16 Co 50/2026 - 110

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Martina Jachury a soudkyň Mgr. Jitky Stibralové a Mgr. Zdeňky Burdové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [právnická osoba]. zahraniční osoba registrovaná pod č. [hodnota] sídlem [jméno zainteresované společnosti] jednající [právnická osoba], IČO [IČO] sídlem [adresa zainteresované společnosti] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení 16 726 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2025, č. j. 18 C 119/202586, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 2 698,30 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalované.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 16 726 Kč s příslušenstvím, zamítl (I). Současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 8 094,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (II).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost vydat bezdůvodné obohacení, které mělo vzniknout v důsledku neplatnosti pojistné smlouvy investičního životního pojištění [podezřelý výraz] č. [hodnota], a to ve výši 16 726 Kč. Žalobce tvrdil, že pojistná smlouva byla absolutně neplatná, jelikož neobsahovala dostatečně určité vymezení pojistného, poplatků a způsobu výpočtu hodnoty podílových jednotek, přičemž některá ujednání považoval za zneužívající ve smyslu čl. 3 Směrnice 93/13/EHS a § 56 odst. 1 obč. zák. Žalovaný subjekt žalobu popřel a navrhl její zamítnutí. Tvrdil, že pojistná smlouva byla platně uzavřena, žalobce byl seznámen s pojistnými podmínkami, po celou dobu smlouvu plnil, obdržel pojistnou ochranu a pravidelné výpisy, a případné neplatnosti se nemohl dovolávat. Žalovaný dále zdůraznil, že rizikové pojistné bylo účtováno pouze u připojištění, která zanikla již roku 2017, jakož i uplatnil námitku promlčení s odkazem na to, že žalobci musely být případné vady smlouvy známy od jejího uzavření, případně že měl pojmout podezření o jejich existenci mnohem dříve.

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, které učinil zejména z listinných důkazů, zejména návrhu na uzavření pojistné smlouvy, pojistných podmínek, výročních dopisů, výpisů z podílového účtu, pojistek za jednotlivé roky, předžalobní výzvy a reakcí na ni, jakož i z dohod o ukončení připojištění, v odůvodnění svého rozhodnutí zrekapituloval jednotlivé důkazy a poté popsal skutkový stav, který z provedených důkazů zjistil. Provedené důkazy a zjištěný skutkový stav uvedl pod body 4 až 18 odůvodnění rozsudku. Soud zejména uzavřel že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena pojistná smlouva na investiční životní pojištění s pojistným 400 Kč měsíčně, přičemž smlouva neurčovala rozpad pojistného na jednotlivé složky a neobsahovala ujednání o způsobu výpočtu poplatků a rizikového pojistného. Soud zjistil, že žalobce uhradil na pojistném celkem 62 000 Kč, přičemž mu žalovaná vyplatila částku 45 274 Kč, a za poslední tři roky před podáním žaloby zaplatil 12 800 Kč. Dále soud zjistil, že za uvedené tříleté období nebylo žalobci účtováno žádné rizikové pojistné a celé běžné pojistné bylo použito na investiční složku, přičemž žalovaná za uvedené období žalobci poskytla odkupné ve výši přesahující zaplacené pojistné.

4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 37 odst. 1 obč. zák., § 2, § 4, § 12 a § 54 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, a § 451 a § 458 obč. zák. Soud dospěl k závěru, že pojistná smlouva byla absolutně neplatná, neboť neobsahovala určité a srozumitelné ujednání o pojistném a poplatcích. Uvedl, že odkaz na sazebník uložený v sídle žalované neznamená prokazatelné seznámení pojistníka s jeho obsahem, a odkázal přitom na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1566/2017. Soud uzavřel, že v důsledku absolutní neplatnosti smlouvy vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení, které by se mělo vypořádat porovnáním zaplaceného pojistného a poskytnuté pojistné ochrany. Dříve však musel řešit námitku promlčení. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21 ze dne 10. 5. 2022 posoudil počátek subjektivní promlčecí lhůty, avšak dále s ohledem na recentní judikaturu (např. Nejvyšší soud sp. zn. 33 Cdo 3579/2022, 33 Cdo 48/2023, 33 Cdo 3113/2023) dospěl k závěru, že je třeba aplikovat i objektivní promlčecí lhůtu dle § 107 odst. 2 obč. zák. Soud neshledal ani rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Na tomto základě dospěl k závěru, že nepromlčený je pouze nárok vzniklý za období od [datum] do [datum], kdy žalobce zaplatil 12 800 Kč, avšak žalovaná mu za totéž období poskytla vyšší plnění, a žalobci tak žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo. Proto soud žalobě nevyhověl a v celém rozsahu ji zamítl. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně zcela úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 8 094,90 Kč, skládající se z odměny za tři úkony právní služby, paušálních náhrad hotových výdajů a DPH.

5. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce včasné odvolání, kdy rozhodnutí vytýká zejména nesprávné právní posouzení věci, nesprávné skutkové závěry a vady řízení. Žalobce především namítá, že prvostupňový soud pochybil, pokud aplikoval objektivní promlčecí dobu podle § 107 odst. 2 obč. zák., ačkoli v řízení podle ustálené judikatury odvolacích soudů nelze objektivní promlčecí dobu v obdobných spotřebitelských věcech vůbec použít, jelikož by to vedlo k porušení zásady efektivity ochrany spotřebitele. Dále žalobce namítá nesprávné závěry ohledně vědomosti žalované o vadách pojistné smlouvy, když tvrdí, že žalovaná měla již nejpozději od [datum] vědět o závadách pojistné dokumentace na základě Dohledového benchmarku [hodnota] České národní banky a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1566/2017. Podle žalobce tak žalovaná nemohla uplatnit námitku promlčení v dobré víře. Žalobce rovněž polemizuje se skutkovými závěry prvostupňového soudu o vypořádání vzájemných plnění a namítá, že soud I. stupně pochybil, pokud vzájemné plnění posuzoval pouze v rozsahu nepromlčených plnění za poslední tři roky před podáním žaloby. Podle žalobce měl soud postupovat podle § 457 obč. zák. tak, že vypořádání vzájemných peněžitých plnění má být provedeno ke dni jejich poskytnutí, a nikoli pouze v rámci nepromlčené části nároku. Žalobce zároveň brojí proti tomu, že soud do vzájemného vypořádání zahrnul tzv. pojistnou ochranu, která podle žalobce není pojmem známým tehdejší právní úpravě, nemá ekonomický ekvivalent a ani nemůže být poskytována z absolutně neplatné pojistné smlouvy. Další významnou námitkou je, že soud I. stupně nesplnil svou povinnost přezkoumat napadená smluvní ujednání z hlediska jejich možné zneužívající povahy podle Směrnice 93/13/EHS, judikatury Soudního dvora Evropské unie a judikatury Ústavního soudu. Žalobce zdůrazňuje, že zneužívající charakter ujednání měl být posuzován i tehdy, pokud byla smlouva shledána neplatnou z jiného důvodu, a vytýká soudu opomenutí povinnosti chránit spotřebitele a neposkytnutí efektivní soudní ochrany. Žalobce namítá, že celek smluvních ujednání o rizikovém pojistném, poplatcích a nákladech představuje nepřiměřené a pro spotřebitele netransparentní ujednání podle § 56 odst. 1 a odst. 3 písm. g) a i) obč. zák., čemuž se měl soud I. stupně věnovat z úřední povinnosti. Odvolatel dále tvrdí, že závěry soudu prvního stupně odporují judikatuře SDEU i nálezům Ústavního soudu, které ukládají obecným soudům povinnost aktivně chránit spotřebitele a přihlížet ke zneužívajícím smluvním ujednáním i bez návrhu. Žalobce nenamítá konkrétní vady řízení procesního charakteru, avšak namítá, že prvostupňový soud opomenul rozhodnout v souladu s unijními požadavky a neposkytl účinnou soudní ochranu; tím podle žalobce zasáhl do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Proti výroku o náhradě nákladů řízení žalobce brojí implicitně – namítá, že rozhodnutí o nákladech je nesprávné, jelikož vychází z vadně posouzené věci samé. V závěru žalobce navrhuje, aby odvolací soud položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie pro případ, že by měl pochybnosti o aplikaci Směrnice 93/13/EHS. Z uvedených důvodů žalobce navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání uvedla, že s odvoláním žalobce nesouhlasí a plně se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, zejména pokud jde o závěr o aplikaci objektivní promlčecí lhůty, který žalovaná považuje za v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, jež v obdobných věcech výslovně odmítají použitelnost judikatury SDEU týkající se úvěrových smluv. Žalovaná rovněž zdůrazňuje, že námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, neboť ze spisu žádným způsobem neplyne, že by žalovaná jednala zneužívajícím způsobem, naopak pojistnou smlouvu vždy považovala za platnou. K otázce vzájemného vypořádání žalovaná uvádí, že soud I. stupně postupoval správně, jestliže při posuzování případné nepromlčené části nároku žalobce zohlednil vyplacené odkupné, jehož výše nepromlčenou část nároku zcela převyšuje, a proto žaloba nemohla být úspěšná. K námitce žalobce týkající se zneužívajících ujednání žalovaná uvádí, že při závěru o neplatnosti smlouvy z důvodu absence určitého ujednání již nebylo třeba zkoumat přiměřenost jednotlivých smluvních klauzulí, což odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. Z uvedených důvodů žalovaná navrhuje odvolacímu soudu, aby napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek dle § 212, § 212a o. s. ř. za použití § 214 odst. 3 o. s. ř. se závěrem, že odvolání žalobce není důvodné.

8. Dle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Dle § 107 odst. 2 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nejpozději promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

9. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně jsou správné a vzhledem k tomu, že žalobce uplatnil v odvolání námitky, které uplatnil již před soudem prvního stupně a se kterými se soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku dostatečně pečlivě a podrobně vypořádal, odkazuje odvolací soud na odůvodnění soudu prvního stupně. Soud prvního stupně aplikoval náležitou právní úpravu, účinnou ke dni uzavření předmětné pojistné smlouvy. Dle § 3028 odst. 3 a § 3036 o. z. se posuzovaný nárok včetně běhu lhůt a dob se řídí dosavadními právními předpisy, tj. právní úpravou obč. zák., zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě.

10. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že citovaná smluvní ujednání účastníků neobsahují konkrétní ujednání o výši rizikového pojistného a výši počátečních, správních a dalších nákladů, přičemž tento nedostatek nelze odstranit ani výkladem, je opodstatněn závěr o neurčitosti ujednání účastníků o výši kapitálové hodnoty pojištění a pojistného plnění jako podstatných náležitostí pojistné smlouvy o investičním životním pojištění, která má ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. za následek absolutní neplatnost pojistné smlouvy jako celku.

11. S ohledem na závěr o absolutní neplatnosti pojistné smlouvy, soud prvního stupně nepochybil, pokud žalobou uplatněný nárok na peněžité plnění posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a § 457 obč. zák., kdy účastníci neplatné smlouvy jsou povinni vrátit druhému vše, co podle ní dostali. Následně postupoval správně, když vzhledem k žalovanou vznesené námitce promlčení svou pozornost zaměřil na otázku, zda žalobou uplatněný nárok je či není promlčen a zda jej lze žalobci přiznat (§ 100 odst. 1 obč. zák.), přičemž správně na posuzovanou otázku aplikoval § 107 obč. zák. Rovněž správně uzavřel, že objektivní a subjektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015).

12. Odvolací soud doplňuje, že má za to, že subjektivní promlčecí doba neuplynula. Pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (ve smyslu § 107 odst. 1 obč. zák.) je podle ustálené judikatury rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby je proto třeba hledat v okamžiku, kdy žalobce musel přinejmenším tušit, že je se smlouvou něco v nepořádku. V posuzované věci je proto zcela odůvodněn závěr, že subjektivní promlčecí doba počala běžet udělením plné moci advokátovi žalobcem dne [datum], nelze vyjít ze zasílané bilance pojistného.

13. Jiná situace je však ohledně objektivní promlčecí doby, závěry soudu prvního stupně jsou zcela správné. Uskutečněním každé jednotlivé platby počala ohledně ní běžet tříletá objektivní promlčecí lhůta. Za poslední tři roky před podáním žaloby dne 18. 6. 2025 bylo provedeným dokazováním zjištěno, že žalobce za tuto dobu žalované uhradil celkem částku 12 800 Kč, žalovaná naproti tomu žalobkyni uhradila částku 45 274 Kč. Platby nad tuto dobu jsou promlčeny.

14. Pokud jde o požadavek odvolatele aplikovat evropské právo týkající se ochrany spotřebitele před zneužívajícími smluvními ujednáními (tj. směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách a rozsudky Soudního dvora EU C-269/19, C-485/19 a C-561/21), které brání aplikovat vnitrostátní právo stanovující pro žalobu na vydání bezdůvodného obohacení tříletou promlčecí lhůtu běžící ode dne, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení, odvolací soud se ztotožňuje s obranou žalované, že toto právo na posuzovanou věc nedopadá. V posuzované věci je důvodem neplatnosti smlouvy neurčitost podstatných smluvních ujednání, nikoli jejich nepřiměřenost ve smyslu tzv. generální klauzule (čl. 3 odst. 1) směrnice Rady č. 93/13/EHS. Žalobcem označený rozsudek C-269/19 se týkal ujednání smlouvy o spotřebitelském úvěru, které vymezovalo mechanismus stanovení pohyblivé úrokové sazby způsobem, který znamenal výlučné právo banky kontrolovat mechanismus úpravy úrokové sazby. Rozsudek C-485/19 se týkal požadavku spotřebitele na vrácení poplatků za možnost odkladu splátek spotřebitelského úvěru zaplacených na základě zneužívajících ujednání o těchto poplatcích a rozsudek C-561/21 se týkal požadavku spotřebitele na vrácení poplatků spojených s uzavřením smlouvy o hypotečním úvěru zaplacených na základě zneužívajících ujednání o těchto poplatcích. Spočívá-li v daném případě neplatnost pojistné smlouvy v absenci určitého podstatného ujednání (resp. v jeho obsahové nedostatečnosti), pak takové neúplné ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák. (rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 499/2023 či sp. zn. 33 Cdo 3113/2023). Pokud žalobce poukazoval na rozhodovací praxi senátu 29 Co zdejšího soudu, který rozhoduje o odvoláních proti rozhodnutí finančního arbitra, pak uvedená judikatura Nejvyššího soudu tuto praxi překonala (nepotvrdila). Pokud žalobkyně dále namítala, že závěry shora citované judikatury nejsou aplikovatelné s ohledem na aktuální rozhodnutí SDEU ve věci C-630/23 ze dne 30. 4. 2025 majíce za to, že přezkumu z hlediska zneužívajících ujednání podléhají i ujednání, u nichž byla konstatována neplatnost z jiného důvodu, takový závěr se z odkazovaného rozhodnutí nepodává. V tam posuzované věci šlo o leasingovou smlouvu, jejíž ustanovení o povinnosti spotřebitele nést kurzové riziko bylo národním soudem shledáno jako zneužívající ve smyslu Směrnice, přičemž předběžnou otázkou bylo (ve stručnosti), zda vnitrostátním právem stanovené důsledky neplatnosti řečeného ujednání (pro rozpor s evropským právem) naplňují požadavky čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Směrnice. Odvolací soud má tudíž za to, že v posuzované věci nejde o případ, kdy Směrnice musí být vykládána tak, že brání použití vnitrostátní právní úpravy týkající se promlčení, neboť se v posuzované věci o porušení Směrnice vůbec nejedná.

15. Ústavní soud se této otázce ostatně věnoval v usnesení ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, jehož předmětem byl spor o platnost smlouvy o investičním životním pojištění uzavřené v roce 2012, včetně posouzení souvisejících otázek promlčení. Stran aplikovatelnosti judikatury Soudního dvora EU mající potenciální dopad na počátek běhu objektivní promlčecí lhůty jednoznačně konstatoval, že závěry rozsudku SDEU C-485/19 (na který odkazuje i žalobkyně v posuzované věci) nejsou ve sporech ze smluv o investičním životním pojištění použitelné. Ústavní soud jasně deklaroval, že „je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu.“ Pojišťovny uzavírající smlouvy o investičním životním pojištění totiž podléhají přísné regulaci České národní banky. Naopak nebankovní úvěrující společnosti žádné takové regulaci nepodléhají. K otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Ústavní soud zdůraznil, že: „nelze ani a priori přijmout výklad, podle něhož účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, se nemůže úspěšně bránit vznesením námitky promlčení.“ To dle Ústavního soudu platí zejména za situace, kdy klient pojišťovny netvrdil a ani neprokázal existenci smluvního ujednání mezi stranami sporu, které by ho alespoň částečně omezovalo v uplatnění jeho nároků plynoucích z uzavření smlouvy o investičním životním pojištění. Dle závěrů Ústavního soudu tedy námitku promlčení uplatněnou pojišťovnou nelze považovat za rozpornou s dobrými mravy jen proto, že tvrzený nárok je dovozován z neplatné smlouvy, a že v případě posuzování počátku běhu objektivní promlčecí lhůty nelze v případech smluv o investičním životním pojištění aplikovat závěry rozsudku SDEU C 485/19. V usnesení ze dne 10. 1. 2024, IV. ÚS 2429/23, Ústavní soud své předchozí závěry potvrdil a aproboval závěr Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne 27. 6. 2023, č. j. 33 Cdo 3579/2022-179, že neplatnost pojistné smlouvy nebyla důsledkem porušení unijních pravidel (nepřiměřené ujednání ve smyslu generální klauzule podle čl. 3 odst. 1 Směrnice), nýbrž šlo o neplatnost a z ní odvozovaný nárok vyplývající z obecných pravidel týkajících se uzavírání smluv (absence určitého ujednání podle § 37 obč. zák., tedy vadu projevu).

16. Citované závěry plně dopadají i na projednávanou věc. Neplatnost pojistné smlouvy o investičním životním pojištění nebyla důsledkem porušení Směrnice není tedy ani vyloučen běh objektivní promlčecí lhůty dle § 107 odst. 2 obč. zák.

17. Z uvedených důvodů není třeba předkládat předběžnou otázku SDEU.

18. K odvolací námitce, že soud prvního stupně nezkoumal přítomnost zneužívajících ujednání ve smlouvě, ač tak měl činit z úřední povinnosti, odvolací soud odkazuje odůvodnění napadeného rozsudku, kde se soud prvního stupně s otázkou zneužívajících ujednání vypořádal dostatečně, když (s konkrétním odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) označil hodnocení ujednání z hlediska přiměřenosti za objektivně nemožné, neboť nelze touto optikou hodnotit něco, co není ujednáno.

19. Žaloba byla podána dne [datum]. S ohledem na tříletou objektivní promlčecí dobu tak byly promlčeny všechny splátky pojistného učiněné před [datum]. Nepromlčena tedy zůstává částka 12 800 Kč, po podání žaloby vyplatila žalovaná žalobkyni odkupné ve výši 45 274 Kč. Žalovaná tedy žalobkyni vyplatila více, než činil nepromlčený nárok. Na další plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení již žalobkyně nárok nemá.

20. Tento závěr přitom není nikterak v rozporu s § 457 obč. zák., který ukládá vrácení bezdůvodného obohacení, nestanoví však pravidlo, jak postupovat. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] plyne ustálenou judikaturou aprobovaný závěr, že v případě oboustranné povinnosti vrátit si plnění v režimu § 457 obč. zák. jde o tzv. synallagmatický (vzájemně podmíněný) závazek. Byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, nebo jde-li o plnění, za něž musí být poskytnuta náhrada v penězích (§ 458 odst. 1 obč. zák.), projevuje se specifická povaha ustanovení § 457 obč. zák. i tím, že v soudním řízení o žalobě na vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy lze přiznat pouze nárok na vrácení toho, oč peněžité plnění žalobce (nebo peněžitá náhrada za ně) přesahuje peněžité plnění (nebo peněžitou náhradu za ně) poskytnuté mu podle smlouvy žalovaným. V souladu s těmito pravidly soud postupuje i bez návrhu, respektive bez uskutečnění projevu vůle směřujícího k započtení. Citované závěry nicméně nijak nevylučují závěr o promlčení žalobou uplatněného nároku v dané věci založený na shora uvedených důvodech. Občanský zákoník pro tento případ nemá samostatnou úpravu otázky promlčení ani stavení promlčecí doby tohoto synalagmatického závazku; proto se použijí § 107 a § 112 obč. zák.

21. S ohledem na výše uvedené postupoval odvolací soud dle § 219 o. s. ř. a napadený rozsudek ve potvrdil včetně výroku o nákladech řízení.

22. Výrok II. o nákladech odvolacího řízení se opírá o § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení úspěšné žalované náleží náhrada nákladů zastoupení advokátem, tj. odměna za jeden úkon právní služby po 1 780 Kč (vyjádření k odvolání) a hotové výdaje 1 x 450 Kč určené dle § 13 odst. 4 AT, to vše zvýšené o 21 % DPH, celkem tedy 2 698,30 Kč. Jejich zaplacení uložil odvolací soud neúspěšnému žalobci ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 211 a § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

Poučení