16 Co 149/2024 - 155

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [adresa] za níž jedná [Anonymizováno] - [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve výši 55 176 Kč a náhradu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve výši 85 250 Kč o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 22. května 2024, č. j. 14 C 159/2023-129, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I a ve výroku III, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 65 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 65 000 Kč od 20. 7. 2023 do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 20 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 250 Kč od 20. 7. 2023 do zaplacení mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Bruntále dne 31. 7. 2023 se žalobce domáhal po žalované uhrazení náhrady škody ve výši 55 176 Kč spolu s úrokem ve výši 15 % ročně z této částky od 20. 7. 2023 do zaplacení a uhrazení přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 85 250 Kč spolu s úrokem ve výši 15 % ročně z této částky od 20. 7. 2023 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že náhrada škody má spočívat v neuhrazených nákladech obhajoby [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 52 030 Kč vč. DPH (za účast u výslechů svědků) a neuhrazených nákladech obhajoby [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 3 146 Kč vč. DPH (konkrétně za úkon ze dne 16. 10. 2017) v trestním řízení sp. zn. [Anonymizováno], dále jen „trestní řízení“, nemajetková újma má spočívat jak v odškodnění za nepřiměřenou délku trestního řízení, kdy žalobce chce doplatit ještě 20 250 Kč oproti tomu, co mu již bylo žalovanou zaplaceno (67 500 Kč), a také v odškodnění za zásah do osobnostních práv (do cti, dobré pověsti, práva na soukromý a rodinný život) způsobený nezákonným zahájením trestního stíhání a samotným trestním stíháním žalobce, kdy chce uhradit za tento zásah částku 65 000 Kč.

2. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila, když nárok na náhradu škody za obhajobu poskytnutou [tituly před jménem] [jméno FO] není prokázaný, respektive neprokázal se vznik škody, nárok na náhradu škody za obhajobu poskytnutou [tituly před jménem] [jméno FO], respektive za úkon ze dne 16. 10. 2017 (právní porada), je součástí úkonu převzetí obhajoby ze dne 9. 10. 2017, za který již byla přiznána náhrada, nárok na nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku trestního řízení již je vyčerpán přiznanou částkou ve výši 67 500 Kč a není důvod k navýšení této částky o dalších 20 250 Kč a nárok na nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání je dostatečně vyřešen satisfakcí v podobě poskytnuté omluvy.

3. Okresní soud v Bruntále jako soud prvního stupně rozsudkem identifikovaným v záhlaví žalobu v rozsahu, v němž se žalobce domáhal po žalované uhrazení částky 52 030 Kč spolu s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 52 030 Kč od 20. 7. 2023 do zaplacení, zamítl (výrok I.), žalovanou zavázal zaplatit žalobci částku 3 146 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 146 Kč od 20. 7. 2023 do zaplacení (výrok II.), žalovanou zavázal zaplatit žalobci částku 85 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 85 250 Kč od 20. 7. 2023 do zaplacení (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že jelikož bylo vydáno nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a bylo vedeno nezákonné trestní stíhání žalobce a žalobce nebyl žalovanou plně uspokojen ve svém uplatněném nároku, je žalobce dle § 14 odst. 3 a § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) osobou oprávněnou uplatnit nárok na náhradu škody u soudu. Žalobcem uplatněné nároky okresní soud posuzoval optikou § 31 a 31a OdpŠk. Pokud jde o nárok na náhradu škody za náklady obhajoby, okresní soud uvedl, že má nahrazovat skutečná škoda, přičemž v horní hranici je škoda limitovaná odměnou zástupce dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, bez ohledu na to, zda byla odměna zástupce již uhrazena nebo nikoliv. Jinak řečeno i závazek klienta uhradit advokátovi odměnu je škodou, která se má nahrazovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021 sp. zn. 30 Cdo 2678/2020, usnesení Nejvyššího soudu dne 9. 2. 2022 sp. zn. 30 Cdo 2544/2021). Žalobce má nárok na nahrazení škody, která mu vznikla uskutečněním porady s advokátem [tituly před jménem] [jméno FO] dne 16. 10. 2017, ve výši 3 146 Kč vč. DPH (odměna ve výši 2 300 Kč za jeden úkon právní služby, 300 Kč jako náhrada paušálních nákladů, 546 Kč jako DPH), a to bez ohledu na to, zda byla tato částka již uhrazena žalobcem [tituly před jménem] [jméno FO] či nikoliv. I když byl mezi žalobcem a žalovanou spor o účelnost porady konané dne 16. 10. 2017, okresní soud neměl pochyb o tom, že náhrada škody za tuto poradu se musí přiznat. Dosavadní judikatura vychází z výkladu, že v případě nákladů na obhajobu jde vždy o náklady účelně vynaložené, není-li prokázán opak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2533/2013). [tituly před jménem] [jméno FO] sice dne 9. 10. 2017 převzal obhajobu žalobce, avšak dne 13. 10. 2017 byla podána obžaloba na žalobce, proto se musel žalobce s [tituly před jménem] [jméno FO] sejít, aby následně mohl být dne 17. 10. 2017 podán návrh na vrácení věci státnímu zástupci k došetření v rámci předběžného projednání obžaloby včetně námitky podjatosti znalců. Jinak řečeno i pouze jen z časové souslednosti úkonů v trestním spise lze seznat, že žalobce se snažil pouze bránit trestnímu stíhání a za tímto účelem vznikla potřeba konzultace dalšího postupu s advokátem, která však nespadá do úkonu „převzetí a příprava zastoupení nebo obhajoby na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb“ dle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, ale jde už o další úkon „další porada s klientem přesahující jednu hodinu“ dle § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu. Pokud však jde o náhradu škody za zastoupení žalobce [tituly před jménem] [jméno FO], nebyla prokázaná skutečná výše škody. Okresní soud si byl vědom skutečnosti, že advokacie se vykonává zpravidla za odměnu a advokáti běžně účtují smluvní či mimosmluvní odměnu dle advokátního tarifu. V dané věci nebylo prokázáno, že by byla domluvená smluvní odměna mezi žalobcem a [tituly před jménem] [jméno FO], proto by se dalo vycházet z toho, že jejich vztah je pokryt ústní dohodou o právním zastoupení a taktéž mimosmluvní odměnou určenou dle advokátního tarifu. Nicméně v daném případě bylo prokázáno, že žalobce se s [tituly před jménem] [jméno FO] po ukončení třech různých řízení (včetně řízení trestního) dohodl na tom, že za vše bude zaplacena částka 20 000 Kč a ničeho dalšího už požadováno nebude. Dle názoru okresního soudu tak došlo novaci závazku dle § 1902 občanského zákoníku, kdy byly všechny předchozí závazky z titulu zastupování v třech různých řízeních nahrazeny novým závazkem uhrazení částky 20 000 Kč, a tím byly vyřešeny všechny nároky mezi [tituly před jménem] [jméno FO] a žalobcem. Právě kvůli této novaci nelze seznat jaká skutečná škoda (lhostejno zda zaplacená či v podobě dluhu) žalobci vznikla za zastoupení v trestním řízení a nemůže být tedy v žádném případě nahrazena. Pokud žalovaná odškodnila délku trestního stíhání, která trvala více než 5,5 roku, částkou 67 500 Kč a vycházela ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011 s tím, že základní částku stanovila ve výši 15 000 Kč, dle názoru okresního soudu pochybila. Sice dle výše uvedeného stanoviska se má základní částka pohybovat v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok řízení, tudíž se žalovaná při odškodňování pohybovala v přiměřeném rozsahu daném judikaturou, avšak nezohlednila nikterak hodnotu peněz v době, kdy bylo vydáno stanovisko a v době kdy bylo rozhodováno o odškodnění. Je notorietou, že meziroční inflace se v době od roku 2011 do roku 2021 pohybovala od 0 % do 4 %, avšak v roce 2022 vzrostla skokově na cca 15 % a v roce 2023 na cca 11 %. Za situace, kdy se má poskytovat spravedlivé odškodnění za nepřiměřenou délku řízení, musí se zohlednit vývoj cenové hladiny, protože v reálných cenách jsou poškození odškodňování stále méně, když se udržuje rozmezí základní částky pro odškodnění mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč. Okresnímu soudu je známá konstantní judikatura Nejvyššího soudu, která je proti zohledňování inflace při odškodnění, a tato judikatura byla potvrzena i Ústavním soudem. Avšak i Ústavní soud připouští, že okresní soud může vybočit z výše uvedené rozmezí, když shledá konkrétní důvody, proč by toto rozmezí nebylo spravedlivé, k tomu viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2459/23 ze dne 15. 11. 2023. V daném případě okresní soud nemá za to, že odškodnění při základní částce ve výši 15 000 Kč za rok je spravedlivé. Spravedlivé je v daném případě určit odškodnění na horní hranici rozpětí roční základní sazby dle stanoviska s ohledem na inflaci posledních let, tj. na částku 20 000 Kč za rok. Nad rámec toho soud sděluje, že ani částka 20 000 Kč není nepřekročitelná vzhledem k výše uvedenému, avšak zde je dostatečné „zvýšit“ základní částku na horní hranici i bez nutnosti ji překračovat. Výsledná částka celkového odškodnění tak vychází na 90 000 Kč, když za první dva roky řízení byla poskytnuta náhrada v poloviční výši. Žalobce však v tomto řízení požadoval pouze částku 20 250 Kč, kdy mu již bylo přiznáno 67 500 Kč, a proto okresní soud má jeho nárok za oprávněný, když v součtu žalobce nedostane ani částku výše uvedenou, která by mu jinak náležela dle názoru okresního soudu, kdyby ji žádal. Okresní soud se dále ztotožňuje s tím, že i kdyby nebyla zvýšena základní částka, odškodnění by se mělo ještě zvednout o 30 % z důvodu zvýšeného zájmu s ohledem na předmět trestního řízení, a že k celkové délce řízení žalobce nijak nepřispěl, naopak se domáhal odstranění nesprávných postupů, k čemuž využíval rozličné prostředky, tedy i toto by byl důvod k přiznání žalované částky 20 250 Kč. Okresní soud proto shrnul, že nárok na nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku trestního řízení v rozsahu 20 250 Kč (tj. rozdíl mezi dříve požadovanou částkou 87 750 Kč a již přiznanou částkou 67 500 Kč) je důvodný. S ohledem na skutečnosti, že v důsledku nezákonného trestního stíhání došlo k narušení vztahů žalobce, a to jak v rodině, tak přátelských či kolegiálních, že byl nucen omezit či zrušit své koníčky a stranit se veřejného života, a že byl v průběhu trestního stíhání znalecky vyšetřován (včetně sexuologického vyšetření), bylo porušeno jeho práva na soukromí a rodinný život a současně byla zasažena jeho čest, dobré jméno a pověst, a i jeho důstojnost dle čl. 10 odst. 1 a 2 LZPS. Z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že veškeré porušení práv žalobce mělo příčinu v jeho trestním stíhání, v seznamování se osob s předmětem trestního stíhání a tím, že vešlo v obecnou známost, že žalobce byl trestně stíhán. Za toto porušení základních práv mu náleží přiměřené zadostiučinění dle § 31a odst. 2 OdpŠk, ostatně toto vychází i z judikatury Ústavního soudu (viz nález ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 3271/20). Okresní soud se neztotožňuje s tím, že v daném případě by bylo dostačující poskytnutí omluvy žalobci, když bylo prokázáno, že žalobce utrpěl poškození několika svých základních práv. I intenzita těchto poškození není nikterak zanedbatelná, naopak se vážně projevila v životě žalobce. Ztráta kontaktů a sociálních vazeb žalobce – někdy trvalá, převážně dočasná, odstřihnutí žalobce z veřejného života, poškození jeho cti, dobré pověsti a jména a důstojnosti si zaslouží rozhodně finanční zadostiučinění. Žalobce tedy utrpěl různé újmy na svých právech, avšak subjektivně nejhorší pro něj jistě je narušení jeho rodinných vazeb, zejména se svým synem. I když z dokazování plyne, že syn se od žalobce odcizil z části i kvůli jeho povaze a vzájemnými neshodami, nelze přehlédnout, že před samotným trestním stíháním měli mezi sebou dobrý vztah, kdy k němu syn i vzhlížel a bral ho jako vzor, což bylo následně narušeno. Okresní soud samozřejmě vnímá celou komplexnost rodinných vztahů a lze tedy shledat, že za nějaké narušení vztahů se synem si může žalobce sám, ale také značnou měrou je jejich vztah narušen i proběhlým trestním stíháním žalobce. Samotné trestní řízení muselo mít vliv na syna žalobce a jeho postoj k žalobci. Nelze také přehlédnout, že v řízení o péči o syna žalobce opatrovnický soud přihlížel při svém hodnocení i k závěrům vycházejících z vadných znaleckých posudků. Zhodnotit jakou měrou se toto přihlížení promítlo do úvah o rozhodování opatrovnického soudu nelze určit, ale minimálně to muselo být použito jako podpůrný argument, který vyzněl v neprospěch žalobce, tudíž i tímto způsobem bylo zasaženo do rodinného života žalobce. Pro porovnání ohledně výše přiměřeného zadostiučinění žalobce poukázal na rozsudek [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] ze dne 4. 12. 2014, č.j. [Anonymizováno], kterým byla za podobné narušení základních práv přiznána žalobci a) částka 50 000 Kč a žalobci b) částka 40 000 Kč. Okresní soud vzal uvedené rozhodnutí na zřetel při úvaze o přiměřenosti zadostiučinění a dospěl k závěru, že pokud žalobce za zasažení svých základních práv požadoval (pouze) částku ve výši 65 000 Kč, není tato částka přiměřeného zadostiučinění nijak přehnaná, naopak dle názoru okresního soudu intenzita všech zmíněných zásahů by si zasluhovala vyšší zadostiučinění nežli 65 000 Kč, nicméně je vázán návrhem žalobce, proto považuje nárok na zaplacení 65 000 Kč v plném rozsahu za důvodný.

4. Proti výrokům I. a IV. rozsudku podal žalobce odvolání. V odvolání uvedl, že se má nahrazovat skutečná škoda, jejíž horní hranice je limitována právě vyhláškou č. 177/1996 Sb., advokátním tarifem. Žalobce v řízení řádně doložil, že skutečná výše škody (bez limitace horní hranice), je představována částkou uhrazenou za obhajobu [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 131 949 Kč, kdy v té souvislosti předložil soudu fakturaci právních služeb, a dále částkou hrazenou [tituly před jménem] [jméno FO], kdy v tomto směru žalobce nedisponoval doklady o úhradě odměny, nicméně tvrdil, že této advokátce zaplatil nejméně částku ve výši připadající odměně advokáta za obhajobu dle advokátního tarifu. Pokud však žalobce v tomto řízení fakticky doložil a prokázal vznik škody předloženou fakturací [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 131 949 Kč, je výše škody nejméně v dané výši jednoznačně prokázána, i když odhlédneme od nejednoznačně prokázané výše odměny [tituly před jménem] [jméno FO]. Pokud tedy budeme akceptovat, že za provedené úkony v trestím řízení podzákonný právní předpis (advokátní tarif) za prokazatelně provedené úkony oběma obhájci stanoví mimosmluvní odměnu ve výši 155 501,82 Kč (výše rozvedená horní hranice státem hrazené škody), je nedůvodné nepřiznat žalobci náhradu škody ve výši nejméně 131 949 Kč. Po částečné úhradě žalované ve výši 100 325,81 Kč a soudem přiznané částce 3 146 Kč je tedy žaloba v tomto kontextu důvodná také nejméně ve výši 28 477,19 Kč. Žalobce dále namítá, že v řízení nebyla prokázána soudem tvrzená „novace“ závazku ve věci odměny za zastoupení dle § 1902 občanského zákoníku. Dle žalobce bylo v řízení prokázáno, že advokátka [tituly před jménem] [jméno FO] převzala obhajobu žalobce bez výslovného ujednání o smluvní odměně (tuto skutečnost tvrdila svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] i žalobce v rámci svého účastnického výslechu). Advokacie je přitom v souladu s §1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., zákona o advokacii, poskytováním právních služeb soustavně a za úplatu. Není-li tato úplata (odměna advokáta) sjednána jako odměna smluvní, řídí se ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátním tarifem (§1 odst. 1 advokátního tarifu). Tedy v době převzetí obhajoby žalobce [tituly před jménem] [jméno FO] náležela obhájkyni v souladu s právními předpisy odměna ve výši stanovené advokátním tarifem, tedy úkonová odměna. S ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. 30 Cdo 101/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020 sp. zn. 30 Cdo 1132/2018, zahrnuje ustanovení §31 OdpŠk nejen skutečné (již proběhlé) uhrazení nákladů řízení, ale i platný závazek např. k uhrazení nákladů právního zastoupení advokátem (obhájcem). Je přitom patrné, že tento závazek existoval po celou dobu vedené obhajoby a na povahu nákladů řízení (výši a účelnost) vynaložených (jsoucích) toho času ve formě poctivého závazku k jejich zaplacení je třeba hledět zásadně obdobně, jako na náklady řízení již uhrazené (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021 sp. zn. 30 Cdo 2678/2020). Z provedeného dokazování nelze vzít za prokázanou dohodu o novaci, kterou zmiňuje okresní soud, protože k předmětné novaci musí existovat dohoda o konkrétním závazku, který se ruší a o jeho nahrazení závazkem novým, jež musí být rovněž dostatečně určitý a konkrétní. Okresní soud nikterak neodůvodnil, jaký/é konkrétní závazek/ky dle jeho názoru zanikl/y a jaký/é konkrétní závazek/ky je nahradil/y a jeho úvaha je v daném směru nekonzistentní. Pokud byl v řízení proveden výslech svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO], je obsah informací sdělených svědkyní v přímém rozporu s účastnickou výpovědí žalobce ve věci dohody o odměně (čehož si byl okresní soud vědom), a její svědectví je možno považovat za nelogické a pochybné také z dalších konsekvencí. Předně sama svědkyně soudu opakovaně sdělovala v řízení protichůdné a navzájem rozporné informace ohledně dispozice s doklady vystavenými za provedené právní služby. Advokátka nejdříve soudu sdělila, že veškeré účetní doklady (tedy v množném čísle!) skartovala po 5 letech od ukončení zastoupení žalobce, a když byla informována soudem, že žalobce namítá protiprávnost jejího tvrzeného postupu, neboť jako plátce DPH je vázána § 35 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, který stanoví povinnost doklady uchovávat po dobu 10 let (což také odůvodňuje úvahu, zda se nedopustila trestného činu ve smyslu § 254 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku), jako zázrakem svědkyně nachází neurčitý daňový doklad bez vymezení rozsahu právní pomoci, znějící na částku 20 000 Kč, který byl vystavený po roce od ukončení obhajoby žalobce advokátkou. Při podání svědecké výpovědi přitom sám okresní soud reflektuje, že svědkyně působila na rozdíl od žalobce realizujícího účastnickou výpověď nezvykle nervózně, což opět navozuje dojem, že má co skrývat (ostatně je to advokátka, kterou soud zná z jiných projednávaných věcí a která by měla být na vystupování před soudem zvyklá) a její výpověď může být motivována vyhnout se případnému trestněprávnímu postihu. Žalobce je přesvědčen, že v kontextu výše uvedeného nemůže soud vzít za bezpochybně prokázanou dohodu o novaci zahrnující ujednání o odměně za obhajobu v trestní věci žalobce. Dle žalobce bylo jednoznačně prokázáno to, že advokátka [tituly před jménem] [jméno FO] vykonávala obhajobu žalobce v předmětné trestní věci, bylo prokázáno, že neexistovala dohoda mezi ní a žalobcem o smluvní odměně, a tudíž jí náležela za obhajobu odměna ve výši dle advokátního tarifu, tedy byl prokázán platný závazek k uhrazení nákladů právního zastoupení advokátem rozhodný pro přiznání nároku na náhrady škody žalobci. Nebylo prokázáno, že by tento závazek zanikl. S ohledem na výše uvedené navrhovala, aby odvolací soud napadené výroky rozsudku změnil tak, že zaváže žalovanou zaplatit žalobci částky 52 030 Kč spolu s přísl. a náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Proti výrokům III. a IV. rozsudku podala žalovaná odvolání. V odvolání uvedla, že pokud jde o přiznanou výši finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení, okresní soud vycházel ze základní částky ve výši 20 000 Kč za rok řízení. Nijak nezohlednil případnou složitost řízení či jednání na více stupních soudní soustavy a z těchto důvodů nutnost snížení základní částky. Dané trestní řízení je nutno považovat za složitější, a to s ohledem na jeho předmět, rozsah dokazování, bylo třeba provést řadu psychologických vyšetření. Dále se jedná o počet stupňů soudní soustavy (objektivně se jedná o procesní složitost), řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. Pokud jde o nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání, okresní soud přiznal žalobkyni náhradu ve výši 65 000 Kč. S tímto závěrem okresního soudu žalovaná nesouhlasí, když má za to, že v řízení nebyl prokázán zásah do osobnostních práv žalobce překračující běžnou míru stresu a frustrace, která je spojená s každým trestním stíháním. Takový zásah, který by zcela jistě tuto míru překračoval, by nastal tehdy, pokud by v bezprostřední příčinné souvislosti s trestním stíháním žalobce došlo k narušení vztahu mezi žalobcem a nezletilým synem. Pokud jde o tvrzení, že v příčinné souvislosti s trestním stíháním byl narušen blízký citový vztah se synem, žalovaná toto tvrzení považuje za neprokázané. Pokud došlo k omezení kontaktů a citových vazeb mezi synem a žalobcem bylo tomu v důsledku neurovnaných vztahů žalobce s bývalou manželkou [jméno FO], jenž vyústily k odstěhování manželky a syna Jana od žalobce a následnému rozvodu manželství. Zároveň je třeba zmínit, že v době trestního stíhání bylo synovi [počet] let a v době jeho ukončení [počet] let, jednalo se tedy o období věku dítěte, které je samo o sobě velmi složité a jakýkoli vztah syna a otce v takovém období prochází změnou, povětšinou k horšímu. Pokud jde o tvrzení žalobce, že v důsledku u trestního stíhání došlo k nevratnému odcizení syna vůči žalobci a přerušení styku, kdy jej od února [Anonymizováno] neviděl. Toto tvrzení považuje žalovaná za jednoznačně nepravdivé. Žalovaná odkazuje na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v [adresa] ze dne 24. 8. 2022 č. j. [Anonymizováno]. Okresní soud rovněž dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce byl nucen omezit své koníčky, došlo k narušení přátelských a rodinných vazeb, žalobce se musel stranit veřejného života. K těmto závěrům soud dospěl na základě svědeckých výpovědí svědků [jméno FO], [jméno FO] a švagrové [jméno FO]. S výjimkou svědkyně [jméno FO] ostatní přerušili s žalobcem kontakt a nijak se o stav a výsledek trestního stíhání nezajímali. Takové jednání nezní moc logicky, pokud na základě jakýchsi obecných řečí měla dle svědka [jméno FO], žalobce odvrhnout celá komunita trampů. Žalovaná považuje svědeckou výpověď svědka [jméno FO] za ne zcela věrohodnou. Navíc z trestního spisu je zřejmé, že sestra žalobce [jméno FO] udržovala s žalobcem před trestním stíháním minimální kontakt. Naopak ve vztahu ke své švagrové [jméno FO] žalobce žádnou újmu neutrpěl, když tato naopak po vysvětlení okolností ze strany žalobce stála na jeho straně, nikoliv své sestry, a dokonce se díky tomu jejich vztah zlepšil. Z toho lze vydedukovat, že většina osob neměla o průběhu trestního stíhání žalobce zásadní informace, jak trestní stíhání dopadne, jim bylo v zásadě jedno. Pokud by došlo stejně jako v případě svědkyně [jméno FO] ze strany žalobce k osvětlení, je pravděpodobné, že by ke změně vztahu žalobce a dalších osob nedošlo. Pokud ani žalobce či svědkové o osvětlení nestáli, má žalovaná za to, že vztahy nebyly mezi těmito osobami natolik intenzivní, aby z toho důvodu vznikla žalobci újma. Vzhledem k uvedenému má žalovaná za to, že argumentace komparativním rozsudkem [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] ze dne 4. 12. 2014, č.j. [Anonymizováno], není přiléhavá, neboť není prokázáno, že by došlo k zásahu do rodinného života žalobce a narušení vztahu se synem v příčinné souvislosti s trestním stíháním. S ohledem na výše uvedené navrhovala, aby odvolací soud napadené výroky rozsudku změnil tak, že žalobu zamítne a žalované přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalobce i žalované proti rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné a odvolání žalobce důvodné není.

7. Předně je třeba v obecné rovině uvést, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí okresního soudu, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Povinností okresního soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti okresního soudu při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu okresní soud dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů okresním soudem může být proto považováno, pokud okresní soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li okresnímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017). V posuzované věci odvolací soud neshledal při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů ze strany okresního soudu žádné pochybení ve shora uvedeném směru, což platí i pro hodnocení výpovědí svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] (přesto, že při svém projevu byla znatelně nervózní, její výpovědi uvěřil, když tato výpověď byla nejen důvěryhodná, ale i konzistentní s listinnými důkazy – email ze dne 29. 11. 2017, příjmový pokladní doklad ze dne 20. 2. 2018). Odvolací soud neshledal na vyhodnocení výsledků dokazování okresním soudem nic excesivního a nespatřoval důvod dokazování opakovat či doplňovat. Pokud tedy okresní soud po takto provedeném dokazování dospěl k závěru o tom, že žalobce se s [tituly před jménem] [jméno FO] po ukončení zastupování ve třech různých řízeních (včetně řízení trestního) dohodl na tom, že za vše bude zaplacena částka 20 000 Kč a ničeho dalšího už požadováno nebude, nelze takový závěr hodnotit jako závěr nemající oporu v provedeném dokazování, a je proto možné v podrobnostech odkázat na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku, jak byla shora reprodukována. Odvolací soud pro účely přezkumu závěrů okresního soudu v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování provedené okresním soudem a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním – z protokolu opatrovnického spisu OS [adresa] sp. zn. [Anonymizováno], že syn žalobce se od žalobce odcizil z části i kvůli jeho povaze a vzájemným neshodám.

8. Po právní stránce je projednávanou věc třeba posuzovat podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk) a ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 4. 1. 2023 (dále jen o. z.).

9. Odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu, že dohodou mezi žalobcem a [tituly před jménem] [jméno FO] došlo novaci závazku dle § 1902 o. z., kdy byly všechny předchozí závazky z titulu zastupování ve třech různých řízeních nahrazeny novým závazkem uhrazení částky 20 000 Kč, a tím byly vyřešeny všechny nároky mezi [tituly před jménem] [jméno FO] a žalobcem, kdy lze podpůrně odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021 sp. zn. 30 Cdo 2678/2020 (Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že náhrada nákladů řízení podle § 31 OdpŠk není založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale na zásadě náhrady účelně či důvodně vynaložených nákladů. Dotčené ustanovení neslouží k hrazení dodatečných mimořádných nákladů řízení, přiznává se pouze náhrada nákladů řízení podle příslušných procesních předpisů, tj. účelně či důvodně vynaložených nákladů řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 101/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1132/2018).). Z téhož důvodu pak nelze akceptovat konstrukci žalobce, že za provedené úkony v trestím řízení podzákonný právní předpis (advokátní tarif) za prokazatelně provedené úkony oběma obhájci stanoví mimosmluvní odměnu ve výši 155 501,82 Kč (výše rozvedená horní hranice státem hrazené škody), je nedůvodné nepřiznat žalobci náhradu škody ve výši nejméně 131 949 Kč, a proto má být žaloba důvodná také nejméně ve výši 28 477,19 Kč. Tato částka vynaložena nebyla, a proto ji nelze přiznat.

10. Odvolací soud nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že odškodnění při základní částce ve výši 15 000 Kč za rok je nespravedlivé s ohledem na vyšší inflaci posledních let. Otázkou inflace v posledních letech se opakovaně zabýval Ústavní soud, který konstatoval, že skutečnost, že základní částka odškodnění nereflektuje konkrétní změny některých ekonomických faktorů určujících životní úroveň obyvatel (inflace), nezakládá sama o sobě porušení základních práv (např. usnesení ze dne 17. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 1541/23, bod 6; ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2459/23, body 8-9; ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 149/24, bod 14; ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 1/24, bod 16; ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2762/23, bod 9; ze dne 24. 10. 2024 sp. zn. II. ÚS 2338/24, bod 16) a odvolací soud nevidí důvod, proč by se měl od těchto závěrů Ústavního soudu odchylovat. Odvolací soud dále nesouhlasí s názorem okresního soudu, že odškodnění by se mělo ještě zvednout o 30 % z důvodu zvýšeného zájmu s ohledem na předmět trestního řízení, když k celkové délce řízení žalobce nijak nepřispěl, naopak se domáhal odstranění nesprávných postupů, k čemuž využíval rozličné prostředky, tedy i toto by byl důvod k přiznání žalované částky 20 250 Kč. Zvýšený zájem s ohledem na předmět trestního řízení ze spisu nevyplývá, věc nebyla medializována, a pokud žalobce odvozuje zvýšený zájem ze zásahu do osobního a rodinného života, tak zde se již jedná o otázku přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jak bude uvedeno dále. Odvolací soud proto shrnuje, že požadavek na nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku trestního řízení v rozsahu 20 250 Kč (tj. rozdíl mezi dříve požadovanou částkou 87 750 Kč a již přiznanou částkou 67 500 Kč) není důvodný.

11. Odvolací soud naopak souhlasí se závěrem okresního soudu, že v důsledku trestního stíhání došlo k narušení vztahů žalobce, a to jak v rodině, tak přátelských či kolegiálních, že byl nucen omezit či zrušit své koníčky a stranit se veřejného života, a že byl v průběhu trestního stíhání znalecky vyšetřován (včetně sexuologického vyšetření), čímž bylo porušeno jeho práva na soukromý a rodinný život a současně byla zasažena jeho čest, dobré jméno a pověst, a i jeho důstojnost dle čl. 10 odst. 1 a 2 LZPS. Za toto porušení základních práv mu náleží přiměřené zadostiučinění dle § 31a odst. 2 OdpŠk, kdy v daném případě není dostačující pouze poskytnutí omluvy žalobci. I když z dokazování vyplynulo, že za nějaké narušení vztahů se synem si může žalobce sám, neboť syn se od žalobce odcizil z části i kvůli jeho povaze a vzájemným neshodám, tak nelze přehlédnout, jak správně uvedl okresní soud, že před samotným trestním stíháním měli mezi sebou dobrý vztah, což bylo následně narušeno. Toto narušení vztahu otce (žalobce) a syna pak nelze bagatelizovat tím, že v době trestního stíhání žalobce bylo synovi [počet] let a v době jeho ukončení [počet] let, jednalo se tedy o období věku dítěte, které je samo o sobě velmi složité a jakýkoli vztah syna a otce v takovém období prochází změnou, povětšinou k horšímu. Taktéž odvolací soud poukazuje na výpověď svědka [jméno FO], kterou považuje za věrohodnou, že s žalobcem se přestala stýkat celá komunita trampů. Skutečnost, že většina osob z okruhu blízských žalobci s mím přerušila kontakt a nijak se o stav a výsledek trestního stíhání nezajímala, nelze dávat žalobci k tíži. Argumentace okresního soudu komparativním rozsudkem [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] ze dne 4. 12. 2014, č. j. [Anonymizováno], je proto přiléhavá, neboť bylo prokázáno, že došlo k zásahu do osobního a rodinného života žalobce včetně narušení vztahu se synem v příčinné souvislosti s trestním stíháním, a částka 65 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění je tak adekvátní.

12. Vzhledem ke všemu výše uvedenému odvolací soud výrok III. rozsudku okresního soudu (soudu prvního stupně) podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 20 250 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně za dobu od 20. 7. 2023 do zaplacení, zamítl. Ve zbývající části byl výrok III., stejně jako výrok I., rozsudku okresního soudu (soudu prvního stupně) ve věci samé shledány jako věcně správné, a jako takové byly v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrzeny.

13. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 224 odst. 1, odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., když účastníci měli v řízení úspěch jen částečný, neboť žalobce byl úspěšný ze 48,53 % (68 146 Kč z 140 426 Kč) a žalovaná z 51,47 % (72 280 Kč z 140 426 Kč), tedy jejich úspěch byl obdobný, a proto žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Poučení