotovostní platby týkající se nákupu stavebních materiálů, přičemž použití těchto prostředků na dodělávky domu byly prokázány výpovědí žalovaného, která zcela koresponduje s výpisy z účtu. Tyto důkazy vyvracejí tvrzení žalobkyně o tom, že dům byl zcela dokončen již v roce 2012 a že vybrané hotovosti z účtu v průběhu roku 2013 spotřebovali účastníci na běžné potřeby rodiny. Jednalo se o vysoké částky hotovosti vybírané z předmětného účtu jednorázově v celkové výši 1 200 000 Kč (17. 1. 2013 – 500 000 Kč, 1. 2. 2013 - 400 000 Kč, 29. 3. 2012 - 200 000 Kč, 12. 9. 2013 - 100 000 Kč) a bezhotovostní platby za stavební materiál ve výši cca 180 000 Kč, z čehož je zřejmé, že se nejednalo o uspokojování běžných potřeb rodiny a dokončování drobných nedodělků stavby. Nelze přehlédnout, že žalobkyně měla k předmětnému účtu přístup a měla přehled o transakcích na něm, byla na něj poukazována i její mzda cca 16 000 Kč měsíčně, která zjevně nestačila k pokrytí nákladů na dostavbu domu v roce 2013. Zmíněné úvěrové prostředky z minulých let byly již spotřebovány dříve, o čemž svědčí i stav zůstatku na předmětném účtu k 13. 1. 2013. Soud prvního stupně nezohlednil jako vnos do dostavby domu tvrzené investice do úprav pozemků ve výlučném vlastnictví žalovaného (chodníky v částce 40 000 Kč, terénní úpravy v částce 50 000 Kč a opěrnou zeď v částce 30 000 Kč), když se nejednalo o vnos do SJM, ale na výlučný majetek žalovaného, vzal za prokázané vnosy žalovaného do dostavby domu v SJM účastníků ve výši 1 200 000 Kč. Při hodnocení splnění povinnosti tvrzení a důkazní ve vztahu k vnosům odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022. Tvrzený vnos žalovaného na nákup vozidla [anonymizováno] z prostředků, získaných prodejem předchozího vozidla [Anonymizováno] v SJM účastníků, jež mělo být zakoupeno z výlučných prostředků žalovaného, soud nezjišťoval, neboť prostředky získané prodejem vozidla [Anonymizováno], jež do jeho prodeje bylo součástí SJM, jsou již prostředky patřícími do SJM, tedy finanční prostředky získané prodejem věci patřící do SJM patří do SJM, nejednalo by se tedy o vnos z výlučných prostředků žalovaného. Výše pohledávek SJM vůči bankám ke dni zániku SJM (k 19. 11. 2020) vedených na jméno žalobkyně z titulu smlouvy o vedení běžného účtu činily 14 429,33 Kč a na jméno žalovaného z titulu smlouvy o vedení běžného účtu představovaly částky 20 301,48 Kč, 369,35 EUR a 6 521,26 Kč.

4. Věc posoudil právně podle § 736 a násl. o. z. a dospěl k závěru, že podíly obou účastníků na vypořádaném jmění jsou stejné s přihlédnutím k vnosům a plněním na společný dluh po zániku SJM. Movité věci a pohledávky vůči bankám vypořádal podle shodného návrhu účastníků. Při vypořádání rodinného domu a dvojgaráže okresní soud rovněž akceptoval stanovisko účastníků, protože tyto stavby jsou umístěné na pozemcích ve výlučném vlastnictví žalovaného. Dům a garáž jsou ve smyslu přechodného ustanovení § 3055 o. z. samostatnými věcmi, jež nejsou součástí pozemků, na nichž jsou umístěny, přitom není právně významné, zda tyto stavby byly již zkolaudovány. Vlastníky elektrické přípojky jsou ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4420/2009 rovněž účastníci, kteří uhradili náklady na její zřízení, patří tedy do SJM. Elektro přípojka je samostatnou věcí, není součástí pozemku, ale byla vybudována za účelem užívání nově budovaného rodinného domu, který byl přikázán žalovanému, stejně jako vrtaná studna, která je rovněž považována za samostatnou věc ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 37/2000, neboť byla vybudována účastníky za trvání manželství k zásobování vodou budovaného nového domu účastníků. Obě stavby slouží k tomu, aby byly s domem užívány, tvoří jeho příslušenství. Při vypořádání bytu prvostupňový soud vycházel z toho, že účastníci předmětný byt kupovali s prvotním záměrem pro bydlení matky žalovaného, neboť tato s nimi bydlela do té doby, než účastníci postavili nový dům a starý dům prodali, přičemž právě matka žalovaného svůj podíl na starém domě převedla do vlastnictví žalovaného a jeho prodejem již neměla zajištěno bydlení. Bylo by proto v rozporu s dobrými mravy přikázat byt do vlastnictví žalobkyně, když předmětný byt slouží k bydlení osoby, která se výrazným způsobem podílela na zlepšení dofinancování společně budovaného domu účastníků. Při výpočtu podílů účastníků okresní soud postupoval tak, že od celkové vypořádávané hodnoty SJM ve výši 7 326 688 Kč (nemovitosti v hodnotě 6 752 000 Kč + movité věci 523 700 Kč + pohledávky 50 988,07 Kč) odečetl vnosy v celkové výši 1 834 885 Kč (výlučné prostředky z prodeje domu ve výši 1 200 000 Kč + splátka půjčky na byt ve výši 565 000 Kč + leasingové splátky 69 885 Kč), čímž dospěl k částce 5 491 803 Kč. Podíl, představující polovinu z této částky ve výši 2 745 901,50 Kč by měl připadnout žalobkyni a žalovanému podíl s připočtením jeho vnosu a leasingových splátek ve výši 4 580 786,50 Kč. Žalobkyni podle výše uvedeného vypořádání připadlo vozidlo v hodnotě 52 700 Kč a pohledávka v hodnotě 14 429,33 Kč, tedy celkem hodnota ve výši 67 129,33 Kč, přitom její podíl by měl činit 2 745 901, 50 Kč, žalovaný má tedy žalobkyni na vypořádací podíl zaplatit po zaokrouhlení na celé koruny částku 2 678 772 Kč. Žalovaný získal věci a pohledávky SJM v hodnotě 7 259 558,70 Kč, jeho odpovídající podíl při započtení vnosů má činit 4 580 786,50 Kč, měl by tedy žalobkyni zaplatit částku 2 678 772 Kč, což po zaokrouhlení odpovídá vypořádacímu podílu.

5. Proti rozsudku okresního soudu podala žalobkyně odvolání z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř. Vytýkala prvostupňovému soudu, že nesprávně hodnotil skutečnost, z jakých prostředků byly uhrazena půjčka na koupi bytu, zda ze společných prostředků nebo z výlučných prostředků žalovaného. Dle žalobkyně byl byt prokazatelně zakoupen z prostředků zapůjčených od [jméno FO], a to do společných prostředků manželů, přičemž kupní cena za byt byla uhrazena přede dnem 14. 1. 2013, kdy byly na společný účet manželů vloženy výlučné prostředky žalovaného za prodej domu v jeho výlučném vlastnictví. Předmětný byt tedy byl zakoupen za společné prostředky tvořící SJM a skutečnost, že následně došlo k úhradě půjčky [jméno FO] ve výši 565 000 Kč, nemůže být důvodem k uznání vnosu. Úhrada této půjčky není předmětem vypořádání SJM. V době, kdy došlo k úhradě kupní ceny za byt, se na účtu manželů nacházely pouze společné finanční prostředky. Nadto půjčka od [jméno FO] byla uhrazena ze společných prostředků, protože vložením výlučných prostředků žalovaného dne 14. 1. 2013 na společný účet obou účastníků došlo ke smísení finančních prostředků a nelze tak rozlišit, z které části došlo k úhradě půjčky. Na tomto účtu se totiž nacházely společné finanční prostředky, jelikož na něj oba účastníci vkládali pravidelně každý měsíc své mzdy. Žalobkyně nadále zpochybňovala vnos (investici) žalovaného do rodinného domu, protože dům byl zcela dostavěn v září 2012, což potvrdil žalovaný, svědci [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] a sdělení stavebního úřadu ze dne 25. 10. 2012. Samotný žalovaný doručil stavebnímu úřadu dne 3. 10. 2012 oznámení o užívání stavby, z čehož lze dovodit, že dům byl dokončen a užíván, proto neobstojí tvrzení žalovaného o údajných investicích v roce 2013. Není zřejmé, proč okresní soud uvěřil tvrzení žalovaného, že dům byl postupně dostavován ještě v průběhu roku 2013. Žalobkyně vysvětlila, že dům byl vystavěn za částku cca 1 mil. Kč, která byla vybrána z eurového účtu žalovaného v době od 7. 10. 2011 do 15. 11. 2012, a další částku 1 mil. Kč ze dvou stavebních spoření. Použity byly i prostředky z mezd obou účastníků. Rodinný dům tedy byl postaven ze společných finančních prostředků ještě dříve, než žalovaný obdržel dne 14. 1. 2013 částku 2 280 000 Kč. Soud prvního stupně provedl nezákonně výslech žalovaného, který lze podle § 131 odst. 1 o. s. ř. provést jen tehdy, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak. Měl proto vyzvat žalovaného, aby tvrzené vnosy prokázal jinými důkazními prostředky. Skutečnosti prokazované pouze výslechem žalovaného nelze mít za prokázané. Navíc ceny jednotlivých smyšlených stavebních činností a materiálů jsou značně nadsazené a neodpovídají tehdejším obvyklým cenám. Žalovanému nic nebránilo, aby navrhl výslech jednotlivých řemeslníků, kteří měli údajně provádět stavební práce v roce 2013. Žalovaný tedy neunesl důkazní břemeno ohledně jím tvrzených vnosů. Naopak výslech žalobkyně okresní soud nejenže neprovedl, ale ani nezdůvodnil, proč se tak stalo. Tímto postupem soud prvního stupně porušil zásadu rovnosti účastníků. Nadto výběry z účtu v době po 14. 1. 2013 byly prováděny z SJM, protože došlo ke smísení finančních prostředků na tomto účtu, jak již namítala výše. Byt ve [adresa] byl měl připadnout žalobkyni, protože v případě, kdy SJM obsahuje více nemovitostí, tak je spravedlivé rozdělit nemovitosti mezi oba manželé. Jedná se také o ekonomický způsob, neboť se tím výrazně sníží výše vypořádacího podílu. Žalobkyně navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

6. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání rovněž žalovaný, který předně upozornil, že stavba dvojgaráže je ve výroku napadeného rozsudku nesprávně označená, neboť není postavena na pozemku parc. č. [hodnota], ale na pozemcích parc. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. Podstatné však je to, že účastníci neučinili nesporným, že by garáž byla součástí SJM. Žalovaný opakovaně v průběhu řízení vznášel námitky proti zahrnutí garáže do masy vypořádávaného SJM, protože její stavba byla zahájena až v roce 2014, tj. po účinnosti nového občanského zákoníku. S ohledem na superficiální zásadu a § 506 o. z. je nutné stavbu garáže považovat za součást pozemku parc. č. 1378/22 ve výlučném vlastnictví žalovaného. Soud prvního stupně proto měl vyzval žalobkyni, aby prokázala, že na stavbu garáže byly vynaloženy společné prostředky. Okresní soud se nevypořádal s tvrzením žalovaného, že stavba garáže byla zahájena až v roce 2014 a že ji hradil ze svých výlučných prostředků. Nesprávně (formalisticky) zahrnul do vypořádávané masy SJM celou hodnotu bytu, neboť na jeho nákup byly de facto použity výlučné prostředky žalovaného (účastníci požádali partnerku otce žalobkyně [jméno FO] o krátkodobé zapůjčení peněžních prostředků na koupi bytu, které byly vráceny po několika týdnech z výlučných prostředků žalovaného). Žalovaný vzhledem ke všem okolnostem cítil morální povinnost zajistit své matce bydlení ze svých výlučných prostředků. Je nespravedlivé a v rozporu s dobrými mravy, aby do vypořádávané hodnoty SJM byl byt jako takový zahrnut, nýbrž okresní soud měl aplikovat § 742 odst. 1 písm. f) o. z. a přihlédnout k tomu, jak se žalovaný zasloužil o nabytí a udržení bytu. Žalovaný navrhoval, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil a výši vypořádacího podílu snížil na 1 982 173 Kč.

7. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání obou účastníků proti rozsudku soudu prvního stupně byla podána ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející (podle pravidel nastavených v § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně i žalovaného nejsou důvodná. K rozsahu odvolacího přezkumu odvolací soud dodává, že řízení o vypořádání společného jmění manželů má povahu tzv. iudicium duplex, z čehož mimo jiné vyplývá, že podá-li jeden z bývalých manželů návrh na vypořádání zaniklého společného jmění manželů, je tím konzumováno právo druhého manžela takový návrh podat; druhý účastník tak již samotnou žalobu podat nemůže, může však stejně jako žalobce (do tří let od zániku SJM) označovat majetek, který je třeba vypořádat, aniž by šlo formálně o vzájemnou žalobu. Současně jde o řízení, ve kterém určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá přímo z právního předpisu ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř. a procesním důsledkem této skutečnosti je, soud je vázán žalobou jen v určitém rozsahu, a to zejména pokud jde o rozsah vypořádávaných aktiv, pasiv a vnosů (soud přitom vypořádává pouze ty položky, které účastníci učinili předmětem řízení nejpozději do 3 let od zániku manželství), naopak soud není vázán navrhovaným způsobem vypořádání a odvolací soud není vázán rozsahem odvolání ani odvolacím návrhem [§ 212 písm. c) o. s. ř. – srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3831/2016].

8. Současně však má odvolací soud za to, že i v odvolacím řízení by měla být co nejvíce respektována dispoziční zásada, a to i pokud jde o odvolací důvody. Proto se odvolací soud zaměřil především na ty závěry napadeného rozsudku, proti kterým účastníci v odvolání brojili a zbytek přezkoumal z hlediska toho, zda nedošlo k takové zjevné nesprávnosti, která by odůvodňovala zásah ze strany odvolacího soudu z moci úřední, tedy i bez konkrétní námitky ze strany účastníků.

9. Za správné považuje odvolací soud v první řadě závěry okresního soudu o uzavření manželství účastníků dne 29. 7. 2000 a o rozvodu jejich manželství rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 1. 10. 2020, č. j. 17 C 417/2019-44, který nabyl právní moci dne 19. 11. 2020. V řízení nebylo tvrzeno, že by před podáním žaloby (která byla podána dne 5. 5. 2021, tj. před uplynutím 3 let od právní moci rozvodového rozsudku) nebo kdykoliv do 3 let od rozvodu bylo společné jmění účastníků zaniklé jejich rozvodem vypořádáno dohodou. Byly tak splněny zákonné podmínky podle § 740 o. z. pro vypořádání zaniklého společného jmění manželů soudem.

10. Ve shora nastíněném režimu odvolací soud nejprve přezkoumal první výrok o přikázání automobilu [anonymizováno] a pohledávky vůči [právnická osoba]. ze smlouvy o vedení běžného účtu do vlastnictví žalobkyně, včetně závěru okresního soudu o zůstatkové hodnotě automobilu 52 700 Kč, a neshledal důvod k jakékoliv korekci, proto jej jako věcně správný potvrdil. Jako věcně správný potvrdil odvolací soud také druhý výrok ohledně položek d) až e) o přikázání automobilu [Anonymizováno] se zůstatkovou hodnotou 471 000 Kč a pohledávek vůči [Anonymizováno] ze smluv o vedení běžného účtu do vlastnictví žalovaného. Ostatně proti těmto dílčím závěrům okresního soudu žádné odvolací námitky nesměřují.

11. Následně odvolací soud přezkoumal závěry okresního soudu, proti kterým směřují nosné části odvolání obou účastníků.

12. Jedná se v první řadě o zohlednění okolností, za kterých účastníci nabyli v roce 2012 byt ve [adresa], resp. spoluvlastnický podíl k celku stavby a k pozemku, kdy v tomto směru přebírá jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná v bodech 7 a 10 odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že v případě částky 565 000 Kč se jedná o investici do SJM z výlučných prostředků žalovaného z prodeje rodinného domu, přestože z těchto výlučných prostředků nebyla přímo uhrazena kupní cena (část kupní ceny) za byt, ale umořena půjčka, kterou si účastníci sjednali za tímto účelem od tehdejší partnerky otce žalobkyně na překlenutí období, než se žalovanému podaří prodat rodinný dům. Z výlučných prostředků žalovaného tedy sice formálně byl uhrazen společný dluh účastníků z titulu půjčky, nicméně zejména s ohledem na účel půjčky a časové souvislosti soud prvního stupně dospěl k přiléhavému závěru, že toto rozlišování nemá z hlediska vypořádání SJM v projednávané věci význam, nýbrž podstatné je to, že žalovaný zmiňovanou částku de facto vynaložil ze svého výhradního majetku na společný majetek ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) o. z. I kdyby kvalifikace vynaložení těchto prostředků jako vnosu či investice nebyla správná, bylo by na místě zohlednit tuto skutečnost za účelem dosažení spravedlivého uspořádání, které bude souladné s dobrými mravy, v rámci tzv. disparity podílů, což by mělo ve výsledku stejný efekt.

13. Odvolací soud neshledal důvodnou ani odvolací námitku žalobkyně týkající se smísení částek na bankovním účtu, kdy část uložených prostředků má původ ve výlučných prostředcích a druhá v SJM. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu samotným uložením výlučných finančních prostředků na účet u peněžního ústavu a jejich následným výběrem nedochází ke změně právního režimu v tom smyslu, že by se uvedené finanční prostředky staly součástí společného jmění manželů. Není důvodu, aby nebylo možné rozlišovat mezi výlučnými prostředky a prostředky náležejícími do SJM, byť jsou uloženy na jednom bankovním účtu. Opačný závěr by nedůvodně nutil manžele k zakládání „oddělených“ bankovních účtů, přičemž se však může v každém konkrétním případě stát, že na účet s prostředky ve výlučném majetku bude připsána (byť bagatelní) částka ze SJM; v takovém případě není správný závěr, že by výlučné prostředky nebylo – v poměrech konkrétní věci - možné od společných odlišit. Jestliže byly na účet u peněžního ústavu patřící jednomu z manželů uloženy jeho výlučné peněžní prostředky i prostředky pocházející ze společného jmění manželů, neznamená to, že by bez dalšího na všechny platby z tohoto účtu bylo nutné pohlížet jako na plné nebo částečné platby ze společného jmění manželů. Bude vždy záležet na okolnostech dané věci, na výši uložených prostředků, jejich původu a na výši platby (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 638/2011 a ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021). Odvolací soud považuje logickou a podloženou úvahu soudu prvního stupně, že v daném případě je třeba platbu z účtu dne 14. 1. 2013 ve výši 565 000 Kč považovat za platbu z výlučných prostředků žalovaného, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že podle výpisu z účtu k datu 13.1.2013, tedy ke dni předcházejícímu, kdy na tento účet došly výlučné prostředky žalovaného z předmětného prodeje ve výši 2 280 000 Kč, bylo prokázáno, že zůstatek na tomto účtu činil k 13. 1. 2013 částku 44 024,64 Kč a na dalším účtu žalovaného č. [č. účtu] činil částku 285,89 EUR, z čehož je zřejmé, že zůstatek půjčky na koupi bytu nemohl být zaplacen z prostředků SJM, ale byl skutečně zaplacen z výlučných prostředků žalovaného.

14. Na druhou stranu odvolací soud nepřisvědčil ani odvolací námitce žalovaného, že soud prvního stupně nesprávně zahrnul do vypořádávané masy SJM celou hodnotu bytu. Skutečnost, že na jeho nákup byly z podstatné části použity výlučné prostředky žalovaného, byla odpovídajícím způsobem zohledněna formou vnosu podle § 742 odst. 1 písm. c) o. z. Odvolací soud neshledal důvod pro to, aby byla duplicitně zohledněna s odkazem na princip zásluhovosti podle § 742 odst. 1 písm. f) o. z. Podle ustálené judikatury je namístě zohlednit zásluhovost při odklonu od rovnosti podílů manželů jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3843/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004). O takovou situaci se v projednávané věci nepochybně nejednalo. Soud prvního stupně v souladu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu dovodil, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro tzv. valorizaci vnosů. Co se týče způsobu vypořádání bytu (přikázání do vlastnictví žalovaného), tak v obecné rovině odvolací soud souhlasí s názorem žalobkyně, že zahrnuje-li SJM více nemovitostí, je zpravidla vhodné a spravedlivé rozdělit nemovitosti mezi oba manželé. Nicméně v projednávané věci tomu tak nebylo, kdy odvolací soud v tomto směru zcela souzní s přesvědčivými argumenty prvostupňového soudu, které nepovažuje za potřebné opakovat. Důvod pro změnu výroku II rozsudku okresního soudu ohledně položky a) shledal toliko v upřesnění specifikace bytu (resp. spoluvlastnického podílu k celku stavby a k pozemku), a to tak, aby odpovídala zápisu v katastru nemovitostí, kdy soud prvního stupně poněkud nepřesně a nevhodně uvedl, že do výlučného vlastnictví žalovaného připadá spoluvlastnický podíl k celku stavby včetně spoluvlastnického podílu k pozemku, zatímco podle katastru nemovitosti se jedná o dva samostatné spoluvlastnické podíly o velikosti 560/10000 k celku stavby a k pozemku.

15. K rozsahu vypořádávaného společného jmění manželů považuje odvolací soud s ohledem na námitku žalovaného týkající se garáže za potřebné zdůraznit, že mezi účastníky nebylo vskutku nesporné, že garáž byla součástí SJM, jak uvedl soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku. Toto pochybení však nemělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť okresní soud vycházel správně, byť z poněkud jiných důvodů, ze závěru, že garáž byla součástí SJM. Samotný žalovaný u přípravného jednání dne 26. 7. 2022 (prostřednictvím svého zástupce) připustil, že účastníci začali stavět garáž společně za trvání manželství svépomocí, přičemž skutečnost, že garáž je v jeho výlučném vlastnictví, dovozoval výlučně z toho, že garáž se stala součástí pozemku. Soud prvního stupně v souladu s ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021) poučil žalovaného o tom, že vzhledem k tomu, že účastníci garáž stavěli za trvání manželství za účelem užívání společně s jejich rodinným domem, má se za to, že tato věc je součástí SJM. Jelikož žalovaný tvrdil, že jsou splněny podmínky pro nezařazení věci do společného jmění manželů, nesl ohledně tohoto tvrzení důkazní břemeno. Žalovaný přes toto poučení v řízení před soudem prvního stupně do doby, než nastaly účinky koncentrace řízení, žádné důkazy neoznačil. Žalobkyně přitom od počátku řízení tvrdila, že garáž byla postavena v letech 2013 až 2015 ze společných prostředků, že dosud nebyla zkolaudována a že nebyla zapsána do katastru nemovitostí. Žalovaný následně u jednání dne 12. 7. 2023 uvedl, že neví, kdy byla stavba garáže zahájena, ovšem v červnu 2014 byla ještě „v procesu výstavby“, resp. u jednání dne 4. 10. 2023 tvrdil, že garáž za účinnosti starého občanského zákoníku (tj. do 31. 12. 2013) nebyla „pod střechou“, proto by neměla být vypořádávána. Podle názoru odvolacího soudu není v projednávané věci významné, kdy byla stavba garáže zahájena, zda se tak stalo za účinnosti starého občanského zákoníku nebo až poté, resp. v jakém stádiu rozestavěnosti se tato stavba případně nacházela ke dni 1. 1. 2014 (tj. ke dni nabytí účinnosti o. z.). Do 31. 12. 2013 superficiální zásada neplatila, proto za situace, že by stavba garáže byla účastníky společně zahájena přede dnem 31. 12. 2013, byla by součástí SJM a nebylo by možné aplikovat přechodné ustanovení § 3055 o. z. I kdyby k zahájení stavby garáže došlo až po 1. 1. 2014, nemohlo by to nic změnit na závěru, že garáž byla součástí SJM, byť byla postavena na pozemku (pozemcích) ve výlučném vlastnictví žalovaného. Ustanovení § 506 o. z. by se zde neuplatnilo, neboť předmětná garáž představovala nepochybně příslušenství rodinného domu, které sdílí právní osud věci hlavní (accessorium sequitur principale). Odvolací soud k posouzení charakteru a umístění stavby garáže doplnil dokazování katastrální mapou a ortofoto mapou, ze kterých zjistil, že garáž je postavena na pozemcích parcelní číslo [Anonymizováno] a [Anonymizováno], jež tvoří zahradu okolo rodinného domu číslo popisné [Anonymizováno]. Oba tyto pozemky jsou stejně jako pozemek parcelní číslo st. [Anonymizováno], na kterém byl postaven rodinný dům, ve výlučném vlastnictví žalovaného. Účelem předmětné garáže nepochybně je (s přihlédnutím k jejímu umístění), aby se jí trvale užívalo společně s rodinným domem. Vzhledem k tomuto trvalému funkčnímu spojení a vlastnické identitě představuje v daném případě inkriminovaná garáž ve smyslu § 510 a per analogiam § 512 o. z. příslušenství rodinného domu, které automaticky sdílí jeho právní osud, neboť účastníci výslovně neprojevili jinou vůli.

16. Za správné považuje odvolací soud závěry okresního soudu o posouzení vrtané studny a elektrické přípojky jako příslušenství rodinného domu, o hodnotě („aktuální tržní ceně“) rodinného domu včetně příslušenství a o jeho přikázání do vlastnictví žalovaného. Proti těmto závěrům nebyly uplatněny žádné odvolací námitky. K otázce solventnosti žalovaného se odvolací soud vyjádří níže.

17. Skutečnost, že garáž představuje příslušenství rodinného domu, jakož i to, že soud prvního stupně ve výroku II pod položkou b) napadeného rozhodnutí nesprávně uvedl, že rodinný dům č. p. [Anonymizováno] byl postaven na pozemku parcelní číslo [hodnota], ačkoli ve skutečnosti se jedná o pozemek parcelní číslo st. [Anonymizováno] (nešlo o pozemkou, nýbrž o stavební parcelu - v katastrálním území [adresa] jsou totiž pozemky evidovány ve dvou číselných řadách), a že zmiňovaná garáž bez čísla popisného a evidenčního, nezapsaná v katastru nemovitostí, nebyla postavena na pozemku parcelní číslo [hodnota], jak bylo specifikováno ve výroku II pod položkou c) rozsudku soudu prvního stupně, ale na pozemcích parcelní číslo 1375/7 a 1378/22, odvolací soud zohlednil ve výroku svého rozhodnutí, a to tak, že změnil v tomto směru rozsudek soudu prvního stupně, byť se ve své podstatě jednalo o „upřesnění“ jinak věcně správného rozhodnutí.

18. Poslední okruh odvolacích námitek žalobkyně se týkal (prvostupňovým soudem zohledněných) vnosů žalovaného do dostavby (resp. tzv. dodělávek) rodinného domu v celkové výši 1 200 000 Kč.

19. K námitkám žalobkyně proti skutkovým závěrům vztahujícím se k těmto vnosům (viz body 10 a 11 odůvodnění napadeného rozsudku) odvolací soud předně v obecné rovině uvádí, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí soudu prvního stupně, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Povinností soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).

20. V posuzované věci odvolací soud ohledně skutkového závěru, že žalovaný na dostavbu (dodělávky) společného rodinného domu účastníků vynaložil v roce 2013 ze svých výlučných prostředků částku 1 200 000 Kč, neshledal při hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně žádné pochybení, a to včetně hodnocení účastnické výpovědi žalovaného. Soud prvního stupně v souladu s ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022) neopomenul vzít v úvahu specifikou povahu zjišťování a oceňování vnosů v rámci vypořádání společného jmění manželů, s tím, že v řízení o vypořádání SJM nelze vždy trvat na podrobném a zcela exaktním vyúčtování všech dílčích investic, vynaložených v rámci základního vnosu (např. jednotlivé dílčí práce při výstavbě či rekonstrukci domu). Ze sporu o vypořádání společného jmění nelze činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům. Je totiž značně obtížné přesné vyčíslení nákladů na výstavbu či rekonstrukci domu ve společném jmění manželů, zejména pokud probíhala v době, kdy manželství bylo funkční a manželé neměli důvod uchovávat všechny doklady, a dokumentovat provedené práce a vyplacené částky a nepočítali s tím, že tyto otázky budou v budoucnosti předmětem dokazování. Soudní praxe proto dovodila, že i v řízení o vypořádání SJM se uplatní § 136 o. s. ř., podle něhož je (vzhledem ke konkrétním poměrům řešené věci) volná úvaha namístě s ohledem na dobu, jež uplynula od doby těchto investic, poněvadž skutečnou výši vynaložených prostředků by bylo možno zjišťovat jen s nepoměrnými obtížemi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4019/2010). Jinak řečeno, judikatura v zájmu spravedlivého vypořádání vztahů mezi účastníky a při vědomí obtížnosti dokázat jednotlivé vynaložené investice a jejich výši doklady připouští, aby v případě, že je prokázáno, že investice byly skutečně vynaloženy a je v zásadě zřejmé, na co byly vynaloženy, tam, kde je to vzhledem k individuálním okolnostem věci namístě, aby rozsah a výše investic byla za podmínek § 136 o. s. ř. stanovena úvahou soudu. S ohledem na časový odstup v takovém případě půjde spíše o určení pravděpodobných nákladů než o zjištění přesné částky. Výše učiněných investic se přitom zjišťuje v procesu dokazování, v jehož rámci se uplatňuje zásada volného hodnocení důkazů. Soudu není tedy předepsáno, jaké důkazní prostředky má ke zjištění skutečné výše investic použít, tedy zdali vyjde ze souhlasných tvrzení účastníků řízení, z dokladů o zaplacení, z výslechů účastníků či jiných důkazů. Soudní praxe jako jeden z možných způsobů zjištění skutečné výše investic připouští i znalecký posudek, ve kterém znalec popíše jednotlivé druhy prací a určí celkové náklady, které bylo v rozhodné době třeba vynaložit. Lze uzavřít, že v případě zjištění investic a jejich výše se uplatní obecné pravidlo, že povinnost tvrzení a důkazní břemeno tíží toho účastníka, který tvrdí, že takové investice byly učiněny. Pro posouzení otázky, zda a nakolik účastník tyto povinnosti splnil, nelze stanovit obecná kritéria; vždy záleží na individuálním posouzení každé konkrétní věci.

21. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně tato judikatorní východiska respektoval, přičemž náležitě vysvětlil, proč uvěřil výpovědi žalovaného, že jím tvrzené investice do společného rodinného domu z jeho výlučných prostředků byly skutečně v roce 2013 učiněny. Vycházel přitom nejen ze samotné účastnické výpovědi, ale rovněž z přiléhavého vyhodnocení obsahu výpisů z účtů účastníků (zejména výše zůstatku na účtu ke dni 13. 1. 2013, připsání výlučných prostředků žalovaného ve výši 2 280 000 Kč na účet dne 14. 1. 2013, bezhotovostních plateb za [právnická osoba], vysokých částek hotovosti vybíraných jednorázově ve dnech 17. 1. 2013, 1. 2. 2013, 29. 3. 2013 a 12. 9. 2013, výše mzdy žalobkyně poukazované na účet cca 16 000 Kč měsíčně). Přihlédl rovněž k tomu, že žalobkyně měla k předmětnému účtu přístup a měla tak přehled o transakcích na něm. Logický je i jeho závěr, že bezhotovostní platby za [právnická osoba] a vysoké částky hotovosti nemohly zjevně sloužit k uspokojování běžných potřeb rodiny, jak tvrdila žalobkyně, která žádnou jinou alternativní skutkovou verzi, k jakému jinému konkrétnímu účelu měly být tyto finanční prostředky použity, nenabídla. Odvolací soud souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že s přihlédnutím ke konkrétním zjištěným okolnostem bylo na místě, aby rozsah a výše investic byla stanovena úvahou soudu ve smyslu § 136 o. s. ř., kterou lze hodnotit jako přiměřenou a podloženou. Odvolací námitky žalobkyně nejsou důvodné. Skutečnost, že rodinný dům byl již na podzim roku 2012 „zkolaudován“ (stavební úřad souhlasil s užíváním stavby), sama o sobě nevylučuje možnost žalovaným tvrzených dodělávek v roce 2013, kdy ani charakter těchto dodělávek nevyvrací, resp. neprokazuje, že by účastníci nemohli objektivně při provádění těchto dodělávek rodinný dům užívat. Odvolací soud nesdílí názor žalobkyně o nepřípustnosti či nepoužitelnosti účastnické výpovědi žalovaného. Ve smyslu § 131 odst. 1 o. s. ř. se sice jedná o podpůrný důkaz, nicméně jeho připuštění bylo v daném případě namístě právě s ohledem výše popsanou specifikou povahu zjišťování a oceňování vnosů v rámci vypořádání společného jmění manželů. Tento důkaz je třeba hodnotit jako každý jiný důkaz v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, což se stalo. Soudu prvního stupně nelze předepisovat, že měl trvat na tom, aby žalovaný navrhl výslech jednotlivých řemeslníků. Námitka žalobkyně, že výše tvrzených investic byla nadsazená a neodpovídala tehdejších obvyklým cenám, je ryze obecná a nepodložená. Ze skutečnosti, že žalovaný nepředložil znalecký posudek, nelze dovozovat, že neunesl důkazní břemeno, protože se jedná pouze o jeden z možných způsobů, nikoli však jediný přípustný důkazní prostředek ke zjištění skutečné výše investic. K argumentaci žalobkyně týkající se smísení částek na bankovním účtu se odvolací soud vyjádřil již výše v bodě 13, přičemž soud prvního stupně i u tohoto vnosu řádně odůvodnil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že investice do dodělávek rodinného domu ve výši 1 200 000 Kč nemohly být zaplaceny z prostředků SJM, ale byly skutečně zaplaceny z výlučných prostředků žalovaného. Soud prvního stupně se sice v odůvodnění nevypořádal s neprovedením účastnického výslechu žalobkyně, nicméně toto pochybení nemělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože se nejednalo o důvodně navržený důkaz. Účastnický výslech neslouží k tomu, aby se jeho prostřednictvím účastník vyjadřoval k jiným provedeným důkazům, byť by se mělo jednat o účastnický výslech druhého účastníka řízení. Žalobkyně se jednoznačně měla možnost vyjádřit k účastnické výpovědi žalovaného např. nejpozději v rámci závěrečného návrhu. K porušení zásady rovnosti účastníků tedy jednoznačně nedošlo. Podstatné je to, že žalobkyně neoznačila žádnou konkrétní skutečnost, k jejímuž prokázání by měl být její účastnický výslech proveden.

22. Odvolací soud neshledal důvod ke korekcím výpočtu vypořádacího podílu ve prospěch žalobkyně ve výši 2 678 772 Kč, přičemž pro stručnost na výpočet soudu prvního stupně odkazuje (bod 24 odůvodnění napadeného rozsudku). Vytýká však soudu prvního stupně, že se nezabýval otázkou solventnosti žalovaného. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 uvedl, že smyslem požadavku solventnosti spoluvlastníka je dosáhnout toho, aby každý ze spoluvlastníků obdržel majetkovou hodnotu odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu a zamezilo se tomu, že spoluvlastník, kterému byla přiznána přiměřená náhrada, by při nesolventnosti spoluvlastníka, který se stal výlučným vlastníkem, musel náhradu vymáhat exekučně, a to ještě ne vždy úspěšně. V uvedeném rozhodnutí také Nejvyšší soud vysvětlil, že solventnost spoluvlastníka, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, má být v zásadě prokázána již k okamžiku vydání rozhodnutí soudu. Účastník tedy musí s finančními prostředky odpovídajícími přiměřené náhradě disponovat nebo musí relevantně prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (například závazným příslibem půjčky či poskytnutím úvěru). Toliko výjimečně je možné spoluvlastníku přikázat společnou věc, ačkoliv finančními prostředky nezbytnými pro vyplacení přiměřené náhrady nedisponuje, za předpokladu, že z dokazování vyplyne jednoznačný závěr, že daný spoluvlastník potřebné finanční prostředky v přiměřené době získá (například probíhá-li dědické řízení, po jehož skončení by měl spoluvlastník patřičné finanční prostředky zdědit, či má-li finanční prostředky po omezenou dobu fixované na peněžním účtu, dluhopisovém listu apod.). V těchto případech se jedná o přísné posouzení individuálních skutečností a hodnocení důkazů v konkrétní věci. Není-li tedy postaveno najisto, že spoluvlastník finančními prostředky již disponuje či je v přiměřené době získá, pak podmínka solventnosti není splněna. Obdobně to platí i pro vypořádání SJM (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3629/2022). Rozhodl-li soud prvního stupně o nároku žalobkyně na vypořádací podíl ve výši 2 678 772 Kč, měl poměřovat solventnost žalovaného ve vztahu k této částce, což neučinil. Odvolací soud proto zjednal nápravu v odvolacím řízení, kdy žalovaný předložil u odvolacího jednání k nahlédnutí aplikaci mobilního bankovnictví, ze které odvolací soud zjistil, že disponuje na spořícím účtu u [právnická osoba]. částkou cca 1 700 000 Kč a že na dalším účtu u stejné banky vedeném na jméno otce žalovaného je zůstatek cca 1 mil. Kč. Odvolací soud tato skutková zjištění vyhodnotil jako dostatečná pro závěr o solventnosti žalovaného, přičemž připomíná, že podmínka solventnosti nemusí být dána pouze vyplacením z „ruky do ruky“, ale může být splněna i prostřednictvím smlouvy o úvěru. Žalovaný přitom deklaroval, že je připraven v případě nedostatku finančních prostředků na spořícím účtu uhradit zbývající část vypořádacího podílu prostřednictvím úvěru, s tím, že je zaměstnán a že je tudíž „úvěruschopný“.

23. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III jako věcně správný v souladu s § 219 o. s. ř. potvrdil.

24. Jelikož odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, byť toliko z „formálních“ důvodů, částečně změnil, rozhodl jak o nákladech odvolacího řízení, tak o nákladech řízení prvostupňového (§ 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Odvolací soud v obecné rovině sdílí názory, které k náhradě nákladů řízení zaujal okresní soud (bod 26 odůvodnění napadeného rozsudku). Pro řízení s povahou „iudicium duplex“ (mezi které patří také řízení o vypořádání společného jmění manželů) by podle recentní judikatury Ústavního soudu mělo být pravidlem nepřiznání náhrady nákladů žádnému z účastníků řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Je tomu tak především proto, že v tomto typu řízení jsou účastníci vzájemně v postavení odpovídajícím procesní pozici žalobce i žalovaného bez ohledu na to, kdo žalobu podal. Specifika tohoto typu soudních řízení tudíž neodpovídají charakteristickým znakům civilního sporu, a v důsledku toho je stanovování úspěchu jednotlivých účastníků ve věci pro účely rozhodnutí o nákladech řízení velmi obtížné. Jiná situace nastává tehdy, pokud v řízení dochází k obstrukčnímu či šikanóznímu chování některého účastníka řízení, který se nezajímá o konstruktivní vyřešení věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 262/20 nebo jeho usnesení ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2612/22). Taková situace v posuzované věci nenastala. Účastníci sice zastávali odlišná stanoviska ohledně způsobu vypořádání bytu a v některých částech vedli skutečný spor, který se koncentroval především do výše vypořádacího podílu, ale ani u jednoho z účastníků nelze hovořit o tom, že by jeho úspěch převážil nad neúspěchem v takové míře, že by jim měla být přiznána - byť jen částečná - náhrada nákladů řízení. Odvolací soud proto ve shodě s okresním soudem rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to za řízení v obou stupních.

25. Odvolací soud ze stejného důvodu rozhodl ve shodě se soudem prvního stupně (viz bod 27 odůvodnění napadeného rozsudku) o nákladech řízení, které stát platil (znalečné ve výši 22 079 Kč), a to tak, že každý z účastníků je povinen nahradit státu jednu polovinu vynaložených nákladů.

Poučení