16 Co 170/2025 - 753

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozená [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozený [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] c) [Jméno žalobce C], narozený [Datum narození žalobce C] bytem [Adresa žalobce C] d) [Jméno žalobce D], narozená [Datum narození žalobce D] bytem [Adresa žalobce D] e) [Jméno žalobce E], narozená [Datum narození žalobce E] bytem [Adresa žalobce E] f) [Jméno žalobce F], narozená [Datum narození žalobce F] bytem [Adresa žalobce F] g) [Jméno žalobce G], narozená [Datum narození žalobce G] bytem [Adresa žalobce G] h) [Jméno žalobce H], narozený [Datum narození žalobce H] bytem [Adresa žalobce H] i) [Jméno žalobce I], narozený [Datum narození žalobce I] bytem [Adresa žalobce I] žalobci a) až i) zastoupeni advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] k) [anonymizováno], narozený [anonymizováno] bytem [anonymizováno] l) [anonymizováno], narozený [anonymizováno] bytem [anonymizováno] m) [anonymizováno], narozený [anonymizováno] bytem [anonymizováno] n) [anonymizováno], narozený [anonymizováno] bytem [anonymizováno] o) [anonymizováno], narozená [anonymizováno] bytem [anonymizováno] p) [anonymizováno], narozená [Anonymizováno] bytem [anonymizováno] q) [anonymizováno], narozený [Anonymizováno] bytem [anonymizováno] r) [anonymizováno], narozená [anonymizováno] bytem [anonymizováno] s) [anonymizováno], narozený [anonymizováno] bytem [anonymizováno] žalobci k) až s) zastoupeni advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B]. sídlem [Adresa advokáta B] o náhradu škody o odvolání žalobců i), o) a q) a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2025, č. j. 16 C 300/2022-647 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích IX, XIV, XVI a XIX potvrzuje.

II. Žalobci i), o) a q) a žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobkyni a) 1 067 Kč, žalobci b) 611 Kč, žalobci c) 1 067 Kč, žalobkyni d) 1 067 Kč, žalobkyni e) 1 067 Kč, žalobkyni f) 1 067 Kč, žalobkyni g) 1 067 Kč a žalobci h) 1 067 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám [tituly před jménem] [adresa], advokátky se sídlem [adresa], [adresa].

IV. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci k) 1 067 Kč, žalobci l) 764 Kč, žalobci m) 1 067 Kč, žalobci n) 1 067 Kč, žalobkyni p) 1 067 Kč, žalobkyni r) 1 067 Kč a žalobci s) 1 067 Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám [Jméno advokáta A], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Společnou žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 23. 9. 2022 původně 19 žalobců uplatnilo vůči žalované samostatné pohledávky na náhrady škodu. Žalobu odůvodnili tím, že pracovali u žalované v pracovním poměru na pozici „dělník v elektrotechnice 2“ a že žalovaná minimálně v období od 1. 4. 2019 do 31. 12. 2021 nezajistila rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění, neboť části svých zaměstnanců, kteří pracovali na stejné pozici jako žalobci, poskytovala mzdovou položku označenou jako „mimořádný příplatek“ či „příspěvek na ubytování“ ve výši 200 Kč za každý kalendářní den, zatímco žalobcům nikoli. K totožnému porušení povinnosti rovného zacházení mohlo dojít i u dalších zaměstnanců na jiných obdobných (srovnatelných) dělnických pozicích, nicméně žalobu podali pouze žalobci, kteří vykonávali totožný druh práce „dělník v elektrotechnice 2“. U zaměstnanců, kterým byl na rozdíl od žalobců zmiňovaný příspěvek poskytován, nebyl dán žádný zákonný (ospravedlnitelný) důvod pro rozdílné zacházení, protože ubytování (bydlení) si musí zajišťovat každý zaměstnanec bez rozdílu. Žalovaná provedla nápravu až od 1. 1. 2022 v souvislosti s kontrolou prováděnou Státním úřadem inspekce práce, Oblastním inspektorátem práce pro [Anonymizováno] a [Anonymizováno] kraj.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhovala její zamítnutí. Tvrdila, že hlavním důvodem pro zavedení sporného příspěvku byl akutní nedostatek pracovní síly, který v České republice vrcholil zejména v letech 2018 a 2019. Míra nezaměstnanosti byla v té době na naprosto bezprecedentních a rekordních číslech – nezaměstnanost klesla až na 2,2 % (rok 2018) a 2,0 % (rok 2019). Z tohoto důvodu žalovaná začala aktivně poptávat pracovní sílu i mimo území České republiky. U všech zaměstnanců, kterým byl příspěvek poskytován, bylo jednotícím prvkem právě to, že se dočasně přestěhovali z místa svého trvalého bydliště (domova) do [Anonymizováno] a že si zde museli zajistit přechodné ubytování. Jelikož se v těchto případech jednalo o velice náročnou situaci, kdy se zaměstnanec na určitý časový úsek stěhuje na úplně jiné místo (jiný stát, jiná kultura, jazyková bariéra), a to pouze za účelem výkonu závislé práce, zvažovala žalovaná, jak dotčené zaměstnance podpořit. Podmínkou pro vznik nároku na příspěvek na ubytování bylo přechodné ubytování v blízkosti pracoviště hrazené za účelem výkonu práce pro žalovanou. Výběr zaměstnanců, kterým byl příspěvek přiznán, byl proveden lustrací personálního systému žalované (zejména tzv. osobních dotazníků) za účelem zjištění, zda je kterýkoliv ze zaměstnanců přechodně ubytován v Olomouci z důvodu výkonu práce pro žalovanou. U žádného z žalobců nevyšlo nic takového najevo. Naproti tomu zaměstnanci, se kterými se žalobci srovnávali ([jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], všichni státní příslušníci [adresa]), měli v životopisech uvedeno, že jejich trvalé bydliště leží mimo území České republiky. Dle žalované není takový postup protiprávní, neboť ustanovení § 177 zákoníku práce připouští v obdobných případech vyplácení kompenzačních náhrad při přijetí do pracovního poměru v místě, které je současně odlišné od bydliště zaměstnance. Pokud by některý z žalobců prokázal, že byl v žalovaném období v okolí [Anonymizováno] přechodně ubytován za účelem práce pro žalovanou, pak by žalovaná nárok takového žalobce uznala. V projednávané věci ovšem žádný z žalobců nebyl v žalovaném období přechodně ubytován v okolí Olomouce za účelem výkonu práce pro žalovanou, proto jim nevznikl nárok na náhradu škody.

3. Žalobce j) [jméno FO] v průběhu řízení zemřel (dne [Anonymizováno]) a jeho žaloba o zaplacení částky 166 200 Kč s příslušenstvím byla usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 9. 2023, č. j. 16 C 300/2022-196 vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí.

4. Okresní soud v Olomouci napadeným rozsudkem žaloby [žalobkyně a) [Jméno žalobce A] o zaplacení částky 166 200 Kč s příslušenstvím, žalobce b) [jméno FO] o zaplacení částky 86 800 Kč s příslušenstvím, žalobce c) [Jméno žalobce C] o zaplacení částky 166 200 Kč s příslušenstvím, žalobkyně d) [Jméno žalobce D] o zaplacení částky 166 200 Kč s příslušenstvím, žalobkyně e) [Jméno žalobce E] o zaplacení částky 166 200 Kč s příslušenstvím, žalobkyně f) [Anonymizováno] o zaplacení částky 166 200 Kč s příslušenstvím, žalobkyně g) [Jméno žalobce G] o zaplacení částky 166 200 Kč s příslušenstvím, žalobce h) [Jméno žalobce H] o zaplacení částky 166 200 Kč s příslušenstvím, žalobce i) [Jméno žalobce I] o zaplacení částky 166 200 Kč s příslušenstvím, žalobce k) [Jméno advokátky B] o zaplacení částky 166 200 Kč s příslušenstvím, žalobce l) [Jméno advokátky C] o zaplacení částky 97 400 Kč s příslušenstvím, žalobce m) [Jméno advokátky D] o zaplacení částky 166 200 Kč s příslušenstvím, žalobce n) [Jméno advokátky E] o zaplacení částky 166 200 Kč s příslušenstvím, žalobkyně o) [Jméno advokátky F] o zaplacení částky 133 400 Kč s příslušenstvím, žalobkyně p) [Jméno advokátky G] o zaplacení částky 166 200 Kč s příslušenstvím, žalobce q) [jméno FO] o zaplacení částky 166 200 Kč s příslušenstvím, žalobkyně r) [Jméno advokátky I] o zaplacení částky 166 200 Kč s příslušenstvím a žalobce s) [Jméno advokátky J] o zaplacení částky 166 200 Kč s příslušenstvím] zamítl (výroky I až XVIII) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok XIX). Okresní soud vzal po provedeném dokazování za prokázáno, že žalobci jsou zaměstnanci žalované, a to na pracovní pozici „dělník v elektrotechnice 2“. Dále bylo prokázáno, že žalovaná se rozhodla s ohledem na nedostatek zaměstnanců v České republice přijmout do zaměstnání srbské občany, kterým byl „nejméně ve třech případech“ vyplácen mimořádný příplatek, jenž byl v jejich mzdových výměrech označený jako příspěvek na ubytování ve výši 200 Kč denně. Ze mzdových listů žalobců pak bylo prokázáno, že jim tyto mimořádné příspěvky vypláceny nebyly. Z podnětu zaměstnanců žalované byla u žalované provedena kontrola Oblastním inspektorátem práce pro [Anonymizováno] kraj a [Anonymizováno] kraj. Podle protokolu o kontrole ze dne 28. 4. 2022 dospěl oblastní inspektorát práce (dále též jen „správní orgán“) ke kontrolnímu zjištění, že žalovaná porušila § 16 odst. 1 zákoníku práce tím, že nezajistila se všemi zaměstnanci z kontrolního vzorku, pracujícími na pozici „dělník v elektrotechnice 2“ v kontrolovaném období od 1. 1. 2020 do 9. 3. 2022, rovné zacházení, pokud jde o jejich odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění, neboť třem zaměstnancům pracujícím na výše uvedené pozici ([jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]) poskytovala mzdovou položku „mimořádný příplatek“, která byla určena mzdovými výměry jako příspěvek na ubytování ve výši 200 Kč denně, přičemž zaměstnancům z kontrolního vzorku ([jméno FO] a [jméno FO]), kteří pracovali na stejné pozici, nebyla tato mzdová položka poskytována, ani nebyla určena mzdovým výměrem. Správní orgán následně dne 26. 6. 2023 zahájil na základě tohoto kontrolního zjištění proti žalované přestupkové řízení pro podezření ze spáchání přestupku podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů, které však přerušil do skončení nyní projednávaného občanskoprávního řízení. Ve vnitřním mzdovém předpisu žalované v rozhodném období bylo stanoveno, že ve zcela výjimečných případech a ve vazbě na individuálně sjednané pracovně-mzdové podmínky může být se zaměstnancem dohodnuto poskytování mimořádného příplatku, které musí být podloženo objektivními skutečnostmi s ohledem na sjednaný druh práce v pracovní smlouvě a musí být schváleno ředitelem společnosti. Výpověďmi svědkyně [jméno FO] (vedoucí úseku personalistiky) a [Anonymizováno] (generálního ředitele) bylo prokázáno, že příspěvek na ubytování žalovaná na základě rozhodnutí přijatého na poradě vedení společnosti poskytovala pouze těm zaměstnancům, kteří se (podle údajů vyplývajících z osobních dotazníků) dočasně přestěhovali z místa svého trvalého bydliště (domova) do [Anonymizováno] a okolí za účelem výkonu práce u žalované (fakticky se jednalo o zaměstnance získané náborem v [adresa]) a kteří si z tohoto důvodu museli zajistit přechodné ubytování, aniž by byla na poradě vedení společnosti stanovena pro přiznání tohoto příspěvku nějaká konkrétní dojezdová vzdálenost z místa trvalého bydliště. Z počátku byl příspěvek na ubytování poskytován zaměstnancům jako „nepeněžní příjem“ formou platby za ubytování přímo na účet příslušné ubytovny, posléze žalovaná příspěvek na ubytování účtovala jednotlivým zaměstnancům k výplatě spolu se mzdou ve výši odpovídající částce 200 Kč za každý kalendářní den, tj. měsíčně (podle počtu kalendářních dnů) ve výši 6 000 Kč, resp. 6 200 Kč (samozřejmě s výjimkou měsíce února). V lednu 2022 žalovaná přistoupila ke změně podmínek pro vyplácení příspěvku na ubytování s tím, že mohl být přiznán pouze na dobu dvou let a toliko v případě dočasného ubytování zaměstnance na ubytovně, nikoli i v pronajatém bytě, jak tomu bylo do konce žalovaného období.

5. Po právní stránce okresní soud věc posoudil podle § 16 odst. 1 zákoníku práce a dospěl k závěru, že žaloby nejsou důvodné. Uvedl, že při „formálním přístupu“ by sice bylo možné - ve shodě se závěrem oblastního inspektorátu práce - konstatovat, že došlo k naplnění podmínek nerovného zacházení, protože skupina zaměstnanců ze [adresa] byla zvýhodněna vůči ostatním zaměstnancům žalované, a to vyplacením mimořádného příplatku, který byl ve mzdových výměrech „kvalifikován“ jako příspěvek na ubytování. Podle názoru okresního soudu je však třeba přihlédnout ke všem okolnostem, zejména k nedostatku českých zaměstnanců v důsledku nízké míry nezaměstnanosti a k potřebě zajistit provoz žalované. Pokud žalovaná za této situace přistoupila k náboru zaměstnanců žijících v [adresa] a rozhodla se jim přispívat na zajištění dočasného ubytování v místě výkonu práce v České republice, lze tuto nevýhodu žalobců dle okresního soudu tolerovat. Okresní soud přihlédl ke vzdálenosti, ze které byli srbští zaměstnanci „přivedeni“, a k tomu, že se kvůli práci u žalované „vzdali pobytu ve svém (domovském) státě“, s tím, že příspěvek na ubytování lze srovnávat s náborovým příspěvkem, který také nepřísluší všem zaměstnancům. Akceptoval obranu žalované, že příspěvek na ubytování byl poskytován pouze těm zaměstnancům, kteří se za prací u žalované dočasně přestěhovali do Olomouce a okolí a kterým tak vznikly náklady na dočasné ubytování. Okresní soud uzavřel, že za daných okolností k porušení povinnosti rovného zacházení se všemi zaměstnanci ze strany žalované nedošlo, proto žalobcům nevznikl nárok na náhradu škody. Procesně úspěšné žalované nepřiznal vůči žalobcům právo na náhradu nákladů řízení. Důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 o. s. ř. spatřoval jednak v tom, že žalobci při podání žaloby vycházeli z rozhodnutí oblastního inspektorátu práce, který po kontrole u žalované dospěl k závěru, že došlo k nerovnému zacházení při odměňování zaměstnanců za stejnou práci, a jednak v okolnosti, že žalovaná podle výpovědi předsedy odborové organizace [jméno FO] nedostatečně vysvětlila svým zaměstnancům, z jakého důvodu přistoupila k vyplácení příspěvku na ubytování.

6. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání žalobci i) [Jméno žalobce I], o) [jméno FO] a q) [Jméno advokátky H], a to proti výrokům IX, XIV a XVI a dále proti závislému nákladovému výroku XIX (každý ve vztahu k jím napadenému hlavnímu výroku). Namítali, že okresní soud dospěl k chybnému závěru, že nerovné zacházení (zvýhodnění skupiny zaměstnanců ze [adresa]) je možné tolerovat z důvodu nedostatku českých zaměstnanců a potřeby zajistit provoz žalované. Nízká nezaměstnanost ovšem nemůže ospravedlnit nerovné zacházení. Soud prvního stupně se dále opřel o nesprávné úvahy týkající se vzdálenosti, ze které byli srbští zaměstnanci „přivedeni“, a dále o tvrzení, že se kvůli práci u žalované údajně „vzdali pobytu ve svém (domovském) státě“. Vzdálenost od místa trvalého pobytu ovšem nebyla stanovena žalovanou jako kritérium pro přiznání příspěvku a rovněž nebylo prokázáno, že by se srbští zaměstnanci fakticky vzdali pobytu ve své domovině. Dle žalobců i), o) a q) se naopak jednalo o „běžný pracovní přesun“, učiněný dobrovolně a motivovaný příležitostí pracovat v zahraničí. Údajná „místa trvalého pobytu“ v [adresa] uvedená v osobních dotaznících jsou pro posouzení otázky rovného zacházení irelevantní, protože dotyční zaměstnanci žili přechodně v [Anonymizováno], a to v bezprostřední blízkosti zaměstnavatele. Někteří srbští zaměstnanci si zajistili „standardní nájemní bydlení“ v Olomouci (viz nájemní smlouva manželů [Anonymizováno] a [jméno FO]). Naopak žalobci dojížděli do práce u žalované z větší vzdálenosti. Prvostupňový soud vadně přirovnal příspěvek na ubytování k tzv. náborovému příspěvku, který má zcela jiný smysl a účel. Okresní soud nezohlednil postavení žalobců jako slabší smluvní strany v pracovněprávních vztazích, resp. nekriticky akceptoval nerovný přístup žalované k zaměstnancům a na základě nepřiléhavých a nepodložených argumentů legitimizoval nerovné zacházení. Rozdílné zacházení lze akceptovat podle antidiskriminačního zákona pouze tehdy, je-li objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné. Splněním těchto požadavků se okresní soud nezabýval. Dle žalobců i), o) a q) lze ze strany žalované dovodit nerovné zacházení. Okresní soud jim proto měl v souladu judikaturou vyjádřenou např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3976/2013 přiznat náhradu vzniklé újmy. Co se týče nákladového výroku, tak je třeba přihlédnout k tomu, že žalobcům s ohledem na blížící se promlčení nezbylo než podat žalobu. Žalobci doložili, že žalované předložili návrh dohody na prodloužení promlčecí lhůty podle § 630 odst. 1 o. z., na který žalovaná vůbec nereagovala. Kdyby žalovaná byla ochotna seriózně jednat, k podání žaloby by vůbec nemuselo dojít. Žalovaná tak svou pasivitou zavinila vznik sporu a podle § 143 o. s. ř. má povinnost nést náklady řízení. Žalobci i), o) a q) navrhovali, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadených výrocích změnil a žalovanou zavázal zaplatit žalobci i) částku 166 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 23. 9. 2022 do zaplacení, žalobkyni o) částku 133 400 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 23. 9. 2022 do zaplacení a žalobci q) částku 166 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 23. 9. 2022 do zaplacení, současně požadovali, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům i), o) a q) náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

7. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výrocích IX, XIV a XVI potvrdil jako věcně správný. Uvedla, že v řízení jasně definovala kritéria, na jejíchž základě byl příspěvek na ubytování v žalovaném období vyplácen (srov. vyjádření žalované na č. l. 304 a svědeckou výpověď [tituly před jménem] [jméno FO]. Bylo pak na žalobcích, aby tvrdili a prokázali, že se nacházeli ve stejné nebo srovnatelné situaci jako příjemci sporných příspěvků na ubytování. Důkaz, na kterém žalobci fakticky vystavěli celou svoji žalobní argumentaci, tj. protokol o kontrole Oblastního inspektorátu práce pro [Anonymizováno] a [Anonymizováno] kraj se ukázal jako lichý a žalobci již nedokázali tento „výpadek“ ničím zhojit. Veškeré argumenty, které uvádí tento kontrolní orgán jako stěžejní, byly před soudem vyvráceny provedeným dokazováním. Bytová situace Ijiljany Tosić k meritu věci prokazuje pouze to, že tato zaměstnankyně pobývala v [Anonymizováno] v nájemním bytě, když jiným důkazem bylo prokázáno, že trvalý pobyt měla a má stále v [adresa] (na č. l. 479 a 480 spisu) a pro práci v ČR disponovala toliko dočasným pracovním povolením. Žalovaná prokázala, že každý z žalobců má své trvalé bydliště v Olomouci nebo jeho blízkém okolí, kdy jejich dojezdová vzdálenost na pracoviště je v průměru 9,1 km, resp. prokázala, že u zaměstnanců ze [adresa] je bytová potřeba fakticky zdvojená, když z logiky věci neopouští své bydlení v [adresa] a musí si dočasně zajistit a zafinancovat ubytování v blízkosti pracoviště žalované.

8. Proti rozsudku okresního soudu, a to proti nákladovému výroku XIX, podala odvolání rovněž žalovaná, která namítala, že důvody, na kterých založil soud prvního stupně aplikaci moderačního práva podle § 150 o. s. ř., jsou jednak nepřiléhavé a jednak nemají oporu v provedeném dokazování. Žalobci nemohli při podání žaloby vycházet z žádného rozhodnutí oblastního inspektorátu práce, neboť žádné takové rozhodnutí ke dni podání žaloby neexistovalo. Soudní řízení bylo zahájeno dne 23. 9. 2022, přičemž k tomuto dni existoval toliko protokol o kontrole ze dne 28. 4. 2022, včetně vyřízení námitek proti kontrolním zjištěním ze dne 24. 5. 2022. Ani jeden z těchto dokumentů není správním rozhodnutím, kterým by byl soud vázán a které by řešilo předběžnou otázku. Rozhodnutí oblastního inspektorátu práce ve správním řízení ve formě příkazu bylo ve věci vydáno až dne 20. 6. 2023, tento příkaz byl na základě odporu žalované zrušen a správní řízení bylo přerušeno právě až do pravomocného skončení tohoto sporu. Žalobci proto při podání žaloby nemohli být v žádné „dobré víře“ o tom, že vycházejí z jakéhokoliv „závazného“ rozhodnutí správního orgánu. Žalovaná zdůraznila, že všichni žalobci jsou od počátku soudního řízení kvalifikovaně právně zastoupeni. Samotný podnět k zahájení kontroly Státním úřadem inspekce práce byl podán zástupkyní žalobců a) až j) [Jméno advokátky A]. Žalobci tak zjevně před započetím soudního sporu zvažovali své šance uspět, za pomoci kontroly oblastní inspekce práce se pokusili vylepšit si svoji důkazní situaci a svobodně a zcela kvalifikovaně se nakonec rozhodli pro podání žaloby. Žalobci zahájili spor, protože hrozilo promlčení. To je však sférou odpovědnosti žalobců a vinu za takový postup nelze klást k tíži žalované. Představy žalobců, že žalovaná měla dobrovolně přistoupit k prodloužení promlčecí lhůty, jsou absurdní. Úvaha soudu prvního stupně, že žalovaná „nedostatečně“ vysvětlila žalobcům, proč jiným skupinám zaměstnanců příspěvek na ubytování poskytuje, je nesrozumitelná a nepřezkoumatelná, neboť ani náznakem neuvádí, v čem má ona „nedostatečnost“ spočívat. Předseda odborové organizace v rámci své svědecké výpovědi pouze konstatoval určitou subjektivní nespokojenost zaměstnanců s tím, jak byly tyto záležitosti vysvětleny (srov. str. 6 protokolu o jednání ze dne 2. 9. 2024). Avšak pouhé konstatování skutečnosti, že někdo nebyl subjektivně spokojen s obsahem vysvětlení, které se mu dostalo, jistě nemůže konstituovat objektivní důkaz skutečnosti o tom, že žalovaná ve svém přístupu vůči zaměstnancům selhala v takové míře, že je na místě jí zcela odepřít právo na náhradu nákladů řízení ve sporu, ve kterém byla zcela úspěšná. Nemluvě o skutečnosti, že generální ředitel v účastnické výpovědi způsob a obsah komunikace podrobně rozvinul. Soud prvního stupně se ani nijak nepokusil zdůvodnit, proč už by za situace, kdy aplikaci moderačního práva k otázce nákladů zvažoval, nepostačovala jen částečná moderace. Žalovaná konečně vytkla i nesprávný procesní postup ve vztahu k aplikaci moderačního práva, kdy soud prvního stupně na skutečnost, že zvažuje využití tohoto institutu, žalovanou nijak předem neupozornil a neposkytl jí prostor se k takovému zamýšlenému postupu vyjádřit. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadeném výroku změnil a zavázal všechny žalobce v plném rozsahu k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

9. Žalobci nepovažovali odvolání žalované do nákladového výroku za důvodné. Zopakovali, že pokud žalovaná nereagovala na návrh dohody o prodloužení promlčecí lhůty, ignorovala možnost smírného řešení a sama aktivně se svými nespokojenými zaměstnanci dlouhodobě nekomunikovala, způsobila tím nutnost zahájení řízení a nelze žalobcům v otázce nákladů přičítat k tíži, že hájili svá práva soudní cestou. Správné pochopení a naplnění účelu § 142a o. s. ř. (např. ve smyslu nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 4047/14) vede k závěru, že náklady řízení mají být v tomto konkrétním případě přiznány žalobcům, a to i s ohledem na postavení zaměstnance jako slabší strany v pracovněprávním sporu.

10. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalobců i), o) a q) a žalované proti rozsudku soudu prvního stupně byla podána ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích IX, XIV, XVI a XIX, jakož i řízení jemu předcházející (podle pravidel uvedených v § 206, § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobců i), o) a q) ani odvolání žalované nejsou důvodná.

11. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Skutková zjištění popsaná v bodech 3 až 16 a shrnutá v bodech 17 a 18 napadeného rozsudku proto odvolací soud jako správná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje. Je třeba zdůraznit, že soudy nejsou v projednávané věci vázány kontrolním zjištěním Oblastního inspektorátu práce pro [Anonymizováno] kraj a [Anonymizováno] kraj vysloveným v protokolu o kontrole ze dne 28. 4. 2022. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je totiž soud vázán pouze rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu, o takový případ se však v posuzované věci nejedná. Oblastní inspektorát práce sice zahájil na základě zmiňovaného kontrolního zjištění proti žalované přestupkové řízení, ovšem toto řízení bylo přerušeno. Neexistuje tak dosud pravomocné rozhodnutí správního orgánu o tom, že by žalovaná spáchala přestupek na úseku rovného zacházení. Nicméně skutečnost, že žalobci při podání žaloby vycházeli z kontrolního zjištění oblastního inspektorátu práce, byla správně zohledněna při posuzování otázky moderace náhrady nákladů řízení (viz níže).

12. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na to, že žalobci se po žalované domáhají z důvodu nerovného zacházení náhrady škody za období od 1. 4. 2019 do 31. 12. 2021 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen „zákoník práce“).

13. Podle § 16 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání.

14. Zákoník práce upravuje zásadu rovného zacházení jako povinnost zaměstnavatele určitým způsobem zacházet s vlastními zaměstnanci, a to v průběhu celého trvání jejich pracovněprávního vztahu. Zásada rovného zacházení zaručuje rovná práva zaměstnancům nacházejícím se ve stejném či srovnatelném postavení (situaci) a vyplývá z ní též požadavek, aby vnitřní předpisy či praxe zaměstnavatele bezdůvodně nezvýhodňovaly ani neznevýhodňovaly zaměstnance před ostatními srovnatelnými zaměstnanci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2863/2015, uveřejněného pod č. 137/2017 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 436/2016).

15. Jednou z oblastí, v nichž jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, je odměňování za práci (poskytování mzdy, platu nebo odměny z dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti).

16. Zaměstnanci přísluší za práci vykonanou v pracovním poměru pro zaměstnavatele, který není uveden v ustanovení § 109 odst. 3 zákoníku práce, za podmínek stanovených v zákoníku práce mzda, nestanoví-li zákoník práce nebo zvláštní právní předpis jinak (srov. § 109 odst. 1 zákoníku práce). Mzda je peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci (srov. § 109 odst. 2 zákoníku práce) a sjednává se ve smlouvě nebo ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem anebo určuje mzdovým výměrem (srov. § 113 odst. 1 zákoníku práce). Mzdu lze sjednat nebo stanovit například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů (úkolová mzda), hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, nebo jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod. (uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat). Sjednaná nebo zaměstnavatelem stanovená mzda však nesmí být nižší než minimální mzda (srov. § 111 odst. 1 zákoníku práce). Mzda, na kterou zaměstnanci vzniklo právo podle zákoníku práce, smlouvy, vnitřního předpisu nebo mzdového výměru, je zaručenou mzdou (srov. § 112 odst. 1 zákoníku práce).

17. Mzda se poskytuje podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků (srov. § 109 odst. 4 zákoníku práce); za stejnou práci nebo za práci stejné hodnoty přísluší všem zaměstnancům u zaměstnavatele stejná mzda (srov. § 110 odst. 1 zákoníku práce). Z ustanovení § 363 odst. 1 zákoníku práce vyplývá, že ustanovení § 110 odst. 1 zákoníku práce je ustanovením, jímž se zapracovávají předpisy Evropského společenství zakotvující v pracovněprávních vztazích zásadu stejné odměny za stejnou nebo rovnocennou práci. Stejnou prací nebo prací stejné hodnoty se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce (srov. § 110 odst. 2 zákoníku práce). Složitost, odpovědnost a namáhavost práce se posuzuje podle vzdělání a praktických znalostí a dovedností potřebných pro výkon této práce, podle složitosti předmětu práce a pracovní činnosti, podle organizační a řídící náročnosti, podle míry odpovědnosti za škody, zdraví a bezpečnost, podle fyzické, smyslové a duševní zátěže a působení negativních vlivů práce (srov. § 110 odst. 3 zákoníku práce). Pracovní podmínky se posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí (§ 110 odst. 4 zákoníku práce). Pracovní výkonnost se posuzuje podle intenzity a kvality prováděných prací, pracovních schopností a pracovní způsobilosti a výsledky práce se posuzují podle množství a kvality (srov. § 110 odst. 5 zákoníku práce).

18. Z právní úpravy obsažené v ustanovení § 110 zákoníku práce vyplývá, že práci vykonávanou u zaměstnavatele různými zaměstnanci je možné považovat za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, za kterou jim přísluší stejná mzda, jestliže jde o práci shodnou nebo srovnatelnou z hlediska všech srovnávacích kritérií uvedených v ustanovení § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce; není-li shoda (srovnatelnost) v některém z těchto komparačních kritérií, nejedná se o stejnou práci nebo práci stejné hodnoty ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 zákoníku práce.

19. Jestliže zaměstnavatel bez věcných důvodů zaměstnanci stanoví či s ním sjedná odměnu za práci, která je v porovnání s ostatními zaměstnanci vykonávajícími stejnou práci nebo práci stejné hodnoty v rozporu se zásadou rovného zacházení, jde o porušení právní povinnosti; zaměstnanec, který byl nerovným zacházením postižen, má právo domáhat se náhrady takto vzniklé újmy podle ustanovení § 265 odst. 2 zákoníku práce. Zaměstnanec, který dosahuje nižší mzdy než jiný zaměstnanec, který vykonává stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, může uplatnit u soudu nárok na vyrovnání tohoto neoprávněného rozdílu. Důkazní břemeno oprávněnosti tohoto rozdílu ve výši mzdy nese zaměstnavatel, který musí prokázat, že rozdíl ve mzdě byl dán rozdílným plněním kritérií stanovených v § 110 odst. 2 až 5 zákoníku práce.

20. Nadto podle judikatury Evropského soudního dvora (srov. rozsudek C-381/99 ze dne 26. 6. 2001 Susanna Brunnhofer kontra Bank der österreichischen Postsparkasse AG) musí být zaměstnancům konajícím stejnou práci nebo práci stejné hodnoty zaručena stejná odměna nejen na základě celkového posouzení úhrnu všech mzdových složek náležejících zaměstnancům, ale též pokud se týče jednotlivých aspektů odměny izolovaně posuzovaných. Jinak řečeno, zásada rovného zacházení se vztahuje na všechny složky mzdy, tj. nárokové i nenárokové.

21. Další z oblastí, v nichž jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, je též poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty.

22. Mzda, plat a odměna z dohody jsou v zákoníku práce koncipovány jako plnění poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za vykonanou práci. Vznik práva na mzdu, plat nebo odměnu z dohody je proto podmíněn faktickým výkonem práce, nikoli pouhou existencí pracovněprávního vztahu. Z tohoto principu stanoví zákoník práce některé výjimky. U platu jde například o poskytování (nekrácení) platu při současném poskytnutí náhradního volna za práci přesčas (§ 127 odst. 1 zákoníku práce) nebo ve svátek (§ 135 odst. 2 zákoníku práce) nebo v případech, kdy zaměstnanec nepracoval proto, že svátek připadl na jeho obvyklý pracovní den (§ 135 odst. 1 zákoníku práce). U mzdy se jedná například o poskytování stálé mzdy (mzdy ve stejné měsíční výši bez ohledu na skutečný výkon práce - § 120 odst. 1 zákoníku práce), uplatní-li se konto pracovní doby (§ 86 a § 87 zákoníku práce). Za mzdu nebo plat se nepovažují taková plnění poskytovaná v souvislosti s pracovním poměrem, která přímo nesouvisejí s výkonem práce podle pracovní smlouvy. Mzdou nebo platem nejsou podle tohoto kritéria například náhrady mzdy nebo platu, odměna za pracovní pohotovost, odměny poskytované v souvislosti s péčí o zaměstnance podle § 224 zákoníku práce, cestovní náhrady, odstupné, různá plnění věrnostní nebo stabilizační povahy, náhrada škody způsobené zaměstnanci, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo obligací nebo příspěvky z fondu kulturních a sociálních potřeb (srov. Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 703 a násl.).

23. Podle názoru odvolacího soudu rovněž sporný příspěvek na ubytování nesplňuje zákonná kritéria mzdy jako odměny za práci, neboť jeho poskytování nebylo podmíněno faktickým výkonem práce. Z kontrolních zjištění oblastního inspektorátu práce uvedených v protokole o kontrole ze dne 28. 4. 2022 a ze mzdových listů shora uvedených tří srbských zaměstnanců za roky 2020 a 2021 vyplývá, že výše příspěvku na ubytování se neodvíjela od počtu odpracovaných dnů v daném měsíců, nýbrž od prostého počtu všech kalendářních dnů v jednotlivých měsících, to znamená, že toto peněžité plnění přímo nesouviselo s výkonem práce (nemělo přímý původ ve výkonu práce) podle pracovní smlouvy, ale bylo podmíněno pouhou existencí pracovněprávního vztahu. Jinak řečeno, příspěvek na ubytování je třeba právně kvalifikovat jako tzv. jiné peněžité plnění, nikoli jako mzdu (složku mzdy).

24. Zásada rovného zacházení podle § 16 odst. 1 zákoníku práce se uplatní, jak bylo uvedeno výše, i v případě poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty. Není přitom významné, zda plnění má svůj základ v pracovněprávním nebo jiném právním předpisu, ve smlouvě, vnitřním předpisu, mzdovém výměru nebo (toliko) v praxi zaměstnavatele; žádná taková podmínka z vymezení obsaženého v § 16 odst. 1 zákoníku práce nevyplývá.

25. Ve sporech z nerovného zacházení se aplikuje tzv. test rovného zacházení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 49/10), který se skládá z následujících kroků, posuzujících: (1) jde o srovnatelného jednotlivce nebo skupiny?; (2) je s nimi zacházeno odlišně?; (3) je odlišné zacházení dotčené straně sporu k tíži (uložením břemene nebo odepřením dobra)?; (4) je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, tj. (a) sleduje legitimní zájem a (b) je přiměřené?

26. Pokud jde o první krok výše naznačeného testu rovného zacházení, tj. otázku srovnatelnosti postavení porovnávaných jednotlivců, odvolací soud konstatuje, že žalobci i) [Jméno žalobce I], o) [jméno FO] a q) [jméno FO], jakož i [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] byli v rozhodném období zaměstnanci žalované v pracovním poměru se sjednaným druhem práce „dělník v elektrotechnice 2“. Jde tedy o srovnatelné zaměstnance, resp. skupiny zaměstnanců, jak to vyžaduje první krok.

27. Pokud jde o druhý krok testu rovného zacházení, příspěvek na ubytování byl poskytován v rozhodném období třem srbským zaměstnancům, zatímco žalobcům i), o) a q) nikoliv. Z toho vyplývá, že s žalobci na jedné straně a srbskými zaměstnanci na straně druhé bylo zacházeno odlišně.

28. Ve třetím kroku pak odvolací soud posuzoval, zda je namítané odlišné zacházení k tíži žalobců, což je nepochybné, že ano, protože je ve srovnání se srbskými zaměstnanci jednoznačně znevýhodňuje, proto je nutné přistoupit k poslednímu kroku testu rovného zacházení.

29. V posledním, čtvrtém kroku odvolací soud posuzoval, zda je odlišné zacházení při vyplácení příspěvku na ubytování ospravedlnitelné. Posouzení ospravedlnitelnosti se rozpadá do dvou částí: posouzení (a) legitimního zájmu na odlišném zacházení; a (b) přiměřenosti odlišného zacházení. Jinak řečeno, odvolací soud zkoumal, zda je dán legitimní zájem na tom, aby žalovaná poskytovala příspěvek pouze jedné skupině zaměstnanců, zatímco druhé skupině nikoliv, a pokud takový legitimní zájem existuje, zda je toto odlišné zacházení přiměřené. Odvolací soud předesílá, že oblastní inspektorát práce se v protokolu o kontrole tímto čtvrtým krokem testu rovného zacházení nezabýval a nesprávně kvalifikoval příspěvek na ubytování jako složku mzdy, proto nemůže bez dalšího - minimálně jako neúplné - obstát jeho kontrolní zjištění, že žalovaná porušila povinnost rovného zacházení se všemi zaměstnanci podle § 16 odst. 1 zákoníku práce. Na druhou stranu míru „podezřelosti“ odlišného zacházení zvyšuje skutečnost, že žalovaná předem nestanovila transparentně např. ve vnitřním mzdovém předpisu podmínky či předpoklady pro poskytování příspěvku na ubytování, proto je nezbytné věnovat zvýšenou pozornost přezkumu důvodu pro odlišné zacházení. Zmiňovaná netransparentnost pak byla zohledněna při posuzování otázky moderace náhrady nákladů řízení (viz níže).

30. Odvolání žalobců i), o) a q) je podle názoru odvolacího soudu vystavěno na určité dezinterpretaci závěrů okresního soudu. Prvostupňový soud rozhodně neměl na mysli, že by nízká míra nezaměstnanosti v České republice a nedostatek pracovních sil na místním trhu práce legitimizovaly či umožňovaly tolerovat nerovné zacházení žalované se zaměstnanci, nýbrž konstatoval, že tyto skutečnosti byly motivem či pohnutkou žalované k náboru zaměstnanců v [adresa], resp. k rozhodnutí kompenzovat zaměstnancům relokační náklady a přilákat tak k zaměstnání u žalované obecně další zájemce mimo lokální trh práce. Lze souhlasit s žalobci, že potřebu zajistit si bydlení mají všichni zaměstnanci bez rozdílu. Nicméně z provedeného dokazování je nepochybné, že cílem příspěvku na ubytování bylo kompenzovat objektivní nevýhodu takovým zaměstnancům, kteří se za prací u žalované dočasně přestěhovali do [Anonymizováno] a okolí a kterým tak vznikly (kromě nákladů na bydlení v místě trvalého bydliště) další náklady na dočasné ubytování, zatímco žalobci se objektivně nacházeli v odlišné situaci než srbští zaměstnanci, s nimiž se žalobci porovnávají. Na druhou stranu je zřejmé, že důvodem poskytování příspěvku nebyla skutečnost, že zaměstnanec byl cizincem, nýbrž bez ohledu na národnost či státní občanství nutnost dočasného bydlení či ubytování. Kompenzace nákladů zaměstnance na dočasné ubytování v místě výkonu práce představuje podle názoru odvolacího soudu objektivní důvod, který sleduje legitimní cíl (kompenzaci specifické nevýhody), přičemž výše tohoto příspěvku (cca 6 000 Kč měsíčně) byla přiměřená ve srovnání s obvyklou cenou za ubytování v daném místě a čase, jak je zřejmé z bodu 7 a 8 odůvodnění napadeného rozsudku [odvolací soud dodává, že i podle veřejně dostupných zdrojů – ceníků ubytoven zveřejněných na internetu se v rozhodném období pohybovala obvyklá cena ubytování v rozmezí 5 000 Kč až 7 000 Kč měsíčně]. Opatření žalované tak prošlo úspěšně i posledním krokem testu rovného zacházení.

31. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že v projednávané věci nedošlo k nerovnému zacházení, proto nemají žalobci i) o) a q) právo na požadovanou náhradu škody. Pro úplnost odvolací soud dodává, že v podstatě ze stejných důvodů se nejedná ani o přímou a nepřímou diskriminaci žalobců na základě státního občanství nebo národnosti ve smyslu § 16 odst. 2 až 4 zákoníku práce ve spojení s § 2 odst. 3 a § 3 odst. 1 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění ostatních předpisů, což ostatně žalobci ani netvrdili.

32. S ohledem na výše uvedené odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IX, XIV a XVI ve věci samé jako věcně správný a jako takový jej v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrdil.

33. Odvolací soud neshledal v rámci odvolacího přezkumu důvod ani pro změnu výroku XIX o nákladech prvostupňového řízení. Předně je třeba odmítnout jako zcela mylné argumenty žalobců, že by jim měla náležet náhrada nákladů prvostupňového řízení podle § 143 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení má právo na náhradu nákladů řízení proti úspěšnému žalobci neúspěšný žalovaný, a to pouze tehdy, pokud svým chováním nezavdal příčinu k podání návrhu na zahájení řízení. Toto pravidlo však neplatí obráceně, tj. že by měl neúspěšný žalobce právo na náhradu nákladů řízení vůči úspěšnému žalovanému. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že žalovaná nesouhlasila s prodloužením promlčecí lhůty. Žádnou takovou povinnost žalovaná neměla, přičemž okolnost, že žalobci zahájili spor, protože hrozilo promlčení, náleží do sféry jejich odpovědnosti a vinu za takový postup vskutku nelze klást k tíži žalované.

34. Co se týče moderace náhrady nákladů řízení, tak odvolací soud sice přisvědčil žalované, že okresní soud pochybil tím, že neupozornil účastníky před vyhlášením napadeného rozsudku na to, že zvažuje aplikaci § 150 o. s. ř. a nedal jim prostor, aby se k tomuto zamýšlenému postupu vyjádřili, ovšem v odvolacím řízení byla zjednána náprava, přičemž obě strany měly více než dostatečný prostor na snesení svých argumentů k využití tohoto institutu. Odvolací soud má po zvážení všech okolností ve shodě se soudem prvního stupně za to, že v projednávané věci se jedná o výjimečný případ a že zde jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšné žalované. Soud prvního stupně v tomto směru zcela správně zohlednil kromě charakteru uplatněného nároku zejména okolnosti zahájení řízení, kdy žalobci při podání žaloby vycházeli z kontrolního zjištění oblastního inspektorátu práce. Byť se nejednalo o rozhodnutí správního orgánu o tom, že by žalovaná spáchala přestupek na úseku rovného zacházení, kterým by byly soudy v občanském soudním řízení vázány, tak je třeba přihlédnout k tomu, že se jednalo o (odborný) závěr orgánu veřejné moci, do jehož kompetence spadá kontrola dodržování pracovněprávních předpisů mj. na úseku rovného zacházení. Žalobci tak mohli být důvodně při podání žaloby subjektivně přesvědčeni o oprávněnosti uplatněných nároků, přestože byli od počátku kvalifikovaně právně zastoupeni. Za druhý zásadní argument pro moderaci náhrady nákladů řízení odvolací soud pokládá skutečnost, že žalovaná nestanovila předem transparentně např. ve vnitřním mzdovém předpisu podmínky či předpoklady pro poskytování příspěvku na ubytování tak, aby zaměstnanci byli informování o podmínkách nároku na příspěvek a měli sami reálnou možnost uvážit, zda je odlišné zacházení při vyplácení příspěvku na ubytování ospravedlnitelné či nikoli. Odvolací soud proto po posouzení všech relevantních okolností pokládá shodně jako soud prvního stupně za spravedlivé, aby žalovaná neobdržela ani zčásti náhradu nákladů prvostupňového řízení.

35. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobci i), o) a q) a žalovanou je odůvodněn § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 2 o. s. ř. Při posuzování míry úspěchu a neúspěchu odvolací soud zohlednil, že žalobci i), o) a q) nebyli úspěšní v odvolacím řízení ve věci samé, tj. žalobce i) co do jistiny 166 200 Kč a kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení za dobu od 23. 9. 2022 do 3. 12. 2025 (ke dni vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu) ve výši 79 707,70 Kč, celkem 245 907,70 Kč; žalobkyně o) co do jistiny 133 400 Kč a kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení za dobu od 23. 9. 2022 do 3. 12. 2025 ve výši 63 977,18 Kč, celkem 197 377,18 Kč; žalobce q) co do jistiny 166 200 Kč a kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení za dobu od 23. 9. 2022 do 3. 12. 2025 ve výši 79 707,70 Kč, celkem 245 907,70 Kč. Naopak měli úspěch v případě náhrady nákladů prvostupňového řízení, kdy žalovaná podle vyčíslení nákladů řízení ze dne 3. 3. 2025 (č. l. 657 spisu) požadovala po žalobci i) částku 279 909,30 Kč, po žalobkyni o) částku 234 389,10 Kč [odvolací soud přihlédl ke zjevné chybě ve vyúčtování spočívající v záměně žalobce n) [jméno FO] a žalobkyně o) [jméno FO], co do uplatněné výše jistiny] a po žalobci q) částku 279 909,30 Kč. Úspěch a neúspěch žalobců i), o) a q) na jedné straně a žalované na straně druhé v odvolacím řízení byl tedy přibližně stejný (srovnatelný, proto odvolací soud rozhodl, že žalobci i), o) a q) a žalovaná nemají navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

36. Ostatní žalobci měli v odvolacím řízení plný úspěch, proto mají podle § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalované právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Při určení tarifní hodnoty odvolací soud vyšel z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1992, sp. zn. 1 Cdo 47/93, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 2/1996, podle něhož platí, že směřuje-li odvolání pouze proti výroku o náhradě nákladů řízení, je pro účely odměny advokáta hodnotou věci částka náhrady nákladů řízení, proti níž směřuje odvolání, a nikoli hodnota předmětu řízení ve věci samé. Současně přihlédl k typové nižší obtížnosti úkonu právní služby spočívajícího ve společném vyjádření obou zástupců žalobců ze dne 20. 11. 2025 k odvolání žalované do nákladového výroku, přičemž dospěl k závěru, že je v daném případě spravedlivé aplikovat per analogiam § 12 odst. 3 advokátního tarifu namísto § 12 odst. 4 advokátního tarifu, protože určení odměny tak, že by se u každého z žalobců plná odměna krátila o aritmetický průměr procentních hodnot uvedených v § 12 odst. 4 advokátního tarifu v závislosti na počtu žalobců (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1552/2025), by vedla k nepřiměřené výši odměny za zastupování, neodpovídající náročnosti úkonu právní služby. Odvolací soud tedy zohlednil, že žalovaná podle vyčíslení nákladů řízení ze dne 3. 3. 2025 (č. l. 657 spisu) požadovala náhradu nákladů řízení po žalobkyni a) ve výši 279 909,30 Kč, po žalobci b) ve výši 169 557,30 Kč, po žalobci c) ve výši 279 909,30 Kč, po žalobkyni d) ve výši 279 909,30 Kč, po žalobkyni e) ve výši 279 909,30 Kč, po žalobkyni f) ve výši 279 909,30 Kč, po žalobkyni g) ve výši 279 909,30 Kč, po žalobci h) ve výši 279 909,30 Kč, po žalobci k) ve výši 279 909,30 Kč, po žalobci l) ve výši 184 730, 70 Kč, po žalobci m) ve výši 279 909,30 Kč, po žalobci n) ve výši 279 909,30 Kč, po žalobkyni p) ve výši 279 909,30 Kč, po žalobkyni r) ve výši 279 909,30 Kč a po žalobci s) ve výši 279 909,30 Kč, tj. celkem ve výši 3 993 108,90 Kč. Této tarifní hodnotě odpovídá odměna za jeden úkon právní služby ve výši 12 150 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu. Odvolací soud přiznal žalobcům náhradu odměny toliko za vyjádření dne 20. 11. 2025 k odvolání žalované do nákladového výroku, neboť odvolací jednání bylo nařízeno k projednání odvolání žalobců i), o) a q) ve věci samé, zatímco podle § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř. není třeba nařizovat jednání, týká-li se odvolání nákladů řízení. Dále náleží žalobcům náhrada hotových výdajů v paušální výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. celkem 12 600 Kč. Tuto částku je třeba podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. zvýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 2 646 Kč, protože oba zástupci žalobců jsou plátci daně z přidané hodnoty. Celkovou náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 15 246 Kč odvolací soud poměrně rozdělil mezi 15 žalobců v poměru částek, které žalovaná požadovala za prvostupňové řízení vůči jednotlivým žalobcům. V případě žalobců a), c), d), e), f), g), h), k), m), n), p), r) a s) činí tento poměr u každého z nich 7 % odpovídající částce 1 067 Kč, u žalobce b) 4 % odpovídající částce 611 Kč a u žalobce l) 5 % odpovídající částce 764 Kč.

Poučení