16 Co 125/2024 - 224

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Daniely Kabátové a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0], [Anonymizováno] zastoupená advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0], [Anonymizováno] proti žalovanému: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o 35 241 Kč s příslušenstvím, o odvolání obou účastníků proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2024, č. j. 85 C 16/2021-183, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění takto: Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 9 000 Kč spolu s 10% úrokem z prodlení ročně z částky: - 1500 Kč od 16. 7. 2020 do zaplacení, - 1500 Kč od 16. 8. 2020 do zaplacení, - 1500 Kč od 16. 9. 2020 do zaplacení, - 1500 Kč od 16. 10. 2020 do zaplacení, - 1500 Kč od 16. 11. 2020 do zaplacení a - 1500 Kč od 16. 12. 2020 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě 74 % náhrady nákladů řízení spočívající v odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobkyně za dobu do vydání rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2022, č. j. 85 C 16/2021-97, a za zbývající část řízení před soudy obou stupňů v rozsahu 100 %. Výše náhrady nákladů řízení a podmínky splatnosti budou stanoveny samostatným usnesením soudu prvního stupně.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na soudních poplatcích za řízení před soudy obou stupňů částku 2 305 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení původně 35 241 Kč s úrokovým příslušenstvím s odůvodněním, že žalobkyně je od 1. 9. 2008 zaměstnaná u žalovaného na odboru financí, rozpočtu a školství, přičemž od 1. 11. 2017 jí byl na základě platového výměru vyplácen osobní příplatek 3 000 Kč měsíčně. Od 1. 4. 2018 jí byl takový příplatek snížen na částku 1 500 Kč měsíčně z důvodu méně závažných porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci a od 1. 8. 2018 jí byl osobní příplatek snížen na částku 500 Kč měsíčně rovněž z důvodu méně závažných porušení povinností, přičemž veškerá porušení byla specifikována v dopise ze dne 28. 3. 2018, resp. 13. 7. 2018. Dne 19. 10. 2018 byl s žalobkyní rozvázán pracovní poměr pro soustavné méně závažné porušování povinností a rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2020, č. j. 26 C 53/2019-247, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2020, č. j. 16 Co 162/2020-286, bylo určeno, že rozvázání takového pracovního poměru je neplatné. V uvedeném řízení stran neplatnosti rozvázání pracovního poměru přitom bylo prokázáno, že žalobkyně se nedopustila porušení povinností. Proto má žalobkyně zároveň za to, že by mělo dojít k vrácení sníženého příplatku na původní výši. Za období od 17. 7. 2019 do 1. 6. 2020 byla žalobkyni vyplácena náhrada mzdy společně s osobním příplatkem ve výši 1 500 Kč, tudíž za toto období je požadováno pouze doplacení do výše 3 000 Kč měsíčně. Od 2. 7. 2018 do 16. 7. 2019 byla žalobkyně v dočasné pracovní neschopnosti, tudíž za tuto dobu osobní příplatek nepožaduje a od 2. 6. 2020 žalobkyně nastoupila zpět do zaměstnání, kde jí byl vyplácen osobní příplatek ve výši 500 Kč, pročež od tohoto dne žalobkyně požaduje doplacení do původní výše 3 000 Kč. Žalobkyně tak požaduje osobní příplatek za dobu od 1. 4. 2018 do 30. 6. 2018 ve výši 4 500 Kč, za den 1. 7. 2018 ve výši 48 Kč, za období 17. 7. 2019 do 31. 7. 2019 ve výši 726 Kč, za období 1. 8. 2019 do 31. 5. 2020 ve výši 15 000 Kč, za den 1. 6. 2020 ve výši 50 Kč, za období 2. 6. 2020 do 30. 6. 2020 ve výši 2 417 Kč a za období 1. 7. 2020 do 30. 11. 2020 ve výši 12 500 Kč. Z veškerých částek se žalobkyně domáhá úroku z prodlení, a to vždy ode dne následujícího po dni splatnosti osobního příplatku, tedy od 16. měsíce následujícího po příslušném měsíci, ve kterém vznikl nárok na plat.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí. Žalobkyně byla zaměstnána u žalovaného od 1. 9. 2008 a na starosti měla mj. agendu pokladny a agendu pohledávek, přičemž byla vázána zákoníkem práce, zákonem o úřednících, etickým kodexem a směrnicí pro nakládání s finančními prostředky. Žalobkyni byl sice přiznán osobní příplatek ve výši celkem 3 000 Kč měsíčně, nicméně žalobkyně se začala dopouštět pochybení a výsledky její práce se podstatně zhoršily. Žalobkyně byla přitom žalovaným upozorněna na méně závažná porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, kdy žalobkyně způsobila mj. schodek na svěřených hodnotách v částce 2 000 Kč, a to dne 2. 2. 2018, přičemž tento schodek po jeho zjištění nahlásila až později, dále se dopustila schodku na svěřených hodnotách v částce 2 Kč, a to dne 14. 2. 2018, a dále se žalobkyně chovala nevhodně vůči spolupracovníkům a veřejnosti, kdy se např. začaly množit stížnosti od občanů, že žalobkyně nezvedá telefony, chová se i odměřeně a nezdvořile. Dále žalovaný zaslal žalobkyni druhé upozornění na porušení povinností, a to dne 13. 7. 2018, na základě čehož došlo ke snížení osobního příplatku z částky 1 500 Kč na 500 Kč, přičemž žalobkyně se mj. dopustila toho, že se chovala nevhodně v rámci telefonického hovoru se starostou dne 25. 6. 2018, dále 28. 6. 2018 nedodržela závazný postup pro projednání osobního příplatku, kdy se s požadavkem obrátila přímo na zaměstnance oboru platového a personálního [Anonymizováno] [adresa], nevěděla, jak má postupovat při vyřízení výdajového pokladního dokladu a narušovala průběh porady opakovanými dotazy stran objednávání stravenek. Žalovaný prováděl rovněž půlroční hodnocení žalobkyně, z něhož vyplynulo, že docházelo k zhoršeným pracovním výsledkům žalobkyně, přičemž výsledky za rok 2017 dosahovaly téměř 90 % ideálního výkonu, zatímco v prvním pololetí roku 2018 klesly na pouhých 47 % ideálního výkonu. Žalovaný má za to, že byl zcela oprávněn přistoupit ke snížení osobního příplatku, přičemž řízení u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 53/2019 se týkalo výpovědi, a nikoliv osobního příplatku.

3. Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. dubna 2022, č. j. 85 C 16/2021-97 žalobu ohledně částky 4 548 Kč (týkající se doplatku osobního příplatku za dobu od 1. 4. 2018 do 1. 7. 2018) s příslušenstvím zamítl (výrok I), ve zbytku jí vyhověl, tj. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 30 693 Kč s úroky z prodlení (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice 74,18 % nákladů řízení, které budou uvedeny v samostatném usnesení (výrok IV) a povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1 308 Kč (výrok V). Okresní soud dospěl po skutkové stránce k závěru, že žalobkyně byla zaměstnankyní žalovaného od 1. 9. 2008, od 1. 3. 2014 s druhem práce „zabezpečení činností souvisejících se správou finanční agendy na odboru financí, rozpočtu a školství“ a od 1. 11. 2017 jí byl přiznán osobní příplatek ve výši 3 000 Kč měsíčně. Dne 28. 3. 2018 žalovaný žalobkyni snížil osobní ohodnocení na částku 1 500 Kč měsíčně s platností od 1. 4. 2018 po dobu minimálně tří měsíců a snížení odůvodnil odkazem na dopis ze dne 28. 3. 2018. Následně žalovaný snížil dne 13. 7. 2018 žalobkyni osobní ohodnocení na částku 500 Kč měsíčně s platností od 1. 8. 2018 trvale s tím, že zdůvodnění snížení bylo obsaženo v dopise ze dne 13. 7. 2018. Okresní soud se zabýval tím, zda byly splněny podmínky pro snížení osobního příplatku žalobkyni spočívající ve zhoršení výsledků její pracovní činnosti posuzovaných podle množství a kvality. V případě jednání vytýkaných žalobkyni v dopise ze dne 28. 3. 2018 dospěl okresní soud k závěru, že snížení osobního příplatku odůvodňovalo opožděné nahlášení škodní události (schodku v pokladně 2 000 Kč), ke které došlo 2. 2. 2018, ale žalobkyně její hlášení provedla až 6. 3. 2018. Okresní soud poukázal na to, že žalobkyně vykonávala u žalovaného práci pokladní a zdůraznil, že mezi zaměstnancem (pokladní) a zaměstnavatelem musí panovat naprostá důvěra spočívající i v té skutečnosti, že jakákoliv škodní událost je pokladní nahlášena zaměstnavateli tak, aby zaměstnavatel mohl přijmout adekvátní opatření, pokud by se jednalo o systémovou chybu. Pokud je škodní událost nahlášena s měsíčním zpožděním, tak samozřejmě šetření takovéto škodní události je ztíženo či vyloučeno. Uvedené pochybení odůvodňovalo podle závěru okresního soudu snížení osobního příplatku o 1 500 Kč měsíčně, a protože toto snížení bylo podle výkladu soudu omezeno na 3 měsíce, zamítl žalobu toliko ohledně částky 4 548 Kč (za dobu od 1. 4. 2018 do 1. 7. 2018) a za další žalované období (tj. od 17. 7. 2019 do 30. 11. 2020) již doplatek osobního příplatku ve výši 1 500 Kč měsíčně žalobkyni přiznal včetně příslušenství. U ostatních jednání vytýkaných v dopise ze dne 28. 3. 2018 (schodek v pokladně ve výši 2 Kč a nevhodné chování ke spolupracovníkům a k veřejnosti) nespatřoval okresní soud zhoršení výsledků pracovní činnosti pokladní posuzovaných podle množství a kvality. Pokud jde o další snížení osobního ohodnocení opřené o jednání žalobkyně uvedená v dopise ze dne 13. 7. 2018, tak těmito vytýkanými jednáními nedošlo podle závěru okresního soudu ke zhoršení výsledků pracovní činnosti žalobkyně posuzovaných podle množství a kvality, které by odůvodňovalo další poskytování osobního příplatku v menším rozsahu. V případě reakce na telefonický dotaz starosty ze dne 25. 6. 2018 ohledně předpisu na úhradu nájemného z pozemku za jeho syna se podle soudu jedná o první konkrétní záznam o nevhodném chování žalobkyně, za které se žalobkyně omluvila. Další vytýkané jednání spočívající v dotazu ohledně osobního příplatku nemá podle okresního soudu žádný vztah k práci pokladní, kterou žalobkyně u žalovaného vykonávala a dotaz vedoucí odboru [tituly před jménem] [jméno FO] ohledně upřesnění pracovních pokynů je výsledkem snížení osobního ohodnocení ze dne 28. 3. 2018 a následné animozity mezi žalobkyní a její nadřízenou, které však nemůže být řešeno dalším snížením osobního ohodnocení žalobkyni bez provedení personálního pohovoru. Stejný závěr učinil soud prvního stupně ohledně dotazu žalobkyně na účtárnu ve věci proplacení částky 72,80 Kč, což soud považoval rovněž za výsledek snížení osobního ohodnocení ze dne 28. 3. 2018 (snaha mít kvalifikovanou odpověď na jakýkoliv problém bez osobní odpovědnosti) a také ohledně dotazů na počet kusů stravenek, které mají být objednány, pokud vůbec takové dotazy zazněly. Snížení osobního ohodnocení o dalších 1 000 Kč měsíčně podle přílohy k platovému výměru ze dne 13. 7. 2018 ve spojení s upozorněním z téhož dne soud z výše uvedených důvodů vyhodnotil jako nedůvodné a žalobě také v této části vyhověl.

4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 5. 10. 2022, č. j. 16 Co 174/2022-125 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, pokud jím byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 500 Kč od 16. 1. 2020 do 15. 2. 2020, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, současně rozsudek soudu prvního stupně zrušil i ve výroku II, pokud jím byl žalovaný zavázán zaplatit žalobkyni částku 24 726 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 726 Kč od 16. 8. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 500 Kč od 16. 9. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 500 Kč od 16. 10. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 500 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 500 Kč od 16. 12. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 500 Kč od 16. 1. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 500 Kč od 16. 2. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 500 Kč od 16. 3. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 500 Kč od 16. 4. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 500 Kč od 16. 5. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 500 Kč od 16. 6. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení, ve výši 8,25 % ročně z částky 1 500 Kč od 16. 7. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 500 Kč od 16. 8. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 500 Kč od 16. 9. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 500 Kč od 16. 10. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 500 Kč od 16. 11. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 500 Kč od 16. 12. 2020 do zaplacení a ve výrocích III až V a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Odvolací soud předně nepřehlédl, že okresní soud ve druhém výroku rozhodl duplicitně o přiznání úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 1 500 Kč od 16. 1. 2020 do 15. 2. 2020. Byť se jednalo s největší pravděpodobností o mechanickou (písařskou) chybu, považoval odvolací soud za nutné na tuto reagovat, neboť soud prvního stupně de facto překročil předmět řízení, proto prvostupňový rozsudek v této části zrušil a řízení v uvedeném rozsahu zastavil. Dále zdůraznil, že rozsudek soudu prvního stupně nabyl v prvním výroku ohledně zamítnutí části nároku žalobkyně na zaplacení 4 548 Kč (doplatek osobního příplatku ve výši 1 500 Kč měsíčně za dobu od 1. 4. 2018 do 1. 7. 2018) právní moci. Tím byla mimo jiné pravomocně vyřešena předběžná otázka, podle které jednání žalobkyně spočívající v pozdním hlášení schodku v pokladně ve výši 2 000 Kč bylo oprávněným důvodem pro snížení jejího osobního příplatku o částku 1 500 Kč měsíčně od 1. 4. 2018, a to minimálně na 3 měsíce. Uvedená výroková část nejen, že představuje pro období od 1. 4. 2018 do 1. 7. 2018 překážku věci rozhodnuté podle § 159a odst. 4 o. s. ř., ale z tohoto závěru by měl soud v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. vycházet také pro další období, protože jak již konstatoval opakovaně Ústavní soud, tak při opakovaném posuzování jedné a téže předběžné otázky soudem nelze nebrat do úvahy legitimní očekávání účastníka řízení, že akt státu jednou vyslovený je platný, a to včetně řešení předběžné otázky podstatné pro vlastní výrok rozhodnutí (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008 sp. zn. II. ÚS 2742/07 nebo ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2571/16). Odvolací soud konstatoval, že to samé platí také pro snížení osobního příplatku z 1 500 Kč na 500 Kč měsíčně podle platového výměru a jeho přílohy ze dne 13. 7. 2018, když rozdíl vzniklý tímto druhým snížením byl již žalobkyni v požadovaném rozsahu pravomocně přiznán (s ohledem na omezení rozsahu odvolání žalovaného). Jádrem sporu tak zůstalo posouzení otázky, zda snížení osobního příplatku žalobkyně o 1 500 Kč (z 3 000 Kč na 1 500 Kč) mělo platit také po 1. 7. 2018, resp. pro další období, které zůstalo předmětem řízení (od 17. 7. 2019 do 30. 11. 2020).

6. Odvolací soud po zopakování dokazování přílohou k platovému výměru ze dne 28. 3. 2018 dospěl k odlišným zjištěním o projevu vůle žalovaného zaměstnavatele, než jaké učinil soud prvního stupně, a obsah této listiny ohledně délky trvání snížení osobního příplatku vyložil odlišným způsobem. Závěr soudu prvního stupně, že snížení osobního ohodnocení bylo omezeno na dobu tří měsíců, neodpovídá textu tohoto přípisu, ve kterém se uvádí výslovně, že „bude snížen osobní příplatek z 3 000 Kč na , tj. na 1 500 Kč, a to minimálně po dobu tří měsíců.“ Odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že s ohledem na použití výrazu „minimálně“ nebylo vůlí zaměstnavatele omezit snížení příplatku pouze na dobu 3 měsíců. Nebylo zjištěno ani tvrzeno, že by v předchozí komunikaci mezi účastníky byl výrazu „minimálně“ přikládán jiný význam, než jak je tomu v běžné mluvě, ani že by vydání platového výměru a jeho příloh ze dne 28. 3. 2018 bylo doprovázeno ještě jiným písemným, elektronickým či ústním právním jednáním, ze kterého by se snad podávala jiná skutečná vůle zaměstnavatele ohledně doby trvání snížení osobního příplatku. Za tohoto stavu lze připustit jediný možný výklad, a to, že po uplynutí 3 měsíců od 1. 4. 2018 mělo dojít k novému vyhodnocení pracovních výsledků žalobkyně a rozhodnuto, zda osobní příplatek bude žalobkyni nadále vyplácen ve snížené výši 1 500 Kč měsíčně, nebo bude „vrácen“ do původní výše 3 000 Kč měsíčně, případně jakkoliv jinak „upraven“. Odvolací soud neshledal rozpor takového výkladu s ustanovením § 131 zákoníku práce, byť připustil, že časové omezení pro přiznání, ale i snížení či odejmutí osobního příplatku, neodpovídá povahově této nenárokové složce platu podle § 131 zákoníku práce a v rozhodovací praxi soudů již bylo dokonce přiznání osobního příplatku k platu zaměstnance jen na určitou (předem stanovenou) dobu shledáno v rozporu s účelem zákona a v části týkající se takového časového omezení osobního příplatku prohlášeno za neplatné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2008 sp. zn. 21 Cdo 5447/2007), v přezkoumávané věci však není k takovému postupu důvod. Příslušnou přílohu platového výměru vyhotovil žalovaný, který v ní také použil sporný výraz „minimálně po dobu tří měsíců“, a i kdyby mělo být toto „podmíněné“ časové omezení neplatné, nemohla by být tato neplatnost žalobkyni na újmu (§ 19 odst. 3 zákoníku práce). Jinak řečeno, rozhodnutí zaměstnavatele vtělené do přílohy platového výměru ze dne 28. 3. 2018 zakládalo žalobkyni legitimní očekávání na to, že její pracovní výsledky budou po uplynutí 3 měsíců opětovně posouzeny z hlediska toho, zda důvody pro snížení osobního příplatku trvají.

7. Odvolací soud poukázal na to, že podle vyjádření žalovaného ze dne 9. 2. 2021 hodnocení práce žalobkyně proběhlo, čemuž nasvědčuje jak upozornění ze dne 13. 7. 2018, tak především pracovní hodnocení žalobkyně za první pololetí 2018. Žalovaný přitom navrhl k prokázání svých tvrzení o - podle jeho názoru - zhoršení výsledků v pracovní činnosti žalobkyně řadu důkazů. Vytkl soudu prvního stupně, že sice tyto důkazy provedl u jednání, v rozsudku z nich však až na výjimky žádná skutková zjištění neučinil. V zásadě se omezil na zjištění z listin ze dne 13. 7. 2018 (příloha k platovému výměru a dopis č. j. [Anonymizováno]) a na konstatování, že jednání vytýkaná v dopise ze dne 13. 7. 2018 neodůvodňují snížení osobního ohodnocení žalobkyně z částky 1 500 Kč na částku 500 Kč. Nezabýval se však již tím, zda tato jednání ve spojení s jednáním, které podle jeho předchozího závěru odůvodňovalo prvotní snížení osobního příplatku od 1. 4. 2018 (z 3 000 Kč na 1 500 Kč), případně dalšími okolnostmi (zejména pracovním hodnocením žalobkyně za první pololetí 2018), odůvodňovalo ponechání osobního příplatku ve snížené výši 1 500 Kč i po uplynutí 3 měsíců. Odvolací soud proto uložil soudu prvního stupně, aby se opětovně zabýval pracovními výsledky žalobkyně z hlediska důvodnosti ponechání osobního příplatku ve snížené výši 1 500 Kč i po 1. 7. 2018 (resp. pro dobu od 17. 7. 2019 do 30. 11. 2020, která zůstala předmětem řízení), a to v rozsahu skutkových tvrzení účastníků a jimi navržených důkazů.

8. Okresní soud napadeným rozsudkem žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 15 726 Kč s 10 % úrokem z prodlení z částky 726 Kč od 16. 8. 2019 do zaplacení, 1 500 Kč od 16. 9. 2019 do zaplacení, 1 500 Kč od 16. 10. 2019 do zaplacení, 1 500 Kč od 16. 11. 2019 do zaplacení, 1 500 Kč od 16. 12. 2019 do zaplacení, 1 500 Kč od 16. 1. 2020 do zaplacení, 1 500 Kč od 16. 2. 2020 do zaplacení, 1 500 Kč od 16. 3. 2020 do zaplacení, 1 500 Kč od 16. 4. 2020 do zaplacení, 1 500 Kč od 16. 5. 2020 do zaplacení a 1 500 Kč od 16. 6. 2020 do zaplacení (výrok I), žalobu ohledně částky 9 000 Kč s 10 % úrokem z prodlení z částky 1 500 Kč od 16. 7. 2020 do zaplacení, 1 500 Kč od 16. 8. 2020 do zaplacení, 1 500 Kč od 16. 9. 2020 do zaplacení, 1 500 Kč od 16. 10. 2020 do zaplacení, 1 500 Kč od 16. 11. 2020 do zaplacení a 1 500 Kč od 16. 12. 2020 do zaplacení zamítl (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), žalovaného zavázal zaplatit 23,12 % náhrady nákladů řízení státu - České republice na účet Okresního soudu v Ostravě, a to v částce, jejíž výše bude specifikována v samostatném usnesení, do tří dnů od právní moci takového usnesení (výrok IV), dále uložil žalovanému povinnost zaplatit státu - České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na soudním poplatku 408 Kč (výrok V) a rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku ve výši 298 Kč žalovanému (výrok VI).

9. Soud prvního stupně vyšel na základě provedeného dokazování z následujícího podstatného závěru o skutkovém stavu. Žalobkyně se s žalovaným dne 1. 9. 2008 dohodla tak, že žalobkyně bude pro žalovaného vykonávat činnosti na odboru organizačním, vnitřních věcí a kultury, přičemž do náplně této práce spadala mj. agenda pohledávek a agenda pokladny a po 2. 6. 2020 se taková náplň částečně změnila, kdy žalobkyně nadále měla na starost mj. např. zapisování došlých faktur do knihy faktur. Platovým výměrem s účinností od 1. 11. 2017 žalovaný rozhodl, že žalobkyni bude krom dosavadního pravidelného odměňování vyplácena i částka 3 000 Kč navíc, označená jako „osobní příplatek.“ Platovým výměrem s účinností od 1. 4. 2018 žalovaný rozhodl, že žalobkyni bude na položce „osobní příplatek“ nadále vyplácena částka 1 500 Kč z důvodu pozdního nahlášení chybějící částky 2 000 Kč v pokladně ze dne 2. 2. 2018 a z důvodu pokladního schodku ve výši 2 Kč ze dne 14. 2. 2018. Platovým výměrem s účinností od 1. 8. 2018 žalovaný rozhodl, že žalobkyni bude na položce „osobní příplatek“ nadále vyplácena částka 500 Kč z důvodů nevhodného chování vůči starostovi, telefonického kontaktování zaměstnance [Anonymizováno] [adresa] namísto kontaktování personalistky žalovaného, e-mailové žádosti o upřesnění pokynů týkajících se práce s občany, dotazu směřovaného na účtárnu stran zaokrouhlování a narušování porady dne 29. 6. 2018 opakovanými dotazy. V době od 2. 7. 2018 do 16. 7. 2019 byla žalobkyně v dočasné pracovní neschopnosti a od 17. 7. 2019 do 1. 6. 2020 jí byla žalovaným poskytována náhrada mzdy. Dne 2. 6. 2020 začala žalobkyně pro žalovaného opětovně vykonávat práci, přičemž její nadřízenou byla [tituly před jménem] [jméno FO], která pozorovala značnou chybovost při práci žalobkyně.

10. Na úvod právního posouzení věci soud prvního stupně zdůraznil, že právními názory odvolacího soudu je vázán a že tudíž jakákoliv polemika s nimi již není namístě. Poukázal na judikaturu, ze které vyplývá, že ačkoliv žalovaný vymezil konkrétní důvody, pro které přistoupil k snížení osobního příplatku žalobkyně, a to v souladu s ust. § 136 odst. 2 věta třetí zákoníku práce, platí, že neuvedení takových důvodů samo o sobě nemá za následek zachování nároku zaměstnance na osobní příplatek v původně přiznané výši, neboť rozhodující je, zda pro snížení nebo odnětí osobního příplatku byly splněny předpoklady vyplývající ze zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1752/2013). V daném případě vzal okresní soud za prokázáno, že žalobkyně pracovala u žalovaného od 1. 9. 2008 a dne 1. 11. 2017 bylo rozhodnuto o tom, že žalobkyni bude poskytován osobní příplatek podle § 131 odst. 1 zákoníku práce. Bez ohledu na to, zda pro takové přiznání osobního příplatku byly splněny podmínky podle citovaného ustanovení, tj. že pracovní výsledky žalobkyně bylo možno považovat dlouhodobě za velmi dobré, žalovaný takto pracovní výsledky žalobkyně zjevně hodnotil, neboť v opačném případě by o takovém příplatku vůbec nerozhodl. K snížení nebo dokonce odnětí osobního příplatku zaměstnanci, který dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků, může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, došlo-li k takovému zhoršení výsledků jeho pracovní činnosti posuzovaných podle množství a kvality, které odůvodňuje další poskytování osobního příplatku v menším rozsahu nebo které vyžaduje jeho odnětí, přičemž okolnost, že zaměstnanec při plnění svých pracovních úkolů porušuje povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, ani míra jeho schopností a dovedností potřebných k výkonu práce nejsou – neprojeví-li se ve výsledcích práce zaměstnance posuzovaných podle množství a kvality – z hlediska důvodů pro snížení nebo odnětí osobního příplatku významné (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 832/2012). Jinými slovy, rozhodující je výlučně pracovní činnost zaměstnance posuzovaná podle množství a kvality, tedy jeho pracovní výsledky. Vztaženo na projednávanou věc, pokud se žalobkyně v rámci své náplně práce v minulosti dopouštěla porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, která však její práci jako takovou neovlivnila, nelze pouze z tohoto důvodu její pracovní výsledky (z hlediska množství a kvality) považovat za nikoliv velmi dobré.

11. Žalovaný přistoupil k snížení osobního příplatku žalobkyni z důvodů, které vymezil v listinách označených jako upozornění na méně závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci z 13. 7. 2018, resp. 28. 3. 2018, jak je patrné z příloh k platovým výměrům, které byly žalobkyni předloženy. Pakliže okresní soud pominul událost rozebranou v upozornění ze dne 28. 3. 2018, tedy pozdní hlášení schodku ve výši 2 000 Kč z 2. 2. 2018, která se stala důvodnou okolností pro snížení osobního příplatku přinejmenším po dobu tří měsíců, všechna jednání v obou dopisech vymezená dle svého obsahu představují porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, nadto mnohdy zcela marginálního charakteru, která zároveň ani ve svém souhrnu nebyla způsobilá mít za následek platnou výpověď z pracovního poměru (viz řízení projednávané u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 53/2019). I pokud by přitom všechna tato jednání v celém svém rozsahu byla prokázána, nelze je podle názoru soudu prvního stupně považovat za důvody způsobilé k snížení či odnětí osobního příplatku přiznaného žalobkyni žalovaným, neboť nevypovídají nic o tom, jaké byly pracovní výsledky žalobkyně co do jejich rozsahu a kvality. Jinými slovy a zjednodušeně řečeno, žalobkyně se například mohla zachovat arogantně vůči starostovi či vznést opakovaný dotaz na poradě, a přesto pracovat řádně (z hlediska množství a kvality práce) jako pokladní. V řízení nevyšlo najevo, že by v období od 1. 11. 2017 do 16. 7. 2019 (za další období žalobkyně dostávala náhradu mzdy až do 30. 5. 2020) došlo k podstatné změně z hlediska množství a kvality práce žalobkyně, naopak vyslechnutými svědky měl okresní soud za prokázané, že v tomto směru nedoznala práce žalobkyně (jakožto pokladní) žádné zásadní změny – pochopitelně s výjimkami v podobě jednotlivých vytýkaných jednání vymezenými výše, která však sama o sobě k snížení osobního příplatku nemohla vést. Pakliže okresní soud vycházel z pravomocně vyřešené předběžné otázky, tedy že pozdní hlášení schodku ve výši 2 000 Kč z 2. 2. 2018 bylo důvodem pro snížení osobního příplatku přinejmenším po dobu tří měsíců, tedy od 1. 4. 2018 do 1. 7. 2018, z výpovědí obou opětovně vyslechnutých svědkyň, tedy [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], vyplynulo, že podobného jednání, které by mělo být důvodem pro ponechání osobního příplatku ve snížené výši i po této době tří měsíců, se žalobkyně již nedopustila. Pokud tedy okresní soud pravomocně uzavřel, že za uvedenou dobu došlo k důvodnému snížení osobního příplatku, po jejím uplynutí zde již takové důvody nebyly, a to přinejmenším do 1. 6. 2020 (srov. dále). Soud prvního stupně se zároveň věnoval i písemným hodnocením práce žalobkyně za rok 2017, resp. 2018. Přitom nelze přehlédnout, že pracovní výsledky žalobkyně byly v roce 2017 hodnoceny 87 % resp. 89 %, kdežto v prvním pololetí roku 2018 (konkrétně k 22. 5. 2018) pouze 47 %. [tituly před jménem] [Anonymizováno] nedovedl uvést, z jakého důvodu k takovému propadu u žalobkyně došlo, neboť hodnocení vyhotovovala její nadřízená, kterou v uvedené době byla [tituly před jménem] [jméno FO]. Jmenovaná svědkyně přitom rovněž nebyla schopna vysvětlit, z jakých konkrétních důvodů došlo k takovému zásadnímu propadu v rámci práce žalobkyně, kdy výslovně uvedla, že žalobkyně byla průměrným zaměstnancem a její práce byla víceméně stále stejná. Dle okresního soudu je tak zřejmé, že žalovaný v rámci hodnocení práce žalobkyně zjevně přihlížel především k jednotlivým vytýkaným jednáním, jak jsou tato rozebrána výše, což však nelze v rámci nároku na osobní příplatek (pakliže toto zároveň nemá vliv na pracovní výsledky zaměstnance co do množství a kvality) zohledňovat, tudíž není možné dospět k závěru, že by se pracovní výsledky žalobkyně v období od 1. 11. 2017 do 16. 7. 2019 zhoršily. Pracovní výsledky žalobkyně za dobu od 1. 7. 2018 do 31. 5. 2020 (resp. za dobu od 17. 7. 2019 do 30. 5. 2020, neboť mj. tato byla předmětem řízení) tedy neodůvodňovaly ponechání osobního příplatku ve snížené výši, jelikož během této doby nedošlo ke zhoršení pracovních výsledků žalobkyně, tudíž pokud žalovaný nepřistoupil k přezkoumání pracovních výsledků žalobkyně, popřípadě je přezkoumal, ale nevrátil osobní příplatek do původní výše, činil tak v rozporu se shora citovaným ust. § 131 odst. 1 zákoníku práce a rovněž v rozporu se svým vlastním platovým výměrem ze dne 28. 3. 2018 (resp. jeho přílohou), jímž takovou dobu určil maximální délkou tří měsíců. Proto okresní soud žalobkyni přiznal částku 15 726 Kč, která odpovídá doplacení osobního příplatku do výše 3 000 Kč za uvedené období.

12. Svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO], která se od 1. 6. 2020 stala novou nadřízenou žalobkyně, a to poté, co se žalobkyni po návratu do zaměstnání k žalovanému částečně změnila náplň práce, naprosto konkrétně vypověděla, že v rámci práce žalobkyně se začala projevovat velká chybovost, kdy například špatně zapisovala jednotlivé faktury, nesprávně zpracovávala materiály pro radu a zastupitelstvo žalovaného a celkově vykazovala značnou nesamostatnost. Svědkyně přitom uvedla, že stejnou práci, kterou měla v uvedené době na starost žalobkyně, vykonávají aktuálně jiní lidé se stejným vzděláním jako žalobkyně, avšak podstatně lépe. Okresní soud proto uzavřel, že v této době již k znatelnému zhoršení pracovních výsledků žalobkyně co do množství a kvality jednoznačně došlo, když zároveň žalobkyně vykonávala přinejmenším částečně odlišnou činnost než předtím. Za dobu od 1. 6. 2020 tudíž byly důvody pro snížení osobního příplatku (z 3 000 Kč na 1 500 Kč), neboť práce žalobkyně doznala značného zhoršení z hlediska množství a kvality, a pokud proto žalovaný na osobním příplatku poskytl žalobkyni částku menší, než která jí byla původně přiznána, postupoval v souladu se zákonem. Z toho důvodu okresní soud žalobu ve zbývajícím rozsahu, tedy o zaplacení částky 9 000 Kč s úrokovým příslušenstvím, zamítl, neboť tato částka představuje doplacení osobního příplatku právě za dobu od 1. 6. 2020 do 30. 11. 2020.

13. Proti rozsudku okresního soudu, a to proti zamítavému výroku II, podala odvolání žalobkyně, která nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že za dobu od 1. 6. 2020 (správně od 2. 6. 2020) byly důvody pro snížení osobního příplatku. Pokud mělo podle názoru odvolacího soudu vysloveného v předcházejícím kasačním rozhodnutí dojít před 1. 7. 2018 k opětovnému vyhodnocení výkonů žalobkyně, přičemž soud prvního stupně dospěl k závěru, že k vyhodnocení nedošlo, resp. že nebyly splněny podmínky pro ponechání osobního příplatku ve snížené výši, pak by muselo po 1. 6. 2020 dojít k opětovnému posouzení pracovních výkonů žalobkyně. Nicméně žalovaný v řízení netvrdil, že by po 1. 6. 2020 došlo u žalobkyně k nějakému novému snížení pracovních výkonů. Žalobkyně neobdržela žádné konkrétní výtky, ani nebylo po 1. 6. 2020 vydáno nové rozhodnutí o snížení osobního příplatku v návaznosti na nové zhodnocení pracovních výsledků. Je absurdní, aby se žalobkyně o důvodech snížení osobního příplatku v období od 1. 6. 2020 do 30. 11. 2020 dozvěděla až u jednání před okresním soudem dne 16. 2. 2024. Nadto neobstojí hodnocení výpovědi svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] soudem prvního stupně jako konkrétní, protože neupřesnila, jakou fakturu měla špatně zapsat, jaký materiál do městské rady měla nesprávně zpracovat a v čem měla být nesamostatná. Na údajné zhoršení výsledků pracovní činnosti si svědkyně překvapivě vzpomněla až u druhého výslechu, zatímco ve své první výpovědi nic takového neuvedla. Přihlédnout je třeba i k tomu, že žalobkyně vykonávala od 2. 6. 2020 jinou práci a že její pracovní výsledky posuzovala vedoucí zaměstnankyně subjektu, s nímž žalobkyně vedla soudní spor o neplatnost výpovědi z pracovního poměru. Žalobkyně navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soud v napadené části změnil a žalobě o zaplacení částky 9 000 Kč s úrokovým příslušenstvím vyhověl.

14. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání rovněž žalovaný, a to proti vyhovujícímu výroku I a souvisejícím výrokům IV a V. Namítal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Předně opakovaně zpochybňoval výklad projevu vůle v příloze k platovému výměru ze dne 28. 3. 2018 ohledně délky trvání snížení osobního příplatku, ke kterému dospěl odvolací soud v předcházejícím kasačním usnesení. Platovým výměrem ze dne 28. 3. 2018 žalovaný neurčil maximální délku doby, po kterou bude žalobkyni přiznán pouze snížený osobní příplatek. Zejména neomezil snížení osobního příplatku pouze na 3 měsíce ani se nezavázal k tomu, že bude hned po třech měsících přezkoumávat pracovní výsledky žalobkyně. Naopak, k takovému přehodnocení i s ohledem na použití slova „minimálně“ mohlo dojít klidně za mnohem delší dobu. Shora uvedený závěr odvolacího soudu je podle názoru žalovaného v rozporu s jazykovým výkladem, ustálenou judikaturou a komentářovou literaturou. Žalovaný pouze deklaroval, že 3 měsíce se výše osobního příplatku nezmění, a má za to, že se jedná o snížení učiněné na dobu neurčitou, resp. na dobu, než bude žalovaným rozhodnuto o tom, že se pracovní výkonnost žalobkyně určitým způsobem změnila, aby mohlo dojít k rozhodnutí o změně výše osobního příplatku, buďto k jeho snížení či zvýšení. Ke zvýšení pracovní výkonnosti žalobkyně však od té doby nikdy nedošlo. Naopak platovým výměrem ze dne 13. 7. 2018 byl dále osobní příplatek žalobkyni snižován, a to z 1 500 Kč na 500 Kč. Přestože soudem prvního stupně nebyly shledány důvody tohoto snížení jako oprávněné, není z ničeho dovoditelné, že by se naopak pracovní výkonnost žalobkyně zvýšila natolik, aby jí bylo možné přiznat osobní příplatek ve výši 3 000 Kč. Žalovaný nesouhlasil rovněž se závěrem okresního soudu, že pracovní výsledky žalobkyně v období od 1. 7. 2018 do 31. 5. 2020 neodůvodňovaly ponechání osobního příplatku ve snížené výši, jelikož během této doby nedošlo ke zhoršení pracovních výsledků žalobkyně. Pro zvýšení osobního příplatku na původní úroveň by však naopak muselo dojít ke zlepšení pracovních výsledků žalobkyně. Z provedeného dokazování nicméně jednoznačně vyplynulo, že pracovní výsledky žalobkyně se po 28. 3. 2018 nezlepšovaly, právě naopak. Žalovaný v tomto směru poukazoval zejména na výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Další vytýkaná pochybení žalobkyně sice nebyla okresním soudem posouzena jako relevantní pro snížení osobního příplatku, ovšem dokládají, že u žalovaného nepanovala s prací žalobkyně spokojenost, a tedy neexistoval žádný objektivní důvod, aby byla výše osobního příplatku žalobkyně přehodnocena tak, že by snad mělo dojít k jeho zvýšení. Naopak z dalšího platového výměru a jeho přílohy vyplývá, že žalovaný hodlal dále snižovat osobní příplatek. Žalovaný nikdy nerozhodl po 28. 3. 2018 o zvýšení osobního příplatku zpět na 3 000 Kč. De facto toto rozhodnutí zaměstnavatele nahradil svým výrokem až soud stupně v napadeném rozhodnutí, což není podle názoru žalovaného možné, neboť rozhodnutí o přiznání či odebrání osobního příplatku je výlučným právem zaměstnavatele. Rozhodnutí zaměstnavatele o změně výše osobního příplatku tudíž nelze nahrazovat rozhodnutím soudu. Pokud okresní soud dovodil, že po uplynutí tří měsíců mělo dojít k „vrácení“ osobního příplatku do původní výše, nemá takové rozhodnutí oporu v zákoně. Žalovaný navrhoval, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil a žalobu o zaplacení částky 15 726 Kč s úrokovým příslušenstvím zamítl jako nedůvodnou.

15. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř po zjištění, že odvolání obou účastníků proti rozsudku okresního soudu byla podána ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (tj. s výjimkou výroku VI, který nabyl samostatně právní moci), jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že důvodné je toliko odvolání žalobkyně.

16. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která by měla (mohla mít) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

17. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Skutková zjištění popsaná v bodech 6 až 44 a shrnutá v bodě 47 napadeného rozsudku proto odvolací soud jako správná a úplná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.

18. Odvolací soud si je vědom toho, že v předcházejícím rozhodnutí mj. konstatoval, že vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně nabyl v prvním výroku ohledně zamítnutí nároku žalobkyně na zaplacení částky 4 548 Kč (týkající se doplatku osobního příplatku za dobu od 1. 4. 2018 do 1. 7. 2018) právní moci, byla tím pravomocně vyřešena předběžná otázka, podle které jednání žalobkyně spočívající v pozdním hlášení schodku v pokladně ve výši 2 000 Kč ze dne 2. 2. 2018 bylo oprávněným důvodem pro snížení jejího osobního příplatku o částku 1 500 Kč měsíčně od 1. 4. 2018, a to minimálně na 3 měsíce. V mezidobí, kdy došlo ke změně v obsazení senátu, však změnil názor na otázku, zda je soud povinen z tohoto závěru vycházet také pro další období, tj. od 2. 7. 2018, resp. od 17. 7. 2019 do 30. 11. 2020 (od 2. 7. 2018 do 16. 7. 2019 byla žalobkyně v dočasné pracovní neschopnosti, proto se za tuto dobu doplatku osobního příplatku nedomáhala). Je nepochybné, že uvedená výroková část představuje pro období od 1. 4. 2018 do 1. 7. 2018 překážku věci rozhodnuté podle § 159a odst. 4 o. s. ř. V obecné rovině odvolací soud souhlasí také s názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07, že při opakovaném posuzování jedné a téže předběžné otázky soudem v jiném řízení nelze odhlédnout od okolností, za nichž byla řešena v předchozím řízení a nelze nebrat do úvahy legitimní očekávání účastníka obou řízení, že akt státu jednou vyslovený je platný, a to včetně řešení předběžné otázky podstatné pro vlastní výrok rozhodnutí. Ústavní soud v jím posuzované věci konkrétně konstatoval, že pokud soud ve věci restituce dospěje k závěru, že oprávněná osoba v zásadě splňuje zákonné podmínky pro vrácení majetku a že jediným důvodem pro zamítnutí žaloby byl závěr soudu o tom, že požadovaný majetek nepřešel na stát, protože převodní smlouva nebyla platná, je tím založeno legitimní očekávání účastníka řízení, případně jeho právních nástupců, že v dalších řízeních na toto řízení navazujících bude toto řešení předběžné otázky respektováno. V projednávané věci je ovšem situace odlišná. Otázka oprávněnosti snížení osobního příplatku o částku 1 500 Kč měsíčně od 1. 4. 2018 nebyla řešena jako předběžná otázka v jiném řízení, nýbrž v tomto řízení, přičemž je třeba přihlédnout k tomu, že žalobkyně v předcházejícím odvolacím řízení v rámci vyjádření k odvolání žalovaného ze dne 22. 7. 2022 (č. l. 115 spisu) uvedla, že má s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu nadále za to, že důvody pro snížení osobního příplatku nebyly naplněny, protože prvostupňový soud shledal pouze jednorázové pochybení, které se neprojevilo ve výsledcích její práce posuzovaných podle množství a kvality, nicméně vzhledem k tomu, že toto snížení bylo podle výkladu soudu omezeno („toliko“) na dobu 3 měsíců, se již proti prvnímu rozsudku okresního soudu neodvolávala, aby „věc nekomplikovala“ (viz protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 5. 10. 2022). Jinými slovy, žalobkyně se „smířila“ se snížením osobního příplatku o částku 1 500 Kč měsíčně, byť od počátku tvrdila, že pro něj nebyly dány zákonem stanovené předpoklady, protože se mělo jednat podle výkladu soudu pouze o poměrné krátké období 3 měsíců. Rozhodně tak na rozdíl od případu posuzovaného Ústavním soudem nelze hovořit o založení legitimního očekávání. Odvolací soud tudíž není povinen pro další období od 2. 7. 2018, resp. od 17. 7. 2019 do 30. 11. 2020 vycházet ze závěru soudu prvního stupně, že jednání žalobkyně spočívající v pozdním hlášení schodku v pokladně ve výši 2 000 Kč ze dne 2. 2. 2018 bylo oprávněným důvodem pro snížení jejího osobního příplatku o částku 1 500 Kč měsíčně od 1. 4. 2018, nýbrž je oprávněn tuto otázku v rámci odvolacího přezkumu opětovně posoudit, a to samozřejmě s výjimkou pravomocného zamítnutí nároku žalobkyně na zaplacení částky 4 548 Kč, týkající se doplatku osobního příplatku za dobu od 1. 4. 2018 do 1. 7. 2018. Odvolací soud dospěl k závěru, že je nezbytné odchýlit se od původního názoru, který byl právně chybný a který by vedl k porušení práva účastníků řízení na spravedlivý proces, jelikož omezoval v neprospěch žalobkyně jako zaměstnankyně možnosti přezkumu oprávněnosti (zákonnosti) snížení osobního příplatku toliko na posouzení otázky, zda toto snížení mělo platit také po 1. 7. 2018, resp. pro další období, které zůstalo předmětem řízení.

19. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – s ohledem na to, že žalobkyně uplatňuje nárok na doplatek osobního příplatku za období od 17. 7. 2019 do 30. 11. 2020 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zákoník práce“).

20. Podle ustanovení § 131 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanci, který dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků nebo plní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, může zaměstnavatel poskytovat osobní příplatek až do výše 50 % platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je zaměstnanec zařazen.

21. Podle ustanovení § 131 odst. 2 zákoníku práce zaměstnanci, který je vynikajícím, všeobecně uznávaným odborníkem a vykonává práce zařazené do desáté až šestnácté platové třídy, může zaměstnavatel poskytovat osobní příplatek až do výše 100 % platového tarifu nejvyššího platového stupně v platové třídě, do které je zaměstnanec zařazen.

22. Z citovaných ustanovení vyplývá, že jednou ze složek platu je osobní příplatek, který může zaměstnavatel poskytovat zaměstnanci, jenž dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků nebo jenž plní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci anebo jenž je vynikajícím, všeobecně uznávaným odborníkem a vykonává práce zařazené do desáté až šestnácté platové třídy. Osobní příplatek představuje tzv. nenárokovou složku platu, kterou je třeba odlišovat od „nárokových“ složek platu. Zatímco tzv. nároková složka platu představuje platový nárok, který je zaměstnavatel povinen v určené výši uspokojit, jestliže se u zaměstnance splní stanovené předpoklady a podmínky, poskytuje tzv. nenároková složka platu zaměstnanci nárok na stanovené plnění, jen jestliže - bez ohledu na splnění předpokladů a podmínek stanovených pro její poskytování nebo pro její výši - zaměstnavatel o jejím přiznání zaměstnanci a o její výši také rozhodne. Pro tzv. nenárokovou složku platu je tedy charakteristické, že bez rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání má povahu pouze fakultativního plnění; jestliže však zaměstnavatel vydá v souladu se zákoníkem práce rozhodnutí o jejím přiznání a o její výši, je povinen tuto složku platu zaměstnanci v určené výši poskytovat. Osobní příplatek jako nenároková (fakultativní) složka platu se tedy v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jeho přiznání a výši stává složkou platu nárokovou (obligatorní).

23. Okolnost, že zaměstnavatel rozhodl o přiznání osobního příplatku zaměstnanci a o jeho výši, neznamená, že nemůže dojít ke zvýšení, snížení nebo odejmutí přiznaného osobního příplatku. Změní-li se podmínky stanovené pro poskytování osobního příplatku, může být změněna i jeho výše, popřípadě může být osobní příplatek zaměstnanci odebrán; zaměstnavatel je oprávněn posuzovat, zda důvody pro jeho poskytování trvají, popřípadě zda trvají důvody pro jeho poskytování v nezměněné výši. Ke snížení nebo odnětí přiznaného osobního příplatku může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, došlo-li v okolnostech (předpokladech a podmínkách) uvedených v ustanovení § 131 odst. 1 a odst. 2 zákoníku práce, za nichž byl osobní příplatek zaměstnanci přiznán, k takové změně, která odůvodňuje jeho další poskytování v menším rozsahu nebo která vyžaduje jeho odnětí.

24. Předpokladem pro poskytování osobního příplatku zaměstnanci podle ustanovení § 131 odst. 1 zákoníku práce je, že zaměstnanec dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků nebo že plní větší rozsah pracovních úkolů než ostatní zaměstnanci, popřípadě že současně splňuje obě tyto podmínky. Přiznání osobního příplatku zaměstnanci z důvodu, že zaměstnanec dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků, předpokládá - stejně jako každá změna výše osobního příplatku přiznaného z tohoto důvodu - zhodnocení výsledků práce zaměstnance zaměstnavatelem. Výsledky práce dosahované zaměstnancem představují výsledky jeho činnosti při plnění jeho pracovních úkolů vyplývajících z druhu vykonávané práce a posuzují se podle množství a kvality (srov. § 110 odst. 5 zákoníku práce).

25. Pracovní výsledky zaměstnance nemusí mít souvislost s tím, zda zaměstnanec při plnění svých pracovních úkolů dodržuje povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. I když nelze vyloučit, že např. příčinou neuspokojivých pracovních výsledků zaměstnance může být také to, že zaměstnanec porušuje některé své povinnosti vyplývající pro něj z pracovního poměru, může zaměstnanec dosahovat velmi dobrých pracovních výsledků i přes porušování těchto svých povinností, a naopak výsledky jeho práce mohou být neuspokojivé, přestože všechny povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci dodržuje. Pracovní výsledky zaměstnance nelze ztotožňovat ani s jeho schopnostmi a dovednostmi potřebnými k plnění pracovních úkolů vyplývajících z druhu vykonávané práce, neboť zaměstnanec může dosahovat velmi dobrých pracovních výsledků i přes nedostatek či nižší míru některých těchto schopností a dovedností (např. v důsledku jiných svých kvalit), a naopak okolnost, že zaměstnanec vykazuje vysokou míru schopností a dovedností potřebných k výkonu určité práce, sama o sobě nezaručuje tomu odpovídající úroveň výsledků jeho práce.

26. Z uvedeného vyplývá, že ke snížení nebo odnětí osobního příplatku přiznaného zaměstnanci, který dlouhodobě dosahuje velmi dobrých pracovních výsledků, může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, došlo-li k takovému zhoršení výsledků jeho pracovní činnosti posuzovaných podle množství a kvality, které odůvodňuje další poskytování osobního příplatku v menším rozsahu nebo které vyžaduje jeho odnětí. Zatímco snížení osobního příplatku předpokládá, že úroveň pracovních výsledků zaměstnance je i po jejich zhoršení stále ještě velmi dobrá, je odnětí osobního příplatku odůvodněno v případě takové míry zhoršení výsledků práce zaměstnance, že jeho pracovní výsledky nelze nadále hodnotit jako „velmi dobré“. Okolnost, že zaměstnanec při plnění svých pracovních úkolů porušuje povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, ani míra jeho schopností a dovedností potřebných k výkonu práce nejsou - neprojeví-li se ve výsledcích práce zaměstnance posuzovaných podle množství a kvality – z hlediska důvodů pro snížení nebo odnětí osobního příplatku významné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 832/2012).

27. Odvolací soud má na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že ani jednání žalobkyně spočívající v pozdním hlášení schodku v pokladně ve výši 2 000 Kč ze dne 2. 2. 2018 nebylo oprávněným důvodem pro snížení jejího osobního příplatku o částku 1 500 Kč měsíčně od 1. 4. 2018, neboť se jedná o jednorázové pochybení, resp. porušení pracovních povinností, které z povahy věci nemělo (nemohlo mít) za následek změnu ve výsledcích práce žalobkyně posuzovaných podle množství a kvality. Již jen z tohoto důvodu mělo být žalobě o zaplacení požadovaného doplatku platu za období od 17. 7. 2019 do 30. 11. 2020 vzniklého snížením osobního příplatku o 1 500 Kč měsíčně (z 3 000 Kč na 1 500 Kč) vyhověno, přičemž odvolací soud pro připomenutí dodává, že rozdíl vzniklý druhým snížením z 1 500 Kč na 500 Kč měsíčně již byl žalobkyni v požadovaném rozsahu pravomocně přiznán.

28. I kdyby odvolací soud vycházel ze závěrů vyslovených v předcházejícím kasačním rozhodnutí, nezměnilo by to nic na posouzení, že požadavek žalobkyně na zaplacení rozdílu vzniklého prvním snížením z 3 000 Kč na 1 500 Kč měsíčně za období od 17. 7. 2019 do 30. 11. 2020 je důvodný. Předně odvolací soud neshledal důvod ke změně závěrů, které se týkaly výkladu projevu vůle obsaženého v příloze k platovému výměru ze dne 28. 3. 2018 ohledně délky trvání snížení osobního příplatku. Odvolací námitky žalovaného nejsou v tomto směru důvodné, kdy žalovaný toliko opakuje argumenty, se kterými se již odvolací soud vypořádal (viz bod 6 odůvodnění tohoto rozhodnutí). Odvolací soud tedy trvá na svém závěru, že po uplynutí 3 měsíců od 1. 4. 2018 mělo dojít k novému vyhodnocení pracovních výsledků žalobkyně a rozhodnuto, zda osobní příplatek bude žalobkyni nadále vyplácen ve snížené výši 1 500 Kč měsíčně, nebo bude „vrácen“ do původní výše 3 000 Kč měsíčně, případně jakkoliv jinak „upraven“. Soud prvního stupně se v dalším řízení tímto právním názorem odvolacího soudu řídil a dle jeho pokynů se zabýval se pracovními výsledky žalobkyně z hlediska důvodnosti ponechání osobního příplatku ve snížené výši i po 1. 7. 2018 (resp. pro dobu od 17. 7. 2019 do 30. 11. 2020, která zůstala předmětem řízení). Závěr o tom, že pracovní výsledky žalobkyně neodůvodňovaly ponechání osobního příplatku ve snížené výši i po 1. 7. 2018, neboť její pracovní výsledky posuzované podle množství a kvality byly stejné jako před prvním snížením, resp. že žalobkyně se minimálně v období od 1. 4. 2018 do 1. 7. 2018 již nedopustila podobného jednání, které by mělo být důvodem pro ponechání osobního příplatku ve snížené výši i po 1. 7. 2018, představuje skutkové zjištění soudu prvního stupně.

29. K námitkám žalovaného proti shora uvedenému skutkovému závěru odvolací soud předně v obecné rovině uvádí, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí soudu prvního stupně, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Povinností soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).

30. V posuzované věci odvolací soud ohledně zmiňovaného skutkového závěru neshledal při hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně žádné pochybení, a to včetně hodnocení výpovědí svědkyň [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] a tajemníka [tituly před jménem] [jméno FO]. Soud prvního stupně náležitě odůvodnil, jakým způsobem tyto provedené důkazy vyhodnotil a k čemu přihlédl, odvolací soud k tomu nemá co podstatného dodat a pro stručnost odkazuje na body 56 až 58 odůvodnění napadeného rozsudku. Za podstatné odvolací soud považuje zejména to, že žalovaný, resp. zmiňovaní svědci v rámci hodnocení práce žalobkyně přihlíželi především k jednotlivým vytýkaným jednáním, jak jsou rozebrána výše, což však nelze v rámci nároku na osobní příplatek (pakliže to zároveň nemá vliv na pracovní výsledky zaměstnance co do množství a kvality) zohledňovat. Odvolací soud tedy neshledal na vyhodnocení výsledků dokazování soudem prvního stupně nic excesivního a nespatřoval důvod v tomto směru dokazování opakovat či doplňovat. Za daného skutkového stavu dospěl prvostupňový soud ke správnému závěru, že pracovní výsledky žalobkyně neodůvodňovaly ponechání osobního příplatku ve snížené výši, tudíž pokud žalovaný nepřistoupil k přezkoumání pracovních výsledků žalobkyně, popřípadě je přezkoumal, ale nevrátil po 1. 7. 2018 osobní příplatek do původní výše, činil tak v rozporu se shora citovaným ust. § 131 odst. 1 zákoníku práce a rovněž v rozporu se svým vlastním platovým výměrem ze dne 28. 3. 2018 (resp. jeho přílohou). Žalobkyni proto podle názoru odvolacího soudu náleží požadovaný doplatek platu za období od 17. 7. 2019 do 30. 11. 2020 vzniklý snížením osobního příplatku o 1 500 Kč měsíčně (z 3 000 Kč na 1 500 Kč). Na rozdíl od soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že žalobkyně má na tento doplatek nárok za celé žalované období, tj. nejen za dobu od 17. 7. 2019 do 31. 5. 2020 ve výši 15 726 Kč, ale také za dobu od 1. 6. 2020 do 30. 11. 2020 ve výši 9 000 Kč, protože žalovaný nikdy o opětovném snížení osobního příplatku z 3 000 Kč na 1 500 Kč v době od 1. 6. 2020 nerozhodl, jak přiléhavým způsobem namítala žalobkyně v odvolání. Pro posouzení věci tak není významné, že soud prvního stupně z výpovědi svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] zjistil, že v tomto posledně zmiňovaném období mělo dojít k znatelnému zhoršení pracovních výsledků žalobkyně co do množství a kvality.

31. Vzhledem k výše uvedenému byl rozsudek soudu prvního stupně shledán ve vyhovujícím výroku I jako věcně správný a jako takový byl v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrzen. Ve zbývající napadené části, tj. v zamítavém výroku II, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni částku 9 000 Kč představující doplatek osobního příplatku za dobu od 2. 6. 2020 do 30. 11. 2020 s úroky z prodlení podle § 1970 o. z. z jednotlivých částek za každý kalendářní měsíc ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. od data splatnosti podle § 141 odst. 1 zákoníku práce do zaplacení.

32. Jelikož odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, byť jen částečně změnil, rozhodl jak o nákladech odvolacího řízení, tak o nákladech řízení prvostupňového (§ 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.). V původním řízení před soudem prvního stupně (tj. do vydání rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2022, č. j. 85 C 16/2021-97) měla žalobkyně úspěch v rozsahu 87 % [z částky 35 241 Kč bylo žalobě nakonec vyhověno co do částky 30 693 Kč (5 967 Kč bylo pravomocně přiznáno „prvním“ rozsudkem okresního soudu + 15 726 Kč + 9 000 Kč)] a v rozsahu 13 % (zaplacení částky 4 548 Kč) byla žaloba zamítnuta, čistý procesní úspěch žalobkyně tak činil 74 %. Ve zbývající části řízení před soudy obou stupňů, kdy bylo předmětem řízení toliko zaplacení částky 24 726 Kč s příslušenstvím, byla žalobkyně plně procesně úspěšná (100 %). Žalobkyně by tak měla podle zásady úspěchu ve věci vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, nicméně byla osvobozena od soudních poplatků a byl jí ustanoven zástupce z řad advokátů, jehož odměnu a hotové výdaje platí stát. Vzhledem k tomu, že žalobkyně žádné další (osobní) náklady řízení neuplatňovala, rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

33. Ustanovený advokát [tituly před jménem] [jméno FO] zastupoval žalobkyni, která má podle výsledku řízení právo na náhradu nákladů řízení. Stát proto má podle § 149 odst. 2 o. s. ř. vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, které spočívají v odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobkyně, a to v rozsahu 74 % za původní řízení před soudem prvního stupně (do vydání rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 4. 2022, č. j. 85 C 16/2021-97) a v rozsahu 100 % za zbývající část řízení („nové“ řízení před soudem prvního stupně a za obě odvolací řízení). Odvolací soud podle § 155 odst. 1 o. s. ř. rozhodl jen o základu náhrady těchto nákladů řízení s tím, že výše této náhrady a podmínky splatnosti budou stanoveny samostatným usnesením okresního soudu, a to poté, co bude rozhodnuto o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného advokáta.

34. Odvolací soud s ohledem na částečnou změnu rozsudku soudu prvního stupně rozhodl opětovně i o tzv. přenosu poplatkové povinnosti podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. Soudní poplatek za žalobu by činil 1 763 Kč, tudíž jeho poměrnou část (74 %) ve výši 1 305 Kč je povinen zaplatit státu žalovaný. V případě odvolání žalobkyně by činil z punkta 9 000 Kč soudní poplatek 1 000 Kč [viz položka 1 bod 1 písm. a) a položka 22 bod 1 písm. a) sazebníku poplatků], který je povinen uhradit žalovaný v plném rozsahu. Odvolací soud proto zavázal žalovaného zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na soudních poplatcích za řízení před soudy obou stupňů částku 2 305 Kč.

Poučení