16 Co 19/2025 - 226

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobkyně: [Anonymizováno]., IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] jako likvidační správkyně pozůstalosti po zůstaviteli [Jméno zůstevitele A], nar. [Datum narození zůstevitele A], zemř. [Anonymizováno], posledně bytem [Adresa zůstevitele A] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o 540 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 10. 2024, č. j. 23 C 418/2022-193, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje ve správném znění: Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do likvidační podstaty pozůstalosti po zůstaviteli [Jméno zůstevitele A], zemřelém dne [Anonymizováno], posledně bytem ul. [adresa], částku 540 000 Kč spolu s úrokem z prodlení - ve výši 8,05 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 5. 2017 do 29. 5. 2017, - ve výši 8,05 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 6. 2017 do 27. 6. 2018[Anonymizováno] - ve výši 8,05 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 7. 2017 do 24. 5. 2018, - ve výši 8,05 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 8. 2017 do 24. 6. 2018, - ve výši 8,05 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 9. 2017 do 24. 7. 2018, - ve výši 8,05 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 10. 2017 do 29. 8. 2018, - ve výši 8,05 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 11. 2017 do 26. 9. 2018, - ve výši 8,05 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 12. 2017 do 22. 10. 2018, - ve výši 8,50 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 1. 2018 do 25. 11. 2018, - ve výši 8,50 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 2. 2018 do 21. 12. 2018, - ve výši 8,50 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 3. 2018 do 20. 1. 2019, - ve výši 8,50 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 4. 2018 do 28. 2. 2019, - ve výši 8,50 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 5. 2018 do 30. 3. 2019, - ve výši 8,50 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 6. 2018 do 24. 4. 2019, - ve výši 9,00 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 7. 2018 do 30. 5. 2019, - ve výši 9,00 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 8. 2018 do 27. 6. 2019, - ve výši 9,00 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 9. 2018 do 22. 7. 2019, - ve výši 9,00 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 10. 2018 do 19. 8. 2019, - ve výši 9,00 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 11. 2018 do 29. 9. 2019, - ve výši 9,00 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 12. 2018 do 30. 10. 2019, - ve výši 9,75 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 1. 2019 do 28. 11. 2019, - ve výši 9,75 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 2. 2019 do 29. 12. 2019, - ve výši 9,75 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 3. 2019 do 2. 2. 2020, - ve výši 9,75 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 4. 2019 do 1. 3. 2020, - ve výši 9,75 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 5. 2019 do zaplacení, - ve výši 9,75 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 6. 2019 do zaplacení, - ve výši 10,00 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 7. 2019 do zaplacení, - ve výši 10,00 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 8. 2019 do zaplacení, - ve výši 10,00 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 9. 2019 do zaplacení, - ve výši 10,00 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 10. 2019 do zaplacení, - ve výši 10,00 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 11. 2019 do zaplacení, - ve výši 10,00 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 12. 2019 do zaplacení, - ve výši 10,00 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 1. 2020 do zaplacení, - ve výši 10 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 2. 2020 do zaplacení, - ve výši 10,00 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 3. 2020 do zaplacení, - ve výši 10,00 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 4. 2020 do zaplacení, - ve výši 10,00 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 5. 2020 do zaplacení, - ve výši 10,00 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 6. 2020 do zaplacení, - ve výši 8,25 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 7. 2020 do zaplacení, - ve výši 8,25 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 8. 2020 do zaplacení, - ve výši 8,25 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 9. 2020 do zaplacení, - ve výši 8,25 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 10. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 167 649 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [Jméno advokáta], advokáta se sídlem [adresa].

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 26 402 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [Jméno advokáta], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou u okresního soudu dne 1. 11. 2022 domáhala, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobkyni do likvidační podstaty pozůstalosti po zůstaviteli [Jméno zůstevitele A], zemřelém dne [Anonymizováno], posledně bytem [adresa] částku 540 000 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši ročně z částek a za dobu specifikovanou shora ve výroku I tohoto rozhodnutí. Žalobu odůvodnila tím, že jako likvidační správkyně pozůstalosti po zůstaviteli [Jméno zůstevitele A], zemřelém dne [Anonymizováno] převzala soupis majetku likvidační podstaty od soudní komisařky [tituly před jménem] [jméno FO], notářky, která byla pověřena k provedení úkonů v řízení o pozůstalosti zůstavitele [Jméno zůstevitele A], zemřelého dne [Anonymizováno] vedeném u Okresního soudu v [Anonymizováno] pod sp. zn. [Anonymizováno]. Žalobkyně z dědického spisu zjistila, že žalovaný dne 12. 3. 2017 písemně uznal smlouvou o uznání dluhu ke dni 25. 3. 2017 vůči zůstaviteli svůj dluh ve výši 1 320 000 Kč z titulu půjčky ze dne 1. 7. 2009 a zavázal se jej splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 30 000 Kč vždy k 25. dni v kalendářním měsíci dle přiloženého splátkového kalendáře, přičemž první splátka byla splatná dne 25. 3. 2017 a poslední splátka měla být splatná dne 25. 10. 2020, podpisy na uznání dluhu jsou úředně ověřeny. K utvrzení svého dluhu žalovaný vystavil na řad zůstavitele blankosměnku, kterou zůstavitel za svého života nevyplnil. Žalobkyně proto vyzvala žalovaného dopisem ze dne 15. 7. 2022 k zaplacení částky 1 320 000 Kč dle Smlouvy o uznání dluhu nebo k doložení listin prokazujících splacení dluhu. Žalovaný doložil žalobkyni výpis z bankovního účtu č. ú. [č. účtu] vedeného u [právnická osoba]., z něhož vyplývá, že žalovaný hradil nepravidelně splátky dluhu v období od 16. 3. 2017 do 2. 3. 2020 a na účet zůstavitele poukázal 26 splátek po 30 000 Kč, tj. částku v celkové výši 780 000 Kč. Žalovaný zbývající dluh ve výši 540 000 Kč (18 splátek po 30 000 Kč) neuhradil. Žalovaný uhradil dne 16. 3. 2017 částku 30 000 Kč, dne 24. 4. 2017 částku 30 000 Kč, dne 30. 5. 2017 částku 30 000 Kč, dne 28. 6. 2017 částku 30 000 Kč, dne 25. 5. 2018 částku 30 000 Kč, dne 25. 6. 2018 částku 30 000 Kč, dne 25. 7. 2018 částku 30 000 Kč, dne 30. 8. 2018 částku 30 000 Kč, dne 27. 9. 2018 částku 30 000 Kč, dne 23. 10. 2018 částku 30 000 Kč, dne 26. 11. 2018 částku 30 000 Kč, dne 22. 12. 2018 částku 30 000 Kč, dne 21. 1. 2019 částku 30 000 Kč, dne 1. 3. 2019 částku 30 000 Kč, dne 31. 3. 2019 částku 30 000 Kč, dne 25. 4. 2019 částku 30 000 Kč, dne 31. 5. 2019 částku 30 000 Kč, dne 28. 6. 2019 částku 30 000 Kč, dne 23. 7. 2019 částku 30 000 Kč, dne 20. 8. 2019 částku 30 000 Kč, dne 30. 9. 2019 částku 30 000 Kč, dne 31. 10. 2019 částku 30 000 Kč, dne 29. 11. 2019 částku 30 000 Kč, dne 30. 12. 2019 částku 30 000 Kč, dne 3. 2. 2020 částku 30 000 Kč a dne 2. 3. 2020 částku 30 000 Kč. Platby byly žalobkyní započítány na nejstarší dlužnou částku. Žalovaný také žalobkyni předložil rukou psaný rozpis plateb, který kromě uvedených bezhotovostních plateb na účet zůstavitele obsahoval také rukou psané poznámky, ze kterých vyplývá, že žalovaný měl dále v hotovosti nebo formou dodání masa či masných výrobků uhradit zůstaviteli další částku ve výši 540 297 Kč. Podpis zůstavitele na těchto ručně psaných poznámkách žalovaného však chybí. Naopak z ručně psaných poznámek zůstavitele na splátkovém kalendáři, který je nedílnou součástí smlouvy o uznání dluhu ze dne 12. 3. 2017, zcela nepochybně vyplývá, že zůstavitel si jednotlivé platby žalovaného zapisoval a žalovaný na svůj dluh vůči zůstaviteli uhradil pouze 26 splátek po 30 000 Kč v celkové výši 780 000 Kč. Ručně psané poznámky zůstavitele se zcela shodují s výpisy z bankovního účtu žalovaného, které žalovaný žalobci předložil za účelem prokázání úhrady dluhu. Žalovaný svůj dluh zůstaviteli nehradil formou hotovostních plateb nebo dodáním masa a takto rozhodně zůstaviteli zbývající dluh ve výši 540 000 Kč neuhradil. Žalobce vyzval žalovaného předžalobní výzvou ze dne 24. 10. 2022 úhradě zbývající částky dluhu spolu s příslušenstvím, když s ohledem na dohodnutou splatnost se žalovaný dostal do prodlení vždy nejpozději dne 26. dne příslušného kalendářního měsíce, ve kterém dohodnutou splátku řádně a včas nezaplatil.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Namítal, že dluh neexistoval, protože žádná půjčka mu nebyla ve skutečnosti poskytnuta. Uznání dluhu ze dne 12. 3. 2017 bylo sepsáno v souvislosti s kupní smlouvou ze dne 1. 10. 2009 poté, co žalovaný žádal zůstavitele o výmaz zástavního práva na nemovitosti z katastru nemovitostí. Také z textu zástavní smlouvy na nemovitost vyplývá "konstrukce", že kupní cena, která byla ujednána ve splátkách, je označována zůstavitelem za půjčku ve výši 5 430 000 Kč, přestože nikdy k půjčce nedošlo, nicméně takto bylo zástavní právo zapsáno do katastru nemovitostí. Kupní smlouvou ze dne 1. 10. 2009 byl spoluvlastnický podíl k nemovitosti zůstavitele prodán žalovanému jako kupujícímu za kupní cenu 5 430 000 Kč, přičemž kupní cena měla být hrazena ve splátkách po 60 000 Kč měsíčně od října 2009. Když žalovaný a zůstavitel kupní smlouvu uzavírali, požadoval zůstavitel na kupní ceně částku vyšší o 1 320 000 Kč za klientskou základnu a vybavení prodejny a provozovny masny, protože oba byli v té době řezníci. Žalovaný s tím nesouhlasil, nakonec se dohodli a uzavřeli kupní smlouvu s kupní cenou 5 430 000 Kč splatnou ve splátkách. Ke kupní smlouvě byla uzavřena zástavní smlouva ze dne 1. 10. 2009, kde strany tuto částku 5 430 000 Kč, která je kupní cenou sjednanou ve splátkách, označili jako půjčku. V zástavní smlouvě prohlašují smluvní strany, že zůstavitel půjčil žalovanému částku 5 430 000 Kč, což nebyla pravda. Kupní cena byla uhrazena žalovaným v plné výši, žalovaný kupoval spoluvlastnický podíl na nemovitosti jako podnikající fyzická osoba, proto bylo o úhradě splátek kupní ceny účtováno v jeho účetnictví. Po zaplacení kupní ceny žalovaným se měl realizovat výmaz zástavy, protože současně s kupní smlouvou ze dne 1. 10. 2009 byla uzavřena zástavní smlouva dne 1. 10. 2009. Zůstavitel však v roce 2017 znovu vznesl svůj původní požadavek o navýšení kupní ceny o částku 1 320 000 Kč, vyhrožoval žalovanému, že pokud mu tuto částku nezaplatí, nedojde k výmazu zástavního práva v katastru nemovitostí, že mu nedá potvrzení o zaplacení kupní ceny nutné pro výmaz zástavního práva v katastru nemovitostí, a dále mu zůstavitel vyhrožoval tím, že na základě zástavní smlouvy může po žalovaném požadovat částku 5 430 000 Kč z titulu dluhu ze smlouvy o půjčce. Žalovaný se zalekl, uvědomil si, že zůstavitel by po něm mohl chtít částku 5 430 000 Kč dvakrát, jednak z titulu kupní ceny a jednak z titulu půjčky. Proto žalovaný podepsal smlouvu o uznání dluhu ke dni 25. 3. 2017. Žalovanému záleželo na tom, aby došlo k výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí, protože měl záměr spoluvlastnický podíl k nemovitosti prodat. Časově to bylo v době, kdy žalovaný začal vyjednávat se zůstavitelem o výmazu zástavního práva, když poslední splátku měl uhradit dne 25. 4. 2017, proto jednání probíhala v březnu 2017 a k uzavření smlouvy o uznání dluhu ke dni 25. 3. 2017 došlo dne 12. 3. 2017. Žalovaný proto začal splácet na tuto smlouvu o uznání dluhu splátky, zaplatil 4 splátky za březen až červen 2017, potom přestal platit, protože si uvědomil, že platí dluh na půjčku, která neexistuje, a navíc zástavní právo již bylo vymazáno z katastru nemovitostí. Protože žalovaný dosáhl výmazu zástavního práva, přestal hradit dluh. Další splátky dluhu začal hradit až v roce 2018, konkrétně začal hradit splátky od května 2018, a to z důvodu, že byl kontaktován právním zástupcem zůstavitele [tituly před jménem] [Anonymizováno] dopisem ze dne 14. 5. 2018, který jej vyzval k úhradě dluhu z půjčky ve výši 1 200 000 Kč a současně mu oznámil, že zůstavitel odstupuje od smlouvy o uznání dluhu. Žalovaný následně uhradil 8 splátek po 30 000 Kč v roce 2018, 12 splátek po 30 000 Kč v roce 2019 a 2 splátky po 30 000 Kč v roce 2020. Zbývající část dluhu uhradil formou hotovostních plateb nebo dodáním masa či masných výrobků. Odstoupením od smlouvy pozbyla smlouva o uznání dluhu platnosti a účinnosti. Od té doby počala běžet tříletá promlčecí lhůta, která uplynula v květnu 2021. Pokud by se jednalo o platný dluh (což žalovaný odmítal), pak by byl dluh promlčen. Žalovaný namítal, že zůstavitel byl závislý na alkoholu a na hazardních hrách, byl gambler a alkoholik, a všechny peníze, které mu žalovaný zaplatil nebo předal, ať už z jakéhokoliv titulu, skončily v automatech nebo v alkoholu. Existence poskytnuté půjčky je předpokladem pro platné uznání dluhu, a protože zůstavitel nikdy s žalovaným smlouvu půjčce neuzavřel a nedošlo k faktickému předání peněz z půjčky, je na žalobkyni, aby tvrdila a prokázala, že k uzavření smlouvy o půjčce došlo a že zůstavitel předmět půjčky žalovanému odevzdal. Žalovaný totiž nemůže prokazovat tzv. negativní skutečnost.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 193 688 Kč. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Zůstavitel [jméno FO], nar. [Datum narození zůstevitele A] [Anonymizováno], č. j. [Anonymizováno], které nabylo právní moci dne 2. 4. 2022, bylo rozhodnuto [tituly před jménem] [jméno FO], notářkou, se sídlem [adresa], jako soudní komisařkou pověřenou k provedení úkonů v řízení o pozůstalosti tak, že pozůstalost je předlužena, byla nařízena likvidace pozůstalosti, věřitelé zůstavitele byli vyzváni, aby do tří měsíců od právní moci usnesení přihlásili u soudu své pohledávky a likvidačním správcem pozůstalosti byla jmenována žalobkyně. Z dědického spisu žalobkyně zajistila smlouvu o uznání dluhu ke dni 25. 3. 2017 ze dne 12. 3. 2017, ve které žalovaný prohlásil, že si dne 1. 10. 2009 půjčil od zůstavitele částku 1 320 000 Kč. Žalovaný tento dluh uznal co do důvodu a výše a zavázal se jej zaplatit nejpozději do 25. 10. 2020 v pravidelných splátkách ve výši 30 000 Kč měsíčně splatných vždy k 25. dni téhož měsíce, za který je splátka placena. Ve smlouvě o uznání dluhu ze dne 12. 3. 2017 bylo dále sjednáno, že k půjčce bude vystavena "vlastní směnka" bez uvedení dlužné částky a splatnosti, s tím, že tuto směnku bude věřitel oprávněn použit při nesplácení dohodnutých splátek, kdy po dohodě s dlužníkem doplní dlužnou částku a datum splatnosti. Žalobkyně v tomto směru předložila vlastní blankosměnku ze dne 4. 10. 2009, kterou vystavil žalovaný jako výstavce na řad zůstavitele [Jméno zůstevitele A], bez uvedení směnečné sumy a splatnosti. Nedílnou součástí této smlouvy byl dále přiložený splátkový kalendář, který obsahoval 44 splátek po 30 000 Kč s ručně psanými poznámkami, kdy byly jednotlivé splátky zaplaceny nebo poznámkami, že splátka nebyla zaplacena, případně, že byla zaplacena s prodlením a datum úhrady splátky. Smlouva byla podepsána dne 12. 3. 2017 žalovaným a zůstavitelem, oba podpisy byly úředně ověřeny dne 15. 3. 2017. Žalobkyně vyzvala žalovaného dopisem ze dne 15. 7. 2022, aby doložil platby nebo rozpis plateb prokazující, že uznanou částku dluhu ve výši 1 320 000 Kč zaplatil, a k tomu doložil všechny listinné důkazy. Žalovaný zaslal žalobkyni vyjádření, v němž uvedl, že zasílá soupis zaplacených splátek, z něhož vyplývají jednak splátky zaplacené bezhotovostně a jednak splátky zaplacené v hotovosti a formou naturálií (odběru masa nebo masných výrobků), seznam končí poslední splátkou dne 2. 3. 2020 ve výši 30 000 Kč bezhotovostním převodem, kdy z rozpisu vyplývá, že byla celkem uhrazena částka 1 323 297 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného předžalobní výzvou ze dne 24. 10. 2022, aby uhradil zbývající část dluhu ve výši 540 000 Kč s příslušenstvím na zvláštní účet likvidační podstaty ve lhůtě do sedmi dnů ode dne doručení výzvy.

4. V řízení bylo podle názoru okresního soudu prokázáno, že žalovaný vůči zůstaviteli uznal písemným prohlášením ze dne 12. 3. 2017 dluh ze smlouvy o půjčce ve výši 1 320 000 Kč, tento dluh hradil dle splátkového kalendáře ve splátkách po 30 000 Kč a uhradil na dluh částku v souhrnné výši 780 000 Kč. Toto písemné uznání dluhu a následné částečné plnění dluhu žalovaným mělo účinky uznání zbytku dluhu a založilo ve smyslu ust. § 2053 o. z. vyvratitelnou domněnku, podle které se má za to, že závazek v době uznání trval. Uznání dluhu je zajišťovacím institutem, jehož podstatou je založení právní domněnky existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak, aby to prokázal. Uznáním dluhu tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. Okresní soud tudíž nesouhlasil s názorem žalovaného, že je na žalobkyni, aby tvrdila a prokazovala, že k uzavření smlouvy o půjčce mezi zůstavitelem a žalovaným došlo a že zůstavitel dlužníkovi peněžní prostředky z půjčky poskytl. Tím, že žalovaný závazek ve smyslu ust. § 2053 o. z. uznal, se v návaznosti na ust. § 133 o. s. ř. dostal do situace, že k vyvrácení právní domněnky musí prokázat opak. Na tom nic nemění, že jde o důkaz o negativním tvrzení; to nese pozice žalovaného, na kterého přešlo v důsledku uznání závazku důkazní břemeno. Prvostupňový soud poukázal na ustálenou judikaturu, podle které platí, že kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka tímto účastníkem. Není-li ve smyslu § 133 o. s. ř. dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, a tedy pouhá třeba i závažná pochybnost o tom, zda skutečnost v právní domněnce stanovená existuje, není sama o sobě důkazem opaku a nestačí k tomu, aby taková skutečnost nebyla považována za prokázanou. Nevyšel-li najevo opak, skutečnost, pro níž je stanovena právní domněnka, se neprokazuje (dokazování o takové skutečnosti se neprovádí), neboť ze zákona ji má soud za prokázanou. V daném případě žalovaný neunesl břemeno důkazní ohledně neexistence dluhu. Žalovanému se v řízení nepodařilo prokázat, že dluh ze smlouvy o půjčce nevznikl nebo zcela zanikl některým ze způsobů uvedených v části 4, hlavy 1 dílu 7 občanského zákoníku o zániku závazků. Okresní soud proto vzal za prokázanou skutečnost, o které svědčí vyvratitelná domněnka, tj., že dluh žalovaného vůči zůstaviteli ve výši 1 320 000 Kč v době uznání trval, a pokud jej žalovaný částečně hradil ve splátkách po 30 000 Kč dle splátkového kalendáře a uhradil na dluh částku v souhrnné výši 780 000 Kč, je zůstatkem dluhu částka 540 000 Kč. Při hodnocení důkazů přihlédl okresní soud k tomu, že zástavní právo k nemovitosti bylo vymazáno z katastru nemovitostí cca jeden rok před uznáním dluhu, což vyvrací tvrzení žalovaného ohledně okolností podpisu smlouvy o uznání dluhu ze dne 12. 3. 2017, jakož i k tomu, že žalovaný si předání hotovosti a naturálních plnění (masa a masných výrobků) za účelem úhrady dluhu ani v jednom případě nenechal potvrdit zůstavitelem, a to i za situace, kdy ochladl jejich přátelský vztah.

5. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalovaný z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř. Vytýkal soudu prvního stupně, že neposoudil řádně a v úplných souvislostech veškeré provedené důkazy, s tím, že má naopak za to, že unesl důkazní břemeno opaku. Neprokázal jen „závažnou pochybnost“, zda skutečnost v právní domněnce stanovená existuje, ale jednoznačně prokázal, že uznaný dluh z titulu půjčky ze dne 1. 10. 2009 nevznikl. Okresní soud nevyhodnotil důkazy, které prokazují, že žádná smlouva o půjčce nebyla dne 1. 10. 2009 mezi zůstavitelem a žalovaným uzavřena a že tedy dluh z půjčky v době uznání neexistoval. Svědčí o tom skutečnost, že ve smlouvě o uznání dluhu bylo ujednání, že „k půjčce bude vystavena vlastní směnka“, tj. budoucí čas. Blankosměnka však byla prokazatelně vystavena dne 4. 10. 2009. Okresní soud se nevypořádal s jeho tvrzením, že naprosto shodným způsobem, tedy jako půjčku, označoval zůstavitel rovněž závazek k úhradě kupní ceny z kupní smlouvy ze dne 1. 10. 2009, a ačkoli žádný závazek z titulu půjčky ve výši 5 430 000 Kč prokazatelně mezi zůstavitelem a žalovaným neexistoval, bylo zřízeno zástavní právo k zajištění závazku ze smlouvy o půjčce ze dne 1. 10. 2009, které bylo zapsáno do katastru nemovitostí. Bylo přitom jednoznačně prokázáno, že žádná půjčka ve výši 5 430 000 Kč uzavřena nebyla, že se jednalo o kupní cenu za prodej nemovitostí. Vypovídá o tom mj. prohlášení zůstavitele pro banku k výši zbývající části kupní ceny pro úvěr žalovaného ve výši 1,5 mil. Kč a výmaz zástavního práva zapsaného pro údajnou půjčku po úhradě celé částky 5 430 000 Kč na kupní cenu nemovitostí. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že zůstavitel provedl výmaz zástavního práva k zajištění smlouvy o půjčce ze dne 1. 10. 2009 poté, kdy byla uhrazena kupní cena na nákup nemovitostí. Byl tedy jednoznačně prokázán postup zůstavitele, který dohodnutou kupní cenu označuje jako půjčku, přestože žádná půjčka neexistovala. Naprosto stejným způsobem označoval zůstavitel jako půjčku také částku 1 320 000 Kč, třebaže se jednalo o část kupní ceny za převod nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 1. 10. 2009. Mezi zůstavitelem a žalovaným došlo k tzv. zastřenému právnímu jednání, jelikož uznání dluhu nemělo vést k uznání půjčky (která nebyla nikdy poskytnuta), ale k dohodě o doplacení kupní ceny za převod nemovitostí. Okresní soud tedy neposoudil správně platnost uznávacího prohlášení, neboť vůlí účastníků nebylo uznávacím prohlášením uznat závazek z půjčky, která nikdy poskytnuta nebyla, ale zastřít část kupní ceny za převod nemovitostí co do částky 1 320 000 Kč a dohodnout se na její splatnosti. O tom svědčí rovněž skutečnost, že uznání dluhu není koncipováno jako jednostranné právní jednání, ale jako dohoda stran. S odkazem na právní názor vyjádřený v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2216/2007 a 30 Cdo 885/2012 žalovaný namítal, že kupní smlouva je absolutně neplatná. Uznávací prohlášení tak nemůže mít právní účinky, nemůže být platným uznáním závazku z neexistující půjčky a nemůže mít následky spojené s uznáním dluhu, tj. zejména ve vztahu k promlčení závazku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1368/2009 a 33 Odo 1028/2004). Žalovaný trval na tom, že prokázal neexistenci uznaného závazku, jakož i na námitce promlčení. Soud prvního stupně se náležitě nevěnoval ani otázce naturálních plnění a předání hotovosti, protože v tomto směru vůbec nevyhodnotil výpovědi svědků. Neodůvodnil, proč neprovedl dokazování žalovaným navrženými výpisy z účtu zůstavitele za období let 2009 až 2015, kterými by bylo prokázáno, že z účtu zůstavitele nedošlo k poskytnutí údajných půjček ve výši 5 340 000 Kč a 1 320 000 Kč. Pro případ neúspěchu požadoval, aby mu bylo umožněno splácet dluh ve splátkách, jelikož jeho jediným pravidelným příjmem je invalidní důchod. Nesouhlasil ani s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení. Z důvodu nedoručení předžalobní výzvy neměla být žalobkyni podle § 142a o. s. ř. vůbec přiznána náhrada nákladů řízení. Za neúčelné považoval náklady právního zastoupení žalobkyně, která je jako likvidační správkyně vybavena dostatečným personálním aparátem s právnickým vzděláním. Dědické spory jsou hlavní činností likvidačního správce, proto nebyl důvod, aby žalobkyně zmocnila k zastupování v tomto řízení advokáta. Žalovaný navrhoval, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl.

6. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného, přičemž zdůraznila, že tvrzení žalovaného vykazují od počátku vnitřní rozpornost. Konkrétně se jedná o tvrzení žalovaného, že neexistoval žádný jeho dluh vůči zůstaviteli, protože žádná půjčka mu před uznáním dluhu poskytnuta nebyla. Zároveň však žalovaný tvrdí, že uznaný dluh zanikl jednak úhradou částky 780 000 Kč ve splátkách na účet zůstavitele (toto je nesporné) a dále měla být žalovaným splacena částka 540 000 Kč v hotovosti a v naturáliích dodávkami masa. Logicky není možné, aby dluh nevznikl a zároveň byl splněn. Rovněž tvrzení žalovaného k okolnostem podpisu uznání dluhu se jeví jako zcela smyšlené a nevěrohodné, žalovaný k těmto tvrzením nenabídl žádné důkazy a logicky ani k takové situaci nemohlo dojít, neboť zástavní právo k nemovitosti žalovaného bylo po úhradě celé kupní ceny vymazáno cca jeden rok před uznáním předmětného dluhu. Je skutečností, že jako právní důvod vzniku zástavního práva k nemovitosti žalovaného byla uvedena smlouva o půjčce ze dne 1. 10. 2009, nikoli dluh žalovaného ze smlouvy kupní. Tvrzení žalovaného, že žádný dluh vůči zůstaviteli neměl, se jeví jako vysoce nepravděpodobné také s ohledem na skutečnost, že po dobu několika let, tj. od uznání dluhu v březnu 2017 do úmrtí zůstavitele v roce 2020, žalovaný splácel svůj uznaný závazek bez jakýchkoliv námitek. K tvrzení žalovaného, že částka 1 320 000 Kč nebyla poskytnutou půjčkou, nýbrž částí kupní ceny za nemovitost, žalobkyně uvedla, že je nelogické a nemožné, aby určité jednání zůstavitele v roce 2009 (pokud k němu vůbec došlo tak, jak tvrdí žalovaný) bylo důkazem jeho jednání v roce 2017. Naopak žalobkyně od počátku tvrdila a trvá na tom, že žalovaný v roce 2017 uznal svůj dluh vůči zůstaviteli z titulu půjčky, kdy též v uznávacím prohlášení výslovně potvrdil, že půjčku od zůstavitele obdržel, takže důkazní břemeno opaku leží na žalovaném, přičemž žalovaný v řízení opak neprokázal. Stejně tak je bez důkazní hodnoty skutečnost, že ohledně částky 1 320 000 Kč, kterou žalovaný uznal v březnu 2017, měla být (dle textu uznání) vystavena směnka. Žádná směnka však vystavena nebyla, zůstavitel měl k dispozici směnku vystavenou žalovaným bez uvedení dlužné částky z roku 2009. Tato okolnost není způsobilá prokázat žádné tvrzení žalovaného. Uznání dluhu je jednostranným právním úkonem (bez ohledu na to, že listinu podepsal i zůstavitel), přičemž v tomto případě právně jednal žalovaný. Pokud se tedy některý z účastníků dopustil disimulace, byl to žalovaný, nikoli zůstavitel. V případě disimulace se právní jednání posoudí podle jeho povahy, resp. v souladu s ust. § 556 odst. 1 o. z. podle úmyslu jednajícího. I kdyby žalovaný prokázal, že namísto dluhu z výpůjčky uznal dluh z jiného právního důvodu (což v řízení neprokázal!), jednalo by se i tak o právní jednání platné, když žalovaný písemně vyjádřil vůli dluh vůči zůstaviteli uznat a zaplatit. Dle ust. § 579 odst. 1 o. z. pak platí, že způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu. Samotné rukou psané poznámky žalovaného o tom, že poskytl zůstaviteli hotovost či maso (bez potvrzení zůstavitele) a pouze povšechná vědomost prodavaček o tom, že si zůstavitel někdy nějaké maso vzal, není dostatečným důkazem k prokázání tvrzení, že se jednalo o plnění na dluh žalovaného a že tímto způsobem bylo uhrazeno 540 000 Kč (pokud k tomu vůbec došlo, mohlo se teoreticky jednat o odměnu zůstavitele za jeho práci). Naopak ze splátkového kalendáře vedeného zůstavitelem bylo zjištěno, že tento si vedl detailní přehled o platbách dluhu. Pokud by tvrzení žalovaného o splátkách dluhu v hotovosti a naturáliích bylo skutečně pravdivé, jistě by si i tyto úhrady zůstavitel ve splátkovém kalendáři poznamenal, tak jak si poznamenal ostatní bezhotovostní platby, které plně korespondují s úhradami, které žalovaný provedl bezhotovostním převodem ze svého účtu na účet zůstavitele. Uznání dluhu žalovaným zakládá běh nové promlčecí doby, kdy namísto doposud uběhlé promlčecí doby začala běžet promlčecí doba nová, a to desetiletá ode dne kdy k uznání došlo, resp. od uplynutí lhůty k plnění. Nedůvodné jsou i námitky týkající se nákladového výroku. Ani případná absence předžalobní výzvy by v daném případě neměla za následek, že by žalovaný nemusel nést náklady řízení. Společník žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] je sice právně vzdělán, ale není advokát. Žalobkyně se jako likvidátor pozůstalosti v rámci své činnosti zabývá otázkou zpeněžení pozůstalosti, nikoli vedením občanskoprávních sporů. Za této situace nemůže být žalobkyni vyčítáno, že se nechala zastoupit v řízení advokátem, zvlášť za situace, kdy právo nechat se zastoupit advokátem Ústavní soud ČR přiznává i v případě, kdy se insolvenční správce, který je zároveň advokátem, nechá zastoupit v řízení jiným advokátem.

7. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] přezkoumal u odvolacího jednání prvostupňový rozsudek, včetně řízení předcházející jeho vydání (podle pravidel uvedených v § 206, § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

8. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která by měla (mohla mít) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

9. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu v projednávané věci zjistil řádně a úplně skutkový stav věci a zcela správně vyhodnotil provedené důkazy, a to v souladu s ust. § 132 o. s. ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlédl přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Skutková zjištění popsaná v bodech 3 až 12 a shrnutá v bodě 14 odůvodnění napadeného rozsudku mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud proto tato skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje, a to včetně skutkového závěru, že žalovaný neprokázal neexistenci uznaného dluhu z titulu půjčky. Soud prvního stupně posoudil správně otázku rozložení důkazního břemena podle § 2053 o. z. a § 133 o. s. ř. Pro důkazní povinnost žalovaného je nerozhodné, že popírá skutečnost, pro niž svědčí vyvratitelná domněnka existence dluhu v době uznání, negativními tvrzeními. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací žalobkyně, že žalovaný dne 12. 3. 2017 uznal svůj dluh vůči zůstaviteli z titulu půjčky, přičemž v uznávacím prohlášení výslovně potvrdil, že dne 1. 10. 2009 půjčku od zůstavitele obdržel, proto důkazní břemeno o opaku leželo na žalovaném, který jej neunesl.

10. K námitkám žalovaného proti shora uvedenému skutkovému závěru odvolací soud předně v obecné rovině uvádí, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí soudu prvního stupně, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Povinností soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).

11. V posuzované věci odvolací soud ohledně zmiňovaného skutkového závěru neshledal při hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně žádné pochybení. Tvrzení žalovaného vskutku vykazují od počátku vnitřní rozpornost. Žalovaný tvrdí, že neexistoval žádný jeho dluh vůči zůstaviteli, protože žádná půjčka mu před uznáním dluhu poskytnuta nebyla. Zároveň však žalovaný tvrdí, že uznaný dluh zanikl jednak úhradou částky 780 000 Kč ve splátkách na účet zůstavitele (což bylo mezi účastníky nesporné) a dále měla být žalovaným splacena částka 540 000 Kč v hotovosti a v naturáliích dodávkami masa. Logicky není možné, aby dluh nevznikl a zároveň byl splněn. Věrohodnost skutkové verze obrany žalovaného k okolnostem podpisu uznání dluhu byla zcela jednoznačně vyvrácena, jak správně akcentoval soud prvního stupně, neboť zástavní právo k nemovitosti žalovaného bylo po úhradě celé kupní ceny vymazáno cca jeden rok před uznáním předmětného dluhu. Je skutečností, že jako právní důvod vzniku zástavního práva k nemovitosti žalovaného byla uvedena smlouva o půjčce ze dne 1. 10. 2009, nikoli dluh žalovaného ze smlouvy kupní. Žalovaný přitom vůbec (natož logicky a uspokojivě) nevysvětlil, proč mělo dojít k tomuto zastření právního důvodu vzniku zástavního práva. Nicméně mezi účastníky je nesporné, že po úhradě kupní ceny 5 430 000 Kč (ve splátkách) zůstavitel potvrdil zánik své pohledávky a v roce 2016 došlo k výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí. Zůstavitel tedy v době uznání dluhu v roce 2017 neměl vůči žalovanému žádnou jinou pohledávku, než která byla žalovaným uznána. Tvrzení žalovaného, že žádný dluh vůči zůstaviteli neměl, je velmi nepravděpodobné také s ohledem na skutečnost, že po dobu několika let, tj. od uznání dluhu v březnu 2017 do úmrtí zůstavitele v roce 2020, žalovaný splácel svůj uznaný závazek, aniž by před zahájením řízení existenci dluhu z titulu půjčky zpochybnil, a to ani v reakci na výzvu žalobkyně jako likvidační správkyně pozůstalosti, ve které pouze uvedl, že dluh již uhradil nejen bezhotovostními splátkami, ale i platbami v hotovosti a dodávkami masa a masných výrobků. S ohledem na výše uvedené se jeví tvrzení žalovaného, že částka 1 320 000 Kč nebyla poskytnutou půjčkou, nýbrž částí či „doplatkem“ kupní ceny za nemovitost, na kterém se zůstavitel s žalovaným dohodli s odstupem osmi let od uzavření kupní smlouvy, jako nelogické a nevěrohodné. Časové souvislosti, na které poukazuje žalovaný (obě půjčky měly být poskytnuty dne 1. 10. 2009, tj. ve stejný den, kdy byla uzavřena kupní smlouva), sice vyvolávají jisté pochybnosti, ovšem k prokázání opaku nepostačují, jak správně uvedl soud prvního stupně. Stejně tak je bez důkazní hodnoty skutečnost, že ohledně částky 1 320 000 Kč, kterou žalovaný uznal v březnu 2017, měla být (dle textu uznání) vystavena směnka. Žádná směnka však vystavena nebyla, zůstavitel měl k dispozici směnku vystavenou žalovaným bez uvedení dlužné částky z roku 2009. Tato okolnost žádným způsobem neprokazuje ani nepodporuje pravdivost skutkové verze žalovaného. K prokázání opaku by byly nedostatečné i výpisy z účtu zůstavitele u [právnická osoba]. za období 2009 - 2015, neboť to, že z účtu zůstavitele na účet žalovaného nebyly dne 1. 10. 2009 nebo jindy převedeny částky 5 430 000 Kč a 1 320 000 Kč, nevylučuje, že předmětná půjčka ve výši 1 320 000 Kč nebyla zůstavitelem poskytnuta žalovanému z jiného účtu nebo jiným způsobem než bezhotovostním převodem, a to bez ohledu na případné překročení limitu pro hotovostní platby podle zákona č. 254/2004 Sb. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud neprovedl tento žalovaným navržený důkaz. Odvolací soud souhlasí s argumentací žalobkyně, že samotné rukou psané poznámky žalovaného o tom, že poskytl zůstaviteli hotovost či maso (bez potvrzení zůstavitele) a pouze povšechná vědomost prodavaček o tom, že si zůstavitel někdy nějaké maso vzal, není dostatečným důkazem k prokázání tvrzení, že se jednalo o plnění na dluh žalovaného a že tímto způsobem bylo uhrazeno 540 000 Kč (pokud k tomu vůbec došlo, mohlo se teoreticky jednat o odměnu zůstavitele za jeho práci). Naopak ze splátkového kalendáře vedeného zůstavitelem bylo zjištěno, že tento si vedl detailní přehled o platbách dluhu. Pokud by tvrzení žalovaného o splátkách dluhu v hotovosti a naturáliích bylo skutečně pravdivé, jistě by si i tyto úhrady zůstavitel ve splátkovém kalendáři poznamenal, tak jak si poznamenal ostatní bezhotovostní platby, které plně korespondují s úhradami, které žalovaný provedl bezhotovostním převodem ze svého účtu na účet zůstavitele. Odvolací soud tudíž neshledal na vyhodnocení výsledků dokazování soudem prvního stupně nic excesivního a nespatřoval důvod v tomto směru dokazování opakovat či doplňovat.

12. Odvolací soud se zcela ztotožňuje i s právními závěry soudu prvního stupně. Uznání dluhu žalovaným podle § 639 o. z. zakládá běh nové promlčecí doby, kdy namísto doposud uběhlé promlčecí doby začala běžet promlčecí doba nová, a to desetiletá ode dne kdy k uznání došlo (od 12. 3. 2017), resp. od uplynutí lhůty k plnění (od 25. 10. 2020). Jelikož žalobkyně uplatnila nárok u soudu dne 1. 11. 2022, námitka promlčení není důvodná.

13. Nad rámec a pro úplnost odvolací soud dodává, že na důvodnosti žaloby by nic nezměnilo, ani kdyby bylo prokázáno, že právní důvod uznaného dluhu byl ve skutečnosti jiný a že se nejednalo o půjčku, nýbrž o doplatek kupní ceny. Případná disimulovaná dohoda o doplatku kupní ceny by byla podle názoru odvolacího soudu platná. Následnou dohodou o doplatku (navýšení) kupní ceny je totiž třeba odlišit od případu, kdy je v písemném vyhotovení kupní smlouvy týkající se nemovitosti uvedena kupní smlouva odlišná od kupní ceny skutečně dohodnuté. O takový případ se v projednávané věci nejedná, proto není případný odkaz žalovaného na právní názor vyjádřený v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2216/2007 a 30 Cdo 885/2012. I kdyby částka 1 320 000 Kč nebyla vskutku půjčkou, nýbrž sloužila k realizaci jiného závazkového vztahu, neobstál by ani odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1028/2004 a 33 Cdo 1368/2009, neboť tato rozhodnutí vychází z předcházející právní úpravy v zákoně č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. V daném případě je však na místě aplikovat ustanovení § 579 odst. 1 o. z., jak přiléhavě argumentovala žalobkyně. Uznání dluhu je jednostranným právním úkonem (bez ohledu na to, že listinu podepsal i zůstavitel), přičemž v tomto případě právně jednal žalovaný. Pokud se tedy některý z účastníků dopustil disimulace, byl to žalovaný, nikoli zůstavitel. V případě disimulace se právní jednání posoudí podle jeho povahy, resp. v souladu s ust. § 556 odst. 1 o. z. podle úmyslu jednajícího. I kdyby žalovaný prokázal, že namísto dluhu z půjčky uznal dluh z jiného právního důvodu, neměl by ve smyslu § 579 odst. 1 o. z. právo namítnout neplatnost uznání dluhu nebo uplatnit z něj pro sebe výhodu v podobě námitky promlčení. Nadto bylo lze takové jednání ve smyslu § 6 o. z. hodnotit jako nepoctivé a tudíž nepožívající právní ochrany.

14. Důvodná není ani odvolací námitka týkající se lhůty k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k výši celkového dluhu a délce prodlení nejsou dány podmínky pro povolení splátek, a to bez ohledu na skutečnost, že žalovaný je poživatelem invalidního důchodu.

15. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu zjistil, že v důsledku chyby v psaní vypadl ve výroku I rozsudku soudu prvního stupně úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 2. 2020 do zaplacení. S ohledem na povahu a rozsah této chyby nepovažoval odvolací soud za účelné nařídit opravu rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu § 222 odst. 3 o. s. ř., nýbrž nápravu zjednal sám tím, že napadený rozsudek ve výroku I ve věci samé podle § 219 o. s. ř. potvrdil ve správném znění, tj. včetně úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 30 000 Kč za dobu od 26. 2. 2020 do zaplacení.

16. Oproti tomu změnu odvolací soud provedl u nákladového výroku II. Nadále sice platí, že žalobkyně byla v řízení procesně úspěšná a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, odvolací soud však nesouhlasil s přisouzenou výši této náhrady.

17. Předně ani případná absence předžalobní výzvy by v daném případě neměla za následek, že by žalovaný nemusel nést náklady řízení, neboť žalovaný ani po doručení žaloby dluh nezaplatil, popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013). Nedůvodná je také námitka týkající se neúčelnosti nákladů žalobkyně na právní zastoupení advokátem. Společník žalobkyně [tituly před jménem] [jméno FO] sice má právnické vzdělání, ale není advokát. Hlavní činností likvidačních správců pozůstalostí není vedení občanskoprávních sporů. Za této situace nemůže být žalobkyni vyčítáno, že se nechala zastoupit v řízení advokátem, zvlášť za situace, kdy právo nechat se zastoupit advokátem judikatura (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3859/17) přiznává i v případě, kdy se insolvenční správce, který je zároveň advokátem, nechá zastoupit v řízení jiným advokátem. V posuzované věci se nejedná ani o případ, že by zastoupení nesledovalo svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany právům či právem chráněným zájmům.

18. Ve shodě se soudem prvního stupně tedy má odvolací soud za to, že k účelně vynaloženým nákladům řízení žalobkyně před soudem prvního stupně patří náklady právního zastoupení, jejichž náhradu soud prvního stupně přisoudil správně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně náklady právního zastoupení sestávají z odměny advokáta za 10,5 úkonů právní služby po 10 460 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, 2 úkony za účast u jednání dne 7. 11. 2023, 2 úkony za účast u jednání dne 18. 12. 2023, 2 úkony za účast u jednání dne 12. 3. 2024, účast u jednání dne 2. 10. 2024, úkonu za účast u vyhlášení rozsudku dne 10. 10. 2024 - celkem 109 830 Kč). Dále náleží žalobkyni náhrada hotových výdajů advokáta v paušální výši 3 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, náhrada za ztrátu času v rozsahu 10 půlhodin po 100 Kč podle § 14 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a náhrada cestovních výdajů ve výši 2 108,70 Kč (viz bod 29 odůvodnění napadeného rozsudku - 2 cesty v roce 2023 po 399,30 Kč a 3 cesty v roce 2024 po 436,70 Kč). Celkem činí výše nákladů řízení žalobkyně 116 238,70 Kč, přičemž tuto částku je třeba podle § 137 odst. 3 o. s. ř. zvýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 24 410,10 Kč (tj. celkem včetně DPH po zaokrouhlení na celé koruny 140 649 Kč), neboť zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty. Náklady řízení žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně dále spočívaly v zaplaceném soudním poplatku za žalobu ve výši 27 000 Kč. Celkem tak odvolací soud vypočetl výši účelně vynaložených nákladů žalobkyně za řízení před okresním soudem na částku 167 649 Kč.

19. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů spojených s písemnými podáními ze dne 30. 1. 2023 (replika k odporu žalovaného) a ze dne 2. 10. 2024 (závěrečný návrh). Za další písemná podání přiznává odvolací soud ve své rozhodovací praxi náklady jen výjimečně, a to zpravidla pouze tehdy, pokud se jedná na reakci na zcela novou situaci (např. po změně žaloby nebo zásadních doplněních skutkových tvrzení po poučení soudem, pokud na ně nebylo objektivně možné reagovat u jednání). Odvolací soud přezkoumal shora uvedená písemná podání zástupce žalobkyně a neshledal v nich, že by byly reakcí na novou situaci ve shora naznačeném smyslu, aby je bylo možno považovat za písemné podání nebo návrh ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. Navíc písemný závěrečný návrh není podle ustálené judikatury ničím jiným než prostředkem k zajištění přesné protokolace či usnadnění protokolace závěrečného návrhu zástupce účastníka u jednání soudu a nepředstavuje tak samostatný úkon právní služby.

20. Rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněno ust. § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně úspěšné žalobkyni vznikly v odvolacím řízení náklady ve výši 26 402 Kč, které představují odměnu za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání dne 15. 4. 2025) po 10 460 Kč a dvě paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025, tj. celkem 21 820 Kč. Tuto částku je třeba opět zvýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 4 582 Kč.

Poučení