16 CO 48/2022 - 196

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Ivy Hrdinové a JUDr. Martina Láníčka ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] se sídlem [adresa] o náhradu škody 587 335 Kč o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 8. 2021, č. j. 20 C 187/2017-160 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 587 335 Kč s odůvodněním, že žalovaná zaměstnaná u žalobce jako referentka sociálních věcí bez vědomí osob zdravotně či tělesně postižených jejich jménem vypsala fiktivní žádosti o nárokové dávky, které s požadavky na výplatu dávek na účty, k nimž měla dispoziční oprávnění, předložila ke schválení, a takto získané finanční prostředky použila pro svou potřebu. Za toto jednání byla uznána vinnou ze spáchání zločinu podvodu a zločinu zneužití pravomoci veřejné osoby a odsouzena rozsudkem [název soudu] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] ve spojení s rozsudkem [název soudu] sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]. Jelikož výše uvedené finanční prostředky nebyly použity na vymezený účel (sociální dávky), byl Finančním úřadem pro [územní celek] žalobci vyměřen odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně ve výši 587 335 Kč, tuto částku žalobce zaplatil dne [datum]. Dále bylo žalobci vyměřeno Finančním úřadem pro [územní celek] penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně za období od [datum] do [datum] ve výši 587 335 Kč. Toto penále představuje škodu zaviněnou žalovanou, protože bez jejího protiprávního jednání, které bylo úmyslně zaviněno, by ke škodě nedošlo.

2. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 29 367 Kč. Soud dospěl k závěru, že žalovaná jednáním popsaným v žalobě porušila povinnosti při plnění pracovních úkolů. Mezi porušením pracovních povinností žalované a vznikem škody v podobě vyměřeného penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně je příčinná souvislost, škoda byla žalovanou způsobena úmyslně za účelem obohacení se. Kdyby žalovaná nepáchala úmyslnou trestnou činnost, žalobce by nebyl povinen odvést do státního rozpočtu žalovanou částku a nebylo by vyměřeno penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně. Penále za opožděný odvod za porušení rozpočtové kázně mohlo být uhrazeno teprve na základě platebního výměru, proto není na místě obrana žalované, že žalobce měl zaplatit odvod za porušení rozpočtové kázně dříve. Žalovaný nárok není promlčen, protože škoda vznikla žalobci dne [datum], kdy bylo penále zaplaceno, promlčecí lhůta trvá 3 roky podle § 629 o. z., přičemž žaloba byla podána [datum].

3. Proti rozsudku okresního soudu podala žalovaná v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen o. s. ř.) odvolání. Žalovaná namítala, že správní rozhodnutí, kterými byla žalobci vyměřena povinnost odvodu za porušení rozpočtové kázně i penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně jsou pro soud závazná, a to jak co do výše, tak co do důvodu. Žalovaná dále zkritizovala úpravu penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně uvedenou v zákoně č. 218/2000 Sb. Penále je vystaveno bez ohledu na to, jak po stránce skutkové došlo k porušení rozpočtových pravidel, proto nelze z těchto formálních důvodů přenést platební povinnost na osobu, která svým chováním zavdala příčinu k tomu, že žalobce po přijetí dotací na realizaci sociálních programů o tyto peníze přišel, následně je obdržel znovu, nicméně byl potrestán za neschopnost uhlídat systém vyplacení peněz odvodem a následně i penále. Na žalovaném spočívala odpovědnost za plnění stanovených podmínek poskytnutí dotace, a bylo na něm, aby učinil opatření, která by žalované nedovolila protiprávní činnost páchat. To se v posuzovaném případě nestalo, kontrolní systém byl nefunkční. Žalobce nepodal opravný prostředek proti platebnímu výměru na odvod za porušení rozpočtové kázně, čímž zmařil možnost přezkumu tohoto rozhodnutí. Pokud byl důvodem žaloby platební výměr na penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, pak je zjevné, že v prodlení byl žalobce, a proto není dána příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností žalované a jejím zaviněním a vznikem škody. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.

4. Žalobce navrhoval potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.

5. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

6. Z hlediska skutkového stavu bylo v řízení zjištěno, že žalovaná pracovala u žalobce od [datum], naposled jako referent sociálních věcí, do [datum]. Žalovaná na oddělení sociálních služeb komplexně zajišťovala agendu poskytování jednorázových a opakujících se peněžitých dávek a přiznání mimořádných výhod dle vyhlášky č. 182/1991 Sb. včetně zajištění jejich výplaty, zodpovídala za jejich správnost a opodstatněnost, zajišťovala měsíční kontrolu výplaty dávek. Na základě rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky č. j. 2010/93941 byly statutárnímu městu [obec] poskytnuté neinvestiční účelové dotace na dávky sociální péče pro těžce zdravotně postižené, tj. jednorázové příspěvky na opatření zvláštních pomůcek, příspěvek na úpravu bytu, příspěvky na zakoupení, celkovou opravu a zvláštní úpravu motorového vozidla, příspěvek na provoz motorového vozidla, příspěvek na individuální dopravu, příspěvek na úhradu za užívání bezbariérového bytu a garáže, příspěvek úplně nebo prakticky nevidovým občanům, na dávky pomoci v hmotné nouzi a dále ostatní dávky, a to pro rok 2011. Rozhodnutím č. j. 2011/68558 Ministerstva práce a sociálních věcí České republiky byla rovněž poskytnuta neinvestiční účelová dotace na dávky sociální péče pro těžce zdravotně postižené a dávky pomoci v hmotné nouzi na rok 2011, přičemž se jednalo o stejné účelové určení této dotace jako v předchozím případě. Tyto poskytnuté finanční prostředky – dotace může příjemce dostat pouze v daném kalendářním roce a na vymezený účel.

7. Rozsudkem [název soudu] č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] a rozsudkem [název soudu], č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] byla žalovaná uznána vinnou, že v době od [datum] do [datum] se záměrem neoprávněně se obohatit jako zaměstnankyně [stát. instituce] při výkonu komplexní agendy péče o staré občany nebo osoby se zdravotním postižením a od [datum] jako referent sociálních věcí porušila základní povinnosti úředníka podle § 16 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. h) zákona č. 312/2002 Sb. o úřednících územních samosprávných celků, neboť bez vědomí osob zdravotně či tělesně postižených jejich jménem vyplnila fiktivní žádosti o poskytnutí nárokové dávky, které s příslušnými požadavky na výplatu dávek na účty, k nimž měla dispoziční oprávnění, předložila ke schválení, v důsledku čehož na základě těchto fiktivních žádostí byla schválena a vyplacena celkem částka 587 335 Kč a takto získané finanční prostředky použila pro svou potřebu, čímž způsobila žalobci škodu v celkové výši 587 335 Kč. Jednak sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila takovým činem na cizím majetku značnou škodu a jednak jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch vykonávala svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu a způsobila takovým činem značnou škodu, čímž spáchala zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odstavec 4 písmeno d) trestního zákoníku a zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odstavec 1 písmeno a), odstavec 2 písmeno f) trestního zákoníku. Podle § 228 odstavec 1 trestního řádu žalovaná byla zavázána zaplatit žalobci jako poškozenému částku 587 335 Kč.

8. Platebním výměrem na odvod za porušení rozpočtové kázně vydaným [anonymizováno] úřadem pro [územní celek], který nabyl právní moci [datum], byl žalobci vyměřen odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně ve výši 587 335 Kč. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že neoprávněné použití prostředků poskytovaných ze státního rozpočtu vyplývá z rozsudku [název soudu] č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], na základě kterého byla žalovaná uznána vinnou tím, že v době od [datum] do [datum] jako zaměstnankyně [územní celek] – komplexní výkon agendy péče o staré občany nebo osoby se zdravotním postižením a od [datum] jako referent sociálních věcí s oprávněním provádět úkony jako správní orgán porušila základní povinnost úředníka podle § 16 odst. 1 písm. b), písm. c) a písm. h) zákona č. 312/2002 Sb. o úřednících územních samosprávných celků, neboť bez vědomí osob zdravotně či tělesně postižených jejich jménem vypsala fiktivní žádosti o poskytnutí nárokové dávky, které s příslušnými požadavky na výplatu dávek na účty, k nimž měla dispoziční oprávnění, předložila ke schválení, v důsledku čehož bylo na základě fiktivních žádostí schváleno a vyplaceno celkem 587 335 Kč. Žalobce tuto částku zaplatil do státního rozpočtu dne [datum]. Proti platebnímu výměru na odvod za porušení rozpočtové kázně nebyl podán opravný prostředek.

9. Platebním výměrem na penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně za období od [datum] do [datum] vydaným [anonymizováno] úřadem pro [územní celek], který nabyl právní moci [datum], [anonymizováno] úřad žalobci vyměřil penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně ve výši 587 335 Kč, žalobce penále uhradil dne [datum]. Žalobce žádal [ulice] úřad pro [územní celek] o prominutí penále žádostí ze dne [datum]. Generální finanční ředitelství svým rozhodnutím [číslo jednací] žádost žalobce o prominutí penále zamítlo. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou [název soudu] rozsudkem [číslo jednací] [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] zamítl. Proti tomuto rozsudku podal žalobce kasační stížnost, kterou [název soudu] rozsudkem č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] odmítl.

10. Žalobce vydal směrnici č. 19/2010 k zajištění postupu v účetnictví v evidenci majetku a při nakládání s finančními prostředky účinnou ode dne [datum] a kontrolní řád ze dne [datum]. U žalobce byl přijat také plán kontrolní činnosti oddělení interního auditu a kontroly na rok 2011 ze dne [datum], na jehož základě byly prováděny kontroly. Pokud se týká platebních poukazů ze dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum], pak při jejich schvalování bylo postupováno podle směrnice 19/2010.

11. Soud prvního stupně věc posoudil podle ust. § 250 zákoníku práce ve znění účinném ke dni [datum] a uzavřel, že žalovaný nárok není promlčen, že podmínky odpovědnosti žalované za škodu stanovené v § 250 zák. práce byly splněny, že škoda vznikla úmyslným jednáním žalované, a že škoda nebyla způsobena také porušením povinností ze strany žalobce.

12. Podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, povinnost zaměstnance nahradit škodu se poměrně omezí (srov. § 250 odst. 2 zák. práce). Zaměstnavatel je povinen prokázat zavinění zaměstnance, s výjimkou případu uvedených v ust. § 252 a 255 (srov. § 250 odst. 4 zák. práce).

13. Odvolací soud má na rozdíl od soudu I. stupně za to, že v daném případě nemá odpovědnost za škodu povahu pracovněprávního, ale občanskoprávního nároku. Platí totiž, že pro závěr, zda odpovědnost za škodu má povahu pracovněprávního nebo občanskoprávního nároku je významné to, zda činnost, kterou byla zaměstnancem způsobena škoda jeho zaměstnavateli, postrádá či nepostrádá místní, časový a zejména věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů škůdce. Jestliže zaměstnanec činil sporné skutky na vlastní účet, v úmyslu opatřit sobě prospěch, je nepochybné, že tím nesledoval z objektivního ani ze subjektivního hlediska plnění pracovních úkolů u svého zaměstnavatele, ale výlučně vlastní prospěch, a že touto činností jednoznačně vybočil z mezí plnění pracovních úkolů či přímé souvislosti s nimi (srov. např. rozsudek [název soudu] sp. zn. [anonymizována dvě slova] [číslo], [číslo] ze dne [datum]). V posuzované věci nemá odvolací soud s ohledem na obsah skutkové věty odsuzujícího trestního rozsudku pochybnosti o tom, že žalovaná jednala v souvislosti s předmětnou škodou ve vlastní prospěch. Jednalo se tedy o exces z plnění pracovních povinností žalované, proto její odpovědnost za škodu je občanskoprávní, u níž se omezení uvedené v § 257 odst. 2 zákoníku práce neuplatňuje. Uvedený názor odvolacího soudu však nic nemění na věcné správnosti rozhodnutí soudu I. stupně, protože i v případě, že věc byla posouzena podle ust. § 250 a násl. zák. práce, jsou předpoklady odpovědnosti žalované za škodu stanovené zák. práce splněny.

14. Předpokladem pro vznik odpovědnosti zaměstnance vůči zaměstnavateli za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce je porušení pracovních povinností zaměstnancem, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a zavinění na straně zaměstnance. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a tedy ani povinnost k zaplacení, nevzniká. Z principu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle citovaného ustanovení vyplývá, že zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností skutečně způsobil; neodpovídá tudíž za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele, případně zaviněním jiného zaměstnance, resp. třetích osob vně zaměstnavatele. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit (srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) a posléze i prokázat (srov. § 101 odst. 1 písm. b) a 120 odst. 1 o. s. ř.) všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.

15. Zavinění jako jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 250 odst. 1 zák. práce lze charakterizovat jako psychický vztah jednajícího ke svému jednání, které je protiprávní, a ke škodě jako následku takového jednání. Je založeno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání jednajícího, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které jednající vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle, která zahrnuje především chtění nebo srozumění, tj. rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Zákoník práce rozlišuje dvě formy zavinění – úmysl (např. § 257 odst. 3 zák. práce) a nedbalost (§ 257 odst. 2 zák. práce).

16. Zavinění ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, a chtěl škodu způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, když jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn (úmysl nepřímý) (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1059/2003). Srozumění jednajícího se způsobením škody u nepřímého úmyslu vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke škodnímu následku, který není přímým cílem jeho jednání ani nevyhnutelným prostředkem k dosažení jiného jím sledovaného cíle, nýbrž nechtěným (vedlejším) následkem jeho jednání, kdy je jednající srozuměn s tím, že dosažení jím sledovaného cíle předpokládá způsobení tohoto následku. Na takové srozumění lze usoudit tehdy, jestliže jednající nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla škodnímu následku, který si představoval jako možný, zabránit, nebo jestliže spoléhal jen na okolnosti, které nebyly reálně způsobilé takovému následku zamezit.

17. Zavinění ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže jednající nevěděl, že škodu může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá) (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1059/2003). Vědomá nedbalost se shoduje s nepřímým úmyslem ve složce vědění (intelektuální), ale oproti nepřímému úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti jednající ví, že může způsobit škodu, avšak nechce ji způsobit a ani s tím není srozuměn; naopak spoléhá na to, že škodu nezpůsobí. Pro účely rozlišení vědomé nedbalosti od nepřímého úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které jednající spoléhá na to, že škodu nezpůsobí, mají charakter takových konkrétních okolností, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit škodě (nešlo o„ přiměřené“ důvody), které by ale v jiné situaci a za jiných podmínek k tomu reálně způsobilé být mohly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2811/2013 ze dne 25. 9. 2014).

18. V projednávané věci není pochyb o tom, že žalovaná tím, že bez vědomí osob zdravotně nebo tělesně postižených vypisovala jejich jménem fiktivní žádosti o poskytování nárokové dávky, které s příslušnými požadavky na výplatu dávek na účty, k nimž měla dispoziční oprávnění, předložila ke schválení, a takto získané finanční prostředky použila pro svou potřebu, porušila základní povinnosti úředníka stanovené v § 16 odst. 1 písm. b), c), h) zákona č. 312/2002 Sb. Právě proto, že finanční prostředky účelově určené na sociální dávky nebyly takto použity, byla žalobci rozhodnutím [anonymizováno] úřadu pro [územní celek] uložena povinnost zaplatit částku 587 335 Kč jako odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně a dále byla stejná částka uložena žalobci jako penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně za dobu od [datum] do [datum].

19. S přesvědčením žalované, že škodu svému zaměstnavateli nezpůsobila úmyslně, není možno souhlasit. Skutečnosti svědčící o přímém úmyslu žalované způsobit žalobci škodu v podobě penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně v řízení prokázány nebyly (sledovaným cílem žalované při jejím jednání bylo získat finanční částku odpovídající fiktivním sociálním dávkám, nikoli způsobit škodu v podobě penále). Nelze však přehlédnout, že žalovaná byla zaměstnána u žalobce již od roku 2005, proto musela být srozuměna s tím, že svým protiprávním jednáním (výplatou fiktivních sociálních dávek) vznikne žalobci škoda také v podobě sankcí ze strany finanční správy v situaci, kdy na dávky sociální péče, které si žalovaná neoprávněně vyplatila, byla poskytnuta ministerstvem práce a sociálních věcí neinvestiční účelová dotace; žalovaná musela vědět, že poskytnuté dotace může příjemce použít pouze na vymezený účel, jinak je musí vrátit (v podobě odvodu za porušení rozpočtové kázně) a nadto zaplatit penále. Penále se přitom podle § 44a zákona č. 218/2000 Sb. počítá již ode dne následujícího po dni, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně, do dne, kdy byly prostředky odvedeny, a to nejvýše do výše odvodu. Žalovaná tedy musela být srozuměna s tím, že žalobci vznikne nejen povinnost odvést do státního rozpočtu neoprávněně čerpané dotace, ale i zaplatit penále, a to až do výše tohoto odvodu. Je zřejmé, že žalovaná při svém protiprávním jednání nepočítala s žádnou konkrétní okolností, která by mohla vzniku škody tohoto typu zabránit. Žalovaná se dopustila vytýkaného protiprávního jednání ve formě nepřímého úmyslu, proto i pokud by se jednalo o pracovněprávní odpovědnost, neplatí omezení uvedené v § 257 odst. 2 zákoníku práce, podle kterého výše náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout částku rovnající se 4,5 násobku průměrného výdělku zaměstnance před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu.

20. Okresní soud rovněž přiléhavě uzavřel, že na vzniku škody se nepodílí porušení povinností ze strany žalobce, protože žalobce měl řádně nastavený systém kontroly práce svých zaměstnanců. Žalobce vydal směrnici č. 19/2010 k zajištění postupu v účetnictví v evidenci majetku a při nakládání s finančními prostředky, která byla účinná ode dne [datum], stejně jako existoval kontrolní řád ze dne [datum], žalobce přijal také plán kontrolní činnosti oddělení interního auditu a kontroly na rok [rok] ze dne [datum], na základě kterého byly prováděny kontroly. V řízení bylo zjištěno, že výplata platebních poukazů ze dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum], na jejichž základě žalovaná získávala neprávem sociální dávky, byla schvalována řádně podle platné směrnice, systémová opatření u žalobce tedy nastavena byla. Žalobce však nemohl předpokládat, že podklady, na jejich základě byly platební poukazy vystaveny (žádosti občanů, jejich podpisy, čísla bankovních účtů apod.) žalobkyně zfalšovala; s osobním selháním zaměstnance kontrolní opatření u zaměstnavatele nemohou počítat.

21. Otázku promlčení odvolací soud posoudil na rozdíl od soudu prvního stupně podle občanského zákoníku z roku 1964, a to s ohledem na § 3036, § 3028 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb. a skutečnost, že k protiprávnímu jednání žalobkyně docházelo v době od [datum] do [datum] Odvolací soud proto aplikoval (v souladu s § 4 zák. práce) ust. § 106 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

22. Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle § 106 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. V souzené věci subjektivní promlčecí lhůta začala plynout [datum] (předcházející den žalobce zaplatil vyměřené penále), objektivní promlčení lhůta začala plynout [datum], neboť k jednání žalované, z něhož vznikla škoda, docházelo do [datum]. Jelikož šlo o škodu způsobenou úmyslně a žaloba byla podána [datum], žalovaný nárok promlčen není.

23. Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, a jako takový byl odvolacím soudem podle ust. § 219 o. s. ř., včetně výroku o náhradě nákladů řízení, potvrzen.

24. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná v odvolacím řízení neměla úspěch a žalobce náklady odvolacího řízení nepožadoval.

Poučení