16 Co 256/2025 - 176

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Martina Jachury a soudkyň Mgr. Zdeňky Burdové a Mgr. Jitky Stibralové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] pro zaplacení 72 200 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. května 2025, č. j. 39 C 318/2024-140 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. potvrzuje.

II. Ve výroku III. o nákladech řízení se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 7 526 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 33 906 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 12. 12. 2024 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu žalobkyně, kterou se domáhala proti žalované zaplacení částky 38 294 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 72 200 Kč od 25. 9. 2024 do 11. 12. 2024 a s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 38 294 Kč od 12. 12. 2024 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 20 135 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok III).

2. Rozhodl tak o žalobě došlé soudu dne 9. 10. 2024, kterou se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení představujícího pojistné zaplacené na základě pojistné smlouvy č. [číslo] uzavřené mezi žalobkyní (pojistníkem) a žalovaným (pojistitelem) dne 10. 3. 2011 o [název] životním pojištění s odůvodněním, že pojistná smlouva je neplatná pro neurčitost ujednání o nakládání s pojistným, formování pojistného plnění a snižování kapitálové hodnoty, která jsou zároveň ujednáními neplatnými pro nepoctivost způsobující nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran (§56, § 55 odst. 2 obč. zák.). Rovněž poukázala na neurčitost ujednání o poplatcích. Žalobkyně se domáhala vrácení zaplaceného pojistného 72 200 Kč, sníženého o v minulosti vyplacené pojistné plnění 5 800 Kč. Po podání žaloby dne 13. 1. 2025 vzala žalobu částečně zpět co do částky 33 906 Kč z důvodu, že v souvislosti se zánikem pojištění obdržela od žalované odkupné ve výši 33 906 Kč, a to dne 11. 12. 2024. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Smlouvu považovala za určitou a srozumitelnou. Vznesla z procesní opatrnosti námitku promlčení uplatněného nároku a námitku započtení vzájemně nepromlčených plnění účastníků, kdy nepromlčené plnění poskytnuté žalovanou žalobkyni zjevně převyšuje nepromlčené plnění poskytnuté žalobkyní.

3. Soud prvního stupně po dokazování po skutkové stránce uzavřel, že žalobkyně a žalovaná podepsaly dne 3. 10. 2011 pojistnou smlouvu, [název] životní pojištění junior č. [číslo], jejíž součástí byly mimo jiné i Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění spojená s investičními fondy [název]. Žalobkyně obdržela od žalované celkově částku ve výši 39 706 Kč tvořenou pojistným plněním a odkupným. Žalobkyně uhradila žalované za poslední 2 roky před podáním žaloby částku 12 000 Kč, za poslední 3 roky před podáním žaloby částku 18 000 Kč. Žalovaná poskytla žalobkyni pojistné plnění ve výši 5 800 Kč, a po podání žaloby žalobkyni vyplatila částku 33 906 Kč jako odkupné z ukončené pojistné smlouvy.

4. Právně věc posoudil dle § 37 odst. 1, § 451, § 457, § 107 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), a žalobu zamítl s odůvodněním, že uzavřenou pojistnou smlouvu hodnotí jako neurčitou, když nelze určit jaká je cena plnění dle uzavírané smlouvy, jaká částka představuje investici či úsporu či jaká část je hrazena jako úplata pojistiteli za navázání a utvoření tohoto smluvního poměru. Výši nákladů nebylo možno v okamžiku uzavření smlouvy určit. Nelze-li dost dobře oddělit „investiční“ a „rizikovou složku“ předmětného právního poměru v tom smyslu, pak tato neurčitost „investiční složky“ brání platnému sjednání „rizikového“ pojištění. Soud prvního stupně měl za to, že žalobkyně mohla tuto neurčitost smlouvy rozpoznat již v okamžiku jejího uzavření, případně kdykoli v průběhu trvání této smlouvy, nikoli se neplatnosti smlouvy domáhat až po zániku této smlouvy. Uzavřel, že pojistná smlouva je pro popsanou neurčitost absolutně neplatná. Žalobkyni tedy svědčilo právo na vydání bezdůvodného obohacení z důvodu neplatnosti pojistné smlouvy, které se začalo promlčovat ohledně jednotlivých zaplacených částek, jakmile byly uhrazeny, přičemž zaplacením začala běžet minimálně objektivní promlčecí lhůta. Soud prvního stupně nesouhlasil s argumentací žalobkyně, že vyhovění námitce promlčení by jakkoliv zkracovalo práva spotřebitele nebo že by tato námitka byla v rozporu s dobrými mravy, když se jedná o nástroj v právu běžný, zakládající právní jistotu oběma stranám a v daném případě nebyly shledány žádné důvody, pro které by soud námitce promlčení neměl přisvědčit. Platby byly činěny zcela dobrovolně a nikdy v průběhu jejich placení žalobkyně nesdělila žádnou pochybnost o trvání pojištění. Proto uzavřel, že uskutečněním každé jednotlivé platby počala ohledně ní běžet tříletá objektivní promlčecí lhůta. Za poslední tři roky před podáním žaloby bylo provedeným dokazováním zjištěno, že žalobkyně za tuto dobu žalované uhradila celkem částku 18 000 Kč, žalovaná naproti tomu žalobkyni uhradila částku 33 906 Kč. V rozsahu převyšujícím částku odpovídající platbám uskutečněným za poslední tři roky před podáním žaloby proto soud prvního stupně shledal nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení jako promlčený. Žalovaná uplatnila ve vztahu k platbám provedeným 3 roky před podáním žaloby (které činily celkem 18 000 Kč) námitku započtení vyplaceného odkupného. Soud prvního stupně tento úkon interpretoval tak, že proti pohledávce žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení žalovaná započetla svou pohledávku na vydání bezdůvodného obohacení, avšak částka, kterou by měla vydat žalobkyně žalované, výrazně převyšuje částku, kterou by měla vydat žalovaná žalobkyni, shledal námitku započtení opodstatněnou a žalobu zamítl v celém rozsahu včetně nepromlčeného nároku na zaplacení částky 18 000 Kč.

5. Soud prvního stupně nespatřoval procesní zavinění na straně žalované v tom, že došlo k zastavení řízení co do uhrazené částky, přesto, že k úhradě dlužné částky došlo až po podání žaloby, neboť co do této částky byla žaloba podána předčasně. V postupu žalobkyně, resp. jejího právního zástupce, vnímá spíše snahu o přiznání alespoň části nákladů řízení navzdory neúspěchu ve věci s ohledem na promlčení nároku, a to v reakci na množící se soudní judikaturu u soudu prvního stupně v obdobných případech týkajících se investičního životního pojištění. V tomto směru poukazuje na skutečnost, že žalobkyně zaslala předžalobní výzvu žalované již dne 10. 9. 2024, tedy ještě před skončením pojistné smlouvy, žalované tedy nebyla před podáním žaloby žalobkyní dána objektivní možnost, aby po skončení pojistné smlouvy vyplatila žalobkyni odstupné.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl tak podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal ji účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch (viz odůvodnění – předchozí bod), tedy žalované, a to v celkové výši 20 135 Kč. Ta se sestává z odměny za 2 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále též jen „AT“), příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 9. 12. 2024, z tarifní hodnoty 72 200 Kč (tj. před částečným zpětvzetím žaloby), tj. 1 úkon právní služby á 4 020 Kč; a dále z odměny za 2,5 úkonů právní služby, vyjádření k replice žalobkyně ze dne 6. 3. 2025, účast na jednání konaném dne 13. 5. 2025, úk. účast na jednání před soudem za účelem vyhlášení rozsudku, z tarifní hodnoty 38 294 Kč (po částečném zpětvzetí – viz č.l. 68); tj. 1 úkon za 2 660 Kč, dále z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 AT ve výši 2 x 300 Kč, 3 x 450 Kč za jeden úkon právní služby, dále 21 % DPH.

7. Proti výroku II. rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. V něm se předně soustředila na své přesvědčení, že její nárok není promlčen. Namítla, že nelze aplikovat objektivní promlčecí dobu, neboť její aplikace by znamenala porušení zásady efektivity, tj. práva spotřebitele domáhat se svých práv zakotvených ve směrnici Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice“). Žalobkyně shledává za správná rozhodnutí Městského soudu v [adresa] (konkrétně jeho senátu [číslo]), v nichž odvolací soud dovodil, že se neuplatní objektivní tříletá promlčecí doba. Upozornila na tři rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C-269/19 ze dne 25. 11. 2020, C-485/19 ze dne 22. 4. 2021, C-561/21 ze dne 25. 4. 2024. Soud prvního stupně se také nevypořádal s promlčením v subjektivní promlčecí době, nestanovil žádný okamžik, kterým by tato doba počala běžet, což je postup v rozporu s právem na spravedlivý proces. Nezabýval se taktéž nepřiměřeným, resp. zneužívajícím charakterem napadených ujednání, ač měl povinnost zkoumat existenci zneužívajících smluvních ujednání ve spotřebitelské smlouvě, a to i bez návrhu. Odkázala na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-630/23 ze dne 30.4.2025, z něhož vyplývá, že přezkumu z hlediska zneužívajících ujednání podléhají i ujednání, u nichž byla konstatována neplatnost z jiného důvodu. I otázku vypořádání vzájemných peněžitých plnění soud prvního stupně posoudil nesprávně. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, totiž pro účely vypořádání vzájemných plnění podle § 457 obč. zák. není podstatné, zda je některá pohledávka ke dni rozhodnutí promlčena, protože pohledávky se vypořádávají k okamžiku, kdy vznikly. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

8. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného. Ztotožnila se se závěrem soudu prvního stupně, že případný nárok na výplatu bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy je promlčen v objektivní tříleté promlčecí lhůtě, kterou soud prvního stupně správně aplikoval. K odkazům na judikaturu SDEU žalovaná podotkla, že tato se týká úvěrových smluv. Subjektivní promlčecí lhůtou se soud prvního stupně už nemusel pro nadbytečnost zabývat. Ohledně vypořádání poskytnutých plnění, soud prvního stupně nesprávně aplikoval § 580 obč. zák., ačkoliv měl aplikovat § 457 obč. zák., závěr je však totožný, je třeba vypořádat pouze nepromlčená vzájemně poskytnutá plnění.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek dle § 212, § 212a o. s. ř. se závěrem, že odvolání není důvodné.

10. Dle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.

11. Dle § 107 odst. 2 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nejpozději promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

12. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně jsou správné a vzhledem k tomu, že žalobkyně uplatnila v odvolání námitky, které uplatnila již před soudem prvního stupně a se kterými se soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku dostatečně pečlivě a podrobně vypořádal, odkazuje odvolací soud na odůvodnění soudu prvního stupně. Soud prvního stupně aplikoval náležitou právní úpravu, účinnou ke dni uzavření předmětné pojistné smlouvy. Dle § 3028 odst. 3 a § 3036 o. z. se posuzovaný nárok včetně běhu lhůt a dob se řídí dosavadními právními předpisy, tj. právní úpravou obč. zák., zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě.

13. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že citovaná smluvní ujednání účastníků neobsahují konkrétní ujednání o výši rizikového pojistného a výši počátečních, správních a dalších nákladů, přičemž tento nedostatek nelze odstranit ani výkladem, je opodstatněn závěr o neurčitosti ujednání účastníků o výši kapitálové hodnoty pojištění a pojistného plnění jako podstatných náležitostí pojistné smlouvy o investičním životním pojištění, která má ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. za následek absolutní neplatnost pojistné smlouvy jako celku.

14. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy, soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobou uplatněný nárok na peněžité plnění posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a § 457 obč. zák., kdy účastníci neplatné smlouvy jsou povinni vrátit druhému vše, co podle ní dostali. Následně postupoval správně, když vzhledem k žalovanou vznesené námitce promlčení svou pozornost zaměřil na otázku, zda žalobou uplatněný nárok je či není promlčen a zda jej lze žalobkyni přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.), přičemž správně na posuzovanou otázku aplikoval § 107 obč. zák.

15. Rovněž správně uzavřel, že objektivní a subjektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015).

16. Odvolací soud na základě odvolacích námitek doplňuje, že má za to, že subjektivní promlčecí doba neuplynula. Pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák.) je podle ustálené judikatury rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby je proto třeba hledat v okamžiku, kdy žalobkyně musela přinejmenším tušit, že je se smlouvou něco v nepořádku. V posuzované věci je proto zcela odůvodněn závěr, že subjektivní promlčecí doba počala běžet udělením plné moci advokátovi žalobkyně dne 12. 8. 2024, nelze vyjít ze zasílané bilance pojistného. Jiná situace je však ohledně objektivní promlčecí doby, závěry soudu prvního stupně jsou zcela správné. Uskutečněním každé jednotlivé platby počala ohledně ní běžet tříletá objektivní promlčecí lhůta. Za poslední tři roky před podáním žaloby dne 9. 10. 2024 bylo provedeným dokazováním zjištěno, že žalobkyně za tuto dobu žalované uhradila celkem částku 18 000 Kč, žalovaná naproti tomu žalobkyni uhradila částku 33 906 Kč. Platby nad tuto dobu jsou promlčeny.

17. Pokud jde o požadavek žalobkyně aplikovat evropské právo týkající se ochrany spotřebitele před zneužívajícími smluvními ujednáními (tj. směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách a rozsudky Soudního dvora EU C-269/19, C-485/19 a C-561/21), které brání aplikovat vnitrostátní právo stanovující pro žalobu na vydání bezdůvodného obohacení tříletou promlčecí lhůtu běžící ode dne, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení, odvolací soud se ztotožňuje s obranou žalované, že toto právo na posuzovanou věc nedopadá. V posuzované věci je důvodem neplatnosti smlouvy neurčitost podstatných smluvních ujednání, nikoli jejich nepřiměřenost ve smyslu tzv. generální klauzule (čl. 3 odst. 1) směrnice Rady č. 93/13/EHS. Žalobkyní označený rozsudek C-269/19 se týkal ujednání smlouvy o spotřebitelském úvěru, které vymezovalo mechanismus stanovení pohyblivé úrokové sazby způsobem, který znamenal výlučné právo banky kontrolovat mechanismus úpravy úrokové sazby. Rozsudek C-485/19 se týkal požadavku spotřebitele na vrácení poplatků za možnost odkladu splátek spotřebitelského úvěru zaplacených na základě zneužívajících ujednání o těchto poplatcích a rozsudek C-561/21 se týkal požadavku spotřebitele na vrácení poplatků spojených s uzavřením smlouvy o hypotečním úvěru zaplacených na základě zneužívajících ujednání o těchto poplatcích. Spočívá-li v daném případě neplatnost pojistné smlouvy v absenci určitého podstatného ujednání (resp. v jeho obsahové nedostatečnosti), pak takové neúplné ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 499/2023 či sp. zn. 33 Cdo 3113/2023). Pokud žalobkyně poukazovala na rozhodovací praxi senátu [číslo] zdejšího soudu, který rozhoduje o odvoláních proti rozhodnutí finančního arbitra, pak uvedená judikatura Nejvyššího soudu tuto praxi překonala (nepotvrdila). Pokud žalobkyně dále namítala, že závěry shora citované judikatury nejsou aplikovatelné s ohledem na aktuální rozhodnutí SDEU ve věci C-630/23 ze dne 30. 4. 2025 majíce za to, že přezkumu z hlediska zneužívajících ujednání podléhají i ujednání, u nichž byla konstatována neplatnost z jiného důvodu, takový závěr se z odkazovaného rozhodnutí nepodává. V tam posuzované věci šlo o leasingovou smlouvu, jejíž ustanovení o povinnosti spotřebitele nést kurzové riziko bylo národním soudem shledáno jako zneužívající ve smyslu Směrnice, přičemž předběžnou otázkou bylo (ve stručnosti), zda vnitrostátním právem stanovené důsledky neplatnosti řečeného ujednání (pro rozpor s evropským právem) naplňují požadavky čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Směrnice. Odvolací soud má tudíž za to, že v posuzované věci nejde o případ, kdy Směrnice musí být vykládána tak, že brání použití vnitrostátní právní úpravy týkající se promlčení, neboť se v posuzované věci o porušení Směrnice vůbec nejedná.

18. Ústavní soud se této otázce ostatně věnoval v usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, jehož předmětem byl spor o platnost smlouvy o investičním životním pojištění uzavřené v roce 2012, včetně posouzení souvisejících otázek promlčení. Stran aplikovatelnosti judikatury Soudního dvora EU mající potenciální dopad na počátek běhu objektivní promlčecí lhůty jednoznačně konstatoval, že závěry rozsudku SDEU C-485/19 (na který odkazuje i žalobkyně v posuzované věci) nejsou ve sporech ze smluv o investičním životním pojištění použitelné. Ústavní soud jasně deklaroval, že „je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu.“ Pojišťovny uzavírající smlouvy o investičním životním pojištění totiž podléhají přísné regulaci [právnická osoba]. Naopak nebankovní úvěrující společnosti žádné takové regulaci nepodléhají. K otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud zdůraznil, že: „nelze ani a priori přijmout výklad, podle něhož účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, se nemůže úspěšně bránit vznesením námitky promlčení.“ To dle Ústavního soudu platí zejména za situace, kdy klient pojišťovny netvrdil a ani neprokázal existenci smluvního ujednání mezi stranami sporu, které by ho alespoň částečně omezovalo v uplatnění jeho nároků plynoucích z uzavření smlouvy o investičním životním pojištění. Dle závěrů Ústavního soudu tedy námitku promlčení uplatněnou pojišťovnou nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy jen proto, že tvrzený nárok je dovozován z neplatné smlouvy, a že v případě posuzování počátku běhu objektivní promlčecí lhůty nelze v případech smluv o investičním životním pojištění aplikovat závěry rozsudku SDEU C 485/19. V usnesení ze dne 10. 1. 2024, IV. ÚS 2429/23, Ústavní soud své předchozí závěry potvrdil a aproboval závěr Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne 27. 6. 2023, č. j. 33 Cdo 3579/2022-179, že neplatnost pojistné smlouvy nebyla důsledkem porušení unijních pravidel (nepřiměřené ujednání ve smyslu generální klauzule podle čl. 3 odst. 1 Směrnice), nýbrž šlo o neplatnost a z ní odvozovaný nárok vyplývající z obecných pravidel týkajících se uzavírání smluv (absence určitého ujednání podle § 37 obč. zák., tedy vadu projevu).

19. Citované závěry plně dopadají i na projednávanou věc. Neplatnost pojistné smlouvy o investičním životním pojištění nebyla důsledkem porušení Směrnice není tedy ani vyloučen běh objektivní promlčecí lhůty dle § 107 odst. 2 obč. zák.

20. K odvolací námitce, že soud prvního stupně nezkoumal přítomnost zneužívajících ujednání ve smlouvě, ač tak měl činit z úřední povinnosti, odvolací soud odkazuje na bod 32. odůvodnění napadeného rozsudku, kde se soud prvního stupně s otázkou zneužívajících ujednání vypořádal dostatečně, když (s konkrétním odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) označil hodnocení ujednání z hlediska přiměřenosti za objektivně nemožné, neboť nelze touto optikou hodnotit něco, co není ujednáno.

21. Žaloba byla podána dne 9. 10. 2024. S ohledem na tříletou objektivní promlčecí dobu tak byly promlčeny všechny splátky pojistného učiněné před 9. 10. 2021. Nepromlčena tedy zůstává částka 18 000 Kč, po podání žaloby vyplatila žalovaná žalobkyni odkupné ve výši 33 906 Kč. Žalovaná tedy žalobkyni vyplatila více, než činil nepromlčený nárok. Na další plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení již žalobkyně nárok nemá.

22. Tento závěr přitom není nikterak v rozporu s § 457 obč. zák., který ukládá vrácení bezdůvodného obohacení, nestanoví však pravidlo, jak postupovat. Žalobkyně na podporu své argumentace odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2847/2015, v něm však otázka promlčení řešena vůbec není. Plyne z něj toliko ustálenou judikaturou aprobovaný závěr, že v případě oboustranné povinnosti vrátit si plnění v režimu § 457 obč. zák. jde o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek. Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích (§ 458 odst. 1 obč. zák.), projevuje se specifická povaha ustanovení § 457 obč. zák. i tím, že v soudním řízení o žalobě na vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze nárok na vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. V souladu s těmito pravidly soud postupuje i bez návrhu, respektive bez uskutečnění projevu vůle směřujícího k započtení. Citované závěry nicméně nijak nevylučují závěr o promlčení žalobou uplatněného nároku v dané věci založený na shora uvedených důvodech. Občanský zákoník pro tento případ nemá samostatnou úpravu otázky promlčení ani stavení promlčecí doby tohoto synallagmatického závazku; proto se použijí § 107 a § 112 obč. zák.

23. S ohledem na výše uvedené postupoval odvolací soud dle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek ve výroku II. potvrdil.

24. Jiná situace je ohledně nákladů řízení (výrok III.). Zde soud prvního stupně pochybil. V případě zastavení řízení dle § 146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. byl návrh podán důvodně co do částky 33 906 Kč, kterou žalovaná plnila až po podání žaloby, posuzuje se zde pouze procesní zavinění. Dle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak odvolací soud měl za to, že v případě úspěchu žalobkyně co do částky 33 906 Kč, neúspěchu co do částky 38 294 Kč, je poměr neúspěchu v zásadě stejný, proto postupem dle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. nákladový výrok II. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

25. Výrok II. o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšné žalované náleží náhrada nákladů zastoupení advokátem, tj. odměna za dva úkony právní služby po 2 660 Kč (vyjádření k odvolání, účast u jednání dne 11. 11. 2025) a hotové výdaje 2x 450 Kč určené dle § 13 odst. 4 AT, to vše zvýšené o 21 % DPH, celkem tedy 7 526 Kč. Jejich zaplacení uložil odvolací soud neúspěšné žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když k určení lhůty delší nebo stanovení plnění ve splátkách neshledal odvolací soud důvod.

Poučení