85 C 344/2020 - 185

Rubrum

Okresní soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Viktora Doležílka a přísedících [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] a [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]-[Anonymizováno] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení 1 630 538 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 1 430 538 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení 26 569 Kč, kapitalizovaným úrokem z prodlení 20 590 Kč, dále s 7,05% úrokem z prodlení z částek - 57 284 Kč od [datum] do [datum], - 57 190 Kč od [datum] do [datum], - 57 190 Kč od [datum] do [datum], - 57 265 Kč od [datum] do [datum] a - 57 948 Kč od [datum] do [datum], a dále s 8,05% úrokem z prodlení z částek - 57 492 Kč od [datum] do [datum], - 57 190 Kč od [datum] do [datum], - 57 239 Kč od [datum] do [datum], - 56 689 Kč od [datum] do [datum], - 57 190 Kč od [datum] do [datum], - 57 119 Kč od [datum] do [datum], - 57 119 Kč od [datum] do [datum], - 57 119 Kč od [datum] do [datum] a - 57 119 Kč od [datum] do [datum], to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 200 000 Kč, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 237 275,50 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

IV. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení státu na účet Okresního soudu v [adresa],30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

V. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení státu na účet Okresního soudu v [adresa] 220,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 1 630 538 Kč s úrokovým příslušenstvím, jak je toto vymezeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnil především tím, že žalovaný je insolvenčním správcem dlužníka společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO], sídlem [adresa] (v textu rozsudku dále jen jako „dlužnice“), přičemž úpadek dlužnice byl zjištěn usnesením [Anonymizováno] [Anonymizováno] v [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] [spisová značka]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno]. Žalobce má vůči dlužnici pohledávku postavenou na roveň pohledávce za majetkovou podstatou, kterou uplatnil u žalovaného ve smyslu ust. § 203 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (v textu rozsudku dále jen jako „IZ“), avšak žalovaný pohledávku žalobce neuspokojil. Žalobce pracoval pro dlužnici na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] na pozici výkonný ředitel společnosti, přičemž v souladu s mzdovým výměrem mu náležela mzda ve výši 80 000 Kč měsíčně a roční odměna minimálně ve výši 200 000 Kč. Pracovní poměr byl ukončen výpovědí dané zaměstnavatelem dne [datum] a skončil uplynutím výpovědní doby k [datum]. Za roky [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] nebyla žalobci vyplacena odměna a za období [datum] až [datum] mu nebyla vyplacena v celém rozsahu ani mzda. Dlužnice vyplatila žalobci dne [datum] částku 57 492 Kč (tuto žalobce započetl na dlužnou mzdu za červen [Anonymizováno] a částečně červenec [Anonymizováno]), dále dne [datum] částku 57 545 Kč (tuto žalobce započetl na dlužnou mzdu za říjen [Anonymizováno]) a částku 57 190 Kč (tuto žalobce započetl za dlužnou mzdu za leden [Anonymizováno]), dále dne [datum] částku 25 000 Kč, dne [datum] částku 20 000 Kč a dne [datum] částku 20 284 Kč (poslední tři částky byly započteny na úroky z prodlení z pohledávky, která je nejdříve splatná). Úřad práce dále žalobci dne [datum] vyplatil na dlužnou mzdu za červenec až září [Anonymizováno] částku 37 652 Kč za každý měsíc, což bylo odečteno z dlužné mzdy stanovené výplatními listy žalobce za příslušné měsíce. Pohledávky žalobce uplatnil vůči dlužnici emailem, přičemž v rámci emailové komunikace je patrné, že svou pohledávku uplatnil jako pohledávku postavenou na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, jelikož se jednalo o pracovněprávní pohledávku. Žalobce následně uplatnil pohledávky i v rámci insolvenčního řízení, nejprve přihláškou ze dne [datum] ve znění doplnění ze dne [datum], a po popření věřitelem, kdy popření bylo odmítnuto a v rámci podaného odvolání [Anonymizováno] [Anonymizováno] v [Anonymizováno] doporučil postup dle ust. § 203a IZ, žalobce podal [datum] žalobu na určení, že pohledávky jsou pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, čemuž bylo [Anonymizováno] [Anonymizováno] v [Anonymizováno] v rámci rozsudku ze dne [datum] č. j. [incidenční spisová značka] vyhověno, což zároveň potvrdil [Anonymizováno] [Anonymizováno] v [Anonymizováno] rozhodnutím ze dne [datum] č. j. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]. Žalovaný do dnešního dne pohledávky žalobce neuspokojil.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí, kdy v prvé řadě namítal nedostatek pasivní legitimace na své straně, když žalobce svou žalobu směřoval vůči [Jméno žalovaného], avšak žalován měl být jako insolvenční správce dlužnice. Dále žalovaný vznesl námitku promlčení, neboť z žaloby je patrné, že žalobce nárokuje pohledávky za roky [Anonymizováno] až [Anonymizováno] a promlčení lhůta uplynula nejpozději v roce [Anonymizováno]. Již v rámci řízení u [Anonymizováno] [Anonymizováno] v [Anonymizováno] pod sp. zn. [incidenční spisová značka] žalovaný vznesl námitky proti žalobcem uplatněným pohledávkám a žalobce si tedy musel být vědom toho, že žalovaný s jím nárokovanými částkami nesouhlasí. Pokud chtěl žalobce zabránit promlčení jím tvrzeného nároku, měl se obrátit na podepsaný soud dříve. Pokud jde o rozhodnutí [Anonymizováno] [Anonymizováno] v [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [spisová značka]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno], jedná se dle názoru žalovaného o zjevný exces, kdy není zřejmé, na základě čeho [Anonymizováno] [Anonymizováno] v [Anonymizováno] k uvedeným závěrům dospěl, přičemž takové rozhodnutí obsahuje celou řadu nesprávností, kdy jednoznačně nelze souhlasit s tím, že podle vrchního soudu pokud věřitel postupuje správně podle zákona a uplatní svou zapodstatovou pohledávku písemně vůči osobě s dispozičním oprávněním, nestaví se promlčení lhůta jeho pohledávky, avšak naopak, pokud věřitel s pohledávkou za majetkovou podstatou postupuje v rozporu se zákonem a uplatní svou pohledávku přihláškou u insolvenčního soudu, má to za následek stavení promlčení doby. Dále žalovaný ve vztahu k nárokům žalobce namítal, že výpověď byla dána žalobci již dříve a pakliže by soud přesto dospěl k závěru, že pracovní poměr skončil až v rámci později podané výpovědi, je nutno zmínit, že žalobce nevykonával žádnou svou činnost jako zaměstnanec dlužnice, když zejména vykonával činnost pro jiné subjekty než dlužnice a současně nejméně v období od prohlášení úpadku dlužnice, tedy od června [Anonymizováno], nevykonával žádnou činnost ve prospěch dlužnice, tudíž mu ani nemohl vzniknout nárok na mzdu. Žalovaný upozornil na skutečnost, že jmenováním žalobce do funkce člena představenstva dlužnice zanikl jeho pracovní poměr, přičemž za situace, kdy žalobce byl takto jmenován [datum], zanikl jeho pracovní poměr k tomuto dni a přinejmenším od této doby nemůže mít žalobce nárok na mzdu či odměnu. V neposlední řadě žalovaný uplatnil vůči nároku žalobce námitku započtení, když dle mzdového výměru ze dne [datum] byla žalobci ze strany dlužnice poskytnuta záloha ve výši 500 000 Kč, kterou však žalobce do dnešního dne dlužnici nevrátil. Žalovaný rovněž namítal skutečnost, že pokud žalobce nárokuje odměnu ve výši 200 000 Kč, jedná se o odměnu, jejíž přiznání záviselo na rozhodnutí zaměstnavatele a ten nikdy o přiznání odměny nerozhodl, což vyplývá i z vyjádření dlužníka u jednání dne [datum].

3. Soud po provedeném dokazování v průběhu řízení vzal z listinných důkazů za prokázané následující podstatné skutečnosti:

4. Z listiny označené jako Pracovní smlouva, že žalobce a dlužnice se dohodli tak, že žalobce bude pro dlužnici pracovat jako výkonný ředitel společnosti od [datum] na dobu neurčitou, přičemž místem výkonu práce byla určena [adresa]. Dále se v listině uvádí, že pravidelným pracovištěm zaměstnance je sídlo dlužnice, příp. jiné místo, kde bude zřízeno odpovídající detašované pracoviště určené pro výkon stanovené práce. Konečně je v listině mj. uvedeno, že „mzda je splatná měsíčně pozadu, a to nejpozději v následujícím kalendářním měsíci v běžném výplatním termínu, kterým je u zaměstnavatele 25. den příslušného kalendářního měsíce (...)“ (čl. I. odst. 6 listiny). Listina je opatřena podpisy žalobce a dlužnice a datem [datum].

5. Z listiny označené jako Dodatek č. [hodnota] k pracovní smlouvě, že žalobce a dlužnice se dohodli na doplnění listiny uvedené v předchozím odstavci tohoto rozsudku, a to tak, že „místem výkonu práce je [adresa] a celá Česká republika.“ Listina je opatřena podpisy žalobce a dlužnice a datem [datum]

6. Z listiny označené jako Mzdový výměr, že žalobce se s dlužnicí dohodl tak, že dlužnice bude žalobci za práci platit mzdu v podobě pevné složky a dalších v listině uvedených složek. Pevná mzda představovala částku 80 000 Kč. Dále se v čl. III. listiny uvádí: „Roční odměna ve smyslu ust. čl. I. odst. 2 tohoto mzdového výměru může být vyplacena až do výše 50 % pevné mzdy za kalendářní rok, minimálně však 200 000 Kč. Minimální výše odměny bude závazně vyplácena od [datum].“ Dále bylo v listině ve stejném článku v odst. druhém uvedeno následující: „Roční odměnu zaměstnanci přiznává a vyplácí zaměstnavatel v závislosti na plnění zaměstnavatelem stanovených pracovních úkolů zaměstnancem.“ Listina je opatřena podpisy žalobce a dlužnice a datem [datum].

7. Z výplatních listů žalobce, že v roce [Anonymizováno] byla žalobci přiznána za měsíc leden čistá mzda 57 284 Kč, za únor a březen vždy 57 190 Kč, za duben 57 265 Kč, za květen 57 948 Kč, za červen 57 190 Kč, za červenec 57 492 Kč, za srpen 57 239 Kč, za září 56 689 Kč, za říjen 57 575 Kč, za listopad 57 190 Kč a za prosinec 57 119 Kč. V roce [Anonymizováno] žalobce dále byla přiznána za leden, únor, červen a červenec vždy částka 57 190 Kč.

8. Z emailu ze dne [datum], že žalobce sděloval na emailovou adresu [e-mail], že si udělal rekapitulaci toho, co mu [Anonymizováno] zaplatil za rok [Anonymizováno], přičemž se uvádí, že mu na účet přišly platby dne 27. 11. ve výši 57 575 Kč, dne 7. 10. ve výši 25 000 Kč a dne 28. 8. ve výši 57 492 Kč, a dále sděluje, že výplatní lístky má pouze tři.

9. Z usnesení [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] [spisová značka]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno], že mj. byl zjištěn úpadek dlužnice a insolvenčním správcem byl dlužnici ustanoven žalovaný, přičemž takové usnesení nabylo právní moci dne [datum].

10. Z listiny označené jako Přihláška pohledávky, že žalobce si ve vztahu k dlužnici přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku, jejíž obsah se shoduje s žalobou podanou v této věci, a to dne [datum], přičemž taková přihláška byla [datum] doplněna o další skutečnosti.

11. Z listiny označené jako Výpověď z pracovního poměru daná zaměstnavatelem (podle § 52 písm. a) zákoníku práce), že listina obsahuje datum [datum] a podpis žalovaného jako insolvenčního správce, a rovněž sdělení, že v souladu s ust. § 52 písm. a) zákoníku práce žalovaný rozvazuje pracovní poměr žalobce s dlužníkem z důvodu zrušení zaměstnavatele.

12. Z usnesení [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] ze dne [datum] č. j. [Anonymizováno] [spisová značka] a [spisová značka]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno], že [Anonymizováno] soud v [Anonymizováno] jako soud odvolací zrušil usnesení [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] [spisová značka]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno], kterým soud 1. stupně odmítl popření pohledávky žalobce, neboť pohledávky přihlášené žalobcem do insolvenčního řízení se nepřezkoumávají na přezkumném jednání a jiní věřitelé je tak nemohou účinně ani popřít, přičemž jelikož nelze aplikovat postup podle § 200 odst. 3 IZ na bezúčinné popření pohledávky postavené na roveň pohledávkám za podstatou, soud 1. stupně pochybil, když podle citovaného ustanovení takové popření odmítl. Odvolací soud uvedl, že považuje za možný přiměřený postup podle § 203a IZ, čímž se odstraní pochybnosti o povaze této pohledávky.

13. Z rozsudku [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno], č. j. [incidenční spisová značka], ze dne [datum], že soud mj. určil (výrok I.), že pohledávky žalobce, jež byly uplatněny i v projednávané věci, se pokládají za pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu § 169 odst. 1 písm. a) IZ. Soud zdůraznil, že nezkoumal, zda žalobce splnil podmínky pro vyplacení odměny ani výši odměny či mzdy, neboť se zabýval toliko pořadím pohledávek žalobce. Dále soud dospěl k jednoznačnému závěru, že žalobcova činnost podstatně přesahovala povinnosti člena představenstva, když představenstvo rozhoduje o řízení podnikatelské činnosti a o podnikatelských záměrech, ale žalobce tyto podnikatelské záměry, tedy jednotlivé projekty, fakticky v rámci své pracovní činnosti realizoval. Jestliže tedy byl žalobce v rozhodném období v pracovním poměru u dlužníka, jsou jím uplatněné nároky specifikované ve výroku I. rozsudku pracovně právními nároky dlužníkova zaměstnance a jako takové jsou tedy pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou.

14. Z rozsudku [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [incidenční spisová značka] a [spisová značka], že [Anonymizováno] soud jako soud odvolací potvrdil rozsudek [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno], č. j. [incidenční spisová značka], ze dne [datum], přičemž dospěl k závěru, že soud 1. stupně správně posuzoval pouze otázku pořadí pohledávky žalobce, a na základě výsledku dokazování správně zjistil, že žalobce jako výkonný ředitel vykonával činnosti projektového manažera, přičemž měl na starosti fungování veškerých projektů, které dlužník realizoval. Ve všech projektech přitom byl aktivní, realizoval a zajišťoval jejich chod, a to po stránce stavební, administrativní, finanční, logistické. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobcova činnost podstatně přesahovala povinnosti člena představenstva, když představenstvo rozhoduje o řízení podnikatelské činnosti a o podnikatelských záměrech, ale žalobce tyto podnikatelské záměry, tedy jednotlivé projekty, fakticky v rámci své pracovní činnosti realizoval a řídil. [právnická osoba] spor bylo rozhodné pouze to, zda žalobcovy činnosti pro dlužníka se beze zbytku kryly s činností člena představenstva akciové společnosti či nikoliv; jestliže tedy žalobce byl v rozhodném období v pracovním poměru u dlužníka, pak jím takto tvrzené pohledávky specifikované v jeho návrhu, jsou pracovněprávními podávkami dlužníkova zaměstnance, a jako takové jsou tedy pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou ve smyslu ust. § 169 odst. 1 písm. a) IZ. Soud 1. stupně správně nezkoumal, zda některá z dílčích pracovněprávních pohledávek je promlčená, kdy rovněž je právně bezvýznamné, zda a kdy žalobce poprvé, byť chybně, uplatnil sporné pohledávky u osoby s dispozičním oprávněním, je-li jisté, že žalobcova pohledávka uplatněná přihláškou byla posouzena dle svého obsahu jako uplatnění pracovněprávního nároku a postoupena správci, čímž se do dispoziční sféry žalobce správce dostala. Správce zároveň zaslal žalobci výpověď z pracovního poměru, což rovněž nasvědčuje žalobcem tvrzené pracovněprávní povaze jeho pohledávek, přičemž je též nepodstatné, zda se správce o existenci pohledávek dozvěděl od žalobce, nebo toliko z účetnictví dlužníka. Odvolací soud zároveň uzavřel, že soud 1. stupně nepochybil, když pro případ, že v posléze zahájeném sporu u obecného soudu postupem podle § 203 odst. 4 IZ bude definitivně postavena najisto pravost výše žalobcem tvrzených pohledávek (vč. jejich právního důvodu, že jde o mzdu za výkon funkce výkonného ředitele), určil jejich přednostní pořadí podle § 169 odst. 1 písm. a) IZ. Z toho logicky vyplývá též to, že vyjde-li u obecného soudu najevo, že právním důvodem žalobcových pohledávek je (jen) odměna za výkon funkce člena představenstva, pak je zřejmé, že takové (jiné) pohledávky nebudou mít žádné přednostní pořadí.

15. Z listiny označené jako Výzva k uspokojení přednostních pohledávek včetně podacího lístku, že žalobce vyzval žalovaného, jakožto osobu s dispozičními oprávněními, v souladu s § 203 odst. 3 IZ k uspokojení uplatněných pohledávek, specifikovaných v rozsudku [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] ze dne [datum] č. j. [incidenční spisová značka], a to nejpozději do 7 dnů od obdržení výzvy. Listina je opatřena podpisem zástupkyně žalobce a datem [datum].

16. Z výslechu svědků vzal soud dále za prokázané následující podstatné skutečnosti:

17. Z výslechu [jméno FO], že byla předsedkyní představenstva dlužnice, a to v letech [Anonymizováno] až [Anonymizováno]. Žalobce jí byl představen jako ředitel dlužnice, přičemž šlo o rodinného známého pana [jméno FO]. Pracovní smlouva žalobce zahrnuje podpis svědkyně, přičemž svědkyně se vzdala funkce v představenstvu dlužnice v letech [Anonymizováno] nebo [Anonymizováno]. Funkce svědkyně byla v podstatě toliko formální a během svého působení nestihla za krátkou dobu prakticky nic.

18. Z výslechu [jméno FO], že žalobce je jejím bývalým kolegou, kdy svědkyně pracovala u dlužnice jako asistentka ředitele, přičemž měla na starosti především administrativní práci. Ředitelem dlužníka byl [jméno FO], žalobce měl u dlužnice svou pracovní smlouvu. Pracovní poměr žalobce byl u dlužnice ukončen zhruba v podobné době, jako k tomu došlo u svědkyně, tedy v době úpadku dlužnice. Žalobce, protože je z [adresa], později k dlužnici dojížděl méně, např. 2x týdně. O tom, že by měl být pracovní poměr žalobce ukončen již před insolvencí, svědkyně nic nevěděla.

19. Z ostatních v řízení provedených, avšak v rozsudku neuvedených důkazů, soud nezjistil žádné další podstatné skutečnosti, které by měly význam pro závěr o skutkovém stavu a jeho právní hodnocení. Soud dále zamítl důkazní návrhy vztahující se k žalovaným uskutečněnému započtení částky 500 000 Kč, neboť pro takové započtení nebyly splněny předpoklady a soud se jím vůbec nezabýval (srov. odst. 49. tohoto rozsudku), a rovněž důkazy navržené žalobcem u jednání dne [datum], neboť tyto byly jednak nadbytečné (srov. odst. 42. - 44. tohoto rozsudku), a jednak uskutečněny v rozporu s ust. § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (v textu rozsudku dále jen jako „o. s. ř.“). Soud neprovedl ani důkaz v podobě výslechu svědka [jméno FO], jelikož tomuto se ani přes více pokusů (i při součinnosti dožádaného orgánu [Anonymizováno] republiky) nepodařilo doručit předvolání ani zjistit jeho aktuální bydliště.

20. Na základě takto provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu podstatnému závěru o skutkovém stavu:

21. Žalobce se s dlužnicí dohodl dne [datum] tak, že pro ni bude pracovat jako výkonný ředitel s místem výkonu práce v [adresa] a celé České republice, s pravidelným pracovištěm v sídle dlužnice či jiným místem určeným jako detašované pracoviště, za což bude dlužnice vyplácet žalobci každý měsíc 80 000 Kč a jednou za rok minimálně 200 000 Kč. Za období [datum] až [datum] však dlužnice žalobci zaplatila pouze dne [datum] částku 57 492 Kč, dne [datum] částky 57 575 Kč a 57 190 Kč, dne [datum] částku 25 000 Kč, dne [datum] částku 20 000 Kč a dne [datum] částku 20 284 Kč. Úřad práce přitom na základě rozhodnutí ze dne [datum] vyplatil žalobci za měsíce červenec až září [Anonymizováno][Anonymizováno]částku ve výši 37 652 Kč za každý měsíc. Dlužnice tak na měsíčním plnění žalobci nezaplatila dohromady 1 030 538 Kč. Dále dlužnice žalobci nezaplatila dohodnutou odměnu za roky [Anonymizováno] a [Anonymizováno], celkem ve výši 400 000 Kč. Dne [datum] byl prohlášen úpadek dlužnice a insolvenčním správcem byl určen žalovaný, který vzájemný vztah mezi dlužnicí a žalobcem vzniknuvší na základě písemného ujednání ze dne [datum] ukončil písemným podáním ze dne [datum]. Vše, co žalobce požaduje žalobou, již uplatnil v rámci insolvenčního řízení dlužnice v přihlášce ze dne [datum] (doplněné [datum]), přičemž žalobu u podepsaného soudu podal dne [datum].

22. Pro právní posouzení byla rozhodující především následující ustanovení právních předpisů:

23. Podle ust. § 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění ke dni uzavření pracovní smlouvy mezi žalobcem a dlužnicí, resp. ve znění novely provedené zákonem č. 365/2011 Sb. (v textu rozsudku dále jen jako „zákoník práce“), pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.

24. Podle ust. § 109 odst. 1 zákoníku práce, za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak.

25. Podle ust. § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (v textu rozsudku dále jen jako „o. z.“), podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

26. Podle ust. § 100 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do [datum] (v textu rozsudku dále jen jako „ObčZ“), právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

27. Podle ust. § 101 ObčZ, pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

28. Podle ust. § 112 ObčZ, uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje nebo je-li ohledně jeho práva zahájena mediace podle zákona o mediaci, promlčecí doba neběží od tohoto uplatnění po dobu řízení nebo od tohoto zahájení po dobu mediace. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.

29. Podle ust. § 609 o. z., nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Plnil-li však dlužník po uplynutí promlčecí lhůty, nemůže požadovat vrácení toho, co plnil.

30. Podle ust. § 619 o. z., jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (odst. 1). Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla (odst. 2).

31. Podle ust. § 629 odst. 1 o. z., promlčecí lhůta trvá tři roky.

32. Podle ust. § 648 o. z., uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží. To platí i o právu již vykonatelném, pokud byl pro ně navržen výkon rozhodnutí nebo navrženo nařízení exekuce.

33. Podle ust. § 140 odst. 2 věta první zákona IZ, započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak.

34. Podle ust. § 169 odst. 1 písm. a) IZ, pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou jsou pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců, pokud zákon ohledně některých z nich nestanoví jinak.

35. Podle ust. § 169 odst. 2 IZ, není-li dále stanoveno jinak, pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou se uspokojují v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku.

36. Podle ust. § 173 odst. 4 věta první IZ, přihláška pohledávky má pro běh lhůty k promlčení nebo zánik práva stejné účinky jako žaloba nebo jiné uplatnění práva u soudu, a to ode dne, kdy došla insolvenčnímu soudu.

37. Podle ust. § 203 odst. 1-4 IZ, není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. O uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis. (odst. 1) Neuplatní-li dlužníkův zaměstnanec pracovněprávní pohledávku uvedenou v § 169 odst. 1 písm. a) v jiné výši, pokládá se jeho pohledávka za uplatněnou ve výši vyplývající z účetnictví dlužníka nebo z evidence vedené podle zvláštního právního předpisu. (odst. 2) Osoba s dispozičními oprávněními uspokojí pohledávky podle odstavce 1 z majetkové podstaty. (odst. 3). Neuspokojí-li osoba s dispozičními oprávněními pohledávky podle odstavce 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními; nejde o incidenční spor. Náklady, které v tomto sporu vznikly insolvenčnímu správci, se hradí z majetkové podstaty, pokud nevznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila. (odst. 4).

38. Po shora zjištěném skutkovém stavu dospěl soud na základě citovaných právních předpisů k následujícímu právnímu posouzení věci:

39. Soud v prvé řadě uzavírá, že nesdílí názor žalovaného ohledně nedostatku pasivní věcné legitimace, neboť žalovaný byl v žalobě zcela dostačujícím a řádným způsobem označen, přičemž i ze samotného textu žaloby vyplývá, že žalobce se svých nároků domáhá vůči žalovanému jakožto insolvenčnímu správci dlužnice, tudíž namístě nebyla výzva k odstranění vad žaloby, natož pak zamítnutí žaloby pro nedostatek věcné legitimace na straně žalovaného.

40. Dále soud především konstatuje, že mezi žalobcem a dlužnicí došlo dne [datum] k uzavření pracovní smlouvy a založení pracovního poměru, přičemž takový vztah byl ukončen výpovědí, kterou dal žalobci žalovaný jakožto insolvenční správce dlužnice, a to v době po úpadku dlužnice, konkrétně dne [datum]. Ačkoliv žalovaný v řízení tvrdil, že sama dlužnice dala žalobci výpověď již dříve, v řízení se toto nepodařilo prokázat (žádný ze svědků to nepotvrdil a taková skutečnost ani nevyplývá z listinných důkazů – tvrzení samotné dlužnice zachycené v protokolu o jednání u insolvenčního soudu přitom není dostačující); po poskytnutém poučení podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. přitom žalovaný další důkazní návrhy neměl. Uvedený závěr přitom představoval zásadní okolnost v případě námitky započtení, kterou v řízení uplatnil žalovaný, jak o tom bude pojednáno níže. V prvé řadě však bylo třeba vyhodnotit skutečnost, zda případný nárok žalobce na mzdu, resp. odměnu dle mzdového výměru, je promlčen či nikoliv (takovou námitku totiž v řízení rovněž vznesl žalovaný), a pakliže k promlčení nedošlo, bylo nutno uzavřít, zda vůbec a případně v jaké výši zde takový nárok je.

41. Aby soud mohl vznesenou námitku promlčení řádně vyhodnotit (touto bylo třeba se zabývat přednostně, neboť v případě jejího úspěchu by zkoumání nároku žalobce jako takového bylo zcela nadbytečné), musel jednoznačně uzavřít, zda tím, že žalobce své pracovněprávní pohledávky, které vymezil v žalobě, zároveň uplatnil přihláškou v insolvenčním řízení dlužnice, došlo k stavení promlčecí lhůty (resp. v souladu s terminologií v rámci právní úpravy do [datum] doby) či zda se tak stalo až podáním samotné žaloby u podepsaného soudu. V druhém jmenovaném případě by totiž bylo namístě žalobu žalobce v celém rozsahu zamítnout, neboť poslední (nejmladší) žalobcova pohledávka by se promlčela v prosinci roku [Anonymizováno] a žaloba byla podána až dne [datum]. Soud přitom dospěl ke zcela shodným závěrům, které vyjádřil Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] (publikovaný například v právním systému beck-online a dostupný na internetových stránkách isir.justice.cz v rámci řízení KSUL [spisová značka]), a to, že i když zaměstnanci dlužníka neuplatní své pracovněprávní pohledávky obvyklým postupem podle § 203 odst. 1 IZ u osoby s dispozičním oprávněním (což byl i případ žalobce v podepsaným soudem projednávané věci), staví se ohledně těchto pohledávek promlčecí lhůta podáním jejich přihlášek u insolvenčního soudu podle ust. § 173 odst. 4 IZ i podle ust. § 648 o. z. (resp. v době do [datum] podle ust. § 112 ObčZ), a to po dobu trvání účasti zaměstnanců dlužníka v insolvenčním řízení. Námitkám, které vůči takovým závěrům vyslovil žalovaný, nelze přisuzovat relevanci. V prvé řadě třeba zmínit, že pokud žalovaný hovořil o tom, že dle vrchního soudu „pokud věřitel postupuje správně a podle zákona a uplatní svou zapodstatovou pohledávku písemně vůči osobě s dispozičním oprávněním (§ 203 odst. 1 insolvenčního zákona), nestaví se promlčecí lhůta jeho pohledávky; naopak, pokud věřitel s pohledávkou za majetkovou podstatou postupuje v rozporu se zákonem a uplatní svou pohledávku přihláškou u insolvenčního soudu, má to za následek stavění promlčecí doby“, takový závěr z citovaného rozhodnutí neplyne, neboť v tam projednávaném případě bylo hovořeno krom pracovněprávních pohledávek i o pohledávkách Úřadu práce ČR - [Anonymizováno] pobočky [adresa], kdy tyto byly uplatněny u správce jako osoby s disposičním oprávněním (a nikoliv též přihláškou), přičemž zde je situace zcela jiná, neboť takové uplatnění práva na rozdíl od přihlášky pohledávky (§ 109 odst. 3 a § 173 odst. 4 IZ) nemá na běh promlčecí lhůty vliv, tj. promlčecí lhůtu nestaví a tím, že správce uznal vůči tomuto věřiteli jen část jeho uplatněných pohledávek, dal tím Úřadu práce zřetelně najevo, že zbývající část neuhradí (chtěl-li proto Úřad práce zabránit jejich promlčení, měl se v obecné tříleté promlčecí lhůtě domáhat jejich zaplacení žalobou podanou proti správci podle § 203 odst. 4 IZ u obecného soudu). V podrobnostech soud odkazuje na odůvodnění citovaného rozhodnutí. Lze přitom mít za to, že výše uvedený závěr obstojí i z hlediska jisté elementární spravedlnosti, kdy žalobce své pohledávky u orgánu veřejné moci vskutku uplatnil (byť ne přesně takovým způsobem, jak zákon vyžaduje) a v řízení se snažil řádně pokračovat – promlčecí lhůta tak stavěna byla.

42. S ohledem na výše uvedený závěr je třeba mít za to, že téměř všechny pohledávky žalobce, jež byly původně uplatněny přihláškou pohledávek v rámci insolvenčního řízení dlužnice dne [datum], promlčené nejsou, a to s přihlédnutím k tomu, že neuplynula tříletá promlčecí doba dle ust. § 101 ObčZ (v případě pohledávek splatných před [datum]), resp. lhůta dle ust. § 629 o. z. (pohledávky splatné po [datum]). Za promlčenou je naproti tomu třeba posuzovat pohledávku žalobce na odměnu za rok [Anonymizováno] ve výši 200 000 Kč, neboť tato byla splatná nejpozději [datum] a k jejímu promlčení tak došlo uplynutím dne [datum]. Proto byla žaloba v rozsahu částky 200 000 Kč představující odměnu žalobce za rok [Anonymizováno] zamítnuta, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

43. Soud se proto dále zabýval mzdovými nároky žalobce jako takovými, kdy nejprve považoval za nutné vypořádat se s námitkou žalovaného, že žalobce přinejmenším po určitou dobu pro dlužnici práci, za kterou si nárokuje mzdu a odměnu, nevykonal.

44. Obecně lze říci, že z hmotněprávní úpravy obsažené v ustanoveních § 109 odst. 1 a § 96 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, která vymezuje obsah povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele, vyplývá, že ve sporu o zaplacení mzdy má žalobce jako zaměstnanec břemeno tvrzení o tom, že mezi ním a žalovaným zaměstnavatelem byl uzavřen (vznikl) pracovní poměr a že pro zaměstnavatele vykonal práci. Z tohoto břemene tvrzení pak pro zaměstnance (žalobce) vyplývá důkazní břemeno, jde-li o prokázání tvrzení toho, že mezi účastníky došlo ke sjednání pracovního poměru. Brání-li se oproti požadavku zaměstnance na zaplacení mzdy žalovaný zaměstnavatel námitkou, že zaměstnanec (žalobce), se kterým sjednal pracovní poměr, pro něj práci nevykonal, nemá ohledně tohoto tvrzení důkazní povinnost, ale nese tvrzení, že podle jím vedené evidence odpracované doby zaměstnanec v době, kdy měl podle svého tvrzení vykonat práci, nepracoval, a má povinnost označit k tomuto tvrzení důkazy. Proto prokáže-li zaměstnanec ve sporu o zaplacení mzdy, že mu vznikl pracovní poměr, ubrání se zaměstnavatel proti zaměstnancově tvrzení, že pro něho v určité době vykonal práci, jen jestliže bude tvrdit a prokáže-li, že podle jím vedené evidence pracovní doby zaměstnanec v této době nepracoval. Zaměstnanec má za takového stavu věci právo na mzdu, bude-li tvrdit a prokáže-li, že evidence pracovní doby vedená zaměstnavatelem neodpovídá skutečnosti a že opravdu vykonal pro zaměstnavatele práci (všechny uvedené závěry shodně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod číslem 46/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

45. Soud vzhledem k zmiňovaným právním závěrům vyzval žalovaného, nechť uvede, zda podle dlužnicí vedené evidence odpracované doby žalobce v době, kdy měl podle svého tvrzení (tj. žaloby) vykonat práci, nepracoval, k čemuž zároveň žalovaný označí důkazy. Žalovaný po tomto poučení uvedl, že žalobce do sídla dlužnice dlouhodobě nedocházel, proto nebyla vedena evidence jeho pracovní doby a že minimálně od [datum] žalobce u dlužnice nepracoval, pročež nebylo nutné evidovat jeho pracovní dobu (žádná žalobcem odpracovaná doba nebyla, a tedy nebylo co evidovat). Z takového tvrzení žalovaného jednoznačně vyplývá, že dlužnice nevedla evidenci pracovní doby žalobce, ačkoliv jí to ukládá ust. § 96 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, tudíž žalovaný nesplnil (a v podstatě ani splnit nemohl) důkazní povinnost týkající se tvrzení, že po přinejmenším určitou část doby, za kterou žalobce nárokuje mzdu, resp. odměnu, žádnou práci nevykonal. Proto už soud ani nepřistoupil k opětovnému poučení podle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť toto by v daném případě bylo nadbytečné. Přitom i pokud by bylo pravdivé tvrzení žalovaného, že žalobce po určitou dobu do sídla dlužnice nedocházel, nemuselo by toto mít žádného významu pro nároky žalobce, neboť v souladu s pracovní smlouvou a jejím dodatkem nebylo místo výkonu práce žalobce omezeno pouze na sídlo dlužnice; jinými slovy, žalobce mohl práci vykonávat, i když se fakticky nenacházel v sídle dlužnice – opak přitom žalovaný netvrdil ani neprokazoval.

46. Pokud jde dále o námitku žalovaného, že jmenováním žalobce do funkce člena představenstva dlužnice zanikl pracovní poměr u dlužnice, a to ke dni [datum], ani této nelze přisuzovat relevanci. Uvedenou okolností se totiž podrobně zabýval [Anonymizováno] soud v [Anonymizováno] ve svém rozsudku ze dne [datum], č. j. [incidenční spisová značka], přičemž dospěl k jednoznačnému závěru, že žalobcova činnost podstatně přesahovala povinnosti člena představenstva. V rámci podaného odvolání pak takový rozsudek přezkoumal [Anonymizováno] soud v [Anonymizováno] a rozhodl rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle ust. § 135 odst. 1 a 2 o. s. ř. přitom platí, že soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán [podezřelý výraz] čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení (odst. 1). Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. (odst. 2) Lze proto uvést, že otázku, zda jmenováním žalobce do funkce člena představenstva dlužnice zanikl jeho pracovní poměr u dlužnice, což je okolností zásadní pro posouzení toho, jestli má žalobce nárok na mzdová plnění, podepsaný soud musel řešit jako otázku předběžnou, přičemž touto se zároveň zabývaly oba výše uvedené soudy. Je přitom nutné zmínit, že ačkoliv posouzení předběžné otázky nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté a není tedy závazné při rozhodování v následném řízení, v němž je posuzována stejná předběžná otázka, následně rozhodující soud se musí vypořádat s tím, proč z dříve přijatých závěrů o stejné předběžné otázce nevycházel (shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], [spisová značka], uveřejněný pod číslem 50/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], [spisová značka]). Podepsaný soud přitom neshledal jakýkoliv důvod, aby se odchýlil od předmětných právních závěrů, které ve svých rozhodnutích vymezily oba zmiňované soudy (srov. odst. 13. a 14. tohoto rozsudku), přičemž se s uvedenými rozhodnutími podepsaný soud zcela ztotožňuje a v plném rozsahu na ně odkazuje, neboť tyto jsou řádně a úplně odůvodněny a není k nim třeba cokoliv dalšího dodávat – nutno uvést, že takový odkaz na ně nemůže vést k nepřezkoumatelnosti tohoto rozsudku, neboť jeho smyslem není samoúčelné opakování již jednou jiným subjektem vyslovených závěrů, ke kterým není potřeba nic dalšího doplňovat (srov. mutatis mutandis odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod číslem 3/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze proto uzavřít, že jmenováním žalobce do funkce člena představenstva dlužnice jeho pracovní poměr u dlužnice, založený pracovní smlouvou ze dne [datum], nezanikl.

47. Vzhledem k všemu výše uvedenému lze v prvé řadě zkonstatovat, že žalobci vzniklo právo na zaplacení mzdy ve výši částek, jak jsou tyto vymezeny ve výroku I. tohoto rozsudku, a to za jednotlivé měsíce v letech [Anonymizováno] a [Anonymizováno], kdy žalobce zohlednil to, co mu bylo vyplaceno dlužnicí, resp. Úřadem práce, a takové plnění nepožaduje, případně je započetl v souladu s ust. § 1932 a ust. § 1933 o. z., kdy v tomto směru soud odkazuje na samotná žalobní tvrzení (srov. i odst. 1. tohoto rozsudku), pročež bylo rozhodnuto, jak je v tomto výroku uvedeno. Že by takové částky dlužnice (resp. žalovaný) žalobci zaplatila, nebylo žalovaným v řízení tvrzeno. Pokud jde o úroky z prodlení, na tyto má žalobce nárok dle ust. § 1970 o. z. ve výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to za dobu vždy od 26. dne následujícího měsíce, což odpovídá čl. I. odst. 6 pracovní smlouvy.

48. Soud se dále samostatně zabýval tím, zda má žalobce nárok i na odměnu dle mzdového výměru v nepromlčené části, přičemž i v tomto případě soud dospěl k jednoznačnému závěru, že takový nárok zde vskutku je. Lze přitom upozornit na samotné znění čl. III. mzdového výměru, který ve své druhé větě říká, že minimální výše odměny bude závazně vyplácena. Jinými slovy, dohodnuto bylo zjevně to, že žalobci bude každoročně vyplácena odměna v minimální výši 200 000 Kč, přičemž na uvážení zaměstnavatele (dlužnice) bude, zda v závislosti na plnění pracovních úkolů zaměstnancem je možné poskytnout odměnu i v částce vyšší (k tomu srov. odst. 2. uvedeného článku). Pokud přitom stejný článek hovoří o tom, že roční odměna může být vyplacena, lze dovodit, že toto ujednání míří na případné poskytnutí částky vyšší než 200 000 Kč, čemuž jednoznačně nasvědčuje právě i již zmiňovaná druhá věta, která dlužnici ukládala závazné vyplácení minimální výše odměny od [datum]. Jakékoliv rozhodnutí dlužnice o odměně 200 000 Kč ročně zde tím pádem vůbec nemuselo být. Jestliže proto dlužnice (či samotný žalovaný) nevyplatila žalobci odměnu v minimální výši za roky [Anonymizováno] a [Anonymizováno] (opak nebyl žalovaným tvrzen ani prokázán), představuje takové opomenutí porušení vzájemného ujednání v mzdovém výměru a soud žalobci přiznal i takovou částku, jak je rovněž uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Úroky z prodlení žalobci náleží v souladu s ust. § 1970 o. z. ve výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to v kapitalizované výši, jak požadoval žalobce. Doba prodlení pak odpovídá tomu, že odměny za oba roky byly splatné vždy od 1. 1. příslušného roku, což určoval čl. III. odst. 1. věta druhá mzdového výměru.

49. Konečně bylo třeba se vypořádat i s tím, že žalovaný v řízení uplatnil námitku započtení v podobě částky 500 000 Kč, kterou žalobce dlužnici (dle tvrzení žalovaného) nevrátil po skončení pracovního poměru, jak měl učinit v souladu s čl. V. odst. 3. mzdového výměru. Vzhledem ke skutečnosti, že ke skončení pracovního poměru mezi žalobcem a dlužnicí došlo dne [datum], byla možnost soudu se takovou námitkou započtení zabývat zapovězena, a to s ohledem na znění shora citovaného ust. § 140 odst. 2 věta první IZ. Nárok dlužnice na případné vrácení částky 500 000 Kč totiž mohl vzniknout nejdříve při skončení pracovního poměru, tedy po uplynutí dvouměsíční výpovědní doby, k čemuž došlo dne [datum]. O způsobu řešení úpadku dlužnice, tedy o prohlášení konkursu, přitom bylo rozhodnuto již usnesením ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] [spisová značka]-[právnická osoba]. Zákonné podmínky započtení tak byly splněny až po rozhodnutí o způsobu řešení úpadku a vzájemné započtení pohledávek dlužnice a žalobce proto nebylo přípustné. Soud se tak námitkou započtení vznesenou žalovaným vůbec nezabýval a v tomto směru zároveň zamítl i příslušné důkazní návrhy.

50. O nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky soud rozhodl výrokem III. podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy bylo třeba vyjít z poměru procesního úspěchu a neúspěchu žalobce a žalovaného. Žalobce se domáhal zaplacení celkem částky 1 630 538 Kč, přičemž úspěšný byl co do částky 1 430 538 Kč (výrok I.) a neúspěšný co do částky 200 000 Kč (výrok II). Celkový úspěch žalobce tak představuje 87,7 % a neúspěch 12,3 %. Na náhradě nákladů řízení proto soud žalobci přiznal rozdíl těchto hodnot, tedy 75,4 % nákladů, které mu vznikly. Přitom soud vycházel z těchto nákladů: - Mimosmluvní odměna za 11 úkonů právní služby po 14 860 Kč dle § 8 odst. 1 ve spojení s ust. § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) vždy ve znění ke dni učinění jednotlivých úkonů – nutno přitom zmínit, že sazba mimosmluvní odměny po dobu tohoto řízení zůstala neměnná – (v rozsudku dále jen jako „AT“), při tarifní hodnotě ve výši 1 630 538 Kč, které uskutečnil zástupce žalobce, přičemž jsou jimi tyto úkony: o převzetí a příprava zastoupení dle ust. § 11 odst. 1 písm. a) AT, o návrh ve věci samé ze dne [datum] dle ust. § 11 odst. 1 písm. d) AT, o písemné podání ve věci samé ze dne [datum] (replika k vyjádření žalovaného) dle ust. § 11 odst. 1 písm. d) AT, o účast zástupce žalobce na jednání před soudem dne [datum] dle ust. § 11 odst. 1 písm. g) AT, o účast zástupce žalobce na jednání před soudem dne [datum] dle ust. § 11 odst. 1 písm. g) AT, o účast zástupce žalobce na jednání před soudem dne [datum] dle ust. § 11 odst. 1 písm. g) AT, o účast zástupce žalobce na jednání před soudem dne [datum] dle ust. § 11 odst. 1 písm. g) AT, o účast zástupce žalobce na jednání před soudem dne [datum] dle ust. § 11 odst. 1 písm. g) AT, o účast zástupce žalobce na jednání před soudem dne [datum] přesahujícím dvě hodiny dle § 11 odst. 1 písm. g) AT, což tvoří 2 úkony právní služby a o účast zástupce žalobce na jednání před soudem dne [datum] dle ust. § 11 odst. 1 písm. g) AT, - 11 náhrad hotových výdajů advokáta dle ust. § 13 odst. 3 AT za 11 úkonů právní služby po 300 Kč, tj. celkem 3 300 Kč, - náhrada za promeškaný čas zástupce žalobce v souvislosti s účastí na výše uvedených jednáních Okresního soudu v [adresa] za čas strávený cestou z [adresa] a zpět – 104 i jen započatých půlhodin dle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT, dohromady ve výši 10 400 Kč, - náhrada jízdného zástupce žalobce dle ust. § 13 odst. 1 AT za cesty k jednáním u Okresního soudu v [adresa] o dne [datum] – cesta vlakem z [adresa] a zpět ve výši 574 Kč (325 Kč + 249 Kč) dle předložených vlakových jízdenek, o dne [datum] - cesta k ústnímu jednání z [adresa] a zpět motorovým vozidlem [Anonymizováno] [Anonymizováno] v rozsahu 690 km, při spotřebě 9,3 l/100 km, ceně benzinu 37,10 Kč/l a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč/km dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. v celkové výši 5 624 Kč, o dne [Datum narození advokáta] - cesta k ústnímu jednání z [adresa] a zpět motorovým vozidlem [Anonymizováno] [Anonymizováno] v rozsahu 690 km, při spotřebě 9,3 l/100 km, ceně benzinu 37,10 Kč/l a sazbě základní náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč/km dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. v celkové výši 5 624 Kč, o dne [datum] – cesta vlakem z [adresa] a zpět ve výši 924 Kč (479 Kč + 445 Kč) dle předložených vlakových jízdenek, o dne [datum] – cesta vlakem z [adresa] a zpět ve výši 973 Kč (469 Kč + 504 Kč) dle předložených vlakových jízdenek, o dne [datum] – cesta vlakem z [adresa] a zpět ve výši 948 Kč (469 Kč + 479 Kč) dle předložených vlakových jízdenek a o dne [datum] – cesta vlakem z [adresa] a zpět ve výši 869 Kč (299 Kč + 570 Kč) dle předložených vlakových jízdenek, - náhrada za 21 % DPH podle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. z částky 192 696 Kč, a to ve výši 40 466 Kč, neboť zástupce žalobce prokázal, že je jejím plátcem a - úhrada zaplaceného soudního poplatku ve výši 81 527 Kč. Celkem tak žalobci náleží 75,4 % z částky 314 689 Kč, tedy 237 275,50 Kč.

51. Soud k náhradě nákladů řízení mezi účastníky dodává, že žalobci nepřiznal odměnu za podání ze dne [datum] a [datum], neboť šlo o velice stručná vyjádření, kdy žalobci ničeho nebránilo, aby je realizoval ústně u některého z nařízených jednání, tudíž takové náklady nelze považovat za účelně vynaložené. Dále v případě jízd k podepsanému soudu, jež zástupce žalobce uskutečnil prostřednictvím motorového vozidla, je třeba upozornit na skutečnost, že zástupce žalobce účtoval cenu paliva v částce 44,50 Kč, nicméně v době obou cest vyhláška č. 511/2021 Sb., kterou se pro účely poskytování cestovních náhrad mění sazba základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravné a stanoví průměrná cena pohonných hmot, určovala cenu paliva za 1 litr benzinu automobilového 95 oktanů částkou 37,10 Kč (částka 44,50 Kč platila až podle znění uvedené vyhlášky účinného od [datum]), pročež se částka soudem přiznaná liší oproti vyúčtování žalobce.

52. Dlužnou částku včetně příslušenství, jakož i náklady řízení ve vztahu k žalobci byl žalovaný zavázán zaplatit ve lhůtě podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., k náhradě nákladů řízení soud žalovaného zavázal k rukám zástupce žalobce dle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

53. Konečně pokud jde o výroky IV. a V. tohoto rozsudku, těmito bylo rozhodnuto v souladu s ust. § 148 odst. 1 o. s. ř., podle něhož má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V projednávané věci stát vynaložil náklady na svědečné svědkyň [jméno FO] a [jméno FO] v celkové výši 1 393 Kč, o čemž bylo rozhodnuto pravomocnými usneseními podepsaného soudu, tudíž jsou účastníci řízení povinni náklady státu dle celkového výsledku řízení (žalovaný 87,7 % a žalobce 12,3 %) nahradit, a to ve lhůtě dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení