16 Co 262/2024 - 261

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobce: [právnická osoba], IČO [Anonymizováno] sídlem [adresa] proti žalované: [Jméno žalované A], narozená [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované B] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o 587 335,00 Kč o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 26. září 2024, č. j. 20 C 187/2017-244, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. listopadu 2024, č. j. 20 C 187/2017-248 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I a III potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Odůvodnění

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Karviné dne 20. 6. 2017 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 587 335 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Svůj návrh odůvodnil tím, že žalovaná byla na základě rozsudku Okresního soudu v Karviné, sp. zn. [Anonymizováno], ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2014, č. j. [Anonymizováno], uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu a zneužití pravomoci úřední osoby a že současně byla žalované stanovena povinnost zaplatit žalobci (poškozenému) náhradu škody ve výši 587 335 Kč, která odpovídala výši odvodu za porušení rozpočtové kázně dle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech. K porušení rozpočtové kázně došlo jednáním žalované v období od 16. 6. 2011 do 29. 11. 2011, které bylo odhaleno v závěru roku 2013. Vzhledem k době uplynulé od spáchání trestné činnosti žalované do úhrady odvodu za porušení rozpočtové kázně, která byla žalobcem provedena na základě platebního výměru ze dne 11. 8. 2015, došlo k prodlení se zaplacením odvodu za porušení rozpočtové kázně. Žalobci bylo podle § 44a odst. 7 zákona č. 218/2000 Sb. dne 14. 9. 2015 vyměřeno penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně ve výši 587 335 Kč. Žádost žalobce o prominutí penále byla zamítnuta. Žalovaná částka představuje škodu, která vznikla jako důsledek spáchání trestné činnosti žalovanou, neboť v důsledku jejího jednání musel žalobce zaplatit penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně.

2. Žalovaná považovala žalobu za nedůvodnou. Na svou obranu uvedla, že není dána příčinná souvislost mezi jednáním žalované v roce 2011, za které byla odsouzena, a následným placením penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně žalobce. Dovozovala, že pokud bylo žalobci uloženo zaplatit penále za prodlení, pak důvodem bylo jednání žalobce a nikoliv žalované. Penále bylo vystaveno za to, že žalobce neodvedl zákonem stanovený odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně v zákonem určených lhůtách, ale až s čtyřletým zpožděním. Žalobce zcela nedůvodně vyčkával na nabytí právní moci rozsudku v trestní věci, ačkoliv od samého počátku disponoval nejen doznáním žalované, ale celou řadou jiných přímých důkazů prokazujících, že finanční prostředky z rozpočtu byly využívány v rozporu se zákonem a s rozpočtovými pravidly. Z obsahu rozhodnutí Finančního úřadu pro [Anonymizováno] kraj lze dovodit, že penále bylo uloženo i proto, že žalobce nevytvořil žádné mechanismy způsobilé odhalit nesprávnou manipulaci s dotačními finančními prostředky. Žalovaná dále nesouhlasila s tím, že škoda byla způsobena úmyslně. Žalovaná vznesla s ohledem na poslední den páchání trestné činnosti a způsobení škody a den podání žaloby k soudu námitku promlčení.

3. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 5. 8. 2021, č. j. 20 C 187/2017-160, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 16 Co 48/2022-196, rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že v daném případě má odpovědnost za škodu povahu občanskoprávního nároku, neboť zaměstnankyně činila sporné skutky na vlastní účet, v úmyslu opatřit sobě prospěch, a je tak nepochybné, že tím nesledovala z objektivního ani ze subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů u svého zaměstnavatele, ale výlučně vlastní prospěch, a že touto činností jednoznačně vybočila z mezí plnění pracovních úkolů či přímé souvislosti s nimi, a že se tedy jednalo o „exces“ z plnění pracovních povinností žalované. Odvolací soud dovodil, že rozhodnutí okresního soudu je věcné správné, protože i v případě posouzení věci podle ustanovení § 250 a násl. zákoníku práce jsou předpoklady odpovědnosti žalované za škodu stanovené zákoníkem práce splněny. Žalovaná způsobila svému zaměstnavateli škodu úmyslně, a proto i kdyby se jednalo o pracovněprávní odpovědnost, neplatí omezení uvedené v § 257 odst. 2 zákoníku práce. Odvolací soud uzavřel, že na vzniku škody se nepodílí porušení povinností ze strany žalobce, protože žalobce měl řádně nastavený systém kontroly práce svých zaměstnanců a nemohl předpokládat, že podklady, na jejichž základě byly vystaveny platební poukazy, žalobkyně zfalšovala. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 12. 2023, č. j. 21 Cdo 148/2023-221, rozsudek krajského soudu a rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dovodil, že příčinná souvislost mezi škodou vzniklou žalobci zaplacením penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně a zjištěným porušením právních povinností žalované nebyla dána po celé období prodlení od 21. 6. 2011 do 14. 8. 2015. Od doby, kdy protiprávní jednání žalované mající za následek porušení rozpočtové kázně vyšlo u žalobce najevo (žalobce uvedl v žalobě, že k odhalení trestné činnosti žalované došlo „v závěru roku 2013“), již bylo na žalobci, aby prostřednictvím místně příslušného finančního úřadu (a to i bez jím vydaného platebního výměru) splnil svou povinnost provést odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu v částce, v jaké byla rozpočtová kázeň porušena Jestliže by tak bezodkladně učinil, k dalšímu prodlení s odvodem by již nedocházelo a žalobce by za dobu následující po provedení odvodu penále zaplatit nemusel. Protože tím vstoupila do děje jiná, na jednání žalované nezávislá skutečnost, která byla pro vznik škody spočívající v zaplacení penále za následující další prodlení rozhodující, je na místě závěr, že mezi porušením právních povinností žalované a částí škody vzniklé žalobci zaplacením penále za prodlení, k němuž došlo poté, kdy protiprávní jednání žalované vyšlo u žalobce najevo, není příčinná souvislost.

4. Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně následně rozsudkem identifikovaným v záhlaví rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 483 941 Kč (výrok I.), žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 103 394 Kč, zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že je vázán právními závěry dovolacího, případně odvolacího soudu. Je tak vázán závěry dovolacího soudu, že je dána příčinná souvislost ve vztahu ke škodě, vzniklé žalobci zaplacením penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, jež je následkem protiprávního úkonu žalované, neboť bez protiprávního jednání žalované by ke vzniku povinnosti žalobce zaplatit penále nedošlo, a dále i tím, že odpovědnost za škodu má povahu nároku občanskoprávního. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že žalobce měl řádně nastavený systém kontroly práce. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Karviné [Anonymizováno], ze dne 26. 8. 2014, bylo zjištěno, že svědek [tituly před jménem] [jméno FO] uvedl, že dne 19. 12. 2013 bylo namátkovou kontrolou vyplacených dávek pomoci v hmotné nouzi zjištěno, že žalovanou byly neoprávněně vyplaceny dávky za období od října 2013 do prosince 2013. Okresní soud má za to, že od uvedeného dne protiprávní jednání žalované mající za následek porušení rozpočtové kázně vyšlo u žalobce najevo, a nikoliv až dnem žádosti Policie ČR ze dne 13. 1. 2014, na kterou žalobce odpověděl přípisem o prověření stavu ze dne 29. 1. 2014, č. j. [anonymizováno]. Za uvedeného stavu okresní soud dospěl k závěru, že žalovaná způsobila žalobci škodu, za kterou nese odpovědnost podle § 420 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.). V souladu se shora uvedenými závěry a doplněným dokazováním je v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalované škoda spočívající ve vyměřeném penále nikoliv za dobu od 21. 6. 2011 do 14. 8. 2015, ale pouze za období od 21. 6. 2011 do 19. 12. 2013. Okresní soud proto snížil výši stanoveného penále, jehož propočet obsahuje příloha č. 1 k Platebnímu výměru Finančního úřadu pro [Anonymizováno] kraj, č. j. [Anonymizováno], a to za období od 20. 12. 2013 do 14. 8. 2015, tj. o 602 dní prodlení. Z vyměřeného penále určeného k odvodu v částce 74 575 Kč je tak žalovaná povinna uhradit škodu v částce 68 162 Kč (914 dnů prodlení), dále z vyměřené částky 7 920 Kč částku 7 002 Kč (884 dnů prodlení), z částky 50 000 Kč částku 41 150 Kč (823 dnů prodlení), z částky 37 425 Kč částku 30 801 Kč (823 dnů prodlení), z částky 95 000 Kč částku 84 455 Kč (889 dnů prodlení), z částky 58 610 Kč částku 49 057 Kč (837 dnů prodlení), z částky 34 598 Kč částku 27 644 Kč (799 dnů prodlení), z částky 50 000 Kč částku 39 950 Kč (799 dnů prodlení), z částky 77 682 Kč částku 60 126 Kč (774 dnů prodlení), z částky 19 900 Kč částku 15 065 Kč (757 dnů prodlení), z částky 50 000 Kč částku 37 600 Kč (752 dnů prodlení) a z částky 31 625 Kč částku 22 929 Kč (752 dnů prodlení). Výše penále, a tedy škody způsobené žalovanou, činí po tomto snížení částku 483 941 Kč a okresní soud co do této částky žalobě vyhověl. Ve zbytku okresní soud žalobu na zaplacení částky 103 394 Kč zamítl.

5. Proti výrokům I. a III. uvedeného rozsudku podala žalovaná odvolání. V odvolání uvedla, že okresní soud vycházel z předpokladu, že je dána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a povinnosti žalobce zaplatit sankční penále. Nejvyšší soud však pro tvrzenou absenci předpokladů přípustnosti dovolání nepřezkoumával rozhodnutí soudů ve smyslu § 135 občanského soudního řádu a není dáno najisto, zda soudy postupovaly správně, pokud se danou otázkou rovněž nezabývaly, ačkoliv tato námitka zazněla od samého počátku soudního řízení. V dalším výkladu se Nejvyšší soud zabýval posouzení existence příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a následkem v podobě nutnosti placení sankčního penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně. Žalovaná nesouhlasí s takto pojatým výkladem práva, neboť je-li na jedné straně tvrzeno, že musí být v lidských silách možné předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou škodu, tak pouhá jednoznačnost právní úpravy, obsažené v zákoně č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla) ve znění účinném do 29. 12. 2011, nečiní uložení správní sankce okolností v občanském prostoru objektivně předvídatelnou. To by muselo být v řízení prokázáno, že s tímto potenciálním následkem byla žalovaná řádně seznámena, jinak je to okolností, jsoucí zcela mimo oblast obecného vědění. Žalovaná nemůže být činěna odpovědnou za to, že zákonodárce v právním předpisu stanovil objektivní odpovědnost správního orgánu za nakládání se státními prostředky, nezávislou na jakémkoliv stupni zavinění správní orgánu, popř. jeho zaměstnanců. Zákon od základu předpokládá uložení sankčního penále jako neodvratný následek zjištění schodku na finančních prostředcích, určených pro výplatu dávek, nic víc. Zákon ani objektivně nepřipouští zkoumání, zda správní orgán mohl nebo nemohl, popř. musel nebo nemusel mít povědomí o tom, že mu ze zákona vznikne povinnost k sankčnímu odvodu se zpětným účinkem tak, jako kdyby správní orgán od počátku o povinnosti platit odvody věděl. Je tedy vytvořena jednak fikce odpovědnosti správní orgánu za schodek na prostředcích ze státního rozpočtu bez ohledu na zavinění, jednak fikce splatnosti penále od dne, následujícího po vzniku povinnosti odvod realizovat. Zaměstnavatel neměl kontrolní systém nastaven vůbec, vezmeme-li v úvahu možnost žalované zpracovat jednotlivé případy své agendy od okamžiku převzetí podkladů od žadatelů do předání již odsouhlasených dávek k platbě. Její činnost nepodléhala žádné kontrolní činnosti jiných zaměstnanců žalobce, takže o funkčnosti takto nastaveného sytému kontroly nakládání se státními prostředky nemůže být řeč a z tohoto pohledu bylo penále žalobci uděleno důvodně. Dle okresního soudu bylo o nákladech řízení rozhodnuto podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, a jelikož žalobce byl v řízení převážně úspěšný, byla mu přiznána jejich poměrná část. Proti tomu by nebylo možno ničeho namítat, kdyby náklady řízení nespočívaly v zaplaceném soudním poplatku ve výši 29 367 Kč, od jejichž placení byla žalovaná osvobozena. Žalovaná tak zaplatí soudní poplatek, od kterého je osvobozena, formou rozhodnutí o náhradě nákladů řízení za soudní poplatek, které strana žalující zaplatila dříve. Žalovaná proto navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítne a žalovaná není povinna i při nevyhovění tomuto návrhu náklady řízení platit.

6. Žalobce k odvolání žalované uvedl, že jej spatřuje jako nedůvodné a plně se ztotožňuje se závěry okresního soudu uvedené v rozsudku, přičemž dle jeho názoru byl skutkový stav okresním soudem zjištěn dostatečně a tento byl také okresním soudem správně právně posouzen. Žalobce podotkl, že k systému kontroly zaměstnanců vypovídala v řízení před okresním soudem svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO], [titul], byly předloženy platební poukazy podepsané vždy několika osobami, žalobce měl rovněž zpracován plán kontrolní činnosti. Není tedy pravdou, že by se na vyplácení předmětných sociálních dávek a řízení s tím souvisejícím podílela pouze žalovaná. Jde-li o náklady řízení, žalobce se ztotožňuje s výrokem III. rozsudku. Žalobce je toho mínění, že případné rozhodnutí soudu o nepřiznání nákladů řízení žalobci by bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť náklady řízení vznikly žalobci s ohledem na trestnou činnost žalované. Dle žalobcova názoru je naprosto nepřijatelné, aby důsledky trestné činnosti žalované nesl žalobce a aby stát za situace, kdy žalovaná zneužila veřejné finanční prostředky určené na sociální dávky potřebným občanům ve svůj prospěch, ještě hradil náklady jejího právního zastoupení. Navíc žalobci je známo, že v mezidobí žalovaná začala vykonávat výdělečnou činnost a je tedy otázkou, zda jsou vůbec stále splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků a pro ustanovení zástupce dle občanského soudního řádu. S ohledem na shora uvedené žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil.

7. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Okresní soud dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění okresního soudu, popsaná v bodech 5. a 7. odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá.

9. Obecně je třeba uvést, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí okresního soudu, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, kdy povinností (okresního) soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti okresního soudu při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu okresní soud dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů okresního soudu může být proto považováno pouze, pokud okresní soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li okresnímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).

10. V posuzované věci odvolací soud neshledal při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů ze strany okresního soudu žádné pochybení ve shora uvedeném směru. Odvolací soud proto neshledal na vyhodnocení výsledků dokazování okresním soudem nic excesivního.

11. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle § 420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013, občanský zákoník s ohledem na § 3036, § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění od 1. 1. 2014, občanský zákoník, a skutečnost, že k protiprávnímu jednání žalobkyně docházelo v době od 16. 6. 2011 do 29. 11. 2011., kdy odvolací soud se zcela ztotožňuje s právními závěry okresního soudu, jak jsou popsaná v bodech 6. a 8. odůvodnění napadeného rozsudku, která byla reprodukována shora, a pro stručnost na ně odkazuje.

12. Odvolací soud dále konstatuje, že je v souladu s § 243g odst. 1 věta první za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího (Nejvyššího) soudu, vyjádřeném v kasačním rozsudku ze dne 19. 12. 2023, č. j. 21 Cdo 148/2023-221 (Škoda vzniklá žalobci zaplacením penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně je následkem protiprávního úkonu žalované (následkem porušení jejích právních povinností), neboť bez protiprávního jednání žalované by ke vzniku povinnosti žalobce zaplatit penále nedošlo (kdyby žalovaná – jak výstižně uvedl soud prvního stupně – nepáchala trestnou činnost, nebyl by žalobce povinen odvést prostředky do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně a nedošlo by ani k vyměření penále). Podvodné jednání žalované cíleně směřující k neoprávněnému použití (zneužití) prostředků poskytnutých žalobci ze státního rozpočtu na dávky sociální péče je adekvátní příčinou vzniku povinnosti (žalovanou podvedeného) žalobce platit penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně ode dne následujícího po dni, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně, neboť tento škodní následek byl vzhledem k jednoznačnosti právní úpravy obsažené v zákoně č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění účinném do 29. 12. 2011 (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“), objektivně předvídatelný. Z ustanovení § 44a odst. 7 věty první a druhé zákona o rozpočtových pravidlech totiž vyplývá, že za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně [tímto porušením je mimo jiné neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu jejich příjemcem – srov. § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech] podle § 44a odst. 4 písm. b) a c) zákona o rozpočtových pravidlech je porušitel rozpočtové kázně povinen zaplatit penále ve výši 1 promile z částky odvodu za každý den prodlení, nejvýše však do výše tohoto odvodu, a že penále se počítá ode dne následujícího po dni, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně, do dne, kdy byly prostředky odvedeny nebo u návratných finančních výpomocí vráceny nebo nevyplaceny postupem podle § 44a odst. 5 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech. Z uvedeného vyplývá, že příčinou vzniku povinnosti žalobce platit penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně bylo protiprávní jednání žalované a nikoliv jednání žalobce spočívající podle dovolatelky v „zanedbání činnosti“ tím, že žalobce „nevytvořil žádné mechanismy způsobilé odhalit nesprávnou manipulaci s dotačními finančními prostředky“ [podle skutkových zjištění odvolacího soudu, ze kterých dovolací soud při právním přezkumu v dovolacím řízení vychází (musí vycházet), měl žalobce naopak řádně nastavený systém kontroly práce svých zaměstnanců]. Poukazuje-li dovolatelka ve prospěch svého názoru o nedostatku „zákonem požadované příčinné souvislosti“ na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2681/2016, pak přehlíží, že tento rozsudek vychází ze skutkového stavu, který se odlišuje od skutkového stavu, který je dán v nyní projednávané věci (zejména proto, že ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, bylo penále zaměstnavateli uloženo za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, kterého se zaměstnavatel dopustil v důsledku toho, že nesprávně postupoval při zjišťování příjmů bývalého zaměstnance pro účely vyplácení náhrady za ztrátu na výdělku z důvodu nemoci z povolání, a nikoliv za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, které svým protiprávním, podvodným jednáním cíleně směřujícím k neoprávněnému použití prostředků poskytnutých zaměstnavateli ze státního rozpočtu způsobil zaměstnanec, který za tímto účelem – jak tomu bylo v případě žalované – zneužil svou pravomoc úřední osoby jednající za zaměstnavatele).

13. Odvolání žalované je toliko polemikou se závěry okresního soudu, resp. Nejvyššího soudu, neboť kdyby, jak již správně uvedl okresní soud, žalovaná nepáchala trestnou činnost, nebyl by žalobce povinen odvést prostředky do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně a nedošlo by ani k vyměření penále, žalovaná tak zaměňuje příčinu za následek. Namítá-li žalovaná, že žalobce neměl vůbec nastaven kontrolní systém, když její činnost nepodléhala žádné kontrolní činnosti jiných zaměstnanců žalobce, jedná se o nedostatek sebereflexe žalované. Jak již odvolací soud uvedl, žalobce vydal směrnici č. 19/2010 k zajištění postupu v účetnictví v evidenci majetku a při nakládání s finančními prostředky, která byla účinná ode dne 16. 11. 2010, stejně jako existoval kontrolní řád ze dne 1. 11. 2004, žalobce přijal také plán kontrolní činnosti oddělení interního auditu a kontroly na rok 2011 ze dne 24. 2. 2011, na základě, kterého byly prováděny kontroly. V řízení bylo zjištěno, že výplata platebních poukazů ze dne 16. 6. 2011, 12. 7. 2011, 1. 9. 2011, 14. 9. 2011, 10. 10. 2011, 2. 11. 2011, 21. 11. 2011 a 24. 11. 2011, na jejichž základě žalovaná získávala neprávem sociální dávky, byla schvalována řádně podle platné směrnice, systémová opatření u žalobce tedy nastavena byla. Žalobce však nemohl předpokládat, že podklady, na jejich základě byly platební poukazy vystaveny (žádosti občanů, jejich podpisy, čísla bankovních účtů apod.) žalovaná zfalšovala; s osobním selháním zaměstnance kontrolní opatření u zaměstnavatele nemohou počítat. Kontrolní opatření zaměstnavatele totiž nemohou vycházet z premise, že zaměstnanci se budou dopouštět trestné činnosti, žalovaná přehlíží, že vůči žalobci spáchala zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odstavec 4 písmeno d) trestního zákoníku a zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odstavec 1 písmeno a), odstavec 2 písmeno f) trestního zákoníku. V souladu se shora uvedenými závěry je tak v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalované škoda spočívající ve vyměřeném penále za období od 21. 6. 2011 do 19. 12. 2013 ve výši 483 941 Kč.

14. Vzhledem ke všemu výše uvedenému byl výrok I. rozsudku okresního soudu (soudu prvního stupně) shledán ve výroku ve věci samé jako věcně správný a jako takový byl v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrzen, včetně jeho nákladové části, která odpovídá výsledku sporu, kdy v podrobnostech odvolací soud odkazuje na bod 9. odůvodnění rozsudku okresního soudu. Žalovaná sice byla osvobozena od placení soudních poplatků, avšak to neznamená, že byla osvobozena od úhrady náhrady nákladů řízení žalobce, byť spočívají úhradě soudního poplatku, který žalobce již zaplatil. Osvobození od soudních poplatků znamená, že účastník (zde žalovaná) nemusí hradit soudní poplatky za svou osobu, které by jinak musel zaplatit. Žalobci vznikly náklady řízení v podobě soudního poplatku, když důvodně uplatňoval své právo na náhradu škody, kterou mu způsobila žalovaná. Podmínky pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci ve smyslu § 150 o. s. ř. splněny nebyly, neboť ze strany žalované se jednalo o úmyslné jednání (trestný čin).

15. O náhradě nákladů účastníků za odvolací řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce byl v odvolacím řízení zcela procesně úspěšný, jelikož se však náhrady nákladů odvolacího řízení výslovně vzdal, rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

16. O náhradě nákladů státu za řízení před soudy všech stupňů bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 149 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaná byla v řízení plně procesně neúspěšná a nebyly ji proto přiznány účelně vynaložené náklady řízení, není tak žalobce povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů a odměnu za zastupování ustanoveného advokáta (usnesení Okresního soudu v Karviné, č. j. 20 C 187/2017-213 ze dne 13. 12. 2022) a stát tak nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. A dále vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná byla v řízení osvobozena od placení soudních poplatků z odvolání (usnesení Okresního soudu v Karviné, č. j. 20 C 187/2017-188 ze dne 17. 12. 2021) a dovolání (usnesení Okresního soudu v Karviné, č. j. 20 C 187/2017-213 ze dne 13. 12. 2022), a procesním úspěchem žalobce, nedošlo k přenesení povinnosti zaplatit soudní poplatek z odvolání a dovolání na žalobce v souladu s § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších změn a doplňků, a stát tak nemá právo na náhradu nákladů řízení – zaplacení soudního poplatku z odvolání a dovolání.