16 Co 208/2024 - 358

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Mgr. Nadi Pínové a soudců JUDr. Jiřího Körblera a JUDr. Jany Tondrové ve věci žalobců: a) [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] b) [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] c) [Jméno zainteresované osoby 2/0][Datum narození zainteresované osoby 2/0] [Adresa zainteresované osoby 2/0] d) [Jméno zainteresované osoby 3/0][Datum narození zainteresované osoby 3/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] všichni zastoupeni advokátem [právnická osoba]. [Adresa zainteresované osoby 3/0] proti žalované: [název] [Adresa zainteresované osoby 3/2] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 3/0] o zaplacení [částka] Kč, o odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. ledna 2024 č. j. 63 C 193/2023 – 295, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavých výrocích o věci samé V., VI., VII. a VIII. a ve výrocích o nákladech řízení IX., X., XI. a XII. potvrzuje.

II. Žalobce a) a žalobce b) jsou povinni každý zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku [částka] a žalobkyně c) a žalobce d) jsou povinni každý zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku [částka], a to vše k rukám advokáta [Jméno zástupce zainteresované osoby 3/0] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Výroky I. – IV. napadeného rozsudku soud prvního stupně zastavil řízení o nároku žalobců [jméno FO] a [jméno FO] co do částky [částka] a řízení o nároku žalobkyně [Jméno zainteresované osoby 2/0] a žalobce [jméno FO] co do částky [částka]. Výroky V. – VIII. zamítl žalobu v části, v níž se žalobci [Jméno zainteresované osoby 0/0] a [Jméno zainteresované osoby 1/0] domáhali zaplacení částek [částka] každý a v části, v níž se žalobkyně [Jméno zainteresované osoby 2/0] a žalobce [Jméno zainteresované osoby 3/0] domáhali zaplacení částek [částka] každý. Výroky IX. – XII. rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že uložil žalobcům [jméno FO] a [jméno FO] zaplatit žalované na jejích náhradě částku [částka] každý a žalobkyni [Jméno zainteresované osoby 2/0] a žalobci [jméno FO] částku [částka] každý, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobci poté, co bylo řízení o tomto nároku vyloučeno k samostatnému řízení, domáhali po žalované náhrady škody, která jim měla vzniknout na jimi spoluvlastněných pozemcích parc. [číslo], [číslo] [číslo] v k. ú. [adresa], obec [adresa], spočívající v jejich znehodnocení v důsledku zřízení staveb umístěných na jejich povrchu a pod ním (vodovodní a kanalizační řad) bez souhlasu žalobců, resp. jejich právních předchůdců. Jde tak o neoprávněnou stavbu ve smyslu občanskoprávních předpisů. Škoda jim měla vzniknout v celkové výši [částka], z čehož žalobci [Jméno zainteresované osoby 0/0] a [Jméno zainteresované osoby 1/0] požadovali každý 4/10, tj. částku [částka], a žalobci [Jméno zainteresované osoby 2/0] a [Jméno zainteresované osoby 3/0] každý 1/10, tj. částku [částka]. Výše škody podle žalobců odpovídá tříletému užitku z daných pozemků, navrhli však, aby soud určil výši škody podle svého uvážení ve smyslu ust. § 2955 o. z. č. 89/2012 Sb. Zároveň měli za to, že jim byl škoda způsobena žalovanou jakožto stavebníkem úmyslně.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, namítala, že žalovaná na předmětných pozemcích nechala vybudovat pouze kanalizační a vodovodní přípojku, nikoliv vodovodní a kanalizační řad; tyto vlastní hl. m. [adresa]. Žalobci, resp. jejich právní předchůdci dali písemný souhlas s umístěním inženýrských sítí na předmětné pozemky dne [datum] a [datum] a v průběhu stavebního řízení ničeho nenamítali. Žalovaná dále nesouhlasila s výpočtem výše náhrady škody a odmítla možnost aplikace ust. § 2955 o. z. Rovněž vznesla námitku promlčení žalovaného nároku pro uplynutí jak subjektivní, tak i objektivní promlčecí lhůty.

4. Při jednání dne [datum] vzali žalobci žalobu částečně zpět a žalovaná se zpětvzetím žaloby souhlasila, soud prvního stupně proto v rozsahu zpětvzetí řízení částečně, co do částek uvedených ve výrocích I. – IV. napadeného rozsudku, zastavil podle ust. § 96 odst. 2 o. s. ř.

5. Pokud jde o zbylou část uplatněného nároku, soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze skutkových zjištění, které jsou podobně uvedeny v bodech 14. – 17. odůvodnění napadeného rozsudku. Zejména vzal za prokázané, že stavba vodovodu a kanalizace byla na předmětných pozemcích postavena na přelomu roku 2007 a 2008 žalovanou, kolaudační souhlas byl vydán dne [datum]. Žalobci dne [datum] a dne [datum] udělili souhlas s umístěním a stavbou přípojek inženýrských sítí - vody, kanalizace, elektro na předmětných pozemcích.

6. Uvedená skutková zjištění posuzoval soud prvního stupně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a na ust. § 3079 odst. 1 o. z. podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., zejména podle ust. § 135c a § 106 odst.

2. Uvedl, že vypořádání neoprávněné stavby je upraveno v ust. § 135c obč. zák., v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (sp. zn. [spisová značka]) se jedná o ustanovení speciální, tudíž se nelze domáhat tvrzeného znehodnocení pozemku prostřednictvím obecného institutu odpovědnosti za škodu. Prostá náhrada škody ani ke skutečnému vypořádání tvrzené neoprávněnosti stavby není způsobilá, jakákoli finanční kompenzace ze své podstaty nemůže odstranit samotný zdroj problému, tj. existenci stavby na pozemcích bez odpovídajícího soukromoprávního titulu. Aplikace ust. § 2955 o. z. č. 89/2012 Sb. pak není možná ani s ohledem na časovou působnost tohoto ustanovení.

7. Nadto soud prvního stupně dovodil, že i kdyby bylo možno věc posuzovat podle obecných ustanovení o odpovědnosti za škodu, nebylo by možno žalobě vyhovět z důvodu promlčení žalovaného nároku. Podle soudu prvního stupně uplynula tříletá objektivní promlčení doba ve smyslu ust. § 106 odst. 2 obč. zák., neboť stavba existovala již dne [datum] (kdy stavební úřad provedl závěrečnou kontrolní prohlídku stavby, při které nezjistil závady bránící jejímu bezpečnému užívání ani rozpor se závaznými stanovisky dotčených orgánů k užívání stavby), nejpozději tehdy byly pozemky její existencí znehodnoceny, čímž začala běžet objektivní promlčecí doba dle § 106 odst. 2 obč. zák. Žaloba byla uplatněna proti žalované až dne [datum], tedy po uplynutí 11 let 6 měsíců a 4 dnů od vzniku škody. Zároveň soud prvního stupně měl za to, že uplynula i dvouletá subjektivní promlčení doba ve smyslu ust. § 106 odst. 1 obč. zák., neboť tato začala běžet dne [datum], kdy se žalobci podle svého tvrzení dozvěděli (nahlédnutím do stavebního spisu), že stavba byla kolaudována.

8. O povinnosti k náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 o. s. ř. a žalované, která byla v řízení plně úspěšná, přiznal soud prvního stupně nárok na náhradu nákladů řízení v souhrnné výši [částka], kterou rozpočítal mezi žalobce podle rozsahu, v němž se podíleli na celkovém předmětu řízení.

9. Proti zamítavým výrokům o věci samé a proti výrokům o nákladech řízení podali žalobci včasné a přípustné odvolání. Soudu prvního stupně vytýkali, že jim nesdělil předběžný právní názor na to, jak věc hodlá posoudit a neposkytl jim žádné procesní poučení. Jeho rozhodnutí je proto pro žalobce překvapivé a postup soudu považují za projev soudního formalismu. K formálním nedostatkům žalobního petitu uvedli, že nemusí znát právní kvalifikaci svých uplatněných práv, pouze musí být jejich požadavky dostatečně konkretizovány a srozumitelně a právně určitě popsány, čemuž žalobci podle svého názoru dostáli. K tomu žalobci dále odkázali na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3137/07. Žalobci měli za to, že jsou oprávněni uplatnit nárok na náhradu škody; soud prvního stupně nepřípustně rozšířil judikaturu týkající se kolize § 126 obč. zák. a § 135c obč. zák. i na obecný institut odpovědnosti za škodu. Veřejně prospěšnou stavbu odstranit nelze, nelze ji ani přikázat do vlastnictví žalobcům. Žalobci zopakovali, že souhlasili pouze se zřízením vodovodní a kanalizační přípojky, v dobré víře v poctivé jednání žalované, která je však oklamala. Žalobci se totiž domnívali, že pod jejich pozemky se nachází pouze vodovodní a kanalizační přípojka, nikoliv však vodní díla – vodovod a kanalizace. Ke zhotovenému vodovodu a kanalizaci však vznikají zákonná veřejnoprávní věcná břemena, která se nezapisují do katastru nemovitostí a vznikla dávno bez účasti, vůle a vědomí žalobců. Žalobci zpochybňovali, že by mohli na základě téhož právního důvodu a týchž skutkových okolností žádat peněžitou kompenzační náhradu opakovaně. Dále měli na to, že na projednávanou věc by se měly aplikovat obecné zásady nového občanského zákoník, zejména ust. 1 odst. 2, § 2 odst. [právnická osoba] odst. 2 písm. d), odst. 3, § 6, § 8, § 574.

10. Žalobci soudu prvního stupně dále vytýkali nesprávné posouzení námitky promlčení. Namítali, že žalovaná vznesla námitku promlčení opožděně, po uplynutí koncentrační lhůty. Pokud jde o objektivní promlčení dobu, soud prvního stupně se podle jejich názoru nezabýval tím, zda byla neoprávněná stavba vodovodu a kanalizace skutečně dokončena již dnem závěrečné kontrolní prohlídky dne [datum] či později. Za okamžik, kdy byly neoprávněné stavby dokončeny, je podle žalobců třeba považovat až okamžik vydání kolaudačního souhlasu. Ten však žalobcům nebyl nikdo doručen a dozvěděli se o něm až dne [datum], kdy nahlédli do stavebního spisu. Jediný opravný prostředek, který proti kolaudačnímu rozhodnutí žalobci měli, byla žaloba ve správním soudnictví, jež se podává ve lhůtě 3 let od právní moci rozhodnutí. Teprve uplynutím těchto tří let mohlo dojít ke vzniku škody, tedy až únorem 2011 mohla začít běžet objektivní promlčecí lhůta. S tímto jejich argumentem, který vznesli již před soudem prvního stupně, se soud nevypořádal. Žalobci dále měli za to, že bylo třeba přihlédnout i okamžiku, kdy sporná vodní díla začala skutečně plnit svou veřejnou funkci a uspokojovat potřeby občanů, tj. kdy byly zprovozněny po uskutečnění tlakových a hygienických testů a odstranění vad. Pokud jde o běh subjektivní promlčecí lhůty, zopakovali žalobci, že velké množství listin, které pořídili ze stavebního spisu, se jim podařilo roztřídit až v polovině srpna 2017, tehdy ještě neznali výši škody ani vhodný způsob jejího určení a důsledkům kolaudačního souhlasu porozuměli rovněž až v polovině srpna 2017, kdy jim byla věc vysvětlena znaleckou kanceláří. [právnická osoba] pak byli žalobci schopni vyčíslit až dne [datum], kdy nárok v přesné výši uplatnili u soudu. Svůj první úkon vůči žalované pak učinili podáním ze dne [datum], kdy navrhli částečnou záměnu účastníků řízení na straně žalované.

11. Žalobci trvali na tom, že v jejich případě by se mělo použít interpretační pravidlo „in favorem restitutionis“, které se netýká pouze vydávání pozemků, ale i přímých důsledků tohoto vydávání. Předmětné pozemky jsou zhotovením vodních děl a příslušného ochranného pásma prakticky znehodnocené, vodní díla jsou neodstranitelná, náhrada škody by tak mohla odpovídat bezcennému holému vlastnictví komerčně nevyužitelné půdy v rozsahu 70-90% její obvyklé hodnoty. Žalobci požadovali pouze trojnásobek ročního užitku předmětných pozemků, tudíž pouze 15-30% jejich hodnoty, tedy částku vědomě nízkou.

12. Žalobci konečně nesouhlasili ani s výrokem o nákladech řízení. Namítali, že soud prvního stupně přiznal žalované náklady na právní zastoupení v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu týkající se posuzování účelnosti statutárními městy a jejich městskými částmi, aniž by s ní jakkoliv vypořádal. Přitom věc nebyla nijak složitá (složitá byla pouze do doby, než bylo rozhodnuto o záměně účastníků), o čemž svědčí i skutečnost, že se konaly pouze 4 ústní jednání. Žalobci navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

13. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, když souhlasila se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Předně měla za to, že soud prvního stupně nepochybil, když účastníkům nesdělil svůj předběžný právní názor na posouzení věci, soud v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu ([spisová značka], [spisová značka], IV. ÚS 1247/20) nemá povinnost sdělovat účastníkům, jak a z jakých důvodů hodlá ve věci rozhodnout. Žalovaná dále měla za to, že soud prvního stupně postupoval správně, když aplikoval závěry plynoucí z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a správně dovodil, že ochrana vlastnického práva podle ust. § 135c obč. zák. má přednost před odpovědností za škodu. Tvrdí-li žalobci, že není možné žádat odstranění stavby či její přikázání do jejich vlastnictví, měli se domáhal zřízení věcného břemene za úplatu. Nic takového však žalobci nežádali a soud není oprávněn je poučovat o jejich hmotných právech a způsobech jejich uplatnění, obzvlášť jsou-li zastoupeni advokátem. Žalovaná zopakovala, že žalobci udělili písemný souhlas s vybudováním inženýrských sítí na předmětných pozemcích, vodovodní a kanalizační přípojky tedy nebyly vybudovány neoprávněně a není tak dán jeden ze základních předpokladů pro odpovědnost za škodu, tj. protiprávní jednání žalované. Pokud se pod předmětnými pozemky nachází i vodovodní a kanalizační řad, tyto žalovaná nevybudovala a není jejich vlastníkem. Jejich vlastníkem je hlavní město [adresa]. I pokud by tyto zařízení byly neoprávněnými stavbami, což nejsou, neboť žalobci souhlasili s vybudováním inženýrských sítí, tj. s vybudováním vodovodních a kanalizačních přípojek i vodovodního a kanalizačního řadu, nebyla by žalovaná pasivně legitimovaná. Žalovaná měla dále za to, že žalobci dostatečně nespecifikovali, jak jim měla škoda vzniknout a v čem spočívá. Žalobci by totiž bez ohledu na existenci inženýrských sítí nemohli pozemek oplotit ani jej komerčně využívat.

14. K námitce promlčení žalovaná uvedla, že ji vznesla již ve vyjádření ze dne [datum] v řízení tehdy původně vedeném pod sp. zn. [spisová značka] (z něhož byl nejprve vyčleněn celý nárok žalobců vůči žalované a posléze byl ještě vyloučen k samostatnému projednání nárok na náhradu škody). Žalovaná setrvala na tom, že případný nárok žalobců na náhradu škody je již promlčen, a to z důvodu uplynutí jak subjektivní, tak i objektivní lhůty. Souhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že škoda mohla vzniknout nejpozději v okamžiku, kdy byla stavba dokončena, a od toho dne začala běžet objektivní promlčecí lhůta. Nejpozději musely být stavby dokončeny k okamžiku vydání kolaudačního souhlasu. Zároveň nesouhlasila s argumentací žalobců, že kolaudační souhlas nabyl právní moci a vykonatelnosti až uplynutím lhůty 3 let pro podání správní žaloby, takový názor označila za zcela lichý. O existenci vodovodních a kanalizačních přípojek se žalobci museli dozvědět již v r. 2007, kdy byli oni, resp. jejich právní předchůdci účastníci stavebního řízení, kde se vydávalo stavební povolení i pro vybudování inženýrských sítí. Tvrzení žalobců, že se o existenci stavby na svém pozemku dozvěděli až v r. 2017, považovala za nevěrohodné. I subjektivní promlčecí doba tak začala běžet nejpozději okamžikem dokončení stavby. Subjektivní promlčecí doba by marně uplynula i v případě, pokud by začala běžet až okamžikem nahlédnutí do spisu stavebního úřadu, neboť vůči žalované se žalobci začali domáhat svých nároků až po jejím uplynutí.

15. Dovolávání se zásady in favorem restitutionis považovala žalovaná v projednávané věci za nedůvodné. Žalobci, resp. jejich právní předchůdci nabyli předmětné pozemky s tím, že jsou součástí Centrální parku a jsou veřejným prostranstvím a dále jsou omezeny omezením využití stanoveným územním plánem hl. m. Prahy. Stavby na pozemku nehrají v otázce omezení využití pozemků žalobci podstatnou roli.

16. Konečně žalovaná měla za to, že soud prvního stupně rozhodl správně i o nákladech řízení. Judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu týkající se neúčelnosti nákladů vynaložených na advokátní zastoupení se týkají státu, jeho příspěvkových organizací a statutárních měst. Žalovaná však statutárním městem není, podle judikatury Ústavního soudu (např. I. ÚS 2315/15, II. ÚS 4100/19) je u menších obcí třeba zkoumat, zda jsou dostatečně materiálně a personálně vybaveny k tomu, aby mohly své zájmy samy hájit. Žalovaná měla za to, že v poměrech projednávané věci nebylo v souladu s principem řádného hospodáře, aby se ve sporu sama zastupovala. Předmětem řízení je úhrada částky [částka], řízení bylo vyloučeno k samostatnému projednání z řízení, v němž šlo o zaplacení částky přesahující [částka] Kč. Po vyloučení k samostatnému projednání bylo pro žalovanou vzhledem ke skutkové a právní složitosti sporu komplikované měnit osobu, která ji ve sporu zastupuje. Pokud by za ni v řízení jednal pověřený zaměstnanec a dopustil by se pochybení, např. by opomněl vznést námitku promlčení, mohla by se na něm žalovaná domáhat maximálně 4,5 násobku průměrného měsíčního výdělku, což by představovalo zhruba částku [částka]. Naproti tomu advokát je pro případ odpovědnosti za způsobenou škodu pojištěn a případná újma by byla žalované kompenzována v plném rozsahu. Nadto žalovaná uvedla, že personální zabezpečení jejího odboru legislativně-právního neumožňuje, aby se jeho pracovníci zabývali tak skutkově a právně složitými kauzami trvajícími řadu let. Odbor se skládá z vedoucího a dvou zaměstnanců s právním vzděláním. Ti jsou plně vytíženi běžnou agendou žalované a nejsou odborníci na zastupování v takto složitých sporech. V odboru chybí dva pracovníci s právním vzděláním. Pokud by byl jeden zaměstnanec vyčleněn pro zastupování v soudních sporech, znamenalo by to ohrožení či omezení chodu úřadu a volených orgánů žalované. Proto má za to, že náklady na právní zastoupení advokátem vynaložila účelně.

17. Odvolací soud odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

18. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci, z provedených důkazů zjistil odpovídající skutečnosti a věc i správně právně posoudil.

19. Předně je správný názor soudu prvního stupně, že na projednávanou věc je třeba aplikovat dosavadní právní předpisy, tj. občanský zákoník č. 40/1964 Sb., a to ať již bude věc posouzena jako nárok na náhradu škody (pak se uplatní ust. § 3079 o. z. č. 89/2012 Sb.) či jako nároky z vypořádání neoprávněné stavby (tak jak dovodil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka]).

20. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně i v tom, že při konkurenci nároku na náhradu škody z titulu neoprávněné stavby (ve smyslu občanskoprávních předpisů) a práva na vypořádání vztahů z neoprávněné stavby se uplatní ochrana podle ust. § 135c obč. zák. č. 40/1964 Sb. V této souvislosti soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], kde se sice jednalo o ochranu vlastnického práva k pozemku realizovanou prostřednictvím žaloby na vyklizení pozemků versus práva z neoprávněné stavby, nicméně odvolací soud je toho názoru, že uvedený závěr je použitelný i na projednávanou věc. Ust. § 135c obč. zák. lze považovat za speciální ustanovení i ve vztahu k ustanovením o odpovědnosti za škodu, neboť žalobci tvrzené znehodnocení pozemku lze podle ust. § 135c odst. 3 obč. zák. vypořádat tím, že soud může zřídit věcné břemeno, a to za náhradu. Za této situace proto nebylo možno se vůbec zabývat aplikací ust. § 2955 o. z. č. 89/2012 [právnická osoba] aplikaci obecných zásad nového občanského zákoníku pak odvolací soud neshledal žádný důvod.

21. V této souvislosti nelze přisvědčit námitce žalobců, že pokud je soud prvního stupně neupozornil, že bude věc, namísto nároku na náhradu škody, posuzovat podle ust. § 135c obč. zák., zatížil řízení vadou, neboť jeho rozhodnutí je pro žalobce překvapivé. K lze odkázat na judikaturu citovanou žalovanou ve vyjádření k odvolání a je možno dodat, že poučení o tom, že správně bylo třeba žalovat z titulu neoprávněné stavby, by bylo poučováním o hmotném právu, k čemuž není soud v zásadně oprávněn, neboť by tím došlo k porušení principu rovnosti mezi účastníky řízení. Nedůvodná je i námitka žalobců, že jim soud prvního stupně neposkytl procesní poučení. Odvolacímu soudu není zřejmé, o jaké procesní poučení se mělo jednat; v tomto směru žádné pochybení soudu prvního stupně neshledal.

22. Odvolací námitky žalobců týkající se žalobního petitu pak považuje odvolací soud za právně irelevantní; soud měl žalobu za určitou, srozumitelnou a projednatelnou, koneckonců jinak by ji ani nemohl věcně projednat.

23. Pokud by přesto bylo možno věc posuzovat podle ustanovení upravujících odpovědnost za škodu, nelze než souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobců na náhradu škody by již byl promlčen. K tomu odvolací soud zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, kdy se zcela ztotožňuje jak s délkou objektivní i subjektivní promlčecí doby, tak i s okamžikem, kdy ta která doba začala běžet a kdy skončila. Konstrukce žalobců, že objektivní promlčecí doba začala běžet až uplynutím tří let, v níž bylo možno podat správní žalobu proti kolaudačního souhlasu, nemá oporu v právní úpravě, ani v judikatuře obecných soudů či Ústavního soudu. Stejně tak nemá v provedeném dokazování žádnou oporu tvrzení žalobců, že se jednalo o škodu způsobenou úmyslně. Ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí doby odkazuje odvolací soud plně na odůvodnění napadeného rozsudku. Pro počátek běhu subjektivní lhůty se vyžaduje, aby poškozený skutečně věděl o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (nemusí jít o škůdce), nepostačuje, že měl možnost se to dozvědět. Termín „dozví se o škodě“ vyjadřuje požadavek, aby poškozený věděl o druhu a rozsahu škody, a to tak určitě, že by mohl svoje právo uplatnit u soudu. Jak uvedl již soud prvního stupně, žalobci se o kolaudaci předmětné stavby dozvěděli dne [datum], dozvěděli se tedy o tom, že pod povrchem pozemků je vodovodní a kanalizační řad a že tím je (dle jejich tvrzení) pozemek znehodnocen. Tímto se dozvěděli jak o druhu tvrzené škody, tak i o jejím rozsahu a kdo za škodu odpovídá. Opodstatněn pak není ani argument žalobců, že žalovaná uplatnila námitku promlčení opožděně; z obsahu spisu plyne, že poprvé vznesla námitku promlčení před prvním jednání, a to v podání ze dne [datum].

24. Nadto je odvolací soud i toho názoru, že případné náhradě škody by nebyla žalovaná pasivně věcně legitimována. Žalobci totiž tvrdí, že jim vznikla škoda v důsledku neoprávněné stavby, která znehodnocuje pozemky, pod nimiž je postavena, vlastníkem takové stavby (vodovodního a kanalizačního řadu) však není žalovaná, ale v souladu se shodným tvrzením obou účastníků je jím hlavní město [adresa]. Za této situace by k případnému nároku na náhradu škody bylo povinno hlavní město [adresa].

25. Konečně má odvolací soud za to, že žalobcům nemohla vzniknout škoda ve tvrzené výši. Žalobci škodu spatřují ve znehodnocení pozemků tím, že je na nich (resp. pod nimi) umístěna stavba vodovodu a kanalizace. Zároveň však škodu vyčíslují jako tříletý užitek, kterého žalovaná dosáhla zvýšením občanské vybavenosti na svém území. Vznik škody spočívající ve znehodnocení pozemků však nemůže být oceněn jako žalobci uvedený užitek, neboť oceňuje něco zcela jiného než žalobci tvrzenou škodu. K nemožnosti aplikace ust. § 2955 o. z. se odvolací soud vyjádřil již výše.

26. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že žalobci zmiňovaný princip in favorem restitutionis nebylo možno v projednávané věci uplatnit. Uvedený princip znamená, že restituční předpisy by se měly interpretovat ve prospěch oprávněných osob, tedy že při aplikaci restitučních předpisů musí být šetřen jejich jeho účel, kterým je zmírnění majetkových křivd způsobených v rozhodném období. Jde v podstatě o výkladový princip užívaný na zmírnění majetkových příkoří. Uvedený princip však neznamená, že restituenti (jejich právní nástupci) mají právo na výklad v jejich prospěch i ve sporech, které se netýkají nároků dle restitučních předpisů, zejména podávají-li zcela nedůvodnou žalobu.

27. S ohledem na shora uvedené odvolací soud prvostupňový rozsudek ve výrocích o věci samé V. – VIII. podle ust. § 219 o. s. ř. jako věcné správný potvrdil.

28. Za správné považuje odvolací soud i rozhodnutí o nákladech řízení. Soud prvního stupně správně aplikoval ust. § 142 odst. 1 o.s . ř. a lze plně souhlasit s jeho závěrem, že žalovaná má právo na plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů. Je pravdou, že soud prvního stupně přiznal žalované i náklady na právní zastoupení advokátem, aniž by se blíže vypořádal s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu týkající se zastupování statutárních měst a městských částí těchto měst. S ohledem na to, že žalované přiznal i tyto náklady, musel mít za to, že i náklady na právní zastoupení advokátem lze považovat za účelně vynaložené. S tímto názorem se odvolací soud ztotožňuje.

29. Ústavní soud opakovaně judikoval, že tam, kde je úspěšným účastníkem řízení stát, jenž je k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není zásadně důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (např. advokáta). Pokud tak přesto učiní, pak není zpravidla důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako nákladů účelně vynaložených (viz např. nález ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2929/07). K obdobným závěrům pak Ústavní soud dospěl i v případě, kdy jako účastník v řízení nevystupoval stát, ale územně samosprávný celek - hlavní město [adresa], její městská část či jiné statutární město (viz nález ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 2396/09, nebo nález ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 4229/12). Ústavní soud však zároveň judikoval, že shora uvedená pravidla nelze aplikovat mechanicky; při jejich aplikaci je třeba vždy přihlédnout k okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je stát či územně samosprávný celek) může být i právní problematika, která přímo (úzce) nesouvisí s oblastí spravovanou příslušným orgánem státu či územně samosprávným celkem, případně se jedná o problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. Tehdy lze shledat postup orgánu, který si zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku specializuje, jako adekvátní [(k tomu srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2049/11 či sp. zn. II. ÚS 1215/10).

30. V projednávané věci dospívá odvolací soud k závěru, že se jedná o spor natolik obtížný a složitý po stránce skutkové, právní i procesní, že je zastoupení žalované advokátem na místě. Původně totiž byla předmětem řízení ve vztahu k žalované částka cca [částka] Kč (z toho necelých [částka] Kč z titulu bezdůvodného obohacení a částka požadovaná z titulu náhrady škody projednávaná v tomto řízení), v řízení bylo vydáno vetší množství procesních rozhodnutí (opakovaně bylo rozhodováno o vyloučení věci k samostatnému projednání, řešily se otázky vedlejšího účastenství, záměny účastníků, přistoupení do řízení). Věc je pak složitá i po stránce právní, řešila se časová působnost občanských zákoníků (č. 40/1964 Sb. a č. 89/2012 Sb.), otázka pasivní věcné legitimace, konkurence úpravy odpovědnosti za škodu a práva z neoprávněné stavby, otázka promlčení. Všechny tyto okolnosti ve svém souhrnu nemůžou vést k jinému závěru, než že postup žalované, která si v takto komplikovaném soudním sporu, kde je předmětem řízení vysoká finanční částka, zvolila pro své zastoupení advokáta, lze shledat adekvátní. Náklady vynaložené na právní zastoupení advokátem proto jsou náklady účelně vynaloženými. Pokud jde o výši nákladů řízení, odkazuje v podrobnostech odvolací soud na správný výpočet soudu prvního stupně.

31. Pro úplnost odvolací soud dodává, že nedostatečná obsazenost legislativně-právního odboru žalované nemůže odůvodnit účelnost vynaložených nákladů; v tomto směru Ústavní soud dovodil, že je jen a pouze na statutárním městě či městské části, aby si vytvořila dostatečné personální předpoklady k tomu, aby byla s to kvalifikovaným způsobem hájit své zájmy. Pokud tak uvedený subjekt neučinil, pak tato skutečnost nemůže jít k tíži jiného účastníka řízení (k tomu srovnej např. I. ÚS 2510/13).

32. Odvolací soud proto jako věcně správné podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil i nákladové výroky IX. – XII.

33. Ve výrocích o zastavení řízení (výroky I. – IV.) nebyl rozsudek odvoláním dotčen (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

34. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované byla přiznána jejich plná náhrada. I pro účely odvolacího řízení lze považovat náklady na právní zastoupení advokátem za účelně vynaložené, a to ze shodných důvodů jako před soudem prvního stupně. Náklady žalované spočívají v odměně advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) po [částka], ve dvou náhradách hotových výdajů po [částka] podle ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. a v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši [částka], celkem [částka]. Tuto částku pak odvolací soud rozpočítal mezi žalobce podle rozsahu, v němž se podíleli na celkovém předmětu řízení, tedy žalobci a) a b) zaplatí každý 40% a žalobkyně c) a žalobce d) každý 10%, tj. žalobci a) a b) každý částku [částka] a žalobkyně c) a žalobce d) každý částku [částka]. Uvedené částky jsou v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř. povinni uhradit k rukám právního zástupce žalované.

Poučení