16 Co 179/2023 - 2065

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holzbauera a soudkyň Mgr. Dagmar Bastlové a Mgr. Radky Nekudové Hajdové v právní věci žalobců: [právnická osoba] sídlem [adresa] b) [jméno FO] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem Dr. iur. [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným:

1. ČR – [Jméno žalované A], IČO [IČO žalované A] sídlem [Adresa žalované A]

2. ČR – [Jméno žalované B], IČO [IČO žalované B] sídlem [Adresa žalované B] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B]

3. Česká republika – [Jméno advokáta C], IČO [IČO advokáta C] sídlem [Adresa advokáta C] 4. [Jméno advokáta D], státní příspěvková organizace, IČO [IČO advokáta C] sídlem [Adresa advokáta D] zastoupený advokátem [Jméno advokáta E] sídlem [Adresa advokáta E] 5. [Jméno advokáta F]., IČO [IČO advokáta F] sídlem [Adresa advokáta F] 6. [Jméno advokáta G]., IČO [IČO advokáta G] sídlem [Adresa advokáta G] 7. [Jméno advokáta H]., IČO [IČO advokáta H] sídlem [Adresa advokáta H] 8. [Jméno advokáta I], IČO [IČO advokáta I] sídlem [Adresa advokáta I] zastoupený advokátem [Jméno advokáta J] sídlem [Adresa advokáta J] o vyklizení a o určení vlastnického práva k nemovitostem, o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 16. 5. 2023, č. j. 10 C 146/2018-1609, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce a) a žalobce b) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit 1. žalovanému na nákladech odvolacího řízení 1 392 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku

III. Žalobce a) a žalobce b) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit 2. žalovanému na nákladech odvolacího řízení 24 494 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

IV. Žalobce a) a žalobce b) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit 3. žalovanému na nákladech odvolacího řízení 4 275 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalobce a) a žalobce b) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit 4. žalovanému na nákladech odvolacího řízení 15 518 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

VI. Žalobce a) a žalobce b) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit 5. žalovanému na nákladech odvolacího řízení 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VII. Žalobce a) a žalobce b) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit 6. žalovanému na nákladech odvolacího řízení 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VIII. Žalobce a) a žalobce b) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit 7. žalovanému na nákladech odvolacího řízení 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IX. Žalobce a) a žalobce b) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit 8. žalovanému na nákladech odvolacího řízení 21 816 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění

1. Okresní soud ve Vyškově rozhodl o žalobě žalobců proti všem osmi žalovaným takto: I. Žaloba, kterou se žalobci domáhají vyklizení a předání nemovitostí specifikovaných v žalobě ze dne 20. 12. 2018 ve spojení s podáním ze dne 17. 6. 2020 a usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25. března 2019, č. j. 10 C 146/2018-253, proti žalované 1. zapsaných v katastrálním území [adresa] a zaplacení žalobcům částky 100 000 Kč proti žalované 2. zapsaných v katastrálních územích [adresa] a zaplacení žalobcům částky 100 000 Kč proti žalované 3. zapsaných v katastrálních územích [adresa] a zaplacení žalobcům částky 100 000 Kč proti žalovanému 4. zapsaných v katastrálním území [adresa] a zaplacení žalobcům částky 100 000 Kč proti žalovanému 5. zapsaných v katastrálních územích [adresa] a zaplacení žalobcům částky 100 000 Kč proti žalovanému 6. zapsaných v katastrálním území [adresa] a zaplacení žalobcům částky 100 000 Kč proti žalovanému 7. zapsaných v katastrálních územích [adresa] a zaplacení žalobcům částky 100 000 Kč proti žalované 8. zapsaných v katastrálním území [adresa] a zaplacení žalobcům částky 100 000 Kč se zamítá. II. Žaloba in eventum o zaplacení žalobcům náhrady za nemovitosti proti žalované 1. ve výši 100 000 Kč proti žalované 2. ve výši 100 000 Kč proti žalované 3. ve výši 100 000 Kč proti žalovanému 4. ve výši 100 000 Kč proti žalovanému 5. ve výši 100 000 Kč proti žalovanému 6. ve výši 100 000 Kč proti žalovanému 7. ve výši 100 000 Kč proti žalované 8. ve výši 100 000 Kč se zamítá. III. Žaloba, kterou se žalobkyně a) domáhá určení, že je vlastníkem nemovitostí specifikovaných v žalobě ze dne 20. 12. 2018 ve spojení s podáním ze dne 17. 6. 2020 a usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 25. března 2019, č. j. 10 C 146/2018-253, proti žalované 1. zapsaných v katastrálním území [adresa] proti žalované 2. zapsaných v katastrálních územích Hostěrádky, [adresa] proti žalované 3. zapsaných v katastrálních územích [adresa], [adresa] proti žalovanému 4. zapsaných v katastrálním území [adresa] proti žalovanému 5. zapsaných v katastrálních územích [adresa] proti žalovanému 6. zapsaných v katastrálním území [adresa] proti žalovanému 7. zapsaných v katastrálních územích [adresa], [adresa] proti žalované 8. zapsaných v katastrálním území [adresa] se zamítá. IV. Žalobce a) a žalobce b) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované 1. náklady řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku ve výši 3 300 Kč. V. Žalobce a) a žalobce b) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované 2. náklady řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám [Jméno advokáta J], advokáta se sídlem v [adresa], ve výši 88 618,75 Kč. VI. Žalobce a) a žalobce b) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované 3. náklady řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku ve výši 11 777 Kč. VII. Žalobce a) a žalobce b) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované 4. náklady řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám [Jméno advokáta E], advokáta se sídlem v [adresa], ve výši 90 167 Kč. VIII. Žalobce a) a žalobce b) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému 5. náklady řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku ve výši 40 943 Kč. IX. Žalobce a) a žalobce b) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému 6. náklady řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku ve výši 3 895 Kč. X. Žalobce a) a žalobce b) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalovanému 7. náklady řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku ve výši 3 000 Kč. XI. Žalobce a) a žalobce b) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované 8. náklady řízení do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám [Jméno advokáta J], advokáta se sídlem v [adresa], ve výši 83 871,25 Kč.

2. Soud prvého stupně odůvodnil svůj rozsudek mimo jiné tím, že pozbyl-li právní předchůdce žalobců vlastnické právo ke sporným nemovitým věcem konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nemohlo vlastnické právo k nim děděním přejít na žalobkyni a) ani kdyby byly předmětem projednání před pozůstalostním soudem v Lichtenštejnsku (soud v předmětné věci nijak nezpochybňuje rozhodnutí tohoto soudu o nástupnictví po zůstaviteli, toto rozhodnutí je však bez účinku na předmětné řízení) a to bez zřetele na řešení otázky jeho mezinárodní soudní příslušnosti (pravomoci) k projednání takového majetku v pozůstalostním řízení. Není-li žalobce a) vlastníkem sporných nemovitých věcí nemohou se žalobci vůči žalovaným s úspěchem domáhat ani jejich vyklizení, ani vydání bezdůvodného obohacení spočívajícím v ušlém zisku, byť v minimální částce 100 000 Kč po každém ze žalovaných. Nesvědčí – li žalobci a) vlastnické právo ve výroku I. k označeným nemovitým věcem, nemůže být úspěšná ani žaloba žalobce a) na jejich vyklizení, stejně jako žaloba žalobce b) dovozující své právo užívat a právo na výnosy, plody a užitky z vlastnického práva žalobce a), který však není vlastníkem tohoto majetku. Není-li tedy žalobce a) a nebyl-li od 23. 6. 1945 ani jeho předchůdce vlastníkem předmětných nemovitých věcí a neměl-li k tomuto majetku požívací právo, naopak žalovaní tyto nemovitosti drží a užívají na základě vlastnického práva, nikoliv bez právního důvodu, nevzniklo žádnému ze žalobců ani právo na náhradu za ušlé užitky, plody ani na náhradu za hospodaření. Pokud došlo ke snížení hodnoty nemovitých věcí, nezasáhla taková změna do majetkových poměrů žalobců. Právní úprava lichtenštejnského práva je proto pro úsudek o věcném právu žalobce b) ke sporným nemovitým věcem bez významu. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl i v tomto rozsahu.

3. Nešlo-li vůči žalobcům ani o vyvlastnění, není důvodný ani eventuální nárok na peněžitou náhradu za konfiskovaný majetek. Například i podle usnesení Ústavního soudu z 20. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2130/17 náhrada není nezbytnou podmínkou konfiskace z roku 1945 a nelze s konfiskací spojovat náhradu (tak, jak je tomu například u vyvlastnění v souladu s článkem 11 odst. 4 Listiny), absence náhrady není inherentním znakem konfiskace. Žalobcům nepřísluší žádné právo, které by žalovaní porušovali a byli by proto povinni z tohoto porušení k náhradě. Soud tak zamítl i eventuální nárok žalobců, aniž by se zabýval požadovanou výší. Procesně úspěšným žalovaným byla přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů řízení.

4. Proti celé výrokové části rozsudku podali žalobci v zákonem stanovené lhůtě odvolání, jímž se domáhali buď jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, anebo jeho změny tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno. Podle žalobců soud prvního stupně nepřihlédl k tvrzeným skutečnostem nebo k jimi označeným důkazům, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady podle § 118b nebo § 175 odst. 4 části 1.; o. s. ř., dále že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; soud rovněž neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností; soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním; dosud zjištění skutkový stav neobstojí, neboť tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny a konečně napadené rozhodnutí spočívá i na nesprávném právním posouzení věci (odvolací důvody ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. b) až g) občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.). Odvolatelé konkrétně vytkli napadenému rozsudku procesní vady s tím, že výroky pod body I. až III. nesplňují zákonné náležitosti ustanovení § 155 odst. 1 věta 1. o. s. ř., když v souladu s konstantní judikaturou platí, že formulace výroku soudního rozhodnutí musí být určitá a srozumitelná, to je obsah vydaného rozhodnutí musí být z meritorního výroku zřejmý a seznatelný. V daném případě není z uvedených výroků rozsudku zřejmé, o kterých konkrétních nemovitostech bylo rozhodnuto. Napadený rozsudek tak nesplňuje zákonné náležitosti, je neurčitý a nesrozumitelný.

5. Odvolatelé dále namítli, že soud neposoudil daný případ individuálně v mezích spravedlivého procesu, jelikož dospěl k závěru, že nemá pravomoc posoudit v plné juris dikci stěžejní otázky tohoto případu. Tím především zcela rezignoval na posouzení oprávněnosti vyklizovacího nároku. Odvolatelé dále namítli nesprávné posouzení soudu, že u žaloby na vyklizení musí být žalobce držitelem nemovitosti, nesprávnou aplikaci restitučních předpisů, nesprávnou aplikaci podmínky občanství, dále, že soud dostatečně řádně neodůvodnil potřebu vyloučení aplikace obecných předpisů u osob neoprávněných z předpisů restitučních. Dle žalobců neexistuje veřejný zájem na to, aby soud svévolně aplikoval podmínku občanství i samotné restituční předpisy na osoby žalobců. Soud se rovněž dostatečně nezabýval způsobem, jakým stát zabral nemovitosti a zda je užívá po právu či nikoliv. 6. 1) žalovaný se v písemném vyjádření k odvolání ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a navrhl potvrzení napadeného rozsudku. 7. 3) žalovaný ve svém písemném vyjádření uvedl, že okresní soud řádně zjistil skutkový stav a vyvodil z něj odpovídající právní závěry. Zabýval se všemi aspekty projednávané věci, své rozhodnutí řádně vysvětlil a s námitkami žalovaného se dostatečně vypořádal. 3) žalovaný také navrhl potvrzení napadeného rozsudku. 8. 7) žalovaný navrhl ve svém písemném vyjádření potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. 9. 5) žalovaný v písemném vyjádření nesouhlasí s odvolacími námitkami žalobců, neboť okresní soud nebyl v tomto sporu oprávněný přezkoumávat zákonnost nebo správnost konfiskačních výměrů. Všechny sporné nemovité věci přešly do vlastnictví Československého státu dnem účinnosti dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. (23. 6. 1945), a tímto dnem zaniklo vlastnické právo právního předchůdce žalobců k předmětným nemovitým věcem. Rovněž v souladu s ustálenými závěry v rámci judikatury v obdobných sporech žalobců je zřejmé, že soudy nejsou oprávněny přezkoumávat konfiskační výměry mimo rámec správního soudnictví. Žalobci nemají na požadovaném určení vlastnického práva v této věci naléhavý právní zájem a nemají k tomuto určení ani aktivní věcnou legitimaci. Napadený rozsudek je věcně správný, a proto by měl být potvrzen.

10. Žalovaní 2) a 8) v písemném vyjádření k odvolání uvedli, že napadený rozsudek je řádně odůvodněný, srozumitelný a v souladu s ustálenou judikaturou a podložený relevantními důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. Námitky věcného charakteru jsou nedůvodné. Soud prvého stupně řádně a náležitě zjistil skutkový stav a celý spor i správně po právní stránce posoudil. Namítaná procesní vada o neurčitosti a nesrozumitelnosti výroků I. až III. napadeného rozsudku není důvodná. Nelze přehlédnout, že okresní soud v rámci formulace svého výroku uvedl nejen výčet katastrálních území, ale odkázal též na příslušná podání žalobců, respektive na své předchozí usnesení o změně žaloby, z níž je jednoznačně patrné, o jakých nemovitých věcech bylo rozhodováno. Soudem použitý způsob formulace výroku, nemá za následek, že by uvedené výroky nesplňovaly zákonné náležitosti vyplývající z ustanovení § 155 odst. 1 o. s. ř. a byly tak neurčité a nesrozumitelné, neboť z výroků, tak jak jsou formulovány je patrné, o jakých konkrétních nárocích bylo rozhodováno. 11. 4) žalovaný se v písemném vyjádření taktéž ztotožnil se správnými skutkovými zjištěními i se správným právním posouzením ze strany okresního soudu. Napadený rozsudek považuje za věcně i procesně správný, a proto navrhl potvrzení napadeného rozsudku. 12. 6) žalovaný v rámci svého ústního vyjádření u odvolacího jednání konaného dne 6. 11. 2024, navrhl potvrzení napadeného rozsudku, neboť i on se ztotožnil se skutkovými i právními závěry prvostupňového soudu.

13. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek v celém jeho rozsahu, jakož i řízení jeho vydání předcházející, a především vzal v úvahu a řídil se níže uvedeným nálezem Ústavního soudu, a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

14. Odvolací soud předně konstatuje, že soud prvého stupně provedl ve věci řádným způsobem dostatečné dokazování, přičemž provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Z provedených důkazů učinil správná skutková zjištění a celý spor rovněž správně po právní stránce posoudil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazu řídil, soud podrobně, jasně a přesvědčivě vyložil, které skutečnosti má za prokázány, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc zhodnotil po právní stránce. Odvolací soud v podstatě nemá ničeho, čím by doplnil správné a přiléhavé, skutkové i právní závěry soudu prvého stupně, a proto pro stručnost a v podrobnostech odkazuje na výstižné odůvodnění napadaného rozsudku, s nimiž se ztotožňuje.

15. Zásadní význam pro rozhodnutí odvolacího soudu však má plenární nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2024 Pl. ÚS 10/24, kterým byla zamítnuta ústavní stížnost stěžovatelů (obou žalobců) ohledně obdobných věcí, které žalobci vedli a vedou proti České republice i různým dalším subjektům. Uvedeným citovaným nálezem je samozřejmě odvolací soud vázán a v nálezu jsou Ústavním soudem zodpovězeny a vysvětleny veškeré otázky, veškeré námitky a veškerá právní argumentace žalobců.

16. Podstatou tohoto sporu, ale i obdobných věcí, které žalobci vedli či vedou, je jejich zpochybnění konfiskace nemovitostí podle dekretu prezidenta republiky číslo 12/1945 Sb. K tomuto Ústavní soud, kromě jiného, v nálezu uvádí, že civilní soudy již od čtyřicátých let dvacátého století zdůrazňují, že konfiskační výměry a jiná prováděcí rozhodnutí politických úřadů ve věcech konfiskace jim nepřísluší nikterak zpochybňovat; vycházejí z nich a nemohou je posoudit jinak. Na tyto závěry souhlasně navázala i judikatura po roce 1989, např. nález Ústavního soudu z 26. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 59/93 či rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 199/96, 3 Cdon 640/96 nebo sp. zn. 22 Cdo 683/2002. Úzce vymezenou výjimku z tohoto pravidla připustili toliko restituční zákony za účelem zmírnění některých majetkových křivd, a to pro účely zvláštního řízení o restitučních nárocích (např. zákon č. 229/1991 Sb.). Na jejich základě mohly civilní soudy v úzce vymezených případech posuzovat obsah konfiskačních výměrů a jiných správních aktů z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů.

17. V tomto konkrétním případě však žalobci ve vztahu ke sporným pozemkům žádný restituční nárok neuplatňují. Z uvedeného proto plyne, že soud prvého stupně postupoval v souladu s ústavním pořádkem, když nevyhověl požadavku žalobců, aby se zabýval tvrzenými vadami konfiskačního výměru, a naopak z konfiskačního výměru vycházel, když ani nemohl postupovat jinak. Tímto postupem i podle Ústavního soudu není založeno porušení práva na spravedlivý proces.

18. Z citovaného nálezu Ústavního soudu dále vyplývá, že tvrzení stěžovatelů (obou žalobců) o tom, že konfiskační výměr je nicotný pro jurisdikční a exekuční imunitu zůstavitele jako hlavy státu, rovněž není důvodné. Námitka, že imunita hlavy státu chrání i její soukromé jednání, a to před všemi druhy soudních, správní nebo zákonodárných aktů, které jakkoliv zasahují do jejich práv a zájmů se vymyká tehdejšímu (ale i současnému) chápání imunity hlavy státu. Z uvedeného je zřejmé, že imunita zůstavitele coby hlavy státu nebyla pro rozhodování o konfiskaci jeho soukromého majetku na území tehdejšího Československa relevantní. Je třeba zopakovat, že ke konfiskaci došlo ex lege dekretem. I kdyby byl v jakékoliv jiné věci konfiskační výměr nicotný, tak podle nálezu Nejvyššího správního soudu číslo 337/45–46 z 31. 12. 1946 platilo, že konfiskovaná osoba měla při podání žádosti k příslušnému orgánu právní nárok na deklaratorní rozhodnutí, zda jsou vůči ní nebo konkrétnímu majetku splněny podmínky pro konfiskaci. Důkazní břemeno v takových řízeních tížilo konfiskovanou osobu, rozhodování příslušelo správním orgánům a soudní přezkum náležel toliko Nejvyššímu správnímu soudu. Na základě tvrzení, že se dekret či konfiskační výměr na zůstavitele nebo sporné pozemky nevztahoval nebo, že konfiskační výměr byl prostě nicotný, se tak nyní nelze domoci přezkumu konfiskace, ke které došlo podle dekretu ex lege, před civilními soudy.

19. I kdyby stát sporné nemovitosti před 1. 1. 1990 převzal bez právního důvodu, což se však v tomto případě nestalo, nemohli by se jich stěžovatelé úspěšně domáhat. Plyne to z restitučních předpisů přijatých za účelem zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, ke kterým došlo v rozhodném období, to je od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, aniž by se jimi napravovaly křivdy ještě dřívější. Plenární stanovisko Ústavního soudu z 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-121/05, které navazuje na sjednocující stanovisko velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003 sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 postavilo najisto, že postupy a lhůty upravené restitučními předpisy nelze obcházet cestou obecných civilních žalob (nejen určovacími žalobami, ale i žalobami na vyklizení věci). To platí ve vztahu k věcem, které přešly na stát, a to i v důsledku převzetí bez právního důvodu, v období rozhodném pro uplatnění nároku na vydání majetku podle restitučních předpisů nebo ještě před ním.

20. Podle plenárního nálezu dále plyne, že soudy mohou v obdobných civilních sporech své dokazování omezit toliko na zjištění, zda stát věc v rozhodném období nebo před ním převzal, a to i bez právního důvodu. Ačkoliv v projednávané věci z dokazování před okresním soudem vyplynulo, že důvodem zániku vlastnického práva zůstavitele ke sporným pozemkům byl podle kategorizace provedené konfiskačním výměrem přímo dekret prezidenta republiky číslo 12/1945 Sb. postačilo prokázat toliko převzetí věci státem v rozhodném období nebo před ním. Konfiskaci sporných pozemků totiž nelze (mimo restituční řízení) právně zpochybnit nejen z důvodů uvedených v bodech 44–48 a 55 shora v plenárním nálezu, ale současně, protože tak nelze učinit ani ve vztahu k majetku převzatému v rozhodném období nebo před ním, a to i bez právního důvodu. Soudy zároveň nemusejí podrobně odpovědět na každý vznesený argument stěžovatelů (žalobců), když proti němu postaví svou ucelenou právní argumentaci. To platí o to více, pokud argument není ve světle celkového právního posouzení pro rozhodnutí věci relevantní a pokud přitom soud následuje dřívější rozhodnutí v obdobných věcech stěžovatelů.

21. Dále je třeba zdůraznit, že konfiskaci sporných pozemků v roce 1945 nelze posuzovat z hlediska současných právních standardů. Sporné pozemky byly konfiskovány bez náhrady před přijetím a účinností Listiny a Úmluvy, a to na základě § 1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky číslo 12/1945 Sb. Po přijetí Listiny, které následovalo po pádu minulého režimu, bylo politickou volbou zákonodárce, zda umožní vrácení nebo jinou náhradu majetku, kterého se stát dříve zmocnil. Ústavní ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny, totiž nelze vykládat jako příslib revize rozsáhlých majetkových změn provedených bez náhrady v minulosti, působí totiž toliko do budoucna. Tvrzení stěžovatelů, že jim ke spornému majetku vzniklo alespoň legitimní očekávání, a proto se na věc přes výše uvedené vztahuje článek 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě není opodstatněné. Zůstavitel jako právní předchůdce stěžovatelů věděl o konfiskaci svého majetku podle dekretů od roku 1945, neúspěšně proti ní brojil právními i politickými prostředky a byl nepochybně seznámen s právním kontextem konfiskace, jakož i s tím, že rozhodnutí příslušných orgánů jsou konečná. Rovněž stěžovatelé – žalobci si museli být všech těchto skutečností vědomi. Nevztahovali se na ně úzce vymezené restituční předpisy a netvrdí nic, z čeho by bylo lze dovozovat důvodné očekávání, že jim bude majetek navrácen nebo jinak nahrazen. V tomto případě proto nemůže být dovozováno žádné legitimní očekávání.

22. Tvrzení stěžovatelů, že soudy nyní rozšiřují působnost konfiskačního výměru Okresního národního výboru v Olomouci, a tím, tak sporné pozemky konfiskují, je rovněž nedůvodné. Jak je vysvětleno v bodě 34 tohoto nálezu, ke konfiskaci sporných pozemků došlo ex lege nabytím účinnosti dekretu prezidenta republiky číslo 12/1945 Sb., tedy dne 23. 6. 1945, tedy mimo působnost Listiny a Úmluvy. Konfiskačním výměrem byl zůstavitel kategorizován a jeho majetek tak podléhal konfiskaci, a to i kdyby nebyla vydána rozhodnutí ve vztahu k určité části majetku. Dekret totiž takové rozhodnutí ani nevyžadoval, ledaže to konfiskovaná osoba sama navrhla. Navíc platí obecné závěry uvedené v bodech 56 a následujících, že se mimo restituční řízení nelze domáhat dokonce ani pozemků převzatých v tomto období státem bez právního důvodu, neboť nastaly účinky obdobné vyvržení.

23. Námitka stěžovatelů, že zápis státu v katastru nemovitostí ke sporným pozemkům je protiprávním omylem a soudy je tak nyní připravují o držbu ve smyslu článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě není ničím dokládána a pro věc navíc nemůže být relevantní. I kdyby snad v některých případech v důsledku překotných poválečných událostí a nepořádku v pozemkových knihách zůstal v katastru nemovitostí zapsán zůstavitel, nemohl by z toho žalobce a (stěžovatel) jakkoliv dovozovat své vlastnické právo. Jak bylo výše vysvětleno, stát získal vlastnická práva ke spornému majetku s okamžitou platností nabytím účinnosti uvedeného dekretu, a to originárně a bez intabulace, tedy bez vkladu do pozemkových knih. Závěr, že zápis konfiskace v tehdejší pozemkové knize, resp. v katastru nemovitostí není rozhodný, postavila najisto judikatura už ve čtyřicátých letech dvacátého století a plně jej následuje i judikatura novější.

24. Pokud stěžovatelé (žalobci) namítají, že bylo porušeno právo žalobce b) na ochranu soukromí a rodinný život, když obecné soudy vycházely z konfiskačního výměru Okresního národního výboru v Olomouci, v němž je zůstavitel označen za osobu německé národnosti. Tvrdí, že tím implicitně určily i etnickou příslušnost stěžovatele b) a porušily tím jeho právo na lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst. Soudy se však v současnosti nijak nevyslovují k národnosti zůstavitele jako k obecné statusové otázce. Toliko vycházejí z konfiskačního výměru, který zůstavitele pro zvláštní účel konfiskace podle dekretů prezidenta republiky číslo 12/45 Sb. závazně označil za osobu německé národnosti, tím jej kategorizoval a konfiskaci vůči němu provedl. Tvrzení, že soudy implicitně určují národnost či etnickou příslušnost stěžovatele b), (žalobce b), kterému nic konfiskováno není, je rovněž zcela nepodložené, nic takového z jejich rozhodnutí nelze dovozovat. K výše uvedenému jsou rovněž námitky stěžovatelů tvrdící diskriminaci nebo absenci účinných opravných prostředků ve vazbě na porušení svých práv. neopodstatněné.

25. Odvolací soud, jsa vázán výše citovaným plenárním nálezem Ústavního soudu z 3. 4. 2024, z něhož shora příkladmo citoval některé jeho pasáže, resp. body, dále konstatuje, že tímto nálezem jsou zodpovězeny a vysvětleny veškeré odvolací námitky žalobců i v této projednávané věci (námitky věcného charakteru), a proto odvolací soud v této souvislosti zcela odkazuje na tento plenární nález Ústavního soudu.

26. K odvolací námitce procesního charakteru ze strany žalobců ohledně jimi tvrzené neurčitosti a nesrozumitelnosti výroků pod body I. a III. odvolací soud konstatuje, že v souladu s platnou judikaturou k této procesní problematice se vztahující, se sice jedná o jistou vadu, nikoliv však podstatnou a takového charakteru, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V daném případě, kdy se jedná o zamítavé rozhodnutí, je dle odvolacího soudu možné a přípustné akceptovat znění těchto prvních tří výroků, jak učinil soud prvého stupně s odkazem na specifikaci konkrétních nemovitostí v žalobě ve znění její pozdější změny a odkazem na příslušné usnesení, kterým byla změna žaloby připuštěna. Odvolací soud je názoru, že obě procesní strany od začátku po celý průběh řízení dobře věděly a byly i seznámeny po změně žalobě a jejím připuštění ze strany okresního soudu s tím, co je přesně předmětem daného řízení, o jaké konkrétní nemovitosti a ve vztahu ke kterému ze žalovaných se jedná.

27. Jiná procesní situace, by nastala v případě, kdy by se jednalo o vyhovující soudní rozhodnutí, tedy v případě, kdy by soud žalobě žalobců vyhověl. V případě vyhovujícího rozsudku by skutečně bylo možné první tři výroky napadeného rozsudku považovat za neurčité, neboť by mohly způsobit nevykonatelnost takového rozhodnutí, na základě takového rozhodnutí by nemohlo dojít k zápisu příslušného vlastnického práva k jednotlivým nemovitostem ve prospěch žalobců. Toto je však pouze hypotetická otázka, která v tomto sporu nenastala.

28. Vycházeje z uvedeného tedy, kdy byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, a to z důvodů přesně a výstižně popsaných a uvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí, proto nebyla námitka procesního charakteru vznesená žalobci shledána důvodnou.

29. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu, včetně nákladových výroků dle § 219, o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

30. Všem zcela úspěšným žalovaným byla dle § 224 o. s. ř. za použití ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznána náhrada účelně vynaložených a doložených nákladů odvolacího řízení.

31. V případě 1) žalovaného se jedná o paušální náhradu za 3 úkony (písemné vyjádření k odvolání, příprava účasti na odvolací jednání a účast na jednání dne 6. 11. 2024) ve smyslu ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. a ustanovení § 1 odst. 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb. a dále náhrada cestovních výdajů za soudem povolené použití motorového vozidla k jednání soudu z Vyškova do Brna a zpět ve výši 492 Kč. Náklady odvolacího řízení u 1) žalovaného, tak představují částkku 1 392 Kč.

32. U 2) žalovaného se jedná o náklady spojené s jeho právním zastoupením, a to konkrétně za 2 úkony právní služby, stejně jako u soudu prvního stupně po 7 500 Kč (písemné vyjádření k odvolání a účast zástupce u jednání odvolacího soudu), 2x 300 Kč režijní paušál, náhrada za promeškaný čas ve výši 1 200 Kč, náhrada cestovného ve výši 3 443 Kč při cestě z Prahy do Brna a zpět, za použití motorového vozidla – doloženo technickým průkazem. Uvedené náklady právního zastoupení odpovídají vyhlášce č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) a se započtením daně z přidané hodnoty činí celkem přiznanou částku 24 494 Kč.

33. U 3) žalovaného obdobně jako u žalovaného 1) přiznané náklady představují 3x režijní paušál po 300 Kč (písemné vyjádření k odvolání, příprava na jednání a účast u jednání odvolacího soudu), dále náhradu jízdného za povolené použití služebního motorového vozidla z Prahy do Brna a zpět včetně stravného ve výši 153 Kč v souvislosti s účastí pověřené zaměstnankyně u jednání. Celkem tak 3) žalovanému náleží 4 275 Kč.

34. U 4) žalovaného představují odvolací náklady jeho právní zastoupení spočívající ve dvou úkonech právní služby obdobně jako u soudu prvního stupně po 5 100 Kč (písemné vyjádření k odvolání a účast zástupce u jednání), 2x 300 Kč režijní paušál, náhradu za promeškaný čas ve výši 1 200 Kč, náhradu jízdného (doloženo fotokopiemi jízdenek) ve výši 998 Kč, což při započtení DPH představuje celkem 15 518 Kč, a to za použití stejných právních předpisů, jako u jiných žalovaných, kteří jsou rovněž právně zastoupeni. 35. 5) žalovanému byla přiznána částka 900 Kč obdobně jako u 1), 3), 6) a 7) žalovaného jako paušální náhrada za 3 úkony (vyjádření k odvolání, příprava na jednání a účast u jednání odvolacího soudu). 36. 6) žalovanému byla přiznána částka 600 Kč spočívající v paušální náhradě za 2 úkony po 300 Kč (příprava na jednání a účast u jednání odvolacího soudu). 37. 7) žalovanému přiznána částka 900 Kč jako paušální náhrada za 3 úkony po 300 Kč (písemné vyjádření k odvolání, příprava na jednání a účast u jednání odvolacího soudu).

38. U žalovaného 8) přiznány náklady spočívající v jeho právním zastoupení za 2 úkony právní služba po 7 500 Kč (vyjádření k odvolání a účast zástupce u jednání), 2x 300 Kč režijní paušál, náhradu za promeškaný čas ve výši 200 Kč, cestovní výdaje ve výši 1 488 Kč i v daném případě bylo třeba uvedené náklady navýšit o 21 % DPH, neboť i právní zástupce 8) žalovaného je plátcem uvedené daně. Celkem tak 8) žalovanému bylo přiznáno 21 816 Kč.

Poučení