16 Co 193/2024 - 238

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Daniely Kabátové a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného A], IČO [IČO žalovaného A] sídlem [Adresa žalovaného A] jako insolvenční správce dlužníka [Jméno žalovaného B]., IČO [IČO žalovaného B], sídlem [Adresa žalovaného B] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o 1 630 538 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2024, č. j. 85 C 344/2020-185, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 9. 2024, č. j. 85 C 344/2020-221 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I, III a V ohledně lhůty k plnění mění tak, že lhůtu k plnění určí po právní moci tohoto rozsudku insolvenční soud dlužníka.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve zbývajících částech výroků I, III a V potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 21 156 Kč k rukám advokátky [Jméno advokátky], sídlem [adresa], [adresa], a to ve lhůtě, kterou určí po právní moci tohoto rozsudku insolvenční soud dlužníka.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 25. 11. 2020 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 1 630 538 Kč s úrokovým příslušenstvím, jak je toto vymezeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnil především tím, že žalovaný je insolvenčním správcem dlužníka společnosti [Jméno žalovaného B]., IČO [IČO žalovaného B], sídlem [adresa] (v textu rozsudku dále jen jako „dlužnice“), přičemž úpadek dlužnice byl zjištěn usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014, č. j. [insolvenční spisová značka]. Žalobce má vůči dlužnici pohledávku postavenou na roveň pohledávce za majetkovou podstatou, kterou uplatnil u žalovaného ve smyslu ust. § 203 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (v textu rozsudku dále jen jako „IZ“), avšak žalovaný pohledávku žalobce neuspokojil. Žalobce pracoval pro dlužnici na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 2009 na pozici výkonný ředitel společnosti, přičemž v souladu s mzdovým výměrem mu náležela mzda ve výši 80 000 Kč měsíčně a roční odměna minimálně ve výši 200 000 Kč. Pracovní poměr byl ukončen výpovědí dané zaměstnavatelem dne 26. 9. 2014 a skončil uplynutím výpovědní doby k 30. 11. 2014. Za roky 2010, 2011 a 2012 nebyla žalobci vyplacena odměna a za období 1. 1. 2013 až 30. 11. 2014 mu nebyla vyplacena v celém rozsahu ani mzda. Dlužnice vyplatila žalobci dne 28. 8. 2013 částku 57 492 Kč (tuto žalobce započetl na dlužnou mzdu za červen 2013 a částečně červenec 2013), dále dne 27. 11. 2013 částku 57 545 Kč (tuto žalobce započetl na dlužnou mzdu za říjen 2013) a částku 57 190 Kč (tuto žalobce započetl za dlužnou mzdu za leden 2014), dále dne 7. 10. 2013 částku 25 000 Kč, dne 15. 11. 2013 částku 20 000 Kč a dne 16. 12. 2013 částku 20 284 Kč (poslední tři částky byly započteny na úroky z prodlení z pohledávky, která je nejdříve splatná). Úřad práce dále žalobci dne 17. 6. 2014 vyplatil na dlužnou mzdu za červenec až září 2013 částku 37 652 Kč za každý měsíc, což bylo odečteno z dlužné mzdy stanovené výplatními listy žalobce za příslušné měsíce. Pohledávky žalobce uplatnil vůči dlužnici emailem, přičemž v rámci emailové komunikace je patrné, že svou pohledávku uplatnil jako pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, jelikož se jednalo o pracovněprávní pohledávku. Žalobce následně uplatnil pohledávky i v rámci insolvenčního řízení, nejprve přihláškou ze dne 26. 5. 2014 ve znění doplnění ze dne 24. 9. 2014, a po popření věřitelem, kdy popření bylo odmítnuto a v rámci podaného odvolání Vrchní soud v Praze doporučil postup dle ust. § 203a IZ, žalobce podal 8. 6. 2015 žalobu na určení, že pohledávky jsou pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, čemuž bylo Městským soudem v Praze v rámci rozsudku ze dne 24. 9. 2019 č. j. [incidenční spisová značka] vyhověno, což zároveň potvrdil Vrchní soud v Praze rozhodnutím ze dne 1. 6. 2020 č. j. [Anonymizováno]. Žalovaný do dnešního dne pohledávky žalobce neuspokojil.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí, kdy v prvé řadě namítal nedostatek pasivní legitimace na své straně, když žalobce svou žalobu směřoval vůči [tituly před jménem] [jméno FO], avšak žalován měl být jako insolvenční správce dlužnice. Dále žalovaný vznesl námitku promlčení, neboť z žaloby je patrné, že žalobce nárokuje pohledávky za roky 2010 až 2014 a promlčení lhůta uplynula nejpozději v roce 2017. Již v rámci řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [incidenční spisová značka] žalovaný vznesl námitky proti žalobcem uplatněným pohledávkám a žalobce si tedy musel být vědom toho, že žalovaný s jím nárokovanými částkami nesouhlasí. Pokud chtěl žalobce zabránit promlčení jím tvrzeného nároku, měl se obrátit na podepsaný soud dříve. Pokud jde o rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020, č. j. [Anonymizováno], jedná se dle názoru žalovaného o zjevný exces, kdy není zřejmé, na základě čeho Vrchní soud v Praze k uvedeným závěrům dospěl, přičemž takové rozhodnutí obsahuje celou řadu nesprávností, kdy jednoznačně nelze souhlasit s tím, že podle vrchního soudu pokud věřitel postupuje správně podle zákona a uplatní svou zapodstatovou pohledávku písemně vůči osobě s dispozičním oprávněním, nestaví se promlčení lhůta jeho pohledávky, avšak naopak, pokud věřitel s pohledávkou za majetkovou podstatou postupuje v rozporu se zákonem a uplatní svou pohledávku přihláškou u insolvenčního soudu, má to za následek stavení promlčení doby. Dále žalovaný ve vztahu k nárokům žalobce namítal, že výpověď byla dána žalobci již dříve a pakliže by soud přesto dospěl k závěru, že pracovní poměr skončil až v rámci později podané výpovědi, je nutno zmínit, že žalobce nevykonával žádnou svou činnost jako zaměstnanec dlužnice, když zejména vykonával činnost pro jiné subjekty než dlužnice a současně nejméně v období od prohlášení úpadku dlužnice, tedy od června 2014, nevykonával žádnou činnost ve prospěch dlužnice, tudíž mu ani nemohl vzniknout nárok na mzdu. Žalovaný upozornil na skutečnost, že jmenováním žalobce do funkce člena představenstva dlužnice zanikl jeho pracovní poměr, přičemž za situace, kdy žalobce byl takto jmenován 2. 11. 2010, zanikl jeho pracovní poměr k tomuto dni a přinejmenším od této doby nemůže mít žalobce nárok na mzdu či odměnu. V neposlední řadě žalovaný uplatnil vůči nároku žalobce námitku započtení, když dle mzdového výměru ze dne 1. 9. 2009 byla žalobci ze strany dlužnice poskytnuta záloha ve výši 500 000 Kč, kterou však žalobce do dnešního dne dlužnici nevrátil. Žalovaný rovněž namítal skutečnost, že pokud žalobce nárokuje odměnu ve výši 200 000 Kč, jedná se o odměnu, jejíž přiznání záviselo na rozhodnutí zaměstnavatele a ten nikdy o přiznání odměny nerozhodl, což vyplývá i z vyjádření dlužníka u jednání dne 28. 5. 2014.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 1 430 538 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení 26 569 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení 20 590 Kč, dále s 7,05% úrokem z prodlení z částek 57 284 Kč od 26. 2. 2013 do 18. 6. 2014, 57 190 Kč od 26. 3. 2013 do 18. 6. 2014, 57 190 Kč od 26. 4. 2013 do 18. 6. 2014, 57 265 Kč od 26. 5. 2013 do 18. 6. 2014 a 57 948 Kč od 26. 6. 2013 do 18. 6. 2014, a dále s 8,05% úrokem z prodlení z částek 57 492 Kč od 26. 8. 2013 do 27. 8. 2013, 57 190 Kč od 28. 8. 2013 do 18. 6. 2014, 57 239 Kč od 26. 9. 2013 do 18. 6. 2014, 56 689 Kč od 26. 10. 2013 do 18. 6. 2014, 57 190 Kč od 26. 12. 2013 do 18. 6. 2014, 57 119 Kč od 26. 1. 2014 do 18. 6. 2014, 57 119 Kč od 26. 3. 2014 do 18. 6. 2014, 57 119 Kč od 26. 4. 2014 do 18. 6. 2014 a 57 119 Kč od 26. 5. 2014 do 18. 6. 2014, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok I), žalobu ohledně částky 200 000 Kč zamítl (výrok II), žalovaného zavázal zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 237 275,50 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok III), dále uložil povinnost žalobci zaplatit na náhradě nákladů řízení státu na účet Okresního soudu v Ostravě 172,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok IV) a konečně uložil povinnost žalovanému zaplatit na náhradě nákladů řízení státu na účet Okresního soudu v Ostravě 1 220,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok V).

4. Soud prvního stupně vyšel na základě provedeného dokazování z následujícího podstatného závěru o skutkovém stavu. Žalobce se s dlužnicí dohodl dne 1. 9. 2009 tak, že pro ni bude pracovat jako výkonný ředitel s místem výkonu práce v [adresa] a celé České republice, s pravidelným pracovištěm v sídle dlužnice či jiným místem určeným jako detašované pracoviště, za což bude dlužnice vyplácet žalobci každý měsíc 80 000 Kč a jednou za rok minimálně 200 000 Kč. Za období 1. 1. 2013 až 30. 11. 2014 však dlužnice žalobci zaplatila pouze dne 28. 8. 2013 částku 57 492 Kč, dne 27. 11. 2013 částky 57 575 Kč a 57 190 Kč, dne 7. 10. 2013 částku 25 000 Kč, dne 15. 11. 2013 částku 20 000 Kč a dne 16. 12. 2013 částku 20 284 Kč. Úřad práce přitom na základě rozhodnutí ze dne 17. 6. 2014 vyplatil žalobci za měsíce červenec až září 2013 částku ve výši 37 652 Kč za každý měsíc. Dlužnice tak na měsíčním plnění žalobci nezaplatila dohromady 1 030 538 Kč. Dále dlužnice žalobci nezaplatila dohodnutou odměnu za roky 2011 a 2012, celkem ve výši 400 000 Kč. Dne 19. 6. 2014 byl prohlášen úpadek dlužnice a insolvenčním správcem byl určen žalovaný, který vzájemný vztah mezi dlužnicí a žalobcem vzniknuvší na základě písemného ujednání ze dne 1. 9. 2009 ukončil písemným podáním ze dne 26. 9. 2014. Vše, co žalobce požaduje žalobou, již uplatnil v rámci insolvenčního řízení dlužnice v přihlášce ze dne 14. 3. 2014 (doplněné 22. 9. 2014), přičemž žalobu u podepsaného soudu podal dne 25. 11. 2020.

5. Na úvod právního posouzení věci soud prvního stupně zdůraznil, že nesdílí názor žalovaného ohledně nedostatku pasivní věcné legitimace, neboť žalovaný byl v žalobě zcela dostačujícím a řádným způsobem označen, přičemž i ze samotného textu žaloby vyplývá, že žalobce se svých nároků domáhá vůči žalovanému jakožto insolvenčnímu správci dlužnice. Dále soud prvního stupně konstatoval, že mezi žalobcem a dlužnicí došlo dne 1. 9. 2009 k uzavření pracovní smlouvy a založení pracovního poměru, přičemž takový vztah byl ukončen výpovědí, kterou dal žalobci žalovaný jakožto insolvenční správce dlužnice, a to v době po úpadku dlužnice, konkrétně dne 26. 9. 2014. Ačkoliv žalovaný v řízení tvrdil, že sama dlužnice dala žalobci výpověď již dříve, v řízení se toto nepodařilo přes poučení žalovaného podle § 118a odst. 3 o. s. ř. prokázat (žádný ze svědků to nepotvrdil a taková skutečnost ani nevyplývá z listinných důkazů. Při posuzování důvodnosti námitky promlčení se okresní soud předně zabýval otázkou, zda tím, že žalobce své pracovněprávní pohledávky, které vymezil v žalobě, zároveň uplatnil přihláškou v insolvenčním řízení dlužnice, došlo k stavení promlčecí lhůty (resp. v souladu s terminologií v rámci právní úpravy do 31. 12. 2013 doby) či zda se tak stalo až podáním samotné žaloby u podepsaného soudu. Dospěl přitom ke zcela shodným závěrům, které vyjádřil Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. [Anonymizováno], a to, že i když zaměstnanci dlužníka neuplatní své pracovněprávní pohledávky obvyklým postupem podle § 203 odst. 1 IZ u osoby s dispozičním oprávněním (což byl i případ žalobce v projednávané věci), staví se ohledně těchto pohledávek promlčecí lhůta podáním jejich přihlášek u insolvenčního soudu podle ust. § 173 odst. 4 IZ i podle ust. § 648 o. z. (resp. v době do 31. 12. 2013 podle ust. § 112 ObčZ), a to po dobu trvání účasti zaměstnanců dlužníka v insolvenčním řízení. Námitkám, které vůči takovým závěrům vyslovil žalovaný, nelze podle názoru prvostupňového soudu přisuzovat relevanci, neboť v tam projednávaném případě bylo hovořeno krom pracovněprávních pohledávek i o pohledávkách Úřadu práce ČR - Krajské pobočky [adresa], kdy tyto byly uplatněny u správce jako osoby s disposičním oprávněním (a nikoliv též přihláškou), přičemž zde je situace zcela jiná, neboť takové uplatnění práva na rozdíl od přihlášky pohledávky (§ 109 odst. 3 a § 173 odst. 4 IZ) nemá na běh promlčecí lhůty vliv, tj. promlčecí lhůtu nestaví a tím, že správce uznal vůči tomuto věřiteli jen část jeho uplatněných pohledávek, dal tím Úřadu práce zřetelně najevo, že zbývající část neuhradí (chtěl-li proto Úřad práce zabránit jejich promlčení, měl se v obecné tříleté promlčecí lhůtě domáhat jejich zaplacení žalobou podanou proti správci podle § 203 odst. 4 IZ u obecného soudu). Výše uvedený závěr obstojí i z hlediska jisté elementární spravedlnosti, kdy žalobce své pohledávky u orgánu veřejné moci vskutku uplatnil (byť ne přesně takovým způsobem, jak zákon vyžaduje) a v řízení se snažil řádně pokračovat – promlčecí lhůta tak stavěna byla. S ohledem na výše uvedený závěr měl okresní soud za to, že téměř všechny pohledávky žalobce, jež byly původně uplatněny přihláškou pohledávek v rámci insolvenčního řízení dlužnice dne 14. 3. 2014, promlčené nejsou, a to s přihlédnutím k tomu, že neuplynula tříletá promlčecí doba dle ust. § 101 ObčZ (v případě pohledávek splatných před 31. 12. 2013), resp. lhůta dle ust. § 629 o. z. (pohledávky splatné po 1. 1. 2014). Za promlčenou považoval pouze pohledávku žalobce na odměnu za rok 2010 ve výši 200 000 Kč, neboť tato byla splatná nejpozději 1. 1. 2011 a k jejímu promlčení tak došlo uplynutím dne 1. 1. 2014. Proto byla žaloba v rozsahu částky 200 000 Kč představující odměnu žalobce za rok 2010 zamítnuta.

6. Následně soud prvního stupně posuzoval mzdové nároky žalobce jako takové, přičemž nejprve považoval za nutné vypořádat se s námitkou žalovaného, že žalobce přinejmenším po určitou dobu pro dlužnici práci, za kterou si nárokuje mzdu a odměnu, nevykonal. Vyšel ze závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, uveřejněného pod číslem 46/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterých platí, že brání-li se oproti požadavku zaměstnance na zaplacení mzdy žalovaný zaměstnavatel námitkou, že zaměstnanec (žalobce), se kterým sjednal pracovní poměr, pro něj práci nevykonal, nemá ohledně tohoto tvrzení důkazní povinnost, ale nese tvrzení, že podle jím vedené evidence odpracované doby zaměstnanec v době, kdy měl podle svého tvrzení vykonat práci, nepracoval, a má povinnost označit k tomuto tvrzení důkazy. Žalovaný po příslušném poučení uvedl, že žalobce do sídla dlužnice dlouhodobě nedocházel, proto nebyla vedena evidence jeho pracovní doby a že minimálně od 19. 6. 2014 žalobce u dlužnice nepracoval, pročež nebylo nutné evidovat jeho pracovní dobu (žádná žalobcem odpracovaná doba nebyla, a tedy nebylo co evidovat). Z takového tvrzení žalovaného jednoznačně vyplývá, že dlužnice nevedla evidenci pracovní doby žalobce, ačkoliv jí to ukládá ust. § 96 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, tudíž žalovaný nesplnil (a v podstatě ani splnit nemohl) důkazní povinnost týkající se tvrzení, že po přinejmenším určitou část doby, za kterou žalobce nárokuje mzdu, resp. odměnu, žádnou práci nevykonal. Pokud jde o námitku žalovaného, že jmenováním žalobce do funkce člena představenstva dlužnice zanikl pracovní poměr u dlužnice, a to ke dni 2. 11. 2010, ani této nelze přisuzovat relevanci. Uvedenou okolností se totiž podrobně zabýval Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 24. 9. 2019, č. j. [incidenční spisová značka], přičemž dospěl k jednoznačnému závěru, že žalobcova činnost podstatně přesahovala povinnosti člena představenstva. V rámci podaného odvolání pak takový rozsudek přezkoumal Vrchní soud v Praze a rozhodl rozsudkem ze dne 1. 6. 2020, č. j. [Anonymizováno], tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Tuto otázku musel okresní soud řešit jako otázku předběžnou, přičemž touto se zároveň zabývaly oba výše uvedené soudy. Ačkoliv posouzení předběžné otázky nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté a není tedy závazné při rozhodování v následném řízení, v němž je posuzována stejná předběžná otázka, následně rozhodující soud se musí vypořádat s tím, proč z dříve přijatých závěrů o stejné předběžné otázce nevycházel. Soud prvního stupně ovšem neshledal jakýkoliv důvod, aby se odchýlil od předmětných právních závěrů, které ve svých rozhodnutích vymezily oba zmiňované soudy. Vzhledem k všemu výše uvedenému okresní soud konstatoval, že žalobci vzniklo právo na zaplacení mzdy ve výši částek, jak byly vymezeny ve výroku I napadeného rozsudku, a to za jednotlivé měsíce v letech 2013 a 2014, kdy žalobce zohlednil to, co mu bylo vyplaceno dlužnicí, resp. Úřadem práce, a takové plnění nepožadoval, případně je započetl v souladu s ust. § 1932 a ust. § 1933 o. z. Žalobce měl nárok i na odměnu dle mzdového výměru v nepromlčené části, protože v čl. III. mzdového výměru bylo zjevně dohodnuto to, že žalobci bude každoročně vyplácena odměna v minimální výši 200 000 Kč, přičemž na uvážení zaměstnavatele (dlužnice) bude, zda v závislosti na plnění pracovních úkolů zaměstnancem je možné poskytnout odměnu i v částce vyšší. Jestliže proto dlužnice (či samotný žalovaný) nevyplatila žalobci odměnu v minimální výši za roky 2011 a 2012 (opak nebyl žalovaným tvrzen ani prokázán), představuje takové opomenutí porušení vzájemného ujednání v mzdovém výměru, proto okresní soud i v této části žalobě vyhověl.

7. Konečně se soud prvního stupně vypořádal i s tím, že žalovaný v řízení uplatnil námitku započtení v podobě částky 500 000 Kč, kterou žalobce dlužnici (dle tvrzení žalovaného) nevrátil po skončení pracovního poměru, jak měl učinit v souladu s čl. V. odst. 3. mzdového výměru. Vzhledem ke skutečnosti, že ke skončení pracovního poměru mezi žalobcem a dlužnicí došlo dne 26. 9. 2014, byla možnost soudu se takovou námitkou započtení zabývat zapovězena, a to s ohledem na znění ust. § 140 odst. 2 věta první IZ. Nárok dlužnice na případné vrácení částky 500 000 Kč totiž mohl vzniknout nejdříve při skončení pracovního poměru, tedy po uplynutí dvouměsíční výpovědní doby, k čemuž došlo dne 1. 12. 2014. O způsobu řešení úpadku dlužnice, tedy o prohlášení konkursu, přitom bylo rozhodnuto již usnesením ze dne 23. 9. 2014, č. j. [incidenční spisová značka]. Zákonné podmínky započtení tak byly splněny až po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku a vzájemné započtení pohledávek dlužnice a žalobce proto nebylo přípustné. Okresní soud se tak námitkou započtení vznesenou žalovaným vůbec nezabýval.

8. Proti rozsudku okresního soudu, a to s výjimkou zamítavého výroku II, podal odvolání žalovaný, který nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně ohledně námitky nedostatku pasivní legitimace. Dle žalovaného musí být i z označení žalovaného v žalobě, jakož i ve výroku rozhodnutí patrno, že na straně žalované vystupuje insolvenční správce konkrétního dlužníka, pokud je toto úmyslem žalobce. Pokud žalobce směřuje žalobu na žalovaného, jakožto fyzickou osobu, míjí se skutková tvrzení s označením žalovaného a je patrné, že označení žalovaného je nesprávné. Za takové situace je namístě žalobu z tohoto důvodu zamítnout. Dále žalovaný vytýkal prvostupňovému soudu nesprávné posouzení námitky promlčení. Dle názoru žalovaného není sporu o tom, že pohledávka uplatněná žalobcem je pohledávkou postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle ustanovení § 169 odst. 1 písm. a) IZ („pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců, pokud zákon ohledně některých z nich nestanoví jinak“). Podle komentářové judikatury i aktuálních rozhodnutí několika soudů platí, že obecně s uplatněním pohledávky za majetkovou podstatou (resp. pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou) není spojen účinek stavení či přerušení promlčecí lhůty. Podle názoru žalovaného je třeba se zabývat tím, zda je odlišná situace v případě, pokud věřitel zapodstatové pohledávky uplatní svou pohledávku v insolvenčním řízení nesprávně přihláškou, ačkoli správně měla být v souladu s ustanovením § 203 odst. 1 IZ uplatněna u osoby s dispozičním oprávněním. K tomuto závěru totiž dospěl soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Takový závěr je však zcela nesmyslný, nelogický, neodůvodnitelný a jdoucí proti smyslu insolvenčního zákona. Věřitel nemůže být v právním státě odměňován za to, že postupuje v rozporu se zákonem (dojde ke stavění promlčecí lhůty proto, že věřitel uplatní nesprávně zapodstatovou pohledávku přihláškou), resp. věřitel nemůže být postihován za to, že postupuje v souladu se zákonem (nedojde ke stavění promlčecí lhůty proto, že věřitel uplatní správně zapodstatovou pohledávku u osoby s dispozičním oprávněním). Soud prvního stupně k odůvodnění tohoto závěru v zásadě neuvedl žádné argumenty, pouze odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. [Anonymizováno] v tomto rozhodnutí nijak odůvodněn. Žalovaný hodnotil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze jako zjevný exces, tam citovaný právní závěr nebyl převzat v žádném jiném rozhodnutí, které je žalovanému známo. Navíc je v nyní posuzované věci situace skutkově zcela odlišná, než byla v řízení posuzovaném Vrchním soudem v Praze. V rámci citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze tento soud poukázal na skutečnost, že insolvenční správce po celou dobu nevznesl žádnou námitku proti uplatněným pohledávkám a sporoval je až v konečné zprávě. V nyní posuzované věci však byl od počátku nárok žalobce sporován, a to jak žalovaným jako insolvenčním správcem, tak také věřitelem. Žalobce tedy mohl (a měl, pokud chtěl zabránit promlčení) uplatnit svůj nárok mnohem dříve. Dále zdůraznil, že procesní úkon se posuzuje podle svého obsahu, nikoli podle toho, jak je označen (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). I pokud je tedy pohledávka za majetkovou podstatou uplatněna přihláškou, je nutno dle obsahu tohoto úkonu dovodit, že se jedná o uplatnění zapodstatové pohledávky dle ustanovení § 203 IZ. Přihláškou tedy není možné zapodstatovou pohledávku uplatnit, neboť ta je vždy uplatněna vůči osobě s dispozičním oprávněním dle § 203 IZ. Žalovaný měl za to, že napadené rozhodnutí je v otázce promlčení nepřezkoumatelné, a to pro nedostatek odůvodnění a pro nesrozumitelnost. Jelikož se jedná o právní otázku zcela klíčovou pro celý spor, bylo povinností soudu se této otázce věnovat tak, jak to odpovídá její významnosti. V tomto ohledu však soud prvního stupně selhal, neboť svůj názor neodůvodnil, resp. odůvodnil ho jen odkazem na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, které rovněž neobsahuje v zásadě žádné odůvodnění, jež by vysvětlovalo, proč Vrchní soud tento právní názor přijal. Žalovaný argumentaci prvostupňového soudu nerozumí, považuje ji za zcela nesrozumitelnou a míjející se s argumentací žalovaného. Absencí řádného odůvodnění soud prvního stupně zasáhl do práva žalovaného na spravedlivý proces. Konečně žalovaný namítal, že soud prvního stupně v rozporu s ust. § 203 odst. 5 IZ stanovil pariční lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaný navrhoval, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně jej změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl.

9. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku v napadené části jako věcně správného, přičemž zdůraznil, že závěry soudu prvního stupně jsou spravedlivé, neboť by bylo nehospodárné a zbytečné žalobce nutit, aby zahajoval řízení podáním žaloby ve smyslu § 203 odst. 4 IZ za situace, kdy probíhal incidenční spor na určení pořadí pohledávky, a tudíž by dříve ve sporu o zaplacení pohledávky nemohlo být rozhodnuto.

10. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř po zjištění, že odvolání žalovaného proti rozsudku okresního soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (tj. s výjimkou výroku II, který nabyl samostatně právní moci), jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že důvodné je odvolání žalovaného toliko v části týkající se lhůty k plnění.

11. Odvolací soud předně neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že prvostupňový soud v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. jasně vyložil, které skutečnosti měl prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Podle ustálené judikatury je rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů jen tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat odvolací důvody, a ani odvolací soud proto nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Přezkoumatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně je předpokladem především pro to, aby se účastník mohl domáhat svých práv u odvolacího soudu. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). V daném případě se o takovou situaci podle názoru odvolacího soudu nejedná, o čemž svědčí i obsah samotného odvolání žalovaného. Konkrétně k odůvodnění otázky promlčení se odvolací soud vrátí ještě níže.

12. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Skutková zjištění popsaná v bodech 4 až 18 a shrnutá v bodě 21 napadeného rozsudku proto odvolací soud jako správná a úplná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.

13. Odvolací soud souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že z textu samotné žaloby je zcela zřejmé, že žalobce se svých nároků domáhá vůči žalovanému jakožto insolvenčnímu správci dlužníka, tj. jako představiteli majetkové podstaty dlužníka či osobě s dispozičním oprávněním. Jinak řečeno, v daném řízení žalovaný jednal jako insolvenční správce svým jménem na účet dlužníka, což musí být z označení žalovaného v záhlaví rozhodnutí zřejmé včetně uvedení konkrétního dlužníka (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016 nebo ze dne 23. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3281/2010). Žalobce sice v záhlaví žaloby neuvedl, že žalovaného žaluje jako insolvenčního správce dlužníka [Jméno žalovaného B]., ovšem žalobu je třeba posuzovat jako celek, přičemž zmiňovaná okolnost je zcela nepochybná z vylíčení rozhodných skutečností v textu žaloby. Námitka nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného je proto nedůvodná. Náprava obdobného pochybení v označení žalovaného v záhlaví napadeného rozsudku byla zjednána opravným usnesením ze dne 25. 9. 2024.

14. Stěžejní spornou otázkou byla otázka promlčení. Odvolací soud má ve shodě se soudem prvního stupně za to, že tím, že žalobce své pracovněprávní pohledávky, které vymezil v žalobě, zároveň uplatnil přihláškou v insolvenčním řízení dlužnice, došlo ode dne 14. 3. 2014 k stavení promlčecí lhůty (resp. v souladu s terminologií v rámci právní úpravy do 31. 12. 2013 „promlčecí doby“). Souhlasí (stejně jako soud prvního stupně) se závěry, které vyjádřil Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. [Anonymizováno], a to, že i když zaměstnanci dlužníka neuplatní své pracovněprávní pohledávky obvyklým postupem podle § 203 odst. 1 IZ u osoby s dispozičním oprávněním (což byl i případ žalobce v projednávané věci), staví se ohledně těchto pohledávek promlčecí lhůta podáním jejich přihlášek u insolvenčního soudu podle ust. § 173 odst. 4 IZ i podle ust. § 648 o. z. (resp. v době do 31. 12. 2013 podle ust. § 112 ObčZ), a to po dobu trvání účasti zaměstnanců dlužníka v insolvenčním řízení. Žalovanému lze přisvědčit, že pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců, pokud zákon ohledně některých z nich nestanoví jinak, jsou podle ustanovení § 169 odst. 1 písm. a) IZ pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Stejně tak podle ustálené judikatury platí, že obecně s uplatněním pohledávky za majetkovou podstatou (resp. pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou) u osoby s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě není spojen účinek stavení promlčecí lhůty, jak je tomu u „běžných“ pohledávek podáním přihlášky u insolvenčního soudu podle § 173 odst. 4 IZ. V daném případě je však třeba přihlédnout k tomu, že v insolvenčním řízení existoval spor o povahu žalobcem přihlášených pohledávek, spočívající v tom, zda tyto pohledávky mají vskutku povahu pracovněprávních pohledávek nebo zda se jedná o pohledávky, které se uplatňují přihláškou. Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2015, č. j. [insolvenční spisová značka], [incidenční spisová značka] vyplývá, že pohledávky žalobce byly původně zařazeny do seznamu přihlášených pohledávek ze dne 17. 9. 2014 určeného pro přezkumné jednání. V dalším opraveném seznamu přihlášených pohledávek ze dne 23. 9. 2014 však již tyto pohledávky zařazeny nebyly a na přezkumném jednání konaném dne 23. 9. 2014 nebyly přezkoumávány z důvodu, že jde o pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Vrchní soud v Praze konstatoval (viz poslední odstavec odůvodnění), že „[v] dalším řízení – s ohledem na přeřazení přihlášené pohledávky mezi pohledávky postavené na roveň pohledávkám za podstatou a s ohledem na závažnost odvolací argumentace (insolvenčního věřitele, společnosti [právnická osoba] - poznámka odvolacího soudu) – považuje odvolací soud za možný přiměřený postup podle § 203a IZ, čímž se odstraní pochybnosti o povaze této pohledávky, a podle výsledku takového postupu teprve pak zaujal stanovisko k popěrnému úkonu (tj. vyjde-li najevo, že jde o přihlášku pohledávky, pak zůstávají zachovány účinky jejího popření a taková pohledávka se dodatečně přezkoumá na zvláštním přezkumném jednání; vyjde-li najevo, že jde o pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za podstatou, pak soud vyrozumí odvolatele o tom, jak naložil s jeho bezúčinným popřením)“. V návaznosti na toto rozhodnutí Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 5. 2015, č. j. [insolvenční spisová značka] uložil žalobci, aby ve lhůtě do 30 dnů od doručení tohoto usnesení podal proti insolvenčnímu správci žalobu na určení pořadí své pohledávky, což žalobce učinil. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2019, č. j. [incidenční spisová značka] ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2020, č. j. [incidenční spisová značka], [incidenční spisová značka] bylo určeno, že pohledávky, které následně žalobce uplatnil v nyní projednávané věci, se pokládají pro insolvenční řízení vedené proti dlužníkovi za pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu § 169 odst. 1 písm. a) IZ (viz blíže body 13 a 14 odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu). Nato žalobce podáním ze dne 7. 10. 2020 vyzval žalovaného insolvenčního správce k uspokojení uplatněných pohledávek z majetkové podstaty dlužníka podle § 203 odst. 1 a 3 IZ. Jelikož se tak nestalo, žalobce podal ve smyslu § 203 odst. 4 IZ žalobu na plnění (o zaplacení uplatněných pohledávek) proti žalovanému u prvostupňového soudu dne 25. 11. 2020.

15. Z výše uvedeného se nepochybně podává, že žalobce se řídil doporučením insolvenčního soudu jako orgánu veřejné moci, proto lze jeho postup označit tak, že řádně pokračoval v řízení ve smyslu § 648 o. z. (resp. v době do 31. 12. 2013 podle ust. § 112 ObčZ), resp. v přiměřené době poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o pořadí sporných pohledávek, zahájil spor o zaplacení týchž pohledávek u obecného soudu. Odvolací soud si je vědom problematičnosti této otázky, která dosud s výjimkou shora citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. [incidenční spisová značka] nebyla explicitně řešena v rozhodovací praxi soudů vyšších stupňů, resp. to alespoň odvolacímu soudu není známo. Argumentaci žalovaného odvolací soud zčásti rozumí, nicméně za podstatné považuje to, že omyl v procesním způsobu uplatnění (přihláška versus vyrozumění o uplatnění pohledávky u osoby s dispozičním oprávněním k majetkové podstatě) příslušného práva (pohledávky) nemůže být věřiteli na újmu. Zde lze kupříkladu poukázat na ustanovení § 104b o. s. ř., z něhož vyplývá, že domáhá-li se navrhovatel omylem u občanskoprávního soudu ochrany veřejných subjektivních práv, ve kterých je dána pravomoc a příslušnost soudů jednajících a rozhodujících ve správním soudnictví, občanskoprávní soud řízení zastaví a poučí navrhovatele o možnosti podat žalobu ve správním soudnictví, resp. v některých případech rozhodne o postoupení věci správnímu soudu, s tím, že v obou případech zůstávají zachovány právní účinky spojené s podáním návrhu na zahájení řízení. Odvolací soud tedy nesdílí názor žalovaného, že závěry vyslovené v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. [incidenční spisová značka] jsou nesmyslné, nelogické, neodůvodnitelné a jdoucí proti smyslu insolvenčního zákona. Nejde o to, že by měl být věřitel odměňován za to, že postupuje v rozporu se zákonem, resp. postihován za to, že postupuje v souladu se zákonem, jak se snaží poněkud demagogicky tvrdit žalovaný, nýbrž zabránit tomu, aby v důsledku omylu při procesním způsobu uplatnění pohledávky neutrpěl újmu. Žalobci nelze rozumně vytýkat, že žalobu o zaplacení pohledávek u obecného soudu podal až poté, co se v insolvenčním řízení odstranily pochybnosti o povaze pohledávek, kdy insolvenční soud utvrzoval žalobce v tom, že kdyby vyšlo najevo, že došlo k ukončení pracovního poměru v důsledku jmenování žalobce do funkce člena představenstva dlužníka, nejednalo by se o pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, v takovém případě by platilo, že žalobce pohledávky řádně přihlásil a tyto pohledávky by se dodatečně přezkoumaly na zvláštním přezkumném jednání. Insolvenční soud uložil žalobci podat žalobu ve smyslu § 203a IZ „s ohledem na pochybnosti o povaze (charakteru) předmětných pohledávek“. Samozřejmě by bylo možné namítat, že žalobce měl a mohl z opatrnosti uplatnit pohledávky pořadem práva, neboť si musel být vědom, že žalovaný s uplatněnými nároky nesouhlasí (spory jak o pořadí pohledávky u insolvenčního soudu, tak též o zaplacení téže pohledávky u obecného soudu mohou být vedeny souběžně), nicméně by bylo, jak přiléhavým způsobem argumentoval žalobce, v rozporu se zásadou hospodárnosti a procesní ekonomie žalobce nutit, aby zahajoval řízení podáním žaloby ve smyslu § 203 odst. 4 IZ za situace, kdy probíhal incidenční spor na určení pořadí pohledávky, a tudíž by dříve ve sporu o zaplacení pohledávky nemohlo být rozhodnuto, protože podle ustálené judikatury je (obligatorní) důvod přerušit řízení o zaplacení pohledávky podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. do skončení incidenčního sporu o pořadí této pohledávky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 3572/2019 nebo rozsudek ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 29 Cdo 2886/2024). Lze shrnout, že až do nabytí právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2020, č. j. [incidenční spisová značka], [incidenční spisová značka] nebylo postaveno najisto, zda předmětné pohledávky nejsou „běžnými“ pohledávkami, které lze ve smyslu § 109 odst. 1 písm. a) IZ uplatnit pouze přihláškou, resp. žalobce byl do té doby v dobré víře, že je „nadále vedeno řízení o přihlášce jeho pohledávek“ a že jsou tedy zachovány účinky podání přihlášky podle § 173 odst. 4 IZ. S přihlédnutím ke všem okolnostem odvolací soud souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že výše uvedený závěr obstojí i z hlediska jisté elementární spravedlnosti, kdy žalobce své pohledávky u orgánu veřejné moci vskutku uplatnil (byť ne přesně takovým způsobem, jak zákon vyžaduje) a v řízení se snažil řádně pokračovat – promlčecí lhůta tak stavěna byla. Odvolací soud nesouhlasí s námitkou žalovaného, že napadené rozhodnutí je v otázce promlčení nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění a pro nesrozumitelnost. Odůvodnění soudu prvního stupně, proč by v daném případě mělo dojít ke stavení promlčecí lhůty podáním přihlášky u pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, je sice poměrně stručné, nicméně základ úvahy je zřejmý. Žalovanému nebylo na újmu při uplatnění práv odvolatele a nedošlo tak k zásahu do práva žalovaného na spravedlivý proces.

16. Odvolací soud posoudil jako důvodnou odvolací námitku týkající se lhůty k plnění, neboť uložení povinnosti žalovanému jakožto insolvenčnímu správci uhradit přisouzené pohledávky a náhradu nákladů řízení ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku odporuje ustanovení § 203 odst. 5 IZ, podle kterého po právní moci rozhodnutí o žalobě podle odstavce 4 určí lhůtu k uspokojení přisouzené pohledávky a jejího příslušenství svým rozhodnutím insolvenční soud; současně rozhodne, která část majetkové podstaty může být použita k uspokojení. Učiní tak jen na návrh oprávněné osoby nebo osoby s dispozičními oprávněními. Zmiňované ustanovení vylučuje aplikaci § 160 odst. 1 o. s. ř. o pariční lhůtě.

17. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu neshledal důvody pro změnu výše přisouzené náhrady nákladů řízení mezi účastníky ani náhrady nákladů řízení státu. Žalovaný ostatně v tomto směru žádné konkrétní odvolací námitky neuplatnil.

18. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a V ohledně lhůty k plnění změnil tak, že lhůtu k plnění určí po právní moci tohoto rozsudku insolvenční soud dlužníka. Ve zbývajících částech výroků I, III a V shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a jako takový jej v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

19. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce měl v odvolacím řízení ve věci samé plný úspěch, proto má právo i na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odvolacím řízení mu vznikly náklady ve výši 21 156 Kč, které spočívají v odměně za 1 úkon právní služby (účast u odvolacího jednání dne 5. 2. 2025) ve výši 14 060 Kč z tarifní hodnoty 1 430 538 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), režijním paušálu ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhradě za promeškaný čas ve výši 2 100 Kč [14 půlhodin po 150 Kč podle 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu] a cestovném ve výši 874 Kč (za cestu vlakem z [adresa] a zpět dle předložených jízdenek), tj. celkem 17 484 Kč. Tuto částku je třeba podle § 137 odst. 3 písm. b) o. s. ř. zvýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 3 672 Kč, protože zástupkyně žalobce je společníkem právnické osoby ([právnická osoba]) zřízené za účelem výkonu advokacie, která je plátcem daně z přidané hodnoty.

Poučení