16 Co 51/2025 - 121

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [adresa] proti žalovanému: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [adresa] o zaplacení částky 92 883,75 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 18. prosince 2024, č. j. 17 C 97/2024-88, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I a III potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 728 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí dne 24. 3. 2023 se žalobkyně domáhala vůči žalovanému zaplacení regresní úhrady ve výši 92 883,75 Kč. Svou žalobu odůvodnila tím, že žalovaný zavinil v době od 21. 7. 2005 do 9. 7. 2008, od 21. 8. 2009 do 7. 10. 2009, od 11. 1. 2012 do 20. 4. 2012, od 10. 9. 2012 do 9. 1. 2015 a od 24. 10. 2017 do 1. 6. 2018 v řízení vedeném žalovaným pod sp. zn. [Anonymizováno] průtahy, v důsledku kterých byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, č. j. 35 C 70/2019-214, ze dne 2. 3. 2023 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č. j. 28 Co 145/2023-270, ze dne 28. 6. 2023 účastníkům správního řízení přiznána náhrada škody ve výši 162 500 Kč. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhá podílu připadajícímu se soudem přiznané částky na období, kdy průtahy způsobil žalovaný. Žalobkyně poukazuje, že obci [adresa] (dále jen „stavebník“) byla dne 19. 8. 2005 poskytnuta dostatečná 180denní lhůta k podání žádosti o dodatečné povolení stavby. Stavebník v poskytnuté lhůtě žádost nepodal a dne 27. 2. 2006 požádal o prodloužení lhůty, ani v dodatečné lhůtě žádost nepředložil ani nedoložil aktivitu vedoucí ke splnění výzvy. Stavebník více než tři měsíce po uplynutí prodloužené lhůty požádal dne 11. 10. 2006 o lhůtu novou, čemuž žalovaný vyhověl, a i následně lhůty znovu prodlužoval, přičemž postupoval v rozporu s ustanoveními správního řádu o lhůtách a zároveň porušoval práva ostatních účastníků správního řízení protežováním stavebníka. Ve věci rozhodl až 24. 6. 2008 poté, co mu Krajský úřad [Anonymizováno] kraje dne 1. 4. 2008 přikázal ve věci konat. Pokud by žalovaný dodržoval správní řád, mohl rozhodnout o odstranění stavby již dne 31. 7. 2007. K prodloužení řízení pak vedla i skutečnost, že žalovaným vydaná rozhodnutí ze dne 24. 6. 2008, ze dne 24. 2. 2012, ze dne 1. 2. 2013 a ze dne 31. 10. 2014 byla pro rozpor s právními předpisy zrušena. Žalobkyně dále poukazuje na svévolné a několikanásobné překračování zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí žalovaným, na nedůvodné prodlužování lhůt stavebníkovi. Žalovaný měl a mohl vědět, že soustavným porušováním povinností může způsobit újmu. Žalobkyně také tvrdí, že Krajský úřad [Anonymizováno] kraje zaplatil žalobkyni regresní úhradu za období od 20. 3. 2013 do 30. 5. 2014 v částce 22 473,50 Kč.

2. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil, když namítl, že žalobkyně dostatečně nespecifikuje a také neprokazuje, v čem spočívá jeho zavinění. Namítl, že obnova řízení byla přes jeho výhrady povolena protizákonně a také, že po dobu přerušení řízení nemohl průtahy zavinit.

3. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí jako soud prvního stupně rozsudkem identifikovaným v záhlaví žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni částku 62 134 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 p. a. z částky 62 134 Kč za dobu od 26. 7. 2024 do zaplacení (výrok I.), žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 30 749,75 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 p. a. z částky 30 749,75 Kč za dobu od 26.7.2024 do zaplacení zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že zatímco odpovědnost státu za průtahy je podle § 2 zákona č. 82/1998 Sb. odpovědností objektivní bez možnosti liberace, je regresní odpovědnost územního celku podle § 18 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. odpovědností subjektivní, tj. vyžadující zavinění na straně regresem povinného subjektu. Byť žaloba neobsahovala tvrzení o zavinění žalovaného, byl tento nedostatek zhojen poukazem na nedodržování zákonem stanovených lhůt v konkrétních částech řízení, na neúměrné prodlužování lhůt, a to i po jejich uplynutí, vydání nezákonných rozhodnutí dne 24. 6. 2008, dne 24. 2. 2012, dne 1. 2. 2013 a 31. 10. 2014 a poukazem na skutečnost, že pokud by žalovaný postupoval v souladu se správním řádem, měl a mohl vydat rozhodnutí o odstranění stavby už dne 31. 7. 2007. Žalobkyně se vyjádřila také k podílu žalovaného na průtazích, když vyhodnotila, že žalovaný odpovídá za v žalobě uvedená období v plném rozsahu, a k těmto tvrzením rovněž navrhla důkazy – řízením dotčeném spisy. V obdobích od 21. 7. 2005 do 9. 7. 2008 i od 21. 8. 2009 do 7. 10. 2009 žalovaný postupoval v rozporu s §§ 88 odst. 1, písm. b), 60 odst. 1, 2 zákona č. 50/1976 Sb. a §§ 3 a 49 zákona č. 71/1967 Sb., když zjevně nevydal rozhodnutí ve věci bez zbytečných průtahů, neúměrně a nedůvodně a v rozporu s § 27 zákona č. 71/1967 Sb. prodlužoval lhůtu pro podání žádosti o dodatečné stavební povolení. Dne 19. 8. 2005 stanovil lhůtu pro podání žádosti na 180 dnů, tj. do 21. 2. 2006. K žádosti ze dne 7. 3. 2006 lhůtu prodloužil do 30. 6. 2006, k žádosti ze dne 11. 10. 2006 do 31. 3. 2007. Na žádosti o prodloužení lhůty ze dne 25. 4. 2007, 15. 10. 2007 a 20. 2. 2008 reagoval až dne 14. 3. 2008, kdy stanovil lhůtu do 30. 9. 2008. Dle judikatury soudů k občanskému soudnímu řádu i dle judikatury soudů ke správnímu řádu lze "prodloužit" jen lhůtu, která dosud neuplynula. V rozporu s tímto stavebníkovi, který nepožádal o prominutí zmeškání lhůty, už prvně stanovená lhůta ze dne 19. 8. 2005 vypršela 14 dní před podáním žádosti o její prodloužení, přesto žalovaný lhůtu prodloužil a stejně postupoval i u dalších po lhůtě podaných žádostí o jejich prodloužení ze dne 11. 10. 2006 a ze dne 25. 4. 2007, tj. postupoval i v rozporu s § 27 zákona č. 71/1967 Sb. a § 60 odst. 1, 2 zákona č. 50/1976 Sb. I pokud by byly žádosti o prodloužení lhůty podávány ještě před jejich uplynutím, nepodává se z nich ani z obsahu správního spisu důvod, pro který by vůbec měla být prvně stanovená lhůta prodloužena - odůvodnění klimatickými podmínkami při šestiměsíční lhůtě je absurdní. Žádný z návrhů stavebníka, a to ani návrhy na prodloužení lhůty, neobsahují žádost o prominutí lhůty. Pokud žalovaný rozhodl o prominutí lhůty dne 14. 3. 2008, rozhodl tak v rozporu s § 28 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., přičemž toto ustanovení porušil i tím, že ani nebyl tvrzen žádný důvod pro zmeškání lhůty, ani nebyl spolu s žádostí o prominutí zmeškání učiněn zmeškaný úkon. Jak vyplývá ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 se do celkové doby řízení započítává i období výkonu rozhodnutí, nadto v daném případě rozhodnutím ze dne 24. 6. 2008 nebylo řízení o odstranění stavby řádně ukončeno, neboť žalovaný, jak vyplývá z obsahu výroku tohoto rozhodnutí, vydal rozhodnutí nicotné, tzn. věc řádně nevyřídil, tj. postupoval v rozporu s § 3 odst. 3, 4 zákona č. 71/1967 Sb., čímž způsobil, že ani k datu právní moci rozhodnutí ze dne 24. 6. 2008 nebylo o odstranění stavby rozhodnuto. Okresní soud souhlasil s žalobkyní, že žalovaný mohl a měl ve smyslu § 3 zákona č. 71/1967 Sb. rozhodnout ve věci nejpozději dne 31. 7. 2007, když ve lhůtě dvou let měl stavebník dostatečnou možnost podat řádnou žádost o dodatečné povolení stavby a zajistit si k této žádosti příslušné doklady. Skutečnost, že žalovaný byl nečinný, vyslovil i nadřízený správní úřad v rozhodnutí o ochraně před nečinností ze dne 1. 4. 2008. Poskytování lhůt neodůvodněných obsahem spisu pokračovalo i v exekuci vedené žalovaným. Průtahy v řízení před návrhem na povolení obnovy řízení, vydání nicotného rozhodnutí dne 24. 6. 2008, pro které věc nebyla ani nadále skončena, tedy i nepřiměřenou délku řízení v žalované části do řízení o povolení obnovy řízení zavinil výlučně žalovaný. K naplnění podmínky zavinění dle § 18 zákona č. 82/1998 Sb. postačuje prokázání nevědomé nedbalosti. Žalovaný si s ohledem na své pravomoci svěřené mu zákonem měl být vědom ustanovení správního řádu na základě kterých rozhoduje o právech a povinnostech osob a měl a mohl si být vědom, že porušením zákonných ustanovení může způsobit škodu osobám, o jejichž právech a povinnostech rozhoduje. Žalovaný byl ostatně v průběhu správního řízení účastníky správního řízení upozorňován, že s jeho nečinností a postupy nesouhlasí. Byť bylo žalovaným řízení přerušováno, nevyvinil se přerušením z odpovědnosti za průtahy, pokud, jako tomu bylo v tomto případě, docházelo k přerušení řízení nedůvodně, případně na neúměrně dlouhou dobu, a to i s přihlédnutím k ustanovení k § 29 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., kdy neměli účastníci řízení právo se takovému postupu bránit. Prolomením právní moci rozhodnutí ze dne 24. 6. 2008 povolením obnovy řízení se do celkové lhůty řízení počítá dle judikatury soudů i doba řízení po povolení obnovy. I v řízení vedeném po 11. 1. 2012, v žalovaném období 11. 1. 2012 do 20. 4. 2012 a 10. 9. 2012 až 12. 5. 2013, žalovaný postupoval v rozporu s §§ 2, 6 a 71 zákona č. 500/2004 Sb. a § 60 odst. 1, 2 zákona č. 50/1976 Sb., když rozhodnutími o přerušení řízení a poskytnutí lhůty 120 dnů ze dne 24. 2. 2012 stanovil nepřiměřeně – vzhledem k již v minulosti poskytovaným lhůtám, stavebníkovi dlouhou lhůtu k doplnění žádosti, a přestože i tato lhůta uplynula a spis mu byl krajským úřadem vrácen 7. 9. 2012 s jednoznačným stanoviskem vyjádřeným v rozhodnutí ze dne 16. 7. 2012, že lhůta stavebníkovi uplynula, že už nemá dojít k přerušení řízení a ve věci má být rozhodnuto, lhůtu opět dne 28. 8. 2012 prodloužil (o 90 dnů, byť žalovaný žádal lhůtu prodloužit „jen“ do 20. 9. 2012) a ve věci rozhodl až 1. 2. 2013, avšak ani toto rozhodnutí nebylo vydáno v souladu se zákonem č. 500/2004 Sb. a v důsledku nepřezkoumatelnosti, když bylo vydáno v rozporu s § 2 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. a § 88 odst. 1, písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., bylo zrušeno, přičemž i v důsledku této chyby žalovaného došlo k dalšímu zbytečnému prodloužení správního řízení. Průtahy v řízení i po povolení obnovy řízení, v období od 11. 1. 2012 do 20. 4. 2012 a 10. 9. 2012 až 12. 5. 2013 (do předání spisu Krajskému úřadu [Anonymizováno] kraje), vydání nepřezkoumatelného rozhodnutí dne 1. 2. 2013, pro které věc nebyla ani nadále skončena, tedy i nepřiměřenou délku řízení do května 2013 zavinil výlučně žalovaný. Okresní soud konstatoval, že je pravdou, že obnova řízení byla povolena přes zjevně jiný právní názor žalovaného v důsledku závazného právního názoru Krajského úřadu [Anonymizováno] kraje. Předmětem řízení před okresním soudem, ale nebyla vadnost rozhodnutí ve věci obnovy řízení ani průtahy v řízení o povolení obnovy řízení, ale průtahy v řízení o odstranění stavby a tam zjevně, jak bylo popsáno výše, k průtahům žalovaného nikoli krajského úřadu docházelo. Pokud žalovaný předestírá závěr, že toto řízení nebýt chybného rozhodnutí Krajského úřadu [Anonymizováno] kraje se závazným pokynem o povolení obnovy, nemělo být vůbec vedeno, pak je třeba připomenout primární důvod nevyřešení věci o odstranění stavby - opakování výzev k podání a doplnění žádosti ze strany žalovaného, průtahy v řízení vedeném před obnovou i po ní a vydání nevykonatelného rozhodnutí ze dne 24. 6. 2008 a nepřezkoumatelného rozhodnutí dne 1. 2. 2013, čehož všeho se dopustil výlučně žalovaný. V období od 13. 5. 2013 do 23. 6. 2014 byl spis k rozhodnutí u Krajského úřadu [Anonymizováno] kraje. Rozhodnutí Krajského úřadu [Anonymizováno] kraje ze dne 12. 5. 2014 č. j. [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno] a č. j. [anonymizováno], sp. zn. [anonymizováno] byla Krajským úřadem [Anonymizováno] kraje vydána v rozporu s lhůtou dle § 71 ve spojení s § 90 zákona č. 500/2004 Sb. Žalovaného nelze vinit z odpovědnosti za období, kdy krajský úřad rozhodl v rozporu se zákonem stanovenou lhůtou k vydání rozhodnutí. Ostatně podle tvrzení žalobkyně krajský úřad svou odpovědnost za odvolací řízení uznal. Za období od 24. 6. 2014 do 9. 1. 2015 zavinil nepřiměřenou délku řízení žalovaný, neboť v důsledku jeho nepřezkoumatelného rozhodnutí ze dne 1. 2. 2013, vydaného v rozporu s § 2 zákona č. 500/2004 Sb. a § 88 odst. 1, písm. b) zákona č. 50/1976 Sb. nebyla věc dosud skončena, zároveň docházelo opět k průtahům zaviněným žalovaným, když 23. 6. 2014 mu byl vrácen spis a až 8. 8. 2014 učinil první úkon, a to oznámení o novém projednání s lhůtou k návrhům do 10 dnů, přičemž až 4. 9. 2014 stavebníka, dle závazného pokynu ve zrušovacím rozhodnutí Krajského úřadu [Anonymizováno] kraje, vyzval k doplnění podkladů k žádosti o dodatečné stavební povolení; následně 31. 10. 2014 vydal rozhodnutí. Nelze však přehlédnout, že v tomto období byl žalovaný vázán stanoviskem Krajského úřadu [Anonymizováno] kraje vyjádřeným v rozhodnutí ze dne 12. 5. 2014, který ho v rozporu s § 102 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb. zavázal i nadále se zabývat dodatečně povolovanou stavbou. Pokud by žalovaný v tomto období postupoval bez průtahů, mohl rozhodnout cca o 2 měsíce dříve, tj. vzhledem k délce mezi vrácením spisu a vydáním rozhodnutí cca šesti měsíců je jeho podíl na průtazích za toto období v rozsahu 1/3, ze 2/3 je příčinou nepřiměřené délky řízení chybný závazný právní názor Krajského úřadu [Anonymizováno] kraje. Od 24. 10. 2017 do 1. 6. 2018 žalovaný postupoval v rozporu s §§ 6 a 71 zákona č. 500/2004 Sb., když zjevně nevydal rozhodnutí ve věci bez zbytečného odkladu, a to za situace, kdy byl vázán právním názorem správního soudu, rozsudkem ze dne 12. 4. 2017, č. j. 22 A 49/2015-44, dle kterého bylo zjevné, jak má rozhodnout o dodatečném povolení i o odstranění stavby, přičemž rozhodnutí soudu i svůj spis měl žalovaný k dispozici už 22. 9. 2017, a přesto ve věci, ve které nebylo třeba zajišťovat další podklady, rozhodl až po 8 měsících. Za období od 1. 7. 2005 do 30. 6. 2007 bylo účastníkům správního řízení a) a b) soudem přiznáno a žalobkyní na jejich nároky celkem vyplaceno 15 000 Kč [7 500 Kč účastníci správního řízení b) a dalších 7 500 Kč bylo rozděleno mezi dědice účastníka správního řízení a)]. Protože v tomto období zavinil průtahy výlučně žalovaný, je žalobkyni tuto částku dle § 16 zákona č. 82/1998 Sb. povinen uhradit. U účastníků správního řízení a) a b) byl prokázán nárok na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení kromě prvních dvou let v dalších 3 013 dnech z požadovaných. Protože i za období od 1. 7. 2007 do 9. 7. 2008 (375 dnů), od 21. 8. 2009 do 7. 10. 2009 (47 dnů), 11. 1. 2012 do 20. 4. 2012 (100 dnů) a 10. 9. 2012 až 12. 5. 2013 (244 dnů), od 24. 10. 2017 do 1. 6. 2018 (220 dnů) zavinil průtahy v řízení nepřiměřenou délku řízení výlučně žalovaný, je žalobkyni dle § 16 zákona č. 82/1998 Sb. povinen uhradit, co účastníkům správního řízení a) (resp. dědicům) a b) za toto období žalobkyně uhradila. 986 dnů, za které žalobkyně požaduje regres a za které zároveň byla přiznána a prokázána plná odpovědnost a zavinění žalovaného, činí 32,7249 % z 3 013 dnů. 32,7249 % z částky, na které měli účastníci správního řízení a) a b) nárok a kterou žalobkyně proplatila, tj. z částky 103 750 Kč (2x 59 375 – 15 000 Kč) odpovídá 33 952 Kč. Období od 24. 6. 2014 do 9. 1. 2015 představuje 199 dnů, což je 6,6047 % z 3 013 dnů; 6,6047 % z 103 750 Kč činí 6 852 Kč. Podíl zavinění žalovaného na průtazích v tomto období je třetinový, tudíž žalovaný odpovídá za 2 284 Kč z této částky. U účastníka správního řízení c) byl prokázán nárok na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení v 2 129 dnech. I u něho za období od 10. 9. 2012 až 12. 5. 2013 (244 dnů), od 24. 10. 2017 do 1. 6. 2018 (220 dnů) zavinil nepřiměřenou délku řízení výlučně žalovaný, tudíž je žalobkyni dle § 16 zákona č. 82/1998 Sb. povinen uhradit, co účastníku správního řízení c) za toto období žalobkyně uhradila. 464 dnů, za které žalobkyně požaduje regres a za které zároveň byla přiznána a prokázána plná odpovědnost a zavinění žalovaného, činí 21,7943 % z 2.129 dnů. 21,7943 % z částky, na kterou měl účastník správního řízení c) nárok a kterou žalobkyně proplatila, tj. z částky 43 750 Kč odpovídá částce 9 535 Kč. Období od 24. 6. 2014 do 9. 1. 2015 (199 dnů) představuje 9,3471 % z 2 129 dnů. 9,3471 % z částky 43 750 Kč činí 4 089,36 Kč. Podíl zavinění žalovaného na nepřiměřené délce řízení v tomto období je třetinový, tudíž žalovaný odpovídá za 1 363 Kč z této částky. Žalobkyně má vůči žalovanému za žalobou požadovaná období nárok na regresní úhradu částek 33 952 Kč, 2 284 Kč, 9 535 Kč, 1 363 Kč. Přiznaná regresní náhrada se stala splatnou uplynutím lhůty stanovené výzvou k zaplacení ze dne 18. 7. 2024. Co do částky 30 749,75 Kč pak není požadavek žalobkyně důvodný.

4. Proti výrokům I. a III. rozsudku podal žalovaný odvolání. V odvolání uvedl, že okresní soud v rámci své argumentace nijak nezohlednil dopady § 16 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. na uvedenou situaci. Je nezpochybnitelné, že rozhodnutí o obnově řízení bylo nezákonné a žalovaný jej vydal pouze a jen v důsledku nesprávného právního názoru nadřízeného orgánu, kterým byl nucen se řídit. I přesto je vedení obnoveného řízení, které činilo nezanedbatelnou část celkové délky řízení bez dalšího přičítáno k tíži žalovaného, aniž by okresní soud posoudil s přihlédnutím k ustanovení § 16 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., všechny důsledky, které nezákonně povolená obnova řízení měla na vznesený regresní nárok. Okresní soud pouze připomněl, že primárním důvodem nevyřešení věci o odstranění stavby byly průtahy ze strany žalovaného včetně vydání nevykonatelného rozhodnutí ze dne 24. 6. 2008, nijak ale nezdůvodnil, proč i za situace, kdy celková délka řízení narostla v důsledku zjevně nesprávného právního názoru nadřízeného orgánu, byl žalobkyni nárok na regresní úhradu přiznán. Žalovaný je dále nucen rozporovat i způsob, jakým byla okresním soudem vypočítána výše regresního nároku. Okresní soud konstatoval zaviněné průtahy u žalovaného za jednotlivé časové úseky, ve kterých žalovaný vedl řízení, aniž by zohlednil skutečnost, že žalovaný měl v těchto obdobích zákonnou lhůtu až 60 dnů na vydání rozhodnutí dle § 71 odst. 3 správního řádu, a tedy se po tuto dobu nemohl dopouštět průtahů natož zaviněných. Přesto bylo v rámci jednotlivých období, kdy bylo řízení vedeno před žalovaným započteno do průtahů celé období bez ohledu na skutečnost, že správní orgán měl pro projednání a rozhodnutí věci zákonem stanovenou lhůtu. Z uvedených konstatování je patrné, že jak z pohledu žalobkyně, tak i okresního soudu by bylo akceptovatelné a v souladu se správním řádem, pokud by rozhodnutí bylo žalovaným vydáno nejpozději do 31. 7. 2007. Toto tvrzení se však dostává do rozporu se závěrem okresního soudu, že se žalovaný po celé uvedené období dopouštěl zaviněných průtahů a je tedy povinen uhradit soudem stanovenou částku v plné výši. Žalovaný má na základě uvedeného za to, že za období od 20. 7. 2005 do 31. 7. 2007 nevznikl žalobkyni nárok na regresní úhradu, neboť dle citovaných tvrzení žalobkyně i okresního soudu byl do 31. 7. 2007 postup žalovaného v intencích zákona. K tomu je třeba dodat, že žalovaný dne 19. 8. 2005 vyzval stavebníka, aby pokud má zájem, podal žádost o dodatečné povolení stavby a zároveň rozhodl o přerušení řízení. Po dobu přerušení řízení lhůty neběžely, a tedy nemohlo ani docházet ze strany žalovaného k průtahům v řízení. Přerušení řízení bylo v tomto případě zcela namístě a nelze jej považovat za nedůvodné. Žalovaný se také neztotožňuje s hodnocením žalobkyně, která uvádí, že se nejednalo o složité řízení, tudíž měl žalovaný rozhodovat bezodkladně a nelze tedy akceptovat jako relevantní námitku žalovaného, že by mělo být využito pro složitost řízení 60denních lhůt pro vydání rozhodnutí. Ze spisu je zřejmé, že ze strany žalovaného byly v řízení mj. prováděny opakovaně ústní jednání, resp. kontrolní prohlídky, což opodstatňuje využití 60denní lhůty pro rozhodnutí přinejmenším v obnoveném řízení, které již bylo vedeno dle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Nelze také odhlédnout od skutečnosti, že Obvodní soud pro Prahu 1, potažmo Městský soud v Praze, při rozhodování o nároku žadatelů ve věci zadostiučinění za nemajetkovou újmu, tento nárok snížil a to mj. z důvodu, že se jednalo o řízení s vyšší skutkovou složitostí ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. Na základě výše uvedeného žalovaný navrhuje, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu ve výroku I. zrušil, vrátil věc okresnímu soudu k novému projednání a přiznal žalovanému náklady řízení.

5. Žalobkyně k odvolání žalovaného uvedla, že napadené rozhodnutí je přesvědčivé, srozumitelné, a i proto žalobkyně nepodávala odvolání. K odvolacím námitkám vzneseným žalovaným lze shrnout, že tyto byly již okresním soudem v napadeném rozhodnutí zhodnoceny a zohledněny v dostatečném rozsahu. Žalovaný se nemůže dovolávat nezákonného rozhodnutí o obnově řízení jako výlučného důvodu délky řízení po obnově a svého absolutního vyvinění se z odpovědnosti za délku řízení, když sám, resp. správní orgán, za který z titulu regresního nároku odpovídá, jednal tak, že nedůvodně a opakovaně i po předchozích výtkách řízení prodlužoval a porušoval tak právní předpisy, přičemž nadměrné nedůvodné a někdy i protiprávní prodlužování řízení velkorysými a navíc marnými lhůtami a přerušeními řízení ve prospěch jednoho z účastníků bylo zcela v jeho dispozici. Tuto skutečnost nijak neovlivnilo nezákonné nařízení obnovy řízení ani pokyny nadřízeného orgánu, které naopak směřovaly ke zrychlení řízení a neposkytování dalších lhůt a nepovolování přerušení řízení. I s ohledem na to, že stěžejní doklady nebyly účastníkem řízení ani po takto velkorysých lhůtách předloženy, nebylo tedy po skutkové stránce mnoho, co zkoumat, a nemohlo jít o řízení složité, a nelze akceptovat jako relevantní ani námitku žalovaného, že mělo být využito pro složitost řízení 60denních lhůt pro vydání rozhodnutí. Navrhla proto, aby odvolací soud napadené výroky rozsudku okresního soudu potvrdil jako věcně správné a zavázal žalovaného k náhradě nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Okresní soud dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění okresního soudu, podrobně popsaná v bodech 3.-63. odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá – ostatně těžiště tohoto sporu nespočívá v rovině skutkové, nýbrž v rovině právního posouzení.

8. Po právní stránce je projednávanou věc třeba posuzovat podle ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk) a ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen o. z.), kdy odvolací soud se ztotožňuje s právními závěry okresního soudu, jak jsou popsaná v bodech 92.-136. odůvodnění napadeného rozsudku, která byla reprodukována shora, a pro stručnost na ně odkazuje.

9. K odvolání žalovaného je třeba uvést následující. Je pravdou, že po dobu přerušení správního řízení lhůty neběží, a tedy nemůže ani docházet k průtahům, avšak musí se jednat o přerušení správního řízení v souladu se zákonem (správním řádem) a nikoliv contra legem. Jak správně uvedl okresní soud, "prodloužit" lze jen lhůtu, která dosud neuplynula. Přesto odbor výstavby a územního plánování žalovaného prodlužoval přerušení řízení na žádost stavebníka (obec [adresa]), přestože lhůta již marně uplynula. Dne 19. 8. 2005 stanovil stavebníkovi lhůtu pro podání žádosti na 180 dnů, tj. do 21. 2. 2006, kdy stavebník ničeho nedoložil a až 7. 3. 2006 toliko požádal o prodloužení lhůty z důvodu nepříznivých povětrnostních podmínek do 30. 6. 2006. Za této situace (nepodání žádosti o dodatečné povolení stavby stavebníkem) měl odbor výstavby a územního plánování žalovaného v souladu s § 88 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 60 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění do 30. 6. 2006, řízení o dodatečném povolení stavby zastavit a rozhodnout o odstranění stavby bez dalšího. Řízení tak dokonce mohlo skončit do jednoho roku od jeho zahájení (21. 7. 2005). Nejednalo se o ojedinělé „přehlédnutí“, ale soustavné jednání odboru výstavby a územního plánování žalovaného (10. 3. 2006 lhůta prodloužena do 30. 6. 2006, 18. 10. 2006 lhůta prodloužena do 31. 3. 2007). Dne 14. 3. 2008 pak odbor výstavby a územního plánování žalovaného prominul stavebníkovi zmeškanou lhůtu pro podání žádosti o dodatečné povolení stavby a lhůtu pro podání úplné žádosti o dodatečné povolení stavby prodloužil do 30. 9. 2008. Jak již uvedl okresní soud, pokud odbor výstavby a územního plánování žalovaného rozhodl o prominutí lhůty dne 14. 3. 2008, rozhodl tak v rozporu s § 28 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., přičemž toto ustanovení porušil i tím, že ani nebyl tvrzen žádný důvod pro zmeškání lhůty, ani nebyl spolu s žádostí o prominutí zmeškání učiněn zmeškaný úkon. Je tedy zřejmé, že odbor výstavby a územního plánování žalovaného ve věci rozhodnout nechtěl, a pokud by mu to Krajský úřad [Anonymizováno] kraje opatřením ze dne 1. 4. 2008, č. j. [anonymizováno], nepřikázal podle § 80 odst. 4 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., tak by dne 24. 6. 2008 nerozhodl. Navíc rozhodnutím ze dne 24. 6. 2008 nebylo řízení o odstranění stavby řádně ukončeno, neboť odbor výstavby a územního plánování žalovaného, jak vyplývá z obsahu výroku tohoto rozhodnutí, vydal rozhodnutí nicotné, tj. věc řádně nevyřídil, čímž postupoval v rozporu s § 3 odst. 3, odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb., a způsobil, že ani k datu právní moci rozhodnutí ze dne 24. 6. 2008 nebylo o odstranění stavby rozhodnuto. Zavinění odboru výstavby a územního plánování žalovaného ve smyslu dle § 18 OdpŠk jeví znaky vědomé nedbalosti (za vědomou nedbalost je považován psychický vztah osoby povinné k regresní úhradě k možnosti vzniku odpovědnosti státu či územního celku za škodu způsobenou výkonem veřejné moci, která je charakteristická tím, že tato osoba nechtěla, aby ke vzniku této odpovědnosti došlo, avšak věděla (musela vědět), že její jednání (opomenutí) k ní může vést, a bez přiměřených důvodů spoléhala na to, že se tak nestane). Odbor výstavby a územního plánování žalovaného si s ohledem na své pravomoci svěřené mu zákonem musel být vědom ustanovení správního řádu, na základě kterých rozhoduje o právech a povinnostech osob a musel si být vědom, že porušením zákonných ustanovení může způsobit škodu osobám, o jejichž právech a povinnostech rozhoduje, když bude řízení o odstranění stavby opakovaně přerušovat, aniž by k tomu byl důvod (řádná a včasná žádost stavebníka). S ohledem na výše uvedenou formu a míru zavinění žalovaného má podle názoru odvolacího soudu žalobkyně nárok na tzv. regres za období od 21. 7. 2005 do 9. 7. 2008 i od 21. 8. 2009 do 7. 10. 2009 v plném rozsahu, tj. nelze odečíst 180 dní za první přerušení řízení ze dne 19. 8. 2005. Jinak řečeno, jelikož odbor výstavby a územního plánování žalovaného nevydal rozhodnutí ve lhůtě dvou let od zahájení řízení, kdy lze obecně předpokládat vydání rozhodnutí (proto se taky za první dva roky řízení se v rámci odškodnění za nepřiměřenou délku řízení přiznává poloviční částka), nelze automaticky odečítat až 60 dní ve smyslu lhůty na vydání rozhodnutí dle § 71 odst. 3 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb.

10. Jak již uvedl okresní soud, i po povolení obnovy řízení v období od 11. 1. 2012 do 20. 4. 2012 a od 10. 9. 2012 do 12. 5. 2013, odbor výstavby a územního plánování žalovaného postupoval v rozporu s § 2, § 6 a § 71 zákona č. 500/2004 Sb. a § 60 odst. 1, odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., když rozhodnutí o přerušení řízení a poskytnutí lhůty 120 dnů ze dne 24. 2. 2012 stanovil nepřiměřeně – vzhledem k již v minulosti poskytovaným lhůtám, stavebníkovi dlouhou lhůtu k doplnění žádosti, a přestože i tato lhůta uplynula a spis mu byl krajským úřadem vrácen 7. 9. 2012 s jednoznačným stanoviskem vyjádřeným v rozhodnutí ze dne 16. 7. 2012, že lhůta stavebníkovi uplynula, že už nemá dojít k přerušení řízení a ve věci má být rozhodnuto, lhůtu opět dne 28. 8. 2012 prodloužil (o 90 dnů, byť žalovaný žádal lhůtu prodloužit „jen“ do 20. 9. 2012) a ve věci rozhodl až dne 1. 2. 2013, avšak ani toto rozhodnutí nebylo vydáno v souladu se správním řádem a v důsledku nepřezkoumatelnosti, když bylo vydáno v rozporu s § 2 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb. a § 88 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., bylo zrušeno, přičemž i v důsledku této chyby odbor výstavby a územního plánování žalovaného došlo k dalšímu zbytečnému prodloužení správního řízení. Zavinění odboru výstavby a územního plánování žalovaného ve smyslu dle § 18 OdpŠk opět jeví znaky vědomé nedbalosti. Odbor výstavby a územního plánování žalovaného si s ohledem na své pravomoci svěřené mu zákonem musel být vědom ustanovení správního řádu, na základě kterých rozhoduje o právech a povinnostech osob a musel si být vědom, že porušením zákonných ustanovení může způsobit škodu osobám, o jejichž právech a povinnostech rozhoduje, když bude řízení o odstranění stavby opakovaně přerušovat, aniž by k tomu byl důvod (řádná žádost stavebníka, resp. nerespektování pokynu odvolacího správního orgánu o dalším nepřerušení řízení). S ohledem na výše uvedené má žalobkyně nárok na tzv. regres za období od 11. 1. 2012 do 20. 4. 2012 a od 10. 9. 2012 do 12. 5. 2013 (do předání spisu Krajskému úřadu [Anonymizováno] kraje) v plném rozsahu, tj. nelze odečíst až 60 dní ve smyslu lhůty na vydání rozhodnutí dle § 71 odst. 3 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb. Je sice pravdou, že obnova řízení byla povolena v důsledku nesprávného závazného právního názoru odvolacího správního orgánu (Krajský úřad [Anonymizováno] kraje), avšak odbor výstavby a územního plánování žalovaného se vůči tomuto závaznému právnímu názoru ani nevymezil, tedy že by zahájil tzv. správní dialog, a ve svém rozhodnutí by odůvodnil proč je závazný právní názor odvolacího správního orgánu nesprávný. Odbor výstavby a územního plánování žalovaného nic takového neučinil, naopak řízení o odstranění stavby opakovaně přerušoval, aniž by k tomu byl důvod (řádná žádost stavebníka, resp. nerespektoval pokyn odvolacího správního orgánu o dalším nepřerušení řízení), a vydal rozhodnutí, které bylo pro nepřezkoumatelnost zrušeno. V takovém případě se ustanovení § 16 odst. 3 OdpŠk neuplatní. Jinak řečeno, pokud by odbor výstavby a územního plánování žalovaného po 11. 1. 2012 postupoval v souladu s § 2, § 6 a § 71 zákona č. 500/2004 Sb. a § 60 odst. 1, odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. a v zákonné lhůtě vydal přezkoumatelné rozhodnutí, tak by žalobkyně neměla právo na tzv. regres, avšak to se nestalo.

11. Jak opět uvedl okresní soud, i za období od 24. 6. 2014 do 9. 1. 2015 zavinil nepřiměřenou délku řízení odbor výstavby a územního plánování žalovaného, když dne 23. 6. 2014 mu byl vrácen spis a až 8. 8. 2014 učinil první úkon, a to oznámení o novém projednání s lhůtou k návrhům do 10 dnů, přičemž až 4. 9. 2014 stavebníka, dle závazného pokynu ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího správního orgánu (Krajský úřad [Anonymizováno] kraje), vyzval k doplnění podkladů k žádosti o dodatečné stavební povolení; následně 31. 10. 2014 vydal rozhodnutí. Okresní soud však správně nepřehlédl, že v tomto období byl odbor výstavby a územního plánování žalovaného vázán stanoviskem odvolacího správního orgánu vyjádřené v rozhodnutí ze dne 12. 5. 2014, který ho v rozporu s § 102 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb. zavázal i nadále se zabývat dodatečně povolovanou stavbou. Odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu, že pokud by odbor výstavby a územního plánování žalovaného v tomto období postupoval bez průtahů, mohl by rozhodnout cca o 2 měsíce dříve, tj. vzhledem k délce mezi vrácením spisu a vydáním rozhodnutí cca šesti měsíců je jeho podíl na průtazích za toto období v rozsahu 1/3, ze 2/3 je příčinou nepřiměřené délky řízení chybný závazný právní názor odvolacího správního orgánu, byť s ohledem na výše uvedené (znaky vědomé nedbalosti ze strany odboru výstavby a územního plánování žalovaného) by bylo možno uvažovat i o opačném podílu, avšak žalobkyně se neodvolala.

12. Jak opět správně uvedl okresní soud, i za období od 24. 10. 2017 do 1. 6. 2018 zavinil nepřiměřenou délku řízení odbor výstavby a územního plánování žalovaného, neboť postupoval v rozporu s § 6 a § 71 zákona č. 500/2014 Sb., když zjevně nevydal rozhodnutí ve věci bez zbytečného odkladu, a to za situace, kdy byl vázán právním názorem správního soudu, rozsudkem ze dne 12. 4. 2017, č. j. 22 A 49/2015-44, dle kterého bylo zjevné, jak má rozhodnout o dodatečném povolení i o odstranění stavby, přičemž rozhodnutí správního soudu i svůj spis měl odbor výstavby a územního plánování žalovaného k dispozici už 22. 9. 2017, a přesto ve věci, ve které nebylo třeba zajišťovat další podklady, rozhodl až po 8 měsících. S ohledem na výše uvedené (opět znaky vědomé nedbalosti ze strany odboru výstavby a územního plánování žalovaného) má žalobkyně nárok na tzv. regres za období od 24. 10. 2017 do 1. 6. 2018 v plném rozsahu bez dalšího, když lhůtu 30 dní na vydání rozhodnutí dle § 71 odst. 3 věta uvozovací zákona č. 500/2004 Sb. žalobkyně nepožadovala.

13. Vzhledem ke všemu výše uvedenému byl napadený výrok I. rozsudku okresního soudu (soudu prvního stupně) shledán ve výroku o věci samé jako věcně správný a jako takový byl v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrzen, včetně jeho nákladové části, která odpovídá výsledku sporu, kdy v podrobnostech odvolací soud odkazuje na bod 137. odůvodnění rozsudku okresního soudu.

14. O náhradě nákladů účastníků za odvolací řízení bylo rozhodnuto výrokem II. tohoto rozsudku v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela procesně úspěšná, a proto jí byly přiznány požadované náklady odvolacího řízení ve výši 1 728 Kč představující paušální náhrady dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 900 Kč za tři úkony (sepis vyjádření k odvolání, příprava na jednání a účast u jednání odvolacího soudu) dle § 2 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), písm. b) písm. c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. a cestovného ve výši 828 Kč podle § 157 odst. 1 zákoníku práce dle předložených jízdenek RJ-RegioJet a.s. (cesta z [adresa] a zpět). Žalovaný byl zavázán zaplatit náklady odvolacího řízení, do tří dnů od právní moci rozhodnutí, když tato lhůta je v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

Poučení