16 Co 247/2024 - 188

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Anonymizováno] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovanému: [Jméno žalovaného]., IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o náhradu za ztrátu na výdělku o odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 26. července 2024, č. j. 24 C 130/2020-143, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 1 248 222,95 Kč s úrokem z prodlení 10 % ročně z částky 207 808,33 Kč od 29. 4. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 753,19 Kč od 15. 5. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 753,19 Kč od 15. 6. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 753,19 Kč od 15. 7. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 753,19 Kč od 15. 8. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 753,19 Kč od 15. 9. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 753,19 Kč od 15. 10. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 753,19 Kč od 15. 11. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 753,19 Kč od 15. 12. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 753,19 Kč od 15. 1. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 524,83 Kč od 15. 2. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 524,83 Kč od 15. 3. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 524,83 Kč od 15. 4. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 524,83 Kč od 15. 5. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 14 524,83 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 14 524,83 Kč od 15. 7. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 14 524,83 Kč od 15. 8. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 14 524,83 Kč od 15. 9. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 14 524,83 Kč od 15. 10. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 14 524,83 Kč od 15. 11. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 14 524,83 Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 14 524,83 Kč od 15. 1. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 15 172,29 Kč od 15. 2. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 15 172,29 Kč od 15. 3. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 15 172,29 Kč od 15. 4. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 15 172,29 Kč od 15. 5. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 15 172,29 Kč od 15. 6. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 416,82 Kč od 15. 7. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 416,82 Kč od 15. 8. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 416,82 Kč od 15. 9. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 956,89 Kč od 15. 10. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 956,89 Kč od 15. 11. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 956,89 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 956,89 Kč od 15. 1. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 545,89 Kč od 15. 2. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 545,89 Kč od 15. 3. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 545,89 Kč od 15. 4. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 545,89 Kč od 15. 5. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 20 545,89 Kč od 15. 6. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 21 699,05 Kč od 15. 7. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 21 699,05 Kč od 15. 8. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 21 699,05 Kč od 15. 9. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 21 699,05 Kč od 15. 10. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 21 699,05 Kč od 15. 11. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 21 699,05 Kč od 15. 12. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 21 699,05 Kč od 15. 1. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 22 059,05 Kč od 15. 2. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 22 059,05 Kč od 15. 3. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 22 059,05 Kč od 15. 4. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 22 059,05 Kč od 15. 5. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 22 059,05 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 22 059,05 Kč od 15. 7. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 22 059,05 Kč od 15. 8. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 22 059,05 Kč od 15. 9. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 22 059,05 Kč od 15. 10. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 22 059,05 Kč od 15. 11. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 22 059,05 Kč od 15. 12. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 22 059,05 Kč od 15. 1. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 22 524,60 Kč od 15. 2. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a dále je žalovaný povinen platit žalobci částku 22 524,60 Kč měsíčně, vždy do 14. dne měsíčně pozadu, počínaje dnem 1. 2. 2025, kterou je žalovaný povinen valorizovat dle příslušných právních předpisů, a to do konce kalendářního měsíce, ve kterém žalobce dovrší 65 let věku nebo do dne přiznání starobního důchodu žalobci z důchodového pojištění.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 902 334,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 13 680 Kč od 15. 12. 2018 do 28. 4. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 22 801 Kč od 15. 1. 2019 do 28. 4. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 23 576,23 Kč od 15. 2. 2019 do 28. 4. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 23 576,23 Kč od 15. 3. 2019 do 28. 4. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 23 576,23 Kč od 15. 4. 2019 do 28. 4. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 23 576,23 Kč od 15. 5. 2019 do 28. 4. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 23 576,23 Kč od 15. 6. 2019 do 28. 4. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 23 576,23 Kč od 15. 7. 2019 do 28. 4. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 23 576,23 Kč od 15. 8. 2019 do 28. 4. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 23 576,23 Kč od 15. 9. 2019 do 28. 4. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 23 576,23 Kč od 15. 10. 2019 do 28. 4. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 23 576,23 Kč od 15. 11. 2019 do 28. 4. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 23 576,23 Kč od 15. 12. 2019 do 28. 4. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 23 576,23 Kč od 15. 1. 2020 do 28. 4. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 24 953,19 Kč od 15. 2. 2020 do 28. 4. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 24 953,19 Kč od 15. 3. 2020 do 28. 4. 2020, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 24 953,19 Kč od 15. 4. 2020 do 28. 4. 2020, s úrokem z prodlení 10 % ročně z částky 195 200 Kč od 29. 4. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 5. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12 220 Kč od 15. 6. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 7. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 8. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 9. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 10. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 11. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 12. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 1. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 2. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 3. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 4. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 5. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 6. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 7. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 8. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 9. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 10. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 11. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 12. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 1. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 2. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 3. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 4. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 5. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 6. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 7. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 8. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 9. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 10. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 11. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 1. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 2. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 3. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 4. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 5. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 6. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 7. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 8. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 9. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 10. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 11. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 12. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 1. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 2. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 3. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 4. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 5. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 6. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 7. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 8. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 9. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 10. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 11. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 12. 2024 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 12 200 Kč od 15. 1. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 11 734,45 Kč od 15. 2. 2025 do zaplacení, a dále aby byl žalovaný povinen platit žalobci částku 11 734,45 Kč měsíčně, vždy do 14. dne měsíčně pozadu, počínaje dnem 1. 2. 2025, a to do konce kalendářního měsíce, ve kterém žalobce dovrší 65 let věku nebo do dne přiznání starobního důchodu žalobci z důchodového pojištění, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 5 479,04 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [Jméno advokáta A], advokáta se [adresa].

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné na státem hrazených nákladech řízení na znalečné částku ve výši 17 446,82 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

VI. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné 16,08 % náhrady nákladů řízení spočívající v odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce před soudy obou stupňů. Výše náhrady a její splatnost bude stanovena samostatným usnesením.

VII. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné soudní poplatek ve výši 11 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Karviné dne 27. 5. 2020 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci náhradu škody ve výši 1 862 190 Kč spolu s úrokem z prodlení, a dále aby žalovaný byl povinen platit žalobci částku 34 259,05 Kč měsíčně, valorizovanou dle nařízení vlády, splatnou vždy 14. dne příslušného měsíce. Žalobu odůvodnil tím, že byl zaměstnán u žalovaného jako horník – dělník v uhelných dolech od 28. 6. 2006 do 12. 11. 2018. Dne 7. 10. 2016 došlo při práci v rubání k pracovnímu úrazu žalobce, jehož následkem došlo ke zranění kotníku pravé nohy. Žalobce byl v den úrazu hospitalizován v Nemocnici [adresa], kde byla dne 10. 10. 2016 provedena operace pravého kotníku. Z tohoto důvodu byl žalobce od 8. 10. 2016 do 27. 1. 2017 v pracovní neschopnosti. Dne 28. 1. 2017 nastoupil do zaměstnání, kde vykonával stejný druh práce dle sjednané pracovní smlouvy. U žalobce přetrvávala bolest v pravém kotníku, a proto byl od 10. 1. 2018 opět v pracovní neschopnosti, která trvala od 12. 11. 2018 a byla v příčinné souvislosti s pracovním úrazem ze dne 7. 10. 2016. V důsledku neustupující bolesti, která byla způsobena pracovním úrazem, a i po marných pokusech o zlepšení stavu, se žalobce rozhodl dne 12. 11. 2018 ukončit pracovní poměr s žalovaným dohodou. Žalobce současně v období od 1. 9. 2006 do 10. 7. 2018 vykonával práci pro zaměstnavatele „[Anonymizováno], se sídlem [Anonymizováno] (dále jen „[Anonymizováno]“). K rozvázání tohoto pracovního poměru došlo z důvodu přetrvávajících zdravotních problémů souvisejících s úrazem. Lékař v lékařské zprávě ze dne 21. 6. 2018 uvedl, že považuje stav žalobce jako trvalý, s omezením chůze po nerovném a kluzkém terénu, bez práce ve vlhku a chladu a bez zvedání a nošení těžkých břemen. Z těchto důvodů žalobce nemůže pokračovat ve výkonu práce na sjednané pozici u žalovaného, ani u jakéhokoliv jiného zaměstnavatele v rámci sjednaného druhu práce. Žalobce si nechal vypracovat znalecký posudek soudním znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie, se specializací traumatologie pohybového ústrojí, [tituly před jménem] [jméno FO], který dospěl k závěru, že zatěžování dolní končetiny žalobce ve smyslu pracovního zařazení je možné pouze bez nadměrného zatěžování, delší chůze, nošení břemen a chůze po nerovném terénu. Žalobcův průměrný výdělek před vznikem škody u žalovaného činil za předchozí kalendářní čtvrtletí (tj. 1. 7. 2018 až 30. 9. 2018) 13 174 Kč a průměrný výdělek u polského zaměstnavatele za předchozí kalendářní čtvrtletí) 1. 7. 2018 až 10. 7. 2018) činil 9 627 Kč. V součtu činil průměrný výdělek z obou pracovních poměrů 22 801 Kč. Pro přepočet polského zlotého na české koruny dle ČNB byl kurz ke dni 10. 7. 2018 5,994 PLN. Ode dne 12. 11. 2018 se žalobce nachází bez jakýchkoliv příjmů. Od 28. 11. 2018 je žalobce evidován na úřadu práce v Polsku jako osoba nezaměstnaná, bez nároku na podporu v nezaměstnanosti. Žalobce nedosahuje žádného výdělku po pracovním úrazu.

2. Žalovaný nesouhlasil s žalobou. Na svou obranu uvedl, že žalovaný je firmou, která vznikla a existuje podle českého práva, disponuje celou škálou vlastních zaměstnanců, kteří zajišťují v souladu s báňskými předpisy těžební činnost. Žalovaný má pronajaty potřebné prostory na jednotlivých důlních pracovištích. Žalovaný zaměstnává i polské zaměstnance. Všichni zaměstnanci z Polska jsou zároveň v Polsku zaměstnáni na poloviční úvazek ve firmě „[Anonymizováno]“, přičemž jim tato Polská firma nepřiděluje konkrétní pracovní úkoly, jedná se o jakousi placenou pracovní pohotovost. V souvislosti s tímto zaměstnáním u firmy „[Anonymizováno]“, vznikají zaměstnancům nároky z pracovního poměru v Polské republice. Jedná se o pracovní poměr sjednaný v souladu s ustanovením polského ustanovení zákoníku práce z 26. 6. 1974. Zaměstnanci od tohoto polského zaměstnavatele dostávají mzdu, náhradu za pracovní cesty, dále je jim zaměstnavatelem hrazeno pojistné na důchodové a nemocenské pojištění, úrazové pojištění atp. Výše mzdy a dalších zaměstnaneckých výhod závisí na konkrétních pracovních smlouvách uzavřených se společností „[Anonymizováno]“ a jejich zaměstnancem, dále na platném pracovním řádu, a také na výši stanovené minimální odměny za práci v Polské republice. Ve firmě žalovaného dochází ke sjednání standardního pracovního poměru dle zákoníku práce platného v České republice, jehož součástí je i dohoda o mzdě. Každý zaměstnanec má svobodnou volbu, zdali za těchto podmínek do pracovního poměru, s firmou žalovaného, nastoupí či nikoliv. Žalobce při sjednávání pracovního poměru v polské společnosti „[Anonymizováno]“, věděl a souhlasil, což stvrdil podpisem pracovní smlouvy s polskou firmou „[Anonymizováno]“, že tato mu nebude přidělovat práci, že zde bude pouze v pracovní pohotovosti, budou mu vypláceny cestovní náhrady a odměna za pracovní pohotovost, a bude přidělen k práci v české hornické firmě [Jméno žalovaného]., která mu bude poskytovat mzdu za vykonanou práci. Na žádost zaměstnanců, kteří jsou vždy, pokud se jedná o polské občany, zároveň zaměstnanci polské firmy „[Anonymizováno]“ a české firmy [Jméno žalovaného]., dostávají společně s výplatním lístkem z firmy žalovaného i informaci o vyplacených odměnách z firmy „[Anonymizováno]“, přičemž se jedná o informace přepočtené jak v polských zlotých, tak i v českých korunách. Z těchto skutečností nelze dovozovat odůvodněnost žalobního požadavku žalobce vůči žalovanému, v tom směru, že žalovaný by měl být povinen uhradit žalobci náhradu škody, způsobenou mu pracovním úrazem, v součtu výdělků žalobce u polské firmy „[Anonymizováno]“ a žalovaného. Žalovaný je přesvědčen, že neexistuje žádný právní důvod, který by odůvodňoval žalobcův požadavek, přičemž pracovní poměr žalobce u žalovaného je zcela samostatným právním jednáním jeho účastníků, uzavřeným podle českého práva, byť je jeho účastníkem žalobce jako občan Polské republiky. Dalším samostatným právním jednáním, které má jiné účastníky, je pracovní poměr uzavřený mezi žalobcem a polskou firmou „[Anonymizováno]“, jedná se o právní jednání uzavřené podle polského práva a účastníkem tohoto jednání není žalovaný, nikdy nebyl a nebude, jedná se o jednání, které žalovaný žádným způsobem neovlivňuje a ovlivnit nemůže. Dohoda uzavřená mezi žalovaným a polskou firmou „[Anonymizováno]“ je dohodou mezi dvěma obchodními společnostmi, jedná se o dohodu, která odpovídá jak českému, tak i polskému právu, není s těmito právními řády v rozporu, neobchází žádnou právní normu, pouze deklaruje obchodní spolupráci dvou spolupracujících obchodních partnerů. K oprávněnosti žalobního požadavku žalobce nepostačí ani případné personální propojení firmy „[Anonymizováno]“ a žalovaného, když pouze z personálního obsazení firmy „[Anonymizováno]“ a žalovaného, není možno bez dalšího usoudit na jakékoli protizákonné či zákon obcházející jednání obou firem. Dle názoru žalovaného, který vychází ze stanoviska [Anonymizováno], centra pojištění odpovědnosti za pracovní úrazy, ze dne 9. 8. 2019, žalobci nevznikl nárok na odškodnění na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, když žalobcův nárok není v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, ze dne 7. 10. 2016. Žalobce pracoval u žalovaného od 28. 6. 2006 na základě pracovní smlouvy a jeho pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 31. 12. 2018, a to na pozici horník-dělník, s pracovištěm důl [adresa]. Dne 7. 10. 2016 utrpěl žalobce pracovní úraz v důsledku, kterého byl v pracovní neschopnosti do 12. 11. 2018. Po skončení pracovní neschopnosti byla žalobci nabídnuta lehčí práce, a to hlídání pásových dopravníků, přičemž tato práce byla pro žalobce vhodná, a to i s ohledem na následky pracovního úrazu, což stvrdil i pracovně lékařský posudek. Žalobce však tuto práci odmítl a ukončil pracovní poměr na vlastní žádost dohodou k datu 12. 11. 2018. Lze tedy konstatovat, že žalovaný nabídl žalobci náhradní práci, kterou mohl žalobce vykonávat i pro následky pracovního úrazu ze dne 7. 10. 2016, avšak žalobce tuto práci odmítl a ukončil pracovní poměr u žalovaného. Není tedy dána příčinná souvislost mezi následky pracovního úrazu ze dne 7. 10. 2016 a ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti u žalobce, když tento odmítl bezdůvodně vykonávat jinou žalovaným pro něj zajištěnou práci, která odpovídala následkům jeho pracovního úrazu.

3. Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně rozsudkem identifikovaným v záhlaví zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku ve výši 1 090 467 Kč se zákonným úrokem z prodlení počítaným vždy od 15. dne v měsíci do zaplacení, a to za měsíc prosinec 2018 z částky 5 916 Kč, za měsíc leden 2019 z částky 10 601 Kč, za měsíce únor 2019 až leden 2020 z částek 11 376,23 Kč, za měsíce únor 2020 až leden 2021 z částek 12 753,19 Kč, za měsíce únor 2021 až leden 2022 z částek 14 524,83 Kč, za měsíce únor 2022 až červen 2022 z částek 15 172,29 Kč, za měsíce červenec 2022 až září 2022 z částek 17 416,82 Kč, za měsíce říjen 2022 až leden 2023 z částek 18 956,89 Kč, za měsíce únor 2023 až červen 2023 z částek 20 545,89 Kč, za měsíce červenec 2023 až leden 2024 z částek 21 699,05 Kč, za měsíce únor 2024 až červen 2024 z částek 22 059,05 Kč, za měsíc červenec 2024 z částky 19 182 Kč (výrok I.), žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku ve výši 853 773 Kč, dále zákonné úroky z prodlení počítané vždy od 15. dne v měsíci do zaplacení za měsíc prosinec 2018 z částky 7 764 Kč, za měsíce leden 2018 až červen 2024 z částek 12 200 Kč, za měsíc červenec 2024 z částky 10 609 Kč, a dále aby žalovaný žalobci od 27. 7. 2024 do budoucna hradil se zákonným úrokem z prodlení měsíčně částku 34 259,05 Kč, splatnou vždy k 14. dni v měsíci, zamítl (výrok II.), zavázal žalovaného zaplatit žalobci náklady řízení (výrok III.), zavázal žalovaného zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné na státem hrazených nákladech řízení na znalečné částku ve výši 30 060 Kč (výrok IV.), zavázal žalovaného zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné 100 % náhrady nákladů řízení spočívající v odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce, kdy výše náhrady a její splatnost bude stanovena samostatným usnesením (výrok V.) a zavázal žalovaného zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné soudní poplatek ve výši 54 520 Kč (výrok VI.). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že žalobce je občanem Polské republiky. Příslušnost k projednání věci dovodil z článku 21 odst. 1 písm. a/ nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012. V souladu s článkem 8 citovaného nařízení upravující rozhodné právo pro individuální pracovní smlouvy je rozhodným právem právo České republiky (pracovní smlouva byla uzavřena podle práva České republiky a žalobce vykonával práci na území České republiky). Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalobci se u žalovaného stal dne 7. 10. 2016 pracovní úraz. Ustanovená znalkyně dospěla k závěru, že žalobce není schopen po ukončení pracovní neschopnosti dne 12. 11. 2018 pro pracovní úraz výkonu práce horníka ani hlídače pásových dopravníků. Žalobce je schopen pouze lehčí práce bez přenášení břemen a pohybu po nerovném terénu. Jedná se o stav, u kterého nelze očekávat zásadní zlepšení. Za stavu, že žalobce není schopen po skončení pracovní neschopnosti výkonu práce u žalovaného pro pracovní úraz, nese žalovaný odpovědnost za ztrátu na výdělku ve smyslu § 271b zákoníku práce. Bylo prokázáno, že žalobce pracoval u žalovaného od 28. 6. 2006 jako horník v dole, a to na základě pracovní smlouvy a četných dodatků uzavřených k ní postupně prodlužujících pracovní poměr až do 31. 12. 2018. Okresní soud s ohledem na takto uzavírané smlouvy nemá pochyb o tom, že nebýt pracovního úrazu a jeho následků žalobce by i nadále u žalovaného pracoval. Konečně pracovní poměr byl prodlužován i v období po úrazu. Za této situace má okresní soud za to, že žalobce má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku jak po datu ukončení pracovního poměru dne 12. 11. 2018, tak i po datu, kdy měl pracovní poměr uzavřený na dobu určitou do 31. 12. 2018 skončit (§ 271p zákoníku práce). Bylo prokázáno, že žalobce pracoval jako horník v podzemí na dole v České republice v době od 28. 6. 2006 do 12. 11. 2018, přičemž po celou tuto dobu pobíral mzdu od žalovaného. Zároveň měl žalobce sjednán pracovní poměr se společností „[Anonymizováno]“ se sídlem v Polské republice na poloviční pracovní úvazek horníka pod zemí ve městě [Anonymizováno] v Polsku, kde nikdy práci nevykonával. Žalovaný tvrdil, že společnost „[Anonymizováno]“ žalobci platila mzdu a tzv. cestovní náhrady a že se jednalo o formu pracovní pohotovosti. S ohledem na vzájemnou souvislost lze dovodit, že i od této společnosti by žalobce i nadále po dobu pracovního poměru u žalovaného pobíral mzdu a „cestovní náhrady“. Mzda přísluší zaměstnanci za práci a cestovní náhrady za pracovní cestu nebo při dočasném přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli. K výkonu práce pro společnost „[Anonymizováno]“ a k pracovním cestám žalobce žalovaný uvedl, že tito zaměstnanci jsou zaměstnání u společnosti „[Anonymizováno]“, přičemž tato polská firma jim „nepřiděluje konkrétní pracovní úkoly, jedná se o jakousi placenou pohotovost“. Pracovní pohotovostí se ve smyslu § 78 odst. 1 písm. h) zákoníku práce rozumí doba, v níž je zaměstnanec připraven k případnému výkonu práce podle pracovní smlouvy, která musí být v případě naléhavé potřeby vykonána nad rámec jeho rozvrhu pracovních směn. Žalobce pro společnost „[Anonymizováno]“ žádnou práci na pracovišti v Polsku nikdy nevykonával, žádné důlní pracoviště, na kterém by byl zařazen, tam nebylo, a proto také nemohl být v pracovní pohotovosti, tedy připraven tam k výkonu práce. Taktéž nárok na cestovní náhrady nemohl žalobci vzniknout, protože tyto náhrady náleží zaměstnanci pouze za podmínek, které jsou stanoveny v § 152 zákoníku práce, tzn. pokud zaměstnanec v souvislosti s výkonem práce někam cestuje, koná pracovní cestu, cestu mimo pravidelné pracoviště, mimořádnou cestu v souvislosti s výkonem práce, je přeložen, je dočasně přidělen, či vykonává práci v zahraničí. Žádná taková situace nenastala, protože žalobce měl místo výkonu práce v [Anonymizováno] (podle pracovní smlouvy uzavřené s žalovaným), kde také ve skutečnosti pracoval. Žalobce tedy práci v zahraničí ve smyslu § 152 písm. g) zákoníku práce nevykonával, nešlo ani o dočasné přidělení k výkonu práce k jinému zaměstnavateli ve smyslu § 43a zákoníku práce, což sám žalovaný zdůraznil. Žalobce jako „zaměstnanec“ společnosti „[Anonymizováno]“ v Polské republice nikam necestoval v souvislosti s výkonem práce pro tuto společnost, takže cestovní výdaje v souvislosti s pracovním poměrem ke společnosti „[Anonymizováno]“, které by mu mohly být nahrazovány, neměl. Žalobce společnosti „[Anonymizováno]“ žádné cesty také neúčtoval, „cestovné“ bylo žalobci placeno pravidelně každý měsíc bez dalšího. „Cestovné“ takto placené žalobci proto není náhradou výdajů, nýbrž částí mzdy žalobce. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že žalobci byla za vykonanou práci horníka v podzemí, kterou konal pro žalovaného, po řadu let placena mzda, která se skládala ze mzdy zúčtované přímo žalovaným a dále ze mzdy a „cestovních náhrad“ zúčtovaných společností „[Anonymizováno]“ se sídlem v Polské republice. Do průměrného výdělku žalobce je proto nutno započíst veškeré částky, které byly žalobci za vykonanou práci vyplaceny, tj. mzdu od žalovaného, mzdu od společnosti „[Anonymizováno]“ a cestovní náhrady od společnosti „[Anonymizováno]“. Průměrný výdělek žalobce za III. kalendářní čtvrtletí 2018 činil u žalobce 13 174 Kč, u společnosti „[Anonymizováno]“ 1 606,12 PLN, tj. 9 627 Kč (při přepočtu polského zlotého na české koruny dle kurzu ČNB ke dni 10. 7. 2018 – 5,994 PLN), činí 22 801 Kč měsíčně. Podle § 271b odst. 3 zákoníku práce náhrada za ztrátu na výdělku přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, přičemž za výdělek po pracovním úrazu se považuje výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání (zákon č. 181/2018 Sb. účinný ode dne 1. 10. 2018). Žalobce byl zařazen do evidence dne 28. 11. 2018, minimální mzda činila 12 200 Kč měsíčně (nařízení vlády č. 286/2017 Sb.). Průměrná hrubá mzda žalobce stanovená ve výši 22 801 Kč byla valorizována nařízením vlády č. 321/2018 Sb. o 3,4 % na částku 23 576,23 Kč, dále nařízením vlády č. 321/2019 Sb. o 5,2 % a částku 151 Kč na částku 24 953,19 Kč, dále nařízením vlády č. 517/2020 Sb. o 7,1 % na částku 26 724,87 Kč, dále nařízením vlády č. 508/2021 Sb. o 1,3 % a 300 Kč na částku 27 372,29 Kč, dále nařízením vlády č. 138/2022 Sb. o 8,2 % na částku 29 616,87 Kč, dále nařízením vlády č. 256/2022 Sb. o 5,2 % na částku 31 156,89 Kč, dále nařízením vlády č. 413/2022 Sb. o 5,1 % na částku 32 745,89 Kč, dále nařízením vlády č. 131/2023 Sb. o 2,3 % a 400 Kč na částku 33 899,05 Kč, nařízením vlády č. 338/2023 Sb. o 360 Kč na částku 34 259,05 Kč. Zákonný úrok z prodlení se stanoví podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Podle § 2 nařízení vlády výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Pro prodlení v druhém pololetí roku 2018 činila repo sazba 1 %, pro první pololetí roku 2019 činila 1,75 %, pro druhé pololetí roku 2019 činila 2 %, pro první pololetí roku 2020 činila 2 %, pro druhé pololetí roku 2020 činila 0,25 %, pro první pololetí roku 2021 činila 0,25 %, pro druhé pololetí roku 2021 činila 0,5 %, pro první pololetí roku 2022 činila 3,75 %, pro druhé pololetí roku 2022 činila 7 %, pro první pololetí roku 2023 činila 7 %, pro druhé pololetí roku 2023 činila 7 %, pro první pololetí roku 2024 činila 6,75 % a pro druhé pololetí roku 2024 činí 4,75 %. Okresní soud po příslušné valorizaci, po odečtu minimální mzdy ve výši 12 200 Kč přiznal žalobci za dobu od 13. 11. 2018 do 26. 7. 2024 (dne rozhodnutí soudu) celkem částku 1 090 467 Kč se zákonným úrokem z prodlení (jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku okresního soudu). Za měsíc listopad 2018 byla žalobci přiznána náhrada škody po odečtu minimální mzdy ve výši 7 764 Kč (12 200 Kč : 22 dnů x 14 dnů) z požadované částky 13 680 Kč ve výši 5 916 Kč a za měsíc červenec 2024 náhrada škody ve výši 19 182 Kč (34 259,05 Kč – 12 200 Kč = 22 059,05 Kč : 23 dnů x 20 dnů). Ve zbytku soud žalobu na zaplacení částek ve výši minimální mzdy a dále náhradu za ztrátu na výdělku od 27. 7. 2024 do budoucna ve výši 34 259,05 Kč měsíčně jako nedůvodnou zamítl, neboť za situace, že žalobce je stále pracovně způsobilý a lze předpokládat, že bude pracovat, a tedy pobírat mzdu, nelze náhradu za ztrátu na výdělku do budoucna přiznat (výrok II. rozsudku okresního soudu).

4. Proti výroku II. uvedeného rozsudku podal žalobce odvolání. V odvolání uvedl, že okresní soud žalobci přiznal část požadované náhrady za ztrátu na výdělku, a to po odečtení fiktivního výdělku po pracovním úrazu ve výši minimální mzdy stanovené nařízením vlády dle § 271b odst. 3 zákoníku práce a dále nepřiznal náhradu škody žalobci do budoucnosti, přestože znalci potvrdili, že se jedná o trvalý stav. Okresní soud náhradu za ztrátu na výdělku ponížil o fiktivní výdělek ve výši minimální mzdy, přestože skutkové okolnosti neodpovídají smyslu a účelu tohoto ustanovení. Okresní soud nezohlednil, zda je žalobce schopen vůbec vykonávat práci na plný úvazek a zda má být tedy aplikována fikce tak, že bude náhrada snížena o minimální mzdu vypočtenou za plný úvazek. Tato fikce výdělku počítá s tím, že nastalou situaci nezaměstnanosti řeší státní sociální systém v podobě různých dávek a podobně, je třeba však podotknout, že žalobce nemá a neměl možnost čerpat sociální dávky, invalidní důchod ani dávky v nezaměstnanosti dle českých, ani polských právních předpisů. Aplikace fikce minimální mzdy tedy není přiměřená jeho reálným možnostem. Dále žalobce podotýká, že je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání nikoliv jen proto, že by na trhu práce nebyly vhodné příležitosti, ale především kvůli snížení jeho zaměstnatelnosti v důsledku trvalých následků pracovního úrazu. Kdyby nebylo pracovního úrazu, bude mít žalobce široké možnosti zaměstnání v rámci pracovního trhu. To, že je žalobce v současné době nezaměstnaný je v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, který mu znemožnil zcela se ucházet o širokou škálu pracovních příležitostí a snížil samotnou zaměstnatelnost žalobce. Zákon sice předpokládá, že fikce výdělku ve výši minimální mzdy je aplikována v případech, kdy zaměstnanec nemůže nalézt práci kvůli obecným tržním podmínkám, avšak v tomto případě je zásadní příčinou žalobcova „nezaměstnatelnost“ způsobená především jeho sníženou pracovní způsobilostí v důsledku pracovního úrazu. Žalobce by, nebýt pracovního úrazu, neměl problém se zaměstnáním. Jeho kvalifikace a zkušenosti by mu umožnily najít práci na širším pracovním trhu, kde by mohl být plně zaměstnatelný a dosahovat vyššího výdělku. Současná situace, kdy je veden na úřadu práce, je tedy přímo způsobena pracovním úrazem, nikoliv pouze stavem trhu práce. Žalobce má za to, že aplikací ustanovení § 271b odst. 3 zákoníku práce bez ohledu na jeho smysl a účel se porušuje a nedovoleně zasahuje do základních lidských práv žalobce, a to zejména principu rovnosti (čl. 1 Listiny základních práv a svobod), práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod). K porušení principu rovnosti může docházet, když vzniká nerovnost mezi výší náhrady za ztrátu na výdělku dle ustanovení zákoníku práce a dle občanského práva. K nerovnosti v odškodňování dle pracovněprávních ustanovení a občanskoprávních ustanovení se již vyjádřil také Ústavní soud například v nálezu sp. zn. II ÚS 2925/20 ze dne 15. 11. 2021, kde zdůraznil nutnost ústavně konformního výkladu pracovněprávních ustanovení, dle kterého se účastníkovi řízení dostane tohoto odškodnění alespoň na úrovni, které by se jinému poškozenému dostalo v občanskoprávním vztahu za okolností obdobných věci tohoto účastníka. Žalobce také nesouhlasí se zamítnutím části náhrady za ztrátu na výdělku od 27. 7. 2024 do budoucna, neboť aktuální situace spolu s výstupem z lékařské zprávy ukazuje, že se jedná o trvalé zhoršení zdravotního stavu, což dává podklad přiznání náhrady ztráty na výdělku i do budoucna. V jiném případě by musel žalobce znovu a znovu zpětně žalovat dané částky náhrady, a to jej bude nepřiměřeně zatěžovat jak časově, tak finančně. Kdyby okresní soud stanovil, že náhrada se přiznává, dokud budou platit stávající okolnosti (tj. trvalé zdravotní omezení), tedy do budoucnosti, může v případě změny jedna ze stran požádat o úpravu výše náhrady. Tento postup by zajistil spravedlnost i v případě, že by se stav poškozeného neočekávaně zlepšil nebo se objevily jiné faktory ovlivňující schopnost pracovat. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhuje, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II. a výrocích, které jsou na něm závislé, tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví a v tomto ohledu příslušné výroky napadaného rozsudku upraví a dále, aby žalovanému uložil povinnost nahradit náklady řízení před odvolacím soudem.

5. Proti výrokům I., III., IV., V. a VI. uvedeného rozsudku podal žalovaný odvolání. V odvolání uvedl, že postupem okresního soudu v této právní věci dochází k nezákonnému směšování dvou zcela nezávislých a samostatných pracovních poměrů žalobce u společnosti žalovaného a společnosti „[Anonymizováno]“, kdy okresní soud posuzuje pracovní poměr žalobce u polské firmy „[Anonymizováno]“, dle úpravy provedené zákoníkem práce. Tyto námitky již podrobně uvedl ve vyjádření k žalobě a vznášel během řízení před okresním soudem, avšak okresní soud se v napadeném rozsudku těmito skutečnostmi vůbec nezabýval. Lze tedy konstatovat, že z těchto důvodu je rozsudek okresního soudu nepřezkoumatelný, pokud okresní soud neuvedl k argumentaci žalovaného o oddělených pracovních poměrech, oddělených firmách a oddělených odměnách ani zmínku. Žalovaný je i nadále přesvědčen, že odškodnění žalobci náleží toliko ve výši průměrného výdělku dosahovaného ve firmě žalovaného a spojování výdělku, které žalobce dosahoval ve firmě žalovaného a firmě „[Anonymizováno]“, je jednoznačně nezákonným a zcela nepochopitelným výkladem právních norem. Žalovaný se na základě tohoto rozhodnutí domáhá změny napadaného rozsudku tak, že žalobci bude přiznána náhrada na ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti pouze ve výši průměrného výdělku žalobce dosahovaného u společnosti žalovaného.

6. Žalobce k odvolání žalovaného uvedl, že žalovaný se v podstatě zabývá jen právními vztahy mezi polskou společností “[Anonymizováno]“, žalovaným a žalobcem zejména s ohledem na vyřešení otázky, zda dosahovaný příjem u polského zaměstnavatele “[Anonymizováno]“ je rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku přiznaný okresním soudem pro žalobce. Nelze souhlasit s konstatováním žalovaného, že rozsudek okresního soudu je nepřezkoumatelný, neboť okresní soud se námitkami žalovaného zabýval (viz zejména bod 22., 23., 24. napadaného rozsudku). Při posuzování odvolání je třeba, dle mínění žalobce, rovněž vzít v potaz tu skutečnost, že pro účely výpočtu ztráty na výdělku okresní soud vycházel z průměrného výdělku zaměstnance za III. kalendářní čtvrtletí roku 2018, který u polského zaměstnavatele představoval v tomto období pouze vyplacenou hrubou mzdu, nikoliv „cestovné“. V této souvislosti poukazuje rovněž na ustanovení § 271o zákoníku práce, dle kterého u zaměstnance, který je v době pracovního úrazu v několika pracovních poměrech, se při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku vychází z průměrných výdělků dosahovaných ve všech těchto základních pracovněprávních vztazích, a to po dobu, po kterou by mohly trvat. Proto žalobce soudí, že bez ohledu na povahu výdělku či příjmu (z pracovněprávního vztahu či jiného vztahu) okresní soud správně zohlednil rovněž peněžní plnění, které poskytoval žalobci polský zaměstnavatel “[Anonymizováno]“, při posuzování nároku na náhradu škody dle podané žaloby. Se zřetelem ke shora uvedenému žalobce má za to, že odvolání žalovaného není důvodné a navrhuje, aby odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích napadnutých odvoláním, případně aby napadnutý rozsudek v dotčených výrocích změnil s ohledem na odvolání podané žalobcem.

7. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné toliko částečně. Odvolání žalovaného pak důvodné není.

8. Odvolací soud má předně za to, že v projednávané věci s cizím prvkem je nepochybně dána příslušnost a pravomoc českých soudů. Žalovaný má totiž „bydliště“, resp. sídlo v České republice, přičemž podle čl. 21 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis zaměstnavatel, který má bydliště v některém členském státě, může být žalován u soudů členského státu, v němž má bydliště. Správný je rovněž závěr okresního soudu, že rozhodným právem je právo České republiky. V projednávané věci nebyla v pracovních smlouvách uzavřených mezi účastníky volba práva provedena. Žalobce je polským státním příslušníkem, žalovaný je právnickou osobou zřízenou podle českého práva, jednotlivé pracovní smlouvy byly sepsány v českém jazyce a jako místo výkonu práce bylo v pracovních smlouvách sjednáno v České republice. Žalobce vykonával práci od vzniku pracovního poměru výhradně v České republice. Vzhledem k neexistenci volby práva se v projednávané věci podle čl. 8 odst. 2 nařízení Řím I použije právo státu, v němž měl žalobce své obvyklé místo výkonu práce, tj. právo České republiky.

9. Okresní soud dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění okresního soudu, popsaná v bodech 5., 7. a 18. odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá.

10. Obecně je třeba uvést, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí okresního soudu, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, kdy povinností (okresního) soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti okresního soudu při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu okresní soud dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů okresního soudu může být proto považováno pouze, pokud okresní soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li okresnímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).

11. V posuzované věci odvolací soud neshledal při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů ze strany okresního soudu žádné pochybení ve shora uvedeném směru. Odvolací soud proto neshledal na vyhodnocení výsledků dokazování okresním soudem nic excesivního.

12. Po právní stránce je projednávanou věc třeba posuzovat podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2018 (dále jen zákoník práce), a ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 4. 1. 2023 (dále jen o. z.), kdy odvolací soud se ztotožňuje, s dále uvedenou výjimkou, s právními závěry okresního soudu, jak jsou popsaná v bodech 20.-29. odůvodnění napadeného rozsudku, která byla reprodukována shora, a pro stručnost na ně odkazuje.

13. K odvolání žalobce je třeba uvést, že okresní soud správně aplikoval ustanovení § 271b odst. 3 zákoníku práce. Ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství, ze dne 30. 8. 2023 vyplývá, že Žalobce byl a je schopen vykonávat jinou vhodnou práci. Ode dne 12. 11. 2018 mohl vykonávat v plném úvazku práci hlídače s povinností jen občasných pochůzek, práci recepčního/vrátného tam, kde je náplní práce zápis vozidel vjíždějících do prostoru objektu, zvednutí automatické závory před vjezdem do objektu, zápis návštěv vstupujících do objektu s ověřením jejich identity podle průkazu, podávání telefonických informací apod. Mohl vykonávat práci prodavače v provozu s možností střídat chůzi a sed (např. pokladník), úředníka, školníka, správce budov či jiných zařízení apod. Byl a je schopen rekvalifikace za účelem změny pracovního zařazení vyhovující jeho zdravotnímu stavu. Pokud je držitelem potřebného řidičského oprávnění, je schopen vykonávat práci profesionálního řidiče vysokozdvižného vozíku, osobního automobilu, dodávky, tramvaje. Tedy není pravdou, že žalobce je v současné době nezaměstnaný výlučně v příčinné souvislosti s pracovním úrazem, který mu znemožnil zcela se ucházet o širokou škálu pracovních příležitostí a snížil samotnou zaměstnatelnost žalobce. Jeho kvalifikace a zkušenosti, resp. případná rekvalifikace, které je také schopen, mu stále umožňují najít práci na širším pracovním trhu. Také je zřejmé, že žalobce je schopen vykonávat práci na plný úvazek a okresní soud správně náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti snížil o minimální mzdu vypočtenou za plný úvazek. Rozhodnutí okresního soudu je tak v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. 21 Cdo 4131/2018 – Skutečný důvod, proč je při určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) uvažováno s výdělkem ve výši minimální mzdy jako s výdělkem po zjištění nemoci z povolání, spočívá jen (a právě) v tom, že zaměstnanec, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, nedosahuje žádný výdělek (a to nikoliv z důvodu následků nemoci z povolání, ale v důsledku nedostatku vhodných pracovních příležitostí). Žádný zaměstnanec, který by byl – kdyby to umožňoval stav trhu práce - zaměstnán v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, nemůže dosahovat nižší mzdu, plat nebo odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, než kolik činí minimální mzda.) a není zde žádný ústavněprávní rozměr. V této části je proto odvolání žalobce nedůvodné.

14. Okresní soud náhradu za ztrátu na výdělku od 27. 7. 2024 do budoucna ve výši 34 259,05 Kč měsíčně jako nedůvodnou zamítl, neboť za situace, že žalobce je stále pracovně způsobilý a lze předpokládat, že bude pracovat, a tedy pobírat mzdu, nelze náhradu za ztrátu na výdělku tzv. rentu do budoucna přiznat. S tímto závěrem odvolací soud nesouhlasí, neboť je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR (viz naposledy rozsudek ze dne 17. 12. 2024 sp. zn. 21 Cdo 1895/2024 – Rozhodovací praxe již dříve dospěla k závěru, že je možné přiznat náhradu za ztrátu na výdělku ve formě pravidelné měsíční úhrady do budoucna v případech, kde výdělek po zjištění nemoci z povolání (nebo po pracovním úrazu) spolu s částečným invalidním důchodem je pravidelně nižší než průměrný výdělek před zjištěním nemoci (před vznikem škody) a kdy je možné zjistit průměrnou částku, která pravidelně uchází, a že jen při občasném poklesu výdělku nejsou splněny podmínky ke stanovení náhrady za ztrátu na výdělku formou tzv. renty (srov. zhodnocení rozhodování soudů ČSR o odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem býv. Nejvyššího soudu ČSR dne 27. 1. 1975, sp. zn. Cpj 37/74, uveřejněné pod č. 11/1976 Sb. rozh. obč., s. 47, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3107/2007, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. 39/2009).). Z obsahu spisu je zřejmé, že i když je žalobci zachován pracovní potenciál (viz výše), tak pro následky pracovního úrazu ze dne 7. 10. 2016 bude jeho výdělek po předmětném pracovním úrazu pravidelně nižší než průměrný výdělek před pracovním úrazem (vznikem škody) a je tak možné zjistit průměrnou částku, která žalobci pravidelně uchází.

15. Okresní soud správně zjistil průměrný výdělek žalobce za III. kalendářní čtvrtletí 2018 a to v částce 13 174 Kč u žalovaného, a v částce 1 606,12 PLN, tj. 9 627 Kč (při přepočtu polského zlotého na české koruny dle kurzu ČNB ke dni 10. 7. 2018 – 5,994 PLN) u společnosti “[Anonymizováno]“, v součtu 22 801 Kč měsíčně. Podle § 271b odst. 3 zákoníku práce náhrada za ztrátu na výdělku přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, přičemž za výdělek po pracovním úrazu se považuje výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání (zákon č. 181/2018 Sb. účinný ode dne 1. 10. 2018). Žalobce byl zařazen do evidence dne 28. 11. 2018, kdy minimální mzda činila 12 200 Kč měsíčně (nařízení vlády č. 286/2017 Sb.). Průměrná hrubá mzda žalobce stanovená ve výši 22 801 Kč byla valorizována nařízením vlády č. 321/2018 Sb. o 3,4 % na částku 23 576,23 Kč, nařízením vlády č. 321/2019 Sb. o 5,2 % a částku 151 Kč na částku 24 953,19 Kč, nařízením vlády č. 517/2020 Sb. o 7,1 % na částku 26 724,87 Kč, nařízením vlády č. 508/2021 Sb. o 1,3 % a 300 Kč na částku 27 372,29 Kč, nařízením vlády č. 138/2022 Sb. o 8,2 % na částku 29 616,87 Kč, nařízením vlády č. 256/2022 Sb. o 5,2 % na částku 31 156,89 Kč, nařízením vlády č. 413/2022 Sb. o 5,1 % na částku 32 745,89 Kč, nařízením vlády č. 131/2023 Sb. o 2,3 % a 400 Kč částku 33 899,05 Kč, nařízením vlády č. 338/2023 Sb. o 360 Kč na částku 34 259,05 Kč, nařízením vlády č. 349/2024 Sb. o 0,6 % a částku 260 Kč na částku 34 724,60 Kč. Za měsíc listopad 2018 byla žalobci přiznána tzv. renta po odečtu minimální mzdy ve výši 7 764 Kč (12 200 Kč : 22 dnů x 14 dnů) z požadované částky 13 680 Kč ve výši 5 916 Kč. Odvolací soud proto po příslušných valorizacích a odečtu minimální mzdy ve výši 12 200 Kč přiznal žalobci za dobu od 13. 11. 2018 do 31. 1. 2025 celkem částku 1 248 222,95 Kč, kdy dále žalobci náleží částka 22 524,60 Kč měsíčně, splatná vždy do 14. dne měsíčně pozadu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2024 sp. zn. 21 Cdo 1895/2024), počínaje dnem 1. 2. 2025, kterou je žalovaný povinen valorizovat dle příslušných právních předpisů, a to do konce kalendářního měsíce, ve kterém žalobce dovrší 65 let věku nebo do dne přiznání starobního důchodu žalobci z důchodového pojištění s ohledem na ustanovení § 271b odst. 6 zákoníku práce.

16. Okresní soud dále přiznal žalobci úroky z prodlení od 15. 12. 2018, avšak s tímto odvolací soud nesouhlasí. Podle ustálené judikatury doba splatnosti náhrady za ztrátu na výdělku (jejích jednotlivých plnění) není stanovena právním předpisem, proto musí být tento nárok uspokojen bez zbytečného odkladu poté, kdy o uspokojení oprávněný účastník požádal (srov. § 1958 odst. 2 o. z.). Skutečnost, že podle § 271m odst. 2 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen náhradu za ztrátu na výdělku a náhradu nákladů na výživu pozůstalých vyplácet pravidelně jednou měsíčně, pokud nebyl dohodnut jiný způsob výplaty, nemůže na tomto závěru nic změnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2018 sp. zn. 21 Cdo 4536/2017). Žalobce v žalobě tvrdil, že žalovaného vyzval k úhradě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti výzvou k plnění ze dne 22. 4. 2020 a odeslanou téhož dne. Žalovaný měl plnit bez zbytečného odkladu; odvolací soud má za to, že s přihlédnutím okolnostem (výši plnění) je třeba za lhůtu „bez zbytečného odkladu“ považovat lhůtu 6 dnů od zaslání výzvy. Žalobce má proto právo na úroky z prodlení podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za náhradu za ztrátu na výdělku (jejích jednotlivých plnění) od 29. 4. 2020 do zaplacení. Za období od 15. 12. 2018 do 31. 3. 2020 proto odvolací soud jednotlivá měsíční plnění sečetl a pak již žalobci náleží úroky z prodlení z jednotlivých měsíčních plnění od 15. dne následujícího kalendářního měsíce.

17. K odvolání žalovaného je třeba uvést, že otázkou tzv. směšování dvou zcela nezávislých a samostatných pracovních poměrů zaměstnance (zde žalobce) u společnosti žalovaného a společnosti „[Anonymizováno]“ (tzn. oddělných pracovních poměrech, oddělených firmách a oddělených odměnách), kdy dále soudy (okresní i odvolací) posoudily pracovní poměr zaměstnance u polské firmy „[Anonymizováno]“, toliko dle úpravy provedené zákoníkem práce, se podrobně zabýval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. 21 Cdo 2270/2023 (K výtce dovolatele, že odvolací soud „platnost pracovního poměru uzavřeného mezi žalobcem a společností [Anonymizováno]“ posuzoval „pouze prostřednictvím českého práva, a tedy podle pravidel upravených českým zákoníkem práce“, a k jeho námitce, že na pracovní poměr mezi žalobcem a polskou společností [Anonymizováno] je nutno aplikovat polské právo, pak Nejvyšší soud dodává, že rovněž podle polského zákoníku práce (Kodeks pracy) „vznik pracovního poměru, bez ohledu na jeho právní základ, vyžaduje souhlasný projev vůle zaměstnavatele a zaměstnance“ [srov. čl. 11 polského zákoníku práce (Ustawa z dnia 26 czerwca 1974 r., Kodeks pracy) ve znění pozdějších předpisů účinném v době uzavření „pracovních smluv“ mezi žalobcem a společností [Anonymizováno] (dále též jen „k. p.“)]. Založením pracovního poměru (uzavřením pracovní smlouvy) se přitom i podle polských právních předpisů zaměstnanec zavazuje vykonávat pro zaměstnavatele a podle jeho pokynů práci určitého druhu a zaměstnavatel se zavazuje zaměstnávat zaměstnance za mzdu (srov. čl. 22 § 1 k. p.). Podle čl. 300 k. p. pak (obdobně jako v české právní úpravě) „ve věcech, které nejsou upraveny pracovněprávními předpisy, se na pracovní poměr přiměřeně použijí ustanovení občanského zákoníku, pokud nejsou v rozporu se zásadami pracovního práva“. Na pracovní poměr se tak v souladu s pravidly uvedenými v čl. 300 k. p. použijí (mimo jiné) též ustanovení polského občanského zákoníku (Kodeks cywilny) upravující problematiku právních úkonů (čl. 56, 58, 60–65) a ustanovení polského občanského zákoníku týkající se projevu vůle (čl. 82–88) [srov. například též BARAN, K. W. In: BARAN, K. W., BARAŃSKI, M., ĆWIERTNIAK, B. M. a kol. Kodeks pracy, Komentarz. Tom II, Art. 94–3045, 6. vyd. Varšava: Wolters Kluwer, 2022, s. 2266, ISBN 978-83-8286-488-5]. Právní úprava zdánlivých a zastřených právních úkonů, resp. simulovaných a disimulovaných právních úkonů, je pak obsažena v čl. 83 polského občanského zákoníku (Ustawa z dnia 23 kwietnia 1964 r., Kodeks cywilny) ve znění pozdějších předpisů účinném v době uzavření „pracovních smluv“ mezi žalobcem a společností [Anonymizováno] (dále též jen „k. c.“). Z čl. 83, § 1 k. c. se podává, že neplatný je projev vůle učiněný vůči druhé straně s jejím souhlasem pouze zdánlivě („naoko“) [dla pozoru]. Byl-li takový projev vůle učiněn za účelem zastření jiného právního úkonu, posuzuje se platnost projevu vůle podle povahy tohoto úkonu (ke zdánlivým a zastřeným, resp. simulovaným a disimulovaným právním úkonům blíže srov. například NAZARUK, P. In: CISZEWSKI, J., JĘDREJ, K., KARASZEWSKI, G. a kol. Kodeks cywilny, Komentarz. 1. vyd. Varšava: LexisNexis, 2013, s. 195–197, ISBN 978-83-7620-550-2). Rovněž podle polské právní úpravy účinné v době uzavření „pracovních smluv“ mezi žalobcem a společností [Anonymizováno] tedy pracovní smlouva uzavřená jednajícími osobami pouze „naoko“ (zdánlivě), aniž by ve skutečnosti chtěly způsobit právní následky, které jsou podle právních předpisů s takovým projevem vůle spojeny (simulovaná pracovní smlouva), není platným právním úkonem a – byl-li takový projev vůle učiněn za účelem zastření jiného právního úkonu – je třeba jej (stejně jako podle české právní úpravy) posoudit podle jeho skutečné povahy. Jestliže tedy žalobce a společnost [Anonymizováno] – jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů – uzavřením „pracovních smluv“ ze dne 1. 1. 2001, 1. 1. 2002 a 1. 1. 2006 pouze předstírali vznik pracovního poměru mezi žalobcem a společností [Anonymizováno] (s následným prodloužením doby jeho trvání) a vyplácení „mzdy“ a „cestovních náhrad“, jakožto nároků žalobce vyplývajících z tohoto pracovního poměru, aby tak zastřeli skutečný záměr společnosti [Anonymizováno] platit žalobci část odměny za práci vykonávanou žalobcem pro jiného zaměstnavatele v České republice (pro žalovaného) a skutečnou povahu peněžitého plnění vypláceného žalobci společností [Anonymizováno], nemohl – jak plyne z výše uvedeného – na základě takových simulovaných právních úkonů (simulovaných pracovních smluv) platně vzniknout pracovní poměr mezi žalobcem a společností [Anonymizováno], a to ani podle právního řádu České republiky (podle něhož tyto projevy vůle posuzoval odvolací soud), ani podle právního řádu Polské republiky. Peněžitá plnění označená ve výplatní pásce jako „mzda“ a „cestovní náhrady“ a vyplácená žalobci (namísto žalovaného) společností [Anonymizováno] za práci vykonávanou pro žalovaného pak (posuzováno podle soudy zjištěné skutečné vůle jednajících osob) v takovém případě ve skutečnosti představují mzdu poskytnutou žalobci za práci vykonávanou pro žalovaného (resp. její část) a měla mu tak (jako mzda) být žalovaným také zúčtována k výplatě. Byla-li tímto zastřeným peněžitým plněním část odměny za práci vykonávanou žalobcem pro žalovaného (část mzdy, která měla být žalobci žalovaným zúčtována k výplatě), je třeba – jak správně uzavřel odvolací soud – i tuto část mzdy zahrnout do průměrného výdělku žalobce pro pracovněprávní účely dosahovaného žalobcem u žalovaného (§ 351 a násl. zák. práce), a tedy i pro účely určení výše náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (§ 271a zák. práce), náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 271b zák. práce) a odstupného příslušejícího žalobci od žalovaného podle § 67 odst. 2 zák. práce. Zbývá dodat, že jestliže mezi žalobcem a společností [Anonymizováno] nevznikl pracovní poměr, jsou zcela namístě i závěry odvolacího soudu, že žalobce nemohl být v pracovní pohotovosti, za kterou by mu od společnosti [Anonymizováno] náležela odměna, jak v průběhu řízení tvrdil žalovaný, a že se v případě plnění označeného ve výplatní pásce jako delegacje – diety nemohlo ve skutečnosti jednat o cestovní náhrady, které by žalobci náležely v souvislosti s pracovním poměrem sjednaným se společností [Anonymizováno]. Nebyl-li žalobce zaměstnancem společnosti [Anonymizováno], nemohlo dojít ani k jeho dočasnému přidělení společností [Anonymizováno] k jinému zaměstnavateli (k žalovanému), jak se snaží dovolatel přesvědčit dovolací soud ve svém dovolání. O tom, že o dočasné přidělení zaměstnance k jinému zaměstnavateli se v projednávané věci nejednalo, svědčí (kromě výše uvedeného) i skutečnost, že žalobce měl s žalovaným uzavřenou „samostatnou“ pracovní smlouvu, na jejímž základě pro žalovaného podle zjištění soudů vykonával práci horníka v podzemí.), kdy odvolací soud nemá, co by blíže dodal. Ostatně žalovaný se vůči tomuto rozsudku Nejvyššího soudu blíže nevymezil, toliko s ním nesouhlasil. Skutkové okolnosti jsou v obou případech (jak v projednávané věci, tak ve věci řešené Nejvyšším soudem) velmi podobné, proto odvolací soud neshledal důvod odchýlit se od závěrů vyslovených v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu.

18. Vzhledem ke všemu výše uvedenému odvolací soud rozsudek okresního soudu (soudu prvního stupně) v odstavci I. výroku změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalovaný je povinen žalobci zaplatit částku 1 248 222,95 Kč se zákonnými úroky z prodlení (jak je uvedeno ve výroku I.) a dále zavázal žalovaného platit žalobci částku 22 524,60 Kč měsíčně, vždy do 14. dne měsíčně pozadu počínaje dnem 1. 2. 2025, kterou je žalovaný povinen valorizovat dle příslušných právních předpisů, a to do konce kalendářního měsíce, ve kterém žalobce dovrší 65 let věku nebo do dne přiznání starobního důchodu žalobci z důchodového pojištění. Odvolací soud dále rozsudek okresního soudu (soudu prvního stupně) v odstavci II. výroku změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalobu, aby žalovaný byl povinen žalobci zaplatit částku 902 334,45 Kč se zákonnými úroky z prodlení (jak je uvedeno ve výroku II.) a aby byl žalovaný platit žalobci částku 11 734,45 Kč měsíčně, vždy do 14. dne měsíčně pozadu počínaje dnem 1. 2. 2025, a to do konce kalendářního měsíce, ve kterém žalobce dovrší 65 let věku nebo do dne přiznání starobního důchodu žalobci z důchodového pojištění, jako nedůvodnou zamítl.

19. O náhradě nákladů řízení účastníků bylo rozhodnuto v souladu s § 224 odst. 1, odst. 2 o. s. ř., a to samostatně před okresním soudem a odvolacím soudem s ohledem na dále uvedené.

20. O náhradě nákladů řízení účastníků před okresním soudem bylo rozhodnuto výrokem III. tohoto rozsudku v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobce byl (měl být) úspěšný co do zaplacení částky 1 248 222,95 Kč s příslušenstvím a neúspěšný co do zaplacení částky 902 334,45 Kč s příslušenstvím. Žalobce byl celkově úspěšný ve výši 58,04 % (1 248 222,95 Kč z 2 150 557,40 Kč) a žalovaný tak byl celkově úspěšný ve výši 41,96 % (902 334,45 Kč z 2 150 557,40 Kč), procesní úspěch/neúspěch vychází z celého řízení. Žalobci byly proto přiznány účelně vynaložené náklady řízení ve výši 16,08 % celkových nákladů (úspěch 58,04 % – neúspěch 41,96 %). Tyto náklady spočívají v úkonech právní služby – příprava a převzetí zastoupení, sepis předžalobní výzvy a 13 780 Kč podle § 8 odst. 2 ve spojení s § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (z punkta 1 368 060 Kč), příslušného počtu režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkové náklady řízení žalobce tak činí 34 073,60 Kč, z toho 16,08 % pak je 5 479,04 Kč, proto v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. byl žalovaný zavázán zaplatit takto stanované náklady řízení k rukám zástupce žalobce, a to ve lhůtě dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

21. O náhradě nákladů řízení, které vznikly státu v průběhu řízení před okresním soudem za tzv. znalečné, bylo rozhodnuto ve vztahu k žalovanému výrokem IV. tohoto rozsudku v souladu s § 148 odst. 1 o. s. ř., když vůči žalovanému, jako procesně neúspěšnému z 58,04 % (jak je rozvedeno výše), má stát právo na náhradu nákladů řízení ve výši 17 446,82 Kč, které již vyplatil (tzv. znalečné znalkyni [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 30 060 Kč z toho 58,04 % pak je 17 446,82 Kč). Žalovaný byl zavázán zaplatit náhradu nákladů řízení státu (Okresnímu soudu v Karviné) do tří dnů od právní moci rozhodnutí, když tato lhůta je v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků bylo rozhodnuto výrokem V. rozsudku v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce byl v odvolacím řízení převážně procesně úspěšný (odvolaní žalovaného bylo zcela zamítnuto), jelikož se však výslovně vzdal práva na náhradu nákladů odvolacího řízení (za svou osobu), rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

23. O náhradě nákladů řízení státu za náklady řízení z titulu náhrady hotových výdajů a odměnu za zastupování ustanoveného advokáta žalobce před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto výrokem VI. rozsudku v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce byl v řízení před soudy obou stupňů procesně úspěšný z 58,04 % (jak je rozvedeno výše), byly by mu tak přiznány účelně vynaložené náklady řízení, a žalovaný je proto povinen zaplatit státu (Okresnímu soudu v Karviné) 16,08 % (úspěch 58,04 % – neúspěch 41,96 %) náhrady hotových výdajů a odměnu za zastupování ustanoveného advokáta žalobce. Jelikož dosud však tato nebyla vyúčtována, bude proto výše nákladů řízení před soudy obou stupňů a lhůta k plnění určena (stanovena) samostatným usnesením okresního soudu v souladu s § 155 odst. 1 věta druhá za středníkem o. s. ř.

24. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce byl v řízení osvobozen od placení soudních poplatků dle § 11 odst. 2 písm. e) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších změn a doplňků, odvolací soud přenesl výrokem VII. rozsudku povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu ve výši 11 000 Kč (16,08 % z 68 403 Kč z punkta 1 368 060 Kč dle § 6 odst. 3 věta druhá tohoto zákona ve spojení s položkou 1 bod 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků s ohledem na celkový procesní neúspěch, jak je rozvedeno výše) na žalovaného v souladu s § 2 odst. 3 a to ve lhůtě dle § 7 odst. 1 tohoto zákona.

Poučení