16 Co 171/2024 - 136

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno]., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupená advokátem [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] o úpravu potvrzení o zaměstnání o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 9. 5. 2024, č. j. 4 C 230/2023-117, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění takto: Žalovaná je povinna v oddíle II.) vystaveného Potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti ze dne 18. 7. 2023 uvést namísto nesprávné výše čistého měsíčního výdělku žalobce v částce „25 157 Kč slovy: Dvacetpěttisícstopadesátsedm korun českých“ správnou částku „27 130 Kč slovy: Dvacetsedmtisícstotřicet korun českých“. Žaloba se ve zbývajícím rozsahu zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Jeseníku dne 18. 10. 2023 domáhal úpravy potvrzení o zaměstnání, neboť nesouhlasil s údajem o výši jeho průměrného výdělku. Žalovanou uvedený pravděpodobný měsíční čistý výdělek ve výši 25 157 Kč nebyl podle názoru žalobce zjištěn v souladu s právními předpisy, kolektivní smlouvou a platným prémiovým řádem, nýbrž činil nejméně 31 079 Kč. Žalobce tvrdil, že byl na základě pracovní smlouvy ze dne 14. 4. 2020 zaměstnán u žalované jako [Anonymizováno] v nepřetržitém provozu, pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou a byl postupně prodlužován do 30. 4. 2023, kdy skončil uplynutím sjednané doby. Průměrná čistá mzda žalobce za 4. čtvrtletí roku 2021 činila dle výplatních lístků za období říjen až listopad 2021 částku 27 479 Kč, mzdovým výměrem ze dne 8. 12. 2021 byla nově stanovena základní tarifní mzda žalobce s účinností ode dne 1. 1. 2022 na částku 19 460 Kč v 5. tarifním stupni s tím, že poskytování prémií se řídí ustanovením platného prémiového řádu a ostatní mzdové náležitosti se poskytují podle kolektivní smlouvy. Přepokládaná 25% prémie činila částku 4 865 Kč, celková mzda 24 325 Kč (bez ostatních nárokových a nenárokových složek mzdy). Zápisem o pracovním a mzdovém zařazení ze dne 13. 1. 2022 byla žalobci nově navržena základní tarifní mzda s účinností ode dne 1. 3. 2022 na částku 20 850 Kč v 6. tarifním stupni s tím, že přepokládaná 25% prémie měla činit částku 5 213 Kč, celková mzda 26 063 Kč (bez ostatních nárokových a nenárokových složek mzdy). Žalobce byl v období od 16. 1. 2022 do 24. 2. 2023 v dočasné pracovní neschopnosti. Dne 9. 3. 2023 žalobce utrpěl pracovní úraz. Údaj o průměrném (pravděpodobném) měsíčním čistém výdělku v potvrzení žalované pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti ze dne 18. 7. 2023 ve výši 25 157 Kč je zjevně nepřiměřeně nízký a neodpovídá skutečným výdělkům, kterých žalobce za trvání pracovního poměru u žalované reálně dosahoval. Žalovaná zřejmě řádně nepřihlédla k obvyklé výši mzdy žalobce a jejich jednotlivých složek; nebyla zohledněna skutečnost, že mu bylo v lednu 2022 navrženo nové mzdové zařazení z 5. do 6. tarifního stupně a žalovaná nevzala v úvahu měsíční a výkonové prémie, roční podíl na zisku, pravidelně dosahovanou mimořádnou odměnu 500 Kč, příplatky za vícestrojovou obsluhu, za přesčasovou práci, za noční a odpolední směny, za soboty, neděle a svátky, ani „prostou“ valorizaci mezd podle kolektivní smlouvy.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že při stanovení pravděpodobného měsíčního čistého výdělku žalobce ke dni rozvázání pracovního poměru postupovala v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou. Ke zvýšení tarifního stupně u žalobce nedošlo, protože zápis o pracovním a mzdovém zařazení ze dne 13. 1. 2022 nebyl autorizován příslušnými odpovědnými osobami (zejména generálním ředitelem), jednalo se pouze o „neoficiální návrh“. Žalovaná při zjišťování, jaké hrubé mzdy by žalobce v rozhodném období prvního čtvrtletí roku 2023 dosáhl, kdyby pracoval, postupovala následujícím způsobem. Přihlédla k měsíční základní mzdě v 5. tarifním stupni ve výši 21 690 Kč a měsíční prémii (odměně) 20 % z tohoto mzdového tarifu ve výši 4 338 Kč podle prémiového řádu od 1. 1. 2023, tj. celkem 26 028 Kč. Dále zohlednila příplatky, přičemž vycházela ze mzdového listu žalobce za rok 2021, kdy žalobce fakticky pracoval, včetně zvýšení příplatků za práci v sobotu a neděli z 29 Kč na 32 Kč (tj. + 11 %) a za noční práci z 20 Kč na 24 Kč (tj. + 20 %) podle kolektivní smlouvy pro rok 2023 oproti roku 2021: vícestrojová obsluha 3 419 Kč, výkonová prémie - 6 265 Kč, přesčas 6 399 Kč, svátek 13 840 Kč noční směna 12 450 Kč + zvýšení o 20 % 2 490 Kč, odpolední směna 4 920 Kč, sobota a neděle 15 169 Kč + zvýšení o 11 % 1 669 Kč, celkem 54 091 Kč za rok, resp. v průměru 4 508 Kč měsíčně. Žalovaná tak dospěla k pravděpodobnému měsíčnímu hrubému výdělku 30 536 Kč (26 028 Kč + 4 508 Kč), což po odpočtu zálohy na daň z příjmu s uplatněním slevy na dani ve výši 2 570 Kč, zdravotního a sociálního pojištění představuje pravděpodobný měsíční čistý výdělek 25 157 Kč.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost v oddíle II.) vystaveného Potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti ze dne 18. 7. 2023 uvést namísto nesprávné výše čistého měsíčního výdělku žalobce v částce 25 157 Kč správnou částku [nejméně] 31 079 Kč, současně žalovanou zavázal zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 25 716 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že rozhodným obdobím pro výčet průměrného výdělku žalobce pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti je podle § 354 odst. 1 zákoníku práce první čtvrtletí roku 2023, neboť pracovní poměr mezi účastníky skončil ke dni 30. 4. 2023. Vzhledem k tomu, že žalobce v rozhodném období v důsledku dočasné pracovní neschopnosti neodpracoval alespoň 21 dnů, nýbrž toliko 5,5 dnů, je třeba stanovit pravděpodobný výdělek ve smyslu § 355 odst. 2 zákoníku práce, a to z hrubé mzdy, které by zřejmě dosáhl, kdyby pracoval. Soud prvního stupně poukázal na to, že zákoník práce taxativně nestanoví ani nijak neomezuje hlediska, z nichž je třeba vycházet při zjišťování mzdy nebo platu, které by zaměstnanec v rozhodném období „zřejmě dosáhl“. Lze proto přihlédnout rovněž k výši výdělků, kterých dosáhli na stejné práci spolupracovníci dotčeného zaměstnance, případně jiní zaměstnanci na práci stejné hodnoty. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobce by v rozhodném období nepochybně vykonával práci obsluhy-seřizovače na středisku 1030 v nepřetržitém provozu, stejně jako srovnávaní zaměstnanci [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO]. [jméno FO] nastoupil do pracovního poměru k žalované až dne 27. 9. 2022 a [jméno FO] dne 6. 9. 2022, tito zaměstnanci byli zařazeni do 5 tarifního stupně stejně jako dosud žalobce. Naopak zaměstnanci [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] nastoupili do pracovního poměru u žalované v předchozích letech a byli žalovanou zařazeni do vyššího tarifního stupně. Toto zařazení měl přislíbeno rovněž žalobce, a to ze strany výrobního ředitele, byť neproběhl proces navýšení tarifního stupně podle předpisů platných u žalované (absence schválení generálním ředitelem). Výrobní ředitel uvedl, že důvodem pro nezvýšení tarifního stupně byla kombinace toho, že žalobce nezvládal svou práci a dlouhodobě byl v pracovní neschopnosti (nepamatoval si stroj a ztrácel pracovní návyky). Skutečnost, že žalobce nezvládal svou práci, byla vyvrácena prodloužením pracovního poměru na dobu určitou v době jeho dlouhodobé pracovní neschopnosti, což u žalované nebývá zvykem, a dále tím, že výrobní ředitel neměl sám k práci žalobce žádné konkrétní připomínky a mistr [anonymizováno] jako přímý nadřízený žalobce rovněž podepsal návrh na zvýšení tarifního stupně. Důvodem pro nenavýšení tarifu nemůže být pracovní neschopnost zaměstnance. Soud prvního stupně proto při stanovení pravděpodobného výdělku žalobce vycházel z výdělků zaměstnanců [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] v prvním čtvrtletí roku 2023, nikoli z výdělků zaměstnanců [jméno FO] a [jméno FO], kteří nastoupili do pracovního poměru až v průběhu roku 2022. Zjistil, že průměrný hrubý měsíční výdělek [jméno FO] za první čtvrtletí roku 2023 činil 41 725 Kč, [jméno FO] 42 111 Kč, [jméno FO] 33 788 Kč, [jméno FO] 38 367 Kč a [jméno FO] 41 181 Kč. Za pravděpodobný výdělek žalobce považoval aritmetický průměr těchto průměrných hrubých výdělků ve výši 39 434 Kč, resp. po odpočtu sociálního a zdravotního pojištění a daně z příjmů v čistém 31 742 Kč. Jelikož okresní soud byl vázán žalobou, kterou nemohl překročit, uložil žalované povinnost opravit potvrzení o zaměstnání tak, že namísto nesprávné výše čistého měsíčního výdělku 25 157 Kč uvede správnou částku [nejméně] 31 079 Kč.

4. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalovaná, která namítala, že okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a že věc nesprávně posoudil i po právní stránce. Vytýkala prvostupňovému soudu, že vyšel pouze ze srovnání mzdy pěti zaměstnanců, kteří však nevykonávali stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, nýbrž se jednalo o zaměstnance zařazené vzhledem k délce pracovního poměru, praxe a svým schopnostem do vyšších tarifních stupňů než žalobce, a to [jméno FO] a [jméno FO] do 6. tarifního stupně a [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] dokonce do 7. tarifního stupně. Zatímco žalobce byl zařazen do 5. tarifního stupně a jeho mzdový tarif činil podle mzdového výměru od 1. 1. 2023 21 690 Kč. Žalobce nebyl schopen běžně zvládat vícestroj, naproti tomu oněch pět soudem vybraných zaměstnanců pobíralo za vícestroj v průměru 3 259 Kč měsíčně. Použití výdělků těchto zaměstnanců pro určení pravděpodobného výdělku žalobce tudíž odporuje zákonu i judikatuře Nejvyššího soudu vyjádřené např. v rozhodnutích sp. zn. 21 Cdo 95/2017 a 21 Cdo 815/2022. Bylo prokázáno, že zápis o pracovním a mzdovém zařazení ze dne 13. 1. 2022 nebyl autorizován příslušnými odpovědnými osobami, jednalo se pouze o „neoficiální návrh“, což připustil samotný žalobce. K prokázání skutečných pracovních schopností žalovaná navrhla výslech přímého nadřízeného žalobce (mistra) [jméno FO], s tím, že provedení tohoto důkazu v odvolacím řízení je přípustné podle § 205a písm. c) o. s. ř. Při stanovení pravděpodobného měsíčního čistého výdělku žalobce ke dni rozvázání pracovního poměru žalovaná postupovala v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou, přičemž pravděpodobný čistý měsíční výdělek ve výši 25 157 Kč odpovídá výdělkům srovnatelných zaměstnanců [jméno FO] a [jméno FO] zařazených stejně jako žalobce do 5. tarifního stupně. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl.

5. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného, přičemž zdůraznil, že prvostupňový soud sice vypočetl pravděpodobný výdělek jiným způsobem, nicméně výsledná částka se od výpočtu žalobce liší toliko v řádu stovek korun. V řízení bylo prokázáno, že kdyby nebyl dočasně práce neschopným, byl by nepochybně zařazen do 6. tarifního stupně. Podle názoru žalobce je absurdní, že žalovanou vypočtená výše pravděpodobného výdělku byla nižší, než jakých výdělků skutečně v průběhu pracovního poměru dosahoval.

6. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející (podle pravidel nastavených v § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované je zčásti důvodné.

7. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která by měla (mohla mít) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

8. Odvolací soud přejímá jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, popsaná v bodech 4 až 41 odůvodnění napadeného rozsudku, a pro stručnost na tato skutková zjištění odkazuje. V zájmu úplnosti skutkových zjištění ohledně „pravděpodobné“ hrubé mzdy, jaké by žalobce zřejmě dosáhl, kdyby v prvním čtvrtletí roku 2023 pracoval, odvolací soud zopakoval důkazy provedené prvostupňovým soudem v podobě mzdových listů žalobce za roky 2021 a 2023, mzdovými výměry žalobce ze dne 14. 4. 2020, 15. 12. 2020, 8. 12. 2021, 17. 6. 2022 a 6. 12. 2022, zápisem o mzdovém a pracovním zařazení žalobce s účinností od 1. 3. 2022 a mzdovými listy zaměstnanců žalované [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] (srov. body 10, 18, 24 až 28, 31 a 33 až 39 odůvodnění napadeného rozsudku), z nichž navíc vyplynulo, že žalobci byla v roce 2021 zúčtována k výplatě v jednotlivých kalendářních měsících kromě základní mzdy, měsíční prémie, výkonové prémie a příplatků (za vícestrojovou obsluhu, za práci přesčas, za noční směnu, za odpolední směnu, za práci ve svátku a za práci v sobotu a v neděli) také tzv. mimořádná odměna, a to každý měsíc ve výši 500 Kč s výjimkou března a června 2021, kdy mu byla přiznána mimořádná odměna ve výši 7 000 Kč a 8 500 Kč, celkem mu tak byla za celý rok 2021 zúčtována mimořádná odměna ve výši 20 500 Kč. Dále byl žalobci za měsíc listopad 2021 vyplacen podíl na hospodářském výsledku ve výši 11 370 Kč. [jméno FO] byla za první čtvrtletí roku 2023 zúčtována hrubá mzda ve výši 87 521 za odpracovaných 473,25 hodin, nikoli ve výši 92 184 Kč, jak uvedl nesprávně okresní soud (náhrada mzdy za dovolenou a za prostoj se při výpočtu průměrného výdělku nezohledňuje, protože se nejedná o mzdu za práci). [jméno FO] byla za první čtvrtletí roku 2023 zúčtována hrubá mzda ve výši 93 021 Kč za odpracovaných 507 hodin, nikoli ve výši 93 412 Kč, jak uvedl nesprávně okresní soud, který zohlednil i náhradu mzdy za prostoj ve výši 391 Kč. [jméno FO] byla v roce 2021 zúčtována mimořádná odměna v celkové výši 20 000 Kč a v roce 2022 ve výši 18 032 Kč, podíl na hospodářském výsledku v roce 2021 14 863 Kč a v roce 2022 20 260 Kč. [jméno FO] byla v roce 2021 zúčtována mimořádná odměna v celkové výši 2 000 Kč a v roce 2022 ve výši 7 859 Kč, podíl na hospodářském výsledku v roce 2021 9 290 Kč a v roce 2022 14 798 Kč. [jméno FO] byla v roce 2021 zúčtována mimořádná odměna v celkové výši 15 500 Kč a v roce 2022 ve výši 17 352 Kč, podíl na hospodářském výsledku v roce 2021 12 938 Kč a v roce 2022 14 328 Kč. [jméno FO] byla v roce 2021 zúčtována mimořádná odměna v celkové výši 21 000 Kč a v roce 2022 ve výši 16 957 Kč, podíl na hospodářském výsledku v roce 2021 12 742 Kč a v roce 2022 18 107 Kč. [jméno FO] byla v roce 2021 zúčtována mimořádná odměna v celkové výši 20 500 Kč a v roce 2022 ve výši 17 692 Kč, podíl na hospodářském výsledku v roce 2021 14 358 Kč a v roce 2022 19 114 Kč.

9. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá úpravy potvrzení o zaměstnání vydaného žalovanou v souvislosti se skončením pracovního poměru ke dni 30. 4. 2023 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2023 (dále jen „zákoník práce“), a subsidiárně podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „o. z.“).

10. Z ustanovení § 313 odst. 2 zákoníku práce vyplývá, že požádá-li o to zaměstnanec, je zaměstnavatel povinen uvést v odděleném potvrzení údaje o výši průměrného výdělku, o tom, zda pracovní poměr, dohoda o provedení práce nebo dohoda o pracovní činnosti byly zaměstnavatelem rozvázány z důvodu porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem nebo z důvodu porušení jiné povinnosti zaměstnance podle § 301a zákoníku práce zvlášť hrubým způsobem, a o dalších skutečnostech rozhodných pro posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti. Tyto údaje nemohou být součástí potvrzení o zaměstnání podle § 313 odst. 1 zákoníku práce. Ve vztahu k „oddělenému“ potvrzení zákon nestanoví, kdy (dokdy) má zaměstnavatel na žádost zaměstnance takové „oddělené“ potvrzení vydat. Je proto třeba aplikovat subsidiárně § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. To znamená, že poté, co zaměstnanec požádá zaměstnavatele o vydání „odděleného“ potvrzení v souvislosti se skončením pracovního poměru nebo jiného právního vztahu uvedeného v § 313 odst. 1 zákoníku práce, je zaměstnavatel povinen je zaměstnanci vydat „bez zbytečného odkladu“, leda by se dohodli jinak. Opravy nebo úpravy „odděleného“ potvrzení o zaměstnání se může zaměstnanec domáhat postupem podle § 315 zákoníku práce, a to v prekluzivní lhůtě 3 měsíců ode dne, kdy se o jeho obsahu dozvěděl. V daném případě tedy žalobce podal žalobu o úpravu potvrzení o zaměstnání ze dne 18. 7. 2023 včas u soudu dne 18. 10. 2023.

11. Žalobce se konkrétně domáhal opravy údaje o výši průměrného čistého měsíčního výdělku pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti. Pro výpočet průměrného měsíčního výdělku je v dané věci podle § 354 odst. 1 zákoníku práce rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí, tj. první čtvrtletí roku 2023. Jelikož v tomto čtvrtletí žalobce nepracoval alespoň 21 dnů, je nutno podle § 355 odst. 1 zákoníku práce použít pravděpodobný výdělek. Podle § 355 odst. 2 zákoníku práce se přitom pravděpodobný výdělek určí buď: i) z hrubé mzdy nebo platu, který zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období (takový postup přichází v úvahu tehdy, pokud zaměstnanec odpracuje alespoň takový počet dnů, který se blíží stanovené hranici 21 dnů) nebo ii) z hrubé mzdy nebo platu, který by zřejmě dosáhl. Vzhledem k tomu, že žalobce odpracoval v rozhodném období toliko 5,5 dnů, přichází u něj v úvahu pouze druhá možnost, tedy určení pravděpodobného výdělku z hrubé mzdy, kterou by žalobce v rozhodném období zřejmě dosáhl. V takovém případě zákoník práce ukládá přihlédnout zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Zákonná hlediska pro určení pravděpodobného výdělku, kterého by zaměstnanec zřejmě dosáhl, byla dále rozvedena soudní judikaturou, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1997/2008 nebo např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016 sp. zn. 21 Cdo 4325/2014, který pro účely zjištění pravděpodobného výdělku ukládá soudu přihlížet nejen k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance, ale také k tomu, jakým způsobem byla v rozhodném období odměňována práce, kterou měl zaměstnanec konat, jaké měl podle platných předpisů pobírat „pohyblivé“ složky mzdy nebo platu, jaké měl zaměstnavatel v rozhodném období prostředky pro poskytnutí odměn svým zaměstnancům apod.; v tímto způsobem vymezeném rámci se soudu současně ukládá - jako k určitému korektivu - přihlédnout rovněž ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Jinak řečeno, musí být zohledněny nejen pevné nebo nárokové složky mzdy, ale i další složky mzdy stanovené odlišným způsobem a fakultativní složky mzdy; přitom lze zejména přihlédnout k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy zaměstnance nebo ke mzdě zaměstnanců vykonávajících v rozhodném období stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Z tohoto hlediska nemusí být ani vyloučeno - odůvodňují-li to okolnosti případu - přihlédnout k výdělkům, které zaměstnanec dosahoval i v relativně vzdálenějším časovém období (kupříkladu před delší pracovní neschopností), anebo k výdělkům dosahovaným i v delším časovém úseku (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2005 sp. zn. 21 Cdo 58/2005, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 21 Cdo 588/2011). Zákon nestanoví, z jakých případných dalších hledisek je třeba při zjišťování mzdy, které by zaměstnanec v rozhodném období „zřejmě dosáhl“, vycházet; ponechává tak na úvaze soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon tedy ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby zjištěná hrubá mzda byla vskutku „pravděpodobná“, tedy taková, jaké by zaměstnanec zřejmě dosáhl, kdyby pracoval. Jestliže by výsledek mechanického výpočtu průměrného (pravděpodobného) výdělku dostatečně nevystihoval specifické okolnosti individuální případu, lze k těmto skutkovým okolnostem přihlédnout a zjištěný výsledek náležitě upravit.

12. Z uvedeného vyplývá, že předpokladem pro zjištění pravděpodobného výdělku je náležité zjištění skutkových okolností významných pro konkrétní projednávanou věc a jejich právní posouzení. Průměrný (pravděpodobný) výdělek a jeho zjišťování je totiž právní kategorií, jejíž obsah je určován právním předpisem; jedná se tedy o otázku skutkovou a právní, jejíž vyřešení přísluší soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3445/2013), nikoli znalci.

13. Soud prvního stupně se sice k výše uvedeným východiskům hlásil, nicméně podle nich důsledně nepostupoval. Vyšel v konečném důsledku pouze ze srovnání mzdy pěti zaměstnanců, kteří však nevykonávali stejnou práci nebo práci stejné hodnoty jako žalobce, nýbrž se jednalo o zaměstnance zařazené vzhledem k délce pracovního poměru, praxe a svým schopnostem do vyšších tarifních stupňů než žalobce, a to [jméno FO] a [jméno FO] do 6. tarifního stupně a [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] dokonce do 7. tarifního stupně. Zatímco žalobce byl zařazen v rozhodném období do 5. tarifního stupně a jeho („aktuální“) mzdový tarif činil podle mzdového výměru od 1. 1. 2023 21 690 Kč. Bylo prokázáno, že zápis o pracovním a mzdovém zařazení ze dne 13. 1. 2022, obsahující návrh na zvýšení mzdového zařazení žalobce do 6. tarifního stupně od 1. 3. 2022, nebyl v souladu s vnitřními předpisy žalované schválen generálním ředitelem (podepsal jej toliko přímý nadřízený mistr a výrobní ředitel), proto je třeba vycházet z toho, že žalobce byl v rozhodném období zařazen i nadále do 5. tarifního stupně, což koresponduje se mzdovými výměry ze dne 17. 6. 2022 a 6. 12. 2022, mzdovým listem žalobce za rok 2023 a výpovědí svědka [tituly před jménem] [jméno FO] (výrobního ředitele). Z příslušného vnitřního předpisu (viz bod 23 odůvodnění napadeného rozsudku) vyplývá, že pro zařazení do jednotlivých tarifních stupňů nebyly stanoveny konkrétní objektivně měřitelné a kvantifikovatelné předpoklady, které by při jejich splnění zakládaly zaměstnanci nárok na mzdu v určitém tarifním stupni. Skutečnost, do jakého tarifního stupně bude zaměstnanec zařazen, byla závislá na zhodnocení pracovního výkonu, docházky, délky praxe apod., a to na základě úvahy příslušného vedoucího zaměstnance, resp. v daném případě byl potřebný návrh přímého nadřízeného mistra na změnu mzdového zařazení a souhlas výrobního ředitele a generálního ředitele s tímto návrhem. Rozhodnutí o zvýšení tarifního stupně proto má v tomto směru konstitutivní význam. Tudíž záleželo jen na úvaze žalované (příslušných vedoucích zaměstnanců), zda a kdy takové rozhodnutí učiní či nikoli. Soudu nepřísluší takové rozhodnutí přezkoumávat či nahrazovat. Pro posouzení věci tak není významné, z jakého důvodu nedošlo k zařazení žalobce do 6. tarifního stupně. Odvolací soud z tohoto důvodu vyhodnotil jako nadbytečný návrh žalované na doplnění dokazování výslechem svědka [jméno FO] (přímého nadřízeného mistra); nadto byl tento důkaz navržen žalovanou v rozporu se zásadou neúplné apelace až v odvolání. Nejedná se o důkaz ve smyslu § 205a písm. c) o. s. ř., kterým by měla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž pomocí tohoto důkazu má být skutkový stav zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Zmiňovaný důkaz nelze podřadit ani pod žádnou jinou z výjimek stanovených v § 205a o. s. ř. Odvolací soud s ohledem na výše uvedené dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že okolnosti případu neodůvodňují přihlédnout při stanovení pravděpodobného výdělku žalobce k výdělkům, které dosahovali v rozhodném období zaměstnanci žalované zařazení v 6. a 7. tarifním stupni.

14. Při stanovení pravděpodobného měsíčního výdělku žalobce ke dni rozvázání pracovního poměru žalovaná přiléhavým způsobem zohlednila „aktuální“ měsíční základní mzdu v 5. tarifním stupni ve výši 21 690 Kč a obvyklé měsíční prémie ve výši 20 % z tohoto mzdového tarifu ve výši 4 338 Kč podle prémiového řádu od 1. 1. 2023, tj. celkem 26 028 Kč. Vzala v úvahu i další složky mzdy - příplatky, přičemž vycházela důvodně ze mzdového listu žalobce za rok 2021, kdy žalobce fakticky pracoval (tzn. ze skutečné, průměrné výše všech příplatků, které žalobce dosahoval před delší pracovní neschopností), včetně zvýšení příplatků za práci v sobotu a neděli z 29 Kč na 32 Kč (tj. + 11 %) a za noční práci z 20 Kč na 24 Kč (tj. + 20 %) podle kolektivní smlouvy pro rok 2023 oproti roku 2021: vícestrojová obsluha 3 419 Kč, výkonová prémie - 6 265 Kč, přesčas 6 399 Kč, svátek 13 840 Kč noční směna 12 450 Kč + zvýšení o 20 % 2 490 Kč, odpolední směna 4 920 Kč, sobota a neděle 15 169 Kč + zvýšení o 11 % 1 669 Kč, celkem 54 091 Kč za rok, resp. v průměru 4 508 Kč měsíčně. Žalovaná tak dospěla k pravděpodobnému měsíčnímu hrubému výdělku 30 536 Kč (26 028 Kč + 4 508 Kč). Tato částka koresponduje s výši průměrného výdělku zaměstnanců [jméno FO] a [jméno FO], kteří byli stejně jako žalobce zařazeni v rozhodném období v 5. tarifním stupni. Průměrný hodinový výdělek [jméno FO] za první čtvrtletí roku 2023 totiž činil 183,47 Kč (zúčtovaná hrubá mzda 93 021 Kč : 507 odpracovaných hodin), resp. průměrný měsíční výdělek 29 915 Kč (183,47 Kč x 37,5 hodin týdenní pracovní doba x koeficient 4,348 podle § 356 odst. 2 zákoníku práce); [jméno FO] dosáhl průměrný hodinový výdělek 184,94 Kč (87 521 Kč : 473,25 hodin), resp. průměrný měsíční výdělek 30 155 Kč. Až potud neměl odvolací soud k postupu žalované žádné výhrady, neboť žalovaná respektovala shora uvedená judikaturní východiska. Nicméně žalovaná opomenula přihlédnout ke všem obvyklým složkám mzdy, neboť ze mzdového listu žalobce za rok 2021 i mzdových listů dalších zaměstnanců za roky 2021 a 2022 je zřejmé, že žalobce (obdobně jako další zaměstnanci) pobíral kromě základní mzdy, měsíčních prémií a výše specifikovaných příplatků dále i tzv. mimořádné odměny (měsíčně v rozmezí od 500 Kč do 8 500 Kč, resp. za rok 2021 v celkové výši 20 500 Kč) a podíl na hospodářském výsledku, který se vyplácel toliko jednou za rok ve výplatním termínu za měsíc listopad. Tato poslední složka mzdy měla evidentně povahu roční odměny, kterou je třeba zohlednit poměrným způsobem vyplývajícím z § 358 zákoníku práce. Za rok 2021 byl žalobci zúčtován podíl na hospodářském výsledku ve výši 11 370 Kč. Odvolací soud tedy vypočetl průměrnou výši těchto dvou složek mzdy připadající na jeden kalendářní měsíc (20 500 Kč + 11 370 Kč = 31 870 Kč : 12 měsíců = 2 656 Kč) a navýšil o tuto částku žalovanou stanovený průměrný hrubý měsíční výdělek na 33 192 Kč (30 536 Kč + 2 656 Kč). Tímto způsobem upravený pravděpodobný hrubý měsíční výdělek podle názoru odvolacího soudu plně vystihuje specifické okolnosti projednávané věci. Po odpočtu sociálního pojištění ve výši 2 158 Kč, zdravotního pojištění ve výši 1 494 Kč a zálohy na daň z příjmů fyzických osob ve výši 2 410 Kč se zohledněním slevy na dani ve výši 2 570 Kč dospěl odvolací soud k pravděpodobnému čistému měsíčnímu výdělku 27 130 Kč. Žalobce žádný jiný konkrétní „alternativní“ způsob výpočtu pravděpodobného výdělku nepředestřel (z obsahu spisu není zřejmé, jak dospěl k požadovanému pravděpodobnému čistému výdělku ve výši nejméně 31 079 Kč).

15. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost v oddíle II.) vystaveného Potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti ze dne 18. 7. 2023 uvést namísto nesprávné výše čistého měsíčního výdělku žalobce v částce „25 157 Kč slovy: Dvacetpěttisícstopadesátsedm korun českých“ správnou částku „27 130 Kč slovy: Dvacetsedmtisícstotřicet korun českých“, současně žalobu se ve zbývajícím rozsahu (pokud se domáhal opravy výše pravděpodobného čistého měsíčního výdělku na vyšší částku než 27 130 Kč, a to nejméně na částku 31 079 Kč) zamítl jako nedůvodnou.

16. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zčásti změněno, proto bylo třeba rozhodnout podle § 224 odst. 2 o. s. ř. nově o nákladech řízení, a to spolu s náklady odvolacího řízení. Procesní úspěch i neúspěch obou účastníků byl v řízení přibližně stejný, proto odvolací soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení. Z čistě „matematického“ hlediska měla převážný úspěch žalovaná (žalobce se domáhal „zvýšení“ pravděpodobného čistého výdělku o cca 6 000 Kč a úspěšný byl v rozsahu cca 2 000 Kč), nicméně v daném případě odvolací soud přihlédl k charakteru sporu, kdy se nejednalo o „klasickou“ žalobu na plnění, nýbrž o opravu potvrzení o zaměstnání; nadto u žalobce bylo třeba stanovit nikoli průměrný výdělek, ale pravděpodobný výdělek, jehož výši je poměrně složité (zejména pro zaměstnance) stanovit, neboť zákon nestanoví konkrétní hlediska, ze kterých je třeba při zjišťování mzdy, které by zaměstnanec v rozhodném období „zřejmě dosáhl“, vycházet. Je zde tedy velmi široká možnost uvážení, přičemž zaměstnanec má velmi omezené možnosti přístupu k dokladům o výši výdělku jiných zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Žalobce nicméně měl alespoň co do základu pravdu v tom, že údaj o průměrném (pravděpodobném) měsíčním čistém výdělku byl nízký, že neodpovídal skutečným výdělkům, kterých za trvání pracovního poměru u žalované reálně dosahoval (byť nikoli v takovém rozsahu, jak se žalobce domníval), a že tedy žalovaná řádně nepřihlédla k obvyklé výši všech jednotlivých složek mzdy žalobce. Za této situace považoval odvolací soud za spravedlivé, aby si oba účastníci nesli své náklady řízení ze svého.

Poučení