16 Co 132/2025 - 180

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] 7 zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] za účasti vedlejšího účastníka [Jméno účastníka], IČO [IČO účastníka] sídlem [Adresa účastníka] o náhradu škody z pracovního úrazu o odvolání žalobce, žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované proti mezitímnímu rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 3. dubna 2025, č. j. 26 C 83/2024-136, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění takto: Žaloba, aby žalovaná byla povinna žalobci zaplatit částku 4 046 526,60 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 8. 6. 2024 do zaplacení, a dále od 1. 4. 2024 platit měsíční rentu ve výši odpovídající rozdílu mezi částkou 21 730 Kč a částkou invalidního důchodu, splatnou vždy do 15. dne v měsíci k rukám žalobce do konce měsíce, ve kterém žalobci bude přiznán starobní důchod, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 90 019,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], [tituly za jménem], advokáta, se sídlem [adresa].

III. Žalobce a vedlejší účastník na straně žalované nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

IV. České republice se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Opavě dne 5. 4. 2024 se žalobce domáhal zaplacení částky 4 046 526,60 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody na zdraví vzniklé z pracovního úrazu ze dne 24. 3. 2021 při dopravní nehodě v Německu, kde žalobce jako zaměstnanec žalované řídil dodávkové vozidlo. V důsledku nehody byl žalobce hospitalizován, léčen a byl v pracovní neschopnosti, což zakládá jeho nárok na náhradu škody dle specifikace v žalobě. Pro objektivní posouzení výše škody si nechal vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Ten stanovil jeho nárok na odčinění bolesti ve výši 3 756 648,80 Kč. Dále žalobce požaduje náhradu ušlé mzdy za dobu pracovní neschopnosti (180 160,20 Kč) a po jejím skončení (109 717,60 Kč), a to s měsíční částkou (rentou) 4 378 Kč počínaje 1. 4. 2024. Současně žádá proplacení nákladů na vypracování lékařského znaleckého posudku ve výši 50 000 Kč. Žalobce má za to, že žalovaná je automaticky odpovědná za škodu způsobenou pracovním úrazem a může se této odpovědnosti zbavit pouze tehdy, pokud prokáže, že žalobce zaviněně porušil konkrétní předpis. Podle něj pouhé odvolání se na obecný předpis nestačí. Tvrdil, že měl náhlý zdravotní problém a na nehodu si nepamatuje. Dále uvedl, že u žalované nebyl proškolen z dopravních předpisů, i když má ve smlouvě pozici řidiče-mechanika. Proto nelze situaci srovnávat s řidiči referenty, u kterých stačí policejní dohled. Žalobce také tvrdí, že u žalované nechodil na pravidelné lékařské prohlídky, což podle něj znamená, že žalovaná nemůže být zcela zproštěna odpovědnosti.

2. Žalovaná nesouhlasila s nárokem, který žalobce vznesl. Odvolala se na výsledky vyšetřování dopravní nehody zahraničními orgány. Podle těchto zjištění nehodu zavinil sám žalobce, protože jako řidič nebyl dostatečně opatrný a narazil do vozidla před ním, čímž způsobil škodu ostatním účastníkům provozu. Měl tak porušit konkrétní paragrafy německého silničního zákona a zákona o silničním provozu, což je klasifikováno jako přestupek.

3. Vedlejší účastník na straně žalované nesouhlasil s nárokem, který žalobce u soudu vznesl, kdy dále se ztotožnil s vyjádřením žalované.

4. Okresní soud v Opavě jako soud prvního stupně mezitímním rozsudkem identifikovaným v záhlaví rozhodl, že základ nároku na zaplacení odškodnění bolestného, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti včetně příslušenství a k placení měsíční renty ve výši odpovídající rozdílu mezi průměrným výdělkem žalobce před vznikem škody a částkou invalidního důchodu je dán ve výši 50 %; konkrétní částka tohoto nároku bude vyčíslena v závěrečném rozsudku. V odůvodnění mezitímního rozsudku okresní soud uvedl, že ačkoliv žalobce namítal, že k nehodě došlo z důvodu jeho ztráty vědomí při řízení dodávky na dálnici v SRN těsně před nárazem do vozidla jedoucího před ním, toto tvrzení nebylo žádným důkazem prokázáno. Okresní soud proto dospěl k závěru, že k nehodě došlo z důvodu nepozornosti žalobce při řízení vozidla či z důvodu žalobcem nedodržené vzdálenosti mezi vozidly. Pokud se žalobce do té doby s žádným zdravotním problémem neléčil, nikdy jej žádná slabost nepostihla, před řízením a v době řízení před nehodou dodržoval pitný a stravovací režim, cítil se zcela fit a schopen vozidlo řídit, přičemž se do tohoto soudního řízení o tvrzené krátkodobé ztrátě vědomí před nehodou nezmínil před ošetřujícími lékaři a byla z toho důvodu tato tvrzená krátkodobá zdravotní indispozice předmětem odborného medicinského zjištění z hlediska příčiny, není zcela vyloučeno, že namísto tvrzené ztráty vědomí jej stejně tak mohl přemoci mikrospánek. Tuto úvahu okresní soud opřel nejen o tvrzení žalobce, který ve svých podáních jako případnou příčinu nehody nejdříve označoval zdravotní indispozici anebo závadu na vozidle, avšak po doručení cizozemského spisu o jeho nehodě a zjištění, že znaleckým zkoumáním byla závada na jeho vozidle před nehodou vyloučena, trval pouze na ztrátě vědomí, ale i o záznamy GPS jeho vozidla, ze kterých bylo zjištěno, že žalobce od 04:51 hod. v pondělí dne 22. 3. 2021 až do nehody v 16:23 hod. dne 24. 3. 2021 (středa), tzn. během těchto tří pracovních dnů, řídil dodávkové vozidlo po dobu nejméně 48 hod. Doba jeho odpočinku v době od nedělní půlnoci do doby nehody byla cca 18 hod., přičemž mezi ukončenou jízdou v úterý 23. 3. 2021 v 23:21 hod. a počátkem první jízdy ve středu dne 24. 3. 2021 v 02:39 hod. měl dobu odpočinku pouze něco málo přes tři hodiny. Je obecně známo, že nedostatečný odpočinek řidičů výrazně zvyšuje riziko nehod a ohrožuje bezpečnost jak samotného řidiče, tak i ostatních účastníků silničního provozu. Žalovaná neprokázala, že žalobce před nástupem do zaměstnání nebo později absolvoval pracovnělékařskou prohlídku potvrzující jeho zdravotní způsobilost k výkonu práce řidiče podle pracovní smlouvy. V České republice je povinnost zaměstnavatele zajistit pracovnělékařské prohlídky pro zaměstnance, včetně řidičů z povolání, stanovena zákonem. Žalobce měl v pracovní smlouvě sjednán druh práce řidič-mechanik, a protože část výkonu práce přesahující 3 hodiny připadala na dobu mezi 22. hodinou a 6. hodinou, byl povinen se podrobovat pravidelným pracovnělékařským prohlídkám nejen podle § 87 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, ale také podle § 94 odst. 2 zákoníku práce. Ačkoliv žalobce před nástupem do zaměstnání a ani později žádnou z pracovnělékařských prohlídek neabsolvoval, není možné považovat pracovní smlouvu, na základě níž vykonával až do doby škodní události pro žalovanou přidělovanou práci, za neplatnou. Pokud však žalovaná i přes absenci pracovnělékařské prohlídky před vnikem pracovního poměru anebo následné periodické pracovnělékařské prohlídky přidělovala žalobci práci dle pracovní smlouvy, aniž by měla ověřeno, že je žalobce ze zdravotního hlediska takové práce schopen, jedná se u ní o porušení právní povinnosti. Žalobce vykonával práci řidiče na základě pracovní smlouvy po delší dobu, a to i u jiných zaměstnavatelů předtím, než v roce 2018 nastoupil do pracovního poměru k žalované. Jestliže byl u těchto zaměstnavatelů pravidelně školen v oblasti bezpečnosti a rizik spojených s výkonem práce řidiče, lze předpokládat, že si byl vědom rizik spojených s tímto povoláním. To platí bez ohledu na absenci těchto školení u žalované či na absenci vstupní nebo periodické pracovnělékařské prohlídky žalobce, bez které mu žalovaná nebyla oprávněna přidělovat práci podle pracovní smlouvy. Žalobce měl zajisté povědomí o povinnosti zaměstnavatele organizovat práci řidiče tak, aby nepřekročil maximální dobu řízení 4,5 hodiny, a musel si být vědom toho, že se za dobu řízení považuje i přerušení řízení kratší než 15 minut, a že nejpozději po uplynutí maximální doby řízení musí být řízení přerušeno bezpečnostní přestávkou trvající nejméně 30 minut, pokud nenásleduje nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami nebo nepřetržitý odpočinek v týdnu. Zajisté věděl, že bezpečnostní přestávka může být rozdělena do dvou částí trvajících nejméně 15 minut, které jsou zařazeny do doby řízení, přičemž během bezpečnostní přestávky nevykonával žádnou činnost vyplývající z jeho pracovních povinností, s výjimkou dozoru na vozidlo a jeho náklad (podle přílohy č. 1 nařízení vlády č. 168/2002 Sb., kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při provozování dopravy dopravními prostředky). V případě, že práci žalobci organizovali dispečeři žalované a tato práce byla organizována v rozporu s tímto vládním nařízením a zákoníkem práce, mohl nemožnost splnění pokynů zaměstnavatele prostřednictvím dispečerů v řádné pracovní době notifikovat vedoucímu zaměstnanci jako hrozbu majetkové či nemajetkové újmy v důsledku únavy podle § 249 zákoníku práce. Co se týká pravidel stanovených zákonem o silničním provozu, ty představují právní přepisy k zajištění bezpečnosti ochrany zdraví při práci řidiče. Tyto pravidla jsou určovány zejména zákonem č. 361/2000 Sb. a při zkoumání, zda se zaměstnavatel zprostil podle § 270 odst. 1. písm. a) zákoníku práce zcela odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance, u něhož je řízení vozidla předmětem pracovního vztahu, osvědčuje seznámení zaměstnance s dopravními předpisy již zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, neboť na plynulost a bezpečnost silničního provozu, včetně dodržování pravidel silničního provozu, dohlíží policie. Není proto třeba zkoumat kontrolu znalostí a dodržování těchto pravidel zaměstnavatelem (blíže např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3797/2007). Tvrzení žalované, že žalobce svévolně překračoval povolenou dobu řízení, jak bylo zjištěno ze záznamů GPS jeho vozidla, nelze však přičítat k tíži žalobce. Ten totiž vykonával práci podle pokynů zaměstnavatele, konkrétně jeho dispečerů, kteří mu určovali časy nakládek, vykládek a trasy přepravy. Za souladnost těchto pokynů s pracovněprávními předpisy, zejména s ustanoveními o maximální době řízení a povinných přestávkách, s ostatními relevantními pracovními předpisy a v neposlední řadě i s pracovní smlouvou, bezpochyby plně odpovídá zaměstnavatel. Zaměstnanec je povinen se těmito pokyny řídit, pokud nejsou v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. V případě, že by žalobce zjistil, že mu organizace práce znemožňuje dodržet stanovené limity doby řízení a přestávek, měl sice možnost na tuto nesrovnalost upozornit (jak je uvedeno výše), nicméně primární odpovědnost za zajištění souladu mezi organizací práce a platnou legislativou leží na zaměstnavateli. Dokazováním bylo zjištěno zaviněné porušení právních povinností jak ze strany žalobce, tak ze strany žalované. Nárok žalobce byl proto shledán jako důvodný v rozsahu (50 %), a proto okresní soud mezitímním rozsudkem v tomto rozsahu žalobě vyhověl.

5. Proti mezitímnímu rozsudku okresního soudu podal žalobce odvolání. V odvolání uvedl, že okresní soud učinil závěr, že k nehodě došlo z důvodu nepozornosti žalobce při řízení vozidla či z důvodu nedodržené vzdálenosti mezi vozidly, kdy měl žalobce jako řidič porušit ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) a § 19 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, když se nedostatečně věnoval řízení vozidla a nedodržel bezpečnou vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti anebo zastavením vozidla jedoucího před ním. Žalobce namítal, že z důvodu ztráty vědomí při řízení dodávky bezprostředně před nárazem do vozidla jedoucího těsně před ním si na okamžik před nehodou ani následující období nepamatuje. Ve svých vyjádřeních toto formuloval od počátku jako náhlou zdravotní indispozici. Shora citovaný závěr okresního soudu je pouhou spekulací. Na straně druhé u žalované bylo prokázáno zcela jednoznačné porušení předpisů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců, kdy nezajistila vstupní lékařskou prohlídku v rozporu s ustanovením § 32 zákoníku práce ve spojení s ustanovením § 103 odst. 1 zákoníku práce, žalobce měl v pracovní smlouvě sjednán druh práce řidič - mechanik. Podle ustanovení § 87 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. v platném znění je zaměstnanec s tímto pracovním zařazením povinen se podrobovat pravidelným lékařským prohlídkám v rámci zaměstnavatele. Podle ustanovení § 349 odst. 1 zákoníku práce jsou mimo jiné výslovně zákonem uvedené i dopravní předpisy, neboť se nejedná o řidiče – referenta. Pokud okresní soud konstatoval, že další proškolení s ohledem na pracovní historii žalobce nebylo nutné, s tímto závěrem se žalobce neztotožňuje, neboť povinnost bezpečnosti a ochrany zdraví nelze přenášet v tomto směru na předchozí zaměstnavatele, navíc nebylo prokázáno, jaké skutečné pracovní pozice v těchto předchozích pracovních poměrech žalobce skutečně zastával a zda byly totožné s pozicí u žalovaného a spoléhat se na řádný obsah takového proškolení. Současně bylo jednoznačně prokázáno přidělování práce žalovanou žalobci v rozporu s pracovní smlouvou, kde byla sjednána osmihodinová pracovní doba, která ze strany žalované dodržována nebyla, což si musela žalovaná být plně vědoma, neboť to byla ona, kdo přiděloval žalobci práci, včetně přestávek na odpočinek – záznamy GPS vozidla žalobce předloženými žalovanou. Jednoznačně bylo prokázáno porušování pracovněprávních předpisů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ze strany žalované vůči žalobci a současně nebylo vyloučeno, že úrazový děj nebyl vyvolán náhlou, nepředvídatelnou zdravotní indispozicí žalobce, pak nelze ani činit závěr na základě nedostatečného prověření všech možných příčin a jejich event. vyloučení, že ze strany žalobce se v konkrétním případě jednalo o zaviněné porušení dopravních předpisů, natož aby toto bylo jedinou příčinou škody a majetkové újmy. S ohledem na shora uvedené skutečnosti žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený mezitímní rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobci přísluší základ nároku na zaplacení odškodnění bolestného, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti včetně příslušenství a k placení měsíční renty ve výši odpovídající rozdílu mezi průměrným výdělkem žalobce před vznikem škody a částkou invalidního důchodu v plné výši, tj. 100%.

6. Proti mezitímnímu rozsudku okresního soudu podala žalovaná odvolání. V odvolání uvedla, že okresní soud přisoudil žalované 50% odpovědnosti za pracovní úraz žalobce zejména s odkazem na skutečnost, že nebylo prokázáno, že žalobce absolvoval před vznikem pracovního poměru nebo v jeho průběhu pracovnělékařskou prohlídku. Tento závěr však považuje žalovaná za právně nesprávný, neboť okresní soud nesprávně aplikoval ustanovení zákoníku práce týkající se zproštění odpovědnosti zaměstnavatele, a zároveň nesprávně posoudil existenci příčinné souvislosti mezi tímto formálním pochybením zaměstnavatele a vznikem škody. Samotná absence pracovnělékařské prohlídky nepředstavuje přímou příčinu vzniku dopravní nehody, při které došlo ke zranění žalobce. Okresní soud nezjistil, že by žalobce nebyl zdravotně způsobilý k výkonu práce řidiče, resp. že by u něj existovala zdravotní kontraindikace, která by mohla vést k dopravní nehodě. Naopak, okresní soud sám uvedl, že žalobce se před nehodou cítil zcela zdráv, nikdy se neléčil s žádnou poruchou vědomí ani neudával žádné problémy při řízení. Ani znalecké posudky či lékařská dokumentace neidentifikovaly zdravotní stav žalobce jako příčinu nehody. V projednávané věci je přitom podstatné, že příčinou dopravní nehody a následného pracovního úrazu bylo prokazatelné porušení pravidel silničního provozu žalobcem jako řidičem, což bylo potvrzeno jak znaleckým zkoumáním, tak příslušnými německými orgány. Žalobce narazil do stojícího nákladního vozidla téměř bez brzdění v plné rychlosti, což nelze přičítat nedostatečnému školení či chybějící lékařské prohlídce, nýbrž výhradně jeho vlastnímu pochybení při řízení. Na základě výše uvedeného žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil výrok rozsudku okresního tak, že se žaloba zamítá.

7. Proti mezitímnímu rozsudku okresního soudu podal vedlejší účastník na straně žalované odvolání. V odvolání uvedl, že nesouhlasí s tím, že okresní soud nárok žalobce shledal jako důvodný v rozsahu (50 %), neboť dokazováním bylo zjištěno zaviněné porušení právních povinností jak ze strany žalobce, tak ze strany žalované, přičemž za porušení právních povinností ze strany žalované se považuje, že žalovaná neprokázala, že žalobce před nástupem do zaměstnání nebo později absolvoval pracovnělékařskou prohlídku potvrzující jeho zdravotní způsobilost k výkonu práce řidiče podle pracovní smlouvy, kterou má zaměstnavatel povinnost zajistit. Namítal totiž, že uvedené porušení právních povinností ze strany žalované, že nezajistila jako zaměstnavatel žalobci před nástupem do zaměstnání nebo později pracovnělékařskou prohlídku, nemá přímou příčinnou souvislost s pracovním úrazem žalobce vzniklým předmětnou dopravní nehodou neboli to, že žalobce neabsolvoval pracovnělékařskou prohlídku, samotnou dopravní nehodu a pracovní úraz nezpůsobilo ani se na tomto nijak nepodílelo. Namítal proto, že výlučnou příčinou pracovního úrazu žalobce tak bylo zavinění předmětné dopravní nehody žalobcem jako řidičem, tedy podle § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce se žalovaná jako zaměstnavatel zprostila povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby odvolací soud změnil výrok rozsudku okresního soudu tak, že žaloba se zamítá.

8. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalobce, žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované proti mezitímnímu rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) byla podána ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal mezitímní rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není a žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované jsou důvodná.

9. Okresní soud dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění okresního soudu, popsaná v bodech 4. a 5. odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá. Odvolací soud pro účely přezkumu závěrů okresního soudu s ohledem na tvrzení žalobce, že tzv. bezpečnostní přestávky včetně jejich délky nemohl dodržovat, neboť mu žalovaná přidělovala práci v rozporu s pracovní smlouvou, kdy touto námitkou se okresní nezabýval ve všech souvislostech, v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování provedené okresním soudem a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním: 10. z listiny [Anonymizováno], že žalobce měl nakládku zboží 4 euro palety se zdravotnickým materiálem 600 kg stanovenou ve dnech 23.-24. 3. 2021 v 7-14h na adrese [anonymizováno] a vykládku stanovenou 25. 3. 2021 do 12h na adrese [Anonymizováno].

11. Svědkyně [jméno FO] ve své svědecké výpovědi před odvolacím soudem uvedla mj., že ví, že žalobci se stal úraz v roce 2021. Fungovalo to tak, že žalobci řekla, kde má zboží naložit, kdy, to bylo v pracovní době, dejme tomu 8 až 15 hodin, a potom bylo na něm, kdy má zboží zase vyložit. Vůbec to nespěchalo, čas vykládky si určoval sám. Má k dispozici pokyny z předmětných dnů, které mu zasílala prostřednictvím aplikace Messenger. Před dnešním jednáním ji nikdo z účastníků nekontaktoval, jelikož z předvolánky věděla, že se to týká žalobce, tak si tu komunikaci vytiskla a předkládá ji soudu ([Anonymizováno]). Na zpáteční cestě měl naložit další zboží, avšak ani toto nespěchalo. Stejným způsobem to fungovalo u všech řidičů po tu dobu, co u žalované pracovala. Žalobce jezdil i pro jiné zákazníky, ale primárně vozil zboží od tohoto zákazníka, který je uvedený na té listině. Včera také procházela záznamy GPS z jízdy žalobce, takže ví, že vyjel v inkriminovaný den v 11:00 hod. z [adresa], přijel na firmu, tam předával papíry a potom se něco dělalo na autě, asi olej, auto bylo v 13:00 hod. hotovo, pak odjel žalobce domů. Vyjel v 18:00 hod. na [adresa], kde přijel ve 21:30 hod., co tam dělal, neví, to firma neřešila, řidiči si mohli určovat jízdu sami. Z [adresa] pak žalobce jel na [adresa], kde asi 3,5 hodiny spal a ve 2:30 hod. pak vyjížděl do [adresa], kde na vykládce byl v 11:00 hod. dopoledne. Potom jel na další místo, kde měla být nakládka, měl tam být až v 16:00 hod., ale už tam byl dřív. Jak říkala, řidiči si jízdu rozvrhovali sami. Ty informace čerpá ze soukromého e-mailu, na něm má ty výpisy z GPS, neboť u žalované již asi rok nefungují e-maily, a když okresní soud žádal o výpisy, tak předmětnou firmu požádala, aby jí ty výpisy zaslala na soukromý e-mail. S jednatelem žalované má do dneška blízký vztah, byť spolu nežijí.

12. Svědkyně [jméno FO] ve své svědecké výpovědi před odvolacím soudem uvedl mj., že ví, že žalobci se stal úraz, bylo to v roce 2021, kdy v době covidu pracovala doma na home-office, konkrétně žalobce měla na starosti kolegyně [jméno FO]. Jako dispečerka pracovala toliko příležitostně. Co se týká organizace práce řidičů, tak v roce 2021 to fungovalo tak, že jim byly zasílány objednávky s místy a časy nakládek a vykládek. Bylo to individuální, někdy měli řidiči na vykládku třeba 2 dny, někdy naopak byly pevné časy, tedy nakládka v 12:00 hod. a vykládka do 17:00 hod. Pokud je jí předestřena listina s názvem [Anonymizováno], tak uvádí, že takto probíhala komunikace s řidiči prostřednictvím aplikace Messenger. Jestli je to objednávka konkrétně pro žalobce, tak to neví, u toho nebyla. Někdy byly i expresní dodávky, tedy, že byl přesný čas nakládky a vykládky, někdy na dopravu bylo i několik dní, bylo to opravdu různé. Nevzpomíná si, jak se řešila situace, pokud by se nakládka a vykládka nestihla včas, zda byly nějaké sankce, tak to opravdu neví.

13. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobci se pracovní úraz stal dne 24. 3. 2021 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2024 (dále jen zákoník práce).

14. Podle § 270 odst. 1 zákoníku práce – zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy.

15. Podle § 271k odst. 1 zákoníku práce – pracovním úrazem pro účely tohoto zákona je poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 273 a 274).

16. Okresní soud správně uzavřel, že úraz žalobce dne 24. 3. 2021 je úrazem pracovním, neboť splňuje všechny podmínky ve smyslu § 271k odst. 1 zákoníku práce, tedy místní, časovou i věcnou souvislost. Odvolací soud však po doplnění dokazování, jak bylo výše uvedeno, dospěl k závěru, že okresní soud dostatečně nevyhodnotil, zda v důsledku jednání žalobce nedošlo k úplnému zproštění povinnosti žalované nahradit škodu žalobci ve smyslu § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce.

17. Žalobce v odvolání setrval na svém stanovisku, že příčinnou dopravní nehody byla jeho náhlá zdravotní indispozice, kdy u žalované bylo prokázáno zcela jednoznačné porušení předpisů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců, když nezajistila jeho vstupní lékařskou prohlídku, protože měl v pracovní smlouvě sjednán druh práce řidič – mechanik a z téhož důvodu měla u žalované probíhat školení ohledně dopravních předpisů, což žalovaná též nečinila (neškolila). Nejvyšší soud však již ve svém rozsudku ze dne 23. 5. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1239/2000 přijal a odůvodnil závěr, že „Při zkoumání, zda se zaměstnavatel podle ustanovení § 191 odst. 1 písm. a) zák. práce [nyní § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, pozn. odvol. soudu] zprostil odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance, u něhož je řízení vozidla předmětem pracovního vztahu, osvědčuje seznámení zaměstnance s dopravními předpisy již zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Vyžadování a kontrola znalostí a dodržování pravidel silničního provozu je svěřeno policií, kontrolu znalostí a dodržování těchto předpisů zaměstnavatelem není třeba zkoumat. Jestliže zaměstnanec - řidič před započetím jízdy spoléhá na to, že ji může bezpečně vykonávat, ačkoliv ví o okolnostech, které by mohly mít negativní vliv na jeho schopnost ovládat motorové vozidlo, těmto okolnostem nepřizpůsobí ani režim své jízdy, jde v případě pracovního úrazu - dopravní nehody způsobené ztrátou kontroly nad vozidlem v důsledku náhlé indispozice vyvolané výše uvedenými okolnostmi - o zaviněné porušení právních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dopravních předpisů)“. Na tomto závěru setrval Nejvyšší soud i ve svém rozsudku ze dne 9. 10. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1513/2009, který se týkal řidiče mezinárodní kamionové dopravy, tedy výše uvedené závěry jsou aplikovatelné i na žalobce jako řidiče – mechanika. Proto skutečnost, že u žalované neprobíhala školení ohledně dopravních předpisů, není důvodem pro nezproštění odpovědnosti žalované za předmětný pracovní úraz žalobce. Žalobce si tak musel být vědom povinností řidiče stanovené § 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu).

18. Otázkou náhlé zdravotní indispozice řidiče se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 9. 10. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1513/2009, kdy přijal a odůvodnil závěr, že „Povinností řidiče motorového vozidla je dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). V ustanovení § 5 odst. 2 písm. c) citovaného zákona je stanoveno, že řidič nesmí řídit vozidlo mimo jiné v případech, kdy je jeho schopnost k řízení vozidla snížena v důsledku jeho zdravotního stavu. Na řidiči tak je, aby posoudil případnou existenci zdravotní indispozice (nebo její potenciální nebezpečí) a tomu přizpůsobil své chování; za určitých okolností by tedy nesměl jízdu buď vůbec vykonat anebo v ní pokračovat, popřípadě v ní pokračovat bez přiměřeného odpočinku. Úvaha řidiče o schopnosti k řízení vozidla musí být založena a musí vycházet z konkrétních okolností, které zná anebo které by znát měl, jako kupř. že lidský organismus po pracovním výkonu, při dlouhodobějším výkonu a při nedostatečném spánku nebo jiném odpočinku je v zátěžových situacích náchylnější k únavě. Namítá-li žalovaný, že "mikrospánku" nemohl zabránit, přehlíží, že k tomu, aby zaměstnanec dostál své povinnosti dodržovat právní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci [§ 135 odst. 2 písm. a) zák. práce], je na něm, aby on sám z hlediska výše uvedených zásad posoudil, zda je za daných okolností vůbec schopen v plnění pracovního úkolu (řízení motorového vozidla) pokračovat a zda tedy nemá výkon této práce přerušit, anebo, pokud bude v práci pokračovat, za jakých podmínek (jaká učiní opatření k tomu, aby nadále splňoval předpoklady pro řízení motorového vozidla). Jestliže tedy zaměstnanec - řidič před započetím jízdy nebo v jejím průběhu spoléhá na to, že ji může bezpečně vykonávat, ačkoliv ví o okolnostech, které by mohly mít negativní vliv na jeho schopnost ovládat motorové vozidlo, a přesto těmto okolnostem nepřizpůsobí ani režim své jízdy, zejména zařazováním častějších zastávek s přiměřenou dobou odpočinku, jde v případě pracovního úrazu - dopravní nehody způsobené ztrátou kontroly nad vozidlem v důsledku náhlé indispozice vyvolané výše uvedenými okolnostmi - o zaviněné porušení právních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dopravních předpisů) - srov. obdobně již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1239/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod poř. č. 52, roč. 2002. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani tvrzení dovolatele, že žalovaný "objektivně neměl dostatek prostoru a možností, aby mohl kamion odstavit, což by bylo jediným možným řešením, které by zabránilo mikrospánku". Bylo-li náplní práce žalovaného řízení motorového nákladního vozidla - kamionu, bylo jeho povinností (jak vyplývá z výše uvedeného) nejen aktuálně reagovat na dopravní situaci (včetně jeho zdravotního stavu), ale také před nastoupením cesty se již připravit na předpokládanou zátěž a předem si již naplánovat (po zjištění potřebných informací), kdy a kde bude moci učinit nezbytnou přestávku za účelem udržení se v dostatečně dobrém zdravotním stavu (kondici) tak, aby mohl své pracovní úkoly řádně plnit bez ohrožení zdraví svého i jiných osob (a samozřejmě také bez ohrožení majetku zaměstnavatele). Okolnost, zda a jak jsou případně právním předpisem stanoveny "povinné" přestávky a jejich délka, nemá v této souvislosti žádný význam. Porušení takto stanovené povinnosti (dodržovat přestávky a jejich délku) by totiž bylo jen porušením další právní povinnosti řidiče, povinnosti odlišné od zákazu řídit vozidlo, je-li jeho schopnost k řízení vozidla snížena v důsledku jeho zdravotního stavu, o jehož porušení se v projednávané věci jedná“. Byť u žalobce neproběhla vstupní lékařská prohlídka, tak tato skutečnost není (nemůže být) důvodem pro nezproštění odpovědnosti žalované za předmětný pracovní úraz žalobce, neboť žalobce v rámci účastnického výslechu uvedl, že „V ten den se cítil zdravý a nebyl si vědom žádných okolností, které by mu bránily v řízení. Před nehodou neměl žádné zdravotní problémy, nikdy nebyl v bezvědomí, netrpěl slabostmi, ani se s ničím podobným neléčil. V době nehody neužíval žádné léky a cítil se naprosto fit“. Už jen z tohoto důvodu nebylo nutné provádět znalecké dokazování k příp. náhlé zdravotní indispozici žalobce (před nehodou neměl žádné zdravotní problémy, nikdy nebyl v bezvědomí, netrpěl slabostmi, ani se s ničím podobným neléčil, v době nehody neužíval žádné léky). Navíc z GPS záznamů vozidla, které žalobce řídil v době nehody (pracovního úrazu), vyplývá, že v pondělí 22. 3. 2021 řídil od 4:51 hod. do 22:54 hod. (přibližně 18 hodin, 932 kilometrů); v úterý 23. 3. 2021 řídil od 7:14 hod. do 23:21 hod. (přibližně 16 hodin, 562 kilometrů); ve středu 24. 3. 2021 řídil od 2:39 hod. a poslední záznam GPS před nehodou byl v 14:09 hod. (přibližně 12 hodin, 680 kilometrů). Nehoda se stala v 16:23 hod., kdy kvůli nečitelnému tachometru nebylo možné zjistit přesnou vzdálenost ujetou mezi 14:09 hod. a nehodou, lze však usoudit, že ten den řídil asi 14 hodin. Je tedy zřejmé, že případnou náhlou zdravotní indispozici včetně tzv. mikrospánku si žalobce způsobil sám, tím že nedodržoval nezbytné přestávky včetně jejich délky za účelem udržení se v dostatečně dobrém zdravotním stavu (kondici). I kdyby žalobce tvrdil, že nebyl proškolen žalovanou ohledně povinnosti dodržovat tzv. bezpečnostní přestávky a jejich délky (přílohy č. [hodnota] nařízení vlády č. 168/2002 Sb., kterou se stanoví další požadavky na způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při provozování silniční dopravy), tak každému řidiči musí být zřejmé, že pokud řídí přibližně 16 hodin (23. 3. 2021), pak má cca 3 hodiny odpočinku a znova řídí více než 13 hodin (24. 3. 2021), tak není (nemůže být) v dostatečně dobrém zdravotním stavu (kondici) a hrozí náhlá zdravotní indispozice včetně tzv. mikrospánku. Závěr okresního soudu, že k dopravní nehodě (pracovnímu úrazu) došlo z důvodu nepozornosti žalobce při řízení vozidla (porušení § 5 písm. odst. 1 b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), proto obstojí.

19. Žalobce tvrdil, že tzv. bezpečnostní přestávky včetně jejich délky nemohl dodržovat, neboť mu žalovaná přidělovala práci v rozporu s pracovní smlouvou, kde byla sjednána osmihodinová pracovní doba, která ze strany žalované dodržována nebyla. Jinak řečeno, nemohl dodržovat tzv. bezpečnostní přestávky včetně jejich délky, aby dodržel termíny (časy) nakládky a vykládky převáženého zboží. V odvolacím řízení však bylo prokázáno, že minimálně v tomto konkrétním případě (cesta do [adresa] ve dnech 23. - 25. 3. 2021) tomu tak nebylo. Na základě objednávky (cestovního příkazu) [Anonymizováno] měl žalobce nakládku zboží 4 euro palety se zdravotnickým materiálem 600 kg stanovenou ve dnech 23.-24. 3. 2021 v 7-14h na adrese [adresa] a vykládku stanovenou 25. 3. 2021 do 12h na adrese [Anonymizováno]. Dle aplikace mapy.cz vzdálenost mezi místem nakládky a vykládky činí cca 1100 Km a čistá doba jízdy s dodávkou cca 14 hodin. Svědkyně [jméno FO] pak uvedla, že Někdy byly i expresní dodávky, tedy, že byl přesný čas nakládky a vykládky, někdy na dopravu bylo i několik dní, bylo to opravdu různé. S touto svědeckou výpovědí pak koresponduje i svědecká výpověď svědkyně [jméno FO] – Žalobce vyložil zboží v [adresa] v 11:00 hod., ale mohl tak učinit i druhý den. Žalobce nebyl v časové tísni, řidiči však většinou nechtěli čekat a chtěli zboží odvézt co nejrychleji. Byť lze mít pochybnosti o věrohodnosti svědkyně [jméno FO], protože připustila blízký vztah k jednateli žalované, tak její svědecká výpověď zcela koresponduje i s objednávkou (cestovním příkazem) [Anonymizováno], kterou žalobce nezpochybnil, toliko uvedl, že je to situační náhled. Proto další výslechy řidičů jsou irrelevantní (odvolací soud je zamítl), protože i kdyby bylo těmito výslechy prokázáno, že řidiči žalované byli nuceni stíhat termíny a byli de facto přetěžováni, tak minimálně v tomto konkrétním případě (cesta do Německa ve dnech 23. - 25. 3. 2021) tomu tak nebylo. V důsledku shora popsaného jednání žalobce proto došlo k úplnému zproštění povinnosti žalované nahradit škodu žalobci ve smyslu § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce.

20. Vzhledem ke všemu výše uvedenému odvolací soud výrok I. rozsudku okresního soudu (soudu prvního stupně) podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu, aby žalovaná byla povinna žalobci zaplatit částku 4 046 526,60 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 8. 6. 2024 do zaplacení, a dále od 1. 4. 2024 platit měsíční rentu ve výši odpovídající rozdílu mezi částkou 21 730 Kč a částkou invalidního důchodu, splatnou vždy do 15. dne v měsíci k rukám žalobce do konce měsíce, ve kterém žalobci bude přiznán starobní důchod, zamítl.

21. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou bylo rozhodnuto výrokem II. tohoto rozsudku v souladu s § 224 odst. 1, odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla plně procesně úspěšná a byly jí proto přiznány účelně vynaložené náklady řízení v celkové výši 90 019,40 Kč (59 648,40 Kč + 30 371 Kč).

22. Náklady řízení před okresním soudem ve výši 59 648,40 Kč sestávají z nákladů právního zastoupení spočívající v úkonech právní služby – příprava a převzetí zastoupení, sepis vyjádření k žalobě a 10 300 Kč podle § 7 bod 6 ve spojení s § 8 odst. 2, § 9 odst. 4 písm. a) a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění do 31. 12. 2024 (50 000 Kč + 180 160 Kč + 262 680 Kč), režijních paušálu po 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, – 2x účast u jednání (4. 2. 2025, 3. 4. 2025) á 12 100 Kč podle § 7 bod 6 ve spojení s § 8 odst. 2, § 9a odst. 1 písm. a) a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění od 1. 1. 2025 (500 000 Kč + 180 160 Kč + 262 680 Kč), příslušného počtu režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, náhrady za promeškaný čas ve výši 1 200 Kč podle § 14 odst. 1 a odst. 3 téže vyhlášky za osm půlhodin po 150 Kč, cestovného ve výši 1 796,20 Kč podle § 157 odst. 4 písm. a) zákoníku práce ve spojení s § 4 písm. a) vyhlášky č. 475/2024 Sb. (2x cesta z [adresa] a zpět v délce 82 km tam i zpět osobním motorovým vozidlem při průměrné spotřebě PHM 14,4 l/100 km BA 95) a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Při stanovení tarifní hodnoty za bolestné před 1. 1. 2025 vycházel odvolací soud z nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 3362/22 (Tarifní hodnota [hodnota] Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu přichází v úvahu v případě neúspěchu žalobce, neboť není-li dán základ požadovaného nároku (závisejícího na úvaze soudu), nelze zjistit hodnotu věci nebo práva, tedy rozsah újmy, o který v daném sporu šlo - tím je zajišťováno, že žalobce nebude odrazován od uplatnění nároku na ochranu osobnostních práv z důvodu rizika nepřiměřeně vysoké povinnosti k náhradě nákladů řízení.), když nárok byl zcela zamítnut.

23. Náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 30 371 Kč sestávají z nákladů právního zastoupení spočívající v úkonech právní služby – sepis odvolání a účast u jednání a 12 100 Kč podle § 7 bod 6 ve spojení s § 8 odst. 2, § 9a odst. 1 písm. a) a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění od 1. 1. 2025 (500 000 Kč + 180 160 Kč + 262 680 Kč), příslušného počtu režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř.

24. Odvolací soud předesílá, že ve své rozhodovací praxi nepřiznává účastníkům náhradu nákladů řízení spojených s vyjádřeními jejich zástupců, která korespondují s již sdělenými stanovisky a ve kterých advokát pouze opakuje nebo rozvíjí svou argumentaci, kterou uvedl či mohl uvést dříve, ani za vyjádření týkající se toliko dokazování včetně předložení listin (důkazů). V podání ze dne 24. 3. 2025 zástupce žalované opakoval a rozvíjel svou argumentaci, kterou již uvedl ve svém podání ze dne 9. 7. 2024, kdy dále se pak již vyjadřoval k průběhu dokazování a předloženým důkazům.

25. Podle obsahu spisu rovněž průběh řízení nesvědčí o nezbytnosti 3 opakovaných konzultacích advokáta s klientem (žalovanou) v rozsahu přesahujícím jednu hodinu. Celkem proběhly před okresním soudem 2 jednací dny, a odvolacím soudem 1 jednací den, avšak jsou účtovány celkem 3 konzultace, což je zjevně nepřiměřené. Nejvyšší soud se otázkou účelnosti nákladů řízení spočívajících v další poradě s klientem již v minulosti zabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 444/2016 nebo ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3113/2017) a dospěl k závěru, že součástí zastupování účastníka advokátem jsou též porady advokáta s účastníkem podle § 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., jejichž účelem je zejména, aby advokát byl od účastníka vybaven skutkovými poznatky potřebnými k jeho řádnému zastupování (to platí zvláště ve skutkově složitějších věcech), aby účastník byl od advokáta informován o výsledcích řízení v jeho jednotlivých stadiích a aby s touto znalostí věci mohl vydat advokátu pokyny k dalšímu zastupování (např. aby advokát podal opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, nebo aby ho naopak nepodával). Žalovaná vylíčila všechny podstatné skutkové okolnosti již ve vyjádření k žalobě. Podle obsahu spisu rovněž další průběh řízení nesvědčí o nezbytnosti dalších konzultací advokáta s klientem (žalovanou) v rozsahu přesahujícím jednu hodinu, kdy po doručení rozsudku okresního soud a před podáním odvolání žádná porada (konzultace) neproběhla. Odvolací soud má s ohledem na obsah a rozsah předložených listinných důkazů i s přihlédnutím k počtu vyslechnutých svědků za to, že další konzultace s klientem (žalovanou) v rozsahu přesahujícím jednu hodinu nad rámec běžné porady v průběhu ústních jednání objektivně nebyly nezbytné.

26. V souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř. byl žalobce zavázán zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů k rukám zástupce žalované, a to ve lhůtě dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

27. O náhradě nákladů mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované za řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto výrokem III. tohoto rozsudku v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť vedlejší účastník na straně žalované byl v celém řízení zcela procesně úspěšný, jelikož se však náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů výslovně vzdal, rozhodl odvolací soud tak, že žalobce a vedlejší účastník na straně žalované nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

28. O náhradě nákladů řízení, které vznikly státu v průběhu řízení před soudy obou stupňů, bylo rozhodnuto výrokem IV. tohoto rozsudku v souladu s ustanovením § 224 odst. 1 ve spojení s § 148 odst. 1 o. s. ř., když vůči žalobci, jako plně procesně neúspěšnému, by stát měl právo na náhradu nákladů řízení za znalecké posudky, které již zaplatil, avšak odvolací soud dospěl k závěru, že ve vztahu k tlumočenému – překladu z jazyka německého do českého (jako nutné podmínce pro vyřešení sporu), jsou splněny podmínky pro osvobození žalobce od soudních poplatků, a proto státu nepřiznal ničeho. A dále vzhledem ke skutečnosti, že žalobce byl v řízení osvobozen od placení soudních poplatků dle § 11 odst. 2 písm. e) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších změn a doplňků, a procesním úspěchem žalované, nedošlo přenesení povinnosti zaplatit soudní poplatky na žalovaného v souladu s § 2 odst. 3 tohoto zákona, a stát tak nemá právo na náhradu nákladů řízení – zaplacení soudních poplatků.

Poučení