16 Co 78/2024 - 327

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně A], narozená dne [Datum narození žalobkyně A] bytem [Adresa žalobkyně A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o zaplacení částky 240 478 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí - ze dne 24. 1. 2024, č. j. 19 C 258/2020-275, a proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí - ze dne 24. 1. 2024, č. j. 19 C 258/2020-281 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 178 704 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 178 704 Kč od 16. 11. 2018 do zaplacení, mění tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., pokud jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 178 704 Kč za den 15. 11. 2018, zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II. až VI. zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu okresnímu soudu k dalšímu řízení.

IV. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou dne 25. 11. 2020 se žalobkyně jako zaměstnankyně proti žalované coby své někdejší zaměstnavatelce domáhala zaplacení částky 178 704 Kč s příslušenstvím jako odstupného odpovídajícího dvanáctinásobku jejího průměrného výdělku ve 3. čtvrtletí roku 2018 a dále (po soudem připuštěných rozšířeních žaloby) částky 61 774 Kč s příslušenstvím jakožto náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (dále jen renty) za dobu od 20. 11. 2018 do 31. 12. 2019. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 28. 11. 2017 utrpěla u žalované pracovní úraz, kvůli němuž také nakonec rozvázala svůj pracovní poměr poté, kdy ji žalovaná ani nepřevedla na jinou práci, ani pracovní poměr nerozvázala sama, přičemž na jinou, administrativní práci žalovaná ve skutečnosti počítala s někým jiným a žalobkyně ji opakovaně odmítla, poněvadž – jak žalované řekla – se na ni necítila kvůli svým psychickým problémům.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s poukazem na to, že žalobkyně sama odmítla jinou, administrativní práci, kterou jí žalovaná jako adekvátní jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci nabídla, načež sama pracovní poměr rozvázala z osobních důvodů, nikoli kvůli pracovnímu úrazu a jeho následkům.

3. Okresní soud žalobu původně zamítl s odůvodněním, že žalobkyně v důsledku pracovního úrazu ze dne 28. 11. 2017 dlouhodobě pozbyla zdravotní způsobilost k výkonu dosavadní práce, a tak ji žalovaná chtěla převést na jinou práci (administrativní činnost). Toto pracovní místo bylo pro žalobkyni vhodné, odpovídalo jejímu zdravotnímu stavu, schopnostem i kvalifikaci. Žalobkyně však převedení odmítla a rozvázala pracovní poměr výpovědí. Tím pádem jí nevznikl nárok na odstupné podle § 67 odst. 2 ve spojení s § 52 písm. d) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoníku práce). Kdyby totiž jinou práci bezdůvodně neodmítla, mohla by u žalované pracovat se stejnou mzdou jako v dosavadní práci, jak bylo zjištěno. Proto nemá nárok ani na rentu.

4. Na základě odvolání žalobkyně odvolací soud tento rozsudek usnesením ze dne 11. 1. 2022, č. j. 16 Co 258/2021-147, zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení především s pokynem k objasnění okolnosti, zda byla žalobkyně zdravotně způsobilou k dosavadní práci v kompletaci žaluzií a plissé a pokud ne, zda následkem pracovního úrazu ze dne 28. 11. 2017, anebo z jiné příčiny. V prvním případě (pracovního úrazu) by měla právo na odstupné, třebaže odmítla převedení na jinou práci. Ať už by totiž v intencích judikatury Nejvyššího soudu odmítla jinou práci, k níž byla zdravotně způsobilá, anebo by na ni navzdory svému nesouhlasu byla převedena, nárok na odstupné by vznikl v tom kontextu, že převedení na jinou práci přes zaměstnancův nesouhlas tvoří pouze provizorní řešení do doby definitivní dohody o jeho pracovním zařazení, anebo rozvázání pracovního poměru. Odvolací soud též poukázal na to, že vzniku práva na odstupné nebrání okolnost, že dohoda o rozvázání pracovního poměru neobsahuje žádný důvod nebo že obsahuje důvod, který zákon neuznává jako zakládající právo na odstupné – přičemž tento důvod odporuje skutečnosti. Klíčová je totiž skutečná příčina rozvázání pracovního poměru. Okresní soud se měl také znova zabývat nedostatečně osvětlenými předpoklady vzniku povinnosti žalované uhradit žalobkyni rentu.

5. Okresní soud zadal zpracování znaleckých posudků a po doplněném dokazování napadeným rozsudkem žalobě plně vyhověl (výroky I. – IV.) a uložil žalované povinnost nahradit náklady řízení žalobkyni (výrok V.) i státu (výrok VI.). Dospěl přitom mimo jiné ke skutkovým zjištěním, že žalobkyně u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 20. 3. 2015 působila v pracovním poměru na dobu neurčitou v kompletaci horizontálních žaluzií a plissé, s místem výkonu práce v [adresa]. Původně na úvazek 40 hodin týdně. S účinky od 1. 7. 2015 byl úvazek změněn na 30 hodin týdně, s účinky od 1. 11. 2017 na 25 hodin týdně a s účinky od 1. 7. 2018 opět na 40 hodin týdně. Hrubá hodinová mzda žalobkyně činila od 1. 1. 2017 částku 66 Kč, od 1. 1. 2018 73,20 Kč, od 1. 7. 2018 pak 100 Kč. Dne 28. 11. 2017 se žalobkyni přihodil pracovní úraz - zlomenina pažní kosti. Proto žalobkyně pobývala v dočasné pracovní neschopnosti do 30. 6. 2018. Dne 1. 7. 2018 nastoupila opět do původní práce. Po mimořádné zdravotní prohlídce vydala dne 10. 7. 2018 [tituly před jménem] [jméno FO] pracovnělékařský posudek, podle nějž žalobkyně dlouhodobě pozbyla schopnost výkonu dosavadní práce v jednosměnném provozu v kategorii 2 s rizikovým faktorem pracovní poloha, protože je zdravotně omezena v manipulaci s těžkými břemeny a neschopna činností vyžadujících práci paže nad horizontálou. Pojišťovna [právnická osoba] tento závěr posléze potvrdila s tím, že jde o následek pracovního úrazu ze dne 28. 11. 2017. Dne 23. 7. 2018 žalovaná žalobkyni nabídla novou pracovní pozici administrativní pracovnice. Žalobkyně převedení odmítla a sama na později sepsané listině potvrdila, že ji tehdy žalovaná k danému dni nepřevedla ani bez jejího souhlasu. Pracovní náplň administrativní pracovnice by zahrnovala třídění a zakládání objednávek, archivaci objednávek, cenových nabídek, zápisů z porad, péči o návštěvy, vychystávání propagačních materiálů a vzorníků pro stávající a nové zákazníky, psaní a rozesílání hromadných mailů. Žalobkyně nadále vykonávala dosavadní práci, leč s úlevami. Na základě kupní smlouvy ze dne 23. 7. 2018 se žalobkyně stala vlastnicí rodinného domu č. p. [Anonymizováno] v obci [adresa]. Poté žalobkyně navrhla ukončení pracovního poměru dohodou, kterou ovšem žalovaná nepodepsala. Dne 29. 8. 2018 dala žalobkyně výpověď z pracovního poměru „z osobních důvodů.“ Dne 10. 9. 2018 podstoupila výstupní pracovnělékařskou prohlídku. Ke dni 31. 10. 2018 její pracovní poměr skončil uplynutím výpovědní doby. Od 20. 11. 2018 do 19. 5. 2019 a dále od 1. 6. 2019 do 9. 2. 2020 byla žalobkyně zapsána v evidenci uchazečů o zaměstnání. V období 20. 5. 2019 - 30. 5. 2019 nebyla v pracovním poměru ani nevykonávala jinou výdělečnou činnost. Od 10. 2. 2020 je opět zaměstnána. Nepobírá žádné dávky důchodového zabezpečení. Rozhodnutím OSSZ v [adresa] byla shledána osobou zdravotně znevýhodněnou v rozsahu poklesu pracovní schopnosti o 25 % kvůli pracovnímu úrazu a psychickým potížím. Ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], znalkyně v oboru zdravotnictví, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání, vyplynulo, že žalobkyně ke dni prohlídky ze dne 10. 7. 2018 dlouhodobě pozbyla zdravotní způsobilost k práci dělnice v kompletaci žaluzií pro následky pracovního úrazu ze dne 28. 11. 2017. Další zdravotní důvody či obecná onemocnění žalobkyně nehrají zásadní roli až na jedno, které mělo být posouzeno jako možná kontraindikace k práci při vstupní pracovnělékařské prohlídce před nástupem na jinou, administrativní práci. Proto okresní soud nechal zpracovat další znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, znalkyni [tituly před jménem] [jméno FO], která dospěla k závěru, že lze v obecné rovině říci, že zaměstnanec trpící anxiózně depresivní poruchou, diagnostikovanou žalobkyni, může pracovat v administrativě. K přesné odpovědi na otázku, zda žalobkyně reálně mohla tuto konkrétní práci ke dni 23. 7. 2018 vykonávat, by ovšem bylo třeba psychiatrického vyšetření v této době. Též pracovní pokus by mohl pomoci problém objasnit, přičemž ze zpráv ambulantního psychiatra z dubna - července 2018 přímo neplyne, že by žalobkyně daného pracovního zařazení nebyla schopna. Tento názor následně respektovala i [tituly před jménem] [jméno FO], která dodala, že žalovaná porušila povinnost vyslat žalobkyni na vstupní lékařskou prohlídku před zahájením administrativní práce, čímž způsobila, že zpětně nelze objektivněji určit, zda žalobkyně k této alternativní práci byla či nebyla v rozhodné době zdravotně způsobilá. Anxiózně depresivní porucha přitom nemá nic společného s pracovním prostředím u žalované.

6. Okresní soud případ právně kvalifikoval podle § 67 odst. 2 ve spojení s § 52 písm. d) a podle § § 41 odst. 1 písm. a), 269 odst. 1 a 271b odst. 1 zákoníku práce a dospěl co do základu obou uplatněných nároků k závěru, že je žalobkyně jejich subjektem, poněvadž pracovní poměr rozvázala kvůli pracovnímu úrazu, jenž vyvolal ztrátu její zdravotní způsobilosti k dosavadní práci. Dnes již nelze jednoznačně určit, zda byla žalobkyně zdravotně způsobilá k nabídnuté administrativní práci s ohledem na své psychické obtíže, kvůli nimž se na ni sama necítila. Toto objasnění protiprávně znemožnila žalovaná tím, že žalobkyni nevyslala na vstupní lékařskou prohlídku. Tím pádem ani nelze říci, že by žalobkyně jinou práci odmítla bez vážných důvodů a protože po rozvázání pracovního poměru byla v rozhodném období vedena jako uchazečka o zaměstnání, resp. přechodně neměla žádný příjem ani práci, vznikla jí též v příčinné souvislosti s následky pracovního úrazu ztráta na výdělku.

7. Napadeným usnesením okresní soud opravil výrok posledního usnesení o připuštění rozšíření žaloby tak, že předmětem řízení bude úrok z prodlení z jednotlivých částek za dobu od 16., nikoli 15. dne v příslušném měsíci. Usnesení nabylo právní moci v týž den jako rozsudek, avšak změna jím navozená nebyla promítnuta do jeho výroků, takže v rozsudku okresní soud rozhodl o žalobě na zaplacení úroku z prodlení již od 15. dne v měsíci.

8. Proti rozsudku i usnesení podala žalovaná odvolání s návrhem na změnu rozsudku v podobě úplného zamítnutí žaloby, které zdůvodnila tím, že žalobkyně dne 23. 7. 2018 odmítla nabídnutou administrativní práci, jež odpovídala její kvalifikaci i zdravotnímu stavu, neboť nebylo prokázáno, že by k ní žalobkyně nebyla, byť z psychických důvodů, zdravotně způsobilá. A protože byla tato práce placena stejně jako práce dosavadní, nevznikla žalobkyni ztráta na výdělku. Stran odstupného poukázala žalovaná na to, že žalobkyně nejprve sama požádala o rozvázání pracovního poměru dohodou a poté sama sepsala a doručila výpověď z osobních důvodů. To se přitom stalo pouhé dva dny po uzavření kupní smlouvy na nemovitosti v [adresa], které leží 40 km od místa výkonu práce a odkud žalobkyně do práce v podstatě nemohla dojíždět.

9. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku s tím, že se s názorem, že by práci v kanceláři psychicky nezvládla, svěřila své psychiatričce skutečně teprve 30. 7. 2018, poněvadž k tomu dříve neměla důvod – dlouhodobě pracovala ve výrobě a o práci v administrativě nikdy nestála. Žalovaná její pracovní poměr na práci, k níž prokazatelně nebyla zdravotně způsobilá, nerozvázala ani žalobkyni nepřevedla na jinou práci a toto místo obsadila jiným zaměstnancem, z čehož je patrno, že s žalobkyní ve skutečnosti nadále nepočítala. Tyto okolnosti nakonec žalobkyni donutily k výpovědi ze zdravotních důvodů. Žalovaná přitom nesplnila povinnost nabídnout žalobkyni jinou práci, když v tomto kontextu pouze uvedla: „Vím, že to zase nepřijmeš, ale nabídnout ti to musím.“ Na výzvu odvolacího soudu podle § 213b odst. 1 ve spojení s § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb. [občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.)] žalobkyně doplnila skutková tvrzení tak, že by v žalovaném období po rozvázání pracovního poměru u žalované, nebýt následků pracovního úrazu, reálně mohla vykonávat práci operátorky výroby ve společnosti [právnická osoba] v [adresa] s pravděpodobným průměrným výdělkem ke dni 20. 11. 2018 ve výši 163,20 Kč za hodinu a tedy 28 383 Kč měsíčně.

10. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné, přezkoumal na jednáních napadený rozsudek i usnesení, jakož i řízení, které předcházelo jejich vydání. Dospěl k závěru, že zatímco odvolání proti usnesení není důvodné, odvolání proti rozsudku je převážně důvodné stran odstupného, kdežto ohledně náhrady za ztrátu na výdělku je nutno napadený rozsudek zrušit, avšak z jiných důvodů, než které žalovaná namítla.

11. Prvostupňový dospěl na základě provedených a správně vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním, jež mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud je tudíž jako správná přejímá a pro stručnost na ně v plné šíři odkazuje. Kvůli neúplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně zopakoval některé důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání (§ 213 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.). Dne 27. 8. 2018 žalobkyně neúspěšně iniciovala rozvázání pracovního poměru dohodou s účinky ke dni 30. 9. 2018, v níž je uveden důvod podle § 52 písm. d) zákoníku práce a adresa žalobkyně [adresa] (koncept dohody). Na vyšetření absolvovaném v říjnu 2018 u své ošetřující psychiatričky dr. [jméno FO] žalobkyně uvedla, že u ní nastaly velké změny; rozvázala pracovní poměr z osobních důvodů, čímž sice ztratila nárok na odstupné, ale je v pohodě, protože koupili v dražbě domek u [adresa], jsou ve svém… Práci si bude hledat v novém bydlišti. Na vyšetření ze dne 27. 11. 2019 žalobkyně téže lékařce řekla, že má problém i s dopravou, poněvadž není schopna jezdit autem a když má jet, v noci předtím nespí (výpis ze zdravotní dokumentace žalobkyně citovaný v posudku dr. [jméno FO] na l. č. 218 verte – 219). Žalovaná již v odporu proti platebnímu rozkazu tvrdila, že „žalobkyně uváděla ve firmě, že chce dát výpověď z osobních důvodů, neboť si koupila dům v [adresa] a nemá možnost dojíždět do zaměstnání.“ Kvůli objasnění skutečného důvodu rozvázání pracovního poměru proto odvolací soud žalovanou podle § 213b odst. 1 ve spojení s § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzval k označení důkazů výše zmíněné skutečnosti, načež provedl žalovanou navržené a dosud neprovedené důkazy v podobě výslechu svědkyň, kdy nešlo o rozsáhlé doplnění dokazování (§ 213 odst. 1, odst. 4 o. s. ř.). Z výpovědi svědkyně [jméno FO], někdejší kolegyně žalobkyně, vyplynulo, že žalobkyně ve společnosti hovořila o tom, že se do [adresa] přestěhuje. Výpověď přinesla sama žalobkyně a na svědkyni vše působilo tak, že nechce do práce dojíždět až z [adresa]. Nevěděla však, že by jí samotné žalobkyně o důvodech skončení něco pověděla a nevěděla, kdy přesně žalobkyně o [adresa] ve firmě hovořila. Žalobkyni byla nabídnuta jiná práce, kterou odmítla, avšak svědkyně nevěděla, proč, a u této nabídky ani nebyla. Žalobkyně však zřejmě uvedla, že se na administrativní práci psychicky necítí. Z [adresa] do [adresa] může cesta automobilem přes [adresa] trvat asi hodinu. Žalobkyně sama auto neměla. Z výpovědi personalistky a mzdové účetní [tituly před jménem] [jméno FO] vyplynulo, že ví, že žalobkyně pracovní poměr ukončila z osobních důvodů, na čež usuzuje z toho, že se přestěhovala do vesničky někam k [adresa] a neví o tom, že by byla v té době aktivní řidičkou, přičemž jí paní [jméno FO] či [jméno FO] řekla, že si žalobkyně koupila dům ve větší vzdálenosti, na kterou už nebude dojíždět. Svědkyně si nevzpomněla, kdy o tom zaměstnankyně mluvily. Svědkyně nebyla u doručení výpovědi a nevěděla o tom, že by žalobkyně dodatečně zpochybnila obsah či důvod výpovědi ani nesouhlas s ní, ani že by někdy hovořila o svých psychických problémech či proč odmítla administrativní práci, která byla z jejího pohledu zcela nenáročná. Nevěděla, zda byla administrativní pozice v době kolem 23. 7. 2018 obsazena jiným zaměstnancem a zdůraznila, že v té době byla sezóna a žalovaná si nemohla dovolit neobsazené místo (myšleno přinejmenším ve výrobě). Dále odvolací soud došel ke skutkovému zjištění, že žalobkyně dne 20. 5. 2019 nejprve se společností [právnická osoba]., uzavřela dohodu o provedení práce (kontrola rework) v [adresa], kterou však dne 27. 5. 2019 rozvázala dohodou, aniž by odpracovala jedinou hodinu a obdržela jakoukoli odměnu, poněvadž z toho, co sama uvedla, vyšlo najevo a společnost zaujala názor, že k této práci žalobkyně nebyla zdravotně způsobilá, poněvadž byla středně náročná manuální práci s manipulací s těžšími kusy během osmihodinové směny, přičemž žalobkyně nakonec ani nebyla vyslána na vstupní lékařskou prohlídku (dohoda o provedení práce, zpráva společnosti ze dne 27. 5. 2019, dohoda o skončení DPP, zpráva společnosti ze dne 29. 7. 2019, potvrzení pojišťovny). Na základě výše zmíněné výzvy adresované žalobkyni tato předložila zprávy potenciálních zaměstnavatelů, z nichž plyne následující. Pravděpodobný průměrný hodinový výdělek zaměstnance, který by ke dni 20. 11. 2018 pracoval jako operátor výroby ve společnosti [právnická osoba], [adresa], by činil 163,20 Kč (e-mailová korespondence, zpráva společnosti [právnická osoba]). Žalobkyně uvedla, že společnost [právnická osoba] jí byla jako jediná ochotna odpovědět, aniž by danou odpověď vyžádal soud – toto tvrzení však ničím nedoložila. V roce 2018 činil průměrný hrubý měsíční příjem zaměstnankyň na pozici „skladnice“ cca 25 209 Kč (zpráva společnosti [právnická osoba]., [adresa]). Tyto důkazy odvolací soud hodnotí jako zákonné, věrohodné, pro meritum sporu relevantní a souladné s ostatními důkazy. Z ostatních provedených důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani výsledek řízení. Další důkazy odvolací soud neprovedl, protože nebyly navrženy a ani v zákonných mezích nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.

12. Při právní kvalifikaci případu se odvolací soud řídil těmito úvahami. Žalobkyně uplatnila nárok na odstupné a na rentu. Zatímco pro první byl podstatný v prvé řadě skutečný důvod rozvázání pracovního poměru (§ 67 odst. 2 zákoníku práce), pro druhý mimo jiné důvod odmítnutí jiné práce (§ 271b odst. 5 první věta zákoníku práce). Tyto dvě skutečnosti jsou z obecného hlediska vzájemně nezávislé, přestože spolu v konkrétním případě mohou do jisté míry souviset.

13. Co se týká odstupného, závazný právní názor odvolacího soudu z minulého zrušovacího usnesení nebyl myšlen tak, že nárok na odstupné vznikl žalobkyni bez dalšího tehdy, jestliže při své nezpůsobilosti k dosavadní práci kvůli následkům pracovního úrazu odmítla jinou práci, k níž byla zdravotně způsobilá, resp. kdyby na ni byla navzdory svému nesouhlasu převedena. Prvořadou podmínkou práva na odstupné je totiž příčinná souvislost mezi pracovním úrazem, resp. jeho následky, a rozvázáním pracovního poměru. Ta musí být vždy zachována (§ 67 odst. 2 první věta zákoníku práce). Zaměstnavatel je v případě zaměstnancovy zdravotní nezpůsobilosti k dosavadní práci pro následky pracovního úrazu povinen zaměstnance buďto převést na jinou práci [§ 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce], anebo s ním rozvázat pracovní poměr [srov. § 52 písm. d) zákoníku práce]. Neučiní-li ani jedno, načež dá výpověď kvůli následkům pracovního úrazu sám zaměstnanec, nebrání tato skutečnost vzniku nároku na odstupné.[footnoteRef:1] A to v souladu se smyslem a účelem výše citovaného ustanovení, jež pochopitelně předpokládá, že zaměstnavatel svou povinnost rozvázání zaměstnancova pracovního poměru splnil, a zohledňuje okolnost, že odstupné má zaměstnanci pomoci zvládnout nepříznivou sociální situaci vyvolanou ztrátou zaměstnání z důvodů nastalých ve sféře vlivu a odpovědnosti zaměstnavatele, jež zde navíc nepříznivě ovlivňují zaměstnancův zdravotní stav, který se může promítnout i do jeho budoucího uplatnění na trhu práce. V tom případě už nezáleží na tom, jestli zaměstnanec ve výpovědi konkrétní důvod uvedl, nebo nikoli. Určující je tedy skutečný důvod rozvázání pracovního poměru.[footnoteRef:2] To ovšem neznamená, že nemůže zaměstnanec, který je zdravotně nezpůsobilý k dosavadní práci pro následky pracovního úrazu, rozvázat pracovní poměr i z jiného důvodu. [1: Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5825/2016, č. 41/2019 Sb. rozh. civ.] [2: Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1276/2016, či jeho rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4578/2017.]

14. A právě k tomu zde došlo. V okamžiku doručení výpovědi žalobkyně nebyla zdravotně způsobilá k dosavadní práci v důsledku pracovního úrazu a žalovaná s ní ani nerozvázala pracovní poměr, ani ji nechtěla převést na jinou práci bez jejího souhlasu. Navíc předtím porušila svou povinnost podle § 103 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, nechala-li žalobkyni od 1. 7. 2018 (patrně z provozních důvodů) po ukončení její pracovní neschopnosti bez předchozí pracovně lékařské prohlídky dále vykonávat dosavadní práci, obzvlášť pokud posudek ze dne 10. 7. 2018 odhalil, že k ní žalobkyně není zdravotně způsobilá. Otázka prověření zdravotní způsobilosti žalobkyně k administrativní práci je pak rozvedena v bodě 16. Až potud by se zdálo, že žalobkyni muselo právo na odstupné vzniknout. V tomto konkrétním případě nicméně žalobkyně dala výpověď „z osobních důvodů,“ tedy již na první pohled ne kvůli pracovnímu úrazu. Nejde tudíž o výpověď bez udání důvodu, bez zjevného důvodu a – jak je níže vysvětleno – ani z důvodu, jenž nebyl prokázán či byl vyvrácen. Je přitom běžné, že zaměstnanec, který ukončuje pracovní poměr z osobních důvodů, tyto ve výpovědi nekonkretizuje, protože je pokládá za součást svého soukromí. Žalobkyně pouhé dva dny před podáním výpovědi, 27. 8. 2018, iniciovala dohodu o rozvázání pracovního poměru právě z důvodu podle § 52 písm. d) zákoníku práce, na niž žalovaná nepřistoupila. Otázka tedy zní, co jí bránilo v tom, uvést jeden a tentýž důvod posléze i ve výpovědi. To bylo jejím zákonným právem, z obecného pohledu to nemělo sebemenší vliv na platnost výpovědi (§ 50 odst. 3 zákoníku práce) a v řízení nevyšlo ani náznakem najevo, že by si toho žalobkyně nebyla vědoma. Žalobkyně ani netvrdila a nevyšlo najevo ani jiným způsobem, že by si na ní snad žalovaná podpis výpovědi vynutila bezprávnou výhrůžkou. Žalobkyně sice argumentovala, že žalovaná samotná s ní pracovní poměr kvůli pracovnímu úrazu rozvázat nechtěla, přičemž o administrativní práci žalobkyně nikdy nestála a že byla „pod tlakem, že ji žalovaná převede na místo přípravářky, které dosud nebylo potřeba.“ V tom případě by nicméně nešlo o nesvobodné jednání pod vlivem bezprávné výhrůžky, nýbrž o svobodné, byť v konečném důsledku nevítané, rozhodnutí nepokračovat v práci pro stávajícího zaměstnavatele v situaci, kdy pro ni měl jen práci či práce, o něž sama subjektivně nestála. Pak ovšem nejsou příčinou rozvázání pracovního poměru následky pracovního úrazu. A to se také projevilo v textu výpovědi. I v oblasti pracovního práva přitom platí ústavní princip autonomie vůle a s ním nerozlučně spjatá odpovědnost za následky vlastního (právního) jednání [§ 4 zákoníku práce ve spojení s § 1 odst. 2 částí věty před středníkem, § 3 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), § 2 odst. 1 první věta o. z. ve spojení s čl. 2 odst. 4 Ústavy]. Vyšlo najevo, že téhož dne, kdy žalovaná žalobkyni neúspěšně nabídla jinou práci, zakoupila žalobkyně za účelem bydlení nemovitost, do níž se poté i nastěhovala a která byla situována dále od jejího pracoviště. Přitom se ukázalo, že v té době nebyla aktivní řidičkou a z důkazů nevyplynulo, že by ji do práce někdo vozil. Zároveň se své psychiatričce svěřila, že má (psychický) problém kamkoli dojíždět autem, že v noci předtím nespí (ačkoli se tak stalo na vyšetření více než rok po rozhodných událostech, kdy se žalobkyně soudě podle zdravotní dokumentace cítila zdravotně hůře). Ani to by ještě nutně nemuselo znamenat, že žalobkyni k rozvázání pracovního poměru vedly osobní důvody. Bylo nicméně prokázáno, že své psychiatričce v říjnu 2018, tedy v rozhodném období a dva roky před podáním žaloby a také před zahájením mimosoudního řešení sporu se žalovanou, spontánně řekla, že skutečně rozvázala pracovní poměr z osobních důvodů, čímž ztratila nárok na odstupné. Tato okolnost jasně demonstruje pravý důvod skončení pracovního poměru. Po vyhodnocení všech těchto souvislostí dospěl k odvolací soud k závěru, že bylo prokázáno, že žalobkyně rozvázala pracovní poměr z osobních důvodů, ne kvůli pracovnímu úrazu. Proto jí právo na odstupné nevzniklo. A tak výrokem I. změnil převážnou část výroku I. napadeného rozsudku tak, že žalobu v této šíři zamítl [§ 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].

15. Výrokem IV. odvolací soud potvrdil napadené usnesení jako věcně správné (§ 219 o. s. ř.), poněvadž jím prvostupňový soud usnesení o připuštění změny žaloby opravil správně, v souladu s podáními žalobkyně. Tím pádem ovšem odvolací soud za situace popsané v bodě 7. odůvodnění uzavřel, že pokud soud prvního stupně žalobkyni přisoudil úrok z prodlení již od 15. dne v měsíci, ač jej žalovala teprve od 16. dne, překročil předmět řízení a přisoudil více, než bylo žalováno (§ 153 odst. 2 o. s. ř. a contrario), čímž zatížil řízení vadou, jež způsobila nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž nebylo možno zjednat nápravu v odvolacím řízení [§ 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.], protože úrok z prodlení za 15. den nebyl žalován, čímž zde nastal neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (§ 79 odst. 1 první a čtvrtá věta ve spojení s § 104 odst. 1 první větou o. s. ř.). Proto odvolací soud výrokem II. v tomto rozsahu napadený rozsudek zrušil a řízení zastavil [§ 221 odst. 1 písm. c) část věty před středníkem o. s. ř.].

16. Pokud jde o rentu, bylo otázkou, zda si žalovaná bez vážných důvodů opomněla vydělat mzdu, které by se jí dostalo za administrativní práci, kterou odmítla (§ 271b odst. 5 zákoníku práce). Zda tedy tuto práci odmítla bez vážných důvodů. Žalobkyně se mýlí v námitce, že jí žalovaná administrativní práci řádně nezajistila, když prohlásila, že ví, že ji odmítne. Subjektivní názory obou zúčastněných na akceptovatelnost práce pro zaměstnance nejsou podstatné. Podstatné je, zda byla práce zajištěna. A to byla. Bylo prokázáno, že žalovaná žalobkyni nevyslala na pracovně lékařskou prohlídku ani v souvislosti s touto alternativní prací, což ospravedlnila tím, že nešlo o práci rizikovou. Ust. § 41 odst. 6 zákoníku práce hovoří o zohlednění zaměstnancova zdravotního stavu při volbě práce, na niž má být převeden, při, nikoli striktně před převedením. Podle § 10 odst. 2 vyhlášky MZD č. 79/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se potom „vstupní prohlídka provádí kromě případů stanovených zákonem též před změnou druhu práce nebo před převedením zaměstnance na jinou práci, pokud jde o práci vykonávanou za odlišných podmínek, než ke kterým byla posouzena zdravotní způsobilost zaměstnance. Odlišnými podmínkami se rozumí navýšení rizikových faktorů nejméně o jeden nebo jejich změna, popřípadě zařazení k výkonu rizikové práce.“ Z hlediska psychické zátěže ani jiného rizikového faktoru však administrativní práce nebyla rizikovou prací (§ 39 odst. 1 ve spojení s § 37 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, s bodem 10. přílohy č. 1 k vyhlášce MZD č. 432/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a s § 31 nařízení vlády č. 361/2007 Sb.). Nedošlo by zde ani k navýšení či změně rizikových faktorů. Povinnost vyslat žalobkyni na vstupní lékařskou prohlídku zde tedy vyhláška žalované neukládá. Žalobkyně navíc – soudě podle obsahu spisu – proces prověření své zdravotní způsobilosti k administrativní práci sama ztížila tím, že žalované pouze řekla, že se na danou práci psychicky necítí, přičemž ani pracovní lékař žalované nic o ambulantní psychiatrické léčbě žalobkyně nevěděl; zdravotní dokumentaci vedenou dr. [jméno FO] si dodatečně vyžádala až soudem ustanovená znalkyně dr. [jméno FO]. Tím žalobkyně porušila povinnost informovat poskytovatele pracovně lékařských služeb podle § 56 písm. c) a d) zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. z. s.). Přesto je třeba si uvědomit, že ve světle již zmíněné zaměstnavatelovy povinnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) zákoníku práce není proces převedení na jinou práci racionální, neprověří-li zaměstnavatel zaměstnancovu zdravotní způsobilost k zamýšlené práci předem, protože tím zbytečně vytváří riziko neplatného převedení[footnoteRef:3] a odmítnutí výkonu takové práce zaměstnancem podle § 106 odst. 2 zákoníku práce; „zaměstnanec je oprávněn odmítnout výkon práce, o níž má důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, popřípadě život nebo zdraví jiných fyzických osob; takové odmítnutí není možné posuzovat jako nesplnění povinnosti zaměstnance.“ Žalobkyně přitom dala jasně najevo, že se pokládá za psychicky nezpůsobilou k administrativní práci. Odvolací soud též přihlédl k účelu a smyslu § 59 odst. 1 i. f. s. z. s., podle nějž se „osoba ucházející se o zaměstnání považuje za zdravotně nezpůsobilou k výkonu práce, k níž má být zařazena, pokud se nepodrobí vstupní lékařské prohlídce podle bodu 1, 2 nebo 3.“ Z těchto důvodů došel k názoru, že žalovaná žalobkyni před převedením na administrativní práci měla vyslat na pracovně lékařskou prohlídku, jež by s ohledem na její psychické obtíže objasnila její zdravotní způsobilost k této práci. Protože tak neučinila, zmařila tím šanci na vyjasnění této otázky (jak správně uzavřel prvostupňový soud), což nelze klást k tíži žalobkyni. Proto žalobkyně administrativní práci neodmítla bez vážných důvodů a pravděpodobný výdělek na této pozici nelze započítat jako menšitele (§ 271b odst. 5 zákoníku práce a contrario). [3: Viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 448/2014, či jeho rozsudek ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 673/2018.]

17. Právní nárok na rentu může vzniknout i tehdy, nastala-li ztráta na zaměstnancově výdělku až po rozvázání pracovního poměru u daného zaměstnavatele,[footnoteRef:4] k němuž došlo z jiného důvodu, než pro následky pracovního úrazu.[footnoteRef:5] Tyto okolnosti totiž nevylučují možnost, že se zaměstnanec právě kvůli pracovnímu úrazu stal zdravotně nezpůsobilým k dosavadní práci – jako tomu bylo v tomto případě. Pak je sice takřka nemožné, aby nadále dosahoval původního výdělku - což v konečném důsledku nezpůsobují následky pracovního úrazu, nýbrž odlišný důvod ukončení pracovního poměru. To nicméně neznamená, že zaměstnanec nemůže utrpět reparovatelnou ztrátu na svém výdělku následkem pracovního úrazu; pouze nepůjde o ztrátu na tom výdělku, kterého dosahoval u odpovědného zaměstnavatele před rozvázáním svého pracovního poměru. Může totiž nastat situace, v níž je součet právně relevantních příjmů pobíraných zaměstnancem v rozhodném období nižší, než výdělek, jejž by v téže době mohl dosáhnout u jiného zaměstnavatele, kdyby mu v tom nebránily výhradně následky pracovního úrazu. V takové situaci totiž tyto následky (v podstatě) působí ztrátu šance na výdělek, který je nutno započítat jako rozhodný průměrný výdělek před vznikem škody, tedy jako menšence (§ 271b odst. 1 první věta zákoníku práce). Proto se odvolací soud dále zaměřil na otázku, zda v rozhodném období od 20. 11. 2018 do 31. 12. 2019 existovala jiná práce, v níž žalobkyni zamezily pouze následky pracovního úrazu. Žalobkyně po výše uvedeném poučení takovou práci označila, avšak žalovaná po provedení zpráv potenciálních zaměstnavatelů jako důkazů s takto předestřenou možností nesouhlasila a v konečném důsledku navrhla zamítnutí i této části žaloby. Tím pádem bude nutno v dalším řízení nejprve vyžádat od obou potenciálních zaměstnavatelů podrobný popis všech jednotlivých pracovních úkonů, které práce uvedené v jejich zprávách v rozhodném období obnášely, a podrobné vysvětlení jednotlivých obvyklých složek mzdy na těchto pozicích v daném období. Poté posoudit, zda by se žalobkyně s ohledem na své bydliště a kvalifikaci v té době mohla o tyto práce obecně vzato úspěšně ucházet. A pokud ano, pak, bude-li mezi účastnicemi sporné, že žalobkyni v této práci či pracech ze zdravotního hlediska bránily pouze následky pracovního úrazu ze dne 28. 11. 2017, znaleckým posudkem, nejlépe z odvětví pracovní lékařství, objasnit, zda tomu tak je. Pokud ano, posoudit výši nároku. Toto dokazování ovšem vzhledem ke svému rozsahu v porovnání s pozorností, kterou jeho tématu dosud věnoval prvostupňový soud, přesahuje zákonné možnosti odvolacího řízení jako řízení pouze opravného (§ 213 odst. 4 o. s. ř.). Proto odvolací soud výrokem III. napadený rozsudek ve výrocích II. - VI. zrušil a věc okresnímu soudu vrátil k dalšímu řízení [§ 219a odst. 2 o. s. ř.]. [4: Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 350/98, jeho rozsudek ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 609/2002, rozsudek ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1185/2002 (64/2003 Sb. rozh. civ.), rozsudek ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, či rozsudek ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2480/2012. ] [5: Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 350/98, jeho rozsudek ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1185/2002 (64/2003 Sb. rozh. civ.), či rozsudek ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008. ]

18. V něm tedy prvostupňový soud dodrží závazné právní názory odvolacího soudu obsažené v bodech 15. – 17. odůvodnění (§ 226 odst. 1 o. s. ř.) a z nich plynoucí a tamtéž uvedené procesní pokyny a zaměří další dokazování k otázce tzv. nové škody ve smyslu bodu 17. odůvodnění. Nakonec kromě věci samé rozhodne též o náhradě nákladů obou odvolacích řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).