16 CO 182/2022 - 311

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Martina Láníčka a Mgr. Moniky Szkanderové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] o náhradu škody o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. 5. 2022, č. j. 17 C 216/2018-273 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavcích II. až V. výroku potvrzuje.

II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 556 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou (změněnou se souhlasem okresního soudu) domáhal po žalované (po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 9 765 Kč) zaplacení částky 1 067 826 Kč s příslušenstvím a placení částky 19 552 Kč měsíčně od května [rok] do budoucna z titulu odpovědnosti žalované za nemoc z povolání – syndrom karpálních tunelů. Žalobu odůvodnil tím, že byl u žalované zaměstnán od [datum] jako strojní zámečník, později jako strojník úpraven (rovnač) ve válcovně. Podle lékařského posudku ze dne [datum] žalobce dlouhodobě pozbyl zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce pro nemoc z povolání a ke dni [datum] s ním žalovaná z tohoto důvodu rozvázala pracovní poměr dohodou. Ode dne [datum] byl žalobce veden úřadem práce jako uchazeč o zaměstnání a později nastoupil do jiné méně placené práce. Žalobci tedy vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Žalobce nesouhlasil s tím, že žalovaná, resp. vedlejší účastník při výpočtu této náhrady od pravděpodobného výdělku před vznikem škody ve výši 28 890 Kč odečítá výdělek, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla údajně zajištěna, a domáhal se placení této náhrady ve výši rozdílu mezi pravděpodobným výdělkem před vznikem škody a částkou odpovídající 75 % minimální mzdy, resp. následně skutečně dosahovanému výdělku, jenž korespondoval s minimální mzdou. Žalobce tvrdil, že žalovaná mu žádné konkrétní pracovní místo nenabídla, ani nezajistila. Teprve z předžalobní korespondence se dozvěděl, že mu mělo být nabídnuto místo balení a expedice a že tuto nabídku bez vážného důvodu odmítl. Ve skutečnosti však žádnou konkrétní nabídku od žalované nedostal a žalovaná jej nepoučila o tom, že bude-li si hledat novou práci sám, vystaví se riziku snížení renty. Popis pracovního místa„ na divizi automatizace“ v zápisu z jednání ze dne [datum] je zcela vágní, protože z něj není zřejmé, o jakou konkrétní pozici se má jednat. Uvedený zápis z jednání proto neprokazuje nabídku konkrétní práce. Žalobce dne [datum] podstoupil pohovor s vedoucí personalistkou [titul] [příjmení], která mu řekla, že žalovaná není povinna mu nabídnout jinou práci a že si práci může najít sám, ale že by pro něj jedno místo měli. Blíže ovšem toto místo nespecifikovala. Žalobce odpověděl, že pokud si místo může najít sám, pak tak učiní, protože preferuje práci blíže svému bydlišti s ohledem na péči o syna. [titul] [příjmení] jej o následcích takového rozhodnutí vůbec nepoučila. Dokonce mu řekla, že bude-li mít v práci, kterou si sám najde, nižší mzdu než dříve u žalované, pojišťovna mu rozdíl doplatí. Domnělá nabídka ze strany [titul] [příjmení] tak nezahrnovala informaci o konkrétní pracovní pozici, tj. druhu práce, místu výkonu práce, dni nástupu do práce ani o mzdových podmínkách. Žalobce se tudíž ani nemohl kvalifikovaně rozhodnout, zda nabídku přijme nebo ne. Zápis z jednání podepsal v domnění, že jde jen o projednání způsobu ukončení pracovního poměru a poskytnutí odstupného, nepředpokládal, že z něj následně bude žalovaná dovozovat údajné odmítnutí takto obecně nabízeného pracovního místa. Měla-li žalovaná skutečně v úmyslu nabídnout žalobci jinou práci, měla jej poučit také o následcích odmítnutí této práce a případně se snažit řešit jeho rodinnou situaci posunutím pracovní doby. Pohovor u personalistky však u žalobce vyvolal dojem, že je bez rozdílu, nabídne-li mu práci stávající zaměstnavatel nebo pokud si najde práci sám, čímž žalobce uvedla v omyl. Žalovaná tak naprosto selhala při plnění své povinnosti podle § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce převést zaměstnance, který nemůže dosavadní práci konat ze zdravotních důvodů, na jinou vhodnou práci. K tomu mohla žalovaná přistoupit i bez žalobcova souhlasu. V této souvislosti žalobce ponechal na úvaze soudu, zda není na místě aplikovat § 265 odst. 2 zákoníku práce.

2. Žalovaná a vedlejší účastník navrhli zamítnutí žaloby, přičemž namítali, že žalobce byl seznámen s tím, že na úseku automatizace je pro něj vhodné pracovní místo. Tuto nabídku žalobce, aniž by žalované umožnil jej blíže seznámit s pracovištěm a detailním obsahem jeho možné budoucí práce, odmítl z osobních důvodů s tím, že ode dne [datum] převzal péči o svého nezletilého syna, kterého musí vodit do školky v [obec] [část obce]. Jedná se o osobní důvod, který nijak nesouvisí s nemocí z povolání. Nabídnutou práci by žalobce vykonával na stejném místě jako dosavadní práci. Je proto na místě zohledňovat při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti tzv. opomenutý výdělek ve výši 27 529 Kč, tj. výdělek, kterého žalobce mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Není povinností zaměstnavatele nad rámec učinění nabídky vhodného pracovního místa zaměstnance seznamovat s následky odmítnutí zajištěné práce. Žalobce v daném případě jednoznačně a srozumitelně projevil svou svobodnou vůli, že je pro něj zaměstnání v místě mu nabízeném s ohledem na osobní důvody neakceptovatelné. Žalovaná připravila celý sled úkonů, jež měly vést k zařazení žalobce na nabízené pracovní místo. Žalobce tento proces hned na počátku ukončil.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem částečně zastavil řízení co do částky 9 765 Kč (výrok I), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 1 067 826 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a dále od právní moci rozsudku do budoucna částku 19 552 Kč měsíčně, vždy do 13. dne kalendářního měsíce pozadu, a to do konce kalendářního měsíce, ve kterém žalobce dovrší [anonymizováno] let věku nebo do dne přiznání starobního důchodu žalobci z důchodového pojištění (výrok II), dále rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III), žalobci uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku náhradu nákladů řízení ve výši 18 180 Kč (výrok IV) a současně žalobce zavázal zaplatit náhradu nákladů řízení státu ve výši 11 029 Kč (výrok V).

4. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaná žalobci zajistila jinou vhodnou práci„ elektromechanika“, kterou žalobce odmítl, protože si nové působiště chtěl najít sám a v místě svého bydliště tak, aby mohl svého nezletilého syna vodit do školky. Z hlediska právního hodnocení soud prvního stupně zdůraznil, že zákoník práce nezakotvuje právní povinnost zaměstnavatele adresovat zaměstnanci formální nabídku na uzavření nové pracovní smlouvy, jež by musela obsahovat všechny podstatné náležitosti nové pracovní smlouvy tak, aby smlouva mohla být uzavřena jejím jednoduchým a nepodmíněným přijetím (§ 4 zákoníku práce ve spojení s § 1731 a 1732 odst. 1 o. z.). Ustanovení § 271b odst. 5 zákoníku práce totiž nehovoří o nabídnutí, nýbrž pouze o zajištění jiné práce. I to je přitom pouhým právem, nikoli povinností zaměstnavatele. Žalovaná tak učinila, protože pro žalobce skutečně zajistila jiné místo a domluvila mu schůzku, kde s ním měl být blíže obeznámen. Tato práce byla skutečná a žalobce k ní byl zdravotně i odborně způsobilý. Šlo tedy o seriózní, nikoli simulované, zajištění jiné práce. Legální výraz zajištění má jiný význam, než nabídnutí. Jde o reálné, faktické vyhledání jiné práce a zjednání možnosti do ní nastoupit. To žalovaná učinila. Je přirozené, že pokud posléze zaměstnanec projeví o tuto jinou práci vážný zájem, v určitou chvíli dojde i k formální nabídce ve smyslu výše naznačeném. To ovšem neznamená, že by žalované v době před [datum] vznikla právní povinnost takovou nabídku žalobci adresovat. I kdyby ovšem zákoník práce takovou povinnost stanovil, neznamenalo by to, že nabídce nemohlo předcházet neformální předsmluvní jednání. A žalobce sám proces, jenž mohl vést k uzavření smlouvy, na samém začátku zastavil oznámením, že si chce práci najít v místě svého tehdejšího bydliště kvůli nezletilému synovi. Právě proto strany v jednání nepokračovaly, což připustil a chápal i žalobce. Žalobce netvrdil ani nevypověděl, že by jej snad [titul] [příjmení] nutila či nepřímo naváděla k tomu, aby šel pracovat jinam. Netvrdil ani nevypověděl, že by se sám aktivně zajímal o mzdu, konkrétní náplň práce či jiné podmínky alternativní práce. Navíc měl od [anonymizováno] do [datum] čas si věc ještě jednou promyslet. Svůj názor přesto nezměnil. Žalobce se dále mýlí v názoru, že žalované vznikla povinnost učinit formální nabídku v rámci povinnosti převést jej na jinou práci ve smyslu § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Není-li totiž zaměstnanec zdravotně způsobilý konat dosavadní práci pro nemoc z povolání, má zaměstnavatel dvě možnosti: převést jej na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu, schopnostem a kvalifikačním předpokladům (§ 41 odst. 6 zákoníku práce), anebo s ním rozvázat pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. d) zákoníku práce. Tuto volbu není soud oprávněn přezkoumávat. Může-li zaměstnavatel rozvázat pracovní poměr výpovědí, tím spíše tak mohou učinit obě strany dohodou, jak se tomu stalo v projednávané věci. Podle názoru okresního soudu nelze aplikovat ani § 265 odst. 2 zákoníku práce, poněvadž předmětem řízení byl nárok na náhradu škody podle § 271b odst. 1 první věty zákoníku práce, nikoli nárok na náhradu škody podle § 265 odst. 2 zákoníku práce. Žalobce navíc ani netvrdil, v čem přesně taková škoda spočívá, kterou konkrétní právní povinnost [titul] [příjmení] jako zaměstnanec jednající s žalobcem jménem žalované porušila, proč je mezi obojím příčinná souvislost, v čem přesně spočívá žalobcův tvrzený omyl a jak by žalobce jednal, kdyby se nemýlil. Žalobce totiž žalobu nezaložil na absenci informace o výpočtu renty ani na tom, že pro žalovanou skutečně chtěl nadále pracovat. Skutkovým základem žaloby bylo tvrzení, že mu žalovaná komplexně nenabídla jinou práci, aby se mohl rozhodnout, zda ji přijme, ač tak měla učinit. Přitom ovšem přehlédl, že ani nabídka na uzavření jiné pracovní smlouvy by nepochybně nemohla obsahovat informaci o výši renty. Okresní soud uzavřel, že žalovaná zajistila žalobci jinou práci, kterou žalobce odmítl, a to bez vážných důvodů, protože kratší vzdálenost mezi jeho bydlištěm a novým pracovištěm z důvodu péče o nezletilé dítě je ryze osobním důvodem, který nemá nic společného s nemocí z povolání. Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti okresní soud od rozhodného pravděpodobného výdělku před vznikem škody ve výši 28 889 Kč odečítal pravděpodobný výdělek ve výši 28 480 Kč, kterého mohl dosáhnout na práci„ elektromechanika“, která mu byla zajištěna, protože ve skutečnosti dosahoval nižších výdělků. Oba výdělky současně valorizoval podle příslušných právních předpisů, přičemž zjistil, že dosud splatné měsíční dávky náhrady za ztrátu na výdělku byly v době vyhlášení rozsudku zcela uspokojeny, kdy žalovaná, resp. vedlejší účastník vyplácel žalobci na této náhradě měsíčně vyšší částky, než na jaké žalobci vznikl nárok. Okresní soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl.

5. Proti rozsudku okresního soudu, a to s výjimkou výroku I, podal odvolání žalobce z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř. Namítal, že žalovaná mu nenabídla (nezajistila) jinou vhodnou práci ve smyslu § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, resp. mu ji nenabídla řádně a srozumitelně, tudíž ani nemohl bez vážných důvodů odmítnout nastoupit zajištěnou práci. Za této situace mu náleží náhrada za ztrátu na výdělku v plné výši, nikoli ve výši snížené podle § 271b odst. 5 zákoníku práce Okresní soud dospěl k nesprávnému závěru, že žalobci bylo nabídnuto konkrétní pracovní místo odpovídající jeho zdravotnímu stavu i kvalifikaci na divizi [anonymizováno]. Žalobce připustil, že je evidentní, že žalovaná s ním zahájila proces vedoucí k převedení na jinou práci podle § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, neboť jiné vhodné místo pro něj měla, ovšem vzhledem k tomu, jak bylo žalobci toto pracovní místo prezentováno, nedošlo k faktickému naplnění § 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, proto žalobce nemohl zajištěné pracovní místo odmítnout. Pokud se zaměstnavatel rozhodne zvolit možnost převedení na jinou práci, musí tuto konkretizovanou práci zaměstnanci nabídnout (tj. projevit vůli být v případě přijetí nabídky právně vázán touto nabídkou). Je nemyslitelné, že by zaměstnavatel nesdělil zaměstnanci, o jakou práci a za jakých podmínek se jedná. [titul] [příjmení] tím, že žalobci řekla, že si může najít práci sám, jej uvedla v omyl, že bude bez rozdílu, pokud si práci najde sám nebo akceptuje jiné pracovní místo u stávajícího zaměstnavatele. Dále vytýkal okresnímu soudu, že neprovedl důkaz příkazem ředitele [číslo] který sice navrhl až po koncentraci řízení, nicméně se jedná o přípustnou výjimku ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř., neboť o tomto důkazu před koncentrací řízení nevěděl, tedy jej nemohl bez své viny včas uvést, a současně tímto důkazem má být zpochybněna věrohodnost výpovědi svědkyně [titul] [příjmení]. Výpověď této svědkyně – že s žalobcem hovořila o tom, že jde o práci spočívající v balení a expedici, což žalobce popírá s tím, že pracovní místo mu nebylo nikterak upřesněno – totiž byla vedena snahou zakrýt její pochybení, resp. porušení pracovních povinností, které jí ukládá zmiňovaný příkaz ředitele [číslo]. K prokázání tvrzení, že tento důkaz nemohl bez své viny včas uvést, navrhoval žalobce výslech [titul] [jméno] [příjmení]. Žalobce je přesvědčen, že pokud by došlo k řádnému projednání věci (tj. převedení na jinou práci nebo ukončení pracovního poměru) a byl by seznámen s podrobnostmi nabízené práce (včetně mzdy a pracovní doby), teprve pak by se mohl kvalifikovaně rozhodnout, zda jinou práci přijímá či odmítá. Pro případ, že by se odvolací soud s tímto názorem neztotožnil, poukazoval žalobce na to, že výše popsaným jednáním [titul] [příjmení] (tj. nedodržením povinností uložených jí zmiňovaným příkazem ředitele) mu vznikla škoda spočívající v rozdílu mezi rentou v plné výši a rentou sníženou podle § 271b odst. 5 zákoníku práce, za kterou žalovaná odpovídá podle § 265 odst. 2 zákoníku práce. Žalobce zdůraznil, že aplikaci § 265 odst. 2 zákoníku práce nic nebrání, protože soud není vázán právní kvalifikací uvedenou v žalobě. Za nesprávné považoval rovněž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, neboť okresní nepřihlédl náležitě k jeho nepříznivým poměrům, k povaze sporu a k okolnostem zahájení řízení, kdy žalobce trpí nemocí z povolání, za kterou odpovídá žalovaná, u níž byl zaměstnán [anonymizováno] let. V důsledku nemocí z povolání je pracovně omezen, po zjištění nemoci z povolání dosahuje fakticky výdělky odpovídající minimální mzdě, má ve své péči dvě nezletilé děti a splňuje tudíž předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud po doplnění dokazování rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.

6. Žalovaná a vedlejší účastník navrhli potvrzení rozsudku okresního soudu v napadené části jako věcně správného, přičemž zdůraznili, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná informovala žalobce o volném pracovním místě odpovídajícím jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, které spočívalo v balení a expedici na divizi [anonymizováno] s tím, že bližší představení pracovního místa a mzdové podmínky mu budou sděleny přímo na pracovišti. Žalobce tuto možnost odmítl s tím, že si práci najde sám blíže svému bydlišti kvůli péči o nezletilého syna, kterého musí vodit do školky. Žalovaná z tohoto důvodu zrušila naplánované jednání žalobce na novém pracovišti a nabízené jiné pracovní místo dále nespecifikovala. Žalobce tímto svým svobodným projevem vůle zastavil celý proces převodu na jinou vhodnou práci. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru, že je na místě ve smyslu § 271b odst. 5 zákoníku práce zohlednit opomenutý výdělek.

7. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně, popsaná v bodě 5 odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje. Soud prvního stupně se rovněž v bodě 6 napadeného rozsudku správně vypořádal s rozdíly vyplývajícími z jednotlivých důkazů a řádně odůvodnil, proč neprovedl i další důkazy.

9. Po stránce skutkové považuje odvolací soud za podstatné, že vedoucí personálního oddělení žalované [titul] [příjmení] dne [datum] žalobci osobně poté, co jí předložil lékařský posudek [titul] [příjmení] ze dne [datum], podle něhož pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce strojníka úpraven (rovnače) z důvodu nemoci z povolání, sdělila, že pro něj má jinou práci v divizi [anonymizováno] spočívající v balení a expedici (hladinoměrů – poznámka odvolacího soudu) a že mu to musí ukázat na pracovišti, aby věděl, co bude dělat, současně mu sdělila, že si jinou práci může najít i sám. Žalobce na tuto nabídku jiné práce reagoval tak, že si práci najde sám blíže svému bydlišti kvůli péči o nezletilého syna, kterého bude od [datum] vodit do školky v [obec]. S ohledem na odmítnutí nabídky [titul] [příjmení] toto pracovní místo dále nespecifikovala, kdy bližší náplň práce, mzdové podmínky apod. měly být předmětem schůzky s žalobcem přímo v dílně v divizi [anonymizováno], kterou vedoucí personálního oddělení následně zrušila, a s žalobcem se dohodla, že připraví dohodu o rozvázání pracovního poměru. Dne [datum] žalobce podepsal zápis o průběhu shora uvedeného jednání s [titul] [příjmení] dne [datum], ve kterém bylo uvedeno, že mu bylo nabídnuto místo odpovídající jeho zdravotní způsobilosti i kvalifikačním předpokladům na divizi [anonymizováno] a že toto místo odmítl z důvodu, že od [datum] převzal péči o svého syna, kterého bude vodit do školky v [obec]. Téhož dne ([datum]) byla mezi žalobcem a žalovanou, za kterou jednala [titul] [příjmení], uzavřena písemná dohoda o rozvázání pracovního poměru z důvodu uvedeného v § 52 písm. d) zákoníku práce.

10. K námitkám proti skutkovému stavu odvolací soud uvádí, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí soudu prvního stupně, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Povinností soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017). V posuzované věci odvolací soud neshledal při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně žádné pochybení ve shora uvedeném směru, což platí i pro hodnocení výpovědi svědkyně [příjmení] Odvolací soud neshledal na vyhodnocení výsledků dokazování soudem prvního stupně nic excesivního a nespatřoval důvod dokazování opakovat či doplňovat. To platí také pro neprovedení důkazu příkazem ředitele [číslo] který žalobce navrhl až poté, co nastaly účinky koncentrace řízení, přičemž odvolací soud souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že se nejednalo ve smyslu § 118b odst. 1 věty třetí o. s. ř. o důkaz, jímž by měla být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, a to konkrétně výpovědi svědkyně [příjmení] Odvolací soud považuje pro posouzení projednávané věci za nevýznamné, jakým způsobem byl u žalované upraven vnitřním předpisem postup při převádění zaměstnanců na jinou práci v případech podle § 41 a § 45 zákoníku práce, proto se z důvodu nadbytečnosti nezabýval ani otázkou, zda žalobce nemohl tento důkaz bez své viny včas uvést, a neprovedl tudíž žalobcem navržený důkaz výslechem svědka [titul] [jméno] [příjmení].

11. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem ke skutečnosti, že žalobce se domáhá z důvodu nemoci z povolání, která u něj byla zjištěna dne [datum], náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od [datum] do budoucna – podle zásad nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity) podle právních předpisů platných a účinných v době, kdy tento dílčí nárok na náhradu škody vznikl. Znamená to, že základ nároku žalobce se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen„ zákoník práce“), zatímco změny významné pro výši nároku na jednotlivá plnění náhrady za ztrátu na výdělku se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce, ve znění účinném v době, kdy nárok na jednotlivá plnění měl vznikat.

12. Podle ustanovení § 269 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.

13. Předpoklady povinnosti zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou nemocí z povolání jsou podle § 269 odst. 2 zákoníku práce nemoc z povolání, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody.

14. Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen pro své zdravotní postižení způsobené nemocí z povolání dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením.

15. O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) a nemocí z povolání se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo následkem nemoci z povolání k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před zjištěním či hlášením nemoci z povolání, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody.

16. Podle ustanovení § 271b odst. 1 zákoníku práce náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží.

17. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity je majetkovou újmou, která se stanoví - jak vyplývá z citovaného ustanovení § 271b odst. 1 zákoníku práce - ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu, přičemž se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím. Uvedeným rozdílem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.

18. V ustanovení § 271b odst. 1 zákoníku práce se výslovně neuvádí, jakým způsobem a za jaké období se stanoví výdělek zaměstnance po zjištění nemoci z povolání. Vzhledem k tomu, že náhrada za ztrátu na výdělku se vyplácí pravidelně jednou měsíčně (srov. § 271m odst. 2 zákoníku práce), plyne z povahy věci, že pro určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity (při uznání invalidity třetího stupně není poškozený zaměstnanec povinen vykonávat jakoukoliv výdělečnou činnost) se zpravidla vychází z výdělku zaměstnance, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje.

19. Pro určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity prvního a druhého stupně není (nemusí být) bez dalšího vždy rozhodující výdělek zaměstnance, který dosáhl v měsíci, za nějž se náhrada poskytuje. Zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené zaměstnanci nemocí z povolání a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna (srov. § 271 odst. 5 větu první zákoníku práce).

20. Pro posouzení závažnosti důvodů pro odmítnutí práce, která byla zaměstnanci zajištěna, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Zákoník práce ani ostatní pracovněprávní předpisy použitý pojem blíže nevysvětlují a nepodávají ani příkladný výčet okolností, ve kterých by bylo možné spatřovat„ vážné důvody“, které zaměstnanci umožňují odmítnout zajištěnou práci bez nepříznivých důsledků na výši poskytované náhrady za ztrátu na výdělku. Tato relativně neurčitá povaha hypotézy právní normy tedy neumožňuje její bezprostřední aplikaci (subsumpci skutkových poznatků soudu pod stanovenou skutkovou podstatu právní normy) a má za následek, že vymezení hypotézy právní normy v uvedeném směru tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 906/2000) lze úvahu ve smyslu ustanovení § 271b odst. 5 věty první zákoníku práce o důvodnosti odmítnutí práce, která byla poškozenému zaměstnanci zajištěna, založit nejen na úsudku o tom, zda se tak stalo z důvodů souvisejících s následky nemoci z povolání, nýbrž i na okolnostech, zda je zajištěná práce pro zaměstnance vhodná také vzhledem k jeho zdravotnímu stavu, který s následky nemoci z povolání nesouvisí, do jaké míry tato práce odpovídá schopnostem zaměstnance (psychickým i fyzickým), a také zda je - pokud možno - přiměřená jeho kvalifikaci. Protože z hlediska oprávněných zájmů zaměstnance není bez významu ani místo, ve kterém má zaměstnanec nabízenou práci vykonávat (právní úprava pracovního poměru vychází ze zásady, že přeložit zaměstnance k výkonu práce do jiného místa, než bylo sjednáno v pracovní smlouvě, lze pouze s jeho souhlasem), je možné přihlížet i při posuzování důvodnosti odmítnutí nabízeného zaměstnání podle ustanovení § 271b odst. 5 zákoníku práce k tomu, zda ve srovnání s dosavadním stavem lze po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby vzhledem ke svým osobním a rodinným poměrům přistoupil na nabídku nového zaměstnání v jiném místě, než bylo místo výkonu dosavadní práce.

21. V projednávané věci spočívá jádro sporu v posouzení otázky, zda žalovaná vskutku zajistila žalobci jinou práci ve smyslu § 271 odst. 5 věty první zákoníku práce Odvolací soud se v tomto směru zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaná zajistila žalobci pro něj vhodnou práci„ [anonymizováno]“, která spočívala v balení a expedici hladinoměrů, a že žalobce tuto práci bez vážného důvodu odmítl, proto mu přísluší náhrada za ztrátu na výdělku pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci„ [anonymizováno]“. Odvolací soud odkazuje na podrobnou a přesvědčivou argumentaci soudu prvního stupně v bodech 9 a 10 napadeného rozsudku a nemá co podstatného k ní dodat. Odvolací námitky týkající se právního posouzení věci nejsou důvodné a představují veskrze pouze opakovaní argumentů žalobce, s nimiž se soud prvního stupně řádně vypořádal. Žalovaná dala žalobci dne [datum] zcela srozumitelně najevo, že mu zajistila jinou práci na konkrétním pracovním místě, o jaký druh práce se jedná a že se jedná o práci se stejným místem výkonu práce jako u dosavadní práce. Současně byla připravena poskytnout žalobci další informace o konkrétních pracovních podmínkách, pokud žalobce této možnosti nevyužil a bez dalšího nabízenou práci z osobních důvodů odmítl, nelze to klást k tíži žalované, která vůči žalobci nenesla právní povinnost poučit jej o nepříznivých důsledcích odmítnutí zajištěné práce na výši poskytované náhrady za ztrátu na výdělku. Vedoucí personálního oddělení nemohla pouze tím, že žalobci řekla, že si může jinou práci najít i sám, jej uvést v omyl, že z hlediska výše poskytované náhrady za ztrátu na výdělku bude bez rozdílu, pokud si práci najde sám u jiného zaměstnavatele nebo pokud akceptuje jinou práci u žalované. Aplikace § 265 odst. 2 zákoníku práce by přicházela v úvahu pouze v případě, kdyby bylo prokázáno, že zaměstnanec jednající jménem žalované v úmyslu, aby žalobce přiměl k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru, jej nepravdivě ujistil, že může bez obav, že to bude mít nepříznivý vliv na výši poskytované náhrady za ztrátu na výdělku, odmítnout bez vážného důvodu zajištěnou práci a že i pokud si následně po rozvázání pracovního poměru najde sám méně placenou práci u jiného zaměstnavatele, bude mít nárok na náhradu za ztrátu na výdělku v plné výši. Nic takového ovšem v projednávané věci prokázáno nebylo. Tvrzení žalobce, že škoda spočívající v rozdílu mezi rentou v plné výši a rentou sníženou podle § 271b odst. 5 zákoníku práce mu vznikla v příčinné souvislosti s nedodržením povinností [titul] [příjmení] uložených jí příkazem ředitele [číslo] představuje uplatnění nového nároku, což je podle § 216 odst. 2 o. s. ř. v odvolacím řízení nepřípustné, proto k tomu odvolací soud nepřihlížel.

22. Odvolací soud akceptoval také úvahy soudu prvního stupně při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a považoval za správný závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby, neboť dosud splatné měsíční dávky náhrady za ztrátu na výdělku byly v době vyhlášení rozsudku zcela uspokojeny, resp. žalobci byly vypláceny měsíčně na této náhradě vyšší částky, než na jaké mu vznikl nárok.

23. Nedůvodné jsou rovněž odvolací námitky týkající se výroků IV a V o náhradě nákladů řízení. Vedlejší účastník, který v řízení podporoval zájmy procesně úspěšné žalované, má vůči procesně neúspěšnému žalobci podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně podle výsledků řízení zavázal v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř. žalobce zaplatit státu náhradu nákladů řízení, které platil. V obou případech stanovil rovněž správně výši náhrady nákladů řízení a odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu neshledal důvod k žádným korekcím.

24. Podle ust. § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

25. Ust. § 150 o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení. Je třeba vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno rovněž zvážit, jakým způsobem by se takové rozhodnutí dotklo majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k zahájení soudního řízení, postoj účastníků v průběhu řízení, charakter uplatněného nároku apod.

26. Podle ustálené judikatury ust. § 150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových a sociálních rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí o tom, že účastník, který v řízení uspěl, ponese sám své náklady, musí být řádně odůvodněno, např. okolnostmi souvisejícími s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod.

27. Podle názoru odvolacího soudu se v daném případě nejedná o výjimečný případ a nejsou zde dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému vedlejšímu účastníku a státu. Nepříznivé sociální poměry žalobce nejsou samy o sobě důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř., jak bylo uvedeno shora. Žádné jiné okolnosti odůvodňující moderaci náhrady nákladů řízení odvolací soud neshledal. Skutečnost, že žalobce trpí nemocí z povolání a že v důsledku nemoci z povolání došlo k omezení jeho pracovní způsobilosti, nečiní z projednávané věci výjimečný případ.

28. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích II. až V. výroku jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

29. Rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněno ustanovením § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšná žalovaná se práva na náhradu nákladů řízení výslovně vzdala, proto odvolací soud rozhodl, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Procesně úspěšnému vedlejšímu účastníku bylo vůči žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 4 556 Kč, která odpovídá paušální náhradě hotových výdajů za 3 úkony (sepis vyjádření k odvolání, příprava na odvolací jednání a účast u odvolacího jednání dne [datum]) po 300 Kč podle § 137 odst. 1 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. a náhradě cestovních nákladů k jednání ve výši 3 656 Kč (za cestu osobním motorovým vozidlem o průměrné spotřebě 6,2 l benzinu Natural 95 na 100 km, cena paliva 44,50 Kč, sazba základní náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč, ujeto celkem 478 km + parkovné 90 Kč).

Poučení