16 Co 145/2024 - 327

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobce: [Anonymizováno], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce], [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Anonymizováno] sídlem [adresa] o 184 224 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 15. 3. 2024, č. j. 4 C 196/2022-278 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 184 224 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 35 668 Kč od 1. 5. 2022 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 37 139 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 111 417 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 35 668 Kč od 21. 4. 2022 do 30. 4. 2022, zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 37 139 Kč od 21. 5. 2022 do 31. 5. 2022 a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 111 417 Kč od 21. 5. 2022 do 31. 5. 2022, mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 174 004 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokáta], advokáta, sídlem [adresa].

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Jeseníku na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 11 950 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u okresního soudu dne 23. 8. 2022 domáhal po žalované zaplacení částky 184 224 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 35 668 Kč od 21. 4. 2022 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 37 139 Kč od 21. 5. 2022 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 111 417 Kč od 21. 5. 2022 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že byl zaměstnán u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 3. 2020 jako ředitel v pracovním poměru do 30. 4. 2022, kdy s ním byl pracovní poměr rozvázán výpovědí žalované z důvodu nadbytečnosti. Žalovaná mu nezaplatila mzdu za měsíc březen 2022 ve výši 35 668 Kč a za měsíc duben 2022 ve výši 37 139 Kč ani odstupné ve výši 111 417 Kč odpovídající trojnásobku průměrného měsíčního výdělku. Podle pracovní smlouvy byla mzda splatná vždy 20. dne následujícího kalendářního měsíce. Žalobce v replice k vyjádření žalované dále uvedl, že pracovní poměr mezi účastníky vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 16. 3. 2020 uzavřené v písemné formě, přičemž jako ředitel vykonával řadu činností nad rámec výkonu funkce jednatele. I kdyby tomu tak nebylo, došlo po jeho odvolání z funkce jednatele ke konkludentnímu uzavření pracovní smlouvy, protože nadále vykonával všechny činnosti, které tvořily pracovní náplň ředitele, žalovaná mu tuto práci přidělovala a platila mu mzdu, o čemž svědčí mj. výplatní lístky. Případné porušení notifikační povinnosti a neschválení mzdy valnou hromadou u písemné pracovní smlouvy ze dne 16. 3. 2020 by sice zakládalo neplatnost právního jednání, ovšem podle § 48 zákona o obchodních korporacích se této neplatnosti lze dovolat pouze do šesti měsíců ode dne, kdy se o neplatnosti oprávněná osoba dozvěděla nebo dozvědět měla a mohla. Žalovaná se o této neplanosti měla a mohla dozvědět nejpozději při zpracování mzdy za měsíc březen 2020, tj. v dubnu 2020. Šestiměsíční subjektivní prekluzivní lhůta tak uplynula v listopadu 2020. Žalovaná se však neplatnosti poprvé dovolávala teprve ve svém vyjádření, které bylo žalobci doručeno dne 21. 10. 2021. Nadto žalobce valnou hromadu o uzavření pracovní smlouvy informoval a tehdejší společníci žalované uzavření pracovní smlouvy včetně mzdy schválili. Účastníci se dne 3. 2. 2022 dohodli, že po ukončení dočasné pracovní neschopnosti žalobce bude pracovní poměr rozvázán výpovědí s nárokem na odstupné. Následující den (4. 2. 2022) žalovaná souhlasila se zachováním měsíční mzdy v původní výši 43 595 Kč, ačkoliv mzdovým výměrem ze dne 10. 1. 2022 žalovaná snížila měsíční mzdu na 26 000 Kč.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby jako nedůvodné, přičemž zdůraznila, že mezi účastníky nevznikl pracovněprávní vztah, protože náplní práce žalobce jako ředitele byla (měla být) stejná činnost, kterou žalobce vykonával (měl vykonávat) jako jednatel společnosti. Funkci jednatele žalobce zastával od 26. 6. 2019 do 9. 12. 2020. Pracovní smlouva je podle ustálené judikatury neplatná pro rozpor se zákonem. Po odvolání z funkce jednatele žalobce již pro žalovanou žádnou práci ani činnost nevykonával, proto nemá nárok na mzdu a odstupné. I kdyby se nejednalo o tzv. pravý souběh, bylo podle § 55 zákona o obchodních korporacích, ve znění účinném do 31. 12. 2020, povinností žalobce bezodkladně oznámit valné hromadě žalované, že hodlá se společností uzavřít pracovní smlouvu, což neučinil. Nadto podle § 61 odst. 3 citovaného zákona by mzdu žalobce musela schválit valná hromada žalované, což se rovněž nestalo. Bez takového rozhodnutí valné hromady nemohl vzniknout žalobci nárok na mzdu a odstupné. Žalovaná dohledala celkem tři různé verze pracovní smlouvy datované 16. 3. 2020, což navozuje dojem „snahy o nějaké nekalé jednání ze strany žalobce“. Pokud žalovaná po odvolání žalobce z funkce jednatele vystavila dokumenty, které by mohly svědčit o existenci pracovního poměru, resp. konala jako by pracovní poměr existoval (určení čerpání dovolení, výpověď z pracovního poměru apod.), jednala v právním omylu, neboť nevěděla, že pracovní smlouvy, které následně dohledala, nemohly s ohledem na souběh výkonu funkce jednatele a práce ředitele založit mezi účastníky pracovní poměr. Kdyby pracovní poměr vznikl až po odvolání žalobce z funkce jednatele na základě konkludentně uzavřené pracovní smlouvy, což žalovaná popírá, mělo by to vliv na výši případného nároku na odstupné, která se odvíjí od délky trvání pracovního poměru. Navíc žalobce nesprávně vychází při vyčíslení jednotlivých nároků z měsíční mzdy 43 595 Kč, přestože žalovaná mzdovým výměrem ze dne 10. 1. 2022 snížila měsíční mzdu na 26 000 Kč.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a žalovanou zavázal zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci 145 794 Kč a České republice na účet Okresního soudu v Jeseníku 11 950 Kč. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobce byl žalovanou přihlášen u Okresní správy sociálního zabezpečení v [adresa] jako zaměstnanec v pracovním poměru od 19. 11. 2018 do 30. 4. 2022, přičemž v období od 26. 6. 2019 do 9. 12. 2020 byl žalobce jednatelem žalované, ke dni 9. 12. 2020 byl žalobce odvolán z funkce jednatele a od 9. 12. 2020 byl jednatelem žalované [jméno FO]. Žalobce žádal [jméno FO] jako společníka žalované o uzavření pracovní smlouvy z důvodu rozsahu prací, které vykonával, [příjmení] s tímto souhlasil, když [příjmení] jako druhý společník žalované to měl ještě probrat. Druhého společníka žádal žalobce o uzavření pracovní smlouvy e-mailem ze dne 11. 3. 2020 a [příjmení] odpověděl, že to dne 16. 3. 2020 s [příjmení] projedná. Dne 16. 3. 2020 žalobce vyhotovil tři verze pracovní smlouvy, přičemž jménem žalované pracovní smlouvu podepsal zaměstnanec [jméno FO], a to na základě pověření žalobce. V pracovních smlouvách bylo uvedeno pracovní místo ředitele, den nástupu do práce 16. 3. 2020 a trvání pracovního poměru na dobu neurčitou. Žalobce na straně zaměstnance podepsal dvě vyhotovení pracovní smlouvy a jedno místo něj jiný zaměstnanec [jméno FO]. V jedné pracovní smlouvě byla uvedena měsíční mzda ve výši 43 595 Kč a ve dvou bylo ujednáno, že mzda je stanovena samostatným mzdovým výměrem. Pracovní smlouvy sice byly u žalované založeny, ovšem nebyly schváleny valnou hromadou. Svědek [jméno FO] u žalované v rozhodném období pracoval jako vedoucí správního oddělení, vykonával správu majetku, měl na starosti údržbu, školení, odpadové hospodářství a vozový park, disponoval písemnou plnou moc od žalobce jako jednatele, podle které byl oprávněn jménem žalované uzavírat pracovní smlouvy po dohodě s žalobcem a v době, kdy žalobce nebyl přítomen. Žalobce vyhotovil dne 11. 11. 2020 dodatek k pracovní smlouvě o stanovení mzdy ve výši 43 595 Kč „bez možnosti jejího snížení“, který podepsal na straně zaměstnance i zaměstnavatele. Žalovaná však mzdovým výměrem ze dne 10. 1. 2022, který podepsal jednatel [jméno FO], stanovila žalobci základní měsíční mzdu ve výši 26 600 Kč hrubého s měsíční pohyblivou nenárokovou částí mzdy až do 10 000 Kč. Žalobce odmítl mzdový výměr převzít dne 3. 2. 2022.

4. Žalobce byl opakovaně práce neschopen a byly mu vypláceny nemocenské dávky v období od 13. 4. 2020 do 10. 9. 2020, od 30. 12. 2020 do 18. 7. 2021, od 28. 7. 2021 do 18. 10. 2021, od 6. 1. 2022 do 9. 1. 2022, od 3. 2. 2022 do 15. 2. 2022. Žalobce v době, kdy vykonával funkci jednatele, chodil do výroby, na výrobní halu, výrobní věci projednával s konstruktérem [jméno FO], podílel se na změnách; konkrétně se jednalo např. o nová vrata do haly, kotel vedle lakovny anebo jiné změny na výrobní lince. Řídil také vývoj nového kotle. Z důvodu snižování nákladů žalobce jezdil nákladním automobilem, vozil zboží, zavážel, nebo i projektoval nové výrobky, vykonával drobné fyzické práce, připravoval cenové kalkulace, byl zapojen i do kontroly kvality výrobků, používal znalosti němčiny k překladům dopisů. Žalobce projektoval, dohlížel nad realizací nových montážních stanic, řešil denní logistické problémy, zaváděl změny na výrobní lince, osobně se účastnil kontroly kvality, školil zaměstnance na pracovišti ve výrobě, počítal časové normy, účastnil se rovněž výzkumné práce, za tímto účelem jezdili společně se svědkem [příjmení] na [Anonymizováno] univerzitu, dále vyvíjel nové prototypy v koordinaci s externími firmami, osobně se účastnil a dohlížel nad montáží prototypových konstrukcí u partnera, prováděl výzkum očekávání spotřebitelů na veletrzích, podílel se na změně účetního systému, najal externí firmu za účelem snížení nákladů, vytvářel procedury toku dokumentů, zaváděl změny ve fungování skladu, osobně dohlížel nad montážními pracemi, ověřoval kvalitu technologické linky, apod. Po odvolání z funkce jednatele dne 9. 12. 2020 byla žalobci novým jednatelem přidělena nová kancelář společně se svědkem [příjmení], přičemž v kanceláři měl žalobce svůj počítač. I po odvolání z funkce jednatele žalobce vykonával stejnou či obdobnou činnost jako dosud. Po ukončení dočasné pracovní neschopnosti v říjnu 2021 již žalovaná neumožnila žalobci vstup na pracoviště a další výkon práce, resp. mu nařídila čerpání dovolené. V únoru 2022 byla žalobci dána výpověď z pracovního poměru z důvodu nadbytečnosti podle § 52 písm. c) zákoníku práce.

5. Žalovaná žalobci vystavovala od března 2020 do dubna 2022 mzdové listy – výplatnice, ve kterých vždy uvedla měsíční tarif mzdy ve výši 43 595 Kč. Podle těchto vystavených mzdových listů žalobce v březnu 2020 odpracoval 10 dnů a 10 dnů čerpal dovolenou, jeho hrubá mzda činila 41 645 Kč a čistá mzda 31 389 Kč, v dubnu 2020 byl práce neschopen a byla mu zúčtována pouze náhrada mzdy ve výši 8 050 Kč, od května 2020 do srpna 2020 byl žalobce nadále práce neschopen, pobíral toliko nemocenské dávky od OSSZ a žalovaná mu nevyplácela ničeho. V září 2020 žalobce odpracoval 14 dnů (a zbývajících 8 dnů byl práce neschopen - poznámka odvolacího soudu), hrubá mzda činila 27 742 Kč a čistá mzda 21 179 Kč, v říjnu 2020 žalobce odpracoval 22 dnů a byla mu zúčtována hrubá mzda 43 595 Kč a čistá mzda 32 109 Kč, v listopadu 2020 žalobce odpracoval rovněž celý fond pracovní doby 21 dnů se stejnou mzdou jako v předcházejícím měsíci. V prosinci 2020 žalobce odpracoval 11 dnů (a zbývajících 12 dnů byl práce neschopen - poznámka odvolacího soudu), hrubá mzda činila 30 913 Kč a čistá mzda 26 503 Kč. Od ledna 2021 do října 2021 byl žalobce práce neschopen, pobíral nemocenské dávky a žalovaná mu nevyplácela ničeho. V listopadu 2021 žalobce odpracoval 22 dnů a byla mu zúčtována hrubá mzda 43 595 Kč a čistá mzda 34 579 Kč a v prosinci 2021 žalobce odpracoval 16 dnů a 7 dnů byl práce neschopen, hrubá mzda činila 37 454 Kč a čistá mzda 31 877 Kč. V březnu 2022 čerpal žalobce 23 dnů dovolené, byla mu zúčtována hrubá mzda (náhrada mzdy za dovolenou) 44 800 Kč a čistá mzda 35 668 Kč. V dubnu 2022 žalobce podle výplatního lístku odpracoval 18,5 dnů a 2,5 dne čerpal dovolenou, byla mu zúčtována hrubá mzda 38 405 Kč, náhrada mzdy 5 969 Kč a odstupné výši 135 397 Kč, celkový hrubý příjem 179 771 Kč, resp. v čistém 148 556 Kč.

6. Po právní stránce se soud prvního stupně předně zabýval otázkou, zda mezi účastníky vznikl pracovní poměr, a dospěl v tomto směru k závěru, že všechny předložené tři písemné verze pracovní smlouvy datované dne 16. 3. 2020 jsou neplatné, neboť je vyhotovil žalobce, který v té době byl jednatelem žalované, aniž by byl udělen k pracovní smlouvě souhlas valné hromady. Nicméně dovodil, že k uzavření pracovní smlouvy došlo konkludentně po odvolání žalobce z funkce jednatele, jelikož žalobce i poté „býval na výrobní hale, projektoval, dohlížel nad realizací nových montážních stanic, vyvíjel technologické změny, zaváděl nové technologie s cílem urychlit montážní proces a zlepšit kvalitu, osobně se účastnil na rozhodování o výrobě a technologií, často řešil dopravní logistické problémy, osobně dovezl materiál, podílel se na zlepšování výrobní linky, vždy se osobně účastnil na kontrole kvality, na výrobních pracích, když navíc nový jednatel po skončení funkce jednatele dne 9. 12. 2020 sám přidělil žalobci jinou kancelář s výpočetní technikou“. Dne 10. 1. 2022 sice žalovaná stanovila žalobci základní měsíční mzdu ve výši 26 600 Kč s měsíční pohyblivou nenárokovou částí mzdy až do výše 10 000 Kč, ovšem při zúčtování mzdy nadále vycházela z tarifní měsíční mzdy ve výši 43 595 Kč, a nevyplatila mu toliko mzdu za žalované období (tj. za měsíce březen a duben 2022), jakož i odstupné při skončení pracovního poměru ke dni 30. 4. 2022. Jednatel žalované sice dne 19. 11. 2021 sdělil žalobci, že považuje pracovní smlouvu za neplatnou s ohledem na absenci souhlasu valné hromady, avšak následně dne 3. 2. 2022 se účastnici dohodli na tom, že žalobci bude dána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost a že mu bude vyplaceno odstupné. Svědkyně [jméno FO], která měla u žalované na starost podklady pro výplatu mezd, v březnu a dubnu 2022 opakovaně sdělovala, že mu bude vše zaplaceno a že se tak dosud nestalo z důvodu „finanční tísně“ žalované. Soud prvního stupně proto vyhodnotil změnu postoje žalované jako účelovou ve snaze vyhnout se uspokojení nároků žalobce, vycházel z vyúčtování sporných nároků, které učinila samotná žalovaná ve výplatních lístcích za měsíce březen a duben 2022, a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

7. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalovaná, která namítala, že nesouhlasí se závěrem prvostupňového soudu, že mezi účastníky vznikl konkludentně pracovní poměr. Otázka existence pracovního poměru je otázkou právní, proto nelze vycházet z názoru svědků na tuto otázku nebo z jednání žalované, která jednala v právním omylu. Rovněž skutečnost, že žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru a vyplácela mu mzdu, neznamená, že pracovní poměr skutečně existoval. Přestože se okresní soud nevypořádal s argumentací žalované, že během výkonu funkce jednatele nemůže vzniknout mezi jednatelem a společností pracovní poměr na pozici ředitele, dospěl ke správnému závěru o neplatnosti tří písemných pracovních smluv ze dne 16. 3. 2020. Ke vzniku pracovního poměru je třeba, aby se strany takového pracovního poměru dohodly na druhu práce, místě výkonu práce a dni nástupu do práce. Bylo na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že došlo k dohodě o těchto podstatných náležitostech pracovní smlouvy. To však žalobce dostatečně netvrdil a ani neprokázal. Žalobce po poučení u prvního jednání svá tvrzení doplnil, ale jeho tvrzení byla ve vztahu k výše uvedeným podstatným náležitostem pracovní smlouvy nedostatečná. Žalobce totiž pouze uvedl, že ke konkludentnímu vzniku pracovního poměru došlo po jeho odvolání z funkce jednatele. Nebyl tak tvrzen ani druh práce, který měl žalobce po odvolání z funkce pro žalovanou vykonávat, nebylo tvrzeno místo výkonu práce a ani den nástupu do práce. Je sice pravdou, že žalobce zřejmě měl v době, kdy byl jednatelem, vůli pracovní smlouvu uzavřít, ale nebylo prokázáno, že by valná hromada souhlasila s uzavřením pracovní smlouvy, resp. s výši mzdy ve smyslu § 61 odst. 3 zákona o obchodních korporacích, ve znění účinném do 31. 12. 2020. Pokud tedy žalobce do dobu výkonu funkce jednatele vykonával fakticky práce, které nespadají do povinností jednatele, nemohl tento výkon prací bez souhlasu valné hromady založit pracovněprávní vztah mezi účastníky. Rovněž nebylo prokázáno, že by žalovaná měla vůli uzavřít pracovní poměr s žalobcem poté, co byl odvolán z funkce jednatele. Stávající jednatel [jméno FO] vypověděl, že po odvolání z funkce jednatele s žalobcem žádnou pracovní smlouvu neuzavřel. Jelikož zmiňovaný jednatel nemá právnické vzdělání a je občanem [Anonymizováno] republiky, mohl se vzhledem k dohledání tří písemných pracovních smluv domnívat, že pracovní poměr mezi účastníky vznikl. Několikadenní přítomnost žalobce v sídle žalované po odvolání z funkce jednatele souvisela s předáním funkce novému jednateli, ale nesvědčí o konkludentním vzniku pracovního poměru. Žalobce po odvolání z funkce jednatele nevykonával žádnou práci, ze které by se dal dovodit vznik pracovního poměru. Žalobce byl z funkce jednatele odvolán dne 9. 12. 2020 a již od 16. 12. 2020 fakticky nemohl pro žalovanou vykonávat žádnou práci, protože byl v pracovní neschopnosti. Pro případný výkon závislé činnosti měl žalobce pouze čtyři pracovní dny. Během těchto čtyř dnů žalobce nemohl objektivně zvládnout vykonávat všechny činnosti, které soud prvního stupně popsal v bodech 52 a 61 odůvodnění napadeného rozsudku. Po ukončení dočasné pracovní neschopnosti již žalovaná neumožnila žalobci výkon práce, resp. jej nevpustila na pracoviště. Výpovědi svědků [jméno FO], [příjmení] a [příjmení] žalovaná nadále pokládala za zcela nevěrohodné, jak argumentovala již v řízení před okresním soudem. Další okruh odvolacích námitek žalované se týkal výše přiznaného nároku. Pokud by pracovní poměr žalobce vskutku vznikl konkludentně až po odvolání z funkce jednatele, netrval by déle než dva roky a žalobci by tak vznikl nárok na odstupné toliko ve výši dvojnásobku, nikoli trojnásobku průměrného měsíčního výdělku, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně. Okresní soud dále nepřihlédl k tomu, že žalovaná mzdovým výměrem ze dne 10. 1. 2022 snížila žalobci měsíční mzdu na 26 000 Kč. Nesprávně rozhodl také o úrocích z prodlení od 21. dne následujícího kalendářního měsíce, protože podle § 141 odst. 1 zákoníku práce se žalovaná mohla dostat do prodlení u mzdy za březen 2022 až od 1. 5. 2022 a u mzdy za duben 2022 od 1. 6. 2022. Žalovaná vytýkala soudu prvního stupně, že v rozporu s pravidly koncentrace řízení provedl důkaz přípisem jednatele žalované ze dne 19. 11. 2021 a odpovědí žalobce ze dne 6. 12. 2021, jakož i e-mailovou korespondencí mezi [jméno FO] a [jméno FO] ze dne 15. 3. 2020. Zpochybnila i vyčíslení náhrady nákladů řízení s tím, že za předžalobní výzvu měla být přiznána podle § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu odměna pouze ve výši jedné poloviny. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl.

8. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako ve výroku věcně správného. Za nesprávný považoval pouze závěr okresního soudu o neplatnosti písemné pracovní smlouvy. Uzavření pracovní smlouvy nepodléhalo schválení valnou hromadou. Pracovní smlouva představuje ve smyslu § 57 zákona o obchodních korporacích smlouvu uzavíranou v rámci běžného obchodního styku, proto se na žalobce nevztahovala ani notifikační povinnost podle § 55 citovaného zákona. Nadto žalobce tuto povinnost splnil, jak vyplývá ze skutkových zjištění okresního soudu v bodech 30 a 31 odůvodnění napadeného rozsudku. I kdyby tomu tak nebylo a žalobce by notifikační povinnost nesplnil, nezpůsobilo by to podle právních předpisů neplatnost pracovní smlouvy.

9. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející (podle pravidel nastavených v § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné toliko z nepatrné části, a to ohledně úroků z prodlení.

10. Odvolací soud má předně za to, že v projednávané věci s cizím prvkem je nepochybně dána příslušnost a pravomoc českých soudů. Žalovaná má totiž „bydliště“, resp. sídlo v České republice, přičemž podle čl. 21 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis zaměstnavatel, který má bydliště v některém členském státě, může být žalován u soudů členského státu, v němž má bydliště.

11. Správný je rovněž závěr soudu prvního stupně, že rozhodným právem je právo České republiky. Podle systematiky čl. 8 nařízení Řím I se rozhodné právo pro individuální pracovněprávní vztahy určí primárně na základě volby práva v souladu s článkem 3 citovaného nařízení. Zmiňovaná volba práva je omezena tím, že nesmí zbavit zaměstnance ochrany, kterou mu poskytují ustanovení, od nichž se nelze smluvně odchýlit podle práva, které by se použilo, pokud by smluvní strany rozhodné právo nezvolily. Volba práva musí být provedena výslovně nebo musí s dostatečnou určitostí vyplývat buď z ustanovení smlouvy, nebo z okolností případu. Strany mohou provést volbu práva rovněž jen ve vztahu k některým otázkám, tj. mohou zvolit pouze použití některých předpisů (části právního řádu) ve vztahu k určitým otázkám. Takové štěpení pracovněprávního statusu však musí být dostatečně určité a zcela zřejmé. V případě neexistence volby práva se primárně použije právo státu, v němž má zaměstnanec své obvyklé místo výkonu práce (čl. 8 odst. 2 citovaného nařízení). Alternativně se použije jako hraniční určovatel provozovna zaměstnavatele (čl. 8 odst. 3 citovaného nařízení), nelze-li uplatnit kolizní ustanovení navazující na místo obvyklého výkonu práce. Subsidiárně čl. 8 odst. 4 citovaného nařízení umožňuje odchylku od těchto zásad v podobě tzv. únikové doložky, a to v případě, že z pohledu všech okolností vykazuje smlouva užší spojení s jiným právem než tím, které určují uvedená kolizní kritéria.

12. V projednávané věci nebyla v pracovních smlouvách uzavřených mezi účastníky volba práva provedena. Žalobce je polským státním příslušníkem, žalovaná je právnickou osobou zřízenou podle českého práva, jednotlivé pracovní smlouvy byly sepsány v českém jazyce a jako místo výkonu práce bylo v pracovních smlouvách sjednáno sídlo žalované v [Anonymizováno]. Vzhledem k neexistenci volby práva se v projednávané věci podle čl. 8 odst. 2 nařízení Řím I použije právo státu, v němž měl žalobce své obvyklé místo výkonu práce, tj. právo České republiky.

13. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která by měla (mohla mít) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

14. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Pro posouzení věci podstatná skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná výše v bodech 3 až 5, resp. z části i v bodě 6 odůvodnění tohoto rozsudku odvolací soud jako správná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.

15. K námitkám žalované proti skutkovému závěru prvostupňového soudu ohledně prací a činností, které žalobce vykonával v době, kdy byl jednatelem a kdy současně uzavřel pracovní smlouvu na pozici ředitele, jakož i po odvolání z funkce jednatele, odvolací soud v obecné rovině uvádí, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí soudu prvního stupně, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Povinností soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).

16. V posuzované věci odvolací soud ohledně zmiňovaného skutkového závěru neshledal při hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně žádné pochybení, a to včetně hodnocení výpovědi svědků [jméno FO], [příjmení] a [příjmení]. Soud prvního stupně se v bodě 43 odůvodnění napadeného rozsudku neopomenul vypořádat s tím, proč považoval tyto výpovědi za věrohodné. Odvolací soud s tímto hodnocením souhlasí, nespatřuje na něm nic excesivního, proto nepřistoupil k opakování či doplňování dokazování.

17. Odvolací soud pouze doplnil skutková zjištění z výplatních lístků žalobce za leden a únor 2022 a ze zápisu o jednání ze dne 3. 2. 2022 (č. l. 60 spisu), resp. jeho překladu do českého jazyka (č. l. 93 spisu), aniž by bylo třeba tyto důkazy při odvolacím jednání opakovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 1020/2002). V lednu 2022 žalobce podle výplatního lístku byl 13 dnů práce neschopen, 3 dny čerpal dovolenou a 5 dnů odpracoval, byla mu zúčtována hrubá mzda 10 380 Kč, náhrada mzdy za dočasnou pracovní neschopnost 11 303 Kč a náhrada mzdy za dovolenou 5 836 Kč, celkem hrubý příjem 27 519 Kč a k výplatě čistá mzda 25 734 Kč. V únoru 2022 byl žalobce 11 dnů práce neschopen a 9 dnů čerpal dovolenou, byla mu zúčtována hrubá mzda (resp. náhrada mzdy za dovolenou) 19 563 Kč a k výplatě v čistém 17 566 Kč. Účastníci se na jednání dne 3. 2. 2022 dohodli, že po ukončení dočasné pracovní neschopnosti bude s žalobcem rozvázán pracovní poměr výpovědí s nárokem na odstupné. Následující den (tj. 4. 2. 2022) žalovaná, resp. zaměstnanci žalované [jméno FO] a [jméno FO] na zápisu o jednání vyhotoveném žalobcem potvrdili svými podpisy, že žalobci zůstane zachována měsíční mzdy dle bodu 1.2. dodatku k pracovní smlouvě, tj. ve výši 43 595 Kč.

18. Odvolací soud souhlasí s námitkou žalované, že soud prvního stupně v rozporu s účinky koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř., které nastaly po uplynutí lhůty 30 dnů, která byla účastníků poskytnuta u prvního jednání dne 16. 2. 2023 k doplnění tvrzení a podání návrhů na provedení důkazů, provedl důkaz přípisem jednatele žalované ze dne 19. 11. 2021 a odpovědí žalobce ze dne 6. 12. 2021, jakož i e-mailovou korespondencí mezi [jméno FO] a [jméno FO] ze dne 15. 3. 2020. Toto pochybení ovšem nemělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Skutečnost, že jednatel [jméno FO] v listopadu 2021 sdělil žalobci, že žalovaná považuje pracovní smlouvu za neplatnou z důvodu souběhu a absence souhlasu valné hromady, totiž vyplynula i z jiných provedených důkazů, a to zejména výpovědi svědkyně [jméno FO]. Okolnost, že svědek [jméno FO] v e-mailu ze dne 15. 3. 2020 adresovaném [jméno FO] žalobce označoval jako ředitele, nebyla významná pro rozhodnutí o věci samé.

19. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá uspokojení mzdových nároků za měsíce březen a duben 2022 a odstupného z důvodu rozvázání pracovního poměru výpovědí ke dni 30. 4. 2022 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 19. 8. 2022 (dále jen „zákoník práce“), a subsidiárně podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 4. 1. 2023 (dále jen „o. z.“), resp. otázku vzniku pracovního poměru mezi účastníky je třeba posuzovat podle zásad nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity) podle právních předpisů platných a účinných v době, kdy měl tento základní pracovněprávní vztah vzniknout, tj. ke dni 16. 3. 2020 - zejména podle zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „zákon o obchodních korporacích“), zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 2020, případně subsidiárně podle o. z., ve znění účinném do 30. 6. 2020.

20. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti pracovní smlouvy uzavřené dne 16. 3. 2020 z důvodu absence souhlasu valné hromady. Předně lze souhlasit s názorem žalované, že existence tří různých verzí pracovní smlouvy, která byla uzavřená v písemné formě dne 16. 3. 2020, je poněkud nestandardní a může vyvolávat určité pochybnosti. Odvolací soud však považuje za rozhodné, že ve všech případech byly podstatné náležitosti pracovní smlouvy podle § 34 odst. 1 zákoníku práce (druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce) stejné. Jednotlivé verze pracovní smlouvy se lišily v podstatě pouze tím, že v jedné z nich byla přímo sjednána měsíční mzda ve výši 43 595 Kč a ve zbývajících dvou bylo ujednáno, že mzda je stanovena samostatným mzdovým výměrem, což pro posouzení projednávané věci není významné z důvodů uvedených níže v rámci přezkumu výše přisouzených nároků.

21. Podle § 48 zákona o obchodních korporacích právní jednání, k němuž nedal souhlas nejvyšší orgán obchodní korporace v případech vyžadovaných zákonem, je neplatné; této neplatnosti se lze dovolat do šesti měsíců ode dne, kdy se o neplatnosti oprávněná osoba dozvěděla nebo dozvědět měla a mohla, nejdéle však do deseti let od dne, kdy k takovému jednání došlo.

22. Podle § 61 odst. 1 zákona o obchodních korporacích jiné plnění ve prospěch osoby, která je členem orgánu obchodní korporace, než na které plyne právo z právního předpisu, ze smlouvy o výkonu funkce schválené podle § 59 odst. 2 nebo z vnitřního předpisu schváleného orgánem obchodní korporace, do jehož působnosti náleží schvalování smlouvy o výkonu funkce, lze poskytnout pouze se souhlasem toho, kdo schvaluje smlouvu o výkonu funkce, a s vyjádřením kontrolního orgánu, byl-li zřízen.

23. Podle § 61 odst. 3 zákona o obchodních korporacích ustanovení odstavce 1 se použije obdobně na určení mzdy i na jiné plnění zaměstnanci, který je současně i členem statutárního orgánu společnosti, nebo osobě jemu blízké.

24. Z citovaných ustanovení vyplývá, že v případě zaměstnance, který je současně členem statutárního orgánu obchodní korporace, je nutné, aby mzda, resp. jiné plnění, které by měl člen statutárního orgánu v postavení zaměstnance obdržet, byla poskytnuta se souhlasem toho, kdo schvaluje smlouvu o výkonu funkce, tj. v daném případě se souhlasem valné hromady žalované. Bez tohoto souhlasu by pak smlouvy, které by přiznávaly takovým zaměstnancům mzdu, resp. jiné plnění, byly relativně neplatnými podle § 48 zákona o obchodních korporacích. Z § 586 odst. 2 o. z. přitom plyne, že nenamítne-li oprávněná osoba (tj. obchodní korporace) neplatnost právního jednání, považuje se jednání za platné. Zákon oprávněné osobě stanoví jednak subjektivní lhůtu a jednak objektivní lhůtu k dovolání se relativní neplatnosti právního jednání ve smyslu § 48 zákona o obchodních korporacích. Subjektivní lhůtou je oprávněná osoba omezena v tom směru, že se musí dovolat relativní neplatnosti ve lhůtě 6 měsíců ode dne, kdy se dozvěděla nebo dozvědět měla a mohla o neplatnosti právního jednání, tedy zásadně o tom, že bylo učiněno právní jednání, ač k takovému právnímu jednání nedal souhlas nejvyšší orgán obchodní korporace. Uvedená lhůta je hmotněprávní a prekluzivní. Dovolání se relativní neplatnosti musí být ve stanovené lhůtě doručeno povinné osobě. Oprávněná osoba se o neplatnosti dozví, pokud se fakticky seznámila nebo měla a mohla seznámit se skutkovými okolnostmi nasvědčujícími závěru, že konkrétně učiněné právní jednání je pro absenci souhlasu nejvyššího orgánu obchodní korporace ve smyslu § 48 relativně neplatné. Termín „měl a mohl“ označuje stav, kdy oprávněný ještě rozhodné okolnosti nezná, ale při uplatnění péče, kterou lze po osobě v jeho postavení požadovat, by je již znát měl a mohl. Obecně platí, že jde o okamžik, kdy se o těchto skutkových okolnostech dozví osoba, která je oprávněna dovolat se relativní neplatnosti. Zásadně je touto osobou člen statutárního orgánu obchodní korporace. To však neplatí, jsou-li zájmy členů statutárního orgánu v rozporu se zájmy obchodní korporace. Za takové situace totiž hrozí nebezpečí, že člen statutárního orgánu, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy obchodní korporace, dá přednost ochraně svých vlastních zájmů. V obchodní korporaci s jediným členem statutárního orgánu nebo ve společnosti, kde se na dotčeném právním jednání podíleli všichni členové statutárního orgánu, započne šestiměsíční subjektivní lhůta běžet okamžikem, kdy se o uzavření smlouvy bez zákonem požadovaného souhlasu nejvyššího orgánu dozvěděl nebo mohl dozvědět člen statutárního orgánu, který se na vadném právním jednání nepodílel. Hodlá-li se oprávněná osoba dovolat relativní neplatnosti právního jednání ve smyslu § 48 zákona o obchodních korporacích, musí doručit oznámení o dovolání se relativní neplatnosti právního jednání povinné osobě jak v šestiměsíční subjektivní prekluzivní lhůtě, tak v desetileté objektivní prekluzivní lhůtě. Uplyne-li oprávněné osobě subjektivní prekluzivní lhůta, nemůže se již relativní neplatnosti dotčeného právního jednání tato oprávněná osoba dovolat, byť by to „stihla“ v desetileté objektivní prekluzivní lhůtě.

25. Odvolací soud má za to, že žalovaná se o uzavření pracovní smlouvy bez souhlasu valné hromady měla a mohla dozvědět nejpozději při zúčtování mzdy již za první kalendářní měsíc březen 2020, resp. s přihlédnutím k tomu, že žalobce byl jediným jednatelem žalované do 9. 12. 2020, tak nejpozději při zúčtování mzdy za kalendářní měsíc, ve kterém byl jmenován nový jednatel [jméno FO], tj. za prosinec 2020. Subjektivní šestiměsíční lhůta podle § 48 zákona o obchodních korporacích tak počala běžet v daném případě nejpozději od konce ledna 2021. Vzhledem k tomu, že žalovaná se dovolávala neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 16. 3. 2023 vůči žalobci až v říjnu či listopadu 2021, stalo se tak až po uplynutí této subjektivní prekluzivní lhůty. Odvolací soud proto na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že pracovní smlouvu ze dne 16. 3. 2020 je třeba považovat bez ohledu na absenci souhlasu valné hromady žalované za platnou.

26. Poruší-li člen statutárního orgánu obchodní korporace notifikační povinnost podle § 55 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, poruší tím povinnost jednat s péčí řádného hospodáře svým neloajálním jednáním a může (při splnění ostatních zákonných předpokladů) odpovídat za újmu z toho vzniklou, nicméně nezpůsobuje to neplatnost příslušného právního jednání (srov. komentář in ASPI k § 55 zákona o obchodních korporacích). Odvolací soud se tudíž touto námitkou žalované dále nezabýval.

27. Soud prvního stupně se v důsledku nesprávného právního názoru o neplatnosti pracovní smlouvy ze dne 16. 3. 2020 pro absenci souhlasu valné hromady nevypořádal s námitkou tzv. pravého souběhu výkonu funkce jednatele a práce na pozici ředitele na základě pracovní smlouvy. Odvolací soud proto zjednal nápravu a dospěl k závěru, že tato námitka není důvodná.

28. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení § 34 odst. 1 písm. a) zákoníku práce a vznik, zánik ani obsah tohoto právního vztahu nejsou upraveny pracovněprávními předpisy; právní předpisy ani povaha obchodní společnosti však nebrání tomu, aby fyzické osoby vykonávající funkci (člena) statutárního orgánu uskutečňovaly jiné činnosti pro tuto obchodní společnost na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, uveřejněný pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, jakož i odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 737/2004, ze dne 29. 9. 2004 sp. zn. 21 Cdo 894/2004, ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 29 Odo 801/2005, ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4028/2009 nebo ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 496/2014). Jinak řečeno, činnosti, jež má jednatel vykonávat v rámci své funkce, nemůže vykonávat pro „svou“ obchodní korporaci jako její zaměstnanec.

29. Statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je jeden nebo více jednatelů (§ 194 odst. 1 zákona o obchodních korporacích). Podle obecné úpravy v občanském zákoníku mají statutární orgány právnických osob dvojí postavení: náleží jim veškerá působnost, kterou zakladatelské právní jednání, zákon nebo rozhodnutí orgánu veřejné moci nesvěří jinému orgánu právnické osoby, a jejich členové jsou oprávněni zastupovat právnickou osobu ve všech věcech (§ 163 a § 164 odst. 1 o. z.). Jednateli přísluší obchodní vedení společnosti a zajišťuje řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vedení seznamu společníků a na žádost informuje společníky o věcech společnosti (§ 195 odst. 1 a § 196 zákona o obchodních korporacích). Obchodním vedením společnosti s ručením omezeným je řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti (obchodního závodu), včetně rozhodování o podnikatelských záměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. 29 Odo 479/2003, který byl uveřejněn pod č. 80 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Lze přisvědčit žalované, že judikatura dovodila, že součástí náplně funkce člena statutárního orgánu obchodní korporace jsou i administrativní a další „pomocné“ činnosti, nezbytné pro řízení a správu obchodní korporace, pro její zastupování, jakož i pro rozhodování o všech záležitostech, které zákon či (v souladu s ním) zakladatelské právní jednání nesvěřuje jinému orgánu obchodní korporace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3370/2023).

30. Odvolací soud na druhou stranu nesouhlasí s argumentací žalované, že během výkonu funkce jednatele nemůže podle stávající judikatury vzniknout (bez dalšího) mezi jednatelem a společností pracovní poměr se sjednaným druhem práce ředitel, nýbrž je vždy třeba se zabývat tím, jaká konkrétní činnost byla (měla být) náplní práce ředitele podle pracovní smlouvy a zda se jednalo či nikoli převážně o stejnou činnost, kterou vykonával (měl vykonávat) jako jednatel společnosti. Odvolací soud připouští, že druh práce „ředitel“ evokuje, že se jedná o vrcholnou manažerskou pozici, která v sobě z povahy věci zahrnuje řízení, organizování a správu obchodního závodu společnosti. Ne každá manažerská pozice zahrnující řídící činnost se ovšem vždy překrývá s pojmem obchodního vedení společnosti ve smyslu § 195 odst. 1 zákona o obchodních korporacích. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 496/2014 shledal přípustným souběh výkonu funkce člena statutárního orgánu a práce obchodního ředitele společnosti, neboť většinu činností obchodního ředitele stanovených v organizačním řádu společnosti nebylo možné zahrnout pod zastupování společnosti navenek ani pod obchodní vedení, kterým není věcně vymezená organizační a řídící činnost na určitém úseku společnosti, vykonávaná za přímé podřízenosti jejímu generálnímu řediteli. Jelikož v daném případě nebylo v pracovní smlouvě, ani ve vnitřních předpisech žalované nijak specifikováno, jaké činnosti měl žalobce podle pracovní smlouvy vykonávat, zabýval se soud prvního stupně správně tím, jaká konkrétní činnost byla náplní práce žalobce jako ředitele. Z výčtu činností žalobce dle skutkových zjištění soudu prvního stupně shrnutých výše v bodě 4 odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé, že náplní funkce ředitele nebyla stejná činnost, kterou měl žalobce vykonávat jako jednatel, neboť většinu činností (např. řízení vývoje a projektování nových výrobků, logistické činnosti, stanovování cen výrobků, zajišťování průzkum trhu, kontrola kvality výrobků, zavádění změn na výrobní lince, školení zaměstnanců a další činnosti) nelze zahrnout pod zastupování navenek ani obchodní vedení, ale jako věcně vymezenou organizační a řídící činnost odborného a technického charakteru. Ostatně právě z důvodu, že vykonával řadu činností nad rámec výkonu funkce jednatele, se žalobce obrátil na společníky žalované s žádostí o uzavření pracovní smlouvy, jak vyplývá z e-mailové komunikace a prohlášení [jméno FO]. Věcné vymezení činností vykonávaných žalobcem na základě pracovní smlouvy je podle názoru odvolacího soudu velmi podobné jako v případě posuzovaném Nejvyšším soudem ve zmiňované věci pod sp. zn. 21 Cdo 496/2014. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že pracovní smlouva ze dne 16. 3. 2020 je platná a že na základě ní vznikl od téhož dne mezi účastníky pracovní poměr.

31. Jelikož podle výplatního lístku za březen 2022 žalobce čerpal celý měsíc (23 pracovních dnů) dovolenou, má podle § 222 odst. 1 zákoníku práce právo na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce po ukončení dočasné pracovní neschopnosti v říjnu 2021 až do skončení pracovního poměru již fakticky nepracoval, neboť žalovaná mu odepřela vstup na pracoviště a odmítla mu přidělovat práci. V rozhodném období pro výpočet průměrného výdělku pro účely náhrady mzdy za březen 2022, tj. ve čtvrtém čtvrtletí roku 2021 (§ 354 odst. 1 zákoníku práce) žalobce vůbec nepracoval, proto je třeba použít pravděpodobný výdělek (§ 355 odst. 1 zákoníku práce), který se zjišťuje z hrubé mzdy, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy zaměstnance nebo ke mzdě zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty.

32. Z výplatních lístků za dobu trvání pracovního poměru je zřejmé, že žalovaná při zúčtování mzdy za jednotlivé kalendářní měsíce vždy vycházela z časové měsíční mzdy žalobce ve výši 43 595 Kč, žádné jiné složky mzdy žalobci nebyly vypláceny. Je tudíž nerozhodné, zda tato výše mzdy byla sjednána v pracovní smlouvě nebo byla v této výši stanovena nebo určena „jednostranným opatřením zaměstnavatele“, a to vnitřním předpisem nebo mzdovým výměrem (§ 113 odst. 1 zákoníku práce). Žalovaná sice namítala, že mzdovým výměrem ze dne 10. 1. 2022, který žalobce odmítl dne 3. 2. 2022 převzít, snížila žalobci měsíční mzdu na 26 000 Kč, nicméně bylo prokázáno, že následující den (4. 2. 2022) žalovaná rozhodla o tom, že žalobci zůstane zachována měsíční mzda v dosavadní výši 43 595 Kč. Za této situace je třeba vycházet z toho, že žalobce měl do celou dobu trvání pracovního poměru nárok na měsíční mzdu ve výši 43 595 Kč.

33. Za čtvrté čtvrtletí roku 2021 by tedy žalobce dosáhl hrubé mzdy 130 785 Kč (3 měsíce x 43 595 Kč) a odpracoval by podle fondu pracovní doby 66 dnů (528 hodin), což představuje pravděpodobný hodinový výdělek 247,70 Kč, resp. pravděpodobný denní (směnový) výdělek 1 981,60 Kč. Žalobce proto má nárok na náhradu mzdy za měsíc březen 2022 po zaokrouhlení na celé koruny nahoru ve výši 45 577 Kč (23 dnů x 1 981,60 Kč).

34. Podle výplatního lístku za duben 2022 žalobce čerpal 2,5 dne dovolenou a měl odpracovat 18,5 dne. Jelikož ve zbývající době fakticky nepracoval nemá ve skutečnosti právo na mzdu, ale podle § 208 zákoníku práce se jedná o tzv. jiné překážky v práci, za které mu přísluší stejně jako u čerpání dovolené náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. V rozhodném období pro výpočet průměrného výdělku pro účely náhrady mzdy za duben 2022, tj. v prvním čtvrtletí roku 2022, žalobce vůbec nepracoval, proto je třeba použít opět pravděpodobný výdělek. Za první čtvrtletí roku 2022 by žalobce dosáhl hrubé mzdy 130 785 Kč (3 měsíce x 43 595 Kč) a odpracoval by podle fondu pracovní doby 64 dnů (512 hodin), což představuje pravděpodobný hodinový výdělek 255,44 Kč, resp. pravděpodobný denní (směnový) výdělek 2 043,52 Kč. Žalobce proto má nárok na náhradu mzdy za měsíc duben 2022 po zaokrouhlení na celé koruny nahoru ve výši 42 914 Kč (21 dnů x 2 043,52 Kč).

35. Vzhledem k délce trvání pracovního poměru má žalobce nárok na odstupné ve výši trojnásobku průměrného měsíčního výdělku podle § 67 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákoníku práce. Pravděpodobný hodinový výdělek za první čtvrtletí roku 2022 ve výši 255,44 Kč je třeba podle § 356 odst. 2 zákoníku práce přepočíst na pravděpodobný měsíční výdělek po zaokrouhlení na celé koruny nahoru ve výši 44 427 Kč (255,44 x 40 hodin týdenní pracovní doby x koeficient 4,348). Výše odstupného tedy činí 133 281 Kč.

36. Podle ustálené judikatury soud přisoudí mzdu (plat) nebo odstupné v hrubé výši, nikoli v čisté výši (srov. např. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 2. 1995, sp. zn. 7 Co 2375/94). Je tomu tak proto, že po změnách v daňových zákonech po 1. 1. 1993 zákony č. 586/1992 Sb., č. 589/1992 Sb. a č. 592/1992 Sb. ukládají povinnému zaměstnavateli provést z přisouzené částky srážku zálohy na daň z příjmů ze závislé činnosti, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění a tyto srážky odvést příslušným orgánům. Mzda a odstupné mají povahu příjmů ze závislé činnosti. Provede-li povinný tyto stanovené srážky z plnění, které má podle rozhodnutí soudu vyplatit oprávněnému, a odvede-li také sražené částky příslušným orgánům, může se případně domáhat zastavení výkonu rozhodnutí v takovém rozsahu, v jakém byl povinen tyto srážky provést (§ 268 odst. 2 o. s. ř.). Jelikož soud je v projednávané věci podle § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán žalobou, nemohl žalobci přiznat více, než čeho se domáhal.

37. Důvodným shledal odvolací soud odvolání žalované toliko co do úroků z prodlení. V pracovní smlouvě nebyla sjednána splatnost mzdy, nýbrž toliko pravidelný termín výplaty mzdy, což je třeba rozlišovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5141/2017). Mzda a náhrada mzdy tak byla v daném případě splatná podle § 141 odst. 1 a § 144 zákoníku práce nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo žalobci právo na mzdu a náhradu mzdy. Podle § 67 odst. 4 zákoníku práce je odstupné zaměstnavatel povinen zaměstnanci vyplatit po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu určeném u zaměstnavatele pro výplatu mzdy nebo platu, pokud se písemně nedohodne se zaměstnancem na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty. V projednávané věci nebylo tvrzeno a ani nevyšlo v řízení jiným způsobem najevo, že by se účastníci dohodli na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty. Prodlení žalované u mzdových nároků za březen 2022 tak nastalo až od 1. 5. 2022 a u mzdových nároků za duben 2022 a odstupného až od 1. 6. 2022. Soud prvního stupně tudíž nesprávně přiznal žalobci úroky z prodlení již ode dne následujícího po pravidelném termínu výplaty mzdy za oba kalendářní měsíce, které byly předmětem žaloby.

38. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 184 224 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 35 668 Kč od 1. 5. 2022 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 37 139 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 111 417 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení, jako ve výroku věcně správný v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrdil. Ve zbývající části, tj. ve výroku I, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 35 668 Kč od 21. 4. 2022 do 30. 4. 2022, zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 37 139 Kč od 21. 5. 2022 do 31. 5. 2022 a zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 111 417 Kč od 21. 5. 2022 do 31. 5. 2022, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu v této části jako nedůvodnou zamítl.

39. Vzhledem k tomu, že odvolací soud částečně změnil napadený rozsudek, rozhodl podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalobce měl přes změnu rozsudku v řízení před soudem prvního stupně neúspěch jen v poměrně nepatrné části (ohledně části úroků z prodlení), proto má podle § 142 odst. 3 o. s. ř. vůči žalované právo na plnou náhradu nákladů řízení. Odvolací soud považuje za účelně vynaložené náklady na právní zastoupení žalobce, jejichž výši určil ve shodě se soudem prvního stupně podle vyhlášky číslo 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a to celkem za 13 úkonů právní služby: 1. - příprava a převzetí zastoupení, 2. - sepis předžalobní výzvy, 3. - sepis žaloby, 4. - sepis repliky k vyjádření žalované ze dne 8. 2. 2023, 5. - účast u jednání dne 16. 2. 2023, 6. - sepis vyjádření k výzvě soudu ze dne 20. 3. 2023, 7. - účast u jednání dne 18. 5. 2023, 8. - účast u jednání dne 5. 9. 2023, 9. - účast u jednání dne 12. 12. 2023, 10. a 11. - 2 úkony za účast u jednání dne 16. 1. 2024, 12. - účast u jednání dne 22. 2. 2024 a 13.- sepis závěrečného návrhu ze dne 6. 3. 2024, s tím, že sazba odměny za jeden úkon činí 8 500 Kč (z punkta ve výši 184 224 Kč), což činí celkem 110 500 Kč. Vedle odměny má žalobce právo dále na paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 3 900 Kč. Částku 114 400 Kč je třeba navýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 20 024 Kč, neboť zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty. Žalobci náleží rovněž náhrada za zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 7 370 Kč. Celkem tak odvolací soud vypočetl výši účelně vynaložených nákladů žalobce za řízení před okresním soudem na částku 145 794 Kč. Odvolací námitka žalované týkající se předžalobní výzvy není důvodná. Nejednalo se pouze o jednoduchou výzvu k plnění ve smyslu § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu, protože předžalobní výzva ze dne 8. 8. 2022 obsahovala základní skutkový a právní rozbor věci, tudíž žalobce má za tento úkon právní služby právo na náhradu odměny advokáta v plné výši podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu.

40. Žalobce byl ve stejném rozsahu úspěšný také v odvolacím řízení a má tak podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Za odvolací řízení přiznal odvolací soud žalobci náhradu odměny advokáta za 2 úkony právní služby po 8 500 Kč (účast u odvolacího jednání ve dnech 11. 9. 2024 a 19. 3. 2025), paušální náhradu hotových výdajů ve výši 750 Kč, náhradu za ztrátu času v rozsahu 10 započatých půlhodin ke každému jednání (u prvního jednání po 100 Kč a u druhého jednání po 150 Kč s ohledem na novelizaci advokátního tarifu s účinností od 1. 1. 2025) a náhradu cestovních výdajů ve výši 3 063,84 Kč [k jednání dne 11. 9. 2024 ve výši 1 513,57 Kč – vozidlem o průměrné spotřebě 1,3 l nafty/100 km, cena paliva 38,70 Kč/l, sazba základní náhrady za 1 km jízdy 5,60 Kč, ujeto 248 km; k jednání dne 19. 3. 2025 ve výši 1 575,27 Kč – vozidlem o průměrné spotřebě 1,3 l nafty/100 km, cena paliva 34,70 Kč/l, sazba základní náhrady za 1 km jízdy 5,80 Kč, ujeto 248 km]. Částku 23 314 Kč (po zaokrouhlení na celé koruny) je třeba navýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 4 896 Kč, neboť zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty. Celkem tak odvolací soud vypočetl výši účelně vynaložených nákladů žalobce za odvolací řízení na částku 28 210 Kč.

41. Odvolací soud proto zavázal žalovanou zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 174 004 Kč.

42. Opětovně bylo třeba rozhodnout i o náhradě nákladů řízení, které vznikly státu za řízení před soudem prvního stupně. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud uložil povinnost zaplatit státu náhradu těchto nákladů procesně neúspěšné žalované, a to ve výši 11 950 Kč (viz bod 76 odůvodnění napadeného rozsudku).