16 CO 179/2022-117

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Martina Láníčka a Mgr. Moniky Szkanderové v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [PSČ] [obec a číslo] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [ulice a číslo], [PSČ] [obec] v řízení o zaplacení 22 715,40 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Jeseníku ze dne 12. května 2022, č. j. 104 C 23/2020-98 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., II. a IV. potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 9 084 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta, se sídlem [ulice a číslo], [obec].

Odůvodnění

1. Žalobce podal dne [datum] u Okresního soudu v Jeseníku (prostřednictvím zástupce) žalobu, ve které uplatnil vůči žalovanému pohledávku na zaplacení 22 715,40 Kč s úroky z prodlení z titulu odstupného v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru dohodou ke dni [datum] z důvodu jeho nadbytečnosti. Své tvrzení žalobce dokládal písemnou dohodou o ukončení pracovního poměru datovanou [datum], podle které měl jeho pracovní poměr u žalovaného skončit k uvedenému dni dohodou pro nadbytečnost.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí. V písemném vyjádření potvrdil vznik pracovního poměru žalobce a popsal okolnosti jeho rozvázání. Žalovaný uvedl, že v pátek [datum] vyzval žalobce z důvodu jeho neuspokojivých pracovních výsledků, zda nechce ukončit pracovní poměr dohodou, neboť jejich vztahy byly vážně narušeny. Žalobce souhlasil a žalovaný vyhotovil tiskopis nazvaný ukončení pracovního poměru dohodou, v němž uvedl veškeré náležitosti pro řádné ukončení pracovního poměru. Jednání se uskutečnilo v jeho kanceláři, za přítomnosti [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Žalobce vyhotovený tiskopis s podpisem a firemním razítkem žalovaného převzal a odpověděl, že se musí poradit a odešel z kanceláře. Za hodinu se vrátil a podepsaný tiskopis položil na stůl, ale žalovaný si nevšiml, že do tiskopisu byla doplněna věta:„ Bylo ukončeno pod nátlakem“. Následující pracovní den (v pondělí [datum]) předal žalobce [jméno] [příjmení] částku 5 000 Kč a klíče od objektu. Následně za několik pracovních dnů žalobce požadoval ukončení pracovního poměru dohodou, ve které bude uveden důvod„ pro nadbytečnost“ s tím, že to potřebuje pro jiného zaměstnavatele a pro úřad práce, přičemž měl výslovně prohlásit, že odstupné nepožaduje. Žalovaný popřel, že by se žalobce stal nadbytečným a jeho pozice je nadále obsazena.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení žalobu zamítl (I.), uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 31 473,28 Kč (II.), přiznal ustanovenému zástupci žalobce odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů ve výši 20 510,42 Kč (III.) a rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV.). Po skutkové stránce dospěl okresní soud k závěru, že žalobce na základě písemné pracovní smlouvy ze dne [datum] vykonával u žalovaného funkci řidiče, skladníka. Dne [datum] účastníci řízení uzavřeli písemnou dohodu o skončení pracovního poměru k tomuto dni, dohoda byla podepsána žalobcem i žalovaným a žalobce dopsal vlastní rukou dovětek„ bylo ukončeno pod nátlakem“. Žalobce ještě před uzavřením dohody navštívil pobočku úřadu práce, kde se informoval, jak má postupovat, teprve poté listinu podepsal a ve stejný den věc oznámil věc policii. Následující pondělí ([datum]) žalobce předal manželce žalovaného [jméno] [příjmení] klíče od objektu a pokladnu 5 000 Kč. Žalobci se podle skutkového závěru soudu v zaměstnání nelíbilo a po skončení pracovního poměru dal podnět Státnímu úřadu inspekce práce k provedení kontroly u žalovaného. Žalobce nepodal žalobu o neplatnost skončení pracovního poměru. O několik pracovních dní později účastníci podepsali další listinu nazvanou jako ukončení pracovního poměru dohodou pro nadbytečnost ke dni [datum]. Okresní soud dále zjistil, že žalovaný vlastnil nákladní vozidlo [anonymizována čtyři slova], jehož vlastníkem a provozovatelem je od [datum] [právnická osoba] [anonymizováno], dále [anonymizována dvě slova], jehož vlastníkem a provozovatelem je od [datum] [jméno] [příjmení] a [anonymizována dvě slova], jehož vlastníkem a provozovatelem je od [datum] rovněž [jméno] [příjmení]. Žalovaný ukončil rozvoz sypaného uhlí asi rok po skončení pracovního poměru žalobce. Na místo žalobce nenastoupil žádný jiný zaměstnanec, firma ho hledá, firma se zabývá prodejem paliva, tedy uhlí, pelet, briket s tím, že na místo sypaného paliva prodává uhlí balené. Práci skladníka v podstatě vykonává svědkyně [příjmení], aniž by byla zaměstnaná. Okresní soud nepovažoval za věrohodnou účastnickou výpověď žalobce v části, ve které tvrdil, že chtěl u žalovaného dále pracovat a neměl zájem pracovní poměr skončit, neboť sám žalobce uvedl, že v zaměstnání byly špatné pracovní i hygienické podmínky, zajímal se o práci u svědka [příjmení]. Nevěrohodnost této části výpovědi dovozuje okresní soud také z toho, že žalobce se byl před samotným podpisem dohody o skončení pracovního poměru ze dne [datum] (správně [rok]) informovat na pobočce úřadu práce, jak má postupovat, dohodu pak podepsal a ihned po víkendu předal manželce žalovaného klíče od objektu i pokladnu. Okresní soud rovněž neuvěřil výpovědi svědkyně [příjmení] ohledně dne podpisu první dohody o skončení pracovního poměru, neboť z listin i výpovědi žalobce jednoznačně vyplývá, že první dohoda o skončení pracovního poměru byla skutečně uzavřena (podepsána) účastníky již dne [datum]. V rámci právního posouzení okresní soud zdůraznil, že žalobce nese důkazní břemeno ohledně tvrzení, že jeho pracovní poměr u žalovaného byl rozvázán dohodou právě z organizačních důvodů. V této souvislosti poukázal na to, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil na základě písemné dohody uzavřené dne [datum], kterou žalobce prokazatelně podepsal, a sice na této listině vlastní rukou dopsal, že byla uzavřena pod nátlakem, nicméně žalobu o neplatnosti tohoto skončení pracovního poměru soudu nepodal, a dohoda je proto platná. Nic na této skutečnosti nemění, že nejméně několik pracovních dnů (týdne) po [datum] podepsali žalobce se žalovaným další listinu nazvanou jako dohoda o skočení pracovního poměru s dodatkem pro nadbytečnost. Sám žalobce přitom uvedl, že to tak chtěl od počátku, projednával tuto variantu s úřadem práce. Podle soudu žalobce neunesl břemeno důkazní, že jeho pracovní poměr skončil pro nadbytečnost, naopak bylo prokázáno, že žalobce nebyl spokojen s hygienickými podmínkami na pracovišti a vztahy po celou dobu nebyly dobré.

4. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání, směřované výslovně do výroků I. a II., ve kterém namítal výpovědní důvody podle § 205 odst. 2 písm. c), d), e) a g) zákona číslo 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též„ o. s. ř.“). V jeho doplnění pak konkrétně namítal nedostatečné poučení ze strany soudu, které nezahrnovalo roli žalovaného při prokazování skutečnosti, že důvod nadbytečnosti dán nebyl. Přitom je podle žalobce zřejmé, že žalobce prokazuje své tvrzení o tom, že byl dán důvod nadbytečnosti, právě příslušnou dohodou o rozvázání pracovního poměru, v níž je důvod rozvázání pracovního poměru spočívající v nadbytečnosti žalobce uveden. Proto je na žalovaném, aby tvrdil a případně prokázal, že u žalovaného k žádným organizačním změnám nedošlo, což však žalovaný i přes provedení nejrůznějších důkazů neučinil a důkazní břemeno v tomto smyslu neunesl. Soud prvého stupně však toto„ ne zcela přesné“ poučení zopakoval i v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že unesl důkazní břemeno o tom, že jeho pracovní pozice u žalovaného byla skutečně z důvodu organizační změny zrušena a že jeho pracovní poměr u žalovaného byl skutečně ukončen dohodou pro nadbytečnost. Toto jeho tvrzení podporují důkazy, které navrhl. Poukázal jednak na jednu z verzí dohody o rozvázání pracovního poměru, v níž je uvedeno, že pracovní poměr žalobce u žalovaného se rozvazuje dohodou pro nadbytečnost, byť se jedná až o v pořadí druhou podepsanou dohodu o rozvázání pracovního poměru, a dále považuje za prokázané, že pracovní pozice žalovaného u žalobce již nebyla obsazena, žalovaný prokazatelně ukončil prodej sypaného uhlí a v této souvislosti odprodal nákladní automobil, s nímž žalobce prováděl rozvoz, a čelní nakladač, s nímž žalobce prováděl nakládku, obsazena již nebyla ani funkce skladníka, kterou nyní fakticky provádí manželka žalovaného, i když není u žalovaného vůbec zaměstnána. Tvrzení o tom, že žalovaný řidiče i nadále hledá, je se zřetelem ke všem okolnostem zcela nepravdivé, neboť žádný řidič již u žalovaného zjevně není potřeba, což je zcela zřejmé z výše popsaných skutečností. Rovněž i z výpovědi žalobce je zřejmé, že ze strany žalovaného mu bylo sděleno, že tento končí s rozvozem sypaného uhlí, a proto pro něj již nemá práci. Ze všech skutečností je tedy zřejmé, že žalovaný již pro žalobce neměl práci, a proto byl jeho pracovní poměr rozvázán dohodou pro nadbytečnost. Tyto skutečnosti nevzal okresní soud v potaz. O nadbytečnosti žalobce paradoxně svědčily i důkazy provedené na návrh žalovaného, zejména tedy výslechy svědkyň [příjmení] a [příjmení]. Žalobce v odvolání vytýká soudu prvního stupně jeho závěr o nepravdivosti důvodu uvedeného ve druhé verzi dohody o rozvázání pracovního poměru a dále že se nedostatečně vypořádal s existencí dvou různých dohod o rozvázání pracovního poměru a dvou různých zápočtových listů, resp. si důkazní situaci zjednodušil tak, že vzal v potaz pouze v pořadí první vyhotovené verze, avšak druhé verze těchto dokumentů po celou dobu řízení ignoruje, byť teprve tyto druhé verze dokumentů vyhotovené na požadavek žalobce odrážejí skutečný stav, tedy nadbytečnost žalovaného (myšleno zřejmě žalobce – poznámka odvolacího soudu).

5. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku s tím, že okresní soud rozhodl spravedlivě, na základě úplně zjištěného skutkového děje, naprosto správně vyhodnotil provedené důkazy a učinil i správné právní závěry. Pracovní poměr žalobce byl podle žalovaného ukončen písemnou dohodou uzavřenou dne [datum], v níž účastníci projevili shodně vůli ukončit pracovní poměr bez udání důvodů. Jestliže by k jejímu uzavření došlo nelegálním způsobem (fyzickým či psychickým nátlakem), měl žalobce dostatek právních možností její pravost popřít. Skutečnost, že účastníci se nadále po dni [datum] chovali tak, že pracovní poměr byl mezi nimi řádně ukončen, byla potvrzena i žalobcem, kdy následující pracovní den v pondělí [datum] žalobce předal klíče od objektu a částku do pokladny, o čemž byl sepsán předávací protokol. S požadavkem doplnění resp. uzavření nové dohody s odůvodněním, že pracovní poměr byl ukončen pro nadbytečnost, přišel žalobce až za několik dnů, kdy tato listina již nemá žádnou právní validitu, neboť byla sepsána až po ukončení pracovního poměru řádným způsobem, tedy výše citovanou dohodou. Tento právní akt je navíc obcházením zákona. V řízení bylo prokázáno, že chování účastníků směřovalo k ukončení pracovního poměru, neboť žalobce byl v zaměstnání nespokojený, zajímal se o práci u svědka [příjmení] a teprve s odstupem času se domáhal uzavření dohody, z níž by bylo zřejmé pro úřad práce, že se jednalo o jeho nadbytečnost, a to jen a pouze za účelem získání podpory v nezaměstnanosti. Tomuto právnímu aktu, přestože jej žalovaný hodnotí jako nicotný, nemůže být poskytnuta právní ochrana. Navíc v řízení bylo prokázáno, že žalobce nadbytečný nebyl. Takový správný závěr učinil i soud prvního stupně, a proto bylo i nadbytečné provádět důkaz účastnickým výslechem žalovaného.

6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal u odvolacího jednání napadený rozsudek a řízení předcházející jeho vydání.

7. Předmětem sporu je existence pohledávky žalobce vůči žalovanému na zaplacení odstupného v souvislosti se skončením jeho pracovního poměru u žalovaného dohodou.

8. Jak se podává z § 67 odst. 1 zákoníku práce, tak v případě skončení pracovního poměru dohodou přísluší zaměstnanci od zaměstnavatele odstupné tehdy, pokud byl pracovní poměr rozvázán z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až d). V řízení nebylo tvrzeno, že by účastníci sjednali další důvody pro vznik nároku žalobce na odstupné v souvislosti s rozvázáním pracovního poměru, proto je třeba podmínky vzniku uplatněného nároku posuzovat v intencích uvedeného zákonného ustanovení.

9. Pro účely zjišťování skutkového stavu a rozložení důkazního břemene mezi účastníky dále platí, že procesní povinnost tvrdit a prokázat, že k rozvázání pracovního poměru došlo z některého z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až d) zákoníku práce, má v řízení o zaplacení odstupného zaměstnanec. Břemena tvrzení a důkazní unese zpravidla bez problémů tehdy, pokud je takový důvod v dohodě o skončení pracovního poměru výslovně uveden. Pro vznik práva zaměstnance na odstupné však není rozhodující, zda je okolnost, se kterou je spojeno právo zaměstnance na odstupné, je v dohodě o rozvázání pracovního poměru výslovně uvedena, protože § 67 odst. 1 zákoníku práce nepojí v případě rozvázání pracovního poměru dohodou vznik práva na odstupné s tím, co bylo v dohodě o důvodech skončení pracovního poměru uvedeno, ale se zjištěním, proč (z jakého skutečného důvodu) byl pracovní poměr opravdu ukončen. V případě, že dohoda o rozvázání pracovního poměru neobsahuje údaj o důvodu rozvázání pracovního poměru, má zaměstnanec právo na odstupné, pokud prokáže jiným způsobem, že ve skutečnosti byl pracovní poměr rozvázán právě z některého z důvodů uvedených v § 52 písm. a) až d) (srov. např. důvody uvedené v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 4. 1995, sp. zn. 16 Co 44/95, publikovaném v právních rozhledech číslo 9/1995, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1599/2002 nebo Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019 1508 s , strana 398 a 399).

10. Pokud jde o skutkový závěr soudu prvního stupně formulovaný v bodech 18 až 20, tak ten považuje odvolací soud za správný a úplný, mající oporu v provedených důkazech. Odvolací soud jej proto jako správný přejímá a pro stručnost na příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje. Soud prvního stupně se rovněž v bodě 21 napadeného rozsudku řádně vypořádal s rozdíly vyplývajícími z jednotlivých důkazů a vysvětlil, proč neuvěřil účastnické výpovědi žalobce a proč dospěl k závěru, že první dohoda o rozvázání pracovního poměru byla podepsána již v pátek [datum]. K námitkám proti skutkovému závěru odvolací soud uvádí, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí soudu prvního stupně, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Povinností soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017). V posuzované věci odvolací soud neshledal při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně žádné pochybení ve shora uvedeném směru, což platí i pro hodnocení výpovědi žalobce. Pokud soud prvního stupně neuvěřil výpovědi žalobce ohledně jeho zájmu dále pro žalovaného pracovat, což řádně vysvětlil v bodě 21 rozsudku, neshledává odvolací soud na takovém vyhodnocení výsledků dokazování nic excesivního a neshledal důvod dokazování opakovat či doplňovat. To platí také pro neprovedení účastnické výpovědi žalovaného, což je důkaz toliko podpůrný (lze jej použít pouze tehdy, pokud prokazovanou skutečnost nelze prokázat jiným způsobem) a podmíněný souhlasem dotyčného účastníka (§ 131 odst. 1 o. s. ř.). Jinak řečeno, pokud byly provedené důkazy dostačující ke skutkovému závěru, není důvod doplňovat dokazování účastnickým výslechem, a to tím spíše, pokud se jej dotyčný účastník sám nedomáhá (viz vyjádření zástupce žalovaného zachycené v protokole o jednání ze dne [datum] na č. l. 87v). Ve zbytku se odvolací soud k námitkám žalobce proti zjištěnému skutkovému stavu vyjádří níže v rámci komplexního posouzení jednotlivých sporných otázek.

11. Odvolací soud předesílá, že v řízení nebylo mezi účastníky sporné, že žalobce byl u žalovaného zaměstnán od [datum] ve funkci„ řidiče, skladníka“. Dále bylo v řízení prokázáno, že účastníci podepsali dne [datum] dohodu o ukončení pracovního poměru, ve které nebyl důvod jeho skončení uveden, přičemž odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně, že již uzavřením této dohody došlo podle § 49 odst. 1 zákoníku práce k zániku pracovního poměru žalobce u žalovaného. Žalobce sice do písemného textu dohody vepsal, že„ bylo ukončeno pod nátlakem“, tato skutečnost však nemá sama o sobě za následek, že by se k takové dohodě nemělo přihlížet. Žalobce dohodu podepsal a dopsání uvedené poznámky podle přesvědčení odvolacího soudu nepředstavuje takový dodatek, výhradu, omezení nebo jinou změnu ve smyslu § 1740 odst. 2 o. z., které by bránily tomu, aby bylo možné považovat jeho podpis za akceptaci nabídky (tj. návrhu dohody o ukončení pracovního poměru, který mu byl žalovaným předán) a uvedenou dohodu za uzavřenou. Navíc se ani žádný nátlak ze strany zaměstnavatele ze zjištěných skutkových okolností předcházejících podpisu dohody nepodává (žalobce nebyl k podpisu dohody donucen, měl možnost se před jejím podpisem poradit na úřadu práce, což sám potvrdil ve své účastnické výpovědi a vyjádřit svou skutečnou vůli, o čemž svědčí právě i ručně dopsaná poznámka o nátlaku). V řízení ani nevyšlo najevo nic, co by vystihovalo důvody zdánlivosti právního jednání ve smyslu § 551 až § 554 o. z., ke kterým by měl soud přihlédnout z úřední povinnosti. Případná neplatnost dohody by pak již musela být určena soudním rozhodnutím v řízení podle § 72 zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že žalobce nepodal včasnou žalobu na určení neplatnosti dohody o ukončení pracovního poměru ze dne [datum], je třeba na takovou dohodu nahlížet za daného skutkového stavu jako na platnou, a to se všemi předvídatelnými právními následky spočívajícími zejména ve skončení pracovního poměru a její (ne) platnost již nemůže být dále posuzována, a to ani jako předběžná otázka (viz bod III. Stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České socialistické republiky z 12. 3. 1987 sp. zn. Cpj 291).

12. Pokud jde o druhou verzi dohody o ukončení pracovního poměru s údajem o nadbytečnosti žalobce, o kterou žalobce opíral v řízení svůj nárok, tak nebylo sice zjištěno přesné datum jejího podpisu a účastníci se rozcházejí také v popisu okolností, za kterých byla uzavřena (zda u žalovaného nebo v kanceláři [titul] [příjmení]), shodují se však v tom, že byla podepsána až po [datum], tedy v době, kdy již pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil, a taková dohoda již proto ani nemohla vyvolat předpokládané právní následky (tj. zánik pracovního poměru). Ohledně posuzování platnosti této později podepsané dohody již proto platí odlišná pravidla, než u dohody, kterou byl pracovní poměr vskutku řádně skončen. Rozvázal-li totiž pracovní poměr se zaměstnancem někdo, kdo v té době nebyl jeho zaměstnavatelem, jde o neplatné právní jednání, aniž by bylo nutné tuto neplatnost určit soudním rozhodnutím v řízení podle § 72 zákoníku práce a otázkou (ne) platnosti takové dohody se soud může zabývat též jako otázkou předběžnou (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 1951/2009, který byl uveřejněn pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3250/2012). Jedná se přitom o neplatnost absolutní podle § 588 o. z. (věty druhé), protože právní účinky, ke kterým obecně taková dohoda směřuje (tj. rozvázání pracovního poměru) již za daného stavu nebyly právně možné, neboť pracovní poměr skončil dříve. Nutno dodat, že je vyloučeno, aby byl pracovní poměr dohodou ukončen s dřívější účinností, než došlo k jejímu uzavření. I kdyby tedy měl hypoteticky skončit pracovní poměr podle v pořadí druhé dohody o ukončení pracovního poměru (např. z důvodu neplatnosti první dohody uzavřené [datum]), tak by nebylo možné přihlížet k údaji o datu [datum], ke kterému měl pracovní poměr skončit, ale pracovní poměr by na základě této druhé dohody mohl skončit až dnem jejího faktického podpisu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21 Cdo 2039/2012 sp. zn. 6. 3. 2013). Tím spíše bylo třeba jednoznačně určit kdy a na základě jaké právní skutečnosti pracovní poměr žalobce u žalovaného skutečně skončil, přičemž soud prvního stupně správně akcentoval právní význam toho, že nebyla podána žaloba na určení neplanosti (první) dohody o ukončení pracovního poměru a rovněž správně uzavřel, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil již dne [datum], a to na základě (první) písemné dohody, ve které důvody skončení pracovního poměru uvedeny nebyly. Pokud žalobce nechápe, proč by měl podávat žalobu na určení neplanosti dohody o rozvázání pracovního poměru a v odvolání se pozastavuje nad tím, že okresní soud na několika místech odůvodnění rozsudku nepodání takové žaloby zmiňuje, tak tím zjevně přehlíží shora uvedené právní důsledky nepodání žaloby podle § 72 zákoníku práce na způsob a okamžik skončení pracovního poměru žalobce u žalovaného, které odvolací soud na rozdíl od žalobce považuje za zásadní.

13. Za situace, kdy dohoda, kterou byl v projednávané věci ukončen pracovní poměr žalobce u žalovaného, důvod skončení pracovního poměru neobsahovala, bylo v souladu s výše citovanou judikaturou na žalobci, aby důvod skončení pracovního poměru spočívající v jeho nadbytečnosti prokázal jiným způsobem. O této procesní povinnosti byl žalobce okresním soudem řádně poučen, a to jak u jednání dne [datum], tak především u jednání dne [datum], při kterém jej předsedkyně senátu rovněž poučila o následcích neunesení důkazního břemene. Uvedené poučení považuje odvolací soud za dostačující, úplné a rozhodně nepostrádá„ roli žalovaného při prokazování toho, že důvod nadbytečnosti dán nebyl“, jak se namítá v odvolání, neboť žalovaného za daného stavu důkazní břemeno netížilo. K přenosu důkazního břemene na žalovaného nedošlo ani na základě později uzavřené dohody, neboť jak již bylo uvedeno výše, tak tato dohoda již neměla právní účinky. K již uvedenému odvolací soud dodává, že v řízení nebyl zjištěn žádný racionální důvod, pro který byla tato v pořadí druhá dohoda v takovém znění podepsána a co účastníci jejím podpisem ve skutečnosti sledovali. Přestože žalobce ani žalovaný nemají právní vzdělání, tak jen sotva mohli rozumně předpokládat (při zohlednění domněnky rozumu průměrného člověka u obou účastníků a schopnosti užívat jej s běžnou péčí a opatrností ve smyslu § 4 odst. 1 o. z., která nebyla v řízení vyvrácena), že by snad tato později podepsaná dohoda mohla zcela, bez dalšího a se zpětnou účinností nahradit původní podepsanou dohodu. Pokud by bylo shodnou vůlí obou účastníků dodatečně doplnit či deklarovat skutečný důvod skončení pracovního poměru se zachováním práva žalobce na odstupné, nic jim nebránilo dohodu takto transparentně formulovat nebo se přímo dohodnout na zaplacení odstupného žalobci, čemuž ale znění dohody neodpovídá. Bylo to možná záměrem žalobce, nikoliv však žalovaného. Odvolací soud uzavírá, že druhou (později podepsanou)„ dohodu o ukončení pracovního poměru“ žalobce nelze za daného stavu považovat za věrohodný důkaz o tom, jaký byl skutečný důvod ukončení sporného pracovního poměru, aniž by se odvolací soud dále zabýval skutkovou verzí žalovaného, podle které měla být tato druhá dohoda podepisována pouze pro úřad práce a jiné zaměstnavatele.

14. Odvolací soud rovněž sdílí závěr soudu prvního stupně, podle kterého žalobce ani dalšími důkazy své důkazní břemeno neunesl, naopak z dokazování vyplynulo, že v době podpisu dohody ze dne [datum] měli účastníci pro ukončení pracovního poměru jiné důvody. Z výsledků dokazování je zřejmé, že vztahy mezi účastníky nebyly dobré a ani jeden z účastníků nebyl s průběhem pracovního poměru spokojen, byť každý tvrdí jiné důvody. Jak již bylo uvedeno výše, tak odvolací soud aproboval závěr soudu prvního stupně, který neuvěřil účastnické výpovědi žalobce v části, ve které uvedl, že chtěl u žalovaného dále pracovat a neměl zájem skončit. V této souvislosti lze poukázat také na výpověď svědkyně [příjmení], která mimo jiné uvedla, že žalobce jednal vícekrát se žalovaným ohledně ukončení jeho pracovního poměru a na výpověď svědka [příjmení], podle kterého se žalobci v zaměstnání nelíbilo a žalobce se u něj zajímal o zaměstnání. Důvody žalovaného pak byly prokázány výslechem jeho manželky [jméno] [příjmení] (viz bod 14 napadeného rozsudku). Podle přesvědčení odvolacího soudu je z provedeného dokazování evidentní, že žalobce ani žalovaný neměli skutečný zájem na dalším pokračování pracovního poměru a jeho ukončení nebylo důsledkem organizačních změn v podnikání žalovaného, jejichž přímou souvislost s odchodem žalobce kromě samotného žalobce žádný ze slyšených svědků netvrdil. Účastnická výpověď žalobce, podle které mu měl žalovaný sdělit, že„ se končí, že se nic rozvážet nebude“ navíc neodpovídá výpovědím svědků [příjmení], [příjmení] a [příjmení], podle kterých žalovaný nadále v prodeji a rozvozu uhlí pokračuje. Odvolací soud nezpochybňuje, že v průběhu času zřejmě došlo k určitým změnám a snížení rozsahu činnosti žalovaného, včetně toho, že část pracovní náplně žalobce zajišťuje sám žalovaný a část (práci skladníka) vykonává jeho manželka, která není zaměstnaná. Z provedených důkazů však nevyplývá přímá věcná a časová souvislost mezi utlumením činnosti žalovaného a rozvázáním pracovního poměru žalobce, ale především z nich nevyplývá, že by se jednalo o skutečný důvod pro skončení pracovního poměru žalobce. V této souvislosti lze opět poukázat na výpověď svědka [příjmení], podle které ukončil žalovaný rozvoz sypaného uhlí asi rok po skončení pracovního poměru žalobce nebo na výpis z registru silničních vozidel, podle kterého došlo ke změnám v osobách vlastníka a provozovatele některých vozidel používaných žalobcem k výkonu práce (ze žalovaného na třetí osoby) až po více než 4 měsících, resp. v případě nákladního vozidla [anonymizováno] používaného žalobcem na rozvoz sypaného uhlí, až téměř po roce od skončení pracovního poměru.

15. Z výše uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

16. Jako věcně správný potvrdil odvolací soud také druhý (nákladový) výrok, který odpovídá výsledku řízení a § 142 odst. 1 o. s. ř. Pokud jde o výši účelně vynaložených nákladů, které okresní soud uložil žalobci k náhradě, odkazuje odvolací soud na body 29 a 30 napadeného rozsudku, když proti této výši ani žádné konkrétní odvolací námitky nesměřovaly a odvolací soud neshledal důvody ke změně z moci úřední.

17. Odvolací soud z moci úřední přezkoumal také poslední výrok o nákladech státu vynaložených na právní zastoupení žalobce a také tento výrok jako věcně správný potvrdil.

18. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je vzhledem k úspěchu žalovaného odůvodněn § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Účelně vynaložené náklady žalovaného se sestávají z nákladů právního zastoupení, jejichž náhradu určil odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně podle vyhlášky číslo 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Konkrétně k těmto nákladům patří odměna advokáta za 2 úkony právní služby po 2 020 Kč (podání odvolání a účast u odvolacího jednání), hotové výdaje nahrazované v paušální výši 600 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náklady spojené s cestou zástupce žalovaného k odvolacímu jednání a zpět, spočívající v náhradě promeškaného času ve výši 800 Kč (8 půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu) a cestovních výdajů vzniklých při cestě z [obec] do [obec] a zpět (270 km) ve výši 2 067,50 Kč (automobilem s kombinovanou spotřebou 6,5 l MN/100 km, při doložené ceně čerpané nafty 45,50 Kč za 1 litr a sazbě základní náhrady ve výši 4,70 Kč za 1km (podle vyhlášky číslo 511/2021 Sb.)). Protože zástupce žalovaného v řízení doložil, že je plátcem DPH (č. l. 85), náleží k přísudku podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. také náhrada za tuto daň ve výši 1 576,50 Kč (21 % z nákladů právního zastoupení). Odvolací soud uložil žalobci povinnost nahradit výše uvedené náklady řízení v celkové výši 9 084 Kč žalovanému k rukám jeho zástupce do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 149 odst. 1 a 160 odst. 1 o. s. ř.).

19. Odvolací soud dodává, že přestože u žalobce byly shledány podmínky pro osvobození od placení soudních poplatků, neshledal důvod k moderaci práva žalovaného na náhradu nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. Ekonomické poměry totiž nejsou zpravidla samy o sobě důvodem pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému účastníkovi. Hodnotit je třeba mimo jiné také okolnosti vedení sporu a chování účastníků v něm. Žalobce zahájil spor o zaplacení odstupného v situaci, kdy v první dohodě o rozvázání pracovního poměru, kterou v žalobě ani nezmínil (existence této dřívější dohody vyšla najevo až v průběhu řízení), nebyl důvod skončení pracovního poměru uveden. Žalobce byl právně zastoupen a měl si být vědom toho, že za této situace bude muset pro úspěch v řízení skutečný důvod rozvázání pracovního poměru prokazovat a měl předpokládat, že je přinejmenším sporné, nakolik bude možné vycházet z později podepsané dohody s údajem o jeho nadbytečnosti, o kterou svůj žalobní návrh opřel a jejíž datování ani neodpovídá datu skutečného podpisu. Odvolací soud samozřejmě nijak nebrání žalobci uplatňovat u soudu i takové sporné nároky, považuje však za adekvátní, aby žalobce v případě neúspěchu nesl náklady protistrany, včetně nákladů právního zastoupení.

Poučení