17 C 120/2021 - 870

Rubrum

Okresní soud v Karlových Varech rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Doubkem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] pro: vypořádání zaniklého společného jmění manželů takto:

Výrok

I. Z věcí, jež měli žalobce a žalovaná ve společném jmění manželů, připadá do vlastnictví žalované bytová jednotka [číslo] vymezená v budově [adresa] na pozemku st.p. [číslo] včetně podílu [číslo] na společných částech uvedené budovy a na uvedeném pozemku, v katastrálním území Stará Role, obec Karlovy Vary.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu na společném jmění částku 1.815.000 Kč ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení v částce, jejíž výše a splatnost budou stanoveny zvláštním usnesením.

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení v částce, jejíž výše a splatnost budou stanoveny zvláštním usnesením.

Odůvodnění

1. Žalobce se na žalované domáhal vypořádání společného jmění, které zaniklo rozvodem manželství. V žalobě uplatňoval k vypořádání nemovitou věc, která je uvedena ve výroku I. tohoto usnesení, a dále uplatňoval vnosy na společný závazek manželů, vzniklý v souvislosti s pořízením předmětné nemovité věci manžely, ze svého výlučného majetku (v posledku získaného v době trvání manželství z dědictví) v celkové výši 951.218 Kč (601.218 Kč na úhradu hypotečního úvěru účastníků a 350.000 Kč na úhradu závazku z půjčky, která sloužila úhradě splátky kupní ceny z kupní smlouvy, jejímž předmětem bylo nabytí společné nemovité věci). Žalobce navrhoval, aby nemovitá věci byla přikázána do jeho vlastnictví a žalobci bylo uloženo zaplacení vypořádacího podílu žalované s přihlédnutí ke vnosům (úhradám) na společný závazek (vzniklý v souvislosti s vypořádáváním kupní ceny za věc). Následně uplatnil též požadavek na vypořádání částky 50.000 Kč na účtu žalované, která byla použita žalovanou bez souhlasu žalobce v době, kdy účastníci již společně nežili a hospodařili odděleně (jednalo se o částku, která byla ke dni vykázání žalobce ze společné domácnosti účastníků na účtu žalované a která byla ještě v době trvání manželství žalovanou spotřebována).

2. Žalovaná se žalobou souhlasila. Neměla námitky proti vypořádání společné nemovité věci (jejímu zahrnutí do společného jmění) a souhlasila též se zohledněním vnosu žalovaného na společný závazek (z hypotečního úvěru), pouze však ve výši 601.218 Kč, rozporovala pak druhý vnos (úhradu na dluh z půjčky, kterou žalobce /údajně/ převzal k úhradě splátky kupní ceny bytu podle kupní smlouvy) ve výši 350.000 Kč. Uvedená část kupní ceny (ve výši 350.000 Kč) byla uhrazena z úspor účastníků a nebyl důvod sjednat k úhradě této splátky kupní ceny půjčku. Žalovaná nesouhlasila s přikázáním nemovité věci (bytu) žalobci a uplatňovala, že byt dlouhodobě užívá a že v bytě s ní bydlí společné děti účastníků (zejména poukazovala na nezletilou dceru účastníků), a tedy nemovitá věc by měla být přikázána jí. Žalovaná nesouhlasila dále s vypořádáním částky 50.000 Kč (uložených na účtu žalobkyně a spotřebovaných po ukončení společné domácnosti účastníků do rozvodu manželství). Žalovaná namítala nedostatečný zájem žalobce o společné děti a omezení žalovaného na strohé plnění vyživovací povinnosti. Uvedená částka byla předmětem běžného hospodaření. Žalovaná dále uplatňovala, že by žalobci neměl být přiznán stejný podíl na vypořádávaném společném jmění jako žalované s ohledem a) na násilí, kterého se žalobce vůči žalované v průběhu manželství dopustil (a pro které byl vykázán ze společné domácnosti; šlo o útoky 31. 12. 2018 a 7. 5. 2019)), b) pro omezený rozsah plnění vyživovací povinnosti ke společnému synu [celé jméno žalobce], c) pro nedostatek kontaktů s nezletilou dcerou [jméno] [příjmení].

3. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce a žalovaná byli manželé od 17. 6. 2000 do 22. 10. 2020, kdy nabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství z 12. 10. 2020, č.j. 17 C 71/2019-45 (čl. 20).

4. Mezi účastníky bylo nesporné, že zaniklé společné jmění manželů nebylo dosud účastníky vypořádáno; jednání účastníků o vypořádání společného majetku nebylo úspěšné. Jednání účastníků je zřejmé z dopisu z 21. 4. 2021 (č.l. 126), aniž by z uvedené listiny bylo možné dovodit důvody pro odchylku od pravidla o náhradě nákladů řízení pro řízení o vypořádání společného jmění (§ 142 odst. 2 z.č. 99/1963 Sb., dále jen „o.s.ř.“).

5. Mezi účastníky bylo nesporné, že ze společného jmění manželů má být vypořádána bytová jednotku [číslo] v k.ú. [část obce] (s příslušenstvím, tj. včetně odpovídajícího spoluvlastnického podílu na společných částech domu a na pozemku). Uvedená bytová jednotka byla pořízena za trvání manželství kupní smlouvou z 6. 6. 2005 za kupní cenu 950.000 Kč (oba manželé vystupovali na straně kupujících). Uvedené skutečnosti vyplývaly z kupní smlouvy (č.l. 10) včetně splatnosti kupní ceny v části 600.000 Kč z úvěru od Českomoravské hypoteční banky, a.s. a v částce 350.000 Kč nejpozději do 30. 11. 2008.

6. Mezi účastníky bylo sporné, jaká je obvyklá cena bytové jednotky uvedené v odstavci 5. odůvodnění tohoto rozsudku a k jakému okamžiku má být cena stanovena. S ohledem na změnu judikatury, která upřednostňuje aktuální stav a aktuální obvyklou cenu vypořádávané věci (tj. ke dni soudního rozhodnutí o vypořádání s ohledem na praktické ohledy vazby doby vypořádání a aktuální hodnoty věci), soud vyšel ze znaleckého posudku Ing. Milana Machovce z 30. 7. 2023, č. 2567-42/23 (č.l. 834), který aktuální obvyklou cenu k datu vyhotovení stanovil na částku 2.680.000 Kč. Pokud jde o znalecký posudek téhož znalce z 8. 6. 2022, č. 2475-33/22 (č.l. 214), který se zabýval i cenou ke dni rozvodu manželství (kromě ceny ke dni svého vyhotovení), soud nevyšel, protože v řízení nevyšly najevo mimořádné důvody pro upřednostnění stavu (popř. ceny věci) ke dni rozvodu (popř. ke dni 8. 6. 2022). Jestliže žalovaná upřednostňovala (před zpracováním posudku) cenu ke dni rozvodu (ostatně dle judikatury by se mělo jednat v zásadě o zohledňování stavu věci k různým okamžikům, cena by však měla být v zásadě aktuální s tím, že změny ceny by za určitých okolností mohly mít vliv s přihlédnutím k vystupování účastníků v řízení, spíše by se však projevila v disparitě podílů), vycházela z předpokladu přikázání věci do svého vlastnictví. S ohledem na rozdíl cen ke dni rozvodu manželství a ke dni rozhodnutí o vypořádání (580.000 Kč) nemůže jen dlouhodobé užívání věci žalovanou odůvodnit upřednostnění nižší ceny (ostatně žalovaná by pravděpodobně upřednostnila cenu vyšší, pokud by byla tou osobou, která má vyřešit své budoucí bydlení z vypořádacího podílu na společném jmění). Stejně tak potvrzení realitní kanceláře RECOM Reality s.r.o. (čl. 15 k 5. 3. 2021 na částku 1.850.000 Kč, č.l. 16 k 21. 7. 2021 na částku 2.250.000 Kč) nebylo s ohledem na aktuální znalecký posudek a upřednostnění aktuální obvyklé ceny společné věci podstatné. Soud dospěl k dílčímu skutkovému závěru, že obvyklá cena věci činí ke dni soudního rozhodnutí částku 2.680.000 Kč (a že není důvod pro úvahu o stanovení obvyklé ceny k jinému datu).

7. Mezi účastníky bylo nesporné, že účastníci získali prostředky na úhradu části kupní ceny uvedené bytové jednotky (odstavec 5. odůvodnění) od Českomoravské hypoteční banky, a.s. v částce 600.000 Kč, jak je zřejmé ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru z 9. 5. 2005 (č.l. 7); částka kupní ceny podle kupní smlouvy z 6. 6. 2005, zn. NZ 27/ 2005, N 24/2005 (č.l. 10) činila 950.000 Kč, částka 600.000 Kč byla (v souladu se smlouvou) uhrazena z uvedeného hypotečního úvěru, částka 350.000 Kč měla být zaplacena do 30. 11. 2008 s tím, že uvedený závazek byl zajištěn směnkou z 21. 4. 2005, jak je v kupní smlouvě uvedeno. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce závazek z hypotečního úvěru uhradil dne 2. 5. 2011 jako mimořádnou splátku ve výši 601.218 Kč (jistina 600.000 Kč a úrok 1.218 Kč). Splátka 600.000 Kč byla poskytnuta z výlučných prostředků žalobce z dědictví po otci; úhradu fakticky provedl bratr žalobce [jméno] [celé jméno žalobce] (povinný k úhradě částky na vypořádání podílu na dědictví) tak, že splnil povinnost dle dědické dohody (vyrovnal tak uvedenou platbou částečně dědický podíl), tedy uhradil hypoteční bance společný dluh žalobce a žalované (jak je zřejmé z výpisu z účtu žalobce u Hypoteční banky, a.s. č.l. 6, 6 p.v. a ze souhlasu banky s mimořádnou splátkou úvěru z 13. 4. 2011, č.l. 5); částka 1.218 Kč byla nepochybně vyrovnána ze společných prostředků (žádné listiny nesvědčí o tom, že by i tato část dluhu účastníků byla vyrovnána z prostředků pro žalobce z dědictví žalovaného po otci). Vazba uplatňovaných prostředků na dědictví vyplývala z usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 1. 2010, č.j. 30 D 700/2009-97 (právní moc 8. 1. 2010), podle kterého měl [jméno] [celé jméno žalobce] (bratr žalovaného) vyplatit podle schválené dědické dohody žalobci částku na vyrovnání jeho dědického podílu 300.000 Kč do 30. 4. 2010 a částku 700.000 Kč do 31. 1. 2020).

8. Mezi účastníky bylo sporné, jakým způsobem došlo k získání prostředků pro úhradu části kupní ceny ve výši 350.000 Kč, která byla uhrazena prodávajícímu [jméno] [příjmení] dne 28. 11. 2008 (uvedeného dne prodávající písemně potvrdil úhradu dluhu účastníky). Mezi účastníky nebylo sporné, že uvedeného dne byl uvedený dluh ve výši 350.000 Kč [jméno] [příjmení] uhrazen, jak bylo zřejmé z potvrzení (č.l. 12). Žalobce tvrdil získání prostředků na úhradu splátky kupní ceny ve výši 350.000 Kč z půjčky od [jméno] [příjmení] žalobci; půjčka [jméno] [příjmení] měla být vrácena z výlučných prostředků žalobce z jeho dědického podílu po zemřelém otci. Žalovaná představila skutkovou verzi, že finanční prostředky pro úhradu splátky kupní ceny byly účastníky naspořeny z obvyklých příjmů účastníků (za v době trvání manželství), zejména z příjmů žalobce z hraní fotbalu v Německu u TSV Detag Wernberg. Dále bylo mezi účastníky sporné, zda uvedená půjčka od [jméno] [příjmení] byla žalobcem vyrovnána z prostředků získaných z vypořádacího podílu dědictví po otci.; žalobce tvrdil vyrovnání dluhu ve dvou splátkách v letech 2014 a 2015 za účasti (svého bratra) [jméno] [celé jméno žalobce], který byl povinen dědický podíl ostatních dědiců (kromě žalobce dalších dvou bratrů) vyrovnat; žalovaná tvrdila, že k úhradě dluhu z dědického podílu žalobce z tohoto důvodu nedošlo, protože takový dluh (vůči [jméno] [příjmení]) nevznikl.

9. Z výpovědi žalobce (č.l. 204), svědka [jméno] [celé jméno žalobce] (č.l. 150 p.v.) a [jméno] [příjmení] (č.l. 152) vyplynulo, že [jméno] [příjmení] poskytl žalobci částku 350.000 Kč (v hotovosti z hotovostních prostředků [jméno] [příjmení]) pro úhradu splátky kupní ceny předmětného bytu dne 28. 11. 2008; částka 350.000 Kč měla být vrácena (až bude žalobce moci) a její vrácení mělo být zajištěno směnkou vystavenou žalobcem. Ze směnky vlastní z 30. 10. 2008 (č.l. 13) vyplynulo, že žalobce vystavil směnku vlastní (na viděnou) ohledně částky 350.000 Kč ve prospěch [jméno] [příjmení]. Lze souhlasit se žalovanou v tom, že mezi výpověďmi uvedených svědků (v souvislosti s prošetřováním trestního oznámení žalované pro vystavení směnky ve prospěch [jméno] [příjmení] a v řízení před soudem, jak je zřejmé z porovnání výpovědí uvedeným osob ve srovnání s vyrozuměním žalované Policií České republiky z 2. 6. 2022 o odložení trestního stíhání (č.l. 274) existují mezi jednotlivými výpověďmi (i mezi výpověďmi jednotlivých osob) rozpory týkající se přesného obsazení jednotlivých schůzek (v souvislosti s poskytnutím a i v souvislosti se vrácením částky 350.000 Kč) včetně informace o postupu při zničení směnky (a významu existence dvou směnek s totožným obsahem), totéž platí též o výpovědi žalobce. Uvedené rozpory nelze však v důsledku časového odstupu od uvedených událostí (poskytnutí půjčky a jejího vrácení) do dne uskutečnění výslechu přeceňovat. Podstatná byla shoda uvedených osob na existenci půjčky a rámcová shoda na postupu při poskytnutí a vrácení peněz. Je pravda, že žalobce v minulosti prokázal sklon ke zkreslování svých poměrů v souvislosti s rozhodováním o výživného (rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2020, č.j. 14 Co 222/2019-206, odstavec 10. a 11. odůvodnění, č.l. 192) a dále doklady k výši příjmů pro účely informativního osobní listu důchodového pojištění – výše vyměřovacího základu z příjmů žalovaná, č.l. 37 a žalobce, č.l. 38; příjmy žalované stouply v letech 2005 – 2008 o 60 %, maximální výše příjmu žalobce byla dosažena v letech 2007 – 2008 a představovala měsíční příjem cca 25.000 Kč hrubého, pak již klesala na téměř v roce 2017. Uvedený pokles příjmu, který není odůvodněn nezaměstnaností, rodičovskou dovolenou, onemocněním, je skutečně nepravděpodobný, byť z toho nelze dovozovat existenci příjmu z provozování fotbalu. Verze žalovaného o poskytnutí půjčky (včetně účelu) byla však potvrzena svědkem [příjmení], který není příbuzným žádného z účastníků (šlo o rodinného přítele) a ke [právnická osoba] s.r.o.., která se účastnila operace vedoucí k vrácení peněz, nemá vztah ekonomické závislosti. Z dokladů, které byly [právnická osoba] pro účely soudního řízení poskytnuty (Smlouvy o nájmu nebytových prostor z 1. 1. 2010, č.l. 392, dodatek č. 1 z 1. 1. 2016 ke smlouvě o nájmu, č.l. 393, pohyby a zůstatky, č.l. 395 – 400, výkaz zisku a ztráty, č.l. 401 – 406, daňové přiznání, č.l. 407 – 412, zpráva účetní z 20. 3. 2023, č.l. 446, zpráva účetní z 28. 3. 2023 s přílohami, č..l. 453, zprávy účetní z 8. 5. 2023 s přílohami, č.l. 788) a výslechu svědka [jméno] [celé jméno žalobce] (č.l 150 p.v., 347) vyplývá, že finanční prostředky dostatečné pro úhradu nájemného [jméno] [celé jméno žalobce] a jeho prostřednictvím pro poskytnutí peněz z dědictví žalobci existovaly a mohly být v souladu s obsahem výpovědí svědků ([jméno] [celé jméno žalobce] a a žalobce sloužit k úhradě dluhu [jméno] [příjmení]. Z nájemní smlouvy (ve znění dodatku) vyplývá, že [jméno] [celé jméno žalobce] měl právo na úhradu nájemného ve výši postačující pro úhradu splátek půjčky za žalobce. Z pokladních knih a rozvahy v plném rozsahu za roky 2014 a 2015 (č.l. 789 a násl., popř. v plném rozsahu v informačním systému ISAS) vyplývalo, že z pokladny byly poskytnuty prostředky odpovídající splátkám půjčky [jméno] [příjmení], počáteční a konečné stavy pokladny odpovídaly rozvahám; výdajové doklady č. 150243 a 140622 (č.l. 433 a 433 pv. včetně odpovídajících stvrzenek) byly odpovídajícím výstupem platby nájemného [jméno] [celé jméno žalobce]. Příjmy z nájemného [jméno] [celé jméno žalobce] v rozhodné době přiznával v daňových přiznáních (č.l. 407 a násl.) a náklad na ně figuroval ve výkazu zisku a ztrát (č.l. 401 – 406). Je pravda, že účetní [právnická osoba] [jméno] [příjmení] předložila soudu původně pouze výtah účetních údajů (pohyby a zůstatky z č.l. 395 – 400, peněžní deník z č.l. 454 – 456), ve kterém byly uvedeny pouze částečné přehledy pohybů částek, které byly předmětem zájmu soudu, což se pokusila účetní vysvětlit ve zprávách z 28. 3. 2023 a z 8. 5. 2023 (č.l. 453, 788), aniž by se to vedlo k osvětlení všech otázek (a námitek) žalované.

10. Soud však souhlasí s argumentací žalobce k námitkám žalované (tj. že nebyly vysvětleny veškeré otázky související s účtováním o úhradě nájemného, které mělo sloužit k úhradě dluhu [jméno] [příjmení]), že předmětem řízení není podrobné zkoumání účetnictví [právnická osoba] a i případné chyby (nesprávnosti) v tomto účetnictví nevedou k vyloučení vyplacení nájemného [jméno] [celé jméno žalobce] a poskytnutí prostředků z tohoto zdroje žalobci na úhradu půjčky. I proto soud považoval zpracování znaleckého posudku z oboru účetní evidence za nadbytečné. Ze strany společnosti (její účetní) sice nebyly vysvětleny veškeré nejasnosti (týkající se eurové pokladny, účtování o splátkách nájemného mimo rozhodné období atp.), je však podstatné, že bylo prokázáno, že verzi žalobce odpovídají účetní doklady uvedené společnosti, které se k úhradám splátek půjčky [jméno] [příjmení] vztahují. Lze dále poukázat na souvislost mezi stavem pokladny (pokladní knihy č.l. 789, 790) a údaji rozvahy v plném rozsahu (č.l. 791, 792), které prakticky vylučují možnost manipulace, kterou v řízení uplatňovala žalovaná.

11. Lze souhlasit se žalovanou, že označení platby 100.000 Kč dne 19. 4. 2011 (výpis z účtu žalobce u ČSOB, a.s. č.l. 284 a násl.) jako„ Martin dědictví“ připouští výklad, který uvádí žalovaná (tedy že se jednalo o vypořádání dědického podílu žalobce v části převyšující 600.000 Kč, uhrazené [jméno] [celé jméno žalobce] dne 20. 4. 2011 s poznámkou Martin byt – dedictvi“, č.l. 6 p.v.), avšak taková verze již nevysvětluje, proč byla poskytnuta pouze část zůstatku dědického podílu žalobce (celkem ve výši 1.000.000 Kč podle usnesení o schválení dědické dohody, čl.. 124) a proč by za této situace bylo vystaveno [jméno] [celé jméno žalobce] potvrzení o vypořádání dědického podílu dne (č.l. 432 p.v. z 13. 4. 2015 ohledně částky 350.000 Kč). Není možné očekávat od dokazování úplné vysvětlení všech (možných) rozporů tak, aby byl skutkový stav věci zjištěn s naprostou jistotou. Soudy směřují k závěru o vysoké pravděpodobnosti prokazovaných skutečností a neexistenci (popřípadě vyvrácení) vážných pochybností. Takový závěr je možné ohledně poskytnutí a vypořádání částky 350.000 Kč učinit. V této souvislosti nelze považovat ani informaci žalobce a [jméno] [celé jméno žalobce] o nejasné výši platby na vypořádání obchodního podílu žalobce na [právnická osoba] (rozpor mezi částkou uvedenou ve smlouvě založené ve sbírce listin obchodního rejstříku a informacemi, které byly probírány v opatrovnickém řízení vedeném zdejším soudem pod sp. zn. 0 P 152/2021, popř. 21 Nc 7435/2019) za významný pro vyhodnocení provedených důkazů jako nevěrohodných, byť uvedené nejasnosti svědčí o sklonu žalobce zkreslovat (je-li to pro něj výhodné) informace o svých majetkových poměrech. Je zřejmé, že v době společného hospodaření tvořilo určitou část příjmů rodiny plnění, které neprocházelo evidencí s cílem vyhnout se zdanění a odvodům, to však ještě nemůže automaticky znamenat odmítnutí důkazů označených žalobcem jako nevěrohodných.

12. V řízení nevyšlo najevo, že by žalobce měl mimořádný příjem z hraní fotbalu v pravidelné výši uplatňované žalovanou v rámci jejích tvrzení a její účastnické výpovědi (č.l. 313 p.v.) 10.000 Kč (po zohlednění nákladů); je pak otázkou, jakým způsobem by byly našetřeny finanční prostředky ve výši 350.000 Kč z příjmů účastníků (byť by příjmy žalovaného třeba byly vyšší, než byly příjmy oficiálně zaměstnavatelem žalovaného vykazované). Účastníci měli řadu dalších mimořádných nákladů, které byly probírány v jejich výpovědích (zdravotní úkony nehrazené ze zdravotního pojištění, rekonstrukce bytu účastníků, rodinné dovolené, poskytnutí půjčky rodičům žalované), které sice předpokládají existenci vyšších než vykazovaných příjmů, nevysvětlují však již předpoklady pro naspoření (další) částky 350.000 Kč.

13. Soud má v rámci dílčího závěru za prokázané, že žalovaný (bez vědomí žalobkyně) převzal půjčku 350.000 Kč od [jméno] [příjmení], uvedenou částku použil na úhradu dluhu vůči [jméno] [příjmení] a že uvedenou zapůjčenou částku vrátil [jméno] [příjmení] z peněžních prostředků poskytnutých [jméno] [celé jméno žalobce] jako úhradu zůstatku vypořádacího podílu v dědictví po otci žalobce.

14. Mezi účastníky bylo sporné, zda má být podle návrhu žalobce vypořádáván zůstatek na běžném účtu žalované ke dni vykázání žalobce ze společné domácnosti účastníků 30. 5. 2019. Účastníci odkazovali na argumentaci představenou při jednání soudu dne 13. 12. 2021, proč by k tomuto vypořádání mělo/nemělo dojít. Z výpisu z účtu žalobkyně č. [bankovní účet] (č.l. 108) vyplývá, že na něm byl k 30. 5. 2019 zůstatek 70.084,04 Kč a ke dni rozvodu manželství 22. 10. 2020 55.205,07 Kč (k 31. 12. 2019 byl zůstatek 27.309,52 Kč). Z rozhodnutí soudu o vykázání a z obsahu rozsudku Krajského soudu v Plzni z 28. 4. 2020, č.j. 14 Co 222/2019-206 (č.l. 192) vyplývá, že účastníci spolu po vykázání žalobce nehospodařili a že představa žalobce o přiměřeném výživném se významně lišila od názoru žalované a i od vyčíslení stanoveného soudem; navíc sám žalobce podle přesvědčení soudu II. stupně v opatrovnické věci zkresloval výši svých příjmů (odstavec 10. a 11. odůvodnění uvedeného rozsudku). [příjmení] 50.000 Kč nebyla žalovanou vůbec spotřebována a zůstatek ke dni právní moci rozvodového rozsudku byl sice nižší než ke dni ukončení společného soužití a hospodaření účastníků, avšak pouze o částku 15.000 Kč; ostatně z výpisu z účtu nelze ani dovodit, že by jakákoli část prostředků na účtu byla spotřebována k úhradě nějaké výlučné potřeby žalované vybočující z mezí obvyklého hospodaření. Zřejmě docházelo k úhradě obvyklých potřeb žalované a dětí, na kterém se ve vztahu k dětem žalobce podílel pouze v omezeném rozsahu. Účet samotného žalobce č. [bankovní účet] (č.l. 94) vykazuje výraznější úbytek finančních prostředků mezi dobou ukončení společného soužití a dobou právní mocí rozvodového rozsudku (20.373,27 Kč a 2.671,82 Kč). Na uvedené skutečnosti nic neměnil ani výslech žalobce v pozici účastníka řízení, který sice podle svých slov vyrovnal svou vyživovací povinnost, to ale neznamená, že by soudem stanovené výživné postačovalo pro úhradu nákladů na živobytí dětí účastníků. Soud neprovedl v této souvislosti důkaz poštovními poukázkami o hrazení výživného, protože v posledku mezi účastníky nebyl spor o neexistenci dluhu žalobce z titulu výživného, ale že svou povinnost v minimálním rozsahu (byť třeba v souladu se soudními rozhodnutími).

15. Soud dospěl k dílčímu skutkovému závěru, že žalobkyně nespotřebovala (neodůvodněně) společné finanční prostředky účastníků uložené na jejím účtu. Soud se nezabýval vypořádáním zůstatku na účtu žalované, protože takový návrh žalobce neučinil (omezil se na požadavek vypořádání částky 50.000 Kč). Soud nevypořádával ani peněžní prostředky na účtu žalobce, protože ani žalobkyně na takovém vypořádání netrvala.

16. Mezi účastníky bylo sporné, zda jsou důvody pro vychýlení podílů ve prospěch žalované: a) sporné byly v této souvislosti uplatňované fyzické útoky žalobce (31. 12. 2018 a 7. 5. 2019) na žalovanou.

17. Skutečnost, že žalobkyně utrpěla poranění 31. 12. 2018 a 7. 5. 2019, vyplývá z lékařských zpráv (č.l. 146, 148). Pokud jde o konflikt den 31. 12. 2018, pak z lékařské zprávy a protokolu o podání vysvětlení z 31. 12. 2018 (č.l. 147) vyplývá, že ke zranění žalované došlo v rámci konfliktu, který byl vyvolán žalovanou (prohlídka telefonu žalobce a snaha telefonovat před žalobcem s předpokládanou milenkou žalobce); žalovaná z žalobce neměla žádné obavy. Pokud se k možné příčině zranění vyjadřovali svědci [jméno] [celé jméno žalobce], [jméno] [příjmení] a žalovaný v rámci svých výslechů, pak popisovaná opilost nemohla způsobit zranění brzy ráno 31. 12. 2018 (šlo o oslavu Silvestra z 31. 12. 2018 na 1. 1. 2018); pád žalované nevysvětloval jednoznačně ani zranění, které je popisováno lékařskou zprávou z 7. 5. 2019, byť souvislost být podle obsahu lékařské zprávy může (nevysvětluje však aktuální potíže žalobkyně); navazující lékařské zprávy z května 2019 pak jen popisují uzdravení žalované. Skutečnost, že k útoku žalobce (rána pěstí) skutečně došlo, vyplývá ze snímku What´sApp komunikace z 7. 5. 2019 (č.l. 145). Žalovaná se domáhala ve věci sp. zn. 17 Nc 1601/2019 na žalobci vykázání z předmětného bytu (společného obydlí) dne 29. 5. 2019 (tedy s odstupem tří týdnů, byť bylo tvrzeno, že žalovaná po 7. 5. 2019 obydlí upustila), poukazovala na uvedené dva útoky a dále doplňovala, že je jí vyhrožováno; s ohledem na charakter řízení ve věcech domácího násilí bylo usnesením z 30. 5. 2019, č.j. 17 Nc 1601/2019-9 (č.l. 9 uvedeného spisu) návrhu vyhověno (usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2019, č.j. 61 Co 242/2019-34 (č.l. 34 uvedeného spisu) a žalobce byl vykázán ze společného obydlí a byl omezen v kontaktování žalované (právní moc 19. 7. 2019). V této souvislosti není pravděpodobné, že by žalovaná o vyhrožování mluvila pravdu s ohledem na obsah elektronické komunikace (a nedostatek oznámení uvedeného jednání na Policii). Význam řízení sp. zn. 17 Nc 1601/2019 je limitován postupem žalované v řízení o prodloužení předběžného opatření vedeném zdejším soudem pod sp. zn. 14 Nc 1401/2019, kdy žalovaná neměla námitky proti kontaktu se žalobcem (jak je zřejmé z protokolu o jednání v uvedené věci z 1. 8. 2019, č.l. 10 uvedeného spisu); pouze s ním s ohledem na konfliktní vztahy nechtěla bydlet; to svědčí pro ojedinělost fyzických útoků žalobce. Sama žalovaná ve své výpovědi (č.l. 205 p.v.) potvrdila existenci potyčky 31. 12. 2018 a dále vysvětlila, že konflikt (útok) v květnu 2019 se týkal sporu účastníků o hospodaření (a byl jednorázový); žalovaná ve své výpovědi nezmiňovala žádné vyhrožování ze strany žalobce. Žalobce ve své výpovědi (č.l. 204) připustil konflikty mezi účastníky, byť přenášel vinu za vznik konfliktů na žalovanou. Soud dospěl k dílčímu skutkovému závěru, že ke konfliktům mezi účastníky a zraněním žalované (v uvedených dvou případech) došlo; žalovaný se na konfliktech aktivně účastnil, avšak s ohledem na kontext sporů (hádek) mezi účastníky nelze žalobce označit za agresora a původce domácího násilí. [jméno] přičinění žalobce nelze již zjistit, protože oba účastníci běh událostí v tomto řízení uplatňovali odlišné verze událostí.

18. Dále se soud zabýval namítaným nedostatečným plněním vyživovací povinnosti žalobce vůči synovi [celé jméno žalobce]. Mezi účastníky je nesporné, (na základě žalovanou doplnění tvrzení a na základě vyjádření žalobce), že v období od 1. 6. 2019 do dubna 2020 hradil žalobce na zletilého Martina výživné v min. výši 3.000 Kč měsíčně, v tomto období synovi neposkytoval nic navíc, tedy žádné dárky, k výročí, vánocům apod. Po vydání rozsudku Krajského soudu v Plzni v dubnu 2020 začal žalobce v souladu s rozhodnutím hradit výživné ve stanovené výši 4.500 Kč, uhradil dále v souladu s tímto rozhodnutím dluh na nedoplatku výživného za dobu, kdy hradil výživné v předběžné výši. Vyživovací povinnost žalobce k synovi zanikla v červnu 2021, syn ukončil studium. Ani v období, kdy bylo výživné upraveno, až do současné doby žalobce synovi nic nad rámec soudem stanoveného výživného neposkytoval a neposkytuje. Z výpovědi svědka [celé jméno žalobce] vyplynulo, že došlo k přerušení kontaktů mezi svědkem [celé jméno žalobce] a žalobcem, aniž by pro to byl relevantní důvod; žalovaná zajistila pro svědka uspokojování životních potřeb. Svědek původně odešel ze společné domácnosti s otcem, vrátil se s ohledem na přání žalované. Dobré majetkové poměry otce vyplývaly i z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2022, č.j. 61 Co 212/2022-385, strana 2. a 3. (č.l. 381) a i předcházejícího rozhodnutí ve věci péče o nezletilé dědi účastníků (č.l. 192). Soud dospěl k dílčímu skutkovému závěru, že žalobce se omezil na plnění stanovené vyživovací povinnosti, se synem se po odchodu ze společné domácnosti (a návratu syna k matce) nestýkal (a nic nad rámec výživného neplnil).

19. Další argument žalované pro disparitu podílů byl, že v období od dubna 2020 do srpna 2021 se žalobce s nezl. Markétou prakticky vůbec nestýkal. Od září 2021 byl zase kontakt mezi otcem a dcerou obnoven, byť v menším než obvyklém rozsahu. Dále žalobkyně uplatňovala, že žalobce v období od června 2019 do dubna 2020 hradil na dceru výživné 2.000 Kč měsíčně, v dubnu 2020 začal v souladu s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni hradit stanovenou částku 3.500 Kč měsíčně a doplatil také nedoplatek výživného; dárky jí dává. Uvedené skutečnosti byly mezi účastníky sporné v části nedostatečného zájmu žalobce o dceru (2019 2020).

20. Z výpovědi svědků [jméno] [celé jméno žalobce] (č.l. 151 p.v.) a [jméno] [příjmení] (č.l. 202 p.v.) nebyly zjištěny žádné konkrétní informace o kontaktech žalobce se dcerou po jeho vykázání ze společné domácnosti, byť připustili minimalizaci jejich kontaktů. Z výpovědi žalované (č.l. 205 p.v.), svědka [celé jméno žalobce] (č.l. 203 p.v.) a SMS komunikace účastníků (č.l. 195 a násl. z období 12. 11. 2020 – 25. 1. 2022) soud zjistil, že v roce 2020 nedocházelo ke kontaktům žalobce a jeho dcery, od konce roku 2020 ke kontaktům docházelo, byť žalobce často dohodnuté návštěvy (bez konkrétního odůvodnění) rušil a žalovaná bez odůvodnění vyslovovala nesouhlas s návrhy žalobce na uskutečnění návštěvy (před Vánoci a na Vánoce). Z protokolu o výslechu [jméno] [příjmení] (dcery) ve věci sp. zn. 0 P 152/2021 dne 20. 10. 2021 (č.l.143) vyplynula touha dcery se žalobce vídat více (otec často nemá čas), avšak nevyplývaly z toho žádné konkrétní skutečnosti. Z výpovědi žalované vyplynulo, že výživné bylo nejprve placeno pro dceru striktně podle rozsudku (a žalovaný se se dcerou nestýkal), od roku 2021 se situace začala zlepšovat. Z výpovědi žalobce (č.l. 204) nevyplynuly skutečnosti, které by praktické přerušení styků žalobce a dcery vyvracely. Soud dospěl k dílčímu skutkovému závěru, že žalobce se po dobu téměř jednoho roku (2019 2020) nestýkal se dcerou, která byla v péči žalované, s tím, že žalovaná dílčí snahy žalobce o kontakt (Vánoce 2020) nepodporovala (s poukazem na dlouhodobé plány). Dále bylo zjištěno, že obdobně jako u syna žalobce po dobu jednoho roku omezil plnění vyživovací povinnosti na soudem stanovený rozsah; následně již plnění nad rámec výživného poskytoval.

21. Mezi účastníky bylo nesporné, že od 1. 6. 2019 do současné doby hradí žalobce platby do fondu oprav v souvislosti s vlastnictvím předmětného bytu v částce 2.396 Kč.

22. Mezi účastníky byl spor o to, komu má být nemovitá věc (byt) přikázána (tj právní otázka), v této souvislosti však byl spor o schopnost každého z účastníků dostát potencionální povinnosti uhradit druhého příslušný vypořádací podíl. Žalobce poukazoval na své přičinění o získání bytu, na svou schopnost prokazatelně uhradit vypořádací podíl a potřebu zajistit pro sebe bydlení; žalovaná poukazovala na zájem společných dětí, zajištění bydlení pro sebe, schopnost získat prostředky na vypořádání žalovaného.

23. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaná má v péči společné nezletilé dítě účastníků a že s ní bydlí zletilý syn účastníků. Dále má soud za prokázané, že žalobce se zasloužil o úhradu kupní ceny za předmětný byt. Soud má za prokázané z čestných prohlášení (č.l. 321 s přílohou č.l. 323, č.l. 460), že žalobce má k dispozici (od příbuzných) prostředky pro úhradu vypořádacího podílu žalované. Soud má za prokázané ze zpráv finanční poradkyně a banky: zpráva [jméno] [příjmení], [ulice a číslo], [obec] z 23. 1. 2023 (nabídky hypoték), dále z 2. 2. 2023, č.l. 358 a násl., zpráva Hypoteční banky a.s. z č.l. 420 s průvodním dopisem z 16. 2. 2023, č.l. 421, zpráva Hypoteční banky, a.s. z 24. 3. 2023, č.l. 451, zpráva [jméno] [příjmení] z č.l. 854 a dále z potvrzení o výdělku žalované a zletilého syna (č.l. 386, 387, 856 a 857 – výdělky žalované a [celé jméno žalobce], syna účastníků odpovídaly prezentovaným příjmům žadatelů o hypoteční úvěr) a z výpisu z účtu žalované (č.l. 855 za červenec 2023 se zůstatkem 174.001,43 Kč) a konečně výslechu svědka [celé jméno žalobce], že žalovaná je (za pomoci zletilého syna) dostatečně bonitní na to, aby získala úvěr pro úhradu vypořádacího podílu žalobci. I když námitka žalobce ohledně„ nezávaznosti“ zpráv finanční poradkyně [jméno] [příjmení] je pravdivá, nelze přehlédnout, že předběžné poskytnutí bylo žalované přislíbeno vícero peněžními ústavy (jak je ze zpráv zřejmé) a že jedna z bank dala dokonce závaznou nabídku, která však s ohledem na průběh řízení ještě před rozhodnutím soudu expirovala. Lze ale předpokládat, že při trvání příjmových parametrů (žalované a [celé jméno žalobce] ml.) a snížení částky pro vyplacení vypořádacího podílu (s ohledem na pokles obvyklé ceny) by ani v budoucnosti neměl být s poskytnutím úvěru pro vyplacení vypořádacího podílu žalobci problém. Soud v této souvislosti nepovažoval za potřebný výslech [jméno] [příjmení] jako svědkyně, protože by se od ní nemohl dozvědět informace nad rámec toho, co bylo zřejmé z jejích zpráv (nic takového ostatně ani žalovaná nenamítala). Z listin ze spisu Okresního soudu v Plzni sp. zn. 0 P 152/2021 (zprávy o příjmech rodičů čl. 366, 386, protokolech o jednání z 20. 10. 2021, č.l. 369, z 8. 6. 2022, č.l. 371, z 9. 11. 2022, č.l. 378 a rozsudku z 9. 11. 2022, č.l. 381) nevyplynulo nic, co by zpochybňovalo získané informace o příjmech žalované a [celé jméno žalobce] ml.

24. Pokud jde o rozpočty účastníků, které byly předkládány (č..l. 127 a č.l. 154 včetně listin k příjmům žalobce v roce 2005 z č.l. 155 a násl., které však nezaručovaly to, že jde o skutečnou výši příjmů žalobce a příjmového pokladního dokladu Stavebních výplní a.s. z č.l. 158, který byl pouhým dílčím nákladem na investice účastníků do bytu), pak šlo o soubor informací o hospodaření rodiny (zejména příjmech a výdajích), které byly závislé na vzpomínkách, dohledatelných informacích a představě účastníků, jak takové hospodaření (včetně mimořádných výdajů) po dlouhou dobu (a před dlouhou dobou) fungovalo. Protože ověření informací v těchto rozpočtech, které měly dokládat věrohodnost tvrzení účastníků, přesahovalo rámec potřeb tohoto řízení a protože ze samotných rozpočtů jednoznačně pravdivost předkládané verze (struktury zdrojů a potřeb rodiny) nevyplývala, soud z těchto rozpočtů nevycházel. Ostatně ani prokázání (ne) možnosti naspoření konkrétní částky neznamenalo prokázání (ne) možnosti takového způsobu získání peněz (tedy v posledku zbytečnost převzetí půjčky žalobcem od [jméno] [příjmení]).

25. Soud neprovedl důkaz seznamem nemovitostí na LV z č.l. 4, potvrzením o úhradě dluhu z 28. 11. 2008 (č.l. 12) a směnkou z 2. 5. 2005 (č.l. 14), protože se důkazy týkaly nesporných skutečností. Soud neprovedl důkaz podacími lístky poštovních poukázek o hrazení výživného žalobcem (na společné děti účastníků), protože mezi účastníky nebylo sporu o plnění vyživovací povinnosti podle soudního rozhodnutí (námitka žalované se týkala snahy žalovaného plnit svou povinnost v minimální míře).

26. Soud převzal za svůj skutkový závěr dílčí skutkové závěry (výše) a skutečnosti mezi účastníky nesporné.

27. Soud dospěl k právnímu závěru: Podle § 709 odst. 1 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“) součástí společného jmění je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho, co a) slouží osobní potřebě jednoho z manželů, b) nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný úmysl, c) nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na svých přirozených právech, d) nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví, e) nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního majetku. § 710 o.z. součástí společného jmění jsou dluhy převzaté za trvání manželství, ledaže a) se týkají majetku, který náleží výhradně jednomu z manželů, a to v rozsahu, který přesahuje zisk z tohoto majetku, nebo b) je převzal jen jeden z manželů bez souhlasu druhého, aniž se přitom jednalo o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny.

28. Podle § 765 odst. 1 o. z. zanikne-li manželství rozvodem, spravují se majetkové povinnosti a práva rozvedených manželů dohodou manželů nebo rozvedených manželů. Podle § 736 odst. 2 o.z. nedohodnou-li se rozvedení manželé o vypořádání, může bývalý manžel podat návrh na vypořádání rozhodnutím soudu. Podle § 736 o.z. je-li společné jmění zrušeno nebo zanikne-li, anebo je-li zúžen jeho stávající rozsah, provede se likvidace dosud společných povinností a práv jejich vypořádáním. Dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně.

29. Podle § 740 o.z. nedohodnou-li se manželé o vypořádání, může každý z nich navrhnout, aby rozhodl soud. O vypořádání rozhoduje soud podle stavu, kdy nastaly účinky zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění.

30. Podle § 742 odst. 1 o.z. nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné, b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek, c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí, e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost, f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění.

31. Manželství účastníků skončilo (rozvodem), a tedy došlo k zániku společného jmění účastníků (právní mocí rozvodového rozsudku) - § 740, § 765 odst. 1, odst. 2 o.z. Protože žalobce uplatnil nárok na vypořádání majetku, který (měl) spadat do společného jmění, včas (do tří let od právní moci rozvodového rozsudku dle § 741 o.z.), soud žalobu věcně projednal za použití § 736, § 742 odst. 1 o.z. a přihlédl k přednesům žalované, která sice další majetek k vypořádání neuplatnila, argumentovala pro vychýlení primárně rovnodílných podílů účastníků na majetku, který byl součástí společného jmění, v její prospěch.

32. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že do společného jmění manželů přináleží nemovitá věc uvedená ve výroku I. tohoto rozsudku s ohledem na její pořízení za trvání manželství a ze společných prostředků (i u vědomí spornosti postupu při úhradě části kupní ceny, což však nemohlo mít vliv na přináležitost věci do společného jmění) - § 709 o.z. S uvedeným závěrem nebyly žádné skutečnosti, které v řízení vyšly najevo, v rozporu. Soud pak vycházel z ceny a stavu věci ke dni vydání rozhodnutí (podle znaleckého posudku). Ke změně soudní praxe (v určení časového okamžiku, ke kterému se stanovil stav věci) došlo v souvislosti s právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014 rozhodnutím Nejvyššího soudu z 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019 v tom smyslu, že vypořádávané věci mají být oceňovány ve stavu a v obvyklé ceně ke dni vypořádání (oproti předcházejícímu tzv. oceňovacímu pravidlu dle usnesení Nejvyššího soudu z 10. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4193/2017 o stavu věci ke dni zániku společného jmění a aktuální ceně ke dni rozhodnutí soudu). Argument pro upřednostnění postupu, který aplikovala předcházející judikatura, tedy stavu věci k datu zániku společného jmění (ten však žalovaná již po zpracování posudku neuplatňovala), a který měl mít důvod v dlouholetém užívání předmětného bytu žalovanou (a společnými dětmi účastníků), nemůže však odůvodnit výjimečný postup generálně aplikovaný překonanou judikaturou. Případné zohlednění žalovanou namítaných výjimečných okolností, které s manželstvím souvisely, se upíná k případné disparitě podílů (a vyhodnocení námitek žalované, kterými ji odůvodňovala) - § 742 odst. 1 písm. d), e), f) o.z.

33. Žalobce uplatňoval k vypořádání dva vnosy (dvě platby) ze svého výlučného majetku na umoření dluhů účastníků souvisejících s pořízením uvedené nemovité věci účastníky; vypořádání vnosů je normováno § 742 odst. 1 písm. c) o.z. a) Pokud šlo o společný závazek účastníků z hypotečního úvěru převzatého k úhradě části kupní ceny předmětného bytu splatné v přímé souvislosti s podpisem kupní smlouvy, pak mezi účastníky bylo nesporné, že žalovaný z příjmu z dědictví po svém otci (výjimka z nabytí do společného jmění - § 709 odst. 1 písm. c/ o.z.) vynaložil částku 600.000 Kč (zbytek uhrazené částky k umoření dluhu vůči bance nebyl poskytnut z dědictví žalobce).

34. Pokud jde o b) finanční prostředky pro úhradu části kupní ceny s odloženou splatností (a zajištěné směnkou vlastní na řad prodávajícího), pak v řízení bylo prokázáno, že žalovaný sjednal nejprve závazek (bez souhlasu a vědomí žalované) se [jméno] [příjmení] za účelem získání prostředků (350.000 Kč) k zajištění úhrady uvedené části kupní ceny (ve výši 350.000 Kč). Nepochybně šlo o dluh (vůči [jméno] [příjmení]), který nespadal ve smyslu § 710 písm. b) o.z. do společného jmění, finanční prostředky však ano ve smyslu § 709 odst. 1 o.z. (rozsudek Nejvyššího soudu z 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020). S ohledem na výši získané částky se jedná (s přihlédnutí k měsíčním příjmům účastníků a jednání nad rámec obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny. Soudní judikatura neumožňuje vyhodnocení uvedeného plnění (z dědictví žalobce na dluh vůči [jméno] [příjmení]) jako vnosu z výlučného na společný majetek (prostředky získané z výlučného závazku jsou prostředky nabyté do společného jmění). Pokud však uvedený výlučný závazek (který byl zdrojem příjmu, majetku do společného jmění) je uhrazen z výlučného majetku manžela, kterého závazek tíží, dochází k nerovnováze mezi majetkem ve společném jmění, o jehož získání se přičinil žalobce, a majetkem ve výlučném majetku žalobce. Judikatura připouští, aby v takovém případě byla uplatněna disparita podílů (ať již ve vztahu k jednotlivé věci, nebo ve vztahu k celému vypořádávanému majetku) s tím, že není vyloučeno uplatnění této disparity i ve výši hodnoty získané z výlučného závazku (pokud to bude odpovídat pravidlům spravedlnosti). Soud tak zohlednil pro zachování rovnováhy majetkových hodnot ve společném jmění a ve výlučném majetku žalobce plnění žalobce tak, že na vypořádací podíl odvozovaný z obvyklé ceny nemovité věci zohlednil částku 350.000 Kč (uhrazenou žalobcem na jeho výlučný závazek, který však sloužil k „ obohacení“ společného jmění, resp. podíl na ní (v souvislosti s výpočtem vypořádacího podílu), a tedy přihlédl k hledisku § 742 odst. 1 písm. f) o.z.

35. Pokud jde o peněžní prostředky na účtu žalobkyně, pak soud neshledal důvody pro vypořádání této hodnoty (spotřebované žalovanou na provoz té části rodiny, která zůstala v předmětném bytě). Soud přihlédl k tomu, že uvedená majetková hodnota výrazně nepřevyšovala obvyklé měsíční příjmy účastníků v uvedené době, že účastníci žili odděleně, že na žalované byla převážná tíže uspokojování potřeb společných dětí a že z výpisu z účtu žalované nevyplývá pořízení majetkové hodnoty (nebo nějakého užitku) vybočující (vybočujícího) z rámce přiměřenosti dané poměry účastníků, která by byla výlučně ve prospěch žalované - § 713 odst. 1, § 714 odst. 1 o.z.

36. Nejvyšší soud připouštěl již v režimu z.č. 40/1964 Sb. možnost disparity (nerovnodílného rozdělení) podílů založené rozhodnutím soudu (v rámci soudního vypořádání zaniklého společného jmění); judikatura týkající se disparity podílů k z. č. 40/1964 Sb. je použitelná i pro vztahy založené na současné právní úpravě – rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/20017 (Rc 63/2019). Disparita může mít odůvodnění v okolnostech posuzované věci (usnesení Nejvyššího soudu z 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007), i když úvaha o určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu (rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004). Podle rozsudku Nejvyššího soudu z 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5384/2015 a dále zejména podle usnesení Nejvyššího soudu z 27. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4165/2019 mohou být důvodem pro disparitu i negativní okolnosti v manželství jako např. oddělené žití manželů a (výlučná) péče o společné děti. Žádný z jevů, který je potencionálním důvodem pro vychýlení podílů, však není bez dalšího (a vždy) důvodem pro takové vychýlení; jde o to, zda rozdělení rolí v rodině vedlo k takové odchylce od obvyklých modelů fungování rodiny, že vychýlení podílů je kompenzací jinak nespravedlivých důsledků zjevně nevyváženého rozdělení práv a povinností manželů.

37. Soud vyhodnotil námitky žalované ve vztahu k disparitě podílů jako relevantní, avšak s ohledem na zjištěné okolnosti případu jako nezpůsobilé uvedenou disparitu založit. Pokud jde o namítané násilí, kterého se měl dopustit žalobce na žalované, pak soud má za prokázané, že ve dvou (uplatňovaných) případech skutečně došlo k útoku žalobce na žalovanou, aniž by však tyto útoky bylo možné vyhodnotit jako součást dlouhodobého (anebo alespoň častého, opakovaného a výrazného) týrání žalované. Soud nepovažoval za přiměřené zjištěným (a uplatňovaným) útokům žalobce, aby uvedená dvě uplatňovaná napadení odůvodňovala disparitu podílů (za situace, kdy uvedené útoky souviseli, i podle žalované, s dlouhodobými konfliktními vztahy účastníků). Byť uvedené útoky nelze omlouvat, nevedly k dlouhodobější újmě žalované a nezasáhly ji ani majetkově. Žalovaná se ostatně mohla pořadem práva domáhat odškodnění případné újmy. Postup při disparitě podílů by neměl takové řízení nahrazovat, ledaže jde o mimořádné případy opakovaného (dlouhodobého) využívání fyzické převahy k ponižování druhého.

38. Podle názoru soudu není důvod pro disparitu podílů ani v případě striktního plnění vyživovací povinnosti žalobce k synu účastníků podle soudního rozhodnutí a ukončení vzájemných vztahů po vykázání žalobce ze společné domácnosti (který ani žalobce ani syn nedokázali věrohodně vysvětlit). I když tady lze určitý průmět takového chování do majetkové sféry společného jmění shledávat, nelze přehlédnout, že žalobce svou povinnost podle soudního rozhodnutí splnil a podřídil se i rozhodnutí o zvýšení vyživovací povinnosti. Z jeho strany nedošlo ke zjevnému excesu z povinností rodiče, který by vyžadoval (prakticky) sankční vychýlení podílů účastníků na společném jmění. Soud však tento postoj zohlednil při úvazu o tom, komu má být věc přikázána do výlučného vlastnictví.

39. Obdobně to platí pro omezení kontaktů mezi žalobce a nezletilou dcerou účastníků. I když laxnost (třeba i ovlivněná psychikou žalobce) v kontaktu se dcerou má důsledky pro jejich vztah, pro získání a uchování společného jmění již nikoliv. Je pravda, že i u dcery (byť v menší míře než u syna) mělo omezení kontaktů vliv i na minimalizaci plnění vyživovací povinnosti. Žalobce však uloženou povinnost plnil i po ukončení soužití rodičů, a tedy nelze považovat takové jednání za natolik závažné, aby (třeba i v kombinaci s dalšími okolnostmi) odůvodňovalo vychýlení podílů účastníků na společném majetku. Soud k této okolnosti přihlédl při úvaze, komu má být věc přikázána do výlučného vlastnictví.

40. Soud tedy neshledal, že by jednání (nebo pasivita) žalobce v rodinných vztazích odůvodňovalo (odůvodňovaly) disparitu podílů. Spíše uvedená hlediska mohou podpořit požadavek žalobkyně na přikázání nemovité věci do jejího výlučného majetku. Soud musel v souvislosti s bytem uvažovat o účastníku, kterému bude majetková hodnoty přikázána do vlastnictví. Ve prospěch žalobkyně svědčil zájem společného nezletilého dítěte účastníků (kterého má žalovaná ve své péči), ve prospěch žalobce zase uvažované započtení vnosu a disparity v souvislosti s umořováním společného dluhu převzatého na úhradu kupní ceny bytu, tedy uvažovaná nižší hodnota vypořádacího podílu (a přičinění žalobce o získání a udržení společné věci). Soud přihlédl k tomu, že žalovaná má ve své péči společné nezletilé dítě a že byt využívá i další společné dítě účastníků k uspokojování potřeby bydlení. Konečně význam mělo, že vztah žalobce k dětem (v době, kdy byly obě na rodičích závislé) vykazoval výše zmiňované omezení a limity (a nedostatky), což podporuje požadavek žalobkyně na přikázání věci jí, protože je lepší zárukou využití věci (pro potřebu více členů rodiny). Obecně vzato jde o upřednostnění žalované dle § 742 odst. 1 písm. d), písm. e) o.z.

41. S úvahou o vhodnosti přikázání společné věci žalované souvisí i způsob zajištění prostředků pro úhradu vypořádacího podílu žalobci. Žalobce prokázal schopnost vyplatit z vypůjčených peněz podíl žalované obratem. Žalovaná prokázala možnost institucionálního (od banky získaného) financování, která je rovněž spojena s rychlou úhradou vypořádacího podílu. Námitky žalobce však směřovaly též ke skutečnosti, že žalovaná není schopna s ohledem na svou bonitu zajistit financování bez pomoci zletilého syna účastníků, který měl při sjednání hypotečního úvěru vystupovat jako spoludlužník. Soud zkoumal stanovisko syna účastníků i v rámci svědecké výpovědi a dospěl k závěru, že je pouze věcí uvedeného svědka, že se chce podílet na zajištění potřebných prostředků pro úhradu vypořádacího podílu. Svědku byly předestřeny problematické okolnosti jeho plánu (vysoká výše dluhu, dlouhá doba vázanosti, problematičnost osamostatnění i s ohledem na věk blízký nezletilosti), a bylo tak na svědku (a ne na soudu), aby uvedené skutečnosti uvážil; pokud na svém přesvědčení setrval i před soudem, soud z jeho ochoty pomoci žalované vyšel. Ostatně i žalobce je závislý na podpoře své matky a soud se nezabýval tím, do jaké míry jsou uvedené finanční prostředky pro matku žalobce postradatelné (za jakých podmínek bude částka poskytnuta) a zda byla náležitě žalobcem informována o důsledcích investování uvedené finanční částky do pořízení předmětné bytové jednotky.

42. Stanovení vypořádacího podílu je určováno a) přikázáním bytu do vlastnictví žalované, b) přihlédnutím ke vnosu žalobce v souvislosti s úhradou dluhu účastníků vůči bance (vyrovnání závazku za účelem získání peněz na úhradu části kupní ceny), c) přihlédnutím k získání finančních prostředků na úhradu doplatku kupní ceny (a uspokojení takového výlučného závazku žalobce z prostředků z dědictví), d) nezohledněním dalších argumentů žalované pro disparitu podílů účastníků. Bytová jednotka byla jediným majetkem, který byl vypořádáván (prostředky na účtu žalované zohledňovány nebyly), s tím, že dále soud zohlednil majetkové vztahy v souvislosti s úhradou kupní ceny za předmětnou bytovou jednotku. Obvyklá cena bytu činila 2.680.000 Kč, což představuje pro žalovanou výchozí částku vypořádacího podílu (1/2 činí 1.340.000 Kč). Tuto částku podílu žalované na hodnotě bytu ve smyslu § 742 odst. 1 písm. a) o.z. je třeba navýšit o 300.000 Kč v souvislosti se zohledněním vnosu žalobce v částce 600.000 Kč ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) o.z. a dále o 175.000 Kč v souvislosti s disparitou podílu v rozsahu z částky 350.000 Kč na úhradu výlučného závazku žalovaného (částka 350.000 Kč použitá na úhradu výlučného dluhu žalobce zohledněna obdobně jako vnos v rámci úvahy o disparitě podílů - rozhodnutí Nejvyššího soudu z 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2008/2020) ve smyslu § 742 odst. 1 písm. f) o.z. Výsledná částka činí 1.815.000 Kč jako platební povinnost žalované na vyrovnání vypořádacího podílu žalobce.

43. Soud uložil žalované, aby uvedený vypořádací podíl uhradila žalobci ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku s tím, že uvedená lhůta je dostatečná pro vyjednání konkrétního úvěru k úhradě vypořádacího podílu žalobci.

44. Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Ústavní soud ve svém rozhodnutí z 10. listopadu 2020, sp. zn. I. ÚS 262/20 stanovil (s souvislosti s rozkolísanou rozhodovací praxí soudů), že řízení o žalobách, kde řízení mohlo být zahájeno návrhem kterékoli z dotčených osob (vypořádání společného jmění a zrušení a vypořádání spoluvlastnictví), nemá stanovit povinnost k úhradě nákladů řízení protistrany, ledaže jsou pro to závažné důvody. V tomto řízení se podstatná část dokazování týkaly otázky způsobu úhrady doplatku kupní ceny. Byť dokazování skončilo prokázáním tvrzení žalobce (jeho verze událostí), nelze námitky žalované vnímat jako obstrukční. Žalobce nepochybně postupoval v rozporu se svými povinnostmi (§ 713 odst. 1, § 714 odst. 1 o.z.) a neinformoval (jak sám uvedl) žalovanou o způsobu úhrady doplatku kupní ceny (a ani dodatečně o úhradě dluhu, který v této souvislosti vznikl). Nemůže se tak podivovat nad nedůvěrou žalované, kterou se žalobce nepokusil rozptýlit před zahájením sporu (a ani později); ostatně žalobce byl v jiném soudním řízení usvědčen ze zkreslování své skutečné majetkové situace (příjmů a výdajů), aby se vyhnul spravedlivé částce výživného; to nedůvěru žalované k tvrzením žalobce ospravedlňuje.

45. Podle § 148 odst. 1 o.s.ř. dochází k uložení povinnosti účastníků podle výsledků sporu. V řízeních o vypořádání společného jmění, pokud nedošlo k založení povinnosti některého z účastníků k úhradě nákladů řízení druhému, bude na místě rozdělit tyto náklady mezi účastníky rovným dílem. Náklady řízení jsou představovány částí nákladů na znalecké posudky (v rozsahu, v jakém nebyly kryty zálohami) a náklady na překlad žádosti o provedení důkazu soudem v cizině. Protože ke dni rozhodnutí soudu nebyla výše nákladů na druhý znalecký posudek známa, soud rozhodl o povinnosti obou účastníků k úhradě uvedených nákladů co do základu dle § 155 odst. 1 věta druhá o.s.ř. Po právní moci usnesení o znalečném soud rozhodne o výši a splatnosti povinnosti obou účastníků k úhradě nákladů státu.

Poučení