16 Co 186/2023 - 189

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 93 213 Kč s příslušenstvím a o vydání potvrzení o zaměstnání o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. června 2023, č. j. 26 C 224/2022-106 takto:

Výrok

I. Odvolací řízení o odvolání žalované proti výroku IV a proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zaplacení částky 19 626 Kč s příslušenstvím se zastavuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně zaplacení částky 46 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně za dobu od 21. 5. 2022 do zaplacení se potvrzuje.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I ohledně zaplacení částky 5 376 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně za dobu od 21. 5. 2022 do zaplacení mění tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 33 963,75 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [Jméno advokátky], advokátky, se sídlem [adresa].

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 28 045,79 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [Jméno advokátky], advokátky, se sídlem [adresa].

VI. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Ostravě na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 913,44 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VII. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Ostravě na soudním poplatku částku 2 531,18 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Ostravě dne 30. 6. 2022 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 93 213 Kč s příslušenstvím z titulu zaplacení náhrady mzdy za výpovědní dobu (za červen a červenec 2020) ve výši 52 800 Kč, nároku z titulu nevyčerpané dovolené za období od ledna do července 2020 ve výši 12 000 Kč, nároku z titulu nezaplacených přesčasových hodin včetně příplatků ve výši 20 787 Kč, nároku z titulu nezaplacených cestovních náhrad ve výši 7 626 Kč. Dále žalobce žádal, aby soud žalované uložil povinnost vydat žalobci potvrzení o zaměstnání, ve kterém uvede náležitosti podle ustanovení § 313 odst. 1 zákoníku práce. Žalobu odůvodnil tím, že byl u žalované zaměstnán jako stavební dělník, přičemž dne 13. 5. 2020 mu žalovaná na pracovišti doručila listinu ze dne 13. 5. 2020 nadepsanou jako rozvázání pracovního poměru, ze které bylo patrno, že žalovaná s ním rozvazuje pracovní poměr podle § 52 zákoníku práce, a to z důvodu organizačních změn. Podle této listiny měl pracovní poměr skončit dnem 13. 5. 2020. Následně 27. 5. 2020 mu byla doručena listina ze dne 21. 5. 2020 nadepsaná jako výpověď z pracovního poměru, ze které vyplynulo, že mu žalovaná dává výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce pro nadbytečnost, když z rozhodnutí žalované byla zrušena jeho pracovní pozice zedník. S oběma výpověďmi žalobce nesouhlasil a žalobou ze dne 23. 9. 2020 se domáhal neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Ve věci probíhalo řízení u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 285/2020, kdy rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2022, č.j. 85 C 285/2020-94 bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru, která byla dána žalobci listinou žalované ze dne 13. 5. 2020 je neplatná, a dále žaloba na určení, že výpověď z pracovního poměru, která mu byla dána listinou ze dne 21. 5. 2020, a která mu byla doručena 27. 5. 2020, je neplatná, byla zamítnuta. Podle uvedeného rozsudku tak pracovní poměr u žalované skončil uplynutím výpovědní doby, tj. 31. 7. 2020, a proto má žalobce právo na náhradu mzdy také za měsíc červen 2020 a červenec 2020. Dále žalobce tvrdil, že mu žalovaná nezaplatila mzdové nároky za práce přesčas a dále mu dluží náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou v rozsahu 10 pracovních dnů.

2. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout s výjimkou nároku na zaplacení částky 7 626 Kč, kterou žalobce požadoval z titulu nezaplacených cestovních náhrad, když žalovaná tento nárok žalobce uznala. Žalovaná dále uvedla, že pracovní poměr mezi účastníky zanikl v důsledku okamžitého zrušení pracovního poměru, které dala žalovaná žalobci dne 10. 7. 2020, nikoliv na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne 21. 5. 2020. Žalovaná tak vyplatila žalobci odstupné dne 12. 8. 2020 ve výši 42 474 Kč, ačkoliv s ohledem na okamžité zrušení pracovního poměru žalobce na odstupné nárok neměl, a proto uplatnila žalovaná v tomto řízení jako protinávrh vůči žalobci nárok na zaplacení částky 42 474 Kč. Žalovaná tvrdila, že žalobci nevznikl nárok na zaplacení náhrady mzdy za výpovědní dobu vzhledem ke způsobu, jakým byl pracovní poměr rozvázán. Dále žalovaná tvrdila, že veškeré nároky z titulu nevyčerpané dovolené byly žalobci uhrazeny. K tvrzeným přesčasům žalovaná uvedla, že žalobce v rozhodném období nevykonával žádnou práci přesčas, a proto odmítla jeho nárok na zaplacení přesčasových hodin včetně příplatků.

3. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem identifikovaným v záhlaví rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 71 802 Kč spolu s úrokem z prodlení z této dlužné částky za dobu od 21. 5. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně (výrok I.), žalobu ze dne 30. 6. 2022 co do částky 21 411 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), zavázal žalovanou vydat žalobci potvrzení o zaměstnání, ve kterém uvede náležitosti podle ustanovení § 313 odst. 1 zákoníku práce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), protinávrh žalované ze dne 8. 9. 2022, na základě kterého se domáhala po žalobci zaplacení částky 42 474 Kč zamítl (výrok IV.), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok V.) a zavázal žalovanou k zaplacení soudního poplatku (výrok VI). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že v řízení vzal za prokázané, že pracovní poměr mezi účastníky byl rozvázán výpovědí z pracovního poměru ze dne 21. 5. 2020 (která byla žalobci doručena dne 27. 5. 2020), a to podle § 52 písm. c) zákoníku práce pro nadbytečnost, neboť ke dni 13. 5. 2020 byla u žalované zrušena pracovní pozice zedníka, kterou vykonával žalobce. Protože byl pracovní poměr rozvázán z organizačních důvodů, činí v takovémto případě výpovědní doba dva měsíce a počíná běžet prvním dnem měsíce následujícího po doručení této výpovědi. Z uvedeného vyplývá, že žalobce má nárok na náhradu mzdy také za měsíce červen 2020 a červenec 2020, neboť v tomto období již pracovní pozice zedníka u žalované byla zrušena a současně pracovní poměr žalobce u žalované s ohledem na běh výpovědi doby nadále trval. Pokud v předmětném období žalovaná žalobci nemohla přidělovat práci (s ohledem na zrušenou pracovní pozici zedníka), pak se jedná o překážky v práci na straně zaměstnavatele a žalobci z tohoto důvodu náleží náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ve smyslu ustanovení § 208 zákoníku práce. V řízení bylo dále prokázáno, že žalobce byl shledán zdravotně způsobilým pro práci pomocného stavebního dělníka lékařským posudek o zdravotní způsobilosti k práci ze dne 20. 9. 2019, avšak pouze po dobu 4 měsíců s tím, že termín mimořádné prohlídky byl stanoven do 20. 1. 2020. Současně bylo zjištěno, že žalobce byl v pracovní neschopnosti od 2. 1. 2020 do 12. 5. 2020, přičemž po ukončení pracovní neschopnosti žalovaná svému smluvnímu lékaři napsala e-mail, že nepožaduje u žalobce mimořádnou prohlídku, a to z důvodu, že s žalobcem bude rozvázán pracovní poměr. Žalovaná tak po ukončení pracovní neschopnosti žalobci ani žádnou práci přidělovat nemohla, neboť pro sjednaný druh práce dělníka už žalobce zdravotně způsobilý nebyl, neboť vstupní lékařská prohlídka byla omezena dobu 4 měsíců, a mimořádnou lékařskou prohlídku sama žalovaná nepožadovala, neboť s žalobcem již nepočítala. Z žádného důkazu neplyne, že by žalobce svým jednáním mařil provedení lékařské prohlídky; naopak lze uzavřít, že sama žalovaná nechtěla, aby byla po ukončení pracovní neschopnosti zjišťována zdravotní způsobilost žalobce, neboť jej nechtěla nadále zaměstnávat. Žalobce tedy po dobu výpovědní doby nemohl u žalované pracovat, neboť jeho pracovní místo zedníka bylo zrušeno k 13. 5. 2020 a žalovaná mu nesdělila, jakou pracovní pozici by měl po dobu výpovědní doby vykonávat a tuto nesdělila ani svému smluvnímu lékaři tak, aby mohl posoudit, zda nabízenou práci může s ohledem na přiznané ohrožení nemoci z povolání vykonávat či nikoliv. Co se týče okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 10. 7. 2020, pak okresní soud zjistil, že toto okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci doručováno dopisem odeslaným dne 13. 7. 2020 formou doporučeného dopisu do vlastních rukou, podací číslo [Anonymizováno], přičemž z dodejky plyne, že tato zásilka byla žalované vrácena zpět 16. 7. 2020. Zásilka s okamžitým zrušením pracovního poměru byla žalobci vhozena do schránky dne 14. 7. 2020, ale již 16. 7. 2020 ji [právnická osoba], jako provozovatel poštovních služeb, vrátila žalované, tedy v daném případě nebyla splněna 15denní lhůta pro možnost, aby si žalobce zásilku vyzvedl. Nebylo ani prokázáno, že by žalobce převzetí zásilky znemožnil, neboť žalobce ani nebyl v tomto případě doručovatelem poučen o následcích odmítnutí převzetí písemnosti. Podmínky pro doručení prostřednictvím provozovatele poštovních služeb musí zaměstnavatel smluvně sjednat s provozovatelem poštovních služeb, což vyplývá z ustanovení § 334 odst. 4 zákoníku práce. V daném případě však žalovaná neprokázala, že by s [právnická osoba] sjednala podmínky pro doručení. Protože nebyla splněna hmotněprávní podmínka pro doručení, nemohlo dojít k platnému rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. Toto nedoručené okamžité zrušení pracovního poměru okresní soud proto považuje za nicotný právní úkon a nepřihlížel k němu. Ohledně nároku na proplacení dovolené okresní soud z výplatního lístku vzal za prokázané, že žalobci zůstal nárok na náhradu mzdy za 10 dnů nevyčerpané dovolené, což plyne ze mzdového lístku žalobce za červen 2020, kde je uveden zůstatek dovolené 10 dnů. Žalobci totiž za rok 2020 příslušela dovolená v délce 20 dnů. Vzhledem k tomu, že pracovní poměr trval do 31. 7. 2020, činila poměrná část dovolené 14 dnů a z důvodu dlouhodobé pracovní neschopnosti mu byla dovolená krácena za prvních 100 dnů o 1/12 a za dalších 21 dnů rovněž o 1/12. Z důvodu pracovní neschopnosti mu tak byla dovolená krácena o 4 dny a zbývá mu dovolená ve výši 10 dnů, kterou nevyčerpal, a proto mu přísluší náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou v rozsahu 10 dnů. Co se týče nároku žalobce na zaplacení přesčasových hodin včetně příplatků, pak žalovaná popírala, že by žalobce práce přesčas vykonával, přičemž k důkazu byla provedena evidence docházky žalobce za celé rozhodně období, přičemž žádné přesčasy zde zjištěny nebyly. Okresní soud proto nárok žalobce na zaplacení přesčasových hodin včetně příplatků zamítl. Okresní soud při výpočtu výše náhrady mzdy vycházel z hodinového výdělku žalobce ve výši 150 Kč, který je plyne z pracovní smlouvy, přičemž tento hodinový výdělek je pravděpodobným výdělkem, neboť žalobce v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů. Vycházeje z hodinového výdělku ve výši 150 Kč, pak měsíční výdělek činí 26 088 Kč (40 x 150 x 4,348). Žalobci proto náleží náhrada mzdy za dva měsíce, a to červen a červenec 2020, tedy celkem ve výši 52 176 Kč (2 x 26 088 Kč). Současně žalobci náleží náhrada za nevyčerpanou dovolenou rozsahu 10 dnů, tedy ve výši 12 000 Kč (150 × 8 = 1 200 × 10 = 12 000). Současně okresní soud přiznal žalobci nárok na zaplacení částky 7 626 Kč, což je nárok, který v průběhu řízení žalovaná strana uznala co do důvodu a výše, a proto okresní soud ve vztahu k tomuto nároku rozhodl podle tohoto uznání, když nárok žalobce je v souladu s hmotným právem, konkrétně s ustanovením § 163 odst. 1 zákoníku práce. Celkem tak byl ve výroku I. rozsudku žalobci přiznán vůči žalované nárok na zaplacení částky 71 802 Kč (52 176 + 12 000 + 7 626), a to včetně úrokového příslušenství. Žalobce nárokoval celkem v tomto řízení po žalované částku 93 213 Kč s příslušenstvím, avšak přiznáno mu bylo 52 176 Kč, a proto v rozsahu, v jakém nebylo žalobě vyhověno, byla žaloba ve výroku II. rozsudku co do částky 21 411 Kč s příslušenstvím jako nedůvodná zamítnuta. Zamítnut byl také ve výroku IV. protinávrh žalované ze dne 8. 9. 2022, ve kterém se domáhala po žalobci, aby mu vrátil neoprávněně vyplacené odstupné ve výši 42 474 Kč, nicméně tento nárok žalované není důvodný, neboť ze shora uvedených důvodů okresní soud dospěl k závěru, že pracovní poměr nebyl rozvázán v důsledku okamžitého zrušení pracovního poměru, které dala žalovaná žalobci, nýbrž pracovní poměr byl rozvázán z organizačních důvodů pro nadbytečnost žalobce, a proto žalobce má na vyplacení odstupného nárok ve výši, v jaké mu bylo vyplaceno. V řízení dále bylo nesporné, že žalovaná jako zaměstnavatel doposud nesplnila svou povinnost plynoucí z ustanovení § 313 zákoníku práce a nevydala žalobci zápočtový list, a proto okresní soud ve výroku III. rozsudku rozhodl o tom, že žalovaná je povinna vydat žalobci potvrzení o zaměstnání, ve kterém uvede náležitosti podle ustanovení § 313 odst. 1 zákoníku práce, kdy třídenní lhůta k plnění vychází z ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

4. Proti výrokům I. (mimo částku 7 626 Kč s příslušenstvím), IV., V. a VI. rozsudku podala žalovaná odvolání. V odvolání uvedla, že okresní soud dovodil, že žalobce má po dobu výpovědní doby nárok na náhradu mzdy. Tento závěr okresního soudu, v kontextu dalších skutečností, není správný. Dle ustanovení § 69 zákoníku práce má zaměstnavatel právo „změnit“ své rozhodnutí o zrušení pracovní pozice, resp. má právo přidělovat práci dle pracovní smlouvy i přesto, že pracovní pozice zaměstnance byla zrušena. Zaměstnanec má pak povinnost vykonávat práci dle pracovní smlouvy, a pokud tuto práci odmítne bezdůvodně vykonávat, nejedná se o překážku práce na straně zaměstnavatele. Žalobce dopisem ze dne 5. 6. 2020 sdělil žalované, že namítá neplatnost rozvázání pracovního poměru a trvá na tom, aby ho žalovaná nadále zaměstnávala. Následně žalovaná sdělila žalobci, že mu umožní pokračovat v práci, tato skutečnost jasně a zřetelně vyplývá z písemných podání žalovaného ze dne 10. 6. 2020 a ze dne 23. 6. 2020. Tyto skutečnosti vyplývají ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 85 C 285/2020 i z předložených listin, přičemž okresní soud tyto návrhy na provedení důkazů neprovedl. Zaměstnavatel nemůže bez objektivních důvodů měnit své rozhodnutí (o zrušení pracovní pozice), ale v tomto případě, kdy zaměstnanec rozhodnutí zaměstnavatele napadl, má zaměstnavatel možnost volby a může se tedy rozhodnout o umožnění dosavadního výkonu práce, i když pracovní pozice byla zrušena (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 862/2018). V souladu s výše uvedeným se tak jedná o překážku na straně zaměstnance, nikoliv zaměstnavatele. Fakticky tedy žalobce nemá nárok na náhradu mzdy. Okresní soud dále dospěl k nesprávným skutkovým závěrům k otázce zdravotní způsobilosti žalobce. Z lékařské zprávy ze dne 20. 9. 2019 nelze dovodit, že se žalobce stane po uplynutí 4 měsíců zdravotně nezpůsobilý pro výkon dosavadní práce tak, jak dovozuje okresní soud. V tomto případě lhůta určuje nutnost následného zdravotního posouzení, neznamená to však bez dalšího zdravotní nezpůsobilost vykonávat dosavadní práci. Pouze následné zdravotní posouzení mohlo určit zdravotní způsobilost žalobce. Pokud tedy vedle výzvy k nástupu do zaměstnání byla adresována i výzva k provedení lékařského posouzení, jedná se o legitimní požadavek žalované. K otázce doručení okamžitého zrušení pracovního poměru okresní soud neprovedl navrhované důkazy, tj. vyžádáním sdělení od [právnická osoba]. o způsobu doručení a výslechem svědka – osoby realizující přepravu zásilky, když z vrácené listovní zásilky vyplývá, že tato byla „nepřijata“. Úvahy okresního soudu k otázce doručení této zásilky jsou přinejmenším předčasné a nesprávné. S ohledem na výše uvedené žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

5. Žalobce k odvolání žalované uvedl, že žádný z odvolacích důvodů, uplatněných žalovanou v rámci jejího odvolání, není důvodný. Veškeré skutečnosti, tvrzené žalovanou v tomto odvolání, mají svůj podklad v důkazech již provedených v rámci řízení před okresním soudem, případně v rámci předcházejícího řízení sp. zn. 85 C 285/2020, jehož spis byl k řízení připojen. Za prvé, žalovaná vůči žalobci už i před dáním výpovědi postupovala způsobem, z něhož jasně vyplývalo, že s ním již v práci po návratu z pracovní neschopnosti nepočítá a že jeho pracovní pozice již žalobcem aktivně obsazena a vykonávána nebude. Okresní soud správně poukázal na jednání zaměstnankyně žalobce paní [jméno FO], která už dne 19. 3. 2020 informovala poskytovatele pracovnělékařských služeb, že žalovaná nepožaduje provedení pracovnělékařské prohlídky žalobce, protože s ním bude ukončen pracovní poměr a na své místo již nenastoupí, nebude tedy zapotřebí zkoumat jeho zdravotní způsobilost k výkonu práce zedníka. Svědkyně [jméno FO] v rámci své svědecké výpovědi v řízení sp. zn. 85 C 285/2020 uvedla, že o zrušení pracovního místa žalobce rozhodl jednatel žalované, a to ke dni 13. 5. 2020, když k tomu mělo dojít ke dni, kdy žalovaná počítala s předáním výpovědi žalobci po jeho návratu z nemocenské. Tuto skutečnost navíc žalovaná učinila při jednání dne 1. 3. 2022 nespornou. Žalovaná tedy zjevně přijala opatření k tomu, aby už žalobce do práce zpět nenastoupil, a s jakoukoli další prací žalobce na pozici zedníka nikterak nepočítala. Za druhé, z ničeho nevyplývá, že by žalovaná byla schopna žalobci i po zrušení pracovního místa zedníka přidělovat práci dle tohoto druhu práce – naopak, svědkyně [jméno FO] jasně potvrdila, že pokud se žalobce měl do práce vrátit, bylo by to na administrativní pozici v kanceláři (se svědkyní [jméno FO], kde by „pomáhal s archivem apod.“). Žalovaná byla tedy schopna a připravena žalobci nabídnout práci, spadající do zcela odlišného druhu práce, než je pozice zedník – taková změna by však vyžadovala uzavření dodatku k pracovní smlouvě, který však žalovaná žalobci nenabídla, ani s ním o tom nikterak nekomunikovala. Bylo-li objektivně možné, aby žalobce pro žalovanou nadále vykonával práci i poté, co mu byla dána druhá výpověď z pracovního poměru (ze dne 21. 5. 2020), pak to bylo možné pouze na jiné pracovní pozici, než jaká byla sjednána pracovní smlouvou. Argumentace žalované, podle níž byla žalovaná oprávněna žalobce povolat zpět do práce a v průběhu výpovědní doby mu práci stále nadále přidělovat, tedy nebere v potaz, že to ze strany žalované nebylo objektivně možné (jak vyšlo najevo v rámci dokazování v řízení o neplatnost výpovědi sp. zn. 85 C 285/2020). Práci žalobci mohla (a byla připravena) přidělovat pouze v rámci odlišného druhu práce, nepodnikla však žádné kroky ke změně pracovní smlouvy žalobce formou oboustranného dodatku. Za třetí – uvádí-li žalovaná, že se žalobce nedostavil k poskytovateli pracovnělékařských služeb na zdravotní prohlídku, opomíná zároveň uvést, že tomuto poskytovateli nedoložila kategorizaci prací pro pracovní pozici „zedník“. I kdyby byl žalobce správným způsobem na pracovnělékařskou prohlídku předvolán a žalovaná mu sdělila, za jakým účelem má být prohlídka vykonána, nebylo by možno ji provést z důvodu neposkytnutí kategorizace prací pro žalobcovu pracovní pozici poskytovateli pracovnělékařských služeb. Dokud neměla žalovaná s žalobcem dohodnuto, na jakou pozici nastoupí a za tímto účelem uzavřen příslušný dodatek k pracovní smlouvě, nebylo by ani možno provést pracovnělékařskou prohlídku, protože by příslušný poskytovatel nevěděl, do jaké kategorie nová pozice spadá. Jak dále vyplývá ze zpráv [tituly před jménem] [jméno FO], žalobce byl podle dosavadních vyšetření dlouhodobě nezpůsobilý k výkonu práce v chladu a s vibrujícími nástroji („…trvá zvýšené riziko choroby z povolání, pokud bude nadále pracovat v kategorii 2 pro vibrace a chlad“). Z výše uvedeného je patrné, že v průběhu trvání výpovědní doby dle výpovědi ze dne 21. 5. 2020 byly překážky v práci dány jednoznačně na straně žalované jakožto zaměstnavatele. Žalobce proto navrhoval, aby rozsudek okresního soudu byl v napadených výrocích jako věcně správný potvrzen a byly mu přiznány náklady odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalované proti výrokům I., IV., V. a VI. rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené výroky rozsudku okresního soudu, jakož i řízení jim předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

7. Předně je třeba uvést, že v průběhu odvolacího jednání dne 11. 9. 2024 vzala žalovaná zpět své odvolání proti výroku I., v rozsahu zaplacení částky 12 000 Kč s příslušenstvím, a výroku IV. rozsudku okresního soudu, a proto odvolací soud v souladu s § 207 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. odvolací řízení v tomto rozsahu výrokem I. tohoto rozsudku zastavil. Předmětem odvolacího řízení tak zůstala částka 52 176 Kč s příslušenstvím z titulu zaplacení náhrady mzdy za výpovědní dobu (červen a července 2020).

8. Okresní soud dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění okresního soudu, popsaná v bodech 3. – 9. odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá. Odvolací soud pro účely přezkumu závěrů okresního soudu v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování provedené okresním soudem a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním – z potvrzení zaměstnavatele (žalovaného), že zaměstnankyně [jméno FO] měla v I. Q/2020 průměrný hrubý hodinový výdělek ve výši 130 Kč. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že doplnil dokazování výslechem svědkyně [jméno FO], poštovní doručovatelky, avšak z důvodu zpětvzetí odvolání proti výroku IV. rozsudku okresního soudu (k němuž se výslech vztahoval), z něj žádný skutkový závěr neučinil.

9. Po právní stránce je projednávanou věc třeba posuzovat podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen zákoník práce).

10. Žalobce se domáhal náhrady mzdy za výpovědní dobu (červen a července 2020), když dne 27. 5. 2020 mu byla doručena výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce pro nadbytečnost, neboť jeho pracovní pozice – zedník byla ke dni 13. 5. 2020 jednatelem žalované zrušena. Za této situace je dána překážka na straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 zákoníku práce, protože zaměstnavatel nemůže zaměstnanci přidělovat práci podle pracovní smlouvy, když jeho pracovní pozici zrušil, a zaměstnanec tak není povinen, nesdělí-li mu zaměstnavatel jinak, se dostavovat k zaměstnavateli, neboť je zřejmé, že mu nebude (nemůže být) přidělena práce podle pracovní smlouvy. Žalovaná uvedla, že následně své rozhodnutí ohledně zrušení pracovní pozice – zedník změnila po výpovědní dobu, o čemž písemně informovala žalobce nejpozději dopisem ze dne 23. 6. 2020 současně s výzvou k absolvování lékařské prohlídky, kdy odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019 sp. zn. 21 Cdo 862/2018. Ve zmíněném rozsudku se sice Nejvyšší soud zabýval obdobím po uplynutí výpovědní doby a náhradou mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce, avšak odvolací soud nevidí důvod, proč by se závěry Nejvyššího soudu nemohly vztáhnout na období výpovědní doby a náhradu mzdy podle § 208 zákoníku práce. Žalobce byl proto po obdržení dopisu žalované ze dne 23. 6. 2020 povinen se dostavit k lékařské prohlídce, a pokud tak neučinil, mohla s ním žalovaná rozvázat pracovní poměr (což ostatně učinila, avšak v rozporu s § 334 zákoníku práce, jak správně dovodil okresní soud). Pracovní poměr žalobce tak u žalované trval až do 31. 7. 2020.

11. Žalobce však byl v souladu § 106 odst. 2 zákoníku práce oprávněn odmítnout výkon práce podle pracovní smlouvy – zedník s ohledem na předcházející pracovnělékařská vyšetření (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2779/2005 – Nepřítomnost zaměstnance v práci sjednané v pracovní smlouvě, kterou zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu (objektivně) není schopen vykonávat, není neomluveným zameškáním práce ani porušením pracovní kázně.). Žalovaná si byla vědoma dlouhodobé zdravotní nezpůsobilosti žalobce k výkonu práce zedníka v době dání výpovědi (květen 2020), neboť sama zvažovala jeho zařazení jako administrativního pracovníka (viz výpověď svědkyně [jméno FO]), avšak tuto práci mu nenabídla, resp. jej na tuto práci nepřevedla (§ 41 zákoníku práce). Zde je třeba upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 21 Cdo 2982/[adresa] ustanovení § 69 zák. práce je poskytnout náhradu mzdy (platu) zaměstnanci postiženému neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele poté, co mu zaměstnanec oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Ustanovení § 69 zák. práce přitom nijak nesouvisí s jednotlivými důvody rozvázání pracovního poměru, podstatné je, zda skončení pracovního poměru bylo shledáno neplatným. Ke ztrátě na výdělku následkem neplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy může u zaměstnance současně dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy. Nemůže-li konat práci podle pracovní smlouvy v důsledku dočasné pracovní neschopnosti, mateřské nebo rodičovské dovolené nebo pro jinou překážku v práci, při níž mu nepřísluší od zaměstnavatele náhrada mzdy nebo platu, nemá ani právo na náhradu mzdy (platu) podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017 sp. zn. 21 Cdo 19/2016). V projednávané věci odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že v době bezprostředně předcházející podání výpovědi žalobce podle lékařských posudků vydaných poskytovatelem pracovnělékařských služeb pozbyl dlouhodobě pracovní způsobilost jak pro profesi zámečník, tak k výkonu úklidových a pomocných režijních prací, přičemž nebyl schopen práce ve hlučném prostředí.

12. Zaměstnavatel může v obecné rovině řešit takovou situaci buď splněním povinnosti převést zaměstnance na jinou práci podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. a) zák. práce, přičemž ve smyslu ustanovení § 41 odst. 3 zák. práce má účelu převedení dosáhnout především převedením zaměstnance v rámci pracovní smlouvy, a teprve není-li to možné, převedením i na práci jiného druhu, než byl sjednán v pracovní smlouvě, a to i kdyby s tím zaměstnanec nesouhlasil (převedením na jinou práci dochází ke změně pracovního poměru – srov. název hlavy III části druhé zák. práce), nebo může se zaměstnancem rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení § 52 písm. e) zák. práce. V posuzovaném případě se žalovaná rozhodla řešit situaci výpovědí z pracovního poměru, která však byla pravomocným rozhodnutím soudu shledána neplatnou; druhou možnost tedy žalovaná řádně nevyužila. Trval-li žalobce na dalším zaměstnávání, měla se žalovaná zabývat prvou z možností spočívající v převedení na jinou práci. Obecně mohou v takovém případě nastat tři situace:

13. Zaměstnavatel má pro zaměstnance jinou práci v rámci pracovní smlouvy a tato práce je pro zaměstnance vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci (srov. § 41 odst. 6 zák. práce). Pokud by takovou práci zaměstnavatel měl a zaměstnance na ni nepřevedl, je povinen mu poskytnout podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce náhradu mzdy, přičemž při jejím určení je nutné vyjít z pravděpodobného výdělku, a tedy z hrubé mzdy, které by zaměstnanec zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo ke mzdě zaměstnanců vykonávajících stejnou práci (tedy onu jinou práci v rámci sjednaného druhu práce) nebo práci stejné hodnoty (srov. § 355 odst. 2 zák. práce).

14. Zaměstnavatel nemá pro zaměstnance jinou práci v rámci pracovní smlouvy ve smyslu situace ad. 1, ale má práci jiného druhu a tato práce je pro zaměstnance vhodná vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci. Pokud by takovou práci zaměstnavatel měl a zaměstnance na ni nepřevedl, je povinen mu poskytnout podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce náhradu mzdy, přičemž při stanovení pravděpodobného výdělku zaměstnance musí být přihlédnuto zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo ke mzdě zaměstnanců vykonávajících stejnou práci (tedy onu práci jiného druhu) nebo práci stejné hodnoty.

15. Zaměstnavatel nemá pro zaměstnance ani jinou práci v rámci pracovní smlouvy, ani práci jiného druhu, které by byly zároveň vhodné pro zaměstnance vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i k jeho kvalifikaci. Vzhledem k tomu, že mu nemůže (nesmí) přidělovat původní práci podle pracovní smlouvy [srov. ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zák. práce] a že nemá jinou práci, kterou by byl zaměstnanec schopen konat (a na kterou by mohl zaměstnance převést), nelze na straně zaměstnavatele shledat porušení povinnosti přidělovat zaměstnanci práci. Pouze v takovém případě lze uzavřít, že zaměstnanec na náhradu mzdy podle ustanovení § 69 odst. 1 zák. práce nemá právo.). V citovaném rozsudku se sice Nejvyšší soud zabýval obdobím po uplynutí výpovědní doby a náhradou mzdy podle § 69 odst. 1 zákoníku práce, avšak odvolací soud nevidí důvod, proč by se závěry Nejvyššího soudu nemohly vztáhnout na období výpovědní doby a náhradu mzdy podle § 208 zákoníku práce. Za této situace žalobci náleží náhrada mzdy dle § 208 zákoníku práce ve výši pravděpodobného výdělku srovnatelného zaměstnance na pracovní pozici administrativního pracovníka žalované, což je [jméno FO].

16. Výše tohoto nároku žalobce vyplývá z předloženého potvrzení zaměstnavatele – [jméno FO] za I./2020, II./2020, III./2020, kdy její průměrný hodinový výdělek činí 130 Kč (61 360 Kč : 472 hodin). V červnu 2020 byl fond pracovní doby 176 hodin, v červenci byl fond pracovní doby 184 hodin včetně placených svátků, tedy za výpovědní dobu žalobce (od 1. 6. 2020 do 31. 7. 2020) se jedná o 360 hodin, což při průměrném hodinovém výdělku 130 Kč činí 46 800 Kč. Žalobci dále náleží úroky z prodlení ve smyslu § 4 zákoníku práce ve spojení s § 1968, § 1970 občanského zákoníku, kdy výše byla stanovena v souladu s § 2 nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění.

17. Vzhledem ke všemu výše uvedenému odvolací soud rozsudek okresního soudu (soudu prvního stupně) ve výroku I. co do zaplacení částky 46 800 Kč s příslušenstvím shledal ve věci samé jako věcně správný a jako takový byl v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrzen, a ve zbývající části výroku I. co do zaplacení částky 5 376 Kč s příslušenstvím jej odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.

18. O náhradě nákladů řízení účastníků bylo rozhodnuto v souladu s § 224 odst. 1, odst. 2 o. s. ř., a to samostatně před okresním soudem a odvolacím soudem s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018 sp. zn. 23 Cdo 4609/2017 (I když soud projedná nároky uplatněné žalobou a vzájemnou žalobou ve stejném (společném řízení), považuje se při rozhodování o náhradě nákladů řízení každá věc, tj. věc uplatněná žalobou a věc uplatněná vzájemnou žalobou, za samostatnou věc, tudíž u každé věci je třeba samostatně posoudit míru úspěchu a neúspěchu účastníků a ve vztahu ke každé jednotlivé věci, tj. jak k věci uplatněné žalobou, tak k věci uplatněné vzájemným návrhem, stanovit, zda je v každé jednotlivé věci dána povinnost k náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1, 2, a 3 o. s. ř., a kdo z účastníků má podle pravidel daných v těchto ustanoveních právo na náhradu nákladů řízení.).

19. O náhradě nákladů řízení účastníků před okresním soudem bylo rozhodnuto výrokem III. tohoto rozsudku jednak v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř., co do vydání potvrzení o zaměstnání, jednak v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobce byl (měl být) úspěšný co do zaplacení částky 66 426 Kč s příslušenstvím a neúspěšný co do zaplacení částky 26 787 Kč s příslušenstvím a jednak v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř., co do zamítnutí vzájemné žaloby o zaplacení částky 42 474 Kč s příslušenstvím. V případě zaplacení částky 93 213 Kč byl žalobce úspěšný ve výši 71,26 % (66 426 Kč z 93 213 Kč) a žalovaná tak byla úspěšná ve výši 28,74 % (26 787 Kč z 93 213 Kč), žalobci byly proto přiznány účelně vynaložené náklady řízení ve výši 42,52 % nákladů (úspěch 71,26 % – neúspěch 28,74 %). V případě vzájemné žaloby (o zaplacení částky 42 474 Kč) byl žalobce zcela úspěšný (vzájemná žaloba byla zamítnuta), žalobci byly proto přiznány účelně vynaložené náklady řízení ve výši 100 % nákladů. V případě žaloby o vydání potvrzení o zaměstnání byl žalobce zcela úspěšný (žalobě bylo vyhověno), žalobci byly proto přiznány účelně vynaložené náklady řízení ve výši 100 % nákladů, kdy tarifní hodnota činí 10 000 Kč podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen vyhláška). V souladu s § 12 odst. 3 vyhlášky činí celková sazba za 1 úkon právní služby 6 620 Kč podle § 7 bod 5 vyhlášky (z punkta 145 687 Kč, tj. 93 213 Kč + 42 474 Kč + 10 000 Kč). Dále poměr mezi žalobou o zaplacení částky 93 213 Kč, vzájemnou žalobou o zaplacení částky 42 474 Kč a žalobou o vydání potvrzení o zaměstnání z celkové projednávané částky 145 687 Kč činí cca 64 % : 29 % : 7 %, tedy sazba za 1 úkon právní služby v případě žaloby činí 4 441 Kč (64 % z 6 940 Kč), v případě vzájemné žaloby 2 013 Kč (29 % z 6 940 Kč) a v případě žaloby o vydání potvrzení o zaměstnání 486 Kč (7 % z 6 940 Kč), vzhledem k poměrnému úspěchu v případě žaloby (viz výše) činí výsledná sazba 1 úkon právní služby v případě žaloby 1 888,31 Kč (42,52 % z 4 441 Kč). Náklady řízení spočívají v úkonech právní služby – příprava a převzetí zastoupení, sepis předžalobní výzvy a sepis žaloby á 2 374,31 Kč (1 888,31 Kč + 486 Kč); – příprava a převzetí zastoupení á 2 013 Kč (vzájemná žaloba); – příprava a převzetí zastoupení (nový právní zástupce) a 3x účast u jednání (11. 1. 2023, 19. 5. 2023 a 26. 6. 2023) á 4 387,31 Kč (1 888,31 Kč + 486 Kč + 2 013 Kč), tj. 26 685,17 Kč. V případě dalších náhrad (režijní paušál, ztráta času, cestovné) se již výše uvedený poměrový způsob výpočtu neuplatní, neboť vychází z § 12 odst. 3 vyhlášky, který se však na další náhrady nevztahuje, a proto se dělí počtem spojených věcí, tedy zde tří (žaloba, vzájemná žaloba a žaloba o vydání potvrzení o zaměstnání), kdy se dále uplatní procentuální úspěch ve věci (42,52 % x 100 % x 100 %). Žalobci náleží za 8 režijních paušálů podle § 13 odst. 4 vyhlášky částka ve výši 1 940,16 Kč (300Kč 1/3 100 Kč; v případě žaloby 42,52 Kč jako 42,52 % ze 100 Kč, v případě vzájemné žaloby 100 Kč jako 100 % ze 100 Kč a v případě žaloba o vydání potvrzení o zaměstnání 100 Kč jako 100 % ze 100 Kč; 8 x 242,52 Kč). Žalobci náleží dále náhrada za promeškaný čas za osm půlhodin v souvislosti s ústními jednáními podle § 14 odst. 1 a odst. 3 vyhlášky částka ve výši 646,64 Kč (33,33 Kč 1/3 100 Kč; v případě žaloby 14,17 Kč jako 42,52 % z 33,33 Kč, v případě vzájemné žaloby 33,33 Kč jako 100 % z 33,33 Kč a v případě žaloby o vydání potvrzení o zaměstnání 33,33 Kč jako 100 % z 33,33 Kč; 8 x 83,83 Kč). Žalobci náleží také cestovné (2x cesta z [adresa] do [adresa] a zpět v délce 66 Km tam i zpět osobním motorovým vozidlem při průměrné spotřebě PHM 5,2 l/100 Km benzínu BA 95 ve dnech 19. 5. 2023 a 26. 6. 2023) podle § 157 odst. 4 písm. a) ZP ve spojení s § 4 písm. a) vyhlášky č. 467/2022 Sb. částka ve výši 709,78 Kč (878 Kč 1/3 292,67 Kč; v případě žaloby 124,44 Kč jako 42,52 % z 292,67 Kč, v případě vzájemné žaloby 292,67 Kč jako 100 % z 292,67 Kč a v případě žaloby o vydání potvrzení o zaměstnání 292,67 Kč jako 100 % z 292,67 Kč; 124,44 Kč + 292,67 Kč + 292,67 Kč). Žalobce dále uhradil soudní poplatek ve výši 6 661 Kč (4 661 Kč co do zaplacení částky 93 213 Kč + 2 000 Kč co do vydání potvrzení o zaměstnání), s ohledem na výše uvedený úspěch tak žalobci náleží 1 982 Kč (42,52 % z 4 661 Kč) a 2 000 Kč (100 % z 2 000 Kč), tedy celkem 3 982 Kč. Celkové náklady řízení žalobce tak činí 33 963,75 Kč (26 685,17 Kč + 1 940,16 Kč + 646,64 Kč + 709,78 Kč + 3 982 Kč) proto v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. byla žalovaná zavázána zaplatit takto stanované náklady řízení k rukám zástupkyně žalobce, a to ve lhůtě dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

20. Odvolací soud přiznal žalobci náhradu nákladů spojených s převzetím zastoupení ze dne 16. 5. 2023. Odvolací soud má za to, že skutečnost, že právní zastoupení žalobce bylo uděleno novému právnímu zástupci z důvodu, že dřívější právní zástupce navrhl ukončení spolupráce s žalobcem pro vážné zdravotní potíže, je účelně vynaloženým nákladem, když dosavadní právní zástupce žalobce ([tituly před jménem] [jméno FO]) byl ke dni 19. 6. 2023 vyškrtnut ze seznamu advokátů České advokátní komory ([Anonymizováno]). Odvolací soud zde vychází analogicky z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. 29 Odo 909/2004 (Zvolí-li si účastník pro dovolací řízení zástupcem jiného advokáta, aniž by změna v osobě zástupce byla vynucena objektivními důvody, není odměna za úkon právní služby spočívající v převzetí zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů] účelně vynaloženým nákladem, jenž by měl jít k tíži druhého účastníka řízení.).

21. Odvolací soud naopak nepřiznal žalobci náhradu nákladů spojených s dalším písemným podáním – sepisy vyjádření (návrh na doplnění dokazování) ze dne 24. 1. 2023. Odvolací soud předesílá, že ve své rozhodovací praxi nepřiznává účastníkům náhradu nákladů spojených s vyjádřeními jejich zástupců, která korespondují s již sdělenými stanovisky a ve kterých advokát pouze opakuje nebo rozvíjí svou argumentaci, kterou uvedl či mohl uvést dříve, ani za vyjádření týkající se toliko dokazování, včetně návrhů na doplnění dokazování, které mohly být učiněny v průběhu ústního jednání, což je právě případ vyjádření žalobce ze dne 24. 1. 2023.

22. Odvolací soud také nepřiznal žalobci náhradu nákladů spojených s prostudováním spisu ze dne 7. 6. 2023. Odvolací soud má za to, že žalobci nic nebránilo si žalovanou založené listiny, zaslané do datové schránky soudu, přeposlat okresním soudem do datové schránky k prostudování.

23. O náhradě nákladů řízení účastníků před odvolacím soudem bylo rozhodnuto výrokem IV. tohoto rozsudku jednak v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobce byl úspěšný co do zaplacení částky 58 800 Kč s příslušenstvím a neúspěšný co do zaplacení částky 5 376 Kč s příslušenstvím (předmětem odvolacího řízení již byla toliko částka 64 176 Kč) a jednak v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., co do zastavení odvolacího řízení o vzájemné žalobě. V případě zaplacení částky 64 176 Kč byl žalobce úspěšný ve výši 91,62 % (58 800 Kč z 64 176 Kč) a žalovaná tak byla úspěšná ve výši 8,38 % (5 376 Kč z 64 176 Kč), žalobci byly proto přiznány účelně vynaložené náklady řízení ve výši 83,24 % nákladů (úspěch 91,62 % – neúspěch 8,38 %). V případě vzájemné žaloby (o zaplacení částky 42 474 Kč) byl žalobce zcela úspěšný (odvolání žalované bylo vzato zpět), žalobci byly proto přiznány účelně vynaložené náklady řízení ve výši 100 % nákladů. V souladu s § 12 odst. 3 vyhlášky činí celková sazba za 1 úkon právní služby 5 380 Kč podle § 7 bod 5 vyhlášky (z punkta 106 650 Kč, tj. 64 176 Kč + 42 474 Kč). Dále poměr mezi žalobou o zaplacení částky 64 176 Kč a vzájemnou žalobou o zaplacení částky 42 474 Kč z celkové projednávané částky 106 650 Kč činí cca 60 % : 40 %, tedy sazba za 1 úkon právní služby v případě žaloby činí 3 228 Kč (60 % z 5 380 Kč) a v případě vzájemné žaloby 2 152 Kč (40 % z 5 380 Kč), vzhledem k poměrnému úspěchu v případě žaloby (viz výše) činí výsledná sazba 1 úkon právní služby v případě žaloby 2 687 Kč (83,24 % z 3 228 Kč). Náklady řízení spočívají v 5 úkonech právní služby – sepis vyjádření k odvolání, porada s klientem delší 1 hodiny (o smíru), 3x účast u jednání (27. 3. 2024, 11. 9. 2024 a 11. 12. 2024) á 4 839 Kč (3 228 Kč + 2 152 Kč), tj. 24 195 Kč. V případě dalších náhrad (režijní paušál, ztráta času, cestovné) se již výše uvedený poměrový způsob výpočtu neuplatní, neboť vychází z § 12 odst. 3 vyhlášky, který se však na další náhrady nevztahuje, a proto se dělí počtem spojených věcí, tedy zde dvou (žaloba a vzájemná žaloba), kdy se dále uplatní procentuální úspěch ve věci (83,24 % x 100 %). Žalobci náleží za 5 režijních paušálů podle § 13 odst. 4 vyhlášky částka ve výši 1 374,30 Kč (300 Kč 150 Kč; v případě žaloby 124,86 Kč jako 83,24 % ze 150 Kč a v případě vzájemné žaloby 150 Kč jako 100 % ze 150 Kč; 5 x 274,86 Kč). Žalobci náleží dále náhrada za promeškaný čas za dvanáct půlhodin v souvislosti s ústními jednáními podle § 14 odst. 1 a odst. 3 vyhlášky částka ve výši 1 099,44 Kč (100 Kč 50 Kč; v případě žaloby 41,62 Kč jako 83,24 % z 50 Kč a v případě vzájemné žaloby 50 Kč jako 100 % z 50 Kč; 12 x 274,86 Kč). Žalobci náleží také cestovné (3x cesta z [adresa] do [adresa] a zpět v délce 66 Km tam i zpět osobním motorovým vozidlem při průměrné spotřebě PHM 5,2 l/100 Km benzínu BA 95 ve dnech 27. 3. 2024, 11. 9. 2024 a 11. 12. 2024) podle § 157 odst. 4 písm. a) ZP ve spojení s § 4 písm. a) vyhlášky č. 398/2023 Sb. částka ve výši 1 377,05 Kč (1 503 Kč 751,50 Kč; v případě žaloby 625,55 Kč jako 83,24 % ze 751,50 Kč a v případě vzájemné žaloby 751,50 Kč jako 100 % ze 751,50 Kč; 625,55 Kč + 751,50 Kč). Celkové náklady řízení žalobce tak činí 28 045,79 Kč (24 195 Kč + 1 374,30 Kč + 1 099,44 Kč + 1 377,05 Kč) proto v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. byla žalovaná zavázána zaplatit takto stanované náklady řízení k rukám zástupkyně žalobce, a to ve lhůtě dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

24. O náhradě nákladů řízení, které vznikly státu v průběhu odvolacího řízení za tzv. svědečné, bylo rozhodnuto ve vztahu k žalované výrokem VI. tohoto rozsudku v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř., když vůči žalované, jako procesně zcela neúspěšné ve vztahu k vzájemné žalobě (ke které se svědecká výpověď svědkyně [jméno FO] vztahovala), má stát právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1 384 Kč, které již vyplatil (tzv. svědečné svědkyni [jméno FO]). Žalovaná byla zavázána zaplatit náhradu nákladů řízení státu (Okresnímu soudu v Ostravě) do tří dnů od právní moci rozhodnutí, když tato lhůta je v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

25. Podáním vzájemné žaloby vznikla žalované povinnost zaplatit soudní poplatek, a protože doposud soudní poplatek za tuto vzájemnou žalobu zaplacen nebyl, odvolací soud proto výrokem VII. tohoto rozsudku zavázal žalovanou zaplatit soudní poplatek ve výši 2 124 Kč dle položky 1 bod 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků, a to ve lhůtě dle § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších změn a doplňků.

Poučení