16 Co 167/2025 - 258

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobce: [Jméno žalobce A], CSc, IČO [IČO žalobce A], sídlem [Adresa žalobce A] insolvenční správce dlužnice [Jméno žalobce B]., IČO [IČO žalobce B], sídlem [Adresa žalobce B] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený dne [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozený dne [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] zastoupení advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 48 500 000 Kč o odvoláních žalobce a žalovaného 1. proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 11. 2024, č. j. 17 C 315/2023-71 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný 1. je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 157 656 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokáta A], advokáta se sídlem [adresa].

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2. na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 67 067 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [Jméno advokáta B], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. V rámci insolvenčního řízení dlužnice se žalobce jako její insolvenční správce incidenční žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně dne 9. 6. 2010 (a později změněnou) proti žalovaným domáhal určení neúčinnosti právních jednání a zároveň uložení povinnosti vydat do majetkové podstaty dlužnice částku 48 500 000 Kč. Co do neúčinnosti právních jednání byla žaloba pravomocně zamítnuta, co do zaplacení zmíněné částky Vrchní soud v Olomouci věc postoupil okresnímu soudu jako soudu věcně příslušnému.

2. Žaloba byla zdůvodněna tím, že dlužnice dne 28. 7. 2006 uzavřela kupní smlouvu se spol. [právnická osoba]. (dále jen [Anonymizováno]), kterou jí prodala pozemky v k. ú. [adresa] za 50 000 000 Kč, jež byly složeny do úschovy advokátní kanceláře [Anonymizováno]. (dále jen AK) na základě smlouvy o úschově uzavřené téhož dne. Stranami smlouvy o úschově byla dlužnice, [Anonymizováno] a AK. Po odvedení daně z převodu nemovitosti ve výši 1 500 000 Kč však nebyla zbylá část kupní ceny vyplacena na účet dlužnice, jak předpokládala kupní smlouva, nýbrž na účet žalovaného [právnická osoba] se mělo stát na základě pokynu dlužnice ze dne 28. 7. 2006. Dne 28. 7. 2006 byla uzavřena druhá smlouva o úschově mezi dlužnicí, [jméno FO], který dlužnici fakticky ovládal, oběma žalovanými a AK. Do úschovy byly složeny zalepené obálky, jejichž rozlepení bylo vázáno na stejný okamžik jako vyplacení kupní ceny, zjednodušeně řečeno na oznámení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí pro [Anonymizováno]. Zmíněný pokyn dlužnice byl v jedné ze zalepených obálek. O den dříve, 27. 7. 2006, uzavřel p. [jméno FO] s dlužnicí smlouvu o úplatném převodu akcií, kterou jí prodal akcie spol. [právnická osoba]., za 48 500 000 Kč. Tyto akcie však neměly takovou hodnotu. [jméno FO] v roce 2005 žalovanému 1. nabídl účast na developerskému projektu [adresa], kde hrála klíčovou roli dlužnice. V květnu 2005 žalovaní od p. [jméno FO] odkoupili 50 % akcií dlužnice za cca 38 000 000 Kč. Poté měla probíhat příprava první etapy projektu včetně vydání územního rozhodnutí. Kvůli prodlevám se však žalovaní později dohodli, že nebude-li do počátku roku 2006 rozhodnutí vydáno, projekt opustí. Poté p. [jméno FO] oznámili, že budou hledat zájemce o akcie, za něž požadovali částku 70 000 000 Kč. Protože nikdo nebyl ochoten takovou sumu zaplatit, byl nalezen nový strategický partner – [Anonymizováno]. Ten ovšem neměl zájem o akcie, nýbrž o pozemky, na nichž měl být projekt realizován. Stran akcií se tak nabídl p. [jméno FO], který nicméně také danou částkou nedisponoval, stejně jako jeho další partneři, paní [jméno FO] a pan [jméno FO]. Celá transakce prodeje akcií žalovaných proto nakonec posloužila jen k tomu, aby kupní cena zaplacená [Anonymizováno] neskončila v majetku dlužnice, ale aby byla použita na financování zpětného odkupu akcií žalovaných. Proto p. [jméno FO] jako kupující s žalovanými co prodávajícími dne 28. 7. 2006 uzavřel smlouvu o převodu akcií. V této smlouvě je uvedeno, že je přesně identifikovaný, výše uvedený účet žalovaného 1., jejich společným bankovním spojením, avšak prodávajícími byli oba žalovaní a účet byl jen platebním místem. Proto jsou pasivně věcně legitimováni oba žalovaní. Ani tyto akcie neměly v příslušném čase hodnotu 70 000 000 Kč. V době uzavření smlouvy byli žalovaní akcionáři dlužnice a členy její dozorčí rady, kteří měli přesné povědomí o její finanční kondici a o tom, že se již několik let nachází v platební neschopnosti a své dluhy že plní jen díky zápůjčkám. Vědomě využili jediný hodnotný majetek dlužnice ke zhodnocení své soukromé investice. [jméno FO] byl za daný skutek jako za podvod pravomocně odsouzen. Převod žalované částky na účet žalovaného 1. byl plněním bez právního důvodu. Žalovaní nemohli tyto finanční prostředky vydržet, poněvadž nebyli v dobré víře. Žalovaná pohledávka nemůže být promlčena, poněvadž závazek podléhá zákonu č. 513/1991 Sb., obchodnímu zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák.); všechny tři výše popsané smlouvy totiž založily obchodní závazek.

3. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s poukazem na to, že žalovaný 2. žádnou část žalované částky neobdržel. Zprvu, např. v replice ze dne 15. 3. 2017 adresované Krajskému soudu v Brně, žalovaní tvrdili, že bylo žalované plnění poskytnuto na základě poukázky od p. [jméno FO]. Později svá tvrzení modifikovali, aby nakonec v bodě 12. vyjádření ze dne 23. 10. 2024 podaného k okresnímu soudu popřeli existenci poukázky. Dále tvrdili, že žalovaný 1. žalovanou částku prokazatelně přijal na základě výše uvedené smlouvy s p. [jméno FO], jejíž účinnost ani platnost žalobce nenapadl, takže nemohlo jít o bezdůvodné obohacení. V bodě 27. svého vyjádření ze dne 11. 3. 2024, adresovanému okresnímu soudu, pak navíc v reakci na výrok trestního rozsudku, v němž se píše, že šlo o „dílčí úhradu osobního závazku obžalovaného [jméno FO],“ uvedli, že dlužnice plnila za p. [jméno FO] na základě dohody s ním jeho dluh vůči žalovaným z výše zmíněné smlouvy, takže se vůči dlužnici bezdůvodně obohatil p. [jméno FO]. Kromě smlouvy s p. [jméno FO] se žalovaní žádných dalších právních jednání neúčastnili a žalobce ani neprokázal jejich neplatnost či neúčinnost. Žalovaná pohledávka se promlčela, protože žalovaná částka byla na účet žalovaného 1. připsána dne 10. 8. 2006 a subjektivní promlčecí lhůta činila 2, objektivní 3 roky, a to podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák.), který na případ dopadá. Žalovaní navíc žalované plnění vydrželi, poněvadž byli v dobré víře, že jim náleží podle platné smlouvy s p. [jméno FO].

4. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobě plně vyhověl vůči žalovanému 1. (výrok I), vůči žalovanému 2. ji zcela zamítl (výrok II), uložil žalovanému 1. povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 159 384 Kč (výrok III) a žalobce zavázal stejnou povinností vůči žalovanému 2. v částce 195 207 Kč (výrok IV). Dospěl přitom mimo jiné k těmto skutkovým zjištěním. Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne ze dne 10. 6. 2022, č. j. 1 T 12/2015-10709, byl p. [jméno FO] odsouzen pro přečin podvodu a zvlášť závažný zločin podvodu k devíti letům trestu odnětí svobody, a to mimo jiné za skutek spáchaný tím, že jako generální manažer dlužnice dal s vědomím událostí příštích níže popsaný pokyn předsedovi představenstva dlužnice, [tituly před jménem] [jméno FO], a člence představenstva [jméno FO] k uzavření kupní smlouvy mezi dlužnicí jako prodávající a [Anonymizováno] jako kupující a na základě této smlouvy uzavřené v Praze dne 28. 7. 2006 dlužnice prodala [Anonymizováno] část bývalého vojenského areálu v katastrálním území [adresa] za cenu 50 000 000 Kč a poté, kdy tato kupní cena byla vyplacena schovateli, dal obžalovaný [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO] téhož dne, tj. 28. 7. 2006 pokyn, na jehož základě byla kupní cena po odečtení daně z převodu nemovitostí ve výši 1 500 000 Kč převedena namísto účtu dlužnice na účet žalovaného 1. jakožto dílčí úhrada osobního závazku obžalovaného, který tak způsobil dlužnici škodu ve výši 48 500 000 Kč. Zároveň bylo p. [jméno FO] uloženo tuto škodu dlužnici nahradit. Podle odůvodnění v minulosti projevil p. [jméno FO] zájem o akcie dlužnice, které vlastnili žalovaní. Dne 27. 7. 2006 byl předsedou představenstva dlužnice zvolen [tituly před jménem] [právnická osoba] a členkami představenstva [jméno FO] a [právnická osoba]. Téhož dne byla uzavřena z vůle p. [jméno FO] smlouva o úplatném převodu cenných papírů, jíž p. [jméno FO] převedl na dlužnici 20 ks akcií znějících na majitele [právnická osoba]. za celkovou částku 48 500 000 Kč, přičemž hodnota těchto akcií byla v tomto období prakticky nulová, což bylo [jméno FO] nepochybně známo. Důvodem k uzavření smlouvy byla snaha obžalovaného získat akcie dlužnice, které naopak měly hodnotu značnou, a tedy o pouhý den později připravil půdu pro celou řadu právních úkonů, jimiž chtěl svého cíle dosáhnout. Žalovaný 1. byl zapsán jako předseda dozorčí rady dlužnice od 31. 1. 2006 do 27. 7.2006, žalovaný 2. jako její člen od 10. 2. 2006 do 27. 7. 2006. Dne 27. 7. 2006 uzavřel p. [jméno FO] jako prodávající s dlužnicí jako kupující smlouvu o převodu cenných papírů na 20 kusů kmenových listinných akcií na majitele společnosti [právnická osoba]. za cenu 48 500 000 Kč, z toho za akcie s pořadovým číslem 1 až 10 za částku celkem 30 000 000 Kč a za akcie s pořadovým číslem 11 až 20 za částku 18 500 000 Kč. Kupní cenu měl kupující uhradit bezhotovostním převodem na bankovní účet prodávajícího do 31. 12. 2006. Dne 28. 7. 2006 uzavřeli žalovaní jako prodávající s p. [jméno FO] jako kupujícím smlouvu o převodu akcií na 10 kusů akcií dlužnice za cenu 71 650 000 Kč. První splátka ve výši 50 000 000 Kč měla být uhrazena převodem na bankovní účet do 45 dnů od uzavření smlouvy, druhá splátka ve výši 21 650 000 Kč do 18 měsíců. Dne 27. 7. 2006 uzavřeli smlouvu o úschově č. [hodnota] [Anonymizováno] jako složitel, dlužnice jako beneficient a AK jako schovatel. Účelem smlouvy mělo být vypořádání kupní ceny nemovitostí v rozsahu částky 50 000 000 Kč, která bude složena z prostředků složitele. Schovatel měl vydat 97 % složené částky beneficientovi v případě vkladu vlastnického práva složitele do katastru nemovitostí po předložení kupní smlouvy s vyznačením vkladu a výpisu z katastru nemovitostí. Zbývající 3 % měl zaplatit finančnímu úřadu. Za dlužnici zde jednali [tituly před jménem] [právnická osoba], předseda představenstva a [jméno FO], členka představenstva. Dne 28. 7. 2006 dlužnice jako prodávající uzavřela s [Anonymizováno] jako kupující kupní smlouvou na nemovitosti v k. ú. [adresa] za cenu 50 000 000 Kč. [Anonymizováno] se zavázala do 5 dnů od podepsání smlouvy a smlouvy o úschově složit kupní cenu ve výši 50 000 000 Kč do advokátní úschovy advokáta, který měl jejích 97 % poukázat na bankovní účet dlužnice do 10 dnů od předložení kupní smlouvy s vyznačením vkladu vlastnického práva a výpisu z katastru nemovitostí. Zbylá 3 % se zavázal odvést jako daň finančnímu úřadu. V záhlaví smlouvy byl uveden účet MP č. [č. účtu], přičemž za dlužnici opět jednali [tituly před jménem] [právnická osoba] a [jméno FO]. Dne 28. 7. 2006 uzavřeli smlouvu o úschově č. 2 dlužnice jako složitelka č. 1, p. [jméno FO] jako složitel č. 2, žalovaní jako složitelé č. 3 a AK jako schovatel. Účelem smlouvy mělo být vypořádání vzájemných práv a povinnosti smluvních stran vyplývajících ze smluvních vztahů realizovaných mezi složiteli. AK se zavázala převzít do úschovy všemi složiteli předané obálky s dokumenty, celkem 6 obálek s nespecifikovaným obsahem. V případě vkladu vlastnického práva k nemovitostem měla vydat obálky č. 1, 2 a 4 dlužnici, obálky č. 3 a 5 p. [jméno FO] a obálku č. 6 žalovaným. Za dlužnici jednali znova tytéž osoby. AK potvrdila, že částka 48 500 000 Kč byla vyplacena podle písemného pokynu dlužnice dne 10. 8. 2006 na bankovní účet č. [č. účtu]. Tento písemný „neodvolatelný“ pokyn schovateli ze dne 28. 7. 2006 za dlužnici podepsali opět [tituly před jménem] [jméno FO] a pí [jméno FO] s tím, že má být zaplaceno právě na účet č. [č. účtu]. Jeho majitelem byl ke dni 10. 8. 2006 žalovaný 1. Žalovaný 1. žalobci e-mailem ze dne 13. 4. 2010 sdělil, že tuto platbu eviduje jako částečnou úhradu p. [jméno FO] za prodej akcií dlužnice. Obdržel ji od dlužnice jako plnění závazku za p. [jméno FO] na základě uzavřené písemné poukázky, kdy si dlužnice takto kompenzovala svůj závazek vůči p. [jméno FO] z na kupní ceně za akcie spol. [právnická osoba].

5. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud právně kvalifikoval podle § 451 odst. 1, odst. 2 obč. zák. jako bezdůvodné obohacení vzniklé plněním bez právního důvodu. P. [jméno FO] použil finanční prostředky náležející dlužnici k zaplacení za akcie dlužnice vůči žalovaným. Zakoupil tedy akcie dlužnice za její vlastní peníze a byl v tomto ohledu pravomocně odsouzen za trestný čin. Taková transakce nedávala z pohledu dlužnice sebemenší ekonomický smysl, obzvlášť pokud jí předtím p. [jméno FO] prodal bezcenné akcie a získal akcie hodnotné. Není tedy pravdou, že by dlužnice za p. [jméno FO] spornou transakcí plnila to, co měl po právu plnit sám. Existence poukázky se neprokázala. Žalovaná částka byla poukázána žalovanému 1. v konečném důsledku na základě přímého pokynu p. [jméno FO], nikoli jeho dohody s dlužnicí. Žalovaná pohledávka se nepromlčela, protože případ podléhá obch. zák., podle jehož § 397 činí promlčecí lhůta 4 roky. Obě smlouvy o převodu akcií se totiž řídily tímto zákonem podle jeho § 261 odst. 3 písm. c), zatímco smlouva mezi dlužnicí a MP jako dvěma obchodními společnostmi podle § 261 odst.

1. Z důkazů je jednoznačně patrno, že se všechna výše popsaná právní jednání odehrála v rámci podnikatelských aktivit zúčastněných a že žalovaní do celé transakce vstupovali s určitým podnikatelským záměrem, vyplývajícím již z povahy daných transakcí. Okresní soud uložil platební povinnost žalovanému 1. přímo vůči žalobci s ohledem na materiální vykonatelnost rozsudku v případě postoupení pohledávky či skončení konkursu.

6. Proti výrokům II a IV rozsudku podal žalobce odvolání s návrhem na změnu rozsudku v podobě uložení žalované povinnosti také žalovanému 2. Odvolání zdůvodnil tím, že není pravdou, že by se bezdůvodně obohatil pouze žalovaný 1., neboť žalované plnění mělo náležet oběma žalovaným, kteří ve vzájemné shodě určili účet žalovaného 1. jako pouhé platební místo. Podstatný není prostý výsledek transakce, nýbrž původní záměr a zamýšlený závazek, v jehož rámci mělo být plnění poskytnuto. K odvolání žalovaného 1. žalobce uvedl, že klíčové jsou skutkový základ a petit žaloby, nikoli žalobcem zvolená právní kvalifikace. Žalovaní nepředložili jediný důkaz o poukázce a navíc její existenci posléze popřeli, když zjistili, že v tomto ohledu neunesou důkazní břemeno. Proto začali tvrdit, že dlužnice spornou platbou vědomě plnila dluh p. [jméno FO]. Žalovaný 1. neprokázal právní titul k přijetí žalované částky. Tato tvrzení odporují výpovědi obžalovaného [jméno FO] z hlavního líčení ze dne 21. 4. 2017.

7. Proti výrokům I a III rozsudku podal žalovaný 1. odvolání s návrhem na změnu rozsudku v podobě zamítnutí žaloby vůči sobě, přičemž argumentoval, že se žalovaná pohledávka promlčela, jelikož žalobce podal teprve dne 9. 8. 2010 žalobu, která navíc nestavěla promlčecí lhůtu, protože se v ní žalobce domáhal něčeho jiného a žaloba neobsahovala všechna tvrzení. Nejdříve dne 21. 12. 2016 učinil procesní úkon - změnu žaloby - jež by lhůtu stavěla. Stalo se tak ovšem po promlčení. Není tedy pravdou, že by se lhůta stavěla již od 10. 8. 2010, jak uzavřel prvostupňový soud. Žalovaný 1. se nemohl bezdůvodně obohatit také proto, že se jeho aktiva snížila, když hodnotné akcie prodal p. [jméno FO]. Napadený rozsudek je vnitřně rozporný, protože soud prvního stupně na jednu stranu hovoří o plnění bez právního důvodu, zároveň však nerozporuje vznik ani platnost smlouvy o převodu akcií. A jestliže nešlo o závazek z této smlouvy, proč by měla promlčecí lhůta činit 4 roky? Věděla-li dlužnice, že plní dluh p. [jméno FO] vůči žalovanému 1., ten se nemohl bezdůvodně obohatit. Prvostupňový soud zatížil řízení vadou tzv. souhrnného skutkového zjištění, kdy není patrno, ze kterého důkazu ta která zjištění vyplynula. Navíc chybně neprovedl a nezdůvodnil neprovedení důkazů v podobě výslechu [tituly před jménem] [jméno FO], smlouvy o převodu cenných papírů mezi dlužnicí a P. Rakovským ze dne 28. 2. 2007, jež zpochybňuje skutkové zjištění o nulové hodnotě akcií spol. [právnická osoba]. Částečně též prvostupňový soud rozhodl na základě neprovedených důkazů, když bez opory v důkazech konstatoval, že byla hodnota akcií nulová a neprovedl důkazy o postavení p. [jméno FO] ve struktuře dlužnice a přitom uzavřel, že byl jejím generálním manažerem, ani o pokynech p. [jméno FO] udělených [tituly před jménem] [jméno FO] a pí [jméno FO]. Žalovaného 1. měl na posledním jednání poučit ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.)

8. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a že jsou přípustná a projednatelná, přezkoumal na jednání napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání nejsou opodstatněná.

9. Prvostupňový dospěl na základě provedených a správně vyhodnocených důkazů ke správným výše uvedeným skutkovým zjištěním. Tato skutková zjištění proto odvolací soud přejímá a pro stručnost na ně v plné šíři odkazuje.

10. Při odvolacím přezkumu ve světle odvolacích námitek a vyjádření k odvolání se odvolací soud nejprve věnoval právní kvalifikaci závazku mezi účastníky. Plně souhlasí s prvostupňovým soudem v tom, že šlo o závazek z bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu. Sporná transakce totiž neodpovídala subjektům ani obsahu žádné z výše popsaných tří smluv. Nedávala viditelný ekonomický smysl nejen z pohledu dlužnice, ale ani pro p. [jméno FO], což vedlo k jeho trestnímu stíhání završenému pravomocným odsouzením. Ani v trestním řízení však nebyl rozkryt další osud žalované částky a vlastně s jistotou ani smysl transakce pro p. [jméno FO], který měl sice nakoupit hodnotné akcie, leč zároveň měly být prodané nemovitosti jediným hodnotným majetkem dlužnice. Proto také žalobce tvrdil (a prvostupňový soud nakonec akceptoval jako prokázané) bezdůvodné obohacení žalovaného 1. Na rozdíl od prvostupňového soudu odvolací soud zastává názor, že žádná poukázka neexistovala – nikoli, že nebyla prokázána. Její existenci totiž popřeli samotní žalovaní. Navíc poukázka patří k pouhému způsobu splnění dluhu a nevypovídá v zásadě nic o jeho právním důvodu. Nehledě k tomu, že by zde vlastně muselo jít o jakousi dvojitou poukázku, kdy by poukazatelem nebyla jen dlužnice, ale i p. [jméno FO]. To ale žalovaní ani netvrdili. Soudy byly dále vázány výrokem trestního rozsudku (§ 135 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.). Z něj plyne, že žalované plnění bylo na účet žalovaného 1. připsáno následkem trestného činu p. [jméno FO]. Zmínka na konci skutkové věty výroku, podle níž šlo o dílčí úhradu osobního závazku p. [jméno FO], neznamená, že za něj dlužnice plnila jeho dluh vůči žalovaným a že se tudíž bezdůvodně obohatil on, protože poukázka neexistovala, šlo o finanční prostředky [Anonymizováno] náležející dlužnici a transakci provedla AK na pokyn (v konečném důsledku) p. [jméno FO]. A pokud ani v trestním řízení nebyl objasněn další osud žalované částky a jednoznačně ani smysl transakce pro p. [jméno FO], kdy transakce neodpovídala žádné ze smluv, nelze hovořit o tom, že se bezdůvodně obohatil p. [jméno FO] vůči dlužnici. Z kontextu rozvedeného v bodě 13. je navíc patrno, že i žalovaní transakci aktivně koordinovali. Ostatně, soud v trestním rozsudku dlužnici vůči p. [jméno FO] nepřiznal bezdůvodné obohacení, nýbrž náhradu škody. Jinak odvolací soud odkazuje na výstižné odůvodnění napadeného rozsudku.

11. Co se týká otázky, zda se bezdůvodně obohatil žalovaný 2., z právní úpravy závazku z bezdůvodného obohacení jasně plyne, že na jeho počátku vždy stojí objektivní faktický stav obohacení v podobě zvýšení aktiv či snížení pasiv obohaceného.[footnoteRef:1] Nebylo prokázáno, že by tento stav nastal u žalovaného 2. V tomto případě nebyl, jak již bylo vysvětleno, rozkryt další osud žalované částky, kterou navíc nelze objektivně přiřadit k žádné z uzavřených smluv. Určení účtu ve smlouvě je věcí prodávajícího věřitele, tedy žalovaných, kteří mezi sebou mohli uzavřít i dohodu, že sice akcie prodají oba, avšak plnění obdrží pouze jeden z nich. Skutkový rozdíl oproti věci 23 Cdo 3928/2007, na niž poukázal žalobce, spočívá v tom, že byla v dané věci jasným předobrazem sporného plnění smlouva o účtu. V projednávaném případě ovšem žádný takový jednoznačně objektivně identifikovatelný právní důvod nebyl. Žalobcova argumentace byla v tomto směru rozporuplná, poněvadž se v bodě 5. svého odvolání dovolal právního důvodu v podobě smlouvy o převodu akcií uzavřené oběma žalovanými, leč v bodě 4. souhlasil, že se jednalo o plnění bez právního důvodu. Žalovaný 2. se tudíž s ohledem na důkazy bezdůvodně neobohatil a prvostupňový soud žalobu v této šíři správně zamítl. [1: Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2634/2007, či jeho rozsudek ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2553/2018. ]

12. Dále odvolací soud zkoumal promlčení. Žalovaný 1. v prvé řadě dezinterpretoval napadený rozsudek. V něm prvostupňový soud uzavřel, že se čtyřletá promlčecí lhůta stavěla od 9. 6. 2010. Již v žalobě žalobce uceleně vymezil skutkový děj, uvedl všechny právně významné skutečnosti a také se již domáhal toho plnění, o němž soud prvního stupně rozhodl. Právní kvalifikace skutkového děje nebyla jeho zákonnou povinností, stejně jako žádného jiného účastníka občanského soudního řízení. Proto se žalovaná pohledávka nemohla z této příčiny promlčet. Pokud jde o právní režim promlčení, byl-li závazek mezi účastníky obchodním závazkem, podléhá obch. zák. i promlčení pohledávky z tohoto závazku vzešlé.[footnoteRef:2] V opačném případě by musel být aplikován obč. zák. Promlčení by bylo právní skutečností - právní událostí - nastalou v rámci závazku z bezdůvodného obohacení v důsledku plynutí času, takže by se řídilo obch. zák. (§ 261 odst. 1 ve spojení s § 387 - 408 obch. zák.) jakožto dílčí otázka, kterou lze podle tohoto zákona řešit (§ 1 odst. 2 druhá věta obch. zák.). Zde se však prvostupňový soud chybně zaměřil na charakter závazků ze tří výše popsaných smluv. Problém je v tom, že - jak bylo vysvětleno - sporná transakce neodpovídá subjektům ani obsahu žádné z těchto smluv. V řízení se tudíž jednalo o závazek z bezdůvodného obohacení, nikoli z některé z předcházejících smluv. Ostatně, soud není v civilním řízení povinen ex offo vyšetřovat všechny myslitelné skutkové verze ani za účastníky domýšlet možné právní důvody žalovaného plnění. Závazek z bezdůvodného obohacení může vzniknout i mezi podnikateli. To, že byl tento institut komplexně upraven pouze v obč. zák., na tom samozřejmě nic nemění a tudíž ani nemá vliv na právní režim promlčení.[footnoteRef:3] Mezi občanským a obchodním právem neexistovala žádná nepřeklenutelná bariéra, občanské právo tvořilo jako skutečně všeobecné právní odvětví základ soukromého práva, jehož součástí bylo i právo obchodní. Institut bezdůvodného obohacení měl a má všeobecný charakter. A občanskoprávní předpisy byly subsidiárně použitelným pramenem obchodního práva (§ 1 odst. 2 druhá věta obch. zák.). A tak bylo nutno dále kvalifikovat právě závazek z bezdůvodného obohacení. Podle § 261 odst. 1 obch. zák. „tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.“ Podle § 261 odst. 5 obch. zák. je „při použití této části zákona podle odstavců 1 a 2 rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu.“ Dlužnice sice byla dne 10. 8. 2006 obchodní společností zapsanou v obchodním rejstříku [§ 2 odst. 2 písm. a) obch. zák.]. Ne tak žalovaní. Podnikat mohl pouze podnikatel (§ 261 odst. 1 ve spojení s § 2 odst. 1 obch. zák). A žalovaní nebyli podnikateli ve smyslu § 2 odst. 2 obch. - jen coby akcionáři a členové dozorčí rady dlužnice. Zákon totiž vycházel z tzv. formality podnikatelského statusu, kdy podnikatelem mohla být pouze osoba zapsaná do příslušného rejstříku či mající příslušné podnikatelské oprávnění. Tím pádem se závazek z bezdůvodného obohacení nemohl týkat podnikatelské činnosti žalovaných (§ 261 odst. 1 obch. zák. a contrario). Podle judikatury byl navíc závazek z bezdůvodného obohacení obchodním závazkem tehdy, jestliže by jím byl, kdyby zde příslušný právní důvod existoval. Čili typicky v případě plnění z neplatné smlouvy či z právního důvodu, jenž odpadl, popř. i plnění bez právního důvodu, který ale buďto v obecné rovině dosud existuje (např. různé přeplatky na platbách z dosud účinné smlouvy či plnění založené na právním omylu při výkladu takové smlouvy), nebo sice odpadl ještě před poskytnutím plnění, které je ovšem pouze pokračujícím plněním, fakticky odpovídajícím podmínkám již neúčinné smlouvy (např. nájemné placené podle smluvních podmínek po zániku nájemního poměru uplynutím doby, na niž byl sjednán). Všem těmto případům je společné, že zde má chybějící právní důvod svůj konkrétní předobraz ve smlouvě zakládající obchodní závazek, podle níž je tak možno závazek bez dalšího v právě rozvedeném smyslu kvalifikovat.[footnoteRef:4] Pak také dává smysl aplikovat obchodněprávní úpravu promlčení. V projednávaném případě však nikoli, protože zde žádný reálně uchopitelný právní důvod není a není úkolem soudu jej spekulativně domýšlet.[footnoteRef:5] Proto je nutno aplikovat obč. zák. a tudíž je žalovaná pohledávka promlčena (§ 107 odst. 1 obč. zák.), neboť dlužnice o transakci od počátku věděla či musela vědět (že budou peníze odeslány na jiný účet). [2: Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. sp. zn. 29 Odo 383/2001, jeho rozsudek ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, č. 16/2005 Sb. rozh. civ., rozsudek ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 188/2004, usnesení ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4996/2015, či rozsudek ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4659/2014. ] [3: rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, č. 26/2004 Sb. rozh. civ. Viz též ZLÁMAL, Adam. K promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodněprávních vztazích trochu jinak. Bulletin advokacie, 2006, č. 4, s. 30-31.] [4: Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2251/99, rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, č. 26/2004 Sb. rozh. civ., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. sp. zn. 29 Odo 383/2001, jeho rozsudek ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, č. 16/2005 Sb. rozh. civ., rozsudek ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 188/2004, usnesení ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4996/2015, rozsudek ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4659/2014, či rozsudek ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 29 Cdo 3245/2022. ] [5: ZLÁMAL, Adam. K promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodněprávních vztazích trochu jinak. Bulletin advokacie, 2006, č. 4, s. 30-31. ]

13. Odvolací soud nicméně námitku promlčení vyhodnotil jako zjevné zneužití práva (§ 3030, § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o. z.) a pro případ, že by o zjevné zneužití nešlo, jako odporující dobrým mravům (3 odst. 1 obč. zák., resp. § 1723 odst. 2, § 1724 odst. 2 ve spojení s § 1 odst. 2 částí věty za středníkem o. z.). V prvé řadě proto, že bylo žalované plnění od dlužnice „odkloněno“ trestným činem, vykazujícím přitom v zásadě stejný modus operandi jako četné další, za něž byl p. [jméno FO] pravomocně uznán vinným a jimiž způsobil škodu v celkové výši 318 516 623,58 Kč, přičemž byl ten který trestný čin zpravidla založen na tom, že p. [jméno FO] nesplnil svůj peněžitý dluh. Zároveň není pravdou, že by žalovaní o ostatních transakcích vztahujících se k dlužnici nic nevěděli, jak se snažili soud přesvědčit. Naopak, sám žalovaný 1. v trestním řízení jako svědek, jak je zřejmé z odůvodnění trestního rozsudku, vypověděl, že spolu s žalovaným 2. a p. [jméno FO] aktivně koordinoval pozadí transakce, a to i tím způsobem, že od p. [jméno FO] v minulosti koupili akcie dlužnice. Tento závěr potvrzuje i smlouva o úschově č. 2, kterou oba žalovaní uzavřeli coby „složitel 3“ a jejímž předmětem bylo právě vypořádání vzájemných vztahů s p. [jméno FO] a MP, přičemž v případě vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí měla být žalovaným vydána záhadná uschovaná obálka č.

6. Ostatně, žalovaní jako akcionáři a členové dozorčí rady dlužnice bezpochyby museli mít jisté povědomí o dění ve společnosti. Dlužnici však ovládly zjevně osoby, které neměly vůli pohledávku proti žalovanému 1. vymáhat, právě naopak; představenstvo od prvopočátku vědělo, že kupní cenu nemovitostí neobdrží dlužnice a přesto neudělalo nic. Tím byli ovšem enormně poškozeni věřitelé dlužnice, která se také ocitla v úpadku zjištěném na základě insolvenčního návrhu podaného jejími zaměstnanci, jejichž pohledávky přitom nebyly v insolvenčním řízení popřeny. Vůli pohledávku vymáhat měl teprve insolvenční správce, který se však ke kauze dostal teprve po uplynutí promlčecí lhůty (insolvenční řízení bylo zahájeno dne 15. 4. 2009). V této situaci by zamítnutí žaloby na základě promlčení žalované pohledávky bylo čirou absurditou.

14. Výše řečené platí z týchž důvodů i pro námitku vydržení, jež byla navíc neopodstatněná. Vydržení totiž nebylo právně možné. Šlo o bezhotovostní platbu, takže se vlastnicí peněz stala banka a žalovaný 1. měl vůči ní pouze odpovídající pohledávku, evidovanou na jeho bankovním účtu. Podle obč. zák. přitom nemohlo existovat vlastnické právo k pohledávce – obligaci. To vše znamená, že zde nemohl nastat žádný omyl žalovaného 1. ve vlastnickém režimu, tedy rozpor mezi skutečným a domnělým právním stavem, jenž by zasluhoval právní ochranu jako okolnost zakládající dobrou víru.

15. Žalovaní se mýlí v odvolací námitce, že soud prvního stupně učinil tzv. souhrnné skutkové zjištění. V bodech 13. – 24. napadeného rozsudku totiž čerpal konkrétní skutková zjištění z konkrétně vyjmenovaných důkazů. Pokud jde o důkazy o hodnotě akcií, zaprvé hodnota akcií v jedné chvíli nic nevypovídá o jejich hodnotě o řadu měsíců později, zadruhé v řízení nebyla prvořadá právě daná transakce a napadený rozsudek na takto zpochybněném skutkovém zjištění není založen. Nemluvě o vázanosti soudů výrokem trestního rozsudku. Co se týče pokynu p. [jméno FO] uděleného [tituly před jménem] [jméno FO] a pí [jméno FO], předmětem řízení nebyla protiprávnost jednání p. [jméno FO], o níž bylo nadto již pravomocně rozhodnuto, nýbrž bezdůvodné obohacení žalovaných. Tyto důkazy se tudíž týkaly skutečností právně irelevantních pro výsledek řízení a meritum sporu. To, že p. [jméno FO] v rámci dlužnice vystupoval jako generální manažer, plyne ze skutkové věty výroku trestního rozsudku, kterou zde byly soudy vázány. Žalovaní nespecifikovali, k čemu přesně mělo směřovat postrádané poučení podle § 118a o. s. ř. Za takřka 16 let soudního řízení měli více než dostatek příležitostí ke vnesení relevantních tvrzení a důkazních návrhů, kterou také využili, avšak jejich obrana byla zcela vyvrácena, a to i na základě právně závazného výroku trestního rozsudku. Kromě toho jasně projevili neochotu blíže rozkrýt pozadí jednotlivých transakcí a další osud žalovaného plnění. Za této situace zde nebyl sebemenší důvod k poučení podle zmíněného ustanovení. Nakonec nebylo namístě ani jakkoli prodloužit pariční lhůtu nad zákonné tři dny od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.), jelikož měl žalovaný 1. vzhledem k délce řízení dost času připravit se pro případ svého procesního neúspěchu na dané plnění.

16. Z těchto důvodů odvolací soud výrokem I napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný, přičemž co do náhrady nákladů prvostupňového řízení pro stručnost odkazuje na přiléhavé body 51. – 55. jeho odůvodnění (§ 219 o. s. ř.).

17. Žalobce vůči žalovanému 1. a žalovaný 2. vůči žalobci tedy byli v odvolacím řízení plně úspěšní, pročež mají právo na náhradu jeho nákladů (§ 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.). Náhradu hotových výdajů v podobě režijních paušálů, náhrady promeškaného času a cestovného odvolací soud v případě obou zmíněných účastníků zkrátil na polovinu tam, kde se související úkon týkal i protistrany, vůči níž žalobce, resp. žalovaný 2. nebyli úspěšní.

18. V žalobcově případě náhrada sestává z položek vyčíslených podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále jen a. t.). Sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby odvolací soud stanovil podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 7. a. t., tedy částkou 63 700 Kč. Konkrétně šlo o vyjádření k odvolání žalovaného 1. [§ 11 odst. 1 písm. k) a. t.] a účast na odvolacím jednání [§ 11 odst. 1 písm. g) a. t.]. Odvolací soud nepřiznal náhradu odvolání, neboť se vztahovalo k výroku týkajícímu se pouze žalovaného 2., vůči němuž byl žalobce procesně neúspěšný. Paušální náhrada hotových výdajů pak byla určena částkou 450 Kč za první, 225 Kč za druhý úkon (§ 13 odst. 4 a. t.). Další složkou náhrady je polovina náhrady za promeškaný čas na cestě z advokátní kanceláře žalobcova zástupce k odvolacímu soudu a zpět v délce 8 započatých půlhodin po 150 Kč, celkově tedy 1 200 Kč, polovina ve výši 600 Kč, poněvadž podle aplikace google maps je s přihlédnutím k běžným dopravním komplikacím možno přiznat požadovaných 8 půlhodin [§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t.]. Dále polovina cestovného 3 239 Kč při ujeté vzdálenosti 356 km, kombinované spotřebě 8,2 l/100 km, jednotkové ceně automobilového benzinu 98 oktanů 39 Kč/1 l a základní náhradě za 1 km jízdy 5,90 Kč [§ 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 13 odst. 1 a. t. a s § § 1 písm. b), 4 písm. b) vyhlášky MPSV č. 573/2025 Sb.]. Polovina činí 1 619,50 Kč. Protože je advokát žalované plátcem DPH, připočítal odvolací soud k nákladům též 27 362 Kč jako náhradu za DPH [§ 137 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.]. Celková náhrada tedy činí 157 656 Kč. Žalovaný 1. je povinen nahradit náklady odvolacího řízení sice žalobci, avšak danou částku musí zaplatit advokátovi jako jeho zástupci (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůtu k zaplacení odvolací soud ve výroku II stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. z důvodů rozvedených v bodě 15. odůvodnění.

19. V případě žalovaného 2. náhrada sestává z mimosmluvní odměny za účast na odvolacím jednání ve výši 50 960 Kč (tedy o 20 % snížené, poněvadž šlo o společný úkon a žalovaný 2. byl druhým klientem advokáta v pořadí; § 12 odst. 4 a. t.) a z poloviny paušální náhrady hotových výdajů 225 Kč. Další složkou náhrady je polovina náhrady za promeškaný čas na cestě z advokátní kanceláře zástupce žalovaného 2. k odvolacímu soudu a zpět v délce 16 započatých půlhodin po 150 Kč, celkově tedy 2 400 Kč, polovina činí 1 200 Kč, poněvadž podle aplikace google maps je s přihlédnutím k běžným dopravním komplikacím adekvátních požadovaných 16 půlhodin [§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t.]. Dále polovina cestovného ve výši 3 042 Kč při ujeté vzdálenosti 756 km, kombinované spotřebě 6,3 l/100 km, jednotkové motorové nafty 34,10 Kč/1 l a základní náhradě za 1 km jízdy 5,90 Kč [§ 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 13 odst. 1 a. t. a s § § 1 písm. b), 4 písm. c) vyhlášky MPSV č. 573/2025 Sb.]. Protože je advokát žalovaného 2. společníkem právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie, která je plátkyní DPH, připočítal odvolací soud k nákladům též 11 639,67 Kč jako náhradu za DPH [§ 137 odst. 3 písm. b) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.]. Celková náhrada tedy činí 67 067 Kč. Žalobce je povinen nahradit náklady odvolacího řízení sice žalovanému 2., avšak danou částku musí zaplatit advokátovi jako jeho zástupci (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůtu k zaplacení odvolací soud ve výroku III stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. z důvodů rozvedených v bodě 15. odůvodnění.

Poučení