26 C 83/2024 - 136

Rubrum

Okresní soud v Opavě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Vladimíra Tománka a přísedících Mgr. Pavly Petkovové a Ing. Petra Kudely ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] 7 zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] za účasti vedlejšího účastníka [Jméno účastníka], IČO [IČO účastníka] sídlem [Adresa účastníka] o náhradu škody z pracovního úrazu, tímto mezitímním rozsudkem takto:

Výrok

„Základ nároku na zaplacení odškodnění bolestného, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti včetně příslušenství a k placení měsíční renty ve výši odpovídající rozdílu mezi průměrným výdělkem žalobce před vznikem škody a částkou invalidního důchodu je dán ve výši 50 %; konkrétní částka tohoto nároku bude vyčíslena v závěrečném rozsudku.“

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u soudu se žalobce domáhá odškodnění pracovního úrazu, ke kterému došlo dne [datum] při dopravní nehodě v [stát], kde žalobce jako zaměstnanec žalované řídil dodávkové vozidlo. V důsledku nehody byl žalobce hospitalizován, léčen a byl v pracovní neschopnosti, což zakládá jeho nárok na náhradu škody dle specifikace v žalobě. Pro objektivní posouzení výše škody si žalobce nechal vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Ten stanovil jeho nárok na odčinění bolesti ve výši 3 756 648,80 Kč. Dále žalobce požaduje náhradu ušlé mzdy za dobu pracovní neschopnosti (180 160,20 Kč) a po jejím skončení (109 717,60 Kč), a to s měsíční částkou (rentou) 4 378 Kč počínaje 1. dubnem 2024. Současně žádá proplacení nákladů na vypracování lékařského znaleckého posudku ve výši 50 000 Kč.

2. Žalovaná strana a vedlejší účastník nesouhlasí s nárokem, který žalobce u soudu vznesl. Odvolávají se na výsledky vyšetřování dopravní nehody zahraničními orgány. Podle těchto zjištění nehodu zavinil sám žalobce, protože jako řidič nebyl dostatečně opatrný a narazil do vozidla před ním, čímž způsobil škodu ostatním účastníkům provozu. Měl tak porušit konkrétní paragrafy [Anonymizováno] silničního zákona a zákona o silničním provozu, což je klasifikováno jako přestupek. Žalovaná proto navrhla, aby si soud od [Anonymizováno] policie vyžádal spis o této nehodě.

3. V reakci na argumenty žalované strany žalobce v následném podání uvedl, že žalovaná nepředložila jasné důkazy o tom, že porušil dopravní předpisy. Podle něj pouhé odvolání se na obecný předpis nestačí. Žalobce tvrdí, že popis nehody, kdy narazil do návěsu téměř bez brzdění, mohl být způsoben poruchou vozidla nebo náhlým zdravotním problémem. Po doručení zahraničního policejního spisu se ukázalo, že policie bezprostředně po nehodě vyloučila technickou závadu vozidla žalobce. Poté žalobce už o technické závadě nemluvil, ale tvrdil, že měl náhlý zdravotní problém a na nehodu si nepamatuje. Žalobce má za to, že žalovaná je automaticky odpovědná za škodu způsobenou pracovním úrazem a může se této odpovědnosti zbavit pouze tehdy, pokud prokáže, že žalobce zaviněně porušil konkrétní předpis. Dále uvedl, že u žalované nebyl proškolen z dopravních předpisů, i když má ve smlouvě pozici řidiče-mechanika. Proto nelze situaci srovnávat s řidiči referenty, u kterých stačí policejní dohled. Žalobce také tvrdí, že u žalované nechodil na pravidelné lékařské prohlídky, což podle něj znamená, že žalovaná nemůže být zcela zproštěna odpovědnosti.

4. Z výpovědi žalobce jako účastníka řízení soud zjistil, že je profesionálním řidičem s řidičským průkazem skupiny B+E od roku 1987. Od roku 2016 pracoval u tří zaměstnavatelů jako řidič dodávky o povolené nosnosti do 3,5 tuny a ročně najezdil přibližně 150 tisíc kilometrů. Jeho práci organizovali dispečeři žalované společnosti, kteří mu určovali místa a časy nakládek a vykládek zboží, jež převážel podle pokynů zaměstnavatele. Den před nehodou ujel po nakládce v [město] asi 700 kilometrů do [stát]. Během cesty si dělal přestávky a na místo vykládky dorazil nad ránem. V autě spal přibližně do osmi hodin ráno a poté ujel asi 40 kilometrů. Po opětovném naložení v [stát] pokračoval dalších 250 až 300 kilometrů k dalšímu místu nakládky, kam však kvůli nehodě nedojel. V ten den se cítil zdravý a nebyl si vědom žádných okolností, které by mu bránily v řízení. Před nehodou neměl žádné zdravotní problémy, nikdy nebyl v bezvědomí, netrpěl slabostmi ani se s ničím podobným neléčil. V době nehody neužíval žádné léky a cítil se naprosto fit. Na samotný průběh nehody si nepamatuje. Po nehodě byl převezen do nemocnice, kde testy vyloučily vliv drog nebo alkoholu. Soud na základě pracovní smlouvy z [datum] zjistil, že žalobce byl u žalované zaměstnán jako řidič-mechanik s místem výkonu práce v [město] od data uzavření smlouvy. Z GPS záznamů vozidla, které žalobce řídil ve čtvrtém březnovém týdnu před nehodou, soud zjistil následující doby řízení: a. Pondělí [datum]: Řízení od 4:51 hod. do 22:54 hod. (přibližně 18 hodin, 932 kilometrů). Během této doby nakládal a vykládal zboží na různých místech v České republice. b. Úterý 23. 3. 2021: Řízení od 7:14 hod. do 23:21 hod. (přibližně 16 hodin, 562 kilometrů). c. Středa 24. 3. 2021: Řízení začalo v 2:39 hod. a poslední záznam GPS před nehodou byl v 14:09 hod., kdy ujel 680 kilometrů (přibližně 12 hodin jízdy). Nehoda se stala v 16:23 hod. Kvůli nečitelnému tachometru (podle zahraničního spisu) nebylo možné zjistit přesnou vzdálenost ujetou mezi 14:09 hod. a nehodou, lze však usoudit, že ten den řídil asi 14 hodin.

5. Z úředně přeloženého spisu [Anonymizováno] policie soud zjistil, že žalobce jako řidič dodávky dne [datum] kolem 16:23 hod. na 381. kilometru dálnice [Anonymizováno] způsobil nehodu. V hustém, stojícím provozu téměř bez brzdění narazil do soupravy tahače s návěsem před ním. Utrpěl vážná zranění a byl převezen do místní nemocnice. V době nehody bylo denní světlo a suchá vozovka. Rychlost jeho vozidla při nárazu se odhadovala na 85 až 105 km/h. Při záchranných pracích byl vyproštěn z vozidla, byl při vědomí a měl mnohočetné otevřené zlomeniny nohou a poranění hlavy. Po zadokumentování nehody [Anonymizováno] úřady nechaly znalecky posoudit technický stav dodávky. Na vozidle nebyly zjištěny žádné závady, které by nehodu způsobily nebo k ní přispěly. Součástí spisu jsou barevné fotografie z místa nehody a fotografie vozidla pořízené po nehodě při znaleckém posouzení. Příslušný [Anonymizováno] orgán určil jako hlavní příčinu nehody nedodržení náležité opatrnosti žalobcem, který narazil do vozidla před ním a způsobil tak škodu ostatním účastníkům provozu. Toto obvinění z přestupku však nebylo možné žalobci doručit. [Anonymizováno] policie žalobce vyslechla k nehodě [datum] v nemocnici v [město], ale ten se k věci nevyjádřil. V řízení ho zastupoval advokát Jan Rousek, kterému udělil plnou moc 30. 4. 2021. Léčba žalobce v [stát] skončila a od 15. 6. 2021 byl pro svá vážná zranění hospitalizován a léčen v České republice. Znalecký posudek MUDr. Jana Šimíčka, znalce z oboru zdravotnictví se specializací na nemateriální újmu na zdraví a hodnocení bolesti a funkčních schopností, zpracovaný na podnět žalobce, bodově ohodnotil bolestné, které žalobce utrpěl v důsledku pracovního úrazu z [datum]. Objektivizace bolestného byla stanovena podle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále jen „metodika“) a Nařízení vlády č. 276/2015 Sb. (dále jen „vládní nařízení“). Podle metodiky znalec ohodnotil bolest celkem na 5 194 bodů (4 589 bodů za rok 2021 a 605 bodů za rok 2023). Podle vládního nařízení činilo celkové ohodnocení 5 269 bodů (4 624 bodů za rok 2021 a 645 bodů za rok 2023). Znalec stanovil bodové ohodnocení bolesti žalobce na základě zdravotní dokumentace s popisem všech lékařských výkonů v zahraničí i v České republice v souvislosti s úrazem žalobce při dopravní nehodě z [datum]. Zpráva ČSSZ [adresa] prokázala, že žalobce byl od [datum] v dočasné pracovní neschopnosti a v období od dubna 2021 do května 2023 mu bylo na nemocenských dávkách vyplaceno celkem 182 081 Kč. Rozhodnutím ČSSZ ze dne [datum]-I. mu byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně ve výši 15 573 Kč. Rozhodnutím ČSSZ ze dne [datum] mu byl invalidní důchod snížen na druhý stupeň invalidity a přiznána částka 10 876 Kč. Z Rozhodnutí ČSSZ ze dne [datum]-II. vyplývá, že za období od 8. 7. 2022 do 19. 3. 2023 mu byl vyplacen doplatek na důchodové dávce ve výši 131 577 Kč. Ze mzdových listů bylo zjištěno, že ve 4. čtvrtletí roku 2020 (rozhodné období před vznikem škody) odpracoval žalobce celkem 60 dnů, jeho hrubá mzda činila 48 723 Kč a průměrný hodinový výdělek byl 101,50 Kč. V březnu a dubnu 2021 mu byla z důvodu pracovního úrazu vyplacena náhrada mzdy v celkové výši 6 906 Kč. Pracovní úraz žalobce byl oznámen a administrativně řešen pojišťovnou [právnická osoba] v rámci zákonného pojištění žalované jako zaměstnavatele, jak vyplývá z Oznámení o registraci úrazu ze dne [datum] a tiskopisu Náhrady ztráty na výdělku po dobu PN ze dne [datum].

6. Žalovaná v průběhu řízení, ani po procesním poučení, nepředložila žádný důkaz o tom, že by žalobce před nástupem do zaměstnání absolvoval pracovnělékařskou prohlídku u smluvního či obvodního lékaře. Stejně tak neprokázala, že by se žalobce během trvání pracovního poměru u ní podrobil jakýmkoli dalším pravidelným pracovnělékařským prohlídkám. Z těchto důvodů nebylo prokázáno, zda byl žalobce zdravotně způsobilý k výkonu práce řidiče podle pracovní smlouvy z [datum]. Ačkoli žalovaná jako důkaz předložila kopii seznamu zaměstnanců, kteří byli 4. 1. 2021 proškoleni odborně způsobilou osobou v oblasti prevence rizik, žalobce svůj podpis na tomto seznamu zpochybnil.

7. Žalobce žádným důkazem neprokázal tvrzenou ztrátu vědomí těsně před dopravní nehodou jako škodní událostí. Nebylo zjištěno, že by tato tvrzená okolnost byla příčinou této dopravní nehody a že by zde proto absentovala příčinná souvislost mezi porušením povinností žalobce (jednání) a následkem (kauzální nexus).

8. Soud dokazováním dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: Mezi žalobcem (zaměstnancem) a žalovanou (zaměstnavatelem) existoval platně uzavřený pracovněprávní vztah na základě pracovní smlouvy ze dne [datum]. Žalobce byl zaměstnán jako řidič-mechanik s místem výkonu práce v [město] a nástupem ke dni uzavření smlouvy. Dne [datum] v 16:31 hod. žalobce při výkonu práce způsobil dopravní nehodu, kdy jako řidič dodávky na 381. km [Anonymizováno] dálnice [Anonymizováno] v hustém provozu téměř bez brzdění, v rychlosti mezi 85–105 km/h, narazil do soupravy nákladního tahače s návěsem před ním. Při nehodě došlo k poškození vozidel a žalobce utrpěl vážné zranění, pro které byl akutně ošetřen a následně léčen nejdříve v [stát], a následně pak i v České republice. Z důvodu předmětného pracovního úrazu byl žalobce v dlouhodobé dočasné pracovní neschopnosti a později mu byl přiznán invalidní důchod II. stupně. Žalobce utrpěl zranění při výkonu práce řidiče, avšak z důvodu absence povinné pracovnělékařské prohlídky před nástupem do zaměstnání a absence dalších periodických pracovnělékařských prohlídek, mu žalovaná neměla přidělovat práci dle pracovní smlouvy, neboť nebylo postaveno najisto, zda je z pracovnělékařského hlediska způsobilý k výkonu ve smlouvě sjednaného druhu práce. Žalovaná odpovídá za škodu způsobenou žalobci pracovním úrazem v rozsahu 50 %.

9. Z hmotněprávního hlediska byla věc posouzena podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění zákona č. 285/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další související zákony (dále jen „zákoník práce“).

10. Podle § 269 odst. 1 zákoníku práce, je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle odst. 2) tohoto zákonného ustanovení, je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.

11. Podle § 270 odst. 1 písm. a, b) zákoníku práce, se zaměstnavatel zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy. Podle odst. 2. písm. a, b) tohoto zákonného ustanovení, se zaměstnavatel zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, prokáže-li, že vznikla v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody nebo nemajetkové újmy, nebo proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.

12. V řízení nebyl stranami sporu zpochybněn nehodový děj, který byl zjištěn cizozemskou policií. Ačkoliv žalobce namítal, že k nehodě došlo z důvodu jeho ztráty vědomí při řízení dodávky na dálnici v [stát] těsně před nárazem do vozidla jedoucího před ním, toto tvrzení nebylo žádným důkazem prokázáno. Soud proto dospěl k závěru, že k nehodě došlo z důvodu nepozornosti žalobce při řízení vozidla či z důvodu žalobcem nedodržené vzdálenosti mezi vozidly. Pokud se žalobce do té doby s žádným zdravotním problémem neléčil, nikdy jej žádná slabost nepostihla, před řízením a v době řízení před nehodou dodržoval pitný a stravovací režim, cítil se zcela fit a schopen vozidlo řídit, přičemž se do tohoto soudního řízení o tvrzené krátkodobé ztrátě vědomí před nehodou nezmínil před ošetřujícími lékaři a byla z toho důvodu tato tvrzená krátkodobá zdravotní indispozice předmětem odborného medicinského zjištění z hlediska příčiny, není zcela vyloučeno, že namísto tvrzené ztráty vědomí jej stejně tak mohl přemoci mikrospánek. Tuto úvahu soud opírá nejen o tvrzení žalobce, který ve svých podáních jako případnou příčinu nehody nejdříve označoval zdravotní indispozici anebo závadu na vozidle, avšak po doručení cizozemského spisu o jeho nehodě a zjištění, že znaleckým zkoumáním byla závada na jeho vozidle před nehodou vyloučena, trval pouze na ztrátě vědomí, ale i o záznamy GPS jeho vozidla, ze kterých bylo zjištěno, že žalobce od 04:51 hod. v pondělí dne [datum] až do nehody v 16:23 hod. dne [datum] (středa), tzn. během těchto tří pracovních dnů, řídil dodávkové vozidlo po dobu nejméně 48 hod.. Doba jeho odpočinku v době od nedělní půlnoci do doby nehody byla cca 18 hod., přičemž mezi ukončenou jízdou v úterý [datum] v 23:21 hod. a počátkem první jízdy ve středu dne [datum] v 02:39 hod. měl dobu odpočinku pouze něco málo přes tři hodiny. Je obecně známo, že nedostatečný odpočinek řidičů výrazně zvyšuje riziko nehod a ohrožuje bezpečnost jak samotného řidiče, tak i ostatních účastníků silničního provozu.

13. I přes shora předestřené úvahy má za to, že žalobce jako řidič porušil § 5 odst. 1. písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon“) a § 19 odst. 1 zákona, když se dostatečně nevěnoval řízení vozidla a nedodržel jako řidič jedoucí za jiným vozidlem dostatečnou bezpečnou vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti anebo zastavení vozidla jedoucího před ním.

14. Žalovaná neprokázala, že žalobce před nástupem do zaměstnání nebo později absolvoval pracovnělékařskou prohlídku potvrzující jeho zdravotní způsobilost k výkonu práce řidiče podle pracovní smlouvy. V České republice je povinnost zaměstnavatele zajistit pracovnělékařské prohlídky pro zaměstnance, včetně řidičů z povolání, stanovena zákonem. Zákoník práce v § 32 uvádí, že v případech stanovených zvláštním právním předpisem je zaměstnavatel povinen zajistit, aby se fyzická osoba před vznikem pracovního poměru podrobila vstupní lékařské prohlídce. Zvláštním právním předpisem je zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách. Podrobnosti jsou upraveny v § 59 tohoto zákona. Zaměstnavatel musí před nástupem nového zaměstnance do zaměstnání vždy ověřit jeho zdravotní způsobilost k práci, kterou bude podle pracovní smlouvy vykonávat, a je povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával zakázané práce a práce, jejichž náročnost by neodpovídala jeho schopnostem a zdravotní způsobilosti (§ 103 odst. 1 písm. a/ zákoníku práce). Jestliže uchazeč o zaměstnání neabsolvuje vstupní lékařskou prohlídku, posuzuje se, jako by nebyl ze zdravotních důvodů schopen vykonávat sjednanou práci dle pracovní smlouvy. Žalobce měl v pracovní smlouvě sjednán druh práce řidič-mechanik, a protože část výkonu práce přesahující 3 hodiny připadala na dobu mezi 22. hodinou a 6. hodinou, byl povinen se podrobovat pravidelným pracovnělékařským prohlídkám nejen podle § 87 odst. 1 písm. b) zákona, ale také podle § 94 odst. 2 zákoníku práce. Ačkoliv žalobce před nástupem do zaměstnání a ani později žádnou z pracovnělékařských prohlídek neabsolvoval, není možné považovat pracovní smlouvu, na základě níž vykonával až do doby škodní události pro žalovanou přidělovanou práci, za neplatnou. Pokud však žalovaná i přes absenci pracovnělékařské prohlídky před vnikem pracovního poměru anebo následné periodické pracovnělékařské prohlídky přidělovala žalobci práci dle pracovní smlouvy, aniž by měla ověřeno, že je žalobce ze zdravotního hlediska takové práce schopen, jedná se u ní o porušení právní povinnosti.

15. Dokazováním bylo zjištěno zaviněné porušení právních povinností jak ze strany žalobce, tak ze strany žalované. Nárok žalobce byl proto shledán jako důvodný v rozsahu (50 %), a proto soud tímto mezitímním rozsudkem v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Z důvodu procesní ekonomie a s přihlédnutím k návrhu vedlejšího účastníka, který v případě soudního rozhodnutí o povinnosti žalované odškodnit pracovní úraz žalobce projevil vůli o škodě a její úhradě s žalobcem urychleně jednat, nebylo zatím rozhodováno o konkrétním odškodnění jednotlivých nároků. V případě, že nedojde mezi žalobcem a stranou žalovanou (vedlejším účastníkem) k dohodě o odškodnění, bude totiž zapotřebí obstarat další znalecké vyjádření k pracovnímu úrazu žalobce, zejména k celkovému popisu zranění pracovním úrazem, průběhu jeho léčby, dočasným či trvalým následkům, ztrátě pracovního potenciálu apod., čímž se řízení zdrží.

16. Na tomto místě soud poznamenává, že žalobce vykonával práci řidiče na základě pracovní smlouvy po delší dobu, a to i u jiných zaměstnavatelů předtím, než v roce 2018 nastoupil do pracovního poměru k žalované. Jestliže byl u těchto zaměstnavatelů pravidelně školen v oblasti bezpečnosti a rizik spojených s výkonem práce řidiče, lze předpokládat, že si byl vědom rizik spojených s tímto povoláním. To platí bez ohledu na absenci těchto školení u žalované či na absenci vstupní nebo periodické pracovnělékařské prohlídky žalobce, bez které mu žalovaná nebyla oprávněna přidělovat práci podle pracovní smlouvy. Žalobce měl zajisté povědomí o povinnosti zaměstnavatele organizovat práci řidiče tak, aby nepřekročil maximální dobu řízení 4,5 hodiny, a musel si být vědom toho, že se za dobu řízení považuje i přerušení řízení kratší než 15 minut, a že nejpozději po uplynutí maximální doby řízení musí být řízení přerušeno bezpečnostní přestávkou trvající nejméně 30 minut, pokud nenásleduje nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami nebo nepřetržitý odpočinek v týdnu. Zajisté věděl, že bezpečnostní přestávka může být rozdělena do dvou částí trvajících nejméně 15 minut, které jsou zařazeny do doby řízení, přičemž během bezpečnostní přestávky nevykonával žádnou činnost vyplývající z jeho pracovních povinností, s výjimkou dozoru na vozidlo a jeho náklad (podle přílohy č. 1 Nařízení vlády č. 168/2002 Sb., kterým se stanoví způsob organizace práce a pracovních postupů, které je zaměstnavatel povinen zajistit při provozování dopravy dopravními prostředky). V případě, že práci žalobci organizovali dispečeři žalované a tato práce byla organizována v rozporu s tímto vládním nařízením a zákoníkem práce, mohl nemožnost splnění pokynů zaměstnavatele prostřednictvím dispečerů v řádné pracovní době notifikovat vedoucímu zaměstnanci jako hrozbu majetkové či nemajetkové újmy v důsledku únavy podle § 249 zákoníku práce.

17. Co se týká pravidel stanovených zákonem o silničním provozu, ty představují právní přepisy k zajištění bezpečnosti ochrany zdraví při práci řidiče. Tyto pravidla jsou určovány zejména zákonem č. 361/2000 Sb. a při zkoumání, zda se zaměstnavatel zprostil podle § 270 odst. 1. písm. a) zákoníku práce zcela odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance, u něhož je řízení vozidla předmětem pracovního vztahu, osvědčuje seznámení zaměstnance s dopravními předpisy již zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, neboť na plynulost a bezpečnost silničního provozu, včetně dodržování pravidel silničního provozu, dohlíží policie. Není proto třeba zkoumat kontrolu znalostí a dodržování těchto pravidel zaměstnavatelem (blíže např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3797/2007, veřejnosti přístupné např. na www.nsoud.cz).

18. Tvrzení žalované, že žalobce svévolně překračoval povolenou dobu řízení, jak bylo zjištěno ze záznamů GPS jeho vozidla, nelze však přičítat k tíži žalobce. Ten totiž vykonával práci podle pokynů zaměstnavatele, konkrétně jeho dispečerů, kteří mu určovali časy nakládek, vykládek a trasy přepravy. Za souladnost těchto pokynů s pracovněprávními předpisy, zejména s ustanoveními o maximální době řízení a povinných přestávkách, s ostatními relevantními pracovními předpisy a v neposlední řadě i s pracovní smlouvou, bezpochyby plně odpovídá zaměstnavatel. Zaměstnanec je povinen se těmito pokyny řídit, pokud nejsou v rozporu s obecně závaznými právními předpisy. V případě, že by žalobce zjistil, že mu organizace práce znemožňuje dodržet stanovené limity doby řízení a přestávek, měl sice možnost na tuto nesrovnalost upozornit (jak je uvedeno výše), nicméně primární odpovědnost za zajištění souladu mezi organizací práce a platnou legislativou leží na zaměstnavateli.

19. O nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.

Poučení