17 C 107/2021-47

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa], [anonymizována tři slova] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 120 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 120 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 120 000 Kč od 10.4.2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 13. 5. 2021 po žalované domáhá odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 120 000 Kč s příslušenstvím z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích a tím nepřiměřené délce trestního řízení o podnětu k prošetření podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle ust. § 209 odst. 4 písm. d) trestního zákoníku [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] u Policie ČR, útvaru služby kriminální policie a vyšetřování Brno – venkov (dále jen„ trestní oznámení“). K okolnostem případu žalobce uvedl, že uzavřel smlouvu o sestavení pouťové atrakce [právnická osoba] s [anonymizováno] [právnická osoba] [příjmení] [anonymizováno], která se měla vybudovat z návěsu ve vlastnictví žalobce. Žalobce zaplatil této společnosti částku ve výši 162 000 EUR jako kupní cenu za provedení nástavby pouťové atrakce. Zbývající částku ve výši 20 000 EUR měl žalobce doplatit po dokončení díla. Společnost [anonymizována tři slova] pověřila jako subdodavatele dodávek práce [právnická osoba], za kterou jednali [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Uvedená italská společnost ale nebyla schopna zajistit dokončení díla, proto žalobce uzavřel dne 14.1.2012 ústní smlouvu přímo se [právnická osoba], konkrétně s jejími jednateli [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], která se zavázala pro žalobce pouťovou atrakci [právnická osoba] sestavit, přičemž žalobce jí měl zaplatit částku 43 906 EUR. Žalobce zaplatil této společnosti částku ve výši 38 100 EUR v dílčích platbách. Poslední platbu ve výši 2 000 EUR zaplatil žalobce k rukám [jméno] [příjmení]. Když se žalobce domáhal předání pouťové atrakce, byli již [jméno] [příjmení] i [jméno] [příjmení] nekontaktní. Žalobce se následně dopátral skutečnosti, že se pouťová atrakce nachází v Polsku. Žalobce dále uvedl, že podal prostřednictvím svého právního zástupce dne 22.7.2014 trestní oznámení. Přes vícero urgencí žalobce se více jak tři čtvrtě roku se ve věci nic zásadního nedělo. Dne 16.10.2015 vydalo KŘP Jihomoravského kraje usnesení o zahájení trestního stíhání [jméno] [příjmení] pro trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Dne 1.2.2016 podalo Okresní státní zastupitelství Brno – venkov na [jméno] [příjmení] obžalobu pro výše uvedený trestný čin. Dne 22.3.2016 bylo žalobci doručeno vyrozumění o konání hlavního líčení dne 26.4.2016 u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 12 T 13/2016 Hlavní líčení bylo poté několikrát odročeno, naposledy 16.9.2020, či úplně zrušeno. Právní zástupce žalobce se opakovaně obracel na soud o sdělení o stavu řízení a urgoval další procesní kroky v této věci, naposledy dne 25.5.2020. Rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 15.12.2020, č.j. 12 T 13/2016-898, byl [jméno] [příjmení] uznán vinným ze zločinu zpronevěry podle ust. § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, přičemž současně mu byla uložena povinnost nahradit žalobci škodu ve výši 1 378 827 Kč. Uvedený rozsudek Okresního soudu Brno – venkov nabyl právní moci dne 18.12.2020.

2. Žalobce má za to, že v trestním řízení došlo k průtahům, neboť do pravomocného skončení trvalo 5 let a 2 měsíce. Žalobce je přesvědčen, že v jeho věci zcela zjevně došlo k porušení jeho práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Žalobce po celou dobu trvání řízení s orgány činnými v trestním řízení spolupracoval, dodával potřebné informace a pro účel výslechu se dostavil i na hlavní líčení až ze Španělska. Na ostatní jednání docházel potom zmocněnec žalobce. Žalobce několikrát orgány činné v trestním řízení i sám urgoval a žádal o sdělení dalšího postupu ve věci. Žalobce připustil, že byť byla věc banální po právní stránce věci, bylo nutno k zajištění skutkového stavu provádět úkony cestou mezinárodní justiční spolupráce, které se často vyznačují delší časovou náročností. Po právní stránce se však věc nevyznačovala žádnou složitostí a i přes nutnost složitějšího zjišťování skutkového stavu žalobce neshledává délku řízení přiměřenou. Věc byla dále projednávána pouze na jednom stupni, což je dalším důvodem, proč by k průtahům řízení nemělo docházet. Trestní řízení pro něj bylo významné, neboť v důsledku zpronevěry přišel o veškeré své úspory, které do pouťové atrakce vložil a celá věc mu tak značně komplikovala život. Bez uvedené atrakce dále nemohl provozovat svou výdělečnou činnost, jak zamýšlel. Za přiměřené zadostiučinění žalobce považuje částku ve výši 120 000 Kč, k níž se dobral následujícím způsobem: částka 60 000 Kč jako základní sazba odškodnění za řízení trvající 5 let a 2 měsíce, zvýšená o 100 % z důvodu, že předmětná věc nebyla skutkově ani právně složitá, řízení nebylo komplikováno velkým množstvím důkazního materiálu, nebylo třeba provádět rozsáhlé dokazování (požadované zvýšení o 20 % ze základní částky). Žalobce svým chováním k délce řízení nijak nepřičinil. Naopak žalobce v trestním řízení spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, dodával jim potřebné informace a opakovaně je urgoval k dalšímu postupu ve věci. Pro účel výslechu se dokonce dostavil k hlavnímu líčení ze Španělska (požadované zvýšení o 20 % ze základní částky). Věc byla projednávána na jednom stupni, z čehož vyplývá i skutečnost, že nebyla nijak složitá (požadované zvýšení o 20 % ze základní částky). Věc měla pro žalobce velký význam (požadované zvýšení o 40 % ze základní částky). K předběžnému uplatnění nároku u žalované, žalobce uvedl, že jej uplatnil podáním ze dne 19.10.2020 Stanoviskem ze dne 9.4.2021 sdělila žalovaná žalobci, že nebyly naplněny podmínky pro vznik nároku a náhradu mu nepřiznala mu náhradu škody. Z tohoto důvodu žádá žalobce soud, aby mu požadovanou částku přiznal a současně uložil žalované povinnost k náhradě nákladů řízení.

3. Žalovaná se bránila tvrzením, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou, přičemž každý případ je nutné posoudit ve světle konkrétních okolností daného případu s tím, že pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené lhůty. Poukázala u na případy řešené Evropským soudem pro lidská práva (dále jen„ ESLP“), např. rozsudky ESLP ve věci Pretto proti Itálii ze dne 8.12.1983, ve věci Papachelas proti Řecku ze dne 25.3.1999, či ve věci Versini proti Francii ze dne 10.7.2001. K předmětnému řízení žalovaná uvedla, že se vyznačovalo určitým stupněm skutkové i právní složitosti, bylo provedeno širší dokazování včetně výslechu svědků, znaleckého zkoumání a provádění řady listinných důkazů. Vůči osobě obžalovaného bylo v průběhu řízení zahájeno insolvenční řízení a následně zjištěn úpadek obžalovaného. V řízení dále přibrán tlumočník z cizího jazyka. Pro skrývání se obžalovaného vznikla nutnost vydat příkaz k zatčení a následně evropský zatýkací rozkaz, po dobu 4 měsíců bylo vedeno řízení proti uprchlému. Ve věci bylo rozhodováno soudem I. stupně, kdy tento rozhodoval ve věci samé jednou. Žalobce se na délce řízení nepodílel. Význam řízení pro žalobce byla dle žalované zásadně snížený, mj. s odkazem na usnesení Městského soudu Praze ze dne 16.12.2015, č.j. 11 Co 334/2015-113, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1997 sp.zn. II. ÚS 361/96 a další rozhodnutí Ústavního soudu (usnesení sp. zn. Pl ÚS 4/13, sp.zn. III. ÚS 2444/14, či sp.zn. II. ÚS 2399/14). Poškozený má svá práva primárně uplatňovat v občanském soudním řízení, v čemž mu nijak souběžně probíhající trestní řízení nebrání. Ve vztahu k osobě žalobce je třeba se zaměřit pouze na význam adhezního řízení. Smyslem trestního řízení je primárně posouzení trestní odpovědnosti obviněných osob, nikoli projednání nároku na náhradu škody. S tím souvisí i to, že neexistuje žádné základní právo žalobce coby poškozeného na satisfakci spočívající v trestním stíhání a následném odsouzení pachatele trestného činu s poukazem na rozhodnutí ESLP ze dne 12. 2. 2004 ve věci Perézová proti Francii. Právo poškozeného domáhat se v trestním řízení po obviněném náhrady škody. Žalovaná je názoru, že význam posuzovaného řízení byl natolik nízký, že peněžitá satisfakce není na místě. K významu adhezního řízení pro poškozeného odkázala žalovaná na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. 30 Cdo 987/2015. Současně však žalovaná setrvala na stanovisku, že v posuzovaném trestním řízení k prodlevám mezi jednotlivými úkony na straně procesního soudu nedocházelo, v řízení bylo postupováno plynule a koncentrovaně. Celková délka řízení byla způsobena především složitostí věci a tím, že se obžalovaný skrýval. Žalovaná navrhuje, aby žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta a aby ji byla na nákladech řízení přiznána náhrada hotových výdajů v paušální výši.

4. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce podáním ze dne 19. 10. 2020 předběžně uplatnil svůj nárok u žalované, která mu stanoviskem ze dne 9. 4. 2021 nevyhověla. Mezi účastníky bylo rovněž nesporné, že se žalobce jako poškozený k trestnímu řízení se svým nárokem připojil.

5. Mezi účastníky bylo sporné, zda v posuzovaném trestním řízení s ohledem na jeho konkrétní okolnosti k průtahům došlo a i v případě, že by k nim došlo, žalovaná namítá, že význam adhezního řízení pro žalobce byl natolik malý, že není namístě peněžitá satisfakce.

6. Soud ve věci rozhodl jen na základě účastníky navržených (předložených) listinných důkazů, aniž by k jejímu projednání nařizoval jednání (§ 115a o. s. ř.), neboť žalobce i žalovaná s takovým postupem vyslovili výslovně či mlčky souhlas.

7. Z předložených listinných důkazů soud zjistil a má za prokázaný následující skutkový stav.

8. Ze spisu Okresního soudu Brno - venkov sp. zn. 12 T 13/2016 soud zjistil následující. Podáním ze dne 22.7.2014, doručeným dne 28.7.2014 se žalobce zastoupený advokátem, který jej zastupuje i v tomto řízení obrátil na policejní orgán s podnětem k prošetření podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 209 odst. 4 písm. d) trestního zákoníku neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 2 trestního zákoníku, případně krádeže dle § 205 odst. 4 trestního zákoníku, kterých se měli dopustit [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [příjmení] [příjmení]. Dne 20.6.2014 Policie ČR, KŘP Jihomoravského kraje sepsala úřední záznam o podání vysvětlení [jméno] [příjmení] (policie věc šetřila již předtím na základě oznámení jiné osoby). Dne 21.11.2014 byl Policií ČR KŘP Jihomoravského kraje [číslo jednací] učiněn záznam o zahájení úkonů trestního řízení s [jméno] [příjmení]. Dne 2.12.2014 byl sepsán policejním orgánem úřední záznam o podaném vysvětlení [jméno] [příjmení]. Další úřední záznam o vysvětlení [jméno] [příjmení] byl policejním orgánem sepsán dne 22.1.2015 a dne 7.4.2015. Dne 9.2.2015 se policejní orgán obrací na společné pracoviště [anonymizováno] s žádostí o informace cestou společného centra a to v Polsku. Další žádost policejního orgánu o informace cestou společného centra je ze dne 27.3.2015. Přípisem ze dne 25.2.2015 se žalobce obrací na policejní orgán a sděluje informace, které byly po něm policejním orgánem požadovány. Podnětem ze dne 24.4.2015 se policejní orgán obrací na Okresní státní zastupitelství Brno - venkov s návrhem na vydání příkazu k domovní prohlídce v objektu„ [anonymizována dvě slova]“, [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], Polsko, která by měla být provedena v rámci mezinárodní justiční spolupráce. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství Brno – venkov dne 30.4.2015 navrhl, aby soudce Okresního soudu Brno – venkov vydal příkaz k domovní prohlídce k nemovitosti v cizině. Dne 10.7.2015 byl policejním orgánem sepsán úřední záznam o provedení šetření po pobytu osoby [jméno] [příjmení]. Usnesením Policie České republiky, KŘP Jihomoravského kraje, ze dne 16.10.2015, [číslo jednací], bylo zahájeno trestní stíhání [jméno] [příjmení] pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Proti tomuto usnesení podal obhájce [jméno] [příjmení] stížnost ze dne 3.11.2015, která byla doplněna podáním ze dne 23.11.2015. Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno – venkov ze dne 15.12.2015 [číslo jednací] byla stížnost obviněného [jméno] [příjmení] zamítnuta. Dne 3.12.2015 byl proveden výslech obviněného [jméno] [příjmení] a byl o tom sepsán protokol. Usnesením ze dne 15.12.2015 byl policejním orgánem přibrán tlumočník k provedení překladu písemnosti z jazyka polského do jazyka českého a naopak s termínem do 8.1.2015 (zřejmá chyba v psaní, správně má být zjevně uveden rok 2016). Přípisem ze dne 13.10.2015 informuje Okresní státní zastupitelství Brno - venkov policejní orgán o tom, že mu bylo zasláno sdělení z Okresní prokuratury ve Wloclavku se smlouvou o prodeji automobilu. Přípisem ze dne 5.11.2015 se žalobce obrací na policejní orgán a sděluje, že v trestní věci obviněného [jméno] [příjmení] uplatňuje coby poškozený svoje práva podle § 43 trestního řádu a navrhuje, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu ve výši 54 553 EUR, tj. 1 378 327 Kč. Dne 15.12.2015 se policejní orgán obrací na Okresní soud Brno – venkov s žádostí o lustraci osoby [jméno] [příjmení] v řízení, kde vystupuje jako účastník exekučních řízení. Dne 9.12.2015 byl žalobce, resp. jeho advokát vyrozuměn policejním orgánem o možnosti prostudovat trestní spis, k čemuž se k policejnímu orgánu nedostavil. Návrhem ze dne 15.1.2016 podal policejní orgán Okresnímu státnímu zastupitelství Brno – venkov návrh na podání obžaloby proti obviněnému [jméno] [příjmení]. Dne 2.2.2016 byla doručena Okresnímu soudu Brno - venkov obžaloba státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno – venkov na obviněného [jméno] [příjmení]. Hlavní líčení ve věci bylo naplánováno na den 26.4.2016. Dne 25.4.2016 se obhájce obžalovaného [jméno] [příjmení] obrátil na soud se žádostí o odročení jednání nařízeného na den 26.4.2016 s odůvodněním, že se nachází v domácím léčení, nemůže se ústního jednání zúčastnit a současně nedává souhlas s konáním jednání bez jeho osobní přítomnosti. Další žádost o odročení hlavního líčení nařízeného na 2.6.2016 je datována dnem 1.6.2016 z důvodu hospitalizace obžalovaného v nemocnici Hodonín za současného neudělení souhlasu s konáním hlavního líčení bez jeho osobní přítomnosti. Z úředního záznamu ze dne 15.6.2016 plyne, že soudní kancelář zjistila, že obhájce obžalovaného má až do 10.7.2016 dovolenou. Dne 11.7.2016 zaslal obhájce obžalovaného potvrzení lékaře o doporučeném klidu na lůžku v období od 25.4.2016 do 6.5.2016. Dne 5.9.2016 zmocněnec žalobce omlouvá nepřítomnost žalobce u hlavního líčení dne 13.10.2016 s žádostí o zaslání protokolu z jednání. Hlavní líčení ve věci se poté konalo dne 13.10.2016 a dne 21.11.2016. U zmocněnce žalobce coby poškozeného vždy uvedeno nepřítomen, omluven. Opatřením ze dne 21.11.2016 předsedkyně senátu ve věci obžalovaného [jméno řešitele] [příjmení řešitele] přibrala tlumočníka ze španělského jazyka za účelem tlumočení výslechu žalobce, coby svědka u hlavního líčení dne 13.12.2016. Při hlavním líčení dne 13.12.2016 byl mimo jiné žalobce coby svědek vyslechnut. Přípisem ze dne 19.12.2016 zasílá žalobce coby poškozený Okresnímu soudu Brno – venkov důkazní materiál čítající přibližně 250 listů. Přípisem ze dne 27.12.2016 žalobce coby poškozený založil do trestního spisu další důkazní materiál čítající přibližně 20 listů. Dále následuje opakovaná komunikace Okresního soudu Brno – venkov s obhájcem obžalovaného, který na opakovanou výzvu soudu dne 13.3.2017 sděluje, že komunikace s obžalovaným je obtížná, poslední informaci, kterou obhájce má, je, že se obžalovaný musel podrobit akutnímu operativnímu zákroku. Požadovanou lékařskou zprávu však od něj neobdržel. Dne 2.5.2017 se Okresní soud Brno – venkov obrací na policejní orgán s žádostí o doručení obsílky obžalovanému, kterou se nepodařilo doručit. Nato Okresní soud Brno – venkov vydává dne 8.6.2017 příkaz k zatčení obžalovaného [jméno] [příjmení]. V mezidobí Okresní soud Brno – venkov zjišťoval informace o obžalovaném například cestou Všeobecné zdravotní pojišťovny, Úřadu práce či správ sociálního zabezpečení (č. l. 725 trestního spisu) za účelem zjištění adresy, popřípadě telefonního čísla obžalovaného. Dne 8.2.2019 urguje Okresní soud Brno – venkov policejní orgán ve věci realizace příkazu k zatčení obžalovaného. Přípisem ze dne 22.2.2019 se žalobce obrací na Okresní soud Brno – venkov s žádostí o sdělení stavu řízení a s urgencí dalších procesních kroků ve věci. Na to je dne 25.2.2019 Okresním soudem Brno – venkov zmocněnci žalobce coby poškozeného sděleno, že ve věci byl vydán příkaz k zatčení, který nebyl realizován, přičemž ze strany soudu jsou prováděna opatření jako urgence na příslušné oddělení Policie ČR k realizaci příkazu k zatčení a sdělení stavu pátrání po osobě obžalovaného. Další urgenci a žádost o podání zprávy o krocích v období únor 2019 až květen 2019 podává Okresní soud Brno - venkov policejnímu orgánu přípisem ze dne 23.5.2019. Zprávu Okresnímu soudu Brno – venkov podal policejní orgán dne 19.6.2019. Dne 28.6.2019 vydal Okresní soud Brno – venkov Evropský zatýkací rozkaz na osobu obžalovaného [jméno] [příjmení]. Dne 15.1.2020 sděluje Policejní prezidium ČR Okresnímu soudu Brno – venkov, že mezinárodní pátrání po [jméno] [příjmení] na základě Evropského zatýkacího rozkazu bylo řádně vyhlášeno v Schengenském informačním systému, pátrání pokračuje, nicméně do současné doby se osobu [jméno] [příjmení] nepodařilo lokalizovat a nejsou k dispozici žádné nové poznatky k jejímu pobytu. Přípisem ze dne 25.5.2020 se žalobce coby poškozený obrací na Okresní soud Brno – venkov s žádostí o sdělení stavu řízení a současně s urgencí dalších procesních kroků ve věci. Usnesením ze dne 22.6.2020 rozhodl Okresní soud Brno – venkov, že trestní řízení proti obžalovanému [jméno] [příjmení] bude konáno jako řízení proti uprchlému. Dne 16.9.2020 bylo ve věci konáno hlavní líčení. Při tomto hlavním líčení obhájce obžalovaného mimo jiné založil do spisu znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vypracovaný MUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., týkající se zdravotní anamnézy obžalovaného, jeho současného zdravotního stavu a případné možnosti, resp. neschopnosti nástupu k výkonu nepodmíněného trestu do věznice. Přípisem ze dne 29.9.2020 poskytuje žalobce coby poškozený k výzvě soudu požadované informace. Dne 8.10.2020 Okresní soud [obec] – venkov odvolal Evropský zatýkací rozkaz na osobu obžalovaného [jméno] [příjmení]. Dne 21.10.2020 učinil obžalovaný [jméno] [příjmení] písemně prohlášení o vině a spáchání skutku. Dne 15.12.2020 bylo konáno hlavní líčení, při němž byl vyhlášen odsuzující rozsudek, který nabyl právní moci dne 18.12.2020. Současně bylo odsouzenému [jméno] [příjmení] uloženo nahradit žalobci coby poškozenému škodu ve výši 1 378 827 Kč.

9. Soud učinil ve věci skutkový závěr o průběhu předmětného řízení tak, jak je tento popsán výše s tím, že předmětné trestní řízení ve vztahu k žalobci sice trvalo od 28.7.2014, kdy bylo jeho trestní oznámení doručeno policejnímu orgánu do 18.12.2020, kdy rozsudek nabyl právní moci, nicméně žalobce sám vymezil dobu trvání posuzovaného řízení, z níž pro sebe dovozuje újmu, v rozsahu 5 let a 2 měsíců. Soud z předložených listinných důkazy učinil níže rozvedená skutková zjištění postačující pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

10. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle těchto ustanovení.

11. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.

13. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

14. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

15. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, 16. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

17. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

18. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

19. Podle 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. 20. 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

21. Podle § 159 odst. 1 trestního řádu platí, že policejní orgán je povinen prověřit skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, do tří měsíců, jde-li o jinou věc patřící do příslušnosti okresního soudu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení platí, že pokud nebylo oznámení nebo jiný podnět ve lhůtách uvedených v odstavci 1 prověřeno, policejní orgán státnímu zástupci písemně zdůvodní, proč nebylo možné v zákonem stanovené lhůtě prověřování skončit, jaké úkony je třeba ještě provést a po jakou dobu bude prověřování pokračovat.

22. Podle § 167 odst. 1 trestního řádu platí, že policejní orgán je povinen skončit vyšetřování nejpozději do tří měsíců od zahájení trestního stíhání, jde-li o jinou věc patřící do příslušnosti okresního soudu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení platí, že pokud není vyšetřování ve lhůtách uvedených v odstavci 1 skončeno, policejní orgán státnímu zástupci písemně zdůvodní, proč nebylo možné v zákonem stanovené lhůtě vyšetřování skončit, jaké úkony je třeba ještě provést a po jakou dobu bude vyšetřování pokračovat.

23. V řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

24. Obecně platí, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu dle OdpŠk je splnění tří podmínek: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

25. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda délka posuzovaného trestního řízení byla přiměřená ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a zda orgány činné v trestním řízení postupovaly ve věci bez průtahů. Trestní řád stanoví pro prošetření oznámení o tom, zda se ve věci jedná o podezření ze spáchání trestného činu, jakož i poté pro skončení vyšetřování pro daný typ trestného činu základní lhůtu tří měsíců, kterou je možné s ohledem na okolnosti konkrétního případu i opakovaně prodloužit. Pro soudní řízení není obecně stanovena žádná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále i jen„ ESLP“) za aspekty přiměřenosti lhůty považuje jednak zájem účastníka na rychlém vyřízení věci a jednak obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Přitom přihlíží ke složitosti věci, chování účastníků a státních orgánů a významu řízení pro účastníka. Tomu odpovídá i ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, dle kterého soud přihlíží při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Tato kritéria se pak použijí i na zjištění, zda byla délka řízení přiměřená (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

26. Při stanovení celkové doby trestního řízení (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk) vyšel soud z § 12 odst. 10 trestního řádu, z něhož plyne, že trestní řízení je zahájeno záznamem policejního orgánu o zahájení úkonů trestního řízení a v užším smyslu končí právní mocí rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé. Pro obviněného počíná trestní stíhání oznámením usnesení o zahájení trestního stíhání, nicméně pro osobu, která podává oznámení o skutečnost nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, je možné počátek řízení vztahovat již k okamžiku, kdy takové oznámení podá, jeho konec pak spadá v jedno s okamžikem nabytí právní moci konečného rozhodnutí (jak uzavřel Nejvyšší soud ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, část III. 1, 2 (dále i jen„ Stanovisko“)).

27. Žalobce sám však dobu posuzovaného trestního řízení vymezil na 5 let a 2 měsíce, tedy shodně s tím jak vymezuje trestní řád dobu trestního stíhání, počínaje usnesením o zahájení trestního stíhání vůči obviněnému, nikoli ode dne podání trestného oznámení. K tomu v posuzovaném řízení došlo dne 16.10.2015, přičemž skončilo dne 18.12.2020, kdy nabyl právní moci odsuzující rozsudek Okresního soudu Brno-venkov. Žalobcem vymezenou délkou řízení, s níž spojuje pro sebe újmu, je soud vázán, tudíž shodně s žalobním návrhem vychází z této délky řízení. S ohledem na veškeré dále rozvedené okolnosti posuzovaného řízení je dle soudu jeho délka stále ještě přiměřená.

28. Řízení bylo po právní stránce běžně složité. Složitější bylo po stránce skutkové, mimořádně složité však bylo řízení po procesní stránce (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk). Po právní stránce se jednalo o podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry, byť v kvalifikované skutkové podstatně s ohledem na způsobenou škodu, což je trestná činnost, která je vyšetřována rutinně, nejde o vzácný či výjimečně páchaný trestný čin, přičemž je k němu dostupná bohatá judikatura. Skutková složitost však spočívala v tom, že šlo o právní vztahy mezi osobami z různých států, přičemž bylo třeba objasnit vazby mezi jednotlivými aktéry. Ve věci byly dožadovány polské policejní orgány a sám žalobce coby poškozený je [anonymizováno]. Procesní složitost předmětného řízení spočívala zejména v tom, že k ní docházelo na všech stupních. Ve fázi přípravného řízení šlo o řízení s mezinárodním prvkem, v němž bylo třeba opakované provádět dožádání do ciziny, a to i cestou mezinárodní policejní spolupráce, bylo potřeba ustanovovat tlumočníka a překladatele z cizího jazyka. S tím souvisely i prodlevy, které mohl žalobce vnímat i tak, že se ve věci nic zásadního neděje, nicméně orgány činné v trestním řízení musely vyčkat na výsledky svých dožádání. Ve věci byl v přípravném řízení podán i návrh na provedení domovní prohlídky v Polsku, který měl být proveden v rámci mezinárodní justiční spolupráce. Převážná část úkonů probíhala ještě před sdělením obvinění a před datem, které žalobce za počátek řízení pro sebe označil. Trestní řízení od zahájení do podání obžaloby trvalo necelé čtyři měsíce.

29. Obžaloba byla trestnímu soudu doručena dne 2.2.2016, přičemž obžalovaný se opakovaně z nařízených hlavních líčení omlouval z různých důvodů, přičemž nedal souhlas s projednáním obžaloby v jeho nepřítomnosti. Hlavní líčení ve věci se poté konalo dne 13.10.2016 a dne 21.11.2016. Lze uzavřít, že obžalovaný se dlouhodobě vyhýbal trestnímu řízení, přičemž posléze uprchl a byl na něj vydán zatykač a posléze i evropský zatýkací rozkaz. I v řízení před soudem tak trestní řízení vykazovalo mezinárodní prvek, a to jednak z důvodu útěku obžalovaného, s nímž bylo po určitou dobu vedeno řízení proti uprchlému, a jednak pro potřebu ustanovit tlumočníka k výslechu žalobce coby poškozeného. Trestní soud se rovněž neúspěšně pokoušel sám pobyt či kontakt na obžalovaného zjistit. Rovněž tak trestní soud opakovaně urgoval policejní orgán ve věci zatčení obžalovaného a jeho dodání soudu. Obžalovaný posléze učinil písemně prohlášení o vině a spáchání skutku a byl pravomocně odsouzen dne 18.12.2020. Zejména vzhledem ke kritériu složitosti věci tak má soud za to, že řízení netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, neboť jeho celková délka odpovídá složitosti, a to zejména skutkové a procesní.

30. Na celkové délce řízení se žalobce nijak nepodílel (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk). Doba řízení před soudem představuje nejdelší úsek s celkové posuzované doby, přičemž na její délce se podílel prakticky výlučně obžalovaný, a to opakovanými omluvami z hlavního líčení zejména ze zdravotních důvodů, které byly soudu dokládány, a posléze svým útěkem a nedosažitelností pro orgány činné v trestním řízení. K případnému zkrácení délky nemohl žalobce ani přispět, neboť je sice účastníkem trestního řízení, ale jeho rychlost v zásadě ovlivnit nemůže.

31. Postup orgánů veřejné moci během řízení (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk) byl plynulý. Trestní soud v řízení v rámci procesních možnosti, kterými disponuje, hlavní líčení průběžně nařizoval, pokoušel se adresu obžalovaného zjistit, vydal ve věci evropský zatýkací rozkaz, urgoval o jeho výkon policejní orgán, vedl řízení proti uprchlému a v jeho postupu nelze shledávat průtahy. Skutečnost, že se obžalovaný vyhýbá trestnímu stíhání, může trestní soud ovlivnit jen do určité míry, přičemž lze uzavřít, že procesní prostředky, které má k dispozici, byly využívány. Proto skutečnost, že obžalovaný mařil rychlý průběh řízení, v jehož důsledku došlo k tomu, že se celková doba řízení významněji prodloužila, nelze přičítat k tíži státu. Soud tak má za to, že celková délka řízení byla s ohledem na chování obžalovaného přiměřená a ve věci nenastaly ani dílčí průtahy zaviněné orgánem státu.

32. Význam řízení pro žalobce (kritérium podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk) soud zhodnotil tak, že posuzované řízení mělo standardní význam, neboť se jednalo o adhezní řízení. Závěr, že význam předmětu řízení pro poškozeného lze považovat zásadně za standardní, vyslovil Nejvyšší soud taktéž ve vztahu k adheznímu řízení, jak je patrno z jeho rozsudku ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 261/20, a z judikatury, která byla v odůvodnění tohoto rozhodnutí citována. U adhezního řízení se tak neprosadí předpoklad typově zvýšeného významu předmětu řízení, jak se jinak děje například ve věcech pracovněprávních sporů nebo věcí týkajících se zdraví nebo života (srov. Stanovisko, sp. zn. Cpjn 206/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014). Skutečnost, že se žalobce připojil s nárokem na náhradu škody, nijak nebránila tomu, aby paralelně uplatňoval svůj nárok i v řízení občanskoprávním. Adhezní řízení v tomto směru představuje„ jen pohodlnější“ formu, neboť dokazování je přeneseno na orgány činné v trestním řízení a i v případě, že poškozený bude nakonec se svým nárokem odkázán na civilní řízení, neznamená to pro něj překážku věci pravomocně rozhodnuté. Tedy ani pohledem významu předmětu řízení nelze shledat celkovou délku řízení jakožto nepřiměřenou.

33. S ohledem na to, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk), soud žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl, neboť zde není odpovědností titul k náhradě případné škody/újmy.

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 za použití § 151 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 1 režijního paušálu po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř., a to za písemné vyjádření k žalobě (vyhláška č. 254/2015 Sb.). Povinnost k plnění soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.