16 Co 151/2021 - 341

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený dne [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], [titul]., narozená dne [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované A] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o určení vlastnického práva k nemovité věci nabytého vydržením, o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 24. 3. 2021, č. j. 12 C 39/2017-159, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I, pokud jím bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem části pozemku o výměře 5 m2 oddělené od parcely č. [Anonymizováno] zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa] u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, katastrální pracoviště [adresa], a označené jako nově vzniklá parcela č. [Anonymizováno] dle geometrického plánu ze dne 29. 3. 2017 č. [hodnota], zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývající části výroku I mění takto: Určuje se, že žalobkyně je vlastníkem části pozemku o výměře 10 m2 oddělené od parcely č. [Anonymizováno] zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa] u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, katastrální pracoviště [adresa], a označené jako nově vzniklá parcela č. [Anonymizováno] dle geometrického plánu ze dne 1. 11. 2024 č. [hodnota], který je nedílnou součástí rozsudku.

III. Žalovaní 1 a 2 jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 40 631 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [tituly před jménem] [jméno FO] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 333,33 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalovaní 1 a 2 jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 666,66 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou proti žalovaným 1 a 2 domáhala určení, že je vlastníkem části pozemku o výměře 15 m2 oddělené od parc. č. [Anonymizováno] zapsané na LV č. [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa] a označené jako nově vzniklá parc. č. [Anonymizováno] dle geometrického plánu [tituly před jménem] [jméno FO] č. [hodnota] ze dne 29. 3. 2017. Žalobu odůvodnila tím, že nabyla vlastnické právo k nemovitým věcem zapsaným na LV č. [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa] darovací smlouvou ze dne 3. 5. 1993, jejíž součástí byl geometrický plán [tituly před jménem] [adresa] ze dne 14. 12. 1992, z něhož vyplývalo, že hranice mezi pozemky parc. č. [Anonymizováno] (ve vlastnictví jejích právních předchůdců – dárců) a parc. č. [Anonymizováno] (nyní ve spoluvlastnictví žalovaných) není napojena na roh stavby rodinného domu situovaného na pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], nýbrž mezi pozemkem parc. č. st. [Anonymizováno] a pozemkem parc. č. [Anonymizováno] existuje „ulička“, která tvoří přirozený průchod kolem domu žalobkyně č. p. [Anonymizováno] stojícím na pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] a která navazuje na další pozemky ve vlastnictví žalobkyně. V roce 1997 byla postavena zídka na pozemku parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno] (nyní parc. č. [Anonymizováno] – poznámka odvolacího soudu) v tzv. „uličce“, v roce 1998 byla položena zámková dlažba na části pozemku parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], která navazuje na zídku, na které je postaven plot s drátěným pletivem, který dále vede mezi pozemky parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno]. Z druhé strany na tuto zídku navazuje dřevěný laťkový plot mezi pozemky parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], který postavil 1. žalovaný v roce 2003. Žalovaní ani jejich právní předchůdci nebránili těmto pracím a užívání „uličky“. V roce 2015 se žalobkyně dozvěděla o digitalizaci a dne 19. 8. 2015 podala žádost o prošetření hranice pozemků parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno], přičemž ze sdělení katastrálního úřadu zjistila, že v geometrickém plánu č. [hodnota] není uvedena vzdálenost mezi hranicí pozemku parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. st. [Anonymizováno], lomové body nelze určit číselně s dostatečnou přesností danou katastrální vyhláškou a tedy nelze číselně určit vzdálenost hranice k zastavěné části pozemku parc. č. st. [Anonymizováno] a pozemku parc. č. [Anonymizováno], tedy šířku „uličky“. S žalovanými se nedohodla na tzv. souhlasném prohlášení o shodě na průběh hranice, naopak dne 31. 10. 2015 žalovaní posunuli svůj dřevěný laťkový plot z původní hranice mezi pozemky parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno] do pozemku parc. č. [Anonymizováno] v jejím vlastnictví, čímž došlo k zabrání části jejího pozemku. Dále dne 20. 6. 2016 žalovaní požádali o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby oplocení a druhá část oplocení na pozemku parc. č. [Anonymizováno] má být umístěna 20 cm od hranice s pozemkem parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. st. [Anonymizováno]. Tím by došlo k neoprávněnému zásahu do jejího vlastnického práva a byl by jí zamezen přístup na část pozemku parc. č. [Anonymizováno] i na pozemek parc. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je její rodinný dům, i k zamezení přístupu k domu „uličkou“. Podle žalobkyně došlo k vydržení pozemku parc. č. [Anonymizováno], který v pokojném stavu a nepřetržitě užívá od roku 1993 a na poctivou držbu lze započíst i dobu řádné a poctivé držby jejích předchůdců. Žalobkyně připustila, že zídka a oplocení nesledují hranici pozemku parc. č. [Anonymizováno], ale ve skutečnosti jsou postaveny ještě hlouběji do pozemku parc. č. [Anonymizováno], s tím, že se nedomáhá vydržení celé části pozemku až k zídce a k plotu, ale pouze té části, která byla zaměřena v geometrickém plánu [tituly před jménem] [jméno FO] č. [hodnota].

2. Žalovaní 1 a 2 s žalobou nesouhlasili, přičemž namítali, že předmětem darovací smlouvy ze dne 3. 5. 1993 nebyl pozemek parc. č. [Anonymizováno] ani jeho část. S výstavbou zídky nevyslovili souhlas, naopak byli proti a sousedské vztahy účastníků se od té doby zhoršily. Vydržení vlastnického práva by bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně fyzicky napadla matku 1. žalovaného. Podle geometrického plánu ze dne 8. 2. 1958 a snímku pozemkové mapy ze dne 15. 11. 1976 měly původně pozemky parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno] stejný tvar a výměru, není na nich patrný žádný „úskok, výseč či cokoliv podobného“. Rovněž podle měřičského náčrtu ze dne 28. 6. 1997, který vyhotovila [tituly před jménem] [jméno FO], se roh rodinného domu žalobkyně dotýká hranice pozemku žalovaných parc. č. [Anonymizováno] a není na něm žádná tzv. „ulička“. Žalobkyně a její právní předchůdci o těchto dokladech věděli již v době výstavby zídky, proto nemohli být v dobré víře, nýbrž se jednalo o bezdůvodnou okupaci. Žalovaní poukazovali na vadný postup [tituly před jménem] [jméno FO] při vytýčení hranic pozemků v geometrickém plánu ze dne 29. 3. 2017, který byl podkladem pro podání žaloby.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a žalované 1. a 2. zavázal společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 70 895 Kč k rukám advokáta [tituly před jménem] [jméno FO] [příjmení] do tří dnů od právní moci rozsudku. Po provedeném dokazování okresní soud zjistil, že na základě darovací smlouvy ze dne 3. 5. 1993 s účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 6. 5. 1993 se žalobkyně stala výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno] a pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. [Anonymizováno], která byla zkolaudována rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 5. 4. 1994 a která vznikla přestavbou původní hospodářské budovy. Předmětem daru byly pozemky vytvořené či oddělené geometrickým plánem [tituly před jménem] [adresa] ze dne 14. 12. 1992, na kterém je mezi pozemky parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. st. [Anonymizováno] a pozemkem parc. č. [Anonymizováno] zřetelná „ulička“, jež sloužila nejen k vchodu do hospodářské budovy, resp. následně do rodinného domu, ale zejména k průchodu na pozemek parc. č. [Anonymizováno]. Žalovaní jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. st. [Anonymizováno], jejíž součástí je rodinný dům č. p. [Anonymizováno], a parc. č. st. [Anonymizováno], na kterém stojí stavba č. p. [Anonymizováno]. Mezi pozemky tedy původně nebyla žádná rozhrada, tu tvořil pouze travnatý svah, první umělou rozhradou mezi pozemky účastníků byla betonová zídka postavená v roce 1997 a druhou rozhradou byl dřevěný laťkový plot, který navazoval na betonovou zídku a který na vybraném místě postavil v roce 2003 sám 1. žalovaný. Dále bylo na základě geometrického plánu [tituly před jménem] [jméno FO] č. [hodnota] ze dne 29. 3. 2017 zjištěno, že hranice nově vzniklého pozemku parc. č. [Anonymizováno] o výměře 15 m2, odděleného od stávajícího pozemku parc. č. [Anonymizováno] (dále jen „sporný pozemek“), jehož vydržení se žalobkyně domáhá, nekopíruje onu betonovou zídku, která byla postavena hlouběji do pozemku žalovaných, ani dřevěný laťkový plot. Žalobkyně uvedla, že „jí bylo při nabytí vlastnictví řečeno, že od zdi domu může užívat ještě jeden metr“. Dále soud prvního stupně zjistil, že v roce 2015 požádala žalobkyně o prošetření hranice pozemků, neboť se domnívala, že má dosud kolem svého domu „průchod“; po digitalizaci katastrálních map však přiléhá pozemek parc. č. [Anonymizováno] přímo k pozemku parc. č. st. [Anonymizováno]. Ze sdělení Katastrálního úřadu pro [Anonymizováno] kraj, katastrální pracoviště [adresa] ze dne 27. 8. 2015 vyplývá, že v geometrickém plánu, který byl součástí darovací smlouvy ze dne 3. 5. 1993, byla „vytvořena tzv. ulička“, ale nebyla uvedena vzdálenost mezi stávající hranicí pozemku parc. č. [Anonymizováno] a pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], tedy byl „zaznamenán rozpor mezi grafickým vyjádřením a číselným vyjádřením změny“. Do katastrální mapy „ulička“ zakreslena nebyla a hranice byla napojena přímo na „roh pozemku parc. č. st. [Anonymizováno]“.

4. Okresní soud neuvěřil tvrzení žalovaných, že zídka byla postavena až v roce 2013 a plot v roce 2013 nebo 2014, nýbrž ohledně doby výstavby těchto umělých rozhrad vycházel z výpovědí svědků [jméno FO], [jméno FO] a [příjmení], které byly ve shodě s účastnickou výpovědí žalobkyně a které byly podporovány rovněž předloženou fotografií z roku 2008 zachycující dotyčnou zídku a navazující laťkový plot. Žalovaní neprokázali, že by do srpna 2015 proti zídce a plotu „brojili“.

5. Okresní soud shledal, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř., neboť bez něj by se nemohla domáhat zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí a současně má význam pro vyřešení předběžné otázky dotčení vlastnických práv žalobkyně v rámci územního řízení o umístění stavby oplocení. Po právní stránce věc posuzoval s ohledem na přechodné ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. podle právních předpisů platných a účinných v době vydržení, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu k předpokladům vydržení vlastnického práva, k podmínkám vzniku řádné držby části cizího pozemku, uchopeného současně s držbou pozemku platně nabytého, k průběhu držební hranice a k zániku dobré víry, vyjádřenou zejména v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 806/2006, 22 Cdo 4152/2019, 22 Cdo 3361/2015 a 22 Cdo 473/2020, kterou obsáhle citoval. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně sporné pozemky užívala v dobré víře jako součást pozemků parc. č. st. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno] – jako součást dvora a jako tzv. „uličku“, a to část ohraničenou zídkou od roku 1997 a část ohraničenou laťkovým plotem od roku 2003. K zániku její dobré víry došlo v srpnu 2015, kdy u ní vyvstaly pochybnosti o skutečné hranici. Okresní soud sice ve smyslu § 134 odst. 3 obč. zák. nezohlednil dobu užívání sporných pozemků právními předchůdci žalobkyně, neboť v té době neexistovala mezi pozemky parc. č. [Anonymizováno], parc. č. [Anonymizováno], parc. č. st. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno] žádná přírodní ani umělá rozhrada, nicméně oprávněná držba samotné žalobkyně trvala nepřetržitě déle než 10 let, což podle § 134 odst. 1 obč. zák. postačuje k vydržení vlastnického práva. Žalobkyně byla v dobré víře, že jí náleží vlastnické právo, a to zejména s odkazem na darovací smlouvu, jejíž součástí byl geometrický plán [tituly před jménem] [jméno FO], ve kterém je průchod („ulička“) jednoznačně zakreslena, přičemž ulička tam byla i v době, kdy místo rodinného domu stála hospodářská budova s garáží. Byla v dobré víře, že toto právo svědčilo i jejím právním předchůdcům. Později byla žalobkyně v dobré víře utvrzena vybudováním umělých rozhrad – jednak betonové zídky, proti jejímuž umístění a existenci žalovaní ničeho nenamítali, a jednak dřevěného laťkového plotu, který si dokonce na vybraném místě postavil sám 1. žalovaný. Oprávněná držba žalobkyně až do srpna 2015 tedy byla vymezena hranicí betonové zídky, na které je umístěn drátěný plot, a dřevěného laťkového plotu. Pokud je v geometrickém plánu [tituly před jménem] [jméno FO] č. [hodnota] ze dne 29. 3. 2017 červeně zakreslena a oddělena parcela č. [Anonymizováno] (o výměře pouhých 15 m2 a šířky necelého 1 metru), která „nekopíruje“ betonovou zídku a dřevěný laťkový plot, tak podle názoru okresního soudu je právem žalobkyně požadovat méně, než skutečně vydržením nabyla, proto žalobě v celém rozsahu vyhověl.

6. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání oba žalovaní, kteří předně namítali, že řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaní vznesli námitku podjatosti samosoudkyně [tituly před jménem] [jméno FO], jež v průběhu řízení dávala najevo svůj nepřátelský vztah k žalovaným a jejich zástupci. Okresní soud pochybil, pokud tuto námitku nepředložil k posouzení svému nadřízenému soudu. Žalovaní z důvodu sněhové kalamity cestou k jednání dne 8. 2. 2021 požádali telefonicky o posečkání se zahájením jednání v 8:00 hod. Následně se dostavili se zpožděním cca 20 až 25 minut, přičemž zjistili, že jednání již bylo zahájeno a že probíhá výslech svědka [jméno FO]. Soudkyně je po příchodu vyzvala k položení případných otázek svědkovi, a to poté, co nesrozumitelně „oddrmolila“ obsah výpovědi tohoto svědka. Posléze zjistili, že ještě předtím byla vyslechnuta u inkriminovaného jednání svědkyně [jméno FO]. Žalovaným tak nebylo umožněno účastnit se výslechu těchto svědků a klást jim otázky, proto jsou tyto důkazy „procesně nepoužitelné“. Okresní soud účelově v protokolu o jednání ze dne 8. 2. 2021 uvedl, že jednání bylo zahájeno až v 8:30 hod, kdy již byli prokazatelně přítomni v jednací síni. Nelze akceptovat vysvětlení okresního soudu, že se jedná o chybu v psaní, nýbrž dle žalovaných se tím pokusil okresní soud zastřít své pochybení, spočívající v absenci usnesení o jednání v nepřítomnosti žalovaných ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. Okresní soud dále tendenčně ve prospěch žalobkyně protokoloval přednesy zástupce žalovaných, o čemž svědčí zejména opakovaný přednes závěrečného návrhu. Žalovaní rovněž vytýkali, že okresní soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností, že dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Okresní soud především nevyslechl jimi navržené svědky [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], kteří prováděli zaměření na místě samém a jejichž závěry jsou odlišné od [tituly před jménem] [jméno FO]. Dokazování vedl jednostranně v zájmu žalobkyně, kdy mj. vyhodnotil jako věrohodnou výpověď svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO], přestože postupovala při vypracování geometrického plánu v rozporu se zákonem. Nevypořádal se s námitkou žalovaných, že geometrický plán [tituly před jménem] [jméno FO] nekoresponduje se stavem v terénu, a to konkrétně, že zahrnuje větší část pozemku, než který je oddělen zídkou a dřevěným laťkovým plotem. Argumentace okresního soudu, že je legitimním právem žalobkyně požadovat méně, než skutečně vydržením nabyla, nemůže obstát. Poukázali na to, že zídka má tvar „úkosu“, zatímco geometrický plán, který okresní soud převzal do výroku napadeného rozsudku, vyměřuje „pravý úhel“ a zasahuje dokonce za oplocení žalovaných, resp. na části odděleného pozemku stojí kůlna žalovaných. Žalobkyně tedy nepochybně nemohla vydržet vlastnické právo v rozsahu stanoveném tímto geometrickým plánem. U prvního jednání žalobkyně uvedla, že jí bylo při nabytí vlastnického práva řečeno, že od zdi domu může užívat ještě jeden metr pozemku, což ovšem neodpovídá geometrickému plánu, podle něhož je roh rodinného domu vzdálen od hranice (geometrickým plánem) odděleného pozemku 4,55 m. Za této situace nemohla žalobkyni svědčit dobrá víra. Okresní soud nepřihlédl odpovídajícím způsobem ani k obsahu výpovědi svědkyně [jméno FO] (správně [jméno FO] – poznámka odvolacího soudu), která mj. uvedla, že původní „ulička“ u rodinného domu žalobkyně byla do doby, než se postavil „přístavek“, který do ní zasáhl, a že žalobkyně (případně její právní předchůdci) si „uličku“ svévolně posunuli do pozemku žalovaných. Právní závěry okresního soudu jsou proto v extrémní rozporu se skutkovými zjištěními. Okresní soud při hodnocení důkazů vycházel v rozporu se zásadou nestrannosti a zásadou projednací ze skutečností zjištěných z připojeného spisu sp. zn. 22 C 99/2016, ačkoliv tento důkaz žádný z účastníků nenavrhl. Žalovaní navrhovali, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl, případně jej zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

7. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného, přičemž zdůraznila, že součástí darovací smlouvy ze dne 3. 5. 1993 byl geometrický plán vyhotovený [tituly před jménem] [jméno FO] dne 14. 12. 1992, z něhož vyplývalo, že hranice mezi pozemky parc. č. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno] není napojena na roh stavby rodinného domu žalobkyně, nýbrž mezi pozemkem parc. č. st. [Anonymizováno] a pozemkem parc. č. [Anonymizováno] existuje „ulička“, která tvoří přirozený průchod kolem domu žalobkyně a která navazuje na další část jejího pozemku. Od nabytí nemovitých věcí se žalobkyně chopila držby a nepřetržitě užívala a ovládala předmětné nemovitosti a „uličku“ kolem rodinného domu v dobré víře, že je výlučným vlastníkem darovaných nemovitostí a „uličky“. Její dobrá víra byla prokázána listinnými důkazy, fotografiemi, její účastnickou výpovědí i výpověďmi svědků [příjmení], [jméno FO], [jméno FO] a [příjmení]. Teprve až v roce 2015 se začaly mezi účastníky řešit vlastnické hranice. Do této doby nikdo tyto hranice nezpochybňoval a nenapadal oprávněnou držbu žalobkyně.

8. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 9. 2021, č. j. 16 Co 151/2021-199, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

9. Odvolací soud předně neshledal důvodnou námitku žalovaných, že napadené rozhodnutí vydala vyloučená soudkyně, neboť své tvrzení o nepřátelském vztahu soudkyně [tituly před jménem] [jméno FO] dovozovali výhradně ze skutečností, které spočívaly v jejím postupu v řízení o projednávané věci (nevyhovění žádosti o odročení jednání dne 5. 4. 2019, nepřipuštění některých otázek na svědky, neúplná a nepřesná protokolace, zahájení jednání dne 8. 2. 2021 v nepřítomnosti žalovaných, přestože požádali z omluvitelného důvodu o posečkání, neprovedení jimi navržených důkazů, tendenční hodnocení důkazů apod.), což podle § 14 odst. 4 o. s. ř. není důvodem k vyloučení soudce, neboť v postupu soudce při projednávání konkrétní věci se projevuje samotný výkon soudnictví. Vadu řízení nespatřoval odvolací soud ani v tom, že soud prvního stupně věc rozhodl při jednání konaném dne 24. 3. 2021, ačkoliv žalovaní u tohoto jednání podáním datovaným 23. 3 2021 namítli podjatost rozhodující soudkyně. Postup soudu, který v situaci, kdy je námitka podjatosti vznesena v průběhu jednáním, nepředloží věc svému nadřízenému soudu podle ustanovení § 15b odst. 1 o. s. ř., ale jednání provede a vydá při něm rozhodnutí, je totiž plně v souladu s ustanovením § 15b odst. 2 o. s. ř. Tím, že soud prvního stupně k námitce podle ustanovení § 15b odst. 2 o. s. ř. nepřihlíží, není účastník na svých právech krácen, neboť podjatost může uplatnit jako odvolací důvod. Nadto platí, že případné pochybení soudu při postupu dle § 15b o. s. ř. není samo o sobě vadou, jež může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu by zakládalo až zjištění, že námitka podjatosti byla důvodná a rozhodnutí vydal vyloučený soudce. V posuzované věci se však o takový případ nejedná.

10. Úvahu soudu prvního stupně, že žalobkyně vydržela vlastnické právo v celém jí užívaném rozsahu vymezeném zídkou a dřevěným laťkovým plotem, ačkoli se v takovém rozsahu vydržení vlastnického práva nedomáhala, nepovažoval za správnou. Poukázal na geometrický plán [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 14. 12. 1992, ve kterém měla „ulička“ tvar úzkého vodorovného pruhu kolem domu č. p. [Anonymizováno], a dále na předloženou fotodokumentaci a šetření na místě samém, z nichž vyplynulo, že zídka byla postavena manželem žalobkyně šikmo (nikoli vodorovně) k domu č. p. [Anonymizováno] a uzavřel, že žalobkyně se nemohla v roce 1997 ujmout oprávněné držby sporného pozemku v rozsahu ohraničeném zídkou postavenou v témže roce, neboť co do tvaru a vzdálenosti od domu žalobkyně zídka zcela zjevně nekoresponduje s „uličkou“. To ostatně připustila i sama žalobkyně v průběhu řízení, když uvedla, že zídka je ve skutečnosti postavena „hlouběji“ do pozemku žalovaných, než je onen jeden metr od zdi jejího domu. Za těchto okolností nemohla být žalobkyně podle odvolacího soudu „se zřetelem ke všem okolnostem“ v omluvitelném omylu, že je vlastnicí sporného pozemku v rozsahu ohraničeném touto zídkou. Uvedl také, že žalobkyně „si toho byla zřejmě vědoma“, a proto se nedomáhala vydržení celé části pozemku až k betonové zídce, nýbrž pouze části, která byla zaměřena v geometrickém plánu [tituly před jménem] [jméno FO] č. [hodnota] jako „ulička“. Ve vztahu k vydržení pouze této části pozemku uzavřel, že nebyla (část pozemku) ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu nezaměnitelným způsobem reálně vymezena podle přírodou či člověkem vytvořených trvalých útvarů, a proto se nejednalo o část pozemku, která by byla způsobilá k uchopení se držby a vydržení. Již jen z těchto důvodů nemohlo dojít k vydržení vlastnického práva k části pozemku označeného nově jako parc. č. [Anonymizováno]. Poukázal přitom na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 837/98, a sp. zn. 22 Cdo 96/2000.

11. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2023, č. j. 22 Cdo 578/2022-229 rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud považoval rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné toliko potud, že žalobkyně se nemohla v roce 1997 ujmout oprávněné držby sporného pozemku v rozsahu ohraničeném zídkou postavenou v témže roce, neboť co do tvaru a vzdálenosti od domu žalobkyně zídka zcela zjevně nekoresponduje s „uličkou“, tak jak byla vyznačena geometrickým plánem [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 14. 12. 1992. Tento závěr vyslovil odvolací soud ve vztahu k úvaze soudu prvního stupně, že žalobkyně vydržela vlastnické právo v celém jí užívaném rozsahu vymezeném zídkou a dřevěným laťkovým plotem. Nejvyšší soud však zdůraznil, že nelze pominout, že žalobkyně se v takovém rozsahu vydržení vlastnického práva nedomáhala. Sporný pozemek vymezený geometrickým plánem [tituly před jménem] [jméno FO] č. [hodnota] ze dne 29. 3. 2017 jako parc. č. [Anonymizováno], totiž onu betonovou zídku ani dřevěný laťkový plot nekopíruje. Ve vztahu k vydržení pouze této části pozemku odvolací soud uzavřel, že nebyla ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu nezaměnitelným způsobem reálně vymezena podle přírodou či člověkem vytvořených trvalých útvarů, a tudíž se nejednalo o část pozemku, která by byla způsobilá k uchopení se držby a vydržení. Takovou úvahu však již Nejvyšší soud jako zjevně přiměřenou neshledal, resp. konstatoval, že takový striktní závěr z žádného rozhodnutí Nejvyššího soudu dovodit nelze. Každý případ je totiž ojedinělý a vyžaduje individuální posouzení.

12. Podle názoru dovolacího soudu je v posuzované věci nutné zohlednit následující okolnosti: součástí darovací smlouvy uzavřené mezi žalobkyní s jejími právními předchůdci dne 3. 5. 1993 byl geometrický plán [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 14. 12. 1992, ve kterém byla zakreslena „ulička“ mající tvar úzkého vodorovného pruhu kolem domu č. p. [Anonymizováno]; tento průchod tam byl i v době, kdy místo rodinného domu žalobkyně stála hospodářská budova s garáží; žalobkyně byla utvrzena svými právními předchůdci (rodiči) o tom, že od zdi svého domu může užívat ještě zhruba jeden metr; mezi pozemky původně nebylo žádné oplocení, uličku sloužící k průchodu všichni vlastníci okolních nemovitostí respektovali, vztahy mezi nimi byly dobré; ohledně pozdější stavby zídky ani dřevěného oplocení nikdo ničeho nenamítal. Ve prospěch oprávněnosti držby žalobkyně tedy svědčí, že v době uchopení se držby disponovala listinou, z níž zcela zřetelně vyplývalo, že je kolem domu č. p. [Anonymizováno] zakreslená část pozemku mající tvar úzkého vodorovného pruhu (ulička). Na jejím základě nabyla přesvědčení, že má kolem svého domu volný průchod v rozsahu přibližně 1 metr od zdi svého domu, o čemž byla utvrzována i svými právními předchůdci. K její dobré víře přispěla i skutečnost, že průchod kolem domu nebyl nikým sporován, byl zde odjakživa, v době kdy pozemky nebyly ještě oplocené, i později. Pokud postavila v roce 1997 s manželem betonovou zídku a žalovaní v roce 2003 laťkový plot mimo hranice svých pozemků, ale stále přitom respektovali volný průchod kolem domu, nemohla ani tato okolnost vyloučit její dobrou víru o tom, že jí patří část pozemku ve vlastnictví žalovaných představující onu „uličku“ kolem jejího domu. Její dobrou víru nevylučuje v tomto případě ani okolnost, že v terénu nebyla tato část pozemku reálně vymezena podle přírodou či člověkem vytvořených trvalých útvarů, neboť žalobkyně se mohla stále domnívat, že vlastnická hranice vede zhruba jeden metr od zdi jejího domu. Jelikož odvolací soud tyto skutečnosti při posouzení otázky dobré víry žalobkyně nezohlednil, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud z tohoto důvodu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

13. Žalobkyně následně vzala žalobu zčásti zpět ohledně určení vlastnického práva k části pozemku parc. č. [Anonymizováno] o výměře 5 m2 (jednak části pozemku za betonovou zídkou a jednak části pozemku zastavěného kůlnou žalovaných – poznámka odvolacího soudu) a domáhala se nadále určení, že je vlastníkem („toliko“) části pozemku o výměře 10 m2 oddělené od parcely č. [Anonymizováno] zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa] u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, katastrální pracoviště [adresa], a označené jako nově vzniklá parcela č. [Anonymizováno] dle geometrického plánu ze dne 1. 11. 2024 č. [hodnota] (dále též jen „GP 2“).

14. Žalovaní předně souhlasili s částečným zpětvzetí žaloby a poukázali opětovně na to, že žalobkyně nemohla vydržet vlastnické právo k celé části jejich pozemku oddělené geometrickým plánem ze dne 29. 3. 2017 (dále též jen „GP 1“), protože lomový bod 2 nově vzniklé parcely č. [Anonymizováno] se nachází až za betonovou zídkou a další část této nově vzniklé parcely prochází historicky kůlnou žalovaných. Obě tyto části pozemku žalovaných nemohla žalobkyně objektivně užívat (fakticky ovládat), proto zde nejsou naplněny předpoklady pro vznik držby a vydržení v rozsahu stanoveném tímto geometrickým plánem. Žalovaní rovněž upozornili na rozpory v tvrzeních žalobkyně, která u odvolacího jednání dne 7. 11. 2023 uvedla, že tzv. jihovýchodní hranice vyznačená v GP 1 odpovídá původní poloze dřevěného plotu postaveného žalovaným v roce 2003, zatímco v řízení před okresním soudem uváděla, že se nedomáhá vydržení celé části pozemku až k plotu, ale jen toho, co bylo zaměřeno v GP 1. Odvolací soud podle názoru žalovaných „svou direktivní autoritativní činností zasáhl do kontradiktornosti řízení a překročil meze zásady projednací“, a to zejména tím, že nad rámec důkazních návrhů účastníků zadal zpracování nového geometrického plánu na podkladě místního šetření. Soud ve sporném řízení není oprávněn vyhledávat za účastníka řízení důkazy svědčící v jeho prospěch a upřednostňovat tak jednu ze stran. Za výsledek řízení nese procesní odpovědnost účastník řízení, neoznačí-li potřebné důkazy k prokázání svých tvrzení, nese následky toho, že soud v souladu s ustanovením § 120 odst. 2 o. s. ř. vychází ze skutkového stavu zjištěného na základě důkazů, které byly provedeny. Nenavrhla-li žalobkyně důkaz v podobě nového geometrického plánu, neměl ho zadávat ani odvolací soud, a naopak měl žalobu z tohoto důvodu zamítnout. K vypracování GP 2 nadto došlo až po koncentraci řízení. Soud nemůže obecně přiznat více, než co vyplývá ze skutkových tvrzení žalobce. V daném případě samotná žalobkyně potvrdila, že jí bylo při nabytí vlastnictví řečeno, že od zdi domu může užívat ještě jeden metr, přičemž GP 1 i GP 2 tuto hranici jednoznačně přesahují. Pouze do vzdálenosti 1 m od zdi domu by bylo možno za určitých okolností připustit, že žalobkyně byla v dobré víře. Další okruh námitek žalovaných se týkal skutečnosti, že od počátku řízení konzistentně tvrdili, že dřevěný laťkový plot nebyl vystavěn na domnělých hranicích mezi oběma sousedními pozemky, nýbrž žalovaní jej umístili s vědomím žalobkyně za účelem zajištění přístupu k němu při údržbě a opravách s odstupem cca 1 metr od společné hranice pozemků parc. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] (nyní parc. č. [Anonymizováno] – poznámka odvolacího soudu). Pro případ, že by odvolací soud v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby žalobě vyhověl, žalovaní navrhovali moderaci náhrady nákladů řízení ve smyslu ust. § 150 o.s.ř., a to s ohledem „na překvapivý zásah Nejvyššího soudu“.

15. Jelikož žalobkyně za odvolacího řízení vzala žalobu zčásti zpět se souhlasem žalovaných, krajský soud jako soud odvolací podle ustanovení § 222a odst. 1 o. s. ř. v rozsahu zpětvzetí žaloby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení o určení, že žalobkyně je vlastníkem části pozemku o výměře 5 m2 oddělené od parcely č. [Anonymizováno] zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa] u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, katastrální pracoviště [adresa], a označené jako nově vzniklá parcela č. [Anonymizováno] dle geometrického plánu ze dne 29. 3. 2017 č. [hodnota], zastavil.

16. Odvolací soud vázán právním názorem vysloveným ve shora uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.), přezkoumal opětovně rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající napadené části, včetně řízení předcházející jeho vydání (podle pravidel uvedených v § 206, § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaných není důvodné.

17. Odvolací soud předně neshledal důvod odchýlit se od závěrů vyslovených v předcházejícím rozsudku ze dne 15. 9. 2021, č. j. 16 Co 151/2021-199 o nedůvodnosti námitek žalovaných, které se týkaly podjatosti samosoudkyně [tituly před jménem] [jméno FO] a pochybení soudu prvního stupně při postupu podle § 15b o. s. ř.

18. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Skutková zjištění popsaná v bodech 6 až 41 a shrnutá v bodech 54 až 61 napadeného rozsudku, resp. v bodě 3 tohoto rozhodnutí, proto odvolací soud jako správná a úplná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje. Odvolací soud shledal důvodnou námitku žalovaných, že soud prvního stupně pochybil, pokud zahájil jednání dne 8. 2. 2021 v nepřítomnosti žalovaných a jejich zástupce, který se telefonicky omluvil za zpoždění z důvodu dopravních komplikací způsobených sněžením. Zopakoval proto výslechy svědků [jméno FO] a [jméno FO], nicméně dospěl k závěru, že shora uvedené skutkové závěry soudu prvního stupně jsou správné a odpovídají provedeným důkazům. Oba svědci vypovídali shodně jako před okresním soudem, proto obstojí hodnocení těchto důkazů prvostupňovým soudem. Tvrzení žalovaných, že dřevěný laťkový plot byl vystavěn až v roce 2013 nebo 2014, a to nikoli na domnělých hranicích mezi oběma sousedními pozemky, nýbrž s vědomím žalobkyně přibližně jeden metr od společné hranice pozemků parc. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] (nyní parc. č. [Anonymizováno]), tudíž bylo vyvráceno. Soud prvního stupně se náležitým způsobem vypořádal i s hodnocením výpovědi svědkyně [jméno FO], jak vyplývá z bodu 50 odůvodnění napadeného rozsudku. Ve shodě s okresním soudem považuje odvolací soud za nadbytečné návrhy žalovaných na výslech svědků [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], protože pro posouzení projednávané věci není významná otázka hranice původních pozemků parc. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] podle měření ze dne 8. 2. 1958. Provedení důkazu obsahem připojeného spisu sp. zn. 22 C 99/2016 neodporuje ustanovení § 120 odst. 2 věty první o. s. ř., neboť žalovaní již v prvotním vyjádření k žalobě ze dne 24. 10. 2017 uvedli, že o existenci geometrického plánu [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 14. 12. 1992 se měli dozvědět až v průběhu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 22 C 99/2016. Nadto zjištění, které soud prvního stupně z tohoto připojeného spisu učinil – že žalovaný 1 v tomto řízení tvrdil, že sousední pozemky parc. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] byly užívány bez plotu mezi nimi asi do roku 2005, zatímco v nyní posuzované věci naopak (účelově) tvrdil, že tento plot byl postaven až v roce 2013 – není vůbec podstatné a rozhodné, protože hranice mezi těmito pozemky není předmětem tohoto řízení.

19. Za účelem prověření skutkových zjištění odvolací soud zopakoval rovněž výslech svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO], přičemž zjistil, že sporný pozemek parc. č. [Anonymizováno] v GP 1 svědkyně vytyčila „kompilací“ dostupných údajů z geometrického plánu [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 14. 12. 1992 a geometrického plánu z roku 1958, z něhož vycházel [tituly před jménem] [jméno FO], a to způsobem, který podrobně popsala ve své výpovědi. Přesný popis tohoto postupu není pro posouzení věci významný. Za podstatné pokládal odvolací soud pouze to, že tento nově vytvořený pozemek (resp. jeho lomové body) neodpovídal žádnému faktickému stavu v terénu, resp. nekopíroval žádné přírodní či uměle vytvořené rozhrady mezi sousedními pozemky účastníků.

20. Odvolací soud posoudil jako důvodnou odvolací námitku žalovaných, že žalobkyně nemohla vydržet vlastnické právo k celé části jejich pozemku oddělené GP 1, protože lomový bod 2 nově vzniklé parcely č. [Anonymizováno] se nachází až za betonovou zídkou a další část této nově vzniklé parcely prochází historicky kůlnou žalovaných, což si ověřil šetřením (ohledáním) na místě samém dne 18. 6. 2024. Obě tyto části sporného pozemku parc. č. [Anonymizováno] nemohla žalobkyně objektivně užívat (fakticky ovládat), proto nebyly naplněny předpoklady pro vznik držby a vydržení podle § 129 odst. 1, § 130 odst. 1 a § 134 odst. 1 obč. zák. v rozsahu stanoveném GP 1. Odvolací soud s tímto („předběžným“) závěrem seznámil účastníky v průběhu ohledání na místě samém, které nařídil za tím účelem, aby zmiňované dvě části sporného pozemku byly odděleny GP 2, což se stalo, přičemž tato zbylá část sporného pozemku o výměře 10 m2 byla označena jako nově vzniklá parcela č. [Anonymizováno]. Žalobkyně poté u dalšího odvolacího jednání dne 11. 12. 2024 vzala žalobu ohledně určení vlastnického práva k části pozemku parc. č. [Anonymizováno] o výměře 5 m2 zčásti zpět, proto se odvolací soud nadále zabýval jen vydržením části sporného pozemku o výměře 10 m2 označené jako nově vzniklá parcela č. [Anonymizováno]. Vypracováním GP 2 nedošlo k porušení zásad sporného řízení (včetně zásady projednací, zásady rovnosti účastníků ani koncentrace řízení). Nejedná se o žádné vyhledávání důkazů ve prospěch jedné ze stran, nýbrž na základě právního posouzení zjištěného skutkového stavu považoval odvolací soud žalobu za důvodnou toliko zčásti, tudíž pro účely řádné specifikace výroku rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání bylo třeba vypracovat nový geometrický plán.

21. Protože k vydržení vlastnického práva mělo dojít v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), posoudil odvolací soud věc podle tohoto zákona (srov. § 3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012, občanský zákoník).

22. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připouští vydržení vlastnického práva k části sousedního pozemku v situaci, ve které se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5962/2017). Rozhodnými pro posouzení objektivní dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku. Okolnosti se budou vztahovat k tomu, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry bude hrát především otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 81/2017, či ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1119/2020), otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 22 Cdo 496/2004 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 101)], existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry nabytého pozemku k pozemku, resp. pozemkům skutečně drženým [judikatura toleruje podle okolností případu i překročení ve výši až do 50 % výměry nabytého pozemku, výjimečně i více (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2941/2000)], jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2451/2011). Dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více než 30 let, nasvědčuje dobré víře držitele, protože při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011).

23. Odvolací soud, vázán pokynem dovolacího soudu, dospěl k závěru, že v posuzované věci je především nutné zohlednit následující okolnosti: součástí darovací smlouvy uzavřené mezi žalobkyní s jejími právními předchůdci dne 3. 5. 1993 byl geometrický plán [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 14. 12. 1992, ve kterém byla zakreslena „ulička“ mající tvar úzkého vodorovného pruhu kolem domu č. p. [Anonymizováno]; tento průchod tam byl i v době, kdy místo rodinného domu žalobkyně stála hospodářská budova s garáží; žalobkyně byla utvrzena svými právními předchůdci (rodiči) o tom, že od zdi svého domu může užívat ještě zhruba jeden metr; mezi pozemky původně nebylo žádné oplocení, uličku sloužící k průchodu všichni vlastníci okolních nemovitostí respektovali, vztahy mezi nimi byly dobré; ohledně pozdější stavby zídky ani dřevěného oplocení nikdo ničeho nenamítal. Ve prospěch oprávněnosti držby žalobkyně tedy svědčí, že v době uchopení se držby disponovala listinou, z níž zcela zřetelně vyplývalo, že je kolem domu č. p. [Anonymizováno] zakreslená část pozemku mající tvar úzkého vodorovného pruhu (ulička). Na jejím základě nabyla přesvědčení, že má kolem svého domu volný průchod v rozsahu přibližně 1 metr od zdi svého domu, o čemž byla utvrzována i svými právními předchůdci. K její dobré víře přispěla i skutečnost, že průchod kolem domu nebyl nikým sporován, byl zde odjakživa, v době kdy pozemky nebyly ještě oplocené, i později. Pokud postavila v roce 1997 s manželem betonovou zídku a žalovaní v roce 2003 laťkový plot mimo hranice svých pozemků, ale stále přitom respektovali volný průchod kolem domu, nemohla ani tato okolnost vyloučit její dobrou víru o tom, že jí patří část pozemku ve vlastnictví žalovaných představující onu „uličku“ kolem jejího domu. Její dobrou víru nevylučuje v tomto případě ani okolnost, že v terénu nebyla tato část pozemku reálně vymezena podle přírodou či člověkem vytvořených trvalých útvarů, neboť žalobkyně se mohla stále domnívat, že vlastnická hranice vede zhruba jeden metr od zdi jejího domu.

24. Kromě výše uvedených okolností odvolací soud přihlédl k tomu, že první část sporného pozemku parc. č. [Anonymizováno] – mající tvar úzkého vodorovného pruhu kolem domu žalobkyně ohraničeného betonovou zídkou (lomové body 1 a 2) – nepřesahuje svojí šířkou hranici jednoho metru od zdi jejího domu. Druhá část sporného pozemku parc. č. [Anonymizováno] – mající rovněž tvar úzkého vodorovného pruhu, který navazuje na první část v lomovém bodě [Anonymizováno] kolmo (ve směru pravého úhlu) a který je ohraničený stavbou kůlny (lomové body 3 a 4) – přibližně sleduje, nicméně nepřesahuje „hranici“ původního umístění dřevěného laťkového plotu v období od roku 2003 do října 2015, jak vyplývá jednoznačně z porovnání fotodokumentace původního stavu do roku 2015 předložené žalobci na č. l. 28 až 30 spisu a fotodokumentace pořízené při ohledání na místě samém dne 18. 6. 2024. Na rozdíl od žalovaných proto odvolací soud neshledal žádný podstatný rozpor v tvrzeních žalobkyně ohledně hranic této druhé části sporného pozemku. Naopak je třeba zohlednit, že vybudováním dřevěného laťkového plotu žalovaným 1) na jím určeném místě v roce 2003 se žalobkyně s přihlédnutím ke všem okolnostem (zejména k tomu, že žalovaní až do roku 2015 ničeho nenamítali a nebránili jí v užívání této části pozemku) mohla oprávněně domnívat, že vlastnická hranice v návaznosti na onu „uličku“ kolem jejího domu prochází tímto plotem. Odvolací soud při opětovném přezkumu dospěl k závěru, že žalobkyně sporný pozemek minimálně v rozsahu odděleném a označeném GP 2 jako nově vzniklá parcela č. [Anonymizováno] užívala v dobré víře jako součást pozemků parc. č. st. [Anonymizováno] a parc. č. [Anonymizováno] (nyní parc. č. [Anonymizováno]) – jako součást dvora a jako tzv. „uličku“, a to nejpozději od roku 2003. K zániku její dobré víry došlo v srpnu 2015, kdy u ní vyvstaly pochybnosti o skutečné hranici. Oprávněná držba samotné žalobkyně tedy trvala nepřetržitě déle než 10 let, což podle § 134 odst. 1 obč. zák. postačuje k vydržení vlastnického práva.

25. Odvolací soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek soudu prvního stupně po zohlednění částečného zpětvzetí žaloby ve zbývající napadené části výroku I změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastníkem části pozemku o výměře 10 m2 oddělené od parcely č. [Anonymizováno] zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa] u [právnická osoba] pro [Anonymizováno] kraj, katastrální pracoviště [adresa], a označené jako nově vzniklá parcela č. [Anonymizováno] dle geometrického plánu ze dne 1. 11. 2024 č. [hodnota]-[Anonymizováno], který je nedílnou součástí rozsudku. Ke změně prvostupňového rozsudku přistoupil z formálních důvodů (specifikace vydrženého pozemku prostřednictvím nového geometrického plánu jako technického podkladu pro vyhotovení rozhodnutí soudu ve smyslu § 79 vyhlášky č. 357/2013 Sb.), byť z materiálního hlediska má rozhodnutí odvolacího soudu v této části charakter potvrzujícího rozhodnutí.

26. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je odůvodněno ust. § 224 odst. 1 a odst. 2 a § 243g odst. 1 věty druhé o. s. ř. za použití § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř.

27. Ve věci samé měla převážný procesní úspěch žalobkyně, neboť žalobě bylo vyhověno v rozsahu dvou třetin (žalobkyně se domáhala určení vlastnictví k části pozemku žalovaných o výměře 15 m2 a se svým požadavkem uspěla co do 10 m2). Naopak řízení o určení vlastnictví k části pozemku o výměře 5 m2 bylo zastaveno z důvodu částečného zpětvzetí žaloby, přičemž z procesního hlediska zavinila toto zastavení řízení žalobkyně. Pro účely náhrady nákladů řízení je tak třeba vycházet z tohoto, že žalobkyně neměla ve věci úspěch z jedné třetiny. Žalobkyně proto má vůči žalovaným právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu jedné třetiny všech účelně vynaložených nákladů řízení před soudy všech stupňů. Odvolací soud má za to, že v projednávané věci se nejedná o výjimečný případ a že zde nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř. pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni. Žalovanými zmiňované okolnosti případu za takové důvody nelze považovat, neboť posuzovaný případ se v tomto směru nikterak významně neliší od jiných obdobných vlastnických sporů. Obdobně to platí i o „překvapivosti“ rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání žalobkyně z pohledu žalovaných. Odvolací soud po zvážení všech relevantních okolností pokládá za spravedlivé, aby žalobkyně obdržela náhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení.

28. V řízení před soudem prvního stupně vznikly žalobkyni náklady ve výši 70 895 Kč, odvolací soud ohledně specifikace těchto nákladů pro stručnost odkazuje na body 73 až 76 odůvodnění napadeného rozsudku.

29. V předcházejícím odvolacím řízení činily náklady řízení žalobkyně 10 038 Kč a sestávaly z odměny za 2 úkony právní služby (sepis vyjádření odvolání a účast u jednání dne 15. 9. 2021) po 3 100 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu, dvou režijních paušálů po 300 Kč, náhrady za ztrátu času v rozsahu 6 půlhodin po 100 Kč a náhrady cestovních výdajů ve výši 896 Kč (za cestu k jednání před odvolacím soudem dne 15. 9. 2021 osobním motorovým vozidlem o průměrné spotřebě 7,2 l benzinu Natural 95 na 100 km, cena paliva 27,80 Kč/l, sazba základní náhrady za 1 km jízdy 4,40 Kč, ujeto z [adresa] do [adresa] a zpět [Anonymizováno] km), celkem [hodnota] Kč. Tuto částku je třeba zvýšit podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. o náhradu za 21 % DPH ve výši 1 742 Kč.

30. Náklady řízení žalobkyně v dovolacím řízení spočívaly v odměně za jeden úkon právní služby (sepis dovolání) ve výši 3 000 Kč, režijním paušálu 300 Kč, náhradě 21 % DPH ve výši 714 Kč a v zaplaceném soudním poplatku za dovolání ve výši 14 000 Kč, celkem 18 114 Kč. Odvolací soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů za další požadovaný úkon právní služby, a to za převzetí zastupování včetně porady s klientkou, protože podle ustálené soudní praxe odměna za převzetí zastoupení ve věci dovolání nenáleží tehdy, jestliže účastníka v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku zastupuje týž zástupce, který jej zastupoval v odvolacím řízení, případně již v řízení před soudem prvního stupně. Nepřistoupil rovněž ke zvýšení odměny za sepis dovolání na trojnásobek podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu. Odůvodnění požadavku na zvýšení odměny obecným konstatováním o časové náročnosti totiž považuje odvolací soud za zcela nedostatečné.

31. Konečně za toto odvolací řízení přísluší žalobkyni náhrada následujících nákladů řízení: odměna za 4 úkony právní služby (účast u odvolacího jednání ve dnech 7. 11. 2023, 21. 3. 2024 a 11. 12. 2024 a účast na místním šetření dne 18. 6. 2024) po 3 100 Kč, čtyři režijní paušály po 300 Kč, náhrada za ztrátu času v rozsahu 18 půlhodin po 100 Kč a náhrada cestovních výdajů ve výši 3 481 Kč (za cesty ke třem jednáním před odvolacím soudem osobním motorovým vozidlem o průměrné spotřebě 7,2 l benzinu Natural 95 na 100 km, cena paliva v roce 2023 41,20 Kč/l a v roce 2024 38,20 Kč, sazba základní náhrady za 1 km jízdy v roce 2023 5,20 Kč a v roce 2024 5,60 Kč, ujeto z [adresa] do [adresa] a zpět ke každému jednání [Anonymizováno] km), celkem 18 881 Kč. Tuto částku je třeba zvýšit podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. o náhradu za 21 % DPH ve výši 3 965 Kč, tj. včetně DPH 22 846 Kč.

32. Odvolací soud proto zavázal žalované 1 a 2 zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 40 631 Kč (jedna třetina z celkové částky 121 893 Kč).

33. V odvolacím řízení vznikly státu náklady řízení ve výši 7 000 Kč za vypracování geometrického plánu. Podle výsledků řízení odvolací soud v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř. uložil povinnost zaplatit státu jednu třetinu těchto nákladů řízení žalobkyni (2 333,33 Kč) a žalovaným 1 a 2 společně a nerozdílně dvě třetiny (4 666,66 Kč).