16 Co 160/2024 - 145

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0], [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0], [Anonymizováno] proti žalované: [titul]. [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0], [Anonymizováno] zastoupená advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0], [Anonymizováno] o odstranění stavby/vyklizení pozemku o vzájemné žalobě na určení vlastnického práva o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 22. 4. 2024, č. j. 6 C 55/2022-99, ve znění usnesení ze dne 17. 6. 2024, č. j. 6 C 55/2022-118 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I a III potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II a IV mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 55 591 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] advokáta se sídlem [adresa].

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9 196 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne 1. 11. 2022 se žalobce proti žalované domáhal odstranění železobetonového plotu nacházejícího se u hranice jím výlučně vlastněného pozemku p. č. [Anonymizováno] (dále jen žalobcova pozemku) a žalovanou výlučně vlastněného pozemku p. č. [Anonymizováno] (dále jen pozemku žalované), situovaných v katastrálním území [adresa], a vyklizení svého pozemku. Žalobu zdůvodnil tím, že žalovaná dlouhodobě fakticky využívá část jeho pozemku (dále jen sporné území), poněvadž tam má umístěný právě zmíněný plot, dříví a přístřešek. Toho si musí být vědoma, poněvadž je to zřejmé z veřejně přístupné katastrální ortofotomapy. Nejde o zanedbatelnou část jeho pozemku a žalovaná musí vědět, že využívá pozemek ve větší výměře, než jí podle stavu zápisu v katastru nemovitostí náleží. Nemohla vlastnické právo ke spornému území vydržet ani při započítání případné vydržecí doby své právní předchůdkyně [jméno FO], neboť před rokem 2005 měly pozemky obou účastníků téhož vlastníka; manžele [jméno FO]. Kupní smlouvou z roku 2005 žalovaná nabyla pouze svůj pozemek, nikoli sporné území a pro mimořádné vydržení od té doby nebyla splněna potřebná délka držby. V roce 2006 proběhlo v lokalitě zaměření pozemků, o němž žalovaná věděla a které nesoulad mezi zapsaným právním a faktickým stavem jednoznačně potvrdilo nemluvě o tom, že je skutečná poloha hranice v terénu znázorněna plastovými mezníky. Již v roce 2019 navíc žalobce o problému informoval partnera žalované. Ten odpověděl, že o nesrovnalosti s žalovanou vědí, neboť vyšla najevo při zaměření pozemku v průběhu výstavby domu na žalobcově pozemku. Zaměření pozemků s týmž výsledkem proběhlo rovněž v roce 2021.

2. Žalovaná reagovala vzájemnou žalobou na určení vlastnického práva nabytého ke spornému území (specifikovanému geometrickým plánem jako pozemek p. č. [Anonymizováno]) vydržením s poukazem na to, že svůj pozemek roku 2005 zakoupila od [jméno FO], která jej využívala ve stejných výměrách a hranicích od roku 1976, neboť jej tehdy sama nabyla darováním. [adresa] mezi pozemky vyznačuje výše zmíněné oplocení, postavené před rokem 1987. [adresa] navíc byla již od roku 1976, kdy paní [jméno FO] na pozemku žalované stavěla svůj rodinný dům, víceméně v téže linii zvýrazněna tím, že byl její pozemek o jeden metr vyšší. Žalovaná si nebyla nikdy vědoma toho, že využívá rovněž část žalobcova pozemku - nikdo ji na to nikdy neupozornil. Svůj pozemek odjakživa užívá přesně tak, jak jí byl ukázán před koupí. Jde tedy o dlouhodobé pokojné užívání trvající od roku 1976. Plot v daném místě nikdy nezměnil svou polohu. Sporné území má zanedbatelnou výměru 28 m2. Vůbec nevěděla o zaměření pozemku z roku 2008. V tom případě neměla důvod nahlížet do katastrální mapy. Pokud se zaměření zúčastnil její otec [jméno FO], ona jej k tomu nevybídla, natož aby jej zmocnila, přičemž se na místě mohl nacházet, protože vlastní pozemek v blízkosti vytyčovaných pozemků, resp. se tam ocitl shodou okolností, poněvadž žalovanou v té době navštěvoval. Připustila, že s ním tehdy byla běžně v kontaktu a že měli dobré vztahy. Pozemek i dům žalovaná užívá od okamžiku nabytí vlastnického práva, v domě již tehdy bydlela. Podle vytyčovacího protokolu jí bylo oznámení o zaměření zasláno na adresu [adresa], ačkoli byla v té době k trvalému pobytu hlášena na své současné adrese. Plastových mezníků, které v terénu vyznačují lomové body vlastnické hranice, zjištěné při tomto zaměření, si nevšimla. Teprve v závěrečném návrhu uvedla, že měl v době zaměření její otec problémy s alkoholem, a tak je otázkou, zda věděl, co se na pozemku děje a zda si to zapamatoval natolik, aby mohl dceru zpravit. V závěrečném návrhu též zaznělo, že v dané době žalovaná na hranici pozemků neměla žádné stavby ani zahrádku, což plyne z předložených fotografií. O záboru sporného území se dozvěděla až v roce 2021, kdy ji o tom informoval žalobce. V roce 2020 sice o záboru žalobce hovořil, avšak pouze s jejím partnerem. Žalovaná tedy nabyla vlastnické právo vydržením, ať už se započtením vydržecí doby uplynulé paní [jméno FO], nebo bez něj.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost odstranit oplocení a vyklidit žalobcův pozemek do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), nahradit žalobci náklady řízení o žalobě částkou 31 643 Kč (výrok II.), zamítl vzájemnou žalobu (výrok III.) a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení o vzájemné žalobě ve výši 33 447 Kč žalobci (výrok IV.). Dospěl přitom ke skutkovým zjištěním, která shrnul tak, že jsou žalobce a žalovaná vlastníky sousedních pozemků, přičemž žalovaná od roku 2005, kdy nabyla svůj pozemek, užívá rovněž část žalobcova pozemku, protože zde má postavený plot, přístřešek a hranici dřeva. Před nabytím vlastnického práva žalovanou činila výměra pozemku zapsaná v katastru nemovitosti 765 m2, přičemž v kupní smlouvě ze dne 13. 4. 2005, jíž pozemek zakoupila, byl označen stejnou výměrou. Žalovaná nabyla pozemek již oplocený, resp. sporné území bylo již tehdy „připloceno“ k pozemku žalované. Její právní předchůdkyně [jméno FO] nabyla pozemek a užívala jej od roku 1976, rovněž vystavěla zmíněný plot a zapříčila vyvýšení svého pozemku oproti žalobcově pozemku. V polovině roku 2006 byly pozemky žalobce a žalované na žádost předchozího vlastníka žalobcova pozemku vytyčen, o čemž byli informováni vlastnící sousedních pozemků a dostavilo se celkem sedm zástupců vlastníků či samotní vlastníci včetně [jméno FO], dva vlastnící se nezúčastnili osobně ani v zastoupení. Za žalovanou se k vytyčení dostavil její otec, který se s jeho výsledky seznámil, což potvrdil podpisem protokolu. Žalovaná byla s otcem po celou dobu v běžném kontaktu. Při vytyčení bylo zjištěno, že plot mezi oběma pozemky stojí na žalobcově pozemku a že tedy žalovaná užívá část pozemku, který je v žalobcově vlastnictví (v protokolu označeny hraniční body [Anonymizováno] a [Anonymizováno]). V terénu byly uvedené hraniční body označeny plastovými mezními kolíky viditelnými pouhým okem. Žalovaná užívá předmětnou nemovitost nepřetržitě od roku 2005 a žádný z vyslechnutých vlastníků - sousedů (kromě žalobce) ji na zábor sporného území neupozornil. Podrobná dílčí skutková zjištění okresní soud přehledně a podrobně popsal v bodě 3. odůvodnění rozsudku včetně zjištění z výslechu svědka Blaževiče, který provedl zaměření v roce 2006.

4. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud právně kvalifikoval především podle § § 1040, 3028 odst. 2, 1089 odst. 1, 1090 odst. 1, 1091 odst. 2, 1092 a 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), a dospěl k závěru, že otázku vydržení je nutno posoudit podle o. z., neboť k němu mělo dojít v roce 2015, tj. za účinnosti nové právní úpravy. Žalovaná nemohla být po celou vydržecí dobu v dobré víře, že jí náleží vlastnické právo ke spornému území, poněvadž během případné vydržecí doby – v roce 2006 – proběhlo zaměření hranic pozemků, jejž se za ni zúčastnil její otec, který ji o jeho výsledku jistě informoval a navíc byly hranice viditelně označeny plastovými mezníky, kterých si žalovaná při zachování obvyklé míry opatrnosti, musela povšimnout. V tom případě by musela zjišťovat skutečný význam těchto mezníků a nesoulad by odhalila. Do vydržecí doby žalované nelze započíst vydržecí dobu paní [jméno FO], poněvadž ta sporné území držela od roku 1976 a nakonec vlastnické právo sama vydržela. Stejný závěr platí i pro případ mimořádného vydržení. Na žalovanou přitom v roce 2005 vlastnické právo ke spornému území nepřevedla. Proto okresní soud vzájemnou žalobu zamítl a žalobě plně vyhověl.

5. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení okresní soud samostatně a v plné výši přiznal odměnu za zastoupení advokátem i paušální náhradu hotových výdajů ve smyslu vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále jen a. t.), za úkony týkající se žaloby i vzájemné žaloby, zatímco cestovné a náhradu promeškaného času v případě společných úkonů pro každou část řízení přiznal v poloviční výši. Tarifní hodnotu věci určil za řízení o žalobě podle § 9 odst. 1 a. t., za řízení o vzájemné žalobě podle § 9 odst. 4 písm. b) a. t.

6. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání s návrhem na změnu v podobě zamítnutí žaloby a úplného vyhovění vzájemné žalobě a jiného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Argumentovala převážně stejně jako v prvostupňovém řízení a dodala, že žalobce nemůže být ve sporu aktivně věcně legitimován, poněvadž soud prvního stupně došel k názoru, že vlastnické právo ke spornému území vydržela [jméno FO], která poté ovšem s žalobcem žádnou smlouvu neuzavřela. Žalovaná vlastnické právo vydržela – požadavek běžné opatrnosti totiž nevyžaduje, aby kontrolovala svůj pozemek natolik, že by byla zaznamenala přítomnost plastových mezníků. Tento požadavek totiž zásadně nevyžaduje žádný aktivní krok. Klíčový je okamžik, kdy se držitel skutečně obeznámí se skutečností objektivně narušující dobrou víru. Žalovaná se o záboru dozvěděla až v roce 2021 od žalobce. Plastové mezníky jsou nízké a ve vegetaci nebyly vidět, tato část pozemku byla zarostlá křovím a kopřivami. O zaměření se nedozvěděla ani dodatečně, otec jí také nic neřekl a protože měl problémy s alkoholem, nemusel ani vědět, co podepisuje, a že vůbec jedná za žalovanou. Zeměměřič se na pozemek mohl dostat zpřístupněnou zadní brankou, aniž by jej někdo musel aktivně vpustit a zaměření se zúčastnit. Žalovaná si řádně změnila adresu evidovanou v centrální evidenci obyvatel, takže jí geodetická kancelář měla doručit předvolání tam. O žalobě a vzájemné žalobě soud vedl jediné řízení, takže měl pouze zvýšit tarifní hodnotu pro společné úkony právní služby, což znamená, že i výpočet obou částí náhrady procesních nákladů je nesprávný.

7. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku s tím, že je nemožné, aby si žalovaná mezníků nevšimla, měla-li na udržovaném sporném území záhony, uskladněné dřevo a další inventář. Na svém pozemku pravidelně sekala trávu, pěstovala na něm zeleninu a okrasné květiny. Bylo prokázáno, že při zaměření geodeta na pozemek vpustil otec žalované, která musela předem zajistit jeho přítomnost. Je vyloučeno, aby se v tak malé obci informace o záboru po zaměření neroznesla. Žalovaná netvrdila ani neprokazovala, že by vlastnické právo ke spornému území vydržela již paní [jméno FO]. O náhradě procesních výloh rozhodl prvostupňový soud správně.

8. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné, přezkoumal na jednání napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že je odvolání žalované důvodné pouze v části týkající se náhrady nákladů řízení.

9. Prvostupňový soud dospěl na základě provedených a správně vyhodnocených důkazů ke správným a úplným skutkovým zjištěním, rozvedeným v bodě 3. a shrnutým v bodě 4. odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud je tudíž jako taková přejímá a pro stručnost na ně v plné šíři odkazuje. Zopakoval přitom pouze klíčový důkaz v podobě vytyčovacího protokolu s přílohami, z nějž oproti správným skutkovým zjištěním prvostupňového soudu navíc vyplynulo, že měl pan [jméno FO] bydliště na adrese [adresa], přičemž vyznačená přerušovaná čára, o níž hovoří soud prvního stupně, evidentně zobrazuje faktickou polohu plotu (§ 213 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.). Tento důkaz odvolací soud vyhodnotil jako zákonný, pro meritum případu relevantní, věrohodný a souladný s ostatními provedenými důkazy.

10. Prvostupňový soud chybně vyhodnotil přechodný režim případu, podřadil-li otázku vydržení jako celek o. z. Ze soudem citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 823/2016, nevyplývá, že by případ podléhal o. z., poněvadž Nejvyšší soud posuzoval situaci, v níž vydržecí doba započala i skončila za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák.), takže sporná otázka přechodného režimu vůbec nevyvstala a je jasné, že bylo nutno aplikovat obč. zák. V tomto případě by naproti tomu, pokud by se odvíjela od kupní smlouvy z roku 2005, vydržecí doba běžela z velké části za účinnosti obč. zák., načež by skončila za účinnosti o. z. Věcná práva včetně práva vlastnického podléhají principu nepravé retroaktivity, kdy se vznik právních poměrů týkajících se vlastnického práva, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé do 31. 12. 2013 včetně řídí obč. zák., zatímco obsah těchto právních poměrů a práva a povinnosti z nich vzniklé v době od 1. 1. 2014 jsou podrobeny o. z. (§ 3028 odst. 2 o. z.). Aplikace o. z. na všechny aspekty vydržení by tu znamenala pravou retroaktivitu, která je zakázána. Navíc je třeba zohlednit § 3036 o. z., podle nějž se všechny lhůty započaté před nabytím účinnosti o. z. řídí až do konce dosavadními právními předpisy. To platí přirozeně i pro vydržecí dobu. To znamená, že vznik dobré víry a tedy i začátek vydržecí doby, jakož i její délka a celý průběh podléhají obč. zák., zatímco na samotné nabytí vlastnického práva vydržením již je nutno aplikovat o. z. Výše zmíněný nesprávný dílčí závěr soudu prvního stupně nicméně neměl žádný vliv na věcnou správnost rozsudku. Přinejmenším proto, že se všechny rozhodné okolnosti udály za účinnosti obč. zák.

11. Co se týče problému aktivní věcné legitimace, odvolací soud nesouhlasí se závěrem soudu prvostupňového, že vlastnické právo ke spornému území vydržela [jméno FO]. Žalovaná správně podotkla, že by jinak byl závěr o žalobcově aktivní věcné legitimaci problematický. V tomto kontextu je třeba si uvědomit, že vlastnické právo k pozemku neexistuje jen v jakési abstraktní podobě. Vztahuje se k naprosto konkrétní části země, která má jedinečné geometrické a polohové určení, konkrétní výměru a je přesným způsobem evidována v zobrazovací rovině katastrální mapy jako parcela. V současné době je sporné území v katastru nemovitostí evidováno jako součást žalobcova pozemku. Žalobce je tudíž jeho zapsaným vlastníkem a má se za to, že zapsaný právní stav odpovídá skutečnému právnímu stavu. Že je tedy žalobce i jeho skutečným vlastníkem (§ 980 odst. 2 první věta o. z.). V řízení nevyšla najevo žádná okolnost, z níž by bylo možno usoudit na nesoulad mezi zapsaným a skutečným právním stavem. Soulad mezi oběma právními stavy má charakter vyvratitelné právní domněnky, která připouští důkaz opaku.[footnoteRef:1] Důkaz opaku lze podat i prokázáním vydržení vlastnického práva osobou, která jako vlastník není zapsána. Tento důkaz ovšem žalovaná, jak je níže rozvedeno, nepodala. Tvrdila totiž, že vlastnické právo vydržela sama – ať už v nové, samostatné vydržecí době počítané od uzavření kupní smlouvy z roku 2005, anebo se započtením vydržecí doby, která předtím uplynula paní [jméno FO]. Nevnesla do řízení konkrétní skutková tvrzení (natož důkazy), z nichž by bylo možno usoudit, že již paní [jméno FO] vlastnické právo mohla vydržet. Vzájemná žaloba byla založena na dobré víře samotné žalované a pouze doplněna o možnost zápočtu dříve uplynulé vydržecí doby. Ten je ovšem možný – jak zcela správně uzavřel prvostupňový soud – pouze tehdy, jestliže vydržecí doba neuplynula předchozímu držiteli. Uplynula-li, pak byl obecný zákonný účel případného započtení předchozí vydržecí doby naplněn již u předchozího držitele – došlo k nabytí vlastnického práva. Kdyby měl navíc prvostupňový soud skutečně zkoumat i otázku dobré víry paní [jméno FO], musela by žalovaná v prvé řadě osvětlit – nevyšlo-li najevo, že by se během let jakkoli změnila poloha sporné hranice v katastrální mapě – proč paní [jméno FO] vystavěla oplocení, resp. zvýšila svůj pozemek mimo vlastnickou hranici, tedy na cizím pozemku. Již při zkoumání této okolnosti by totiž snadno mohlo vyjít najevo, že od prvopočátku věděla, že plot staví „na cizím.“ Což je třeba uvážit o to více, že z výpisů z katastru nemovitostí, e-mailu katastrálního úřadu a z výpovědi svědka [jméno FO] vyplynulo, že před nabytím vlastnického práva paní [jméno FO] vlastnila oba sousední pozemky její matka, paní [Anonymizováno] (žalobcův pozemek dokonce až do roku 2006), a je obecně známo, že vlastní-li sousední nemovitosti (natož v sedmdesátých letech, kdy hrály hranice mezi pozemky mnohem menší roli) členové jedné rodiny, skutečnou polohou vlastnické hranice se mnohdy příliš nezabývají. Žalovaná však nic takového ani netvrdila. Žalobce přiléhavě poznamenal, že tato okolnost nebyla předmětem řízení. Z těchto všech důvodů byl v řízení aktivně věcně legitimován. [[právnická osoba] se vztahuje pochopitelně i na zástavní právo banky. ]

12. Dále odvolací soud zkoumal existenci naléhavého právního zájmu žalované na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. a shledal jej v tom, že právě jen na základě tohoto určení by žalovaná mohla být zapsána do katastru nemovitostí jako vlastnice sporného území. Vlastnické právo by totiž bylo určeno přímo ve výroku rozsudku, který by byl závazný jak pro účastníky řízení, tak pro katastrální úřad [§ 159a odst. 1 a 3 o. s. ř., § 50 odst. 1 písm. b) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrálního zákona), ve znění pozdějších předpisů]. Naléhavý právní zájem podporuje též fakt, že je žalobcův pozemek včetně sporného území zatížen zástavním právem a dalšími dispozičními omezeními ve prospěch banky. Vzájemnou žalobou sledovaná právní konstelace navíc není prima facie v rozporu s právním řádem – žalovaná se z obecného hlediska skutečně mohla stát vlastnicí sporného území. Podrobnosti jsou potom otázkou komplexního posouzení věci samé, nikoli naléhavého právního zájmu.

13. V kupní smlouvě z roku 2005 sporné území označeno nebylo, pročež vlastnické právo k němu nemohlo na žalovanou přejít již okamžikem účinnosti této smlouvy. Podle § 20 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon, dále jen k. z.), ve znění pozdějších předpisů, jsou totiž údaje katastru, konkrétně „parcelní číslo, geometrické určení nemovitosti, název a geometrické určení katastrálního území, jsou závazné pro právní úkony týkající se nemovitostí vedených v katastru.“[footnoteRef:2] Žalovaná tedy mohla nabýt vlastnické právo opět vydržením, ovšem pouze v nové, samostatné vydržecí době. Do této doby nelze z výše již vysvětlených důvodů započítat žádnou předchozí dobu. V tomto případě šlo o otázku vydržení vlastnického práva k části sousedního pozemku vydržením.[footnoteRef:3] Žalovaná se totiž podle vlastních tvrzení od prvního okamžiku chopila držby sporného území v dobré víře, že se na základě kupní smlouvy stala jeho vlastnicí, a sice vzhledem k tomu, že fakticky tvořilo součást zahrady rodinného domu, s ohledem na polohu plotu a terénní vyvýšeniny, a na předchozí dlouhodobé pokojné faktické užívání. Podle judikatury Nejvyššího soudu skutečně „lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu.“[footnoteRef:4] Odvolací soud tudíž samostatně posuzoval dvě právní otázky: jednak vznik oprávněné držby ve smyslu § 130 odst. 1 ve spojení s § 134 odst. 1 obč. zák., druhak její trvání po zákonnou desetiletou vydržecí dobu. [2: K tomu viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1996/2013.] [3: Ve smyslu odlišeném rozsudkem NS ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1734/2015. ] [4: usnesení NS ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 81/2017, usnesení ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 90/2018, rozsudek NS ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1577/2018. ]

14. Účelem právní úpravy nabytí vlastnického práva vydržením je sice uvedení faktického stavu do souladu se stavem právním. Faktický stav nicméně musí vykazovat určitou kvalitu, aby byl hoden právní ochrany. Tuto kvalitu vyjadřuje zákonný požadavek oprávněné držby založené na dobré víře držitele, že je vlastníkem věci. Fakt, že někdo - ač třebas dlouhodobě - vykonává určité právo, totiž ještě neznamená, že je tento stav v souladu s právním řádem, ani že tak dotyčný činí v důvodném přesvědčení, že je subjektem daného práva. Může jít i o vědomou oboustrannou toleranci protiprávního stavu, který se však rozhodně nestává stavem právně souladným jen proto, že je tolerován. Dlouhodobé pokojné užívání, na něž se odvolávala žalovaná, tedy ještě není oprávněnou držbou. V tomto kontextu se žalovaná mýlí v názoru, že pro právně relevantní narušení, potažmo zánik dobré víry, je rozhodující jen a pouze okamžik, kdy se držitel o dané okolnosti skutečně dozvěděl. Klíčový je okamžik, kdy o ní zvědět přinejmenším měl a mohl. Zde se projevuje normativní korektiv, plynoucí z povahy dobré víry jako subjektivního mylného přesvědčení, majícího ovšem zákonem vyžadovanou kvalitu, tedy objektivizovaného. Podle judikatury Nejvyššího soudu se totiž dobrá víra nemůže zakládat na takovém omylu držitele, kterému se mohl při normální opatrnosti vyhnout. Jde o opatrnost normální, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska.[footnoteRef:5] Totéž lze vyjádřit i standardem průměrného člověka jednajícího s vědomostmi, které si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé (§ 4 odst. 1, odst. 2 první věta ve spojení s § 3030 o. z.). Nedodržela-li žalovaná ani tento standard, pak se případnému omylu mohla vyhnout a její držba nemohla být oprávněná. Je třeba též zdůraznit, že „§ 130 odst. 1 věta druhá obč. zák. nepresumuje oprávněnost jakékoliv držby, nýbrž presumuje jen takovou držbu, která se opírá o objektivně přijatelnou dobrou víru držitele o tom, že je vlastníkem věci, a to na základě alespoň domnělého právně relevantního právního titulu. Toto ustanovení se přitom aplikuje až v případě, kdy i přes tvrzené a prokazované skutečnosti svědčící o oprávněné držbě přetrvávají v tomto směru určité pochybnosti o jejich existenci či pravdivosti.“[footnoteRef:6] [5: Viz např. rozsudek ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3361/2015, či usnesení ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1142/2016. ] [6: Viz 22 Cdo 3361/2015. Op. cit. ]

15. Dobrou víru žalované podporuje okolnost, že polohu sporné hranice mohl z jejího pohledu při koupi z roku 2005 v terénu reálně vyznačovat nejen plot, ale i terénní vyvýšenina na téže linii. Plot za celou dobu nezměnil svou polohu. Z faktického hlediska tvořilo sporné území spolu s pozemkem žalované jeden funkční celek – zahradu přiléhající k rodinnému domu. Výměra sporného území, které se přitom nachází na samotném okraji pozemku žalované, je ve vztahu k výměře jejího pozemku poměrně zanedbatelná. A nevyšlo najevo, že by v době koupě či těsně poté kdokoli vlastnické právo žalované jakkoli zpochybnil, ani že by k témuž vedla jiná okolnost. Je pravdou, že z katastrální ortofotomapy byl zábor sporného území jasně patrný. Za výše popsaných okolností ovšem žalovaná neměla důvod do ní nahlížet. Odvolací soud tudíž dospěl k závěru, že v okamžiku koupě byla žalovaná v dobré víře, její držba byla oprávněná a vydržecí doba začala.

16. Žalobce zpochybnil dobrou víru žalované pod dojmem vytyčování hranic pozemků v dané lokalitě z roku 2006 a jeho důsledků. Tyto události se odehrály během vydržecí doby. Podle § 77 odst. 8 druhé věty – odst. 10 vyhlášky ČÚZK č. 190/1996 Sb. ve znění účinném dne 25. 5. 2006, kdy vytyčení proběhlo (dále jen katastrální vyhlášky), je „vytyčená hranice pozemku platnou hranicí podle katastru. S výsledkem vytyčení seznámí vytyčovatel všechny vlastníky dotčených pozemků. Výsledek seznámení s vyjádřením jednotlivých vlastníků dotčených pozemků se zapíše do protokolu o vytyčení hranice pozemku (§ 78). Pokud se někteří vlastníci nedostavili k seznámení s výsledkem vytyčení hranice pozemku, ač k tomu byli vyzváni, vytyčovatel jim zašle kopii sepsaného protokolu o vytyčení hranice pozemku.“ Při vytyčení byl zábor sporného území odhalen a oba lomové body vlastnické hranice mezi oběma pozemky byly v terénu označeny plastovými mezníky. Místo žalované se vytyčení zúčastnil její otec. Z výše citovaných ustanovení plyne, že katastrální vyhláška předpokládá, že geodet vlastníky dotčených pozemků k vytyčení předem obešle. Je tomu tak proto, že je vytyčená hranice platnou hranicí podle katastru a takto sestavená měřická dokumentace bývá pravidelně podkladem geometrického plánu, který již zpravidla reálně reviduje geometrické určení pozemku, čímž se mění jeho charakteristiky a na konci celého procesu tedy i přesný rozsah vlastnického práva. Navíc je přítomnost vlastníků potřebná i proto, že geodet nemá žádné veřejnoprávní zmocnění ke vstupu na cizí pozemek a měl by být aktivně vpuštěn. V tom případě je jasné, že musí dotčené vlastníky předem „předvolat.“ To se stalo i v tomto případě, protože je ve vytyčovacím protokole u vlastníků, kteří se nedostavili a nevyslali ani zástupce, poznamenáno „oznámeno předem písemně.“ To samozřejmě platí i pro žalovanou. Představa, že se na místě sešlo sedm vlastníků či zástupců čistou náhodnou, je absurdní. Je naopak v souladu s běžným chodem věcí, logikou i lidskou zkušeností, že se dostavili proto, že byli předem obesláni. A v tomto ohledu je tvrzení žalované, že se její otec na místě ocitl jaksi mimoděk, zcela nevěrohodné. Je třeba poukázat i na to, že bydlel na jiné adrese, než žalovaná (ač třebas poblíž). Zároveň geodet u žalované, ač měla v době vytyčení trvalý pobyt již na stávající adrese, zapsal do protokolu adresu, uvedenou v kupní smlouvě uzavřené s paní [jméno FO], tedy předchozí bydliště žalované. Žalovaná neprokázala, že by nová adresa trvalého pobytu byla v době vytyčení zapsána i v katastru nemovitostí a je možné, byť nikoli prokázané, že si ještě určitou dobu přebírala poštu též na původní adrese. Přitom žalovaná připustila, že se svým otcem v té době byla v pravidelném kontaktu a měla s ním dobré vztahy. To, že neměl k účasti na vytyčení plnou moc, je okolnost, která věrohodnost této verze - ve světle ostatních okolností - nijak nenarušuje. Jeho účast se mohla omezit na vpuštění na pozemek žalované, čemuž napovídá fakt, že neměl proti vytyčení žádné námitky ani připomínky. Plné moci také vůbec nebylo třeba, jak vyplynulo z výpovědi svědka [Anonymizováno], které odpovídá vytyčovací protokol. Ze všech těchto důvodů je vyloučeno, aby se žalovaná o vytyčení předem nedozvěděla a je zřejmé, že byl otec žalované na místo vyslán žalovanou.

17. I kdyby se tak nestalo, není důvod k domněnce, že ji o výsledku vytyčení neinformoval následně. I kdyby ji neinformoval, je naprosto vyloučeno, aby si žalovaná zábor sporného území při zachování výše popsaného standardu alespoň neměla a nemohla uvědomit do konce vydržecí doby, který měl nastat v roce 2015. Podle § 77 odst. 8 první věty katastrální vyhlášky se „vytyčené lomové body vlastnické hranice pozemku v terénu označí trvalým způsobem (§ 79), pokud již nejsou trvale označeny.“ Podle § 79 odst. 3 se „hranice pozemku označí tak, aby z každého hraničního znaku bylo vidět na oba sousední znaky a aby nebyla na přímých úsecích hranice jejich vzdálenost větší než 200 m.“ Lomové body a tedy i skutečná poloha vlastnické hranice na úsečce tyto body spojující byla při vytyčení vyznačena plastovými mezníky, s nimiž byl pan [jméno FO] obeznámen, jak to katastrální vyhláška vyžaduje. Je třeba si ve světle právě citovaných ustanovení uvědomit, že účelem plastového mezníku je viditelně označit lomové body v terénu. Technické řešení (barva, tvar, materiál, způsob usazení do země) je tudíž uzpůsobeno tomu, aby byly mezníky seznatelné prostým okem pro každého, kdo daným místem prochází, a to ve smyslu § 79 odst. 3 katastrální vyhlášky dokonce až ze sousedního lomového bodu. Je dále obecně známo, že tyto plastové mezníky, v duchu právě řečeného, také vystupují nad povrch pozemku. Bylo prokázáno, že žalovaná od počátku trvale bydlela v rodinném domě na pozemku, na němž byly situovány. Pozemek není nikterak rozlehlý ani členitý a je dlouhodobě aktivně využíván k bydlení a rodinné rekreaci. Tvrzení žalované, že se v daném místě kolem roku 2005 či 2006 prakticky nepohybovala zaprvé nebylo prokázáno, zadruhé neznamená, že se tak nedělo později během vydržecí doby. Její tvrzení, že na konci pozemku neměla žádné stavby či jiné vybavení, zaznělo až po nastalé koncentraci řízení v závěrečném návrhu, aniž by byla tvrzena, natož zjištěna kterákoli ze zákonných výjimek z koncentrace (§ 118b odst. 1 o. s. ř.). Toto tvrzení je tudíž opožděné a nelze k němu přihlížet, navíc je i krajně nevěrohodné. Stejně jako tvrzení, že byly mezníky zarostlé vegetací a tudíž nebyly viditelné, které zaznělo dokonce teprve v odvolání. V tomto ohledu z fotografií, na něž žalovaná odkázala, není patrno datum pořízení ani to, kterou konkrétní část celého pozemku vůbec zachycují. Dále je nutno si uvědomit, že i kdyby žalovaná o meznících v době vytyčení hranic nevěděla, nevyhnutelně by je musela odhalit při sečení trávy; buďto by je opticky zaznamenala, nebo by na ně najela sekačkou. Nechce-li snad žalovaná tvrdit, že na své zahradě bezmála 9 let nesekala trávu, je jasné, že o meznících věděla. V tomto ohledu není odpovídající skutkové zjištění soudu prvního stupně žádnou spekulací. I kdyby šlo o skutkové zjištění na úrovni skutkové domněnky, tato domněnka plně odpovídá logice, běžné životní zkušenosti i přírodním zákonům. K jejímu zpochybnění pod zákonnou míru důkazu je proto nutný přesvědčivý protidůkaz. Ten žalovaná ani vzdáleně nepodala. To znamená, že se o vytyčení vlastnických hranic, jeho výsledku i o přítomnosti plastových mezníků během vydržecí doby dozvěděla. Tato skutečnost vzhledem k výše rozvedenému vyvrátila její dobrou víru a tudíž její držba nebyla nadále oprávněná, vydržecí doba dále neběžela a žalovaná nemohla vlastnické právo ke spornému území vydržet. I kdyby tyto okolnosti dobrou víru nevyvracely, měly žalovanou vést k nahlédnutí do katastrální ortofotomapy, v níž by zábor sporného území spatřila. Proto prvostupňový soud vzájemnou žalobu zcela správně zamítl. Věcně správným tak bylo i rozhodnutí o žalobě. Účastníci ostatně v odvolacím řízení žádnou námitku v tomto směru nevznesli.

18. Ze všech těchto odvolací soud výrokem I potvrdil napadený rozsudek ve výrocích I a III jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.).

19. Důvodnou však byla část odvolání vztahující se k výpočtu náhrady nákladů řízení. Výpočet popsaný v bodě 5. je totiž nesprávný v tom smyslu, že v intencích usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4609/2017, a zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 3/24, je nutno na případ společného projednání žaloby a vzájemné žaloby v jednom řízení při výpočtu mimosmluvní odměny za zastoupení aplikovat § 12 odst. 3 a. t., podle nějž se „při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí.“ Naopak nelze aplikovat § 8 odst. 3 a. t., poněvadž zde spojení obou věcí (odstranění stavby/vyklizení pozemku na jedné straně a určení vlastnického práva na straně druhé) do jednoho řízení není předepsáno zákonem, nýbrž se děje z vůle žalovaného – vzájemnou žalobou. To znamená, že je třeba u společných úkonů právní služby – tedy těch, jež se týkaly obou věcí – vyjít z tarifní hodnoty věci odpovídající součtu tarifních hodnot obou věcí a teprve z tohoto základu vypočíst sazbu mimosmluvní odměny. Dále nelze za společné úkony přiznat paušální náhradu hotových výdajů (§ 13 odst. 4 a. t.) dvakrát, nýbrž jen jednou, poněvadž jde o jeden úkon, byť se vztahuje ke dvěma věcem. Prvostupňový soud správně určil dílčí tarifní hodnotu každé věci; u odstranění stavby/vyklizení částkou 10 000 Kč, v případě určení 50 000 Kč. Tarifní hodnota věci tudíž činí 60 000 Kč, sazba odměny za společný úkon pak 3 500 Kč. Společnými úkony byla jednání ze dnů 10. 1., 20. 3. a 15. 4. 2024, vyhlášení rozsudku, přičemž za vyhlášení rozsudku přísluší jen poloviční sazba. Jinak byl výpočet náhrady nákladů provedený soudem prvního stupně správný. To znamená, že celkově neměla náhrada činit 65 090 Kč, nýbrž 55 591 Kč s DPH. Jinak odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění obou nákladových výroků napadeného rozsudku. Proto odvolací soud výrokem II změnil výroky II a IV napadeného rozsudku způsobem výše specifikovaným (§ 220 odst. 1 o. s. ř. per analogiam).

20. Výrok III. odpovídá tomu, že byl žalobce v odvolacím řízení plně úspěšný, pročež má proti žalované právo na náhradu jeho nákladů v plné šíři (§ 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.). Náhrada sestává pod dojmem vyúčtování podaného zástupcem žalobce z položek vyčíslených podle a. t. Mimosmluvní odměna za vyjádření k odvolání a účast na jednání [§ 11 odst. 1 písm. g), písm. k) a. t.] činí 7 000 Kč, paušální náhrada hotových výdajů pak 600 Kč. Další složkou nákladů je, protože je žalobcův advokát plátcem DPH, částka 1 596 Kč jako náhrada za DPH [§ 137 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.]. Celková náhrada tedy činí 9 196 Kč. Lhůtu k zaplacení odvolací soud stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. vzhledem k výši náhrady, ke snížení náhrady nákladů prvostupňového řízení a k tomu, že měla žalovaná během řízení dostatek času připravit se na zaplacení náhrady nákladů řízení pro případ svého procesního neúspěchu. Je sice povinna nahradit náklady řízení žalobci, avšak danou částku musí zaplatit advokátovi jako jeho zástupci (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

21. Na okraj odůvodnění je třeba v reakci na námitku žalované podotknout, že prvostupňový soud správně vyměřil soudní poplatek za odvolací řízení ve výši 10 000 Kč (2 * 5000 Kč), poněvadž předmětem odvolacího řízení byla jak věc vyklizení pozemku/odstranění stavby, tak určení vlastnického práva, tedy dvě různé věci. Nehledě k tomu, že šlo o dvě nemovitosti – sousední pozemky, poněvadž sporné území mohlo být obecně vzato součástí kteréhokoli z nich. Sporné území není samostatnou věcí v právním smyslu. Navíc jsou tyto dva pozemky v katastru nemovitostí zapsány na dvou různých listech vlastnictví.