16 Co 129/2025 - 270

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobce: Doc. [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a zaplacení částky 262 695,70 Kč s příslušenstvím o žalobcově odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 2025, č. j. 11 C 33/2024-209 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24 369 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokáta B], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne 23. 2. 2024 se žalobce jako zaměstnanec proti žalované coby své zaměstnavatelce domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 30. 10. 2023 (dále jen výpovědi) a na tomto základě též náhrady mzdy za dobu od 11. 1. 2024 do 29. 2. 2024 ve výši 262 695,70 Kč s úroky z prodlení. Žalobu zdůvodnil tím, že byl od 1. 9. 2000 zaměstnancem žalované na pozici vedoucího lékaře odbornosti gynekologie, asistované reprodukce a jednodenní chirurgie. Na podzim 2018 došlo ke změně vlastnické struktury žalované, v jejímž důsledku žalovaná žalobci od 1. 4. 2019 nepřidělovala práci podle pracovní smlouvy na pracovišti v [Anonymizováno] a vyplácela mu náhradu mzdy. Dne 30. 10. 2023 žalobce převzal výpověď podle § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“), s tím, že žalovaná za účelem zvýšení efektivity práce organizační změnou zrušila žalobcovo pracovní místo. V lednu 2024 přitom přijala do pracovního poměru gynekoložku [tituly před jménem] [jméno FO]. To znamená, že již v době doručení výpovědi žalobci musela činit kroky k přijetí dr. [jméno FO], takže potřebnost žalobcovy práce pro žalovanou nemohla předstíranou organizační změnou zaniknout. Je ostatně zřejmé, že reprodukční klinika, poskytující též ambulantní gynekologickou péči a jednodenní chirurgii, nemůže efektivně fungovat bez lékaře těchto odborností. Po organizační změně se v organizační struktuře žalované nacházeli čtyři další lékaři s podobnou odborností jako žalobce, leč žádný z nich neměl všechny žalobcovy odbornosti, takže efektivním krokem by bylo propustit některého z nich, nikoli žalobce. Dodatkem k žalobcově pracovní smlouvě, uzavřeným po změně vlastnické struktury, na jehož základě odpadla část žalobcovy pracovní náplně, žalovaná sama vědomě vytvořila personální situaci, jež vyhovovala jejím potřebám a kterou vyřešila zřízením pracovního místa primáře. Žalobce byl při sjednání tohoto dodatku již v pozici pouhého řadového zaměstnance.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s poukazem na to, že žalobce svou práci několik let nevykonával a situaci řešit nechtěl, o práci u žalované ve skutečnosti nestojí. Snaží se pouze na žalovanou, proti níž zahájil několik právních sporů, vyvíjet nátlak a finančně ji poškodit. Dne 5. 8. 2019, po převodu svého obchodního podílu v žalované na společnost [právnická osoba], registroval u Úřadu průmyslového vlastnictví slovní ochrannou známku „[Anonymizováno],“ načež úřad na návrh žalované prohlásil tuto ochrannou známku za neplatnou. Žalobce nepracoval pro překážky v práci na straně zaměstnavatele od 1. 4. 2019 na [Anonymizováno] pracovišti a od 3. 9. 2019 na pracovišti [adresa]. Během těchto více než čtyř let se ukázalo, že jeho pracovní místo není v organizačním schématu potřebné. V kontextu změny vlastnické struktury si žalobce prosadil dodatek ke své pracovní smlouvě a začal odvádět jen takové práce, které konat chtěl, tedy že s pacienty trávil pouze 16 hodin týdně a zbývajících 24 hodin týdně odborně vedl své kolegy. To žalovanou přinutilo vytvořit funkci primáře, který v práci zastal vše, co vykonával žalobce jako vedoucí lékař po účinnosti dodatku, a navíc to, co žalobce nadále dělat nechtěl. Tím se pracovní místo vedoucího lékaře pro žalovanou stalo zbytečným. Dne 27. 10. 2023 tedy přijala organizační změnu, podle níž ke dni 30. 10. 2023 zrušila žalobcovo pracovní místo co nadbytečný mezičlánek mezi nově zřízenou pracovní pozicí primáře a pozicemi řadových lékařů. Poté, kdy žalovanou převzal nový majitel, měl žalobce zajišťovat odbornou stránku péče o pacienty, know how a řídit méně zkušené a kvalifikované kolegy. To se však ukázalo jako kontraproduktivní, poněvadž používal non lege artis postupy. [jméno FO] žalovaná zaměstnala pouze jako řadovou gynekoložku, jež podléhala též pokynům vedoucích zaměstnanců, na rozdíl od žalobce pečovala o pacientky v těhotenské poradně a prováděla výkony v rámci jednodenní chirurgie. Během doby překážek v práci žalovaná založila či rozvázala pracovní poměr s množstvím lékařů všech potřebných odborností, takže příchod dr. [jméno FO] s žalobcem vůbec nesouvisí.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu v plné šíři zamítl (výroky I a II) a uložil žalobci povinnost doplatit soudní poplatek ve výši 15 135 Kč (výrok II) a nahradit žalované náklady řízení ve výši 93 689,09 Kč (výrok III). Dospěl přitom ke zjištěním, rozvedeným v bodech 9. – 31. odůvodnění napadeného rozsudku a shrnutým především do skutkového závěru, podle nějž byl žalobce od 1. 9. 2000 zaměstnancem žalované a současně jejím jediným společníkem. Ke dni 30. 10. 2018 se změnila vlastnická struktura; žalobce prodal svůj podíl společnosti [právnická osoba] a zároveň s žalovanou uzavřel dodatek č. 2 k pracovní smlouvě (dále jen dodatek č. 2), který nahradil veškerá ujednání pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2000 ve znění dodatku č. [hodnota] novými ujednáními, např. tím, že je žalobce jako vedoucí lékař odbornosti gynekologie, asistované reprodukce a jednodenní chirurgie oprávněn dávat instrukce podřízeným lékařům, zdravotním sestrám a dalším zdravotnickým pracovníkům, leč není povinen komunikovat se zdravotními pojišťovnami, kontrolovat hospodaření reprodukční kliniky, tvořit rozpis služeb lékařů, zdravotních sester a dalších zaměstnanců, řešit personální otázky a řídit lidské zdroje, objednávat léčivé přípravky a zdravotnický materiál pro provoz zdravotnického zařízení ani obchodní vedení společnosti. Činnost lékaře a související práce s pacienty na pracovištích zaměstnavatele měl vykonávat 16 hodin týdně, zbývající rozvržení pracovní doby ponechala žalovaná na žalobci. Dne 19. 12. 2018 žalovaná uzavřela pracovní smlouvu s [tituly před jménem] [jméno FO], který měl ke dni 1. 3. 2019 nastoupit na místo primáře, k jehož kompetencím patřila mimo jiné odpovědnost za organizaci ambulantního provozu, za diagnostickou a poradenskou lékařskou péči, za správné vykazování zdravotní péče, za dodržování finančního plánu za svěřený úsek, za plnění plánu investic a čerpání materiálových zásob, za správnost administrativních úkonů ve spojitosti s pacienty, zdravotními pojišťovnami či dalšími institucemi v souvislosti s poskytováním zdravotní péče, přičemž byl povinen dodržovat zásady spolupráce s ostatními zaměstnanci a prohlubovat si soustavně kvalifikaci k výkonu sjednané práce. Dne 24. 2. 2019 žalobce adresoval jednateli žalované, [jméno FO], e-mail, v němž jej z pozice vedoucího lékaře informoval o některých svých návrzích a připomínkách, mimo jiné že věřil, že jeho pracovní vytížení nad 3 dny s pacientkami je dáno nedostatkem lékařů a že operační výkony snášel jen proto, že nabyl dojmu, že [tituly před jménem] [adresa] neoplývá šikovností a netroufá si plnit nařízení jednatele, že se ve středečních operačních dnech budou s žalobcem střídat. Posledních 20 let však prováděl žalobce operační výkony jen sporadicky, neboť měl za to, že jsou to právě mladí lékaři, kteří si musí udržovat manuální dovednosti, kdy ve stáří se kvalita manuální koordinace i zrak zhoršují. Navíc má jen bazální zkušenosti se sledováním těhotných, kdy tuto práci vždy odváděly mladší kolegyně. Dne 29. 3. 2019 žalovaná žalobci oznámila, že kvůli překážkám v práci na její straně mu od 1. 4. 2019 nebude přidělovat práci v celém rozsahu podle pracovní smlouvy, přičemž žalobce nemá docházet na pracoviště v [adresa] a po dobu překážek bude vykonávat práci pouze v [adresa] v rozsahu 8 hodin týdně. Od 3. 9. 2019 nebyla žalobci přidělována práce ani na pracovišti v [adresa]. V době, kdy žalobce přestal na pracoviště žalované docházet, však mezi zaměstnanci nijak nechyběl. Od 4. 1. 2021 byl primářem [Jméno žalobce] [tituly za jménem], k jehož kompetencím patřilo mimo jiné dohlížet na vzdělávání svých podřízených, řídit jejich práci, kontrolovat jejich činnost, hodnotit plnění jim určených úkolů, kontrolovat evidenci odpracovaných hodin, rozhodovat o čerpání dovolené podřízených, podílet se na zapracování nových pracovníků, zajišťovat personální obsazení, provádět auditní činnost zdravotnické dokumentace a revizi lékařské dokumentace, provádět výkony, plánovat a zavádět nové metody a řídit schůze na svém úseku, odpovídat za odbornou a etickou úroveň poskytované péče, hlásit změny na Státním úřadu pro kontrolu léčiv. Primář je obecně vzato odborným garantem poskytovaných zdravotních služeb na pracovišti a odpovídá především za jeho organizaci, za poskytování zdravotní péče na pracovišti na náležité odborné úrovni, za personální zabezpečení poskytovaných zdravotních služeb a zajištění zvyšování a prohlubování kvalifikace zdravotnických pracovníků, kteří na oddělení poskytují zdravotní služby. Dne 27. 10. 2023 provedla žalovaná organizační změnu s účinky od 30. 10. 2023, spočívající ve snížení počtu zaměstnanců zaměstnavatele za účelem zvýšení efektivity a produktivity práce, a to na pozici vedoucí lékař odbornosti gynekologie, asistované reprodukce a jednodenní chirurgie v počtu 1. Do té doby byla v organizační struktuře žalované na pracovišti v [adresa] obsazena pozice primáře [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], pozice vedoucího lékaře žalobcem a dále obsazeny pozice řadových lékařů. Přílohou rozhodnutí o organizační změně byl graf nové struktury, v níž na pracovišti v [adresa] byl v čele primář [Jméno žalobce], [tituly za jménem], a dále jen řadoví lékaři různých odborností. Dne 30. 10. 2023 byla žalobci doručena výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, s tím, že následkem organizační změny byla zrušena žalobcova pracovní pozice. Dne 2. 1. 2024 vznikl pracovní poměr u žalované lékařce [tituly před jménem] [jméno FO], která zde působí jako gynekoložka, poskytuje pacientkám preventivní i akutní péči, provádí lékařské výkony, pečuje o pacientky v těhotenské poradně, provádí IVF péči. [tituly za jménem] [jméno FO] se řídí pokyny zaměstnavatele, resp. vedoucích zaměstnanců, sama vedoucí funkci nevykonává. S žalovanou si ujednaly, že bude pracovat v režimu kratší pracovní doby 32 hodiny týdně. V současné době jsou u žalované zaměstnáni vedle primáře jen řadoví lékaři různých odborností.

4. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud právně kvalifikoval především § 52 písm. c) zákoníku práce a došel k závěru, že byla výpověď platná, protože v prvé řadě žalobce jako vedoucí lékař zastával jen některé pracovní činnosti a navíc byly mnohé dodatkem č. 2 k jeho pracovní smlouvě vyloučeny. Tyto jiné činnosti proto žalovaná ještě za trvání žalobcova pracovního poměru přiřadila nově zřízenému pracovnímu místu primáře, které obsadila dr. [jméno FO], kterého později vystřídal dr. [jméno FO]. Primář měl (kromě toho, co je oběma pracovním náplním společné) navíc oproti vedoucímu lékaři na starosti organizační řízení, personální politiku, vykazování výkonů pojišťovnám, hospodaření a finance, administrativu. Žalovaná tedy organizační změnou v podobě zrušení pracovní pozice vedoucího lékaře skutečně sledovala zvýšení produktivity a efektivity práce, takže se pozice vedoucího lékaře v nové organizační struktuře stala nadbytečnou. Dodatky č. 2 a 3 byly uzavřeny v návaznosti na převod žalobcova obchodního podílu a je nepochybné, že jeho vyjednávací pozice byla silnější, než pozice jiného uchazeče o zaměstnání. Nikdo u žalované ani později nevykonával práci odpovídající (pouze) žalobcově práci. Organizační změna tudíž vedla ke zjednodušení organizační struktury, což také snížilo mzdové náklady žalované. [tituly za jménem] [jméno FO] měla naplnit jiné potřeby žalované, než žalobce. Organizační změna tudíž byla skutečná, nebyla účelová, dopadla na žalobce, stala se účinnou ještě během jeho pracovního poměru a vedla k jeho nadbytečnosti. Tím pádem žalobci nemohl vzniknout nárok na požadovanou náhradu mzdy.

5. Proti rozsudku podal žalobce odvolání s návrhem na zrušení rozsudku a vrácení věci prvostupňovému soudu, které odůvodnil tím, že žalovaná uzavřením dodatků č. 2 a 3 k žalobcově pracovní smlouvě vyloučila některé pracovní činnosti, čímž sama vědomě vytvořila organizační strukturu, v níž vznikla potřeba přijetí nového zaměstnance. Ten pak vykonával touž práci jako žalobce. Žalobce se tudíž nemohl stát nadbytečným. Jde nanejvýš o špatnou personální politiku žalované, nikoli o skutečnou organizační změnu. O tom svědčí též následující. Dne 19. 12. 2018 žalovaná uzavřela s dr. [jméno FO] pracovní smlouvu na práci primáře, což znamenalo, že se budou pracovní náplně obou zaměstnanců zčásti překrývat. Již od 1. 4. 2019 (tedy měsíc po nástupu dr. [jméno FO]) žalovaná žalobci nepřidělovala práci v [Anonymizováno] pro překážky v práci na straně zaměstnavatele. Od 3. 9. 2019 mu nepřidělovala práci ani v [adresa] z téhož důvodu a v kontextu utlumování provozu daného pracoviště. Dne 30. 10. 2023 žalovaná provedla organizační změnu, jež měla odstranit nadbytečnou pracovní pozici vedoucího lékaře, a dala žalobci výpověď. Dne 31. 12. 2023 uplynula výpovědní doba a dne 2. 1. 2024 žalovaná zaměstnala dr. [jméno FO]. Dále žalobce namítl, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení ani důkazní (a nesplnila odpovídající výzvu prvostupňového soudu) co do skutečnosti, jaká byla konkrétně žalobcova pracovní náplň vedoucího lékaře, které dílčí činnosti již žalovaná nepotřebovala, jak se lišila žalobcova pracovní náplň od náplně dr. [jméno FO], že žalovaná pro žalobce neměla práci, již jeho práci nepotřebovala a že účelem organizační změny bylo skutečně zvýšení efektivity práce. Soud prvního stupně pak vůbec nesrovnal práci vedoucího lékaře s prací primáře a porovnal jen práci žalobce s prací dr. [jméno FO]. Nezkoumal ani, zda žalobce skutečně konal práce uvedené v pracovněprávní dokumentaci. Podle žalobce ani není pravdou, že by dr. [jméno FO] vykonávala jiné pracovní činnosti než žalobce. Žalovaná ani netvrdila, že by dr. [jméno FO] na rozdíl od žalobce prováděla operační gynekologické výkony v rámci jednodenní chirurgie a gynekologickou péči o pacientky v těhotenské poradně.

6. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku s tím, že žalovaná žalobce reálně nepostrádala 4 roky před podáním výpovědi, což prokazuje jeho nadbytečnost. Výše zmíněnou výzvu prvostupňového soudu splnila podáním ze dne 19. 11. 2024. Odlišnost práce dr. [jméno FO] oproti žalobci vyplynula z obou pracovních smluv a ze svědecké výpovědi [jméno FO]. Žalobce si poněkud protiřečí ve svých tvrzeních, kdy svou práci jednou přirovnává k řadovému lékaři (argument stran dr. [jméno FO]), podruhé k primáři (výpočet náhrady mzdy). Na jednu stranu tvrdí, že žalovaná sama způsobila dvojkolejnost pracovních pozic, na druhou stranu dodává, že jeho práce je ve skutečnosti pro žalovanou nenahraditelná.

7. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné a projednatelné, přezkoumal na jednání napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že žalobcovo odvolání není důvodné.

8. Prvostupňový dospěl na základě provedených a správně vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním. Tato skutková zjištění proto odvolací soud přejímá a pro stručnost na ně v plné šíři odkazuje. Z dodatku č. 2 bylo možno čerpat ještě další skutková zjištění, pročež odvolací soud tento důkaz zopakoval (§ 213 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.). Vyplynulo z něj, že podle čl. IX. odst. 6) žalobce nemá bez předchozího písemného souhlasu žalované právo „vyvíjet výdělečnou činnost shodnou jako předmět činnosti žalované. To neplatí, pokud jde o propagaci a rozvoj unikátních metod, kterými jsou zdravotní výkony: transfer cytoplasmy, ultrazvukově sledovaná transvaginální hydrolaparoskopie a punkce cysty.“ Podle čl. X. odst. 2) pak „zaměstnanci, u nějž dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí či dohodou… podle § 52 písm. a) až d) ZP nebo § 55 ZP, přísluší odstupné ve výši šedesátinásobku jeho průměrného výdělku, přičemž za každý celý odpracovaný měsíc ode dne účinnosti tohoto dodatku se výše odstupného snižuje o jednonásobek.“ (dodatek č. 2). Sjednání dodatku předcházela e-mailová konverzace mezi jednatelem žalované a žalobcovým advokátem, který dne 9. 9. 2018 zaslal koncept dodatku č. 2 s komentářem, že je faktickým úplným zněním pracovní smlouvy a že by měl platit i pro CPLN (v kontextu ostatních provedených důkazů tedy pro pracoviště v [adresa] – poznámka odvolacího soudu). V konceptu se počítalo s tím, že bude žalobce i vedoucím lékařem oboru genetiky a že konkurenční činnost bude moci vykonávat i bez souhlasu žalované. Výše uvedené odstupné pak mělo činit dokonce pětisetnásobek průměrného výdělku a za každý celý odpracovaný měsíc se snižovat o dvojnásobek (koncept dodatku č. 2 s e-mailem žalobcova advokáta). Tyto důkazy odvolací soud vyhodnotil jako zákonné, pro meritum případu relevantní, věrohodné a korespondující s ostatními provedenými důkazy. Další důkazy neprovedl, protože v zákonných mezích koncentrace řízení a neúplné apelace nebyly navrženy a ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.

9. Při právní kvalifikaci případu ve světle odvolacích námitek a vyjádření k odvolání se odvolací soud řídil těmito úvahami. V prvé řadě plně souhlasí s právním hodnocením případu, jež podal prvostupňový soud. Žalovaná postupně unesla břemeno tvrzení i důkazní ke všem právně významným skutečnostem. V tomto kontextu je třeba si též uvědomit, že názor soudu na úplnost a konkrétnost skutkových tvrzení, dostatečnost navržených důkazů a na smysluplnost tvrzeného právně relevantního skutkového děje může během soudního řízení podléhat změnám, protože je vždy momentální reakcí soudu na vývoj procesu, který se neustále pohybuje mezi třemi body: tvrzením, důkazem a právní normou zakotvující právně relevantní skutečnosti. Jediné právně závazné hodnocení těchto aspektů soud podává teprve v odůvodnění meritorního rozhodnutí, nikoli dříve. To prvostupňový soud učinil způsobem zákonným a přesvědčivým. Výše reprodukovaná právní úvaha soudu prvního stupně dává ucelený logický smysl, avšak ve světle odvolacích námitek bylo nutno v odvolacím řízení zodpovědět otázku, zda si žalovaná počínaje dodatkem č. 2 účelově nepřipravovala půdu k rozvázání žalobcova pracovního poměru, jehož práci by stále potřebovala bez ohledu na to, jak by byla nazvána. V takovém případě mimochodem vyvstala otázka, proč by žalovaná vyčkávala bezmála 4,5 roku na skončení pracovního poměru a vyplácela žalobci náhradu mzdy. Primárně je třeba poznamenat, že věc 21 Cdo 2095/2004, kterou žalobce argumentoval, byla skutkově odlišná v tom, že zde pro úřad práce kromě žalobkyně tutéž práci vykonávala další zaměstnankyně, která však odešla na mateřskou dovolenou, načež za ni žalovaná jako zástup na dobu určitou přijala jinou zaměstnankyni. Organizační schéma sestavené v mezích nejvyššího přípustného počtu takových pracovních míst, určeného MPSV, počítalo se dvěma zaměstnanci odvádějícími tuto práci. Přesto žalovaná uzavřela se zastupující zaměstnankyní dodatek k její pracovní smlouvě, jímž byl pracovní poměr prodloužen na dobu neurčitou. Když potom původní kolegyně žalobkyně ohlásila návrat z mateřské dovolené, žalovaná propustila žalobkyni jako nadbytečnou, což Nejvyšší soud vyhodnotil jako špatnou personální politiku (co do prodloužení pracovního poměru na neurčito), nikoli skutečnou organizační změnu, jež by ospravedlnila výpověď. V tomto případě ovšem žalovaná nic podobného neučinila. Z důkazů jednoznačně vyplynulo, že měl žalobce vůči žalované velmi silnou vyjednávací pozici, a to i po změně její vlastnické struktury. O tom svědčí nejen jeho věk, předchozí profesní zkušenosti a postavení zakladatele a zároveň původního (jediného) jednatele a společníka žalované společnosti, který byl také jejím vedoucím lékařem, který svou pracovní smlouvu podepsal i za žalovanou coby její jednatel - ale i řada dalších konkrétních okolností. Pozoruhodný je již fakt, že dodatek č. 2 má charakter komplexní změny obsahu závazku z žalobcovy pracovní smlouvy, a to na návrh jeho advokáta. Je krajně nezvyklé, aby se dodatky k pracovním smlouvám obsahově blížily privativní novaci. Totéž lze říci o negativním vymezení pracovních činností; je zcela ojedinělé, aby pracovní smlouva zakotvila výčet činností, které zaměstnanec nebude vykonávat. Žalobcův argument, že text dodatku nevyloučil jeho právo odvádět pro žalovanou i tyto dílčí činnosti je irelevantní, poněvadž zaměstnavatel může zaměstnanci přidělit jen takovou práci, kterou s ním sjednal, a zaměstnanec nemůže být k jiné práci nucen (§ 38 odst. 1 zákoníku práce). Z logiky věci je přitom jasné, že si toto negativní vymezení do dodatku vymínil sám žalobce, který ostatně ani netvrdil, že by tak učinila žalovaná. Jeho nebývale silnou vyjednávací pozici potvrzuje i ujednání o povolené konkurenci a výjimkách pro výše jmenované zdravotní výkony, k nimž se zde žalobce s ohledem na své profesní zásluhy přihlásil. Výjimečné je pak výše citované ujednání o odstupném ve výši odpovídající mzdě za pět odpracovaných let, které se však s dalšími odpracovanými kalendářními měsíci mělo snižovat. Tímto ujednáním žalobce prosadil ekonomickou nevýhodnost svého propuštění v dohledné době pro žalovanou a zároveň tedy to, že v takovém případě bude ve společnosti nadále zaměstnán a buďto obdrží mzdu za odvedenou práci, anebo její náhradu za dobu překážek v práci. Právě tato okolnost může vysvětlit, proč žalobce na překážkách v práci pobýval cca 4,5 roku. Dané smluvní ujednání bylo z ekonomického hlediska jednoznačně v žalobcově zájmu a je vhodné podotknout, že návrh sestavený jeho advokátem byl ještě sebevědomější, počítal-li s odstupným ve výši pětisetnásobku a s povolenou konkurencí bez souhlasu žalované. O žalobcově pozici vypovídá konečně i režim rozvržení jeho pracovní doby podle dodatku č.

3. Ani zásada zvláštní zákonné ochrany zaměstnance a předpoklad, že je oproti zaměstnavateli v obecné rovině tou slabší stranou, se nemohou prosadit na úkor skutečné životní situace, jež vysvitla z dokazování. Jestliže tedy žalobce tvrdil, že sama žalovaná vytvořila situaci, kterou nakonec musela vyřešit organizační změnou, není to ve světle právě vyloženého pravda v obecné rovině, kdy dodatek dobrovolně uzavřely obě strany, ba ani (a to zejména) v rovině konkrétních okolností případu. Všechny výše popsané změny svého pracovního režimu si totiž žalobce dokázal prosadit i po ztrátě svého podílu v žalované společnosti. Původcem těchto změn je tudíž především on sám. Představa, že se při jednání o dodatcích nacházel v postavení řadového zaměstnance „jako každého jiného,“ je tak poněkud úsměvná. A žalobce ani netvrdil a v řízení ani jinak nevyšlo najevo, že by jej snad k podepsání dodatků donutilo násilí, lest, omyl, tíseň či podobný problém. Klíčové dále bylo, že podle závazného stanoviska ČLS JEP musí primář, resp. i vedoucí lékař mj. vždy také zorganizovat pracoviště a personálně zabezpečit poskytování zdravotních služeb. Jenže právě tyto činnosti žalobce ze své pracovní náplně vyloučil dodatkem č. 2, na jehož základě nebylo jeho prací řídit lidské zdroje ani sestavovat rozpisy služeb. Na rozdíl od později zřízeného pracovního místa primáře. Již založení této nové pozice, které organizační změně předcházelo, bylo tudíž naprosto racionální, jelikož pokrývalo neobsazené a zároveň nezbytné dílčí pracovní činnosti. Tím nicméně v organizačním schématu vznikl nadbytečný a zčásti „duplicitní“ mezičlánek, který byl odstraněn organizační změnou. Z judikatury obecně plynoucí relevance okolnosti, že je zaměstnancova práce pro zaměstnavatele nadále potřebná, souvisí s tím, že je organizační změna pouhým zástupným důvodem, což zde nicméně nenastalo. Navíc pro žalovanou nebylo nejen potřebné, ale vůbec ani racionální a přehledné, aby některé dílčí pracovní činnosti náležející jednomu vedoucímu zaměstnanci zastávali dva různí zaměstnanci zároveň, z nichž jeden by navíc neměl natolik široké kompetence, jak předpokládají profesní předpisy. Pracovní náplň dr. [jméno FO] se lišila od té žalobcovy již tím, že dr. [jméno FO] nebyla vedoucím zaměstnancem. Z žádného důkazu pak nevyplynulo, že by se reálná pracovní náplň primáře lišila od té, kterou předpokládá stanovisko ČLS JEP, organizační schéma žalované po organizační změně a pracovněprávní dokumentace jejích primářů. Ostatní odvolací námitky byly ve světle výše uvedeného irelevantní.

10. Žaloba i odvolání tak byly neopodstatněné. Proto odvolací soud výrokem I napadený rozsudek ve výrocích I a II potvrdil jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.). To platí i pro výroky III a IV, na jejichž odůvodnění tímto pro stručnost odkazuje.

11. Žalovaná byla v odvolacím řízení plně úspěšná, pročež má proti žalobci právo na náhradu jeho nákladů (§ 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.). Ty sestávají z položek vyčíslených podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále jen a. t.). Sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby odvolací soud stanovil z tarifní hodnoty 327 695,70 Kč podle § 12 odst. 3 ve spojení s § § 8 odst. 1, 9 odst. 3 písm. a), 7 bodem 6. a. t., tedy částkou 9 620 Kč. Konkrétně šlo o vyjádření k odvolání [§ 11 odst. 1 písm. k) a. t.] a účast na odvolacím jednání [§ 11 odst. 1 písm. g) a. t.]. Paušální náhrada hotových výdajů pak byla určena částkou 450 Kč za úkon (§ 13 odst. 4 a. t.). Protože je advokát žalované společníkem právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie, která je plátkyní DPH, připočítal odvolací soud k nákladům též 4 229,40 Kč jako náhradu za DPH [§ 137 odst. 3 písm. b) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.]. Celková náhrada tedy činí 24 369 Kč. Odvolací soud nemohl přiznat žádné další náklady, poněvadž ty podléhají vyúčtování, které žalovaná navzdory svému slibu z jednání před odvolacím soudem nepodala. Žalobce je povinen nahradit náklady odvolacího řízení sice žalované, avšak danou částku musí zaplatit advokátovi jako jejímu zástupci (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůtu k zaplacení odvolací soud ve výroku II stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. vzhledem k délce řízení, během nějž se žalobce mohl připravit na zaplacení náhrady pro případ svého procesního neúspěchu, a k výši náhrady v poměru k jeho finančním možnostem.

Poučení