16 CO 178/2022 - 2422

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Martina Láníčka a Mgr. Moniky Szkanderové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení existence pracovního poměru, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne [datum], č. j. 11 C 410/2018-2151, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 13 938 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokátky, se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Okresní soud napadeným rozsudkem určil, že existuje pracovní poměr žalobkyně vůči žalované vzniklý dne [datum] se sjednaným druhem práce„ vedoucí personálního oddělení“, a žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 83 470,50 Kč Okresní soud učinil po provedeném dokazování následující závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně byla na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] zaměstnaná u žalované jako vedoucí personálního oddělení. Místo výkonu práce bylo sjednáno v sídle žalované s tím, že žalobkyně běžně absolvovala pochůzky či pracovní cesty k úřadům, pojišťovnám či jiným institucím. V některých dnech jí bylo taktéž umožněno vykonávat pracovní činnost z domova. Do pracovní náplně žalobkyně spadala celá řada oblastí dle podrobně specifikovaného popisu pracovní funkce„ vedoucí personálního oddělení“, dále pak vykonávala i další práce, jimiž byla pověřena předsedou představenstva, přičemž panovala dlouhodobá vzájemná shoda na tom, o jaké práce se jedná. Konkrétně z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobkyně v rámci své pracovní pozice poskytovala součinnost soudním exekutorům a soudům ohledně zaměstnanců žalované, komunikovala se zdravotními pojišťovnami, ČSSZ, úřadem práce, poskytovala za žalovanou součinnost v rámci kontrol příslušných institucí, žádala pojišťovny o vystavení potvrzení o bezdlužnosti apod. Podávala přihlášky a odhlášky zaměstnanců žalované u zdravotních pojišťoven a OSSZ, vystavovala zaměstnancům potvrzení o zaměstnání, uzavírala s nimi za žalovanou pracovní smlouvy či je ukončovala dohodou/ve zkušební době, prováděla nábor a zaškolení zaměstnanců, odesílala je ke zdravotním prohlídkám, předávala jim popis jejich pracovních pozic apod. Dále žalobkyně řešila např. směrnice pro referentská vozidla a pro pracovní úrazy, záležitosti BOZP, cenové nabídky na ošacení zaměstnanců, interní audit u žalované, pojištění služebních vozidel, služební telefony apod. Pracovní poměr žalobkyně byl ukončen výpovědí zaměstnavatele danou z důvodu organizačních změn, a to k datu [datum], kdy uplynula dvouměsíční výpovědní doba. Žalobkyně však i nadále bez přestávky docházela do zaměstnání a vykonávala zde zcela totožné pracovní činnosti jako do [datum]. Práci vykonávala pro žalovanou až do října [rok], kdy po celou dobu byla přihlášena u zdravotní pojišťovny a OSSZ a byla jí rovněž vyplácena mzda. V říjnu [rok] bylo následně žalobkyni předsedou představenstva (a manželem v jedné osobě) zamezeno ve vstupu na pracoviště, a to v návaznosti na soukromý manželský konflikt (manžel nalezl intimní videa žalobkyně a jejího přítele). Došlo rovněž k výměně zámku od vstupních dveří do kanceláře personálního oddělení. V rozmezí let [rok] – [rok] byla žalobkyně rovněž členkou představenstva žalované. Navenek z této pozice za společnost nikterak nejednala (k tomu byl oprávněn pouze předseda představenstva samostatně), interně se pak účastnila jednání a zasedání představenstva, v jejichž rámci se řešily vesměs otázky vrcholného managementu, jako např. vyhodnocování ekonomické situace společnosti, obsazování orgánů společnosti či vedoucích pozic, návrhy rozpočtu, finanční plány, plány investic, otázka dozorového auditu apod. Z titulu výkonu funkce členky představenstva nebyla žalobkyni vyplácena žádná finanční odměna.

2. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, přestože již podala žalobu na plnění (a to na náhradu mzdy), neboť mezi účastníky panuje v otázce existence nově založeného pracovního poměru diametrálně odlišný postoj, přičemž řešení dané otázky je stěžejní pro celou řadu oblastí a nároků (nárok na mzdu/náhradu mzdy, na dovolenou, na úhradu zdravotního a sociálního pojištění, na zápočet doby trvání pracovního poměru pro účely důchodového zabezpečení apod.). Právě vyřešení otázky existence nově založeného pracovního poměru může postavit najisto nejasný právní vztah účastníků a může tak vyřešit nejen otázku základu případné žaloby na peněžité plnění, nýbrž i existenci ostatních práv a povinností, které z tvrzeného pracovního poměru plynou.

3. Mezi účastníky bylo nesporné, že předchozí pracovní poměr žalobkyně založený pracovní smlouvou z roku [rok] zanikl na základě výpovědi z pracovního poměru k datu [datum], stěžejní spornou otázkou bylo posouzení, zda došlo následně od [datum] ke konkludentnímu sjednání„ nové“ pracovní smlouvy a zda takto vzniklý pracovní poměr mezi účastníky i nadále trvá. Podle § 34 odst. 2 zákoníku práce musí být sice pracovní smlouva uzavřena písemně, ovšem podle § 20 zákoníku práce se nelze dovolávat její neplatnosti jen pro nedostatek formy, bylo-li již započato s plněním. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že ačkoli byl původní pracovní poměr žalobkyně k datu [datum] ukončen, tato i nadále (de facto bez jakékoli přestávky) docházela do zaměstnání a vykonávala zcela totožné činnosti jako doposud – prováděla nábor nových zaměstnanců, jejich proškolení, zajišťovala jejich lékařské prohlídky, činila přihlášky a odhlášky zaměstnanců u zdravotních pojišťoven a OSSZ, komunikovala s příslušnými institucemi, se soudy a soudními exekutory, chystala předsedovi představenstva podklady k podpisu a řešila celou řadu dalších záležitostí. I nadále tedy vykonávala činnosti, které měla podle pracovní náplně a dohody s předsedou představenstva na starosti vedoucí personálního oddělení. Bylo prokázáno, že účastníci založili od [datum] nový pracovní poměr, kdy se dohodli na druhu práce (vedoucí personálního oddělení), místě výkonu práce (žalobkyně docházela do sídla žalované a dle potřeby jí bylo umožněno vykonávat práci z domova), a dní nástupu do práce (s ohledem na prokázanou kontinuitu lze akceptovat žalobní tvrzení, že k založení nového pracovního poměru došlo ihned k [datum], kdy není vyloučeno, aby den nástupu do práce připadal na den pracovního klidu). O tom, že žalovaná mínila žalobkyni od [datum] i nadále zaměstnávat, svědčí podle názoru okresního soudu celá řada skutečností. Žalovaná platila žalobkyni až do října [rok] mzdu, žalobkyně byla jako zaměstnanec žalované řádně přihlášena ke zdravotnímu a sociálnímu pojištění (k odhlášení k datu [datum] došlo až zpětně dne [datum]), bylo jí umožněno docházet do sídla žalované a vykonávat zde pracovní činnost (k výměně zámku kanceláře a k zamezení přístupu došlo až v říjnu [rok]) apod. Daný záměr žalované je zcela zřejmý rovněž z počínání samotného předsedy jejího představenstva, který např. ještě dne [datum], kdy podával na žalobkyni trestní oznámení, sám do policejního protokolu uvedl, že jmenovaná je zaměstnaná u žalované na pozici vedoucí personálního oddělení a má platnou pracovní smlouvu, že je jí vyplácena mzda apod. Dále poukázal na žalobkyní doloženou SMS konverzaci, z níž je zřejmé, že i v době po [datum] řešila řadu pracovních záležitostí se svým manželem, který nikdy nevyjádřil nesouhlas s jakýmkoli počínáním žalobkyně. Obrana žalované, že mzda byla žalobkyni vyplácena protiprávně a bez vědomí jejího manžela, neobstojí, protože mzdu zasílal žalobkyni na účet přímo její manžel jako předseda představenstva. Navíc žalovaná v tomto směru v průběhu řízení svá tvrzení měnila. V neposlední řadě okresní soud zmínil rovněž jistý„ schizofrenní“ přístup žalované, která na jedné straně tvrdila, že žalobkyně nemohla po [datum] práci vedoucí personálního oddělení vykonávat, protože tato pozice měla být již od jara [rok] zrušena, na druhou stranu se následně snažila výpověď z pracovního poměru odvolat, což si vzájemně odporuje. Jako ryze účelové vyhodnotil tvrzení žalované, že žalobkyni bylo umožněno až do října [rok] docházet na pracoviště, protože do té doby nikomu nepředala svou pracovní pozici. Soud naopak považoval za prokázané (zejména účastnickou výpovědí žalobkyně a výpovědí svědka [příjmení]), že předseda představenstva žalované v říjnu [rok] bez dalšího zabránil žalobkyni ve vstupu na pracoviště poté, co eskaloval jejich vzájemný manželský konflikt. Okresní soud se zabýval také souběhem funkcí žalobkyně, a to se závěrem, že se o nepřípustný souběh nejednalo. Navázání pracovněprávního vztahu nebrání obecně vzato skutečnost, že fyzická osoba je členem statutárního orgánu zaměstnavatele. Podmínkou ale je, že obsah takového pracovněprávního vztahu nemůže být shodný s obsahem činnosti statutárního orgánu a může se týkat jen činností od práce statutárního orgánu (jeho člena) odlišných. V daném případě žalobkyní vykonávané činnosti vedoucí personálního oddělení nelze podřadit pod tzv. obchodní vedení společnosti. Šlo o činnosti administrativního charakteru, nikoli o řízení či organizování podnikatelské činnosti žalované. Okresní soud uzavřel, že žalobkyni se podařilo prokázat založení nového pracovního poměru od [datum], a to za týchž podmínek jako u pracovního poměru předchozího. V řízení nebylo ani tvrzeno, že by byl tento nový pracovní poměr některým ze zákonem předvídaných způsobů ukončen, proto i nadále trvá. Z výše uvedených důvodů okresní soud žalobě vyhověl.

4. Proti rozsudku okresního soudu podala žalovaná (prostřednictvím své zástupkyně) odvolání z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. Vytýkala okresnímu soudu, že dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Žalobkyně předně neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Podle ustálené judikatury není určovací žaloba opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde je třeba se domáhat ochrany žalobou na plnění. Žalobkyně podala žalobu na plnění (na náhradu mzdy) a řízení je vedeno u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 321/2021. V rámci tohoto řízení se soud musí zabývat otázkou, zda mezi účastníky existuje pracovní poměr. Jinak řečeno, žalobkyně podala určovací žalobu, přestože mohla podat žalobu na plnění. Dle přesvědčení žalované se okresní soud pokoušel najít naléhavý právní zájem na požadovaném určení„ za každou cenu“, aby odůvodnil více než tříapůlletou délku řízení. Okresní soud se nevypořádal s námitkou žalované, že podstatnou náležitostí pracovní smlouvy je„ den nástupu do práce“. Žalobkyně tvrdila, že pracovní poměr měl vzniknout dne [datum], ovšem z evidence pracovní doby vyplývá, že žalobkyně v uvedený den na pracovišti nebyla. Konkludentně tedy nemohl vzniknout pracovní poměr v den, kdy žalobkyně fakticky práci nevykonávala. Za významnou považuje žalovaná skutečnost, že pracovní poměr žalobkyně byl ukončen ke dni [datum] výpovědí z důvodu zrušení pracovní místa vedoucí personálního oddělení, proto nemohl dne [datum] vzniknout pracovní poměr se sjednaným druhem práce„ vedoucí personálního oddělení“. Okresní soud ve výroku neřešil místo výkonu práce, které rovněž představuje podstatnou náležitost pracovní smlouvy. Pokud tedy nebylo ujednáno nic o místě výkonu práce, nemohl platně vzniknout pracovní poměr. Dále se nevypořádal se skutečností, že žalobkyni bylo v listopadu [rok] vyplaceno odstupné ve výši 164 872 Kč. Pokud by vskutku vznikl nový pracovní poměr, pak by žalobkyni odstupné nenáleželo, což by musela vědět, přesto odstupné přijala a nevrátila. Okresní soud nezohlednil ani to, že žalovaná dne [datum] zaslala odvolání výpovědi z pracovního poměru, se kterým žalobkyně odmítla vyslovit souhlas, z čehož vyplývá, že měla zájem na tom, aby pracovní poměr skončil. Měla-li by žalobkyně opravdu za to, že mezi účastníky vznikl pracovní poměr, pak by v den jeho vzniku nepochybně vypracovala písemnou pracovní smlouvu a předložila by jí k podpisu svému manželovi jako předsedovi představenstva, který byl oprávněn za žalovanou pracovní smlouvy uzavírat, což ovšem neučinila. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl.

5. V průběhu odvolacího řízení doplňovala přímo samotná žalovaná odvolání dalšími podáními, která však byla místy obtížně srozumitelná, přičemž v nich uváděla skutečnosti a důkazy, které mnohdy neměly jakoukoli souvislost s projednávanou věcí. Podstatou námitek žalované k věci samé bylo, že žalobkyně nesplnila výzvu okresního soudu, aby tvrdila a prokázala, jaké konkrétní práce vykonávala pro žalovanou po datu [datum], jaké bylo místo výkonu práce, v jakém rozsahu práci vykonávala, jakým způsobem byla evidována její docházka, kdo jí přiděloval práci a kontroloval její výkon, kdo byl jejím nadřízeným. Vytýkala okresnímu soudu, že jednání opakovaně bezdůvodně přerušoval. Poukazovala na to, že na listinách, které žalobkyně podepisovala, nebyla u jejího podpisu uvedena funkce vedoucí personálního oddělení. Jelikož podpisy odpovídají podpisovému vzoru založenému ve sbírce listin v obchodním rejstříku v souvislosti s funkcí žalobkyně jako členky představenstva, musely být tyto listiny podepsány žalobkyní z titulu výkonu funkce člena představenstva.

6. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného, přičemž zdůraznila, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení je podle ustálené judikatury dán tím, že trvání pracovního poměru za určitých pracovních podmínek se odrazí v celé řadě nároků, které zaměstnanec má jako důsledek pracovního poměru sjednaného za těchto podmínek. Požadovaným určením se vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků, proto je určovací žaloba v projednávané věci přípustná. Jelikož řízení probíhá již od roku [rok], byla žalobkyně nucena podat další žalobu, a to žalobu na plnění (zaplacení náhrady mzdy a náhrady škody) z důvodu hrozby promlčení. Průtahy při projednávání věci zavinila zejména žalovaná, která opakovaně žádala o odročení jednání na neurčito. Není vyloučeno, aby den nástupu do práce připadal na den pracovního klidu. Jelikož žalobkyně nepřestala vykonávat práci, je jednoznačné, že dnem nástupu do práce byl právě den [datum]. Námitka žalované, že žalobkyně nebyla v uvedený den v sídle žalované, je irelevantní. Skutečnost, že žalobkyni nenáleží odstupné, není významná pro řízení o určení existence pracovního poměru. Výzvu soud k doplnění tvrzení a označení důkazů splnila především podáním ze dne [datum], dále v rámci ústních jednání a skutečnosti ohledně evidence docházky a místa výkonu práce upřesnila také podáním ze dne [datum]. Opakované přerušení, resp. odročení ústního jednání nemělo žádný dopad na výsledek sporu. Mylná je domněnka žalované, že interní zrušení pozice valnou hromadou představuje překážku k uzavření pracovní smlouvy se sjednaným druhem práce odpovídajícím této zrušené pozici. Fakticky činnost vedoucí personálního oddělení mohla být vykonávána a také vykonávána byla. Okolnost, že u jejího podpisu nebyla uvedena funkce vedoucí personálního oddělení, neznamená bez dalšího, že tyto listiny podepsala z titulu výkonu funkce člena představenstva.

7. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

8. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která by měla (mohla mít) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Případná nepřiměřená délka řízení před soudem prvního stupně a opakované přerušování, resp. odročování jednání v rozporu s ustanovením § 114a odst. 1 a § 119 odst. 1 o. s. ř. nemají samy o sobě za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci samé.

9. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Skutková zjištění popsaná v bodech 3 až 25 a shrnutá v bodě 27 napadeného rozsudku odvolací soud jako správná a úplná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.

10. K námitkám proti skutkovému stavu odvolací soud předně v obecné rovině uvádí, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí soudu prvního stupně, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Povinností soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).

11. V posuzované věci odvolací soud neshledal při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně žádné pochybení ve shora uvedeném směru. Žalovaná sice v odvolání v obecné rovině namítala, že okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, nicméně konkrétní námitky žalované se týkaly v podstatě polemiky se závěrem soudu prvního stupně o existenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení a dále otázky, zda ze zjištěných okolností je či není možné dovodit existenci mlčky (konkludentně) projevené vůle obou účastníků shodnout se po datu [datum] na esenciálních náležitostech pracovního poměru (viz níže).

12. Podle ustanovení § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

13. Žaloba o určení má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Naléhavý právní zájem na určení je proto dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým; žaloba na určení není zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. V případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může být přesto naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění, nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva.

14. Odvolací soud souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že v projednávané věci se jedná o určovací žalobu podle § 80 o. s. ř. a že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že existuje pracovní poměr žalobkyně vůči žalované vzniklý dne [datum] se sjednaným druhem práce„ vedoucí personálního oddělení“. Mezi účastníky je totiž sporné, zda poté, co předchozí pracovní poměr žalobkyně založený pracovní smlouvou z roku [rok] zanikl na základě výpovědi z pracovního poměru k datu [datum], došlo následně od [datum] ke konkludentnímu sjednání„ nové“ pracovní smlouvy a zda takto vzniklý pracovní poměr mezi účastníky i nadále trvá. Žalovaná ve svých úvahách přehlíží, že určovací žaloba má - jak výše uvedeno - své místo také tam, kde se její pomocí vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, nebo jestliže žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Právě o takovou situaci se jedná i v projednávané věci. Je totiž zřejmé, že mezi účastníky panuje nejistota o jejich vzájemném vztahu a objektivně (z povahy věci) je tedy dán naléhavý právní zájem žalobkyně na vyjasnění tohoto stavu. Existence a trvání pracovního poměru se současně obrazí v celé řadě vzájemných práv a povinností zaměstnance a zaměstnavatele. Požadovaným určením se tak v daném případě jednak vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, jednak žaloba na plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu (pracovního poměru). Na existenci naléhavého právního zájmu v daném případě proto nemůže nic změnit ani skutečnost, že s ohledem na délku řízení a případné promlčení eventuálního nároku na náhradu mzdy či nároku na náhradu škody žalobkyně v průběhu řízení o určovací žalobě podala žalobu na plnění, pro jejíž posouzení je jako předběžná otázka významná mj. stejná otázka, která je předmětem požadovaného určení.

15. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 2018 (dále jen„ zákoník práce“), a subsidiárně podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2018 (dále jen„ o. z.“).

16. Pracovní poměr se zakládá (nejde-li o pracovní poměr založený podle zvláštních předpisů jmenováním) pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (srov. § 33 zákoníku práce). Podle § 34 odst. 2 zákoníku práce musí být sice pracovní smlouva uzavřena písemně, ovšem podle § 20 zákoníku práce se nelze dovolávat její neplatnosti jen pro nedostatek formy, bylo-li již započato s plněním. Z uvedeného vyplývá, že i když nebyla při uzavírání pracovní smlouvy dodržena písemná forma (byla uzavřena ústně či konkludentně) jedná se o neplatnost, které se není možné dovolat, pokud již bylo započato s plněním, tj. například začne-li již zaměstnanec vykonávat práci. Jinými slovy, jestliže zaměstnanec začne vykonávat práci i na základě pracovní smlouvy neplatné pro nedostatek formy, není již možné zpochybnit existenci pracovního poměru, který tato smlouva založila.

17. Pro posouzení povahy právního vztahu není rozhodná sama okolnost, jak je právní jednání označeno, popřípadě jaké jsou subjektivní představy účastníků o povaze jejich vztahu, nýbrž posouzení obsahu (výklad) projevu vůle, tedy zjištění, co bylo každým z účastníků skutečně - třeba i konkludentně - projeveno (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2137/2004, uveřejněného v časopise Soudní judikatura roč. 2005, pod č. 75).

18. K tomu, aby bylo možné posoudit, zda (kdy) došlo k uzavření pracovní smlouvy, proto není rozhodující, jak je právní jednání (projev vůle) označen, ani jak je účastníkem subjektivně hodnocen, nýbrž významné je - bez ohledu na to, jak účastníci následně hodnotí své právní postavení - toliko objektivní zjištění, zda a kdy nastaly takové skutečnosti, s nimiž právní norma vznik tohoto dvoustranného právního jednání spojuje. Protože v pracovní smlouvě je zaměstnavatel povinen se zaměstnancem dohodnout druh práce, který má zaměstnanec pro zaměstnavatele vykonávat, místo nebo místa výkonu práce, ve kterých má být práce vykonávána, a den nástupu do práce (§ 34 odst. 1 zákoníku práce), je pracovní smlouva uzavřena, jakmile se účastníci shodli na obsahu těchto podstatných (esenciálních) náležitostí, tj. zda lze úspěšně dovodit, že souhlasný projev vůle směřující k uzavření pracovního poměru byl dovršen akceptací třeba i mlčky učiněné oferty.

19. K uzavření pracovní smlouvy může dojít - jak uvedeno výše - jak písemně, tak za shora uvedených podmínek i ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli účastníci projevit (konkludentně). Interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem, pak taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. V takovém případě se soud musí pokusit tento nesoulad odstranit výkladem projevu vůle.

20. Protože vůle je jevem psychického nitra člověka, a tudíž sama o sobě není navenek zřejmá, může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Podle vyjadřovacích prostředků - jak z výše uvedeného vyplývá - je kromě výslovného projevu (včetně projevu písemného) právem aprobován i projev učiněný mlčky (konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný projev, který s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vylučuje pochybnosti o tom, jaká vůle je tímto způsobem projevována. Právní jednání vyjádřené konkludentně (per facta concludentia) jsou interpretovatelné především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. 10. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1299/2004).

21. Není-li projev vůle (výslovný nebo konkludentní) sám o sobě jednoznačný, neboť z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze dovodit, jaká vůle byla vyjádřena, popřípadě není-li zřejmý obsah projevu vůle, je třeba přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle. Projev vůle se posuzuje podle svého obsahu. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, právní úprava dává jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu přisuzovala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení druhé strany. Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „ praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Konkludentně projevená vůle se tedy vykládá podle stejných pravidel jako výslovné právní jednání. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze„ nahrazovat“ nebo„ doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji.

22. Pro úsudek, zda byla pracovní smlouva uzavřena konkludentním způsobem, je nezbytné, aby bylo možné dovodit existenci mlčky projevené, ale dané vůle shodnout se na esenciálních náležitostech pracovního poměru; jestliže takový projev vůle byť na jedné straně chybí (z toho, co vnější skutkové okolnosti v pracovněprávních vztazích obvykle znamenají, jej nelze dovodit), k uzavření pracovní smlouvy nedochází. Jestliže by zde nebylo právní jednání ve smyslu ustanovení § 34 odst. 1 zákoníku práce způsobilé založit pracovní poměr, nemůže vzniknout pracovní poměr jako vzájemně provázaný komplex práv a povinností, nýbrž případně jen dílčí (právem neaprobovaný) faktický vztah (tzv. faktický pracovní poměr), jehož vypořádání se řídí pracovněprávními předpisy. I když zaměstnanci ve faktickém pracovním poměru přísluší v podstatě stejné nároky jako zaměstnanci v platném pracovním poměru, tak faktický pracovní poměr mj. není třeba rozvazovat, protože právně neexistuje.

23. Závěry soudu prvního stupně o tom, že po uplynutí výpovědní doby ke dni [datum] účastníci způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěli projevit, vyjádřili shodnou vůli nadále (kontinuálně)„ pokračovat“ v pracovněprávním vztahu se stejným obsahem jako pracovní poměr, jenž skončil [datum] uplynutím výpovědní doby, a že obsahem tohoto„ nového“ pracovního poměru byl druh práce„ vedoucí personálního oddělení“ s místem výkonu práce v „ sídle žalované, s tím, že dle potřeby jí bylo umožněno vykonávat práci z domova“ a dnem nástupu do práce dne [datum], představují - jako výsledek dokazování (hodnocení provedených důkazů) - skutková zjištění soudu. Správnost těchto závěrů se žalované nepodařilo relevantní způsobem zpochybnit. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že pro úsudek, že mezi účastníky vznikl nový pracovní poměr, a to se stejným obsahem jako pracovní poměr, jenž zanikl [datum], vycházel soud prvního stupně z celé řady skutečností, které hodnotil (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti a které vyčerpávajícím způsobem popsal v bodě 35. Odvolací soud tato skutková zjištění jako správná a úplná přejímá, pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje a nemá co podstatného k nim dodat. Také odvolací soud považuje pro shora uvedený skutkový závěr za klíčový policejní protokol ze dne [datum], ve kterém předseda představenstva žalované uvedl, že žalobkyně je zaměstnána u žalované jako vedoucí personální oddělení, že má platnou pracovní smlouvu, že je jí vyplácena mzda apod., což jednoznačně svědčí ve spojení s dalšími okolnostmi o tom, že žalovaná projevila vůli uzavřít se žalobkyní novou pracovní smlouvu, resp.„ pokračovat“ v pracovněprávním vztahu se stejným obsahem jako pracovní poměr, jenž skončil [datum] uplynutím výpovědní doby. Žalovaná v tomto směru evidentně změnila své stanovisko až následně v důsledku vystupňování manželského konfliktu žalobkyně a předsedy představenstva žalované (poměr žalobkyně s jiným mužem, nalezení intimních fotografií a videí apod.). Argumentům žalované sice nelze v obecné rovině přiznat určitý racionální základ, kdy některé skutečnosti, a to např. nesouhlas žalobkyně s odvoláním výpovědi z pracovního poměru, rozhodnutí zaměstnavatele o zrušení pracovního místa vedoucí personálního oddělení apod., by mohly vzbuzovat – kdyby byly posuzovány a hodnoceny izolovaně nebo ve spojení s jinými skutečnostmi než byly dány v projednávané věci – pochybnosti o tom, zda skutečně oba účastnící chtěli uzavřít po uplynutí výpovědní doby nový pracovní poměr se stejným obsahem, nicméně soud prvního stupně správně hodnotil všechny okolnosti konkrétního případu ve vzájemných souvislostech a jeho závěr má oporu v provedeném dokazování. Odvolací námitky žalované nejsou důvodné. Skutečnost, že žalobkyně nebyla podle evidence docházky dne [datum] na pracovišti, není významná, neboť vzhledem ke kontinuálnímu pokračovaní ve výkonu práce po [datum], soud prvního stupně správně usoudil, že účastníci konkludentně vyjádřili shodnou vůli, že dnem nástupu do práce je den bezprostředně následující po uplynutí výpovědní doby, a to bez ohledu na to, že se jednalo o den pracovního klidu, což zákon nevylučuje. Námitka týkající se absence místa výkonu práce ve výroku rozsudku není opodstatněná, protože soud byl v tomto směru podle § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán návrhem žalobkyně. Postačuje tedy, že se s touto podstatnou náležitostí pracovní smlouvy vypořádal v odůvodnění rozhodnutí. Okolnost, že žalobkyně nevrátila odstupné, které jí žalovaná vyplatila v listopadu [rok], není způsobilým podkladem pro vyvrácení závěru, že účastníci projevili shodnou vůli uzavřít novou pracovní smlouvu od [datum].

24. Odvolací soud souhlasí i se závěrem soudu prvního stupně, že se v daném případě nejednalo u žalobkyně o tzv. nepřípustný souběh výkonu funkce členky představenstva a práce vedoucí personálního oddělení. Náplní práce vedoucí personálního oddělení nebyla (neměla být) stejná činnost, kterou žalobkyně vykonávala (měla vykonávat) u žalované jako členka představenstva. Soud prvního stupně správně konstatoval, že činnosti vedoucí personálního oddělení nelze zahrnout pod zastupování akciové společnosti navenek ani pod její obchodní vedení, kterým je organizování a řízení podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o jejich podnikatelských záměrech a zabezpečení řádného vedení účetnictví společnosti.

25. Jelikož v řízení nebylo tvrzeno a ani nevyšlo jiným způsobem najevo, že by tento nový pracovní poměr mezi účastníky byl některým ze zákonem předvídaných způsobů ukončen, soud prvního stupně správně uzavřel, že pracovní poměr mezi účastníky nadále existuje (trvá), a žalobě jako důvodné vyhověl.

26. Vzhledem k výše uvedenému byl rozsudek soudu prvního stupně shledán jako věcně správný a jako takový byl včetně souvisejícího výroku o náhradě nákladů řízení v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrzen.

27. Rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněno ustanovením § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení procesně úspěšné žalobkyni vznikly náklady ve výši 13 938 Kč, které spočívaly v odměně za tři úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání ze dne [datum], sepis vyjádření k doplnění odvolání ze dne [datum] a účast u jednání dne [datum]) po 2 500 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve třech režijních paušálech po 300 Kč podle § 13 odst. 4 citované vyhlášky, náhradě za ztrátu času v rozsahu 8 půlhodin po 100 Kč podle § 14 citované vyhlášky a v jízdném k jednání před odvolacím soudem ve výši 2 319 Kč (osobním motorovým vozidlem o průměrné spotřebě 8,6 l benzinu 95 oktanů na 100 km, cena paliva 44,50 Kč, sazba základní náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč, ujeto 272 km), tj. celkem 11 519 Kč. Tuto částku je třeba zvýšit podle § 137 odst. 3 o. s. ř. o náhradu za 21 % DPH ve výši 2 419 Kč, neboť zástupkyně žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty.

Poučení