16 Co 152/2025 - 215

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o určení existence pracovního poměru a o 104 114 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 23. dubna 2025, č. j. 38 C 161/2023-190, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I, II a IV potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III mění tak, žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 84 646 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokátky], advokátky se sídlem [adresa].

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 22 849,73 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokátky], advokátky se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Bruntále dne 26. 9. 2023 se žalobkyně domáhala určení existence pracovního poměru a zaplacení částky 104 114 Kč čisté mzdy s úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že pracovala pro žalovanou jako administrativní pracovnice s dohodnutou týdenní pracovní dobou 40 hod., s dnem nástupu do práce 16. 2. 2022 a místem výkonu práce [adresa] ze svého domova na svém počítači, kde měla instalován účetní program. Z dopisu od své zdravotní pojišťovny zjistila, že za ni není hrazeno od 1. 11. 2022 zdravotní pojištění a dotazem na svého zaměstnavatele se dozvěděla, že žalovaná změnila její pracovní smlouvu na dohodu o provedení práce. Po jednáních mezi účastníky pak žalovaná přihlásila žalobkyni k účasti na zdravotním a sociálním pojištění od 10. 10. 2022 do 28. 2. 2023, kdy dále žalovaná uvedla, že došlo po vzájemné dohodě k ukončení pracovního poměru. Žalobkyně však žádnou dohodu o skončení pracovního poměru nepodepsala a ani jí taková nebyla předložena, nepodepsala ani žádnou pracovní smlouvu či dohodu o provedení práce. Žalobkyně má za to, že pracovní poměr vznikl dne 16. 2. 2022 s pracovní dobou 40 hod. týdně a nebyl žádným zákonným způsobem ukončen. Žalobkyně má za to, že má naléhavý právní zájem na určení, že pracovní poměr mezi ní a žalovanou jako zaměstnavatelem trvá, neboť toto nemá vliv jen na poskytnutí mzdy, ale také právě na úhrady zdravotního a sociálního pojištění a na výplatu nemocenského a další. Dále pak žalobkyně uvedla, že jí byla vyplácena mzda měsíčně v hotovosti, poslední mzda jí pak byla vyplacena na účet. V únoru 2022 jí bylo vyplaceno 8 000 Kč, v období od března 2022 do února 2023 jí bylo vypláceno vždy po 10 000 Kč. Žalobkyně se domnívá, že má podle zákonné úpravy nárok na mzdu ve výši minimální mzdy, respektive zaručené mzdy, kdy tato pro rok 2022 a rok 2023 činí pro druhou skupinu částku 17 900 Kč. Žalobkyně obdržela od žalované čistou mzdu za rok 2022 108 000 Kč, za rok 2023 pak 20 000 Kč. Žalobkyně má však nárok na částku 138 629 Kč za rok 2022 a za rok 2023 včetně července 2023 na částku 89 001 Kč. Dále náhradu za nemocenskou ve výši 4 484 Kč. Rozdíl mezi vyplacenou mzdou a mzdou dle platné právní úpravy pak činí 104 114 Kč.

2. Žalovaná nárok neuznala, nejprve uvedla, že žalobkyně pracovala jen na částečný úvazek, když nebylo potřebné, aby administrativní práce vykonávala na plný úvazek, takže jí byl postupně plný úvazek ze 40 hodin týdně zkrácen od 16. 2. 2022 do 31. 8. 2022 na 20 hodin týdně a následně od 1. 9. 2022 do 28. 2. 2023 na 10 hodin týdně distanční formou home office z bytu žalobkyně za použití počítače žalobkyně, na kterém byl nainstalován licencovaný program žalované [Anonymizováno] s přístupovými kódy. Žalovaná podle dohody se žalobkyní připravila pracovní smlouvy na zkrácený úvazek 20 hodin za dohodnutou hrubou mzdu 16 200 Kč měsíčně a posléze pracovní smlouvu na zkrácený pracovní úvazek 10 hodin týdně za dohodnutou hrubou mzdu 8 100 Kč měsíčně, ale žalobkyně přes upomínky tyto příslušné smlouvy nikdy neuzavřela. Následně žalovaná zpochybňovala vznik pracovního poměru mezi účastníky s tím, že mezi účastníky nebyla podepsaná písemná pracovní smlouva, dále uvedla, že žalobkyně nejednala ústně s žalovanou, když veškeré záležitosti řešila s [jméno FO], proto nemohla uzavřít s žalovanou pracovní smlouvu ústní formou. Pracovní poměr nebyl sjednán ani konkludentně, podle žalované se jednalo pouze o tzv. faktický pracovní poměr. Tento trval do 24. 2. 2023, kdy žalobkyně vystavila poslední fakturu a následně od té doby žalobkyně svévolně jednostranně přestala práci fakticky pro žalovanou vykonávat a tímto dnem tedy fakticky pracovní poměr skončil. Nemá tedy nárok na úhradu mzdových nároků. Dále pak žalovaná namítala, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení, že pracovní poměr trvá, neboť tato případná existence pracovního poměru se řeší v rámci uplatněných nároků na mzdové nároky jako otázka předběžná.

3. Okresní soud v Bruntále jako soud prvního stupně rozsudkem identifikovaným v záhlaví určil, že pracovní poměr mezi žalovanou jako zaměstnavatelem a žalobkyní jako zaměstnancem trvá (výrok I.), zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni 104 114 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 104 114 Kč od 26. 9. 2023 do zaplacení (výrok II.), zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 65 891 Kč (výrok III.) a zavázal žalovanou zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Bruntále náklady státu ve výši 288 Kč (výrok IV.). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že v souladu s § 80 občanského soudního řádu má žalobkyně na určení naléhavý právní zájem. Určení, že pracovní poměr mezi účastníky nadále trvá, má vliv jak na placení zákonných odvodů, tedy zdravotního a sociálního pojištění, i pro důchodové pojištění žalobkyně, i pro případné další nároky, kterých se žalobkyně doposud nedomáhala. Okresní soud dospěl k závěru, že mezi účastníky vznikl pracovní poměr na základě pracovní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 16. 2. 2022, ačkoliv podpis na této pracovní smlouvě není podpisem žalobkyně, byla to žalovaná jako zaměstnavatel, která tuto smlouvu předkládala úřadu práce z důvodu předchozí evidence žalobkyně u úřadu práce a která takto písemně zachytila dohodu účastníků o druhu práce, který bude žalobkyně pro žalovanou vykonávat, o rozsahu této práce, o místu výkonu práce i o dnu nástupu do práce. Skutečnost, že nebyla dodržena písemná forma z důvodu nedostatku podpisu žalobkyně, byla způsobena žalovanou a okresní soud poukázal na § 20 zákoníku práce, kdy má za to, že žalovaná se nemůže dovolávat neplatnosti této pracovní smlouvy z důvodu nedostatku formy, neboť mezi účastníky bylo jednoznačně prokázáno, že již bylo započato s plněním, tedy, že jak žalobkyně vykonávala pro žalovanou sjednanou práci, tak žalovaná jako zaměstnavatel ji práci v tomto rozsahu přidělovala a odměňovala ji za ni. Mezi účastníky tak vznikl řádný pracovní poměr, na základě kterého v týdenní době 40 hodin žalobkyně vykonávala pro žalovanou práci určenou jako administrativní práce a smlouva byla uzavřena s dnem nástupu do práce 16. 2. 2022 s místem výkonu práce [adresa], a to na dobu určitou do 31. 12. 2022. Žalobkyně pro žalovanou pracovala i po uplynutí sjednané doby, kdy 24. 2. 2023 měla vydat poslední fakturu, a to na základě pokynů, které ji zaměstnavatel musel udílet s plným vědomím, tedy její pracovní poměr na dobu určitou se změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou. Dále okresní soud uvedl, že v průběhu řízení nevyšlo najevo, že by pracovní poměr mezi účastníky byl ukončen, když skončení pracovního poměru uplynutím doby, jak bylo výše uvedeno, nepřichází v úvahu, neboť žalobkyně vykonávala práci i po uplynutí sjednané doby trvání pracovního poměru, a to s vědomím a souhlasem žalované jako zaměstnavatele. Zákoník práce pak podle § 48 uvádí způsoby, jak může být pracovní poměr rozvázán, a to dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době a také uplynutím sjednané doby. Ani jeden z účastníků netvrdil, že by došlo k ukončení pracovního poměru výše uvedenými způsoby a za této situace tedy okresní soud dospěl k závěru, že pracovní poměr mezi účastníky nadále trvá. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně vykonávala práci pro žalovanou jako účetní, kdy na základě objednávek vystavovala faktury, a to až do 24. 2. 2023, kdy vystavila poslední fakturu. Z výpovědí slyšených svědků nebylo prokázáno, že by to byla žalobkyně, která by svévolně ukončila výkon práce pro žalovanou. Svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] uvedla, že žalobkyně přestala v druhé dekádě února 2023 komunikovat a ona to brala tak, že byla rozvázána i jejich spolupráce. Také uvedla, že žalobkyně nechtěla zálohu z počítače svědkyni předat, říkala, že měla počítač v opravě, že nefunguje. Z této výpovědi však nelze zjistit, že by svědkyně byla přítomna nějakému ukončení spolupráce ze strany žalobkyně či ze strany žalované, kdy svědkyně se domnívala, že došlo k ukončení spolupráce, protože žalobkyně přestala s ní komunikovat. Nicméně nic konkrétního o konkrétních důvodech nebo způsobech ukončení spolupráce svědkyně neuvedla, nevěděla. Pokud jde o další slyšené svědky, kteří byli vyslýcháni, ať už se jednalo o svědkyni [jméno FO], [jméno FO] či [právnická osoba] nebo [jméno FO], tak všichni tito slyšení svědci shodně uvedli, že původně objednávky činili telefonicky u žalobkyně, později jim bylo sděleno nové telefonní číslo [tel. číslo] objednávky činili u paní [jméno FO]. Pouze svědek [jméno FO] si byl jistý, že změnu, tedy ukončení spolupráce, mu telefonicky sdělila žalobkyně. Nicméně z provedeného dokazování nevyplynulo a nebylo prokázáno, že by žalobkyně svévolně přestala pro žalovanou vykonávat práci. V tomto směru okresní soud poukázal na § 38 odstavec 1 zákoníku práce. Tím, že došlo ke změně osoby, která brala objednávky od jednotlivých odběratelů a také tím, že žalobkyni přestaly být přeposílány objednávky od [právnická osoba], [právnická osoba]., přestala žalovaná jako zaměstnavatel žalobkyni přidělovat práci a žalobkyně neměla možnost tuto práci konat s tím, že výpovědí svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] bylo pak prokázáno, že ke konci března roku 2023 byl žalobkyni odebrán účetní program z jejího počítače a zůstala tak i bez prostředků, jak práci pro žalovanou konat. Za této situace dospěl okresní soud k závěru, že žalovaná porušila svou základní povinnost jako zaměstnavatel, a to přidělovat žalobkyni práci. Současně bylo prokázáno, že žalovaná žádným způsobem žalobkyni o výkon práce neupomínala, nedožadovala se po ní žádné práce, naopak zůstala nečinná a práci žalobkyni nepřidělovala. Podle ustálené judikatury není povinností zaměstnance dožadovat se přidělování práce. Pokud jde o výši mzdy, která přísluší žalobkyni za odvedenou práci, pak žalobkyně vykonávala pro žalovanou administrativní práce, které se rovnaly účetnictví, kdy na základě přijatých objednávek vydávala faktury a v souladu s nařízením vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě a o nejnižší úrovni zaručené mzdy, náležela žalobkyni nejnižší úroveň zaručené mzdy ve druhém stupni prací ve výši 17 900 Kč za měsíc, a to jak pro rok 2022, tak i od 1. 1. 2023. Žalobkyně pak uvedla, že jí mzda nebyla vyplácena ve výši, na kterou měla nárok, ale že jí bylo vypláceno méně, a to pouze 10 000 Kč měsíčně. Žalobkyně nastoupila do zaměstnání dne 16. 2. 2022, za měsíc únor 2022 odpracovala 9 dní, při zaručené hrubé mzdě 17 900 Kč činí tato mzda za 9 dní 8 055 Kč a dále měla nárok na stejnou mzdu po dobu dalších 10 měsíců po 17 900 Kč měsíčně tzv. hrubého, tedy celková mzda za rok 2022 činila 187 055 Kč tzv. hrubého. Pokud jde o čistou mzdu, pak žalobkyni v měsících březnu až prosinci 2022 v těchto 10 měsících náležela čistá mzda ve výši 15 815 Kč a za únor 2022 čistá mzda 6 069 Kč. Celkem to tedy v roce 2022 činilo 164 219 Kč tzv. čistého, avšak žalobkyni bylo žalovanou vyplaceno pouze 108 000 Kč tzv. čistého. Zbývá tedy vyplatit částku 56 219 Kč tzv. čistého. V roce 2023 nárokovala žalobkyně mzdu do 31. 7. 2023 s tím, že se jedná o 6 celých měsíců po 17 900 Kč zaručené mzdy, což činí 15 815 Kč čistého x 6 měsíců, tedy 94 890 Kč tzv. čistého a za červenec 2023 bylo odpracováno žalobkyní 8 dní, tedy hrubá mzda činí 6 819 Kč a čistá 4 653 Kč a po zbývající měsíce náleží žalobkyni nemocenská ve výši 4 484 Kč. Celkem to tedy v roce 2023 činilo 104 027 Kč tzv. čistého, avšak žalobkyni bylo žalovanou vyplaceno pouze 20 000 Kč tzv. čistého. Zbývá tedy vyplatit částku 84 027 Kč tzv. čistého. Žalobkyni by tak náleželo jak z titulu nevyplacené mzdy, tak z titulu náhrady mzdy podle § 208 zákoníku práce celkem 140 246 Kč čistého, žalobkyně však nárokuje pouze zaplacení částky 104 114 Kč čistého. Pokud jde o tvrzení žalované, že tato měla žalobkyni vyplatit na mzdě více, než tvrdí žalobkyně, pak žalovaná přes poučení žádné důkazy způsobilé prokázat, že žalobkyni vyplatila vyšší částku na mzdě, než uvádí žalobkyně, nenavrhla. Okresní soud tedy vycházel z tvrzení žalobkyně o tom, jaká mzda jí byla vyplácena. Pokud jde o prodlení, pak okresní soud vychází z toho, že mzda i náhrada mzdy měla být žalobkyni vyplacena za měsíc červenec 2023 do konce měsíce srpna 2023 a v prodlení je tedy žalovavá od 1. 9. 2023, žalobkyně pak požaduje úroky z prodlení až od 26. 9. 2023. Pokud jde o tvrzení žalované, že se žalobkyní jednal [jméno FO], který není jednatelem a neměl tedy žádnou pravomoc sjednávat s žalobkyní pracovní poměr, pak okresní soud vycházel z tvrzení jak žalobkyně, tak svědka Hradila i svědka [adresa], který sám uvedl, že je vlastník, ale má plnou moc na různé věci. Celé ujednání ohledně pracovního poměru se žalobkyní pak domlouval právě svědek [jméno FO], který také uvedl, že podpis na pracovní smlouvě ze dne 16. 2. 2022 je jeho vlastním podpisem. V tomto směru lze poukazovat na to, že [jméno FO] jednal a vystupoval jako zástupce společnosti dle jeho tvrzení na základě plné moci. Pokud jde o předložený úřední záznam o podaném vysvětlení [jméno FO] před Policií České republiky, oddělení hospodářské kriminality [adresa], pak tato svědkyně uvedla, že paní [jméno FO] dělala v pekárně na dohodu a pracovala z domu, což zcela neodpovídá skutečnosti, kdy oba účastníci hovořili vždy o pracovním poměru, byť se mělo jednat o pracovní poměr na částečný úvazek a na dobu určitou. Okresní soud upustil od svědecké výpovědi svědkyně [jméno FO], která se nedostavila k podání svědecké výpovědi, a to i se souhlasem žalobkyně, která tuto svědkyni navrhovala s tím, že okolnosti, ke kterým měla vypovídat, tedy změny osoby, která měla přijímat objednávky v roce 2023, byly dostatečně prokázány výpověďmi ostatních vyslyšených svědků.

4. Proti uvedenému rozsudku podala žalovaná odvolání. V odvolání uvedla, že u žalovaného nároku na trvání pracovního poměru není dán naléhavý právní zájem, protože existenci pracovního poměru měl okresní soud posoudit v rámci předběžné otázky v žalobkyni vymezeném nároku od 16. 2. 2022 do srpna 2023, aby tak naplnil shora namítanou zásadu rovnosti účastníků v občanskoprávním řízení. Odůvodnění okresního soudu, že na určení existence pracovního poměru je dán naléhavý právní zájem i z důvodu nároků, kterých se žalobkyně dosud nedomáhala, jde nad rámec žalobního požadavku žalobkyně a svým způsobem narušuje ústavně právní zásadu rovnosti účastníků v občanskoprávním řízení. Pokud okresní soud odůvodnil, že určení trvání pracovního poměru má vliv na placení zákonných odvodů, pak žalovaná namítá, že toto odůvodnění je obecné, absentují v něm konkrétní skutková zjištění okresního soudu, v čem by mělo být ovlivněno placení těchto zákonných odvodů. S ohledem na skutečnost, že žalovaná nevěděla o existenci této pracovní smlouvy, je zcela neudržitelný a nesprávný závěr okresního soudu, že účastníci podle této pracovní smlouvy uzavřeli pracovní poměr, aniž by dodrželi písemnou formu, protože chybí to podstatné, a to právní jednání žalobkyně směřující k uzavření této pracovní smlouvy, o níž žalobkyně nevěděla při svém faktickém nástupu do práce dne 16. 2. 2022, aby pomohla svému manželovi, který tuto fakturaci do té doby vykonával sám. Výpovědí svědka [jméno FO] a do ní zapadající účastnickou výpovědí žalobkyně je podle žalované jednoznačně prokázáno, že účastníci nejednali o esenciálních náležitostech potřebných pro vznik pracovního poměru ve smyslu § 34 odst. 1 písm. a) až c) zákoníku práce, tedy o druhu práce, místu výkonu práce a dni nástupu do práce v žádné formě tedy ani písemně, ani ústně, ani konkludentně. Žalobkyně prostě začala na popud svého manžela, který se předtím dohodnul s [jméno FO], fakticky pracovat pro žalovanou na zkrácený úvazek od 16. 2. 2022 do konce února 2023 ve stejném rozsahu činností, jak je prováděla jako OSVČ předtím, než se svým manželem pekárnu prodali žalované, tj. ze svého bydliště na svém počítači, za což ji žalovaná vyplácela hrubou mzdu ve výši 16 200 Kč měsíčně a posléze po dalším zkrácení úvazku 8 100 Kč měsíčně, kdy proti výši těchto mezd žalobkyně neměla žádné námitky, až první nesouhlas s jejich výší účelově uplatnila ve své žalobě podané u okresního soudu dne 26. 9. 2023. S ohledem na to, že se v dané věci jedná o faktický pracovní poměr, má žalovaná zato, že je neudržitelné a nesprávné hodnocení okresního soudu s poukazem na § 38 odst. 1 zákoníku práce, že základní povinností zaměstnavatele je přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a platit mu za vykonanou práci mzdu a že žalovaná přestala jako zaměstnavatel žalobkyni přidělovat práci, protože to byla žalobkyně, která svévolně přestala fakturovat, tedy plnit povinnost, která ji vyplývala z faktického pracovního poměru. Z výpovědi svědků [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] bylo dále prokázáno, že žalobkyně přestala svévolně vykonávat fakturaci dodaného zboží, přestala s žalovanou komunikovat a totálně se odmlčela. Tyto skutečnosti prokazuje výpověď svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO], že žalobkyně přestala s ní komunikovat, naposledy dne 3. 3. 2023 jí poslala faktury a od té doby nebrala telefon a že se této svědkyni, jejíž firma vedla pro žalovanou účetnictví, podařilo domluvit schůzku s žalobkyní v jejím bytě, kde prováděla fakturaci pro žalovanou, až když jí zavolala z telefonu jejího manžela, který žalobkyně neznala, a že při zálohování dat na počítači v bytě žalobkyně tato uvedla, že jí počítač nefunguje, že je to pro ni náročné, že přibylo odběratelů. Toto jsou podle žalované kromě primárního důvodu, že manžel žalobkyně skončil práci pro žalovanou, další důvody, proč žalobkyně přestala svévolně stejně jako její manžel pro žalovanou pracovat. Žalovaná navrhla odvolacímu soudu, aby změnil napadený rozsudek okresního soudu tak, že se žaloba žalobkyně v celém rozsahu zamítá a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalobkyně k odvolání žalované uvedla, že jen žaloba na určení existence pracovního poměru je způsobilá najisto postavit pracovně právní vztah mezi účastníky sporu. Žalobkyně od samého počátku jednala s žalovanou jako se svým budoucím zaměstnavatelem, dohodli si podmínky, které byly zakotveny v listině nadepsané pracovní smlouva, kterou však žalobkyně nedostala k podpisu. Tuto listinu předala žalovaná Úřadu práce v [adresa] jako řádnou pracovní smlouvu s žalobkyní, žalobkyni přihlásila k účasti na zdravotním a sociálním pojištění. Je zřejmé, že žalovaná považovala žalobkyni za svoji zaměstnankyni se všemi důsledky z toho vyplývajícími (zejména s povinností platit žalobkyni mzdu) a za podmínek, stanovených v uvedené pracovní smlouvě. Žalobkyně se neztotožňuje s argumentací žalované, že se jednalo o tzv. faktický pracovní poměr, když z provedeného dokazovaní je zřejmé, že žalovaná jednala s žalobkyní jako se svým zaměstnancem, přidělovala jí práci, žalobkyně jednala za žalovanou s jejími odběrateli a vystavovala daňové doklady. Byla to žalovaná, která přestala v průběhu února 2023 svévolně přidělovat žalobkyni práci, aniž by s ní cokoliv projednala či řešila řádné ukončení pracovního poměru v souladu se zákoníkem práce. Žalovaná u soudu neprokázala, ačkoliv jí byl dán dostatečný prostor, že by žalobkyni přidělovala práci, tzn. že by jí zasílala objednávky k vyřízení a následnému vystavení faktur. Není pravdou, že by byla nekontaktní, na její e-mailovou adresu, přes kterou s žalovanou běžně komunikovala, neobdržela žádnou zprávu, výzvu či dotaz. Rovněž naprosto nepravdivá jsou tvrzení žalované o zkrácení pracovního úvazku, či že žalobkyně neměla žádné námitky proti výši mezd, naopak – opakovaně se dožadovala jak písemné pracovní smlouvy, tak řádného vyplácení mzdy. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud potvrdil napadený rozsudek v celém rozsahu.

6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Žalovaná, ač řádně a včas předvolána, se k ústnímu jednání odvolacího soudu bez omluvy nedostavila, proto odvolací soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované dle ustanovení § 211 ve spojení s § 101 odst. 3 o. s. ř. Předvolání bylo doručeno tehdejšímu právnímu zástupci žalované dne 4. 8. 2025, kdy právní zástupce žalované až dne 11. 9. 2025 sdělil odvolacímu soudu, že mu byla dnem 11. 9. 2025 vypovězena plná moc.

8. Okresní soud dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění okresního soudu, popsaná v bodech 3.-14. odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá. K námitkám proti skutkovému stavu odvolací soud v obecné rovině uvádí, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí okresního soudu, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Povinností okresního soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti okresního soudu při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu okresní soud dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., proto za chybu při vytváření skutkových závěrů okresním soudem může být považováno, pokud okresní soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř., proto nelze-li okresnímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných než výše uvedených důvodů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017). V posuzované věci odvolací soud neshledal při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů ze strany okresního soudu žádné pochybení ve shora uvedeném směru, což platí i pro neprovedení dalších navržených důkazů pro nadbytečnost, jak je odůvodnil okresní soud v bodu 33. odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud neshledal na vyhodnocení výsledků dokazování okresním soudem nic excesivního a nespatřoval důvod dokazování opakovat či doplňovat.

9. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle § 80 o. s. ř. a zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen zákoník práce), kdy odvolací soud se zcela ztotožňuje s právními závěry okresního soudu, jak jsou popsaná v bodech 20.-31. odůvodnění napadeného rozsudku, která byla reprodukována shora, a pro stručnost na ně odkazuje.

10. Obecně je třeba uvést, že žaloby na určení existence či neexistence práva a právního poměru jsou podmíněny naléhavým právním zájmem žalobce na požadovaném určení, jehož posouzením soud dospívá k závěru, zdali právě rozhodováním o určovací žalobě vůbec může být naplněn smysl občanského soudního řízení, jak je vymezen v ustanovení § 6 o. s. ř., tj. aby ochrana práv účastníků řízení byla rychlá a účinná (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 – Žaloba na určení práva [§ 126 občanského zákoníku ve spojení s § 80 písm. c) o. s. ř.] byla a je nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy. Jde o žalobu svou povahou preventivní (srov. Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154 – 155, Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád – komentář. I. Díl. 6. vydání. C. H. Beck, Praha 2003, str. 259) – jejím účelem je předejít stavům nejistoty ohledně určitého práva nebo jeho výkonu a její význam je ryze praktický – nastolení jistoty v ohrožených právních vztazích, přičemž je třeba více než u žalob na plnění dbát, aby nedošlo k jejímu zneužití (Hora, J.: Československé civilní právo procesní. Díl I. Nauka o organisaci a příslušnosti soudů. Všehrd, Praha 1922, str. 154: „Nelze se dovolávati činnosti soudu jen kvůli rozhodnutí otázek akademických neb kvůli uspokojení zájmu, jenž nedošel uznání právním řádem.“). Především k této obraně je tedy požadována jistá kvalita žaloby na určení práva spočívající v tom, že musí být dán žalobcův (stěžovatelův) naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jež musí být vyvoláno stavem, který způsobuje, že právní stav žalobce k věci se stal nebo stává nejistým, je zpochybněn. Tomu odpovídalo i znění příslušného zákonného ustanovení – § 228 c. ř. s. [zákon č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní)] výslovně stanovil, že žalobce musí mít právní zájem na tom, aby „tento právní poměr nebo právo nebo pravost listiny byly co nejdříve na jisto postaveny“, a požadavek, aby byl při podání žaloby dán zájem na co nejrychlejším určení, se stával předmětem dokazování (srov. Vážný 1357). Jako základní podmínku uplatnění určovací žaloby dle § 80 písm. c) o. s. ř. jej zkoumá i dnešní soudce. Jakmile totiž bylo právo již porušeno, nemá preventivní ochrana postavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik již bezprostředně hrozí, odvrátit. Ústavní soud, ztotožňuje se při tom s obecně a již desítky let platnou premisou teorie i praxe, vyslovil závěr, že „o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým, což – řečeno jinými slovy – znamená, že buď musí jít u žalobce o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě.“ (nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 17/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 35, str. 261).).

11. Jak správně uvedl okresní soud, ustálená judikatura soudů vychází ze závěrů, podle nichž naléhavý právní zájem je dán zejména tam, kde by bylo bez navrhovaného určení žalobcovo právo ohroženo nebo se jeho postavení stalo nejistým. Určovací žaloba má preventivní povahu a jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení (právu) žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Není proto opodstatněna tam, kde právní vztah či právo již byly porušeny a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. 26 Cdo 2147/2018). V případě, kdy lze žalovat i na plnění, pak zaznamenala soudní praxe určitý názorový posun v tom směru, že naléhavý právní zájem na určovací žalobě ve smyslu § 80 o. s. ř. byl připuštěn i tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění, anebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah či dosah právního vztahu nebo práva, tzn. že určovací žaloba účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. 22 Cdo 3397/2016). Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002 sp. zn. 21 Cdo 630/2002). Žalobkyně prokázala, že má naléhavý právní zájem na určení, že pracovní poměr mezi ní a žalovanou jako zaměstnavatelem trvá, neboť toto nemá vliv jen na poskytnutí mzdy, ale právě na úhrady zdravotního a sociálního pojištění a na výplatu nemocenského za situace, kdy žalovaná popírá, že mezi ní a žalobkyní trvá pracovní poměr, a proto žalobkyni odhlásila jako svého zaměstnance u OSSZ [adresa] a příslušné zdravotní pojišťovny.

12. Výklad pojmu tzv. faktický pracovní poměr přijal a odvodnil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. 21 Cdo 3042/2013 (O tzv. faktický pracovní poměr se nejedná tehdy, jestliže se účastníci "na základních podmínkách pracovní smlouvy" dohodli "faktickou cestou". Tzv. faktickým pracovním poměrem se rozumí v judikatuře soudů právní vztah, který vzniká tím, že fyzická osoba koná pro zaměstnavatele (s jeho vědomím a podle jeho pokynů) práci (závislou práci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 4 a 5 zák. práce), ačkoliv mezi nimi nebyla sjednána platná pracovní smlouva, popřípadě platná dohoda o pracích konaných mimo pracovní poměr. Právní vztah při tzv. faktickém pracovním poměru je vztahem pracovněprávním. Protože nejde o pracovní poměr, neplatí pro něj ustanovení o skončení pracovního poměru, o délce výpovědních dob apod.). Z výpovědi svědka [jméno FO] je zřejmé, že se žalovaná, zastoupená tímto svědkem, který sám prohlásil, že má plnou moc pro zastupování žalované a takto i na veřejnosti vystupoval, se s žalobkyní ústně dohodli, že žalobkyně bude dělat účetnictví, objednávky, vystavovat faktury (druh práce), pracovat z domu (místo výkonu práce) a nastoupí de facto ihned, v pracovní smlouvě podepsané za žalovanou svědkem [jméno FO] je uvedeno 16. 2. 2022 (den nástupu do práce). Jsou tak splněny všechny náležitosti pracovní smlouvy podle § 34 odst. 1 zákoníku práce. Písemně vyhotovenou pracovní smlouvu, která obsahuje shodné údaje (administrativní pracovnice v [adresa] od 16. 2. 2022), sice žalobkyně vlastnoručně nepodepsala, avšak žalovaná ji předložila Úřadu práce v [adresa], tedy žalovaná měla v úmyslu ústně uzavřenou pracovní smlouvu uzavřít i písemně. Nemůže proto nyní tvrdit, že se jednalo o tzv. faktický pracovní poměr, a to i s ohledem na ustanovení § 20 zákoníku práce. Byť z výpovědi svědka [jméno FO] vyplývá, že žalovaná uzavřela pracovní poměr s žalobkyní na dobu určitou, kdy z písemné pracovní smlouvy je zřejmé, že tak mělo být do 31. 12. 2022, avšak žalobkyně pokračovala v práci pro žalovanou i v roce 2023, kdy naposledy jí poslala faktury dne 3. 3. 2023, jak sama žalovaná uvedla. Proto v souladu s § 65 odst. 2 zákoníku práce se pracovní poměr žalobkyně změnil z doby určité na dobu neurčitou (viz Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4891/2009 – Zaměstnanec po uplynutí sjednané doby pokračuje „s vědomím zaměstnavatele“ dále v konání prací (§ 56 odst. 2 zák. práce) [nyní § 65 odst. 2 zákoníku práce, pozn. odvol. soudu], jestliže zaměstnavatel navenek nijak nedá na vědomí, že s další prací zaměstnance nesouhlasí.).

13. S tvrzením žalované, že žalobkyně „svévolně“ přestala vykonávat přidělenou práci, se již podrobně vypořádal okresní soud, kdy odvolací soud pro stručnost odkazuje na bod 26. odůvodnění napadeného rozsudku, jak byl shora reprodukován. Tím, že došlo ke změně osoby, která brala objednávky od jednotlivých odběratelů a také tím, že žalobkyni přestaly být přeposílány objednávky od [právnická osoba], [právnická osoba]., atd., přestala žalovaná jako zaměstnavatel žalobkyni přidělovat práci a žalobkyně neměla možnost tuto práci konat. Ani z výpovědi svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] nelze dovodit opak, protože svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] toliko uvedla, že žalobkyně přestala v druhé dekádě února 2023 komunikovat a ona to brala tak, že byla rozvázána i jejich spolupráce. Za situace, kdy žalobkyni přestaly být přeposílány objednávky od [právnická osoba], [právnická osoba]., atd., tak logicky nemohla žalobkyně nic posílat svědkyni [tituly před jménem] [jméno FO]. Svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] se toliko domnívala, že byla rozvázána spolupráce s žalobkyní, nic konkrétního o důvodech nebo způsobech ukončení spolupráce však nevěděla. Okolnosti předání účetního programu v březnu 2023 jsou pak irrelevantní.

14. Byť z výpovědi svědka [jméno FO] vyplývá, že žalovaná chtěla uzavřít pracovní poměr s žalobkyní s pracovní dobou 20 hodin týdně, tak z písemné pracovní smlouvy je zřejmé, že jej uzavřela s pracovní dobou 40 hodin týdně. Okresní soud správně vycházel z této písemné pracovní smlouvy, byť ji žalobkyně nepodepsala, avšak žalovaná ji předložila Úřadu práce v [adresa], tedy takový rozsah pracovní doby žalobkyně (40 hodin týdně) prezentovala žalovaná vůči správním orgánům. Pokud jde o výši mzdy, která přísluší žalobkyni za odvedenou práci, okresní soud správně uvedl, že žalobkyně vykonávala pro žalovanou administrativní práce, které se rovnaly účetnictví, kdy na základě přijatých objednávek vydávala faktury a v souladu s nařízením vlády č. 567/2006 Sb. o minimální mzdě a o nejnižší úrovni zaručené mzdy náležela žalobkyni nejnižší úroveň zaručené mzdy ve druhém stupni prací ve výši 17 900 Kč za měsíc, a to jak pro rok 2022, tak i od 1. 1. 2023. Vzhledem k tomu, že žalovaná přes poučení okresního soudu dle § 118a odst. 3 o. s. ř. žádné důkazy způsobilé prokázat, že žalobkyni vyplatila vyšší částku na mzdě, než uvádí žalobkyně, nenavrhla, okresní soud opět správně vycházel z tvrzení žalobkyně o tom, jaká mzda jí byla vyplácena, kdy pro stručnost odvolací soud odkazuje na výpočet popsaný v bodu 30. odůvodnění napadeného rozsudku, jak byl shora reprodukován.

15. Vzhledem ke všemu výše uvedenému byl výrok I. a II. rozsudku okresního soudu (soudu prvního stupně) shledán ve výroku ve věci samé jako věcně správný a jako takový byl v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrzen, včetně jeho nákladové části ve vztahu ke státu (výrok IV.), která odpovídá výsledku sporu, kdy v podrobnostech odvolací soud odkazuje na bod 34. odůvodnění rozsudku okresního soudu.

16. K částečné změně přistoupil odvolací soud u výroku III. rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Odvolací soud sdílí závěr okresního soudu o plném procesním úspěchu žalobkyně ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., ale nesouhlasí s výpočtem tarifní hodnoty právní služby, jejichž náklady okresní soud uložil žalované k náhradě. Změnu rozhodnutí okresního soudu umožňuje odvolacímu soudu stanovisko pléna Ústavního ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (Změní-li odvolací soud výrok soudu prvního stupně o nákladech občanského soudního řízení v neprospěch odvolatele, neporuší tím jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.)

17. Žalobkyně se jednak domáhala určení, že pracovní poměr mezi žalovanou jako zaměstnavatelem a žalobkyní jako zaměstnancem trvá, a jednak se domáhala po žalované zaplacení částky 104 114 Kč s příslušenstvím. Podle § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. – Při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí., proto je třeba sečíst tarifní hodnotu podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky (ať ve znění do 31. 12. 2024, tak ve znění po 1. 1. 2025) za určení a tarifní hodnotu podle § 7 bod 5 vyhlášky za plnění.

18. Z nákladů žalobkyně na právní zastoupení v řízení před okresním soudem považuje odvolací soud za účelně vynaložené náklady v celkové výši 84 646 Kč spojené se zaplaceným soudním poplatkem ve výši 7 206 Kč a úkony právní služby – příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, 2x účast u jednání (17. 10. 2024, 26. 11. 2024) á 6 700 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5 a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění do 31. 12. 2024 (35 000 Kč + 104 114 Kč), úkony právní služby – sepis předžalobní výzvy, 2x účast u jednání která se nekonala (16. 5. 2024, 25. 9. 2024) á 3 350 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5 a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění do 31. 12. 2024 (35 000 Kč + 104 114 Kč), příslušný počet režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, úkony právní služby – 3x účast u jednání (15. 1. 2025, 20. 2. 2025, 23. 4. 2025) á 7 900 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5 a § 12 odst. 3 č. 177/1996 Sb. ve znění od 1. 1. 2025 (65 000 Kč + 104 114 Kč), příslušný počte režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky a 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř.

19. O náhradě nákladů účastníků za odvolací řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela procesně úspěšná, a proto jí byly přiznány odůvodněné náklady odvolacího řízení ve výši 22 849,73 Kč spočívající v úkonech právní služby – sepis vyjádření k odvolaní a účast u jednání á 7 900 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bod 5 a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (65 000 Kč + 104 114 Kč), příslušného počtu režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, náhrady za promeškaný čas ve výši 900 Kč podle § 14 odst. 1 a odst. 3 téže vyhlášky za šest půlhodin po 150 Kč, cestovného ve výši 1 284,07 Kč podle § 157 odst. 4 písm. a) zákoníku práce ve spojení s § 4 písm. a) vyhlášky č. 475/2024 Sb. (cesta z [adresa] a zpět v délce 158 km tam i zpět osobním motorovým vozidlem při průměrné spotřebě PHM 6,5 l/100 km BA 95) a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř.

20. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. byla žalovaná zavázána zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů k rukám zástupce žalobkyně, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

Poučení