16 Co 150/2025 - 272

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Daniely Kabátové a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a o náhradu mzdy za výpovědní lhůtu o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2024, č. j. 85 C 41/2022-224 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I, II a IV potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 3 620 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 21 260 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [tituly před jménem] [jméno FO], advokáta se sídlem Zvěřinova 1277/11a, Brno.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ve znění dalších doplnění domáhal určení, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce žalovanou přípisem datovaným dnem 7. 1. 2022 je neplatné, a dále náhrady mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby, neboť žalobce nemá na dalším zaměstnávání žalovanou zájem. Pokud jde o náhradu mzdy, žalobce pracoval pro žalovanou jako vedoucí střediska [adresa] na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 9. 2016, ve znění jejího dodatku ze dne 1. 7. 2021, přičemž mezi účastníky řízení byla mzda žalobce dohodnuta tak, že mu bude náležet hrubá základní mzda 48 000 Kč, doplatek tak, aby výše čisté mzdy činila 50 000 Kč, odměna 0,5 % z obratu [Anonymizováno] pobočky, ve které žalobce pracoval, kvartální odměna ze zisku ve výši 10 % a mimořádné odměny z nadstandardních obchodních počinů. Za měsíc říjen roku 2021 přitom žalobci náležela mzda 48 000 Kč (z toho v čistém 39 696 Kč), doplatek 10 304 Kč, 0,5 % z obratu [Anonymizováno] pobočky, který činil 2 766 616 Kč, tedy 13 833,08 Kč, a polovina žalovanou schválené odměny ve výši 100 000 Kč. Hrubá mzda za měsíc říjen 2021 tak měla činit celkem 227 551 Kč, když by se skládala ještě ze sociálního pojištění ve výši 14 791 Kč, zdravotního pojištění ve výši 10 240 Kč a daň po odečtení slevy ve výši 2 320 Kč by činila 38 687 Kč. Čistá mzda za uvedený měsíc byla v žalobcem tvrzené výši žalovanou i zaplacena. Za měsíc listopad 2021 žalobci náležela mzda 48 000 Kč (z toho v čistém 40 382 Kč), doplatek 9 618 Kč, 0,5 % z obratu [Anonymizováno] pobočky, který činil 2 541 723 Kč, tedy 12 708,62 Kč, 10 % ze zisku [Anonymizováno] pobočky za třetí kvartál ve výši 73 000 Kč a polovina žalovanou schválené odměny ve výši 75 000 Kč. Hrubá mzda za měsíc listopad 2021 tak měla činit celkem 298 568 Kč, když by se skládala ještě ze sociálního pojištění ve výši 19 407 Kč, zdravotního pojištění ve výši 13 446 Kč a daň po odečtení slevy ve výši 2 320 Kč by činila 55 017 Kč. Konečně za měsíc prosinec 2021 žalobci náležela mzda 48 000 Kč (z toho v čistém 40 398 Kč), doplatek 9 602 Kč, 0,5 % z obratu [Anonymizováno] pobočky, který činil 1 631 997 Kč, tedy 8 159,99 Kč, a polovina žalovanou schválené odměny ve výši 75 000 Kč. Hrubá mzda za měsíc prosinec 2021 tak měla činit celkem [hodnota] Kč, když by se skládala ještě ze sociálního pojištění ve výši 11 770 Kč, zdravotního pojištění ve výši 8 149 Kč a daň po odečtení slevy ve výši 2 320 Kč by činila 27 992 Kč. Žalobce proto v rámci náhrady mzdy za výpovědní dobu, která činí dva měsíce, požadoval 2x 232 943,77 Kč, tedy 465 887,54 Kč.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a stran žalobcem vymezené náhrady mzdy uvedla, že žalobce pobíral na základě mzdového výměru hrubou mzdu 48 000 Kč měsíčně. Žalobci přitom za měsíce říjen až listopad 2021 s ohledem na odpracovanou dobu náležela hrubá mzda ve výši 38 857 Kč, resp. 48 000 Kč, resp. 42 783 Kč. O případné pohyblivé složce v podobě odměn či prémií nebylo žalovanou rozhodnuto. Žalobce manipuloval se stavem pokladny, vykonával výdělečnou činnost pro jiné subjekty a zkresloval hospodaření [Anonymizováno] pobočky, což vedlo k ukončení pracovního poměru žalobce. Žalobci nevznikl nárok na jím vypočtené další složky mzdy, kdy ačkoliv o nich účastníci řízení hovořili, žalovaná je nikdy neakceptovala. Emailová komunikace, kterou předkládal žalobce přitom není pravá – i kdyby se ukázalo, že tato komunikace zachycuje skutečnou vůli stran, je v e-mailu ze dne 20. 9. 2021 zmíněna podmínka udržení fakturace cca 1,5 mil Kč, což splněno nebylo. Tabulky přiložené žalobcem, které se týkají [Anonymizováno] pobočky, rovněž nejsou pravé, neboť si je zhotovil sám žalobce. Pokud jde o doklady po bezhotovostních transakcích, je skutečností, že ani jeden z účtu nepatřil žalobci ani žalované, resp. odesílatelem peněžních prostředků byla jiná osoba než žalovaná, a to [tituly před jménem] [jméno FO]. Z plateb rozhodně nelze dovozovat, že by se jednalo o mzdu žalobce či její složku. Je přitom skutečností, že jednatel žalované v minulosti poskytl žalobci finanční zápůjčku, protože měl dlouhodobě finanční potíže, což ostatně vyplývá i z insolvenčního řízení sp. zn. [insolvenční spisová značka] vedeného proti jeho osobě Krajským soudem v Hradci Králové – pobočka Pardubice. Přitom ani není zřejmé, jaká konkrétní tvrzení prokazují připojená potvrzení o platbách či výpisy z účtu. I kdyby žalovaná připustila, že žalobci slíbila prémie či odměny, nejednalo by se o součást jeho mzdy, ale o jiné plnění poskytované zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním, to se týká především odměny za zakázku skladování pro [právnická osoba]; takové jiné peněžité plnění poskytované v souvislosti s pracovním poměrem nelze zahrnovat do hrubé mzdy pro účely výpočtu průměrného výdělku. O kvartální odměně, odměně z obratu [Anonymizováno] pobočky či mimořádné odměně z nadstandardních obchodních počinů, jakožto nenárokových složkách mzdy závislých na pracovních výsledcích zaměstnance, mohlo být rozhodnuto nejdříve po skončení období, na které se odměny vztahovaly. Na jakékoliv rozhodnutí před skončením daného období proto nelze hledět jako na okamžik, kdy se z nenárokové odměny stane nároková složka mzdy. Ohledně náhrady mzdy žalobce za dobu výpovědní doby žalovaná navrhovala, nechť soud rozhodne s ohledem na toliko prokázanou hrubou mzdu žalobce vyplývající z mzdového výměru a výplatních listů.

3. Okresní soud v Ostravě částečným rozsudkem ze dne 21. 3. 2021, č. j. 85 C 41/2022-124 určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce žalovanou přípisem datovaným dnem 7. 1. 2022 je neplatné. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 10. 2023, č. j. 16 Co 115/2023-150, který nabyl právní moci dne 9. 11. 2023, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

4. Okresní soud poté napadeným rozsudkem žalovanou zavázal zaplatit žalobci částku 465 887,54 Kč (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobci ve výši 98 015 Kč (výrok II), rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit 100 % náhrady nákladů řízení státu na účet Okresního soudu v Ostravě, a to v částce, jejíž výše bude specifikována v samostatném usnesení, do tří dnů od právní moci takového usnesení (výrok III), a žalobce zavázal doplatit České republice na soudním poplatku 23 395 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí na účet Okresního soudu v Ostravě (výrok IV).

5. Na základě takto provedeného dokazování dospěl okresní soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Žalobce se s žalovanou dne 30. 9. 2016 písemně dohodl tak, že pro žalovanou bude dle jejích pokynů pracovat jako dělník v dřevovýrobě na pobočce žalované v [Anonymizováno] a od 1. 7. 2021 jako vedoucí takové pobočky a žalovaná jej za to bude pravidelně odměňovat. Účastníci řízení si mezi sebou dále dohodli, že za práci bude žalobce od žalované dostávat částku 48 000 Kč hrubého měsíčně, která bude uvedena ve mzdových listech, a nadto dále doplatek do částky 50 000 Kč čistého, 0,5 % z obratu [Anonymizováno] pobočky, kvartální odměnu 10 % ze zisku a mimořádné odměny z nadstandardních obchodních počinů. Za měsíc říjen 2021 se žalovaná zavázala zaplatit žalobci za jím vykonanou práci částku 48 000 Kč (z toho čistého 39 696 Kč), doplatek do 50 000 Kč čistého ve výši 10 304 Kč, 0,5 % z obratu [Anonymizováno] pobočky, který činil 2 766 616 Kč, tedy 13 833,08 Kč, a polovinu schválené odměny v celkové výši 200 000 Kč, tj. 100 000 Kč. Za měsíc listopad 2021 se žalovaná zavázala zaplatit žalobci za jím vykonanou práci částku 48 000 Kč (z toho čistého 40 382 Kč), doplatek do 50 000 Kč čistého ve výši 9 618 Kč, 0,5 % z obratu [Anonymizováno] pobočky, který činil 2 541 723 Kč, tedy 12 708,62 Kč, a polovinu schválené odměny v celkové výši 150 000 Kč, tj. 75 000 Kč. Za měsíc prosinec 2021 se žalovaná zavázala zaplatit žalobci za jím vykonanou práci částku 48 000 Kč (z toho čistého 40 398 Kč), doplatek do 50 000 Kč čistého ve výši 9 602 Kč a polovinu schválené odměny v celkové výši 150 000 Kč, tj. 75 000 Kč. Žalovaná se dne 10. 1. 2022 pokusila ukončit vzájemný vztah s žalobcem dopisem ze dne 7. 1. 2022, vůči čemuž se žalobce vymezil žalobou a soudy bylo pravomocně určeno, že k takovému ukončení došlo v rozporu s právními předpisy. Žalobce sdělil žalované, že nemá zájem pro ni nadále pracovat, a ačkoliv dal žalované prostřednictvím soudu najevo, že po ní požaduje 465 887,54 Kč, žalovaná žalobci takovou částku nezaplatila.

6. Po právní stránce okresní soud případ posoudil podle § 69 odst. 3 písm. b) a § 353 a násl. zákoníku práce. Předně se zabýval otázkou, zda sporné prémie či odměny mají povahu mzdy či zda se jedná (toliko) o jiné plnění poskytované zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním. Zdůraznil, že podle ustálené judikatury je při úvaze, které částky náleží do základu pro výpočet průměrného výdělku, není z hlediska určení, zda se v konkrétním případě jedná o mzdu či o jiné hmotné plnění, rozhodující, jak je takové plnění označeno, podstatná okolnost, zda lze plnění poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci podřadit pod pojem mzdy tak, jak je tento pojem vymezován v ust. § 109 odst. 2 zákoníku práce, tedy zda jde o peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci. Rozhodným obdobím pro výpočet průměrného výdělku pro účely náhrady mzdy žalobce bylo kalendářní čtvrtletí předcházející okamžitému zrušení pracovního poměru, tj. čtvrté kalendářní čtvrtletí roku 2021. Veškeré žalobcem vymezené položky spadající do výše vymezeného rozhodného období, tedy doplatek do čisté mzdy, aby tato činila 50 000 Kč, odměna 0,5 % z obratu [Anonymizováno] pobočky, kvartální odměna ze zisku [Anonymizováno] pobočky ve výši 10 % a mimořádná odměna z nadstandardních obchodních počinů, lze podle názoru okresního soudu jednoznačně podřadit pod pojem mzdy, neboť vskutku šlo o peněžité plnění poskytované za práci (pokud přitom jde například o mimořádnou odměnu z nadstandardních obchodních počinů – v daném případě se jednalo o odměnu v souvislosti se zakázkou účastníky řízení označovanou jako Projekt skladování [Anonymizováno] – i tuto je třeba brát jako mzdu, neboť bez vynaložené práce žalobce by taková zakázka, resp. odměna za ni, nevznikla), tudíž tyto částky bylo třeba zahrnout do základu pro výpočet průměrného výdělku. Proto bylo zcela zásadní, zda se žalobci v řízení podařilo prokázat, že mezi účastníky řízení uvedené částky opravdu byly dohodnuty, neboť žalovaná takovou skutečnost popírala.

7. Žalobce jako jeden z důkazů majících za cíl prokázat uzavření dohody o jím vymezených částech mzdy navrhoval e-mailovou komunikaci, jejíž pravost žalovaná v řízení namítala. Žalobce takovou komunikaci poskytl soudu v elektronické podobě a zároveň ji soudu a žalované předestřel prostřednictvím elektronického zařízení předsedy senátu soudu prvního stupně, v rámci něhož se přihlásil přímo do své e-mailové schránky. Podle názoru okresního soudu ve prospěch autentičnosti emailů hovořila především skutečnost, že žalobce, aniž by na to byl předem upozorněn, byl schopný a bez dalšího ochotný komunikaci soudu přímo předestřít v emailovém programu – tato se pak zcela shodovala s emaily soudu předloženými a k důkazu provedenými v listinné (vytisknuté) podobě. Jako zcela zásadní pro otázku prokázání pravosti uvedených emailů pak okresní soud vyhodnotil fakt, že ačkoliv byla soudem žalovaná vyzvána, nechť takové emaily sama předloží, neboť šlo o komunikaci mezi ní a žalobcem zasílanou prostřednictvím „firemní“ e-mailové schránky, tudíž bylo zcela namístě předpokládat, že jimi bude disponovat, žalovaná přesto bez bližšího vysvětlení sdělila soudu, že takovou komunikací již nedisponuje. Přitom za situace, kdy žalovaná tvrdila, že žalobcem předložené e-maily měly mít jiný obsah (případně komunikace vůbec neměla proběhnout), nebylo nic jednoduššího než předložit kompletní výpis z e-mailových adres obou jednatelů žalované za předmětné období. Ačkoliv okresní soud považoval za velmi nepravděpodobné, že by jednatelé žalované (či kdokoliv jiný) s ohledem na vyhrocený konec pracovního poměru žalobce u žalované takové e-maily smazali a zbavili se tak validních důkazů, které by žalované případně mohly být na prospěch, tak i kdyby k tomu přesto došlo, měl okresní soud za to, že odborný zásah informačního technika by mohl takové emaily obnovit – žalovaná však nebyla schopna soudu sdělit ani zda jsou takové emaily smazané či zda jejich obnova je či není možná. Bez povšimnutí nelze ponechat ani skutečnost, že vyžádání předložení emailové komunikace od žalované navrhoval přímo žalobce, tudíž pokud by sám věděl, že „jeho“ verze emailové komunikace neodpovídá realitě, k takovému důkaznímu návrhu by přistoupil jen stěží. Další skutečností nasvědčující věrohodnosti důkazů - emailů je to, že částky zasílané žalobci prostřednictvím jednotlivých účtů, jak o tom bude pojednáno níže, přesně korespondují s částkami vymezenými v emailech (viz především email ze dne 20. 9. 2021) - konkrétně je takto pokryta celá dohodnutá mzda za měsíc říjen 2021. Jinými slovy, pokud by se žalovaná nedohodla s žalobcem na mzdě dle uvedených emailů, nedávalo by smysl, že právě a přesně takové částky by pak žalobci vyplácela bezhotovostním převodem. Tvrzení žalované, že jednotlivé platby zasílané žalobci měly představovat zápůjčky žalobci ze strany jednatele žalované, považoval okresní soud za účelové, neboť platby přesně odpovídají emailové komunikaci a jednotlivým složkám mzdy, které byly mezi účastníky řízení dohodnuty, tudíž například zápůjčka v částce 24 137 Kč se jeví sama o sobě jako velmi kuriózní, kdežto vysvětlení žalobce, že jde o součet částek 10 304 Kč (doplatek do čisté mzdy 50 000 Kč) a 13 833 Kč (odměna ve výši 0,5 % z obratu [Anonymizováno] pobočky), naopak jako logické a v souladu s listinnými důkazy. Okresní soud konstatoval, že žalobce si vedl podrobné tabulky zahrnující přehledy o obratech, projektech a odměnách stran [Anonymizováno] pobočky, přičemž i tyto odpovídají obsahu jednotlivých emailů, což nasvědčuje jednak řádnému plnění pracovních povinností žalobce a jednak i věrohodnosti emailové komunikace, kdy v případě jejího účelového vytvoření žalobcem by tento musel zrovna tak účelově vytvořit celý konglomerát na sebe navazujících listin (tabulek, přehledů, vlákna e-mailové komunikace…), což okresní soud považoval za přinejmenším nepravděpodobné.

8. Okresní soud při hodnocení pravosti emailů přihlédl i k tomu, že žalovaná neváhala při odměňování žalobce jako svého zaměstnance porušovat daňové a další předpisy (vyplácení tzv. černé mzdy), a dále že se zjevně snažila uměle vytvořit důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru s žalobcem, kdy dokonce nelze vyloučit, že návštěva lékaře jednatelem žalované byla vedena snahou vylepšit si postavení pro účely případného sporu o (ne)platnost rozvázání pracovního poměru, což vyplývá z částečného rozsudku ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu. Byť měl okresní soud za to, že na projednávanou věc nelze pohlížet černobílou optikou („hodný“ žalobce a „zlá“ žalovaná), kdy i žalobce v některých aspektech nepostupoval zcela v souladu se zákonem (např. zjevná snaha zatajit své příjmy před věřiteli v rámci svého insolvenčního řízení – viz zasílání části mzdy na účet sestry žalobce), přesto to byla v daném případě žalovaná, kdo od počátku přistupoval k pracovnímu poměru žalobce a s tím spojenými právními předpisy s jistým despektem, tudíž okresní soud i z tohoto důvodu považoval tvrzení žalované v rámci popírání pravosti emailů za účelová (krom toho však i vyvrácená provedenými důkazy). Okresní soud akcentoval, že právu zaměstnance na mzdu nebo plat za vykonanou práci zaručenému v § 109 odst. 1 zákoníku práce odpovídá i jedna ze základních povinností vyplývajících z pracovního poměru pro zaměstnavatele, a to povinnost platit zaměstnanci za vykonanou práci mzdu nebo plat, kdy této povinnosti nemůže zaměstnavatele zprostit ani zaměstnanec a učiní-li tak, nepřihlíží se k tomu. Přitom případné jednání žalobce vůči jiným osobám (výše zmiňované zatajování části mzdy před věřiteli žalobce) v žádném případě nemůže vést k tomu, že by kvůli tomu žalobce ve vztahu k žalované jako svému zaměstnavateli na takovou mzdu ztrácel nárok. Zároveň je třeba mít na paměti skutečnost, že tzv. nepřiznaná mzda se velmi negativně může projevit především u zaměstnance, a to v rámci jeho náhrady mzdy za pracovní neschopnost, v případě pracovních úrazů, invalidního a starobního důchodu apod. a je na zaměstnavateli, aby takovému způsobu sjednávání mzdy předcházel, přičemž je to on, kdo způsobuje nedoplatky v oblasti daní, sociálního a zdravotního pojištění, a musí tak počítat se všemi sankcemi a důsledky, které právní úprava při porušení těchto předpisů upravuje. Bez povšimnutí nelze ponechat ani skutečnost, že vyplácení tzv. černé mzdy zjevně iniciovala a požadovala žalovaná, což vyplývá z emailu žalobce ze dne 20. 9. 2021, kdy žalobce užívá formulaci „pokud bych měl být zbaven nároků na uplatnění daňových slev (...), pak je má představa taková a na takové trvám…“, nicméně i kdyby tomu tak nebylo a sjednání „černé“ mzdy by požadoval pouze žalobce, na závěrech uvedených výše by to ničeho nezměnilo. Důkazy v podobě emailů nadto nestojí osamoceně, naopak jsou podporovány dalšími důkazy, především pak výpovědí svědkyně [jméno FO], která popsala způsob spolupráce s žalobcem obdobně jako sám žalobce (sestavování fakturace [Anonymizováno] pobočky a zasílání asistentce žalobce), stejně jako výpovědí svědkyně [jméno FO], jež potvrdila mj. to, že na základě fakturace, a tedy obratu [Anonymizováno] pobočky, byly zaměstnancům žalované určovány odměny. Svědkyně [jméno FO] přitom poznala listiny jí předkládané (obraty [Anonymizováno] pobočky), i když si z pochopitelných důvodů pro odstup času nepamatovala přesný jejich obsah a správnost v ní uvedených údajů, a to jak ty, které do spisu založil žalobce, tak i listiny založené žalovanou. Právě uvedené přitom nasvědčuje tomu, že manipulování s jednotlivými tabulkami ze strany žalobce není příliš pravděpodobné, neboť všechny takové listiny obsahovaly ve své v horní části ruční poznámku vyhotovenou svědkyní, tudíž v případě falzifikace takových listin žalobcem by k tomu muselo dojít natolik sofistikovaným způsobem, že taková ručně psaná poznámka by zůstala netknutá, a dále by obdobně musel žalobce zfalšovat i další listiny – především jím vytvořené tabulky, které přesně odpovídají tabulkám založeným do spisu žalobcem a předloženým svědkyni. Naproti tomu tabulky předložené žalovanou, ze kterých měl být patrný obrat [Anonymizováno] pobočky, jsou vytvořeny v prosté excelové tabulce bez dalších ručních poznámek, tudíž případná manipulace s nimi by pro žalovanou byla naopak velmi jednoduchá.

9. K námitce žalované, že některé žalobcem vymezené složky mzdy byly zasílány na účet žalobcovy sestry, a to z účtu nikoliv žalované, okresní soud uvedl, že samotný způsob vyplacení mzdy (tedy jestli tato bude poskytnuta v hotovosti, na účet či na více účtů) je zcela irelevantní, kdy podstatným je toliko její faktické poskytnutí. To, že část mzdy byla zasílána na účet sestry žalobce, přitom bylo vysvětleno žalobcem a svědkyní [jméno FO], kdy se tak dělo z důvodu probíhajícího insolvenčního řízení žalobce, s tím, že okresní soud není oprávněn hodnotit zákonnost či snad morální stránku takového postupu, kdy na nároky žalobce v tomto řízení uplatněné nemá uvedené jednání vliv. Rovněž nelze přehlížet ani skutečnost, že mzdu žalobci vždy poskytla právě žalovaná, neboť v případě zasílání mzdy na účet sestry žalobce se tak stalo prostřednictvím jednatele žalované, kterému náleží obchodní vedení společnosti, a to podle ust. § 195 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů. Do obchodního vedení přitom jednoznačně spadá i odměňování zaměstnanců korporace. Lze uzavřít, že okresní soud při zjišťování konkrétní výše mzdy vyšel především z emailové komunikace, dále z výplatních listin, a také z jednotlivých výpisů z účtů. Žalobce toliko přes poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neprokázal, že obrat z [Anonymizováno] pobočky za měsíc prosinec 2021 činil právě částku 1 631 997 Kč, a že tedy odměna žalobce v podobě 0,5 % za tento měsíc představovala právě částku 8 159,99 Kč (ani že by se žalovaná zavázala žalobci takovou částku na mzdě zaplatit). Ačkoliv okresní soud vzal v řízení za prokázáno, že i v prosinci 2021 měl žalobce nárok na uvedený procentuální podíl z obratu [Anonymizováno] pobočky, jeho konkrétní výše se žalobci nepodařila neprokázat, tudíž ji soud ani nemohl zahrnout do průměrného výdělku za uvedený měsíc, tato konkrétní neprokázaná část mzdy žalobce však neměla na jeho v řízení uplatněný nárok vliv. Za měsíc říjen 2021 tak činila hrubá mzda žalobce 218 824 Kč, za listopad uvedeného roku 298 568 Kč a za prosinec 167 455 Kč, tudíž při odpracovaných hodinách v říjnu v počtu 120 hodin, v listopadu 157,5 hodin a v prosinci 146,25 hodin představuje průměrný hodinový výdělek 1 616,16 Kč, resp. průměrný hrubý měsíční výdělek 272 111 Kč. Žalobci náleží podle § 69 odst. 3 písm. b) zákoníku práce náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby, tedy celkem částka 544 222 Kč (tj. 2 x 272 111 Kč). Žalobce přitom v řízení požadoval toliko 465 887,54 Kč, tudíž okresní soud – vázán návrhem žalobce (srov. ust. § 153 odst. 2 o. s. ř.) – rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci jím požadovanou částku, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku.

10. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalovaná, která namítala, že okresní soud se nevypořádal s námitkami žalované uvedenými ve vyjádření ze dne 17. 5. 2024. Poukázala na to, že v řízení vedeném před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 73 Cm 4/2022 o žalobě na ochranu před nekalosoutěžním jednáním podané žalovanou proti žalobci a jeho družce [jméno FO] dospěly soudy k závěru, že žalobce porušil pravidla hospodářské soutěže, čímž poškodil žalovanou (byť se jí v řízení nepodařilo prokázat přesnou výši škody). V tomto řízení bylo prokázáno, že žalobce se seznámil s obchodním tajemstvím žalované spočívajícím v informacích o smluvních partnerech [právnická osoba] a [právnická osoba], osobách oprávněných jednat za tyto společnosti, obsahu smluv a ceně a obsah tohoto tajemství vyzradil své družce [jméno FO]. I kdyby nebyla naplněna skutková podstata nekalé soutěže, tak jednání žalobce a jeho družky bylo v rozporu s dobrými mravy, protože využili informace o obchodních partnerech žalované k získání totožných zakázek. Přitom se jedná jen o část protiprávní činnosti žalobce, který rozhodně není v postavení „chudáka“ zaměstnance, kterého šikanoval jeho zaměstnavatel. Dlouhodobě jednal v rozporu se zájmy žalované, zavinil škody v řádu miliónů korun, způsobil zánik celé [Anonymizováno] pobočky, používal dřevo žalované bez jejího vědomí ke svým soukromým aktivitám, nedodržoval pracovní docházku apod. Žalovaná se ohradila proti nařčením o umělém vytváření důvodů pro okamžité zrušení pracovního poměru, které nemají oporu v provedeném dokazování. I kdyby si účastníci sjednali mzdu či některou z jejich složek prostřednictvím emailové komunikace, tak žalovaná byla oprávněna přehodnotit své rozhodnutí ohledně nenárokových složek mzdy poté, co zjistila poškozování jejich zájmů ze strany žalobce. Žalovaná nadále rozporovala pravost a správnost tabulek předložených žalobcem a údajů v nich uvedených ohledně obratu či zisku [Anonymizováno] pobočky. Okresní soud zcela pominul její tvrzení, že platby mezi jednatelem žalované a žalobcem probíhaly jednak v souvislosti finanční zápůjčkou a jednak vyrovnáváním stavu pokladny [Anonymizováno] pobočky. K těmto tvrzením žalovaná označila důkazy (insolvenční spis, předžalobní výzva zástupce žalobce ze dne 13. 4. 2021, stav pokladny v rozhodném období a výpisy z účtu), které okresní soud bez bližšího odůvodnění neprovedl, jedná se tak o opomenuté důkazy. Soud prvního stupně se nevyjádřil k otázce, zda se v případě sporných odměn či prémií jednalo o nárokové či nenárokové složky mzdy. I kdyby žalovaná přijala zjištění soudu prvního stupně, muselo by se minimálně v případě „odměny 0,5 % z obratu [Anonymizováno] pobočky“, „mimořádné odměny za skladování“, „odměny ze zisku [Anonymizováno] pobočky“, jednat o nenárokové složky mzdy, což by ostatně naznačoval i jejich název a mzdový výměr žalobce. Okresní soud se nezabýval jejími námitkami, že o nenárokových složkách mzdy závislých na pracovních výsledcích mohlo být rozhodnuto nejdříve po skončení období, na které se odměny vztahovaly, resp. do této doby mohla být učiněná rozhodnutí vzata zpět, ani odkazovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2654/2006. Soud prvního stupně blíže nezdůvodnil, z jakého důvodu považoval „mimořádnou odměnu za skladování [právnická osoba]“ za součást mzdy, přestože žalovaná označila důkazy k prokázání tvrzení, že obchodní případ skladování [právnická osoba] se vymykal běžným pracovním povinnostem žalobce (spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. 73 Cm 4/2022). Skladování probíhalo na základě dílčích objednávek [právnická osoba]., souviselo s nájemní smlouvou na dané prostory uzavřenou žalovanou, ze strany žalobce nebylo potřeba vyvíjet jakoukoliv aktivitu pro dosažení „lepších obratů“ z této zakázky. Výše fakturované odměny za skladování nesouvisela s přítomností či nepřítomností žalobce v práci. Jednalo se spíše o určitý podíl na zisku, obratu či jiný obchodní vztah, nikoliv o odměnu za vykonanou práci, proto toto peněžité plnění není možné zahrnout do hrubé mzdy pro účely výpočtu průměrného výdělku. Navíc i kdyby žalovaná považovala emailovou komunikaci za dohodu o mzdě, tak by se v takovém případě muselo jednat o hrubou mzdu, okresní soud však s částkami počítá jako s čistou mzdou. Obecně platí pravidlo, že pokud není výslovně v dohodě o mzdě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem výslovně uvedeno, že se jedná o čistou mzdu, tak je sjednaná mzda uvedena v hrubém. To, kolik nakonec zaměstnavatel zaměstnanci na mzdě zaplatí, zda platil odvody apod., by na uvedeném nemělo mít vliv. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku v souladu s uvedeným pravidlem nepostupoval a nedůvodně tím zvýhodnil žalobce. Další okruh odvolacích námitek žalované se týkal závěrů soudu prvního stupně ohledně vyplácení tzv. černé mzdy. Žalovaná nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že lze k černé mzdě přihlížet při výpočtu průměrného výdělku pro pracovněprávní účely, naopak podle jejího názoru z ustálené judikatury vyplývá, že lze zohledňovat pouze řádně zúčtovanou mzdu v rozhodném období. Ze závěrů soudu prvního stupně v podstatě plyne, že dochází k zaměňování dvou různých právních jednání, jednak dohody o mzdě a současně dohody o výplatě peněz „bokem“, ovšem tato právní jednání je třeba posuzovat samostatně. Při hodnocení druhé dohody je nezbytné přihlédnout k tomu, že obě strany na ni měly přistoupit dobrovolně, navíc žalobce byl vedoucím zaměstnancem, proto nelze akceptovat hodnocení okresního soudu, že touto dohodou byla zvýhodněna pouze žalovaná. Žalovaná poukazovala na skutečnost, že žalobce byl v té době v insolvenčním řízení a že by tak došlo (zatajením dalších příjmů) k poškození věřitelů žalobce. Uzavření dohody o výplatě peněz „bokem“, jejíž existenci žalovaná nadále popírala, by bylo jednoznačně v rozporu s dobrými mravy, zásadou poctivosti a veřejným pořádkem. V takovém případě by si však počínaly nepoctivě obě strany a taková dohoda by byla z uvedených důvodů absolutně neplatná. Zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance má své limity . Akceptace závěrů soudu prvního stupně by vedla k legalizaci černé mzdy, což nelze připustit. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.

11. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného, přičemž zdůraznil, že tvrzení žalované, že jí měl způsobit škodu je hrubě nepravdivé (žaloba o náhradu škody byla zamítnuta). Zcela nedůvodné je i zpochybňování hospodářských výsledků [Anonymizováno] pobočky, neboť k tomu neměl žalobce žádný reálný prostor. Tyto výsledky byly v podobě tabulky pravidelně předkládány jako podklad pro výplatu odměn, a to bez jakýchkoliv výhrad. Jednalo se o nárokové složky, což potvrzují emaily, kterými byla výplata těchto dalších složek mezd i jejich výpočet v konkrétní výši pro konkrétní měsíc odsouhlasena žalovanou. Zmiňované emaily rovněž vyvrací tvrzení žalované, by šlo o platby do hotovostní pokladny či půjčky, s čímž ostatně přišla až po koncentraci řízení. S ohledem na všechny okolnosti je toto tvrzení krajně nevěrohodné. Sporné složky mzdy měly nepochybně povahu odměny za práci žalobce na pozici vedoucího [Anonymizováno] pobočky, a to včetně odměny za „projekt skladování [právnická osoba]“. Žalovaná podmiňovala výplatu „mimo výplatní pásku“ tím, že k ní bude použitý účet třetí osoby. Navíc v rozhodném období již bylo skončeno insolvenční řízení a žalobce tak neměl žádný motiv k takovému způsobu vyplácení sporných složek mzdy, který jej naopak objektivně poškozoval z hlediska případných nemocenských dávek a důchodového pojištění.

12. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející (podle pravidel nastavených v § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která by měla (mohla mít) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

14. Soud prvního stupně v projednávané věci zjistil řádně a úplně skutkový stav věci a velmi podrobně vyhodnotil provedené důkazy, a to v souladu s ust. § 132 o. s. ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti (viz zejména body 40 až 47 odůvodnění napadeného rozhodnutí), přihlédl přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, kdy jeho úvahy při hodnocení provedených důkazů odpovídají zásadám logického myšlení. Odvolací soud neshledal nic, co by v tomto směru soudu prvního stupně vytkl. Skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná v bodech 5 až 27 a shrnutá v bodě 30 odůvodnění napadeného rozsudku mají oporu v provedeném dokazování, proto odvolací soud tato skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná a úplná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.

15. K námitkám žalované proti skutkovým závěrům prvostupňového soudu odvolací soud v obecné rovině uvádí, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí soudu prvního stupně, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Povinností soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).

16. V posuzované věci odvolací soud - navzdory odlišnému názoru žalované - nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení postupu vyplývajícího z ustanovení § 132 o. s. ř. Odvolání žalované představuje toliko polemiku se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Soud prvního stupně se přitom vypořádal dostatečným způsobem se všemi námitkami žalované uvedenými ve vyjádření ze dne 17. 5. 2024. Tvrzení žalované o protiprávním jednání žalobce, které bylo předmětem řízení u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 73 Cm 4/2022, není pro posouzení projednávané věci významné. Jelikož žalovaná s žalobcem neplatně rozvázala pracovní poměr okamžitým zrušením a žalobce netrval na dalším zaměstnávání, má žalobce podle § 69 odst. 3 písm. b) zákoníku práce právo na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby. Skutečnost, že se žalobce případně dopustil protiprávního jednání vůči žalované, nemůže vést k tomu, že by z tohoto důvodu pozbyl nárok na náhradu mzdy podle citovaného ustanovení, která má povahu satisfakce zaměstnance, s nímž zaměstnavatel protiprávně rozvázal pracovní poměr. V bodě 46 odůvodnění napadeného rozhodnutí se soud prvního stupně náležitě vypořádal i s námitkou žalované týkající se pravosti a správnosti tabulek předložených žalobcem a údajů v nich obsažených o obratu či zisku [Anonymizováno] pobočky. Není pravda, že okresní soud zcela pominul tvrzení žalované, že platby mezi jednatelem žalované a žalobcem probíhaly jednak v souvislosti s finanční zápůjčkou a jednak vyrovnáním stavu pokladny [Anonymizováno] pobočky. Naopak mu věnoval patřičnou pozornost v bodě 42 odůvodnění a logicky zdůvodnil, proč považoval za nevěrohodnou a účelovou verzi žalované, že jednotlivé platby zasílané žalobci měly představovat zápůjčky ze strany jednatele žalované. Podle názoru odvolacího soudu to platí obdobně i o tvrzení, že tyto platby reprezentovaly vyrovnání stavu pokladny [Anonymizováno] pobočky. Důkazy, které žalovaná k těmto tvrzením označila, prvostupňový soud neprovedl z důvodu nadbytečnosti, jak je zřejmé z bodu 28 odůvodnění, s čímž se odvolací soud ztotožnil. Nejedná se proto o opomenuté důkazy. Pro posouzení projednávané věci není konečně významné ani tvrzení žalované, že obchodní případ „skladování [právnická osoba]“ se vymykal běžným pracovním povinnostem žalobce (viz níže), proto okresní soud nepochybil tím, že neprovedl navržený důkaz spisem Krajského soudu v Brně sp. zn. 73 Cm 4/2022.

17. Projednávanou věc je třeba je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá uspokojení nároku na náhradu mzdy za dobu výpovědní doby, neboť žalovaná s ním zrušila neplatně pracovní poměr okamžitě dne 7. 1. 2002 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 5. 2022 (dále jen „zákoník práce“), a subsidiárně podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 4. 1. 2023 (dále jen „o. z.“).

18. Odvolací soud se zcela ztotožnil rovněž s právním posouzením věci soudem prvního stupně (body 37 až 39 a dále 48 až 53 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

19. Zákoník práce stanoví v § 113 mimo jiné, že mzda se sjednává ve smlouvě nebo ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem anebo určuje mzdovým výměrem (odst. 1) a že mzda musí být sjednána, stanovena nebo určena před začátkem výkonu práce, za kterou má tato mzda příslušet (odst. 3). Na rozdíl od zaměstnanců odměňovaných platem (§ 109 odst. 3 zákoníku práce) nestanoví zákoník práce pro zaměstnance odměňované mzdou (tj. v podnikatelské sféře), mezi které patřil také žalobce, žádné podmínky pro vznik nároku na pobídkové (motivační) složky mzdy (prémie, odměny, bonusy). Některé dílčí otázky této problematiky však již jsou dlouhodobě vykládány soudní praxí, která je ustálená mimo jiné na následujících závěrech.

20. Předně je nutné rozlišovat, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složku mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok - bez ohledu na splnění dalších sjednaných předpokladů a podmínek pro její poskytnutí - až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy). Tato, na druhém místě zmíněná (nenároková), složka mzdy je tedy charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu nároku pouze fakultativního. Tuto povahu však ztrácí v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci. Po takovém rozhodnutí (kdy a zda je učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele) se povaha tohoto nároku mění, neboť jsou splněny všechny podmínky pro poskytnutí této složky mzdy a zaměstnavatel je povinen takovýto nárok (složku mzdy) zaměstnanci poskytnout (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněný pod č. 28/2005 Sb. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek nebo ze dne 29. 7. 2022 sp. zn. 21 Cdo 3660/2020).

21. Závislost mzdy na žádoucím výkonu práce v předpokládaném množství a kvalitě bývá vyjádřena stanovením předpokladů, které musí být splněny, aby zaměstnanec mohl tuto mzdovou složku obdržet. Z hlediska míry konkrétnosti jejich obsahu se úprava těchto předpokladů pohybuje v širokém rozpětí, od stanovení naprosto konkrétních, objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů, až po zcela obecně postulovaný příslib odměn (pobídkových složek mzdy), kupř. za „dlouhodobě dosahované kvalitní výsledky práce“, kdy je okolnost, zda zaměstnanec obdrží odměnu (pobídkovou složku mzdy), závislá na zhodnocení dosažených pracovních výsledků na základě úvahy příslušného nadřízeného vedoucího zaměstnance a jeho rozhodnutí má v tomto smyslu konstitutivní význam. Na druhé straně pak mohou jít předpoklady vzniku nároku na pobídkovou složku mzdy až po stanovení naprosto konkrétních, objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů a stanovení konkrétní výše odměny přislíbené zaměstnanci v případě jejich dosažení, kdy je zjištění výše této části mzdy již jen věcí pouhého aritmetického výpočtu. V takovém případě, jsou-li reálné předpoklady pro vznik nároku naplněny, je třeba posuzovat rozhodnutí příslušného vedoucího zaměstnance o přiznání odměny jen jako formální stvrzení těchto předpokladů, nikoliv jako reálný předpoklad sám, a v tomto smyslu má uvedené rozhodnutí pouze deklaratorní význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011 sp. zn. 21 Cdo 810/2010).

22. V daném případě měly s výjimkou mimořádných odměn z nadstandardních obchodních počinů ostatní sporné složky mzdy povahu nárokové složky mzdy, neboť u nich byly stanoveny zcela konkrétní předpoklady – měsíční odměna ve výši 0,5 % z obratu [Anonymizováno] pobočky a kvartální odměna ve výši 10 % ze zisku [Anonymizováno] pobočky. Zatímco na mimořádnou odměnu z nadstandardních obchodních počinů žalobci vznikl nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (jednalo o tzv. nenárokovou složku mzdy). Z provedeného dokazování v posuzované věci vyplývá, že žalovaná v rozhodném období vždy rozhodla o přiznání konkrétní výše jednotlivých složek mzdy za každý měsíc, proto nemá prakticky význam zabývat se tím, jakou měly tyto jednotlivé složky mzdy povahu, neboť po takovém rozhodnutí o přiznání je žalovaná povinna poskytnout žalobci i takový nárok (složku mzdy), který měl případně povahu nenárokové složky mzdy. Je tudíž mylný názor žalované, že byla následně oprávněná přehodnotit své rozhodnutí ohledně nenárokových složek mzdy. Odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2654/2006 není případný, protože v něm byl posuzován po skutkové stránce zcela odlišný případ.

23. Soud prvního stupně v bodě 39 odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil, proč má „mimořádná odměna za projekt skladování Siemens“ povahu mzdy jako odměny za práci ve smyslu § 109 odst. 2 zákoníku práce. Odvolací soud s tímto závěrem souhlasí. Skutečnost, že výše této odměny se neodvíjela od počtu odpracovaných hodin v rozhodném období, nemůže na tomto závěru nic změnit, neboť je tomu tak i v případě jiných obdobných složek mzdy, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů nebo na hospodářských výsledcích zaměstnavatele. Obdobně to platí také pro okolnost, že zmiňovaný obchodní případ se měl vymykat běžným pracovním povinnostem žalobce. Mzda nenáleží zaměstnanci pouze za plnění běžných pracovních povinností, ale i za takovou činnost, která není obvyklou součástí jeho pracovní náplně. Za mzdu se podle ustálené judikatury nepovažují taková plnění poskytovaná v souvislosti s pracovním poměrem, která přímo nesouvisejí s výkonem práce podle pracovní smlouvy. O takovou situci se však v daném případě nejedná.

24. Důvodný není ani poslední okruh odvolacích námitek, který se týkal zahrnutí tzv. černé mzdy do průměrného výdělku žalobce pro pracovněprávní účely. S názorem žalované, že lze pro tyto účely zohlednit pouze řádně zúčtovanou mzdu v rozhodném období, odvolací soud nesouhlasí. Naopak podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 21 Cdo 2270/2023) je třeba za součást mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě ve smyslu § 353 odst. 1 zákoníku práce považovat i takové peněžité plnění vyplácené zaměstnavatelem zaměstnanci v souvislosti s jeho pracovněprávním vztahem, které sice není zaměstnavatelem označeno (zúčtováno) jako mzda nebo plat, ale které je zaměstnavatelem zaměstnanci poskytováno jako toto jiné plnění pouze tzv. „na oko“ s úmyslem zastřít jeho skutečnou povahu, jíž je odměna za práci, a které proto ve skutečnosti rovněž představuje mzdu nebo plat poskytnutou zaměstnanci za práci a mělo mu tak (jako mzda nebo plat) být zaměstnavatelem také zúčtováno k výplatě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3862/2012). Je nepochybné, že uvedený závěr lze vztáhnout i na vyplácení černé mzdy („bokem“ mimo výplatní lístek), což ovšem neznamená, že by tím měla být legalizovaná černá mzda. Krácení daňových odvodů ze mzdy je postihováno zejména prostředky práva veřejného. Z pohledu uplatňování soukromého práva ve smyslu § 1 odst. 1 o. z. však není dán žádný rozumný důvod k tomu, aby peněžité plnění vyplacené zaměstnanci „bokem“ („na ruku“) mimo výplatní lístek nebylo považováno za součást mzdy. Soud prvního stupně správně zohlednil, že žalovaná byla povinna i z takto vyplacených částek odvést zákonné odvody. Jinak řečeno, k částkám vyplaceným žalobci na tzv. černé mzdě by mělo být připočteno pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na všeobecné zdravotní pojištění a zálohy na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti. Ustanovení § 38h a násl. zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 8 a násl. zákona č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 5 a násl. zákona 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ukládají zaměstnavateli jako plátci daně, aby ve stanovených případech srazil zálohu na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků (popřípadě nedoplatky daně z příjmů fyzických osob), aby jako poplatník pojistného ve stanovených případech srazil pojistné na sociální zabezpečení (pojistné na nemocenské pojištění a pojistné na důchodové pojištění) a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a aby jako plátce pojistného ve stanovených případech srazil odpovídající část pojistného na zdravotní pojištění; současně mu ukládají povinnost sražené částky odvést příslušným orgánům (správcům daně, [právnická osoba], zdravotním pojišťovnám). Je vhodné připomenout, že odpovědnost za sražení záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků ze zdanitelné mzdy ve smyslu § 38h zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a za jejich odvedení nese výhradně plátce. Pokud plátce svou daňovou povinnost nesplní a srážku neprovede vůbec nebo ji provede v nesprávné výši, je tato povinnost postupem podle § 233 odst. 3 daňového řádu, vymáhána přímo na něm (srov. k obdobné dřívější úpravě obsažené v § 69 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 54/2007 – 50). Stejný princip se uplatní také u pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, jakož i u pojistného na všeobecné zdravotní pojištění. Nelze proto souhlasit s argumentací žalované, že soud prvního stupně „nedůvodně zvýhodnil žalobce“.

25. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrdil, neshledav důvody ani k revizi nákladového výroku II a výroku IV o přenosu poplatkové povinnosti, proti kterým ostatně nesměřovaly žádné konkrétní odvolací námitky.

26. Výrok II reflektuje skutečnost, že v mezidobí již bylo rozhodnuto o svědečném [jméno FO] a [jméno FO] a že je tak zřejmá výše nákladů řízení státu, která činí celkem 3 620 Kč.

27. Žalobce měl v odvolacím řízení úspěch, proto má podle § 224 odst. 1 za použití 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalované právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud považuje za účelně vynaložené náklady na právní zastoupení žalobce, jejichž výši určil ve shodě se soudem prvního stupně podle vyhlášky číslo 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a to celkem za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání), s tím, že sazba odměny za jeden úkon činí 10 180 Kč (z punkta ve výši 465 887,54 Kč), což činí celkem 20 360 Kč. Vedle odměny má žalobce právo dále na paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 900 Kč, tj. celkem 21 260 Kč.

Poučení