16 Co 117/2025 - 182

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení vlastnického práva a vyklizení o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 5. března 2025, č. j. 25 C 128/2022-156, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I mění takto: Určuje se, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. [Anonymizováno], pozemku parc. č. [hodnota] – zahrada a pozemku parc. č. [hodnota] – trvalý travní porost, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. [hodnota] pro katastrální území a obec [adresa] u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, katastrálního pracoviště [adresa].

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění takto: Žalovaná je povinna vyklidit pozemek parc. č. [hodnota] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. [Anonymizováno], pozemek parc. č. [hodnota] – zahrada a pozemek parc. č. [hodnota] – trvalý travní porost, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. [hodnota] pro katastrální území a obec [adresa] u [právnická osoba] pro Moravskoslezský kraj, katastrálního pracoviště [adresa] a odevzdat tyto nemovitosti žalobci do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné 100 % náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů spočívajících v odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce. Výše náhrady nákladů řízení a podmínky splatnosti budou stanoveny samostatným usnesením okresního soudu.

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné na soudních poplatcích za řízení před soudy obou stupňů částku 20 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Karviné dne 15. 9. 2022, změněnou se souhlasem okresního soudu, se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem nemovitostí, a to pozemku parc. č. [hodnota] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. [Anonymizováno], pozemku parc. č. [hodnota] – zahrada a pozemku parc. č. [hodnota] – trvalý travní porost, vše v katastrálním území [adresa], obec [adresa], a současně požadoval, aby byla žalované uložena povinnost tyto nemovitosti vyklidit a odevzdat žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku. Svou žalobu odůvodnil tím, že žil se žalovanou v druhovském vztahu od roku 2001 do roku 2017, a v roce 2004 se jim narodila dcera. Nemovitosti získal žalobce od svých rodičů darem v roce 2005 a následně je rekonstruoval za pomocí hypotečních úvěrů. Žalovaná přispívala na splátky hypotéky a zálohy na energie pod podmínkou, že jí žalobce daruje polovinu spoluvlastnického podílu. Darovací smlouvu uzavřeli dne 5. 2. 2014. Po ukončení vztahu v roce 2017 se dohodli, že žalobce bude obývat přízemí domu a žalovaná první patro. Žalobce odstoupil od darovací smlouvy dopisem ze dne 11. 8. 2022, protože žalovaná přestala od října 2021 přispívat na splátky hypotéky a zřídila v nemovitostech chovnou stanici, což vedlo k neobyvatelnosti přízemí domu pro žalobce. V doplnění žaloby doručené okresnímu soudu dne 13. 6. 2023 žalobce uvedl další důvod odstoupení od darovací smlouvy, pro který odstoupil od darovací smlouvy v dopise ze dne 19. 5. 2023, a to padělání jeho podpisu žalovanou na listině na nájemní smlouvě ze dne 1. 7. 2022 a na formuláři úřadu práce ze dne 28. 10. 2022. Podáním doručeným soudu dne 8. 2. 2024 žalobce změnil svá tvrzení tak, že se žalovanou uzavřel dne 5. 2. 2014 nikoli darovací smlouvu, ale smlouvu nepojmenovanou. Od této smlouvy odstoupil v dopise ze dne 8. 2. 2024, neboť žalovaná porušila smlouvu podstatným způsobem tím, že neplatí žalobci polovinu splátky hypotéčního úvěru a jeho pojištění.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby v celém rozsahu, kdy ve vyjádření ze dne 24. 8. 2023 namítla, že žalobce byl v minulosti zaměstnán u žalované, neměl příjmy na rekonstrukci ani na splácení hypotéky, proto do splácení zainteresoval žalovanou a převedl na ni spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny. Žalobce se po žalované v jiném řízení domáhá zaplacení půjčky 900 000 Kč, kterou žalovaná považuje za neexistující půjčku. Žalovaná tvrdila, že již zaplatila splátky hypotéčního úvěru a domáhá-li se žalobce vrácení daru, znamenalo by to, že by zaplatila 900 000 Kč a přišla i o spoluvlastnický podíl na nemovitostech. Pokud žalovaná přispívala žalobci na splátky hypotéky od roku 2012 do roku 2021, tak splácela část kupní ceny nebo nákladů na rekonstrukci. Vliv zvířat na stav domácnosti nelze řešit vrácením daru. Žalovaná popírala padělání jakékoliv smlouvy nebo podpisu. Žalobce nejprve tvrdil, že mu na hypotéku žalovaná přispěla poprvé ke konci měsíce února 2014 částkou ve výši 6 000 Kč. Později upravil svá tvrzení tak, že za dobu od 27. 1. 2014 do září 2021 uhradila žalovaná na splátkách hypotečního úvěru částku 239 300 Kč. Z toho v roce 2014 zaplatila pouze 15 000 Kč, a to v lednu 10 000 Kč, a v roce 2016 nezaplatila ničeho. Ve vyjádření ze dne 7. 2. 2024 žalovaná uvedla, že souhlasí s tvrzením žalobce, že při uzavření darovací smlouvy dne 5. 2. 2014 se současně dohodli, že bude žalovaná každý měsíc zasílat žalobci polovinu pravidelné měsíční splátky a pojištění hypotéčního úvěru podle smlouvy ze dne 28. 3. 2012. Od roku 2013 do roku 2021 žalovaná zaplatila žalobci na úvěr k darovací smlouvě částku 471 500 Kč.

3. Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně rozsudkem identifikovaným v záhlaví rozhodl tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že výlučným vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. [Anonymizováno], pozemku parc. č. [hodnota] – zahrada a pozemku parc. č. [hodnota] – trvalý travní porost, vše v katastrálním území [adresa], obec [adresa], je žalobce, zamítl (výrok I.), žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalovaná byla povinna vyklidit pozemek parc. č. [hodnota] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba rodinného domu č.p. [Anonymizováno], pozemek parc. č. [hodnota] – zahrada a pozemek parc. č. [hodnota] – trvalý travní porost, vše v katastrálním území [adresa], obec [adresa] a odevzdat tyto nemovitosti žalobci do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku, zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok III.). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že pro rozlišení, zda jde o smlouvu úplatnou či nikoliv, je rozhodující projev vůle smluvních stran v době, kdy byla smlouva uzavřena. V řízení bylo prokázáno, že kauzou smluvního vztahu účastníků byl závazek „něco dát, oproti závazku něco konat“. V daném případě se proto se nejedná o (bezúplatnou) darovací smlouvu podle § 2055 občanského zákoníku. V takovém případě bylo také vyloučeno domáhat se určení vlastnického práva k nemovitostem, jako způsob vyjádření důsledků jednostranného právního jednání vrácení (odvolání) daru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 645/2016). Právní vztah účastníků okresní soud vyhodnotil jako smlouvu nepojmenovanou (§ 1976 odst. 2 občanského zákoníku), která zahrnuje prvky smlouvy darovací a prvky smlouvy nepojmenované. Zavázala-li se žalovaná přispívat na úvěr, odpovídá tento její závazek spíše přistoupení k dluhu (podle § 1892 občanského zákoníku osoba, která přistupuje k dluhu, se stává spoludlužníkem a zavazuje se splácet úvěr společně s původním dlužníkem). Proto závazek žalované přispívat žalobci na úvěr nelze považovat za kupní smlouvu, neboť kupní smlouvou se převádí vlastnické právo k věci z prodávajícího na kupujícího za dohodnutou cenu. Hypotéční úvěr zřízený dva roky před darováním podílu na nemovitostech žalovaný ke koupi těchto nemovitostí nepoužil. Bližší podmínky nepojmenované smlouvy ohledně části, kterou se žalovaná zavázala hypotéční úvěr splácet, sjednány nebyly. Tedy ani podmínky odstoupení od této smlouvy. Okresní soud se proto zabýval tím, zda žalovaná porušila smlouvu podstatným způsobem ve smyslu § 2002 odst. 1 občanského zákoníku. A se zřetelem k okolnostem daného případu dospěl k závěru, že nikoli. Pro posouzení věci byl rozhodný úmysl stran v době uzavření nepojmenované smlouvy. K darování spoluvlastnického podílu nebyl žalovaný povinen, učinil tak dobrovolně. Darovací smlouvu uzavíral v době, kdy již v roce 2012 věděl, že žalovaná peníze nemá. Žalovaný sice tvrdil, že důvěřoval žalované, že případně prodá byt nebo bude mít příjem z pronájmu koupené nemovitosti k podnikání. To však bylo v květnu 2012. V lednu 2014 se rozhodl darovat podíl žalované za situace, kdy, jak tvrdil, mu žalovaná stále dlužila 900 000 Kč. Žalovaný se mohl a měl domáhat zaplacení této půjčky žalovanou, kterou by použil ideálně na splátku hypotéčního úvěru. Jestliže žalobce v roce 2012 žalované důvěřoval, že dluh zaplatí, ačkoli již v té době věděl, že peníze nemá, pak v roce 2014 mohl předvídat, že závazek na splátku hypotéky nemusí být žalovanou plněn. A také v roce 2014 žalovaná přispěla jen částkou 15 000 Kč a v roce 2016 nepřispěla žádnou splátkou. Okresní soud tedy uzavřel, že žalovaná porušila nepojmenovanou smlouvu tím, že od října 2021 žalovanému neplatí polovinu hypotéční splátky. Porušením smlouvy její závazek vůči žalobci nezanikl, tedy trvá. Žalobce však nebyl oprávněn od této smlouvy odstoupit, neboť s přihlédnutím ke všem okolnostem tohoto případu se o podstatné porušení smlouvy nejedná.

4. Proti všem výrokům okresního soudu podal žalobce odvolání. V odvolání uvedl, že se musí vymezit vůči úvaze okresního soudu o tom, že popsaný závazek žalované je přistoupením k dluhu podle § 1892 občanského zákoníku, neboť žalovaná s věřitelem v podobě Hypoteční banky, a.s. nejednala a svůj závazek vůči bance plnil i nadále žalobce v plné výši ze svého účtu. Okresní soud pak v napadeném rozsudku došel k závěru, že žalovaná tím, že v říjnu 2021 oznámila žalobci, že mu již nic na splátky hypotéky přispívat nebude, což dodržela, neporušila nepojmenovanou smlouvu z ledna 2014 podstatným způsobem ve smyslu ustanovení § 2002 odst. 1 občanského zákoníku. Žalobce totiž, dle slov okresního soudu, musel v lednu 2014 při uzavírání nepojmenované smlouvy vědět o tom, že žalovaná nemá peníze, což měl žalobce vědět už od roku 2012, takže mohl předvídat, že závazek na splátky hypotéky nemusí být žalovanou plněn. Žalovaná tedy sice smlouvu porušuje, ale nikoli podstatným způsobem, takže žalobce od smlouvy neodstoupil v souladu s právem a závazek žalované tudíž stále trvá. Žalobce neměl v rozhodné době, tedy v lednu 2014, žádnou indicii, která by mu napověděla, že žalovaná začne následně k plnění svých závazků přistupovat laxně, resp. že mu v říjnu 2021 (obratem po vyhlášení pro žalovanou zásadně nepříznivého rozsudku Okresního soudu v Karviné č.j. 21 C 10/2021-66) oznámí, že mu na hypotéku již nadále nic přispívat nebude. Dle žalobce tak je zcela evidentní, že žalovaná musela vědět (sama to i připustila), že by k převodu spoluvlastnického podílu na žalovanou nikdy nedošlo, pokud by žalobce věděl, že bude žalovaná porušovat svůj závazek s převodem esenciálně spojený, tj. závazek přispívat měsíčně polovinou na splátky hypotéky a jejího pojištění až do jejího celkového zaplacení (tj. dle plánu do roku 2037). Nepojmenovaná smlouva uzavřená mezi účastníky v lednu 2014 tak byla porušena podstatným způsobem. V návaznosti na výše uvedené žalobce dodal, že je přesvědčen o tom, že okresní soud na věc aplikoval nesprávná zákonná ustanovení. Žalobce trvá na tom, že se ze strany žalované jedná o podstatné porušování smlouvy a měl tak právo od předmětné smlouvy z ledna 2014 odstoupit jak dle § 1977 občanského zákoníku, tak dle § 1978 občanského zákoníku. Jestliže bylo okresním soudem vyhodnoceno, že jde o nepodstatné porušení smlouvy, měl žalobce (na rozdíl od obecné úpravy dle § 2002 odst. 1 občanského zákoníku) i tak dle § 1978 občanského zákoníku plné právo od smlouvy z ledna 2014 odstoupit. Lhůtu pro nápravu žalobce žalované poskytoval mlčky po řadu měsíců, nicméně žalovaná jí nevyužila, resp. porušovala svůj závazek každý měsíc stále dál a dál, tedy její prodlení od října 2021 trvalo. Přestože se žalobce domáhal změny napadeného rozsudku tak, aby bylo podané žalobě vyhověno, vymezil se i proti nákladovému výroku, neboť tento zjevně není v souladu s právem. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě vyhoví, tedy rozhodne o tom, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí a že je žalovaná povinna tyto vyklidit a rovněž žalované stanovil povinnost k náhradě nákladů celého řízení.

5. Žalovaná k odvolání uvedla, že se zcela ztotožňuje se závěrem okresního soudu, který vyhodnotil věc právně velmi pečlivě, objektivně, shromáždil potřebné skutkové informace a navržené důkazy, které svědomitě posoudil a vyhodnotil, a to jak jednotlivě, tak v jejich komplexitě. Žalobce na své jméno v minulosti uzavíral závazky s poměrně vysokým finančním plněním, částí přijatých plnění pak převáděl dle vlastních tvrzení na žalovanou. Mělo se jednat o částku 900 000 Kč, kterou dle vlastních tvrzení převedl na žalovanou jako půjčku a jejíž vrácení se dlouhá léta nijak nedomáhal, jednak o převedení spoluvlastnického podílu k nemovitostem, se kterýmžto úkonem spojuje závazek žalované k příspěvku na splácení úvěru. Žalovaná v obou řízeních předložila soudu v návaznosti na obsah výpisu z bankovního účtu přehled svých plateb na účet žalobce a tyto platby také právě s ohledem na stále další a další tvrzení žalobce rozčlenila do 2 kategorií – splátky dluhu a příspěvek na hypotéku. Jelikož však dle tvrzení žalobce žalovaná nepřipojovala k jednotlivým platbám poznámky pro příjemce plateb, určující důvod té které platby, žalobce cíleně zneužil této skutečnosti a v obou řízeních tvrdí, že právě na tento účel mu žalovaná nepřispěla ničím a pokud mu byly doručeny nějaké platby, tak se jednalo ze strany žalované o plnění z titulů výplaty mzdy, popř. odstupného a na splácení půjčky, popř. na splácení tvrzeného závazku o přispívání na splátky na hypoteční úvěr nebylo placeno nic. Žalobce tak vesele uplatňuje souběžně nárok na vrácení půjčky i nárok na příspěvek na hypotéku, výpadek žalované s platbami na hypotéku posoudil jako legitimní důvod k uplatnění institutu vrácení daru a vše směřuje k tomu, že na splátku půjčky nedostal doposud nic, na příspěvek na hypotéku taky nic, protože nelze určit, která platba byla na co, očekává nabytí výhradního vlastnictví k nemovitostem jako celku a peníze žalované v součtu téměř jednoho milionu korun si ponechá, poněvadž nelze rozklíčovat, na co vlastně byly určeny. Pokud by žalobce měl být úspěšný s žalobou na vrácení půjčky 900 000 Kč i na vrácení daru (nemovitostí), tak nelze z celkového řešení vynechat vrácení k rukám žalované již zmíněných plateb ve výši téměř jednoho milionu korun, které by tak byly placený nedůvodně, jelikož žalobce důvod jejich placení popírá a nesouhlasí s přiřazením plateb ani jednomu důvodu. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Okresní soud dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění okresního soudu, popsaná v bodech 7.-19. a shrnutá v bodech 21. a 22. odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá.

8. Obecně je třeba uvést, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí okresního soudu, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Povinností okresního soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti okresního soudu při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu okresní soud dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů okresním soudem může být proto považováno, pokud okresní soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li okresnímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017). V posuzované věci odvolací soud neshledal při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů ze strany okresního soudu žádné pochybení ve shora uvedeném směru, proto také neshledal na vyhodnocení výsledků dokazování okresním soudem nic excesivního a nespatřoval důvod dokazování opakovat či doplňovat.

9. Po právní stránce je projednávanou věc třeba posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.).

10. Odvolací soud souhlasí s okresním soudem, že účastníci dne 5. 2. 2014 uzavřeli tzv. nepojmenovanou smlouvu podle § 1747 odst. 2 o. z., protože současně s písemnou „darovací smlouvou“, podle které žalobce daroval žalované spoluvlastnický podíl na nemovitostech o velikosti jedné poloviny, uzavřeli ústní smlouvu, podle které bude žalovaná přispívat žalobci na splátky hypotéky jednu polovinu měsíčně. Je zřejmé, že se jedná o jednu smlouvu, byť částečně písemnou a částečně ústní, protože pokud by žalobce nepřevedl na žalovanou spoluvlastnického podílu na nemovitostech, žalovaná by se nezavázala přispívat žalobci na splátky hypotéky jednu polovinu měsíčně, resp. pokud by se žalovaná nezavázala přispívat žalobci na splátky hypotéky jednu polovinu měsíčně, žalobce by nepřevedl na žalovanou spoluvlastnického podílu na nemovitostech. Zde se odvolací soud neztotožňuje se závěrem okresního soudu, že zavázala-li se žalovaná přispívat na úvěr, odpovídá tento její závazek spíše přistoupení k dluhu ve smyslu podle § 1892 o. z., protože žalovaná nejednala (neujednala) s věřitelem ([právnická osoba].), že bude plnit místo dlužníka (žalobce), ale že žalobci (dlužníku) bude přispívat na splácení dluhu (úvěru), což by odpovídalo opatření plnění podle § 1889 o. z., avšak na dále uvedených závěrech odvolacího soudu to ničeho nemění. Naopak se odvolací soud ztotožňuje se závěrem okresního soudu, že bližší podmínky nepojmenované smlouvy ohledně části, kterou se žalovaná zavázala přispívat žalobci na splátky hypotéky jednu polovinu měsíčně, sjednány nebyly. Tedy ani podmínky odstoupení od této smlouvy.

11. Odvolací soud však nesouhlasí s okresním soudem, že odstoupení od předmětné nepojmenované smlouvy se má řídit ustanovením § 2001 a násl. o. z. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 11. 2022 sp. zn. 23 Cdo 2541/2021 přijal a odůvodnil závěr – Ustanovení § 1977 o. z. představuje speciální úpravu k obecné právní úpravě odstoupení od smlouvy obsažené v § 2002 a násl. o. z., jež umožňuje odstoupit od smlouvy při porušení smlouvy podstatným způsobem. Na rozdíl od obecné úpravy reaguje toliko na jeden specifický druh porušení smlouvy podstatným způsobem, a to prodlením dlužníka. Nelze proto odhlížet rovněž od úzké provázanosti s následujícím ustanovením občanského zákoníku (§ 1978 o. z.), které zakotvuje právo od smlouvy odstoupit i z důvodu prodlení nepodstatného [v literatuře podrobněji srov. např. Šilhán, J. in: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 1096 – 1102]. Účelem ustanovení § 1977 a § 1978 o. z. je tedy zcela nepochybně ochrana věřitele spočívající v jeho možnosti jednostranně (tj. bez souhlasu druhé strany) se vyvázat z (nefunkčního) smluvního závazku při porušování smlouvy prodlením dlužníka. Žalobce svůj závazek z nepojmenované smlouvy splnil, když převedl na žalovanou spoluvlastnického podílu na nemovitostech, žalovaná však svůj závazek z nepojmenované smlouvy nesplnila, když přestala přispívat na splátky hypotéky jednu polovinu měsíčně od října 2021. Odvolací soud považuje tvrzení žalované, že přestala hradit splátky hypotéky jednou polovinu měsíčně, protože si spočítala, že jednu polovinu hypotéky již uhradila (900 000 Kč + jednotlivé splátky cca 200 000 Kč) za ryze účelové, protože věděla (musela vědět), že předmětnou hypotéku (úvěr) netvoří toliko jistina (2 300 000 Kč), ale i úroky z úvěru, pojištění úvěru a další poplatky s úvěrem spojené, kdy splátky měly být po dobu 25 let, tedy polovina hypotéky není částka 1 150 000 Kč. Žalovaná se tím, že přestala přispívat na splátky hypotéky jednu polovinu měsíčně od října 2021, dostala do prodlení s plněním svého závazku, a proto mohl žalobce od nepojmenované smlouvy odstoupit podle § 1977 a násl. o. z. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. 31 Cdo 3823/2023 přijal a odůvodnil závěr – Velký senát proto uzavírá, že při podstatném prodlení dlužníka záleží na věřiteli, zda od smlouvy odstoupí za podmínek pro podstatné prodlení (§ 1977 o. z.), nebo pro nepodstatné prodlení (§ 1978 a 1979 o. z.). Marným uplynutím lhůty bez zbytečného odkladu podle § 1977 o. z. věřitel ztrácí možnost odstoupit od smlouvy za podmínek pro podstatné prodlení. Pokud prodlení dlužníka stále trvá, může věřitel i nadále od smlouvy odstoupit za podmínek pro nepodstatné prodlení. Oznámí-li v takovém případě dlužníku, že odstupuje od smlouvy, aniž mu předtím poskytl dodatečnou lhůtu ke splnění, účinky odstoupení od smlouvy nastanou teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné lhůty, která měla být dlužníku poskytnuta ke splnění povinnosti. Její běh počíná okamžikem, kdy se odstoupení dostalo do dispoziční sféry dlužníka. Žalovaná přestala přispívat na splátky hypotéky jednu polovinu měsíčně od října 2021, žalobce však odstoupil od smlouvy až dopisem ze dne 11. 8. 2022, tedy nikoliv „bez zbytečného odkladu“ (jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2021 sp. zn. 33 Cdo 2488/2020), proto žalobce mohl od nepojmenované smlouvy odstoupit již pouze podle § 1978 a § 1979 o. z., když prodlení žalované v období VIII./2022 stále trvalo (žalovaná nehradila žalobci jednu polovinu splátky hypotéky měsíčně). Žalobce sice žalované neposkytl dodatečnou lhůtu ke splnění (znovu hrazení jedné poloviny splátky hypotéky měsíčně) ve smyslu § 1979 věta druhá o. z., avšak žalovaná již žádnou další jednu polovinu splátky hypotéky měsíčně neuhradila. Účinky odstoupení od nepojmenované smlouvy tak nastaly teprve po marném uplynutí přiměřené dodatečné jednoměsíční lhůty, která měla být žalované poskytnuta ke splnění povinnosti znovu hrazení jedné poloviny splátky hypotéky měsíčně, a její běh počal okamžikem, kdy se odstoupení od nepojmenované smlouvy dostalo do dispoziční sféry žalované. Odvolací soud považuje lhůtu jednoho měsíce za přiměřenou lhůtu, když žalovaná měla hradit žalobci jednu polovinu splátky hypotéky měsíčně. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že odstoupení od smlouvy znamená odpadnutí právního důvodu pro plnění smlouvy, a účastníci se tedy musí vypořádat podle úpravy bezdůvodného obohacení, tzn., že plnila-li žalovaná, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co dosud plnila. Vzhledem k výše uvedenému byl výrok I. rozsudku okresního soudu (soudu prvního stupně) odvolacím soudem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněn tak, že se určuje, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. [hodnota] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. [Anonymizováno], pozemku parc. č. [hodnota] – zahrada a pozemku parc. č. [hodnota] – trvalý travní porost, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. [hodnota] pro katastrální území a obec [adresa] u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, katastrálního pracoviště [adresa].

12. Dále žalovaná užívala (užívá) předmětné nemovitosti z titulu podílového spoluvlastnictví, jelikož odstoupením od nepojmenované smlouvy se žalobce stal výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí, může se domáhat vyklizení předmětných nemovitostí, neboť nyní (po odstoupení žalobce nepojmenované smlouvy) užívá žalovaná předmětné nemovitosti bez právního titulu (např. nájemní smlouvy). Žalobce se tak v souladu s § 1040 odst. 1 o. z. mohl domáhat ochrany svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, když žalovaná dosud nepředala žalobci předmětné nemovitosti. Vzhledem k výše uvedenému byl výrok II. rozsudku okresního soudu (soudu prvního stupně) odvolacím soudem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněn tak, že žalovaná je povinna vyklidit pozemek parc. č. [hodnota] – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. [Anonymizováno], pozemek parc. č. [hodnota] – zahrada a pozemek parc. č. [hodnota] – trvalý travní porost, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. [hodnota] pro katastrální území a obec [adresa] u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, katastrálního pracoviště [adresa] a odevzdat tyto nemovitosti žalobci do 15 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku, když lhůtu stanovil dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., neboť k jiné lhůtě neshledal důvodu.

13. O náhradě nákladů řízení účastníků před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto výrokem III. tohoto rozsudku v souladu s § 224 odst. 1, odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce byl v řízení plně procesně úspěšný, jelikož však osobně žalobci ke dni rozhodování odvolacího soudu žádné odůvodněné a prokazatelné náklady řízení, dle obsahu spisu, nevznikly, rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

14. O náhradě nákladů řízení České republiky za náklady řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto výrokem IV. tohoto rozsudku v souladu s § 224 odst. 1, odst. 2 ve spojení s § 149 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce byl v řízení plně procesně úspěšný, byly mu tak přiznány účelně vynaložené náklady řízení, a žalovaná je proto povinna zaplatit státu odměnu a náhradu hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce. Jelikož dosud však tato nebyla vyúčtována, bude proto výše nákladů a podmínky splatnosti určeny samostatným usnesením okresního soudu v souladu s § 211 ve spojení s § 155 odst. 1 věta druhá za středníkem o. s. ř.

15. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce byl v řízení osvobozen od placení soudních poplatků usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 3. 11. 2022, č.j. 25 C 128/2022-268, odvolací soud výrokem V. tohoto rozsudku přenesl povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 20 000 Kč (2x položka 4 bod 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků a 2x položka 22 bod 1 písm. b) ve spojení s položkou 4 bod 1 písm. a) sazebníku soudních poplatků) na žalovanou v souladu s § 2 odst. 3, odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ve lhůtě podle § 7 odst. 1 tohoto zákona.