16 Co 12/2025 - 234

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] proti žalovanému: [Jméno žalovaného]“, IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupená opatrovníkem [Jméno opatrovníka] sídlem [Adresa opatrovníka] o 118 560 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. října 2024, č. j. 38 C 44/2023-210, ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 14. listopadu 2024, č.j. 38 C 44/2023-216, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů spočívajících v odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného opatrovníka žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Bruntále dne 8. 3. 2023 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 118 560 Kč se zákonným úrokem z prodlení s tím, že uspokojil splatné mzdové nároky zaměstnankyň žalovaného [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] z důvodu insolvence žalovaného. Svůj návrh odůvodnil tím, že insolvenční řízení žalovaného bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2022 zastaveno a žalobce tak má právo na uhrazení finančních prostředků vyplacených zaměstnancům žalovaného podle § 14 odst. 2 zákona č. 118/2020 Sb., žalovaný však přes výzvu neuhradil ničeho.

2. Žalovaný žalobu neuznal a navrhl její zamítnutí. Na svou obranu uvedl, že finanční prostředky neměl žalobce nikdy vyplatit, a to z následujících důvodů – jednak nárok na úhradu mzdy zaměstnankyním vůbec nevznikl, protože práci pro žalovaného vůbec neodváděly, do práce nechodily, práci nikdo nezadával a toto nikdo neřešil. Dále nebyly ani splněny podmínky insolvenční, návrh byl nedůvodný, a nebyla ani splněna podmínka, že by žalobce vyzval žalovaného, protože v té době již žalovaný neměl statutárního zástupce, tedy osobu oprávněnou za ni jednat.

3. Okresní soud v Bruntále jako soud prvního stupně rozsudkem identifikovaným v záhlaví zavázal žalovaného zaplatit žalobci 118 560 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 118 560 Kč od 25. 2. 2023 do zaplacení (výrok I.), zavázal žalovaného zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Bruntále soudní poplatek ve výši 5 928 Kč (výrok II.), zavázal žalovaného zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Bruntále náklady státu ve výši 806 Kč (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Doplňujícím usnesením pak zavázal žalovaného zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Bruntále náklady státu ve výši 1 516 Kč (výrok V.). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že žalobce postupoval v souladu se zákonem č. 118/2000 Sb. o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, když zaměstnankyně požádaly žalobce o vyplacení mzdových nároků a současně bylo prokázáno, že žalovaný jako zaměstnavatel byl v platební neschopnosti, když podle § 3 odst. 1 písm. c) výše uvedeného zákona č. 118/2000 Sb. bylo dne 4. 5. 2021 zahájeno insolvenční řízení Krajským soudem v Ostravě. Žalobce pak podle § 7 zákona č. 118/2000 Sb. vyzval žalovaného k předložení písemného seznamu dlužných mzdových nároků všech svých zaměstnanců za období od 1. 2. 2021 do 31. 8. 2021 výzvou, která byla žalovanému doručena do datové schránky dne 11. 6. 2021 a do datové schránky se přihlásila oprávněná osoba. Vzhledem k tomu, že žalovaný jako zaměstnavatel nepostupoval v souladu s touto výzvou, postupoval žalobce podle § 9 odst. 4 zákona č. 118/2000 Sb. a přiznal zaměstnankyním měsíční mzdové nároky ve výši částek rovnající se minimální mzdě. [jméno FO], [jméno FO] tak byla za měsíce únor, březen a duben 2021 přiznána mzda ve výši 11 248 Kč měsíčně a z této mzdy byly odvedeny odvody na sociální pojištění, zdravotní pojištění a daně z příjmu. U zaměstnankyně [jméno FO] se pak jednalo o nárok v rozsahu jejího úvazku 0,6 při 24 hodinách týdně a byla jí přiznána za únor, březen a duben 2021 mzda ve výši 6 736 Kč s odvody na sociálním a zdravotním pojištění a daň z příjmu. Insolvenční řízení bylo pak ukončeno usnesením z 26. 8. 2022, kdy insolvenční návrh navrhovatelek byl odmítnut. Podle § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 118/2000 Sb. tak žalovanému vznikla povinnost uhradit [anonymizováno] finanční prostředky, které byly vyplaceny zaměstnancům a částky odpovídající srážkám a odvodům, které byly odvedeny podle zvláštních předpisů, neboť o insolvenčním návrhu bylo rozhodnuto jinak než vydáním rozhodnutí o úpadku. Žalobce proto vyzval žalovaného k úhradě mzdových nároků srážek a odvodů dopisem ze dne 6. 2. 2023 do 15 dnů od doručení výzvy, která byla žalovanému doručena dne 6. 2. 2023. Žalovaný tak neučinil a okresní soud dospěl k závěru, že nárok žalobce je zcela po právu a žalobě v celém rozsahu vyhověl. Pokud se jedná o úroky z prodlení má na ně v zákonné výši dané nařízením vlády č. 351/2018 Sb. žalobce nárok, když výzva k zaplacení finančních prostředků vyplacených zaměstnancům a odvodů, které žalobce odvedl podle zvláštních předpisů, byla žalovanému doručena dne 6. 2. 2023 a žalovaný byl povinen zaplatit do 15 dnů od této výzvy, tj. do 21. 2. 2023 a od 22. 2. 2023 je v prodlení. Pokud jde o námitky žalovaného, tak okresní soud dospěl k závěru, že pokud jde o námitku, že žalovaný neměl statutární orgán, který by byl oprávněn za něj jednat, tak okresní soud odkázal na výpis z rejstříku ústavů, z nějž vyplývá, že k zápisu změny na pozici ředitele, statutárního orgánu ústavu došlo až dnem 24. 6. 2021, zatímco výzva podle § 7 zákona č. 118/2000 Sb. byla žalovanému doručena dne 11. 6. 2021 a byla do datové schránky doručena tím, že se přihlásila oprávněna osoba za ústav jednat. Za této situace tedy žalobce nemohl mít žádnou pochybnost o tom, že statutární orgán zapsaný v rejstříku ústavu není oprávněn za žalovaného jednat a že výzvu nemá kdo splnit. Dále pak postupoval v souladu se zákonem č. 118/2000 Sb. tedy podle § 9 odst. 4 a přiznal mzdové nároky pouze ve výši rovnající se minimální mzdě. Pokud pak jde o námitku, že zaměstnankyně nekonaly fakticky pro žalovaného žádnou práci, a tedy nevznikl nárok na mzdu pak v tomto směru neměl žalobce nejmenší pochybnost o tom, že zaměstnankyně jsou zaměstnanci žalovaného, a to na základě předložených pracovních smluv a dohod o pracovní činnosti, dále předložených výpovědních lístků, okamžitého zrušení pracovního poměru k datu 19. 4. 2021 a i další dokladu vystavených žalovaným, a to potvrzení o zaměstnání pro všechny 3 zaměstnankyně na dobu zaměstnání od 1. 7. 2020 k 19. 4. 2021 a rovněž pak tyto skutečnosti vyplývaly ze sdělení [anonymizováno], který potvrdil, že všechny 3 zaměstnankyně byly účastny nemocenského pojištění jako zaměstnanci u žalovaného v období od 1. 7. 2020 do 19. 4. 2021 a rovněž také z evidenčního listu důchodového pojištění, kdy tyto skutečnosti tedy o době důchodového pojištění z tohoto evidenčního listu vyplývají. Okresní soud tak dospěl k závěru, že pro posouzení daného nároku není podstatné, zda žalovaný přiděloval zaměstnankyním práci a ty ji plně konaly, neboť tyto skutečnosti úřad práce nepřezkoumává, naopak dle názoru soudu postupoval přesně podle zákona č. 118/2000 Sb. a oprávněně vyplatil zaměstnankyním žalované finanční prostředky a provedl odpovídající srážky. Pokud jde o poslední námitku, tedy že žalovaný nebyl nikdy v úpadku, a tudíž nejsou splněny podmínky zákona č. 118/2000 Sb., tak v tomto směru soud odkazuje na ustanovení § 3 písm. c) tohoto zákona, kdy zaměstnavatel je v platební neschopnosti, jestliže neuspokojil splatné mzdové nároky zaměstnanců a dnem následujícím po dni, kdy bylo oznámeno zahájení insolvenčního řízení příslušným soudem v České republice. Zahájení insolvenčního řízení na návrh zaměstnankyň bylo Krajským soudem v Ostravě oznámeno 4. 5. 2021, kdy byl také podán návrh zaměstnankyněmi na Krajský soud v Ostravě. Skutečnost, že o insolvenčním návrhu pak bylo rozhodnuto jinak než vydáním rozhodnutí o úpadku, je pak skutečností, na kterou pamatuje § 12 odst. 2 písm. a) zákona č. 118/2000 Sb., a tato skutečnost je důvodem, pro který může žalobce požadovat po žalovaném finanční prostředky, které zaměstnancům vyplatil podle tohoto zákona a částky odpovídající srážkám a odvodům, které odvedl podle zvláštních právních předpisů. Pokud jde o námitku žalovaného, že zaměstnankyně fakticky práci pro žalovaného nekonaly, a tedy neměly nárok na mzdu, pak okresní soud dospěl k závěru, že tato je nedůvodná. Slyšené zaměstnankyně uvedly, že měly pracovat v provozovně v [adresa], a to ve shodně je i se slyšenou svědkyní [tituly před jménem] [jméno FO], kdy tato provozovna nebyla nikdy uvedena do provozu a paní [jméno FO] zaměstnankyním zadávala práci, kdy si měly doma hledat recepty a zkoušet je. Po dobu, kdy v ústavu fungovala paní [jméno FO], zaměstnankyně s ní měly schůzky, připravovaly si recepty, zkoušely si je doma ze svých surovin. Následně však paní [jméno FO] v ústavu přestala působit a zaměstnankyně neznaly osobu, která by se o ně starala, přidělovala jim práci, kontrolovala je, a která by s nimi komunikovala. Touto osobou se až následně stala [tituly před jménem] [jméno FO], dříve [Anonymizováno]. Ta je oslovila s pozváním na schůzku dne 3. 3. 2021. Na této schůzce měly prokazovat, že pracovaly. Okresní soud dospěl k závěru, že podle § 38 odst. 1 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů. Z výpovědi zaměstnankyň žalovaného, ale i [tituly před jménem] [jméno FO] vyplývá, že tyto povinnosti žalovaný jako zaměstnavatel zřejmě od listopadu 2020 neplnil, a to poté, co z ústavu odešla paní [jméno FO]. Zaměstnankyním nebyla přidělována práce, nebyla kontrolována, nebyly jim vytvořeny podmínky pro plnění pracovních úkolů, když jim nebyly dány žádné pracovní pomůcky, nebyly jim dány žádné suroviny, ze kterých by mohly výrobky vyrábět, neměly doma vytvořené prostory pro to, aby výrobky mohly tvořit. Za této situace se tedy jednalo o překážky na straně zaměstnavatele v práci podle § 208 zákoníku práce a za to přísluší zaměstnankyním náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku. Je evidentní, že zaměstnankyně byly připraveny práci konat, avšak tato práce jim ze strany zaměstnavatele nebyla přidělována. Podle ustálené judikatury pak zaměstnanec není povinen přidělování práce po zaměstnavateli vyžadovat. Pokud tedy žalovaný nepřiděloval v listopadu nebo v prosinci 2020 a dále pak v lednu a únoru 2021 zaměstnankyním práci, tyto žádnou práci nekonaly, protože ani neznaly osobu, která by za žalovaného jednala a vystupovala po odchodu paní [jméno FO], jedná se o překážky v práci na straně zaměstnavatele, za které přísluší zaměstnankyním náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Pokud jde o schůzku, kterou iniciovala [tituly před jménem] [jméno FO] dne 3. 3. 2021 a na kterou se zaměstnankyně z důvodu Covidu nedostavily, pak v tomto případě se nejednalo o výzvu k nástupu do zaměstnání ani o výzvu, kterou by zaměstnankyním začala být přidělována práce. Na základě této výzvy chtěla [tituly před jménem] [jméno FO] pouze ověřit, že zaměstnankyně práci konaly. K tíži zaměstnance pak nemůže být situace, kdy zaměstnavatel je nečinný, práci nepřiděluje, nemá prostory, ve kterých by zaměstnankyně sjednanou práci mohly vykonávat, nezajímá se o ně, není u něj žádná osoba, která by byla odpovědná za přidělování práce, kontrolu, komunikaci se zaměstnanci.

4. Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný odvolání. V odvolání uvedl, že v dané věci se již jedná o druhé rozhodování okresního soudu poté, kdy prvotní rozsudek byl z podnětu odvolání žalovaného odvolacím soudem zrušen. V rámci dalšího projednání se měl okresní soud zabývat tím, zdali zaměstnankyním, kterým žalobce zaplatil uplatněné mzdové nároky za měsíce únor až duben 2021, vůbec na tyto mzdové nároky vznikl nárok. Okresní soud doplnil své dokazování především o výslechy svědkyň, a to tedy bývalých zaměstnankyň žalované a dále pak [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalovaný především nemůže souhlasit se závěrem okresního soudu, kdy za klíčové informace považuje žalovaný ty, které uvedly tři bývalé zaměstnankyně. Všechny tři shodně popsaly, že věděly, jakou práci budou dělat. V podstatě šlo o velmi pohodovou práci, kdy měly shánět recepty, zkoušet si vyrábět vzorky. Je pravdou, že je vlastně nikdo moc nekontroloval, nicméně je zcela nesporné, že náplň své práce věděly. Je sice pravdou, že v určité chvíli kontrola ze strany nadřízené paní [jméno FO], která za žalovaného ve věci jednala, byla v podstatě minimální, ale to přece nemůže znamenat, že zaměstnankyně přestanou práci bez souhlasu zaměstnavatele vykonávat. A k tomu právě došlo. Svědkyně [příjmení] mj. uvedla: „V roce 2021 nám už nic nevyplatili. My jsme nic nevyráběly, protože nám pořád říkali, že to ještě není zařízené. My jsme v roce 2021 asi nedokládaly naše výrobky. My jsme začaly řešit naše mzdy. Myslím si, že jsme nic nevyráběly, ale nevím.“ Svědkyně tedy potvrdila, že se prostě samy od sebe rozhodly, že od ledna 2021 nebudou pracovat. Okolnosti přitom pro ně nebyly nikterak jiné, protože i před lednem 2021 platilo, že provozovna, kde měly pracovat, ještě nebyla hotová, a tak měly všechny pokyn pracovat z domu. Platí přitom, že nikdo jim nedal pokyn, že nemají dělat to, co dělaly doposud. Svědkyně [jméno FO] víceméně potvrdila výpověď svědkyně [příjmení], když mj. uvedla: „Já jsem pekla doma a nosila to na ochutnávku. Pekla jsem ze svých peněz. Měly jsme si nechávat ústřižky, že nám to bude proplaceno, ale nikdy nám to proplaceno nebylo. Když nám pak přestaly vyplácet mzdu, tak jsme přestaly vyrábět výrobky.“ Svědkyně tedy sama přiznává, že od počátku jim nikdo neproplácel náklady na přípravu vzorků. Platí tedy, že v lednu 2021 se v tomto směru nijak nezměnila situace a tahle okolnost nemohla být důvodem pro to, aby nepracovaly. Svědkyně také potvrdila, že z vlastního rozhodnutí se rozhodla přestat vzorky vyrábět. Důvod, který označila, a sice, že jí nebyla proplácena mzda, není legitimním důvodem pro to, aby zaměstnanec nepracoval. Je to toliko legitimním důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru. K tomu však v té době vůbec nedošlo. Všechny tři svědkyně pak shodně přiznaly, že s novou nadřízenou [tituly před jménem] [jméno FO] odmítaly spolupracovat a odmítly jí jakkoliv doložit, jakou práci pro žalovaného v požadovaném období odvedly. Je tedy nesprávným skutkovým zjištěním okresního soudu, pokud uzavřel, že zaměstnankyním nebyla přidělovaná práce. Ostatně ani okresní soud zjevně v této záležitosti nemá jasno, když současně doplnil, že nebyla přidělována práce a že nebyla kontrolovaná. To jsou totiž dvě zcela odlišné záležitosti. Pokud nebyla práce kontrolována, znamená to současně, že práce byla přidělována, byť tedy bez následné kontroly. Žalovaný má však za to, že práce přidělována byla, a to hned na začátku pracovních poměrů a od té doby se na věci nic nezměnilo. Změnil se jen přístup žalovaného, který najednou prostřednictvím [tituly před jménem] [jméno FO] žádal doložení toho, co bylo odpracováno. To ovšem znamenalo pro zaměstnankyně, že by skutečně musely dokládat svou práci, což byl zjevně pro ně problém s ohledem na jejich odmítavý přístup cokoliv doložit. Jelikož tedy nebyly schopny žalovanému cokoliv doložit, žalovaný se rozhodl, že na mzdu nemají nárok, jelikož ta náleží jen tomu zaměstnanci, který svou práci vykoná. Pokud okresní soud po zjištěném skutkovém stavu věc právně posoudil tak, že zaměstnankyně měly nárok na proplacení náhrady mzdy z důvodů překážek na straně zaměstnavatele, a že tedy žalobce má právo nárokovat proplacení mzdové nároky po žalovaném, jedná se o nesprávné právní posouzení. Jak totiž bylo zjištěno, nejednalo se o žádné překážky na straně zaměstnavatele, nýbrž o nečinnost zaměstnankyň, které se samy rozhodly, že již nebudou pracovat. Je přitom zcela irelevantní, z jakého důvodu tak učinily, protože klíčový je následek jejich rozhodnutí. Ten je takový, že svou práci nevykonaly čistě z důvodů na jejich straně. Žalovaný může jen znovu zopakovat, že zaměstnankyně svou práci přestaly vykonávat, aniž by k tomu zavdal legitimní příčinu žalovaný. Nad rámec shora uvedené odvolací argumentace dále žalovaný namítá, že žalobce nedodržel postup dle § 7 zákona č. 118/2000 Sb., jelikož v době, kdy žalobce žalovanému doručoval písemnou výzvu k předložení seznamu dlužných mzdových nároků za rozhodné období, žalovaný neměl žádnou oprávněnou osobu za něj jednat. Nikdy tedy nemohly nastat citovaným zákonem předpokládané účinky a regresní nároky žalobce vůči žalovanému se nemohly stát splatnými. Žalovaný si uvědomuje, že odvolací soud se již touto odvolací argumentací zabýval, nicméně z opatrnosti je žalovaný namítá opětovně. S ohledem na vše shora uvedené žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítne a zaváže žalobce k náhradě nákladů řízení před okresním soudem i před soudem odvolacím.

5. Žalobce k odvolání uvedl, že jej spatřuje jako nedůvodné a plně se ztotožňuje se závěry okresního soudu uvedené v rozsudku, přičemž dle jeho názoru byl skutkový stav okresním soudem zjištěn dostatečně a tento byl také okresním soudem správně právně posouzen. Žalobce závěrem navrhl, aby odvolací soud napadené rozhodnutí potvrdil, kdy náhrady nákladů odvolacího řízení se výslovně vzdal.

6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Předně je třeba uvést, že se jedná již o druhé rozhodnutí okresního soudu, když jeho předcházející rozsudek ze dne 15. 6. 2023, č.j. 38 C 44/2023-146, kterým bylo žalobě zcela vyhověno, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 15. 11. 2023, č. j. 16 Co 150/2023-163, když s ohledem na svůj jiný právní názor neprovedl dostatečné dokazování (k tvrzení žalovaného, že zaměstnankyním žalovaného [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] v únoru 2021, březnu 2021 a dubnu 2021 nevznikly mzdové nároky vůči žalovanému).

8. Okresní soud doplnil dokazování a dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění okresního soudu, popsaná v bodech 3.-5., 14.-19. odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá.

9. Obecně je třeba uvést, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí okresního soudu, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, kdy povinností (okresního) soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti okresního soudu při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu okresní soud dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů okresního soudu může být proto považováno pouze, pokud okresní soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají, ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li okresnímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).

10. V posuzované věci odvolací soud neshledal při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů ze strany okresního soudu žádné pochybení ve shora uvedeném směru, což platí i pro neprovedení dalších navržených důkazů (zvukový záznam z jednání zaměstnankyň žalovaného s [tituly před jménem] [jméno FO]) pro nadbytečnost, byť v odůvodnění napadeného rozsudku to okresní soud výslovně neuvedl. Odvolací soud proto neshledal na vyhodnocení výsledků dokazování okresním soudem nic excesivního.

11. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění do 30. 6. 2023 (dále jen zákon č. 118/2000 Sb.), podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 30. 9. 2023 (dále jen zákoník práce), kdy odvolací soud se ztotožňuje (vyjma níže uvedené výhrady) s právními závěry okresního soudu, jak jsou popsaná v bodech 20.-22. odůvodnění napadeného rozsudku, která byla reprodukována shora, a pro stručnost na ně odkazuje.

12. Odvolání žalovaného je toliko polemikou se závěry okresního soudu, kdy okresní soud se správně zabýval tvrzením žalovaného, že zaměstnankyním žalovaného ([jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]) v únoru 2021, březnu 2021 a dubnu 2021 nevznikly mzdové nároky vůči žalovanému, protože na žalobce v souladu s § 11 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb. mohly přejít toliko ke dni 4. 5. 2021 existující mzdové nároky zaměstnankyň žalovaného, a následně pak mohla vzniknout povinnost žalovaného uhradit žalobci finanční prostředky vyplacené zaměstnankyním žalovaného podle zákona č. 118/2000 Sb. a částky odpovídající srážkám a odvodům, které žalobce za ně odvedl podle zvláštních právních předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2501/2015). Již jen z výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO] vyplývá, že žalovaný nejen v rozhodném období (II./2021 – IV./2021) zaměstnankyním žalovaného ([jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]) nepřiděloval práci dle pracovní smlouvy, resp. dohody o pracovní činnosti. Zaměstnankyně žalovaného ([jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]) měly pracovat jako cukrářky anebo kosmetičky na provozně žalovaného v [adresa], kdy tato nebyla do konce rozhodného období (IV./2021) zrekonstruována, resp. otevřena. Skutečnost, že žalovaný prostřednictvím paní [jméno FO] vyzval zaměstnankyně žalovaného ([jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]), aby si do doby otevření provozovny v [adresa] doma hledaly recepty na zákusky, zkoušely si je a vzájemně si posílaly fotky výrobků, rozhodně nelze považovat za přidělování práce zaměstnavatelem (žalovaným) dle pracovní smlouvy, resp. dohody o pracovní činnosti ve smyslu § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Proto skutečnost, že zaměstnankyně žalovaného ([jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]) v rozhodném období (II./2021 – IV./2021) nevykonaly pro žalovaného žádnou práci, neznamená, že jim nevznikly mzdové nároky vůči žalovanému (viz rozsudek Nejvyššího soudu 16. 6. 2016 ze dne 21 Cdo 3526/2015 – Přestal-li zaměstnavatel v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat zaměstnanci práci, ačkoliv zaměstnanec byl připraven práci konat, je zaměstnanec povinen znovu nastoupit do práce poté, co jej zaměstnavatel k tomu vyzval a vyjádřil tak ochotu zaměstnanci práci opět přidělovat. Není proto porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, jestliže se zaměstnanec, kterému zaměstnavatel nepřiděloval práci podle pracovní smlouvy a kterého zaměstnavatel nevyzval k opětovnému nástupu do práce, nedostavil do zaměstnání, nedožadoval se přidělení práce a po dobu trvání této překážky na straně zaměstnavatele se na pracovišti nezdržoval.). Případný zvukový záznam z jednání zaměstnankyň žalovaného s [tituly před jménem] [jméno FO], kde měly zaměstnankyně žalovaného ([jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]) uvést, že práci nekonaly, je tak irrelevantní. Výzva k dostavení se do [adresa] taktéž není řádnou výzvou k nastoupení do práce, protože provozovna v [adresa] stále nebyla otevřena. Po celé, nejen rozhodné období (II./2021 – IV./2021), se tak jednalo o překážky na straně zaměstnavatele (žalovaného) ve smyslu § 208 zákoníku práce, za které náleží zaměstnankyním ([jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]) náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku.

13. Skutečnost, že žalovaný neměl od 19. 5. 2021 do 27. 4. 2022 statutární orgán (ředitele) a výzva žalobce ze dne 10. 6. 2021 tak nemohla být žalovanému řádně doručena, není v projednávané věci rozhodná. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 118/2000 Sb. sice žalobce musí vyzvat zaměstnavatele, aby předložil písemný seznam dlužných mzdových nároků všech svých zaměstnanců za rozhodné období, avšak podle § 9 odst. 4 zákona č. 118/2000 Sb. i když zaměstnavatel nesplní povinnosti uvedené v § 7 a zaměstnanec při uplatnění mzdových nároků nepředloží doklady, které jejich výši prokazatelně osvědčují, žalobce rozhodne a přizná zaměstnanci měsíční mzdový nárok ve výši částky rovnající se minimální mzdě platné ke dni podání insolvenčního návrhu. Jinak řečeno, žalobce musí konat (přiznat zaměstnanci měsíční mzdový nárok ve výši částky rovnající se minimální mzdě platné ke dni podání insolvenčního návrhu) i bez součinnosti (nečinnosti) zaměstnavatele, tedy bez ohledu na to, zda má či nemá statutární orgán. Skutečnost, zda zaměstnavatel (zde žalovaný) měl v době výzvy statutární orgán, by měla vliv, pokud by se žalobce domáhal vrácení vyplacených a odvedených finančních prostředků včetně úroků z prodlení podle § 13 zákona č. 118/2000 Sb. Tedy jestliže byly zaměstnanci přiznány a poskytnuty na základě nesprávného vykázání (aktivního jednání osoby jednající za zaměstnavatele) dlužných mzdových nároků zaměstnavatelem nebo jestliže byly poskytnuty z tohoto důvodu v částce vyšší, než zaměstnanci náležely. Což však není tento případ, když na výzvu žalobce ze dne 10. 6. 2021 nebylo ze strany žalovaného nikterak reagováno (navíc řízení podle § 13 zákona č. 118/2000 Sb. je řízením správním, a nikoliv řízením soudním). Odvolací soud tak setrvá na svém stanovisku, jak jej prezentoval v předcházejícím kasačním usnesení ze dne 15. 11. 2023, č. j. 16 Co 150/2023-163.

14. Vzhledem ke všemu výše uvedenému byl rozsudek okresního soudu (soudu prvního stupně) shledán ve výroku ve věci samé jako věcně správný a jako takový byl v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrzen, včetně jeho nákladové části, která odpovídá výsledku sporu, kdy v podrobnostech odvolací soud odkazuje na body 24., 25. a 26. odůvodnění rozsudku okresního soudu, jakož i na odůvodnění doplňujícího usnesení.

15. O náhradě nákladů účastníků za odvolací řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce byl v odvolacím řízení zcela procesně úspěšný, jelikož se však náhrady nákladů odvolacího řízení výslovně vzdal, rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

16. O náhradě nákladů státu za odvolací řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 149 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaný byl v řízení procesně neúspěšný, nebyly mu tak přiznány účelně vynaložené náklady řízení, a proto žalobce není povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů ustanoveného opatrovníka žalovaného a odměnu za zastupování, kdy s ohledem na důvody ustanovení opatrovníka (usnesením Okresního soudu v Bruntále č. j. 38 C 44/2023-178 ze dne 21. 3. 2024) tak stát nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení