56 Co 263/2023 - 961

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Šímové a soudkyň JUDr. Věry Jakubové a JUDr. Hany Sedláčkové ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/1] zastoupený advokátem [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Adresa zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o vypořádání zaniklého společného jmění manželů o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. září 2023, č. j. 17 C 120/2021-870 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje ve výroku I, II a III, a dále ve výrocích IV a V se potvrzuje v tomto správném znění: Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech 50 % nákladů řízení v částce, jejíž výše a splatnost budou stanoveny zvláštním usnesením. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech 50 % nákladů řízení v částce, jejíž výše a splatnost budou stanoveny zvláštním usnesením.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

Napadeným rozsudkem Okresní soud v Karlových Varech rozhodl, že z věcí, jež měli žalobce a žalovaná ve společném jmění manželů, připadá do vlastnictví žalované bytová jednotka č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], vymezená v budově č. p. [Anonymizováno], [Anonymizováno], na pozemku st. p. č. [hodnota], včetně podílu 8321/258479 na společných částech uvedené budovy a na uvedeném pozemku, v katastrálním území [jméno FO], obec [adresa] (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu na společném jmění částku 1 815 000 Kč ve lhůtě 60 dnů od právní moci rozsudku (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III) a uložil žalobci i žalované povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Karlových Varech náhradu nákladů řízení v částce, jejíž výše a splatnost budou stanoveny zvláštním usnesením (výrok IV a V). Rozhodl tak o žalobě na vypořádání společného jmění manželů ze dne 12. 8. 2021, kterou se žalobce domáhal přikázání bytové jednotky do svého výlučného vlastnictví oproti vyplacení podílu na vypořádání žalované v částce 650 000 Kč. V průběhu řízení žalobce rozšířil předmět vypořádání o zůstatek na běžném účtu žalované ke dni 30. 5. 2019, kdy bylo ukončeno společné soužití účastníků, s tím, že žalovaná měla tyto prostředky ve výši cca 80 000 Kč užít výlučně ve svůj prospěch. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že manželství účastníků trvalo od 17. 6. 2000 do 22. 10. 2020, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 10. 2020, č. j. 17 C 71/2019–45, kterým bylo manželství účastníků rozvedeno. Mezi účastníky bylo současně nesporné, že kupní cena za předmětnou bytovou jednotku byla částečně uhrazena z výlučných prostředků žalobce získaných dědictvím po jeho otci, a to ve výši 600 000 Kč. Sporným však zůstalo, zda z těchto prostředků byla uhrazena i další část kupní ceny ve výši 350 000 Kč, resp. zda z těchto prostředků byla uhrazena půjčka poskytnutá [jméno FO] dne 28. 11. 2008, prostřednictvím níž měla být uvedená část kupní ceny za bytovou jednotku uhrazena. Účastníci nedospěli k dohodě ani o tom, komu z nich má být bytová jednotka přikázána do vlastnictví. Žalovaná dále v průběhu řízení vznesla požadavek na aplikaci disparity vypořádacích podílů s ohledem na opakované fyzické útoky ze strany žalobce a jeho chování vůči dětem (nepřispívání na výživu, nerealizace styku). Soud prvního stupně po provedeném dokazování, spočívajícím mj. ve výsleších svědků [jméno FO] a [jméno FO], jakož i výpovědi žalobce, dospěl k dílčímu závěru, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce bez vědomí žalované převzal půjčku 350 000 Kč od [jméno FO], uvedenou částku použil na úhradu kupní ceny předmětné bytové jednotky, a zapůjčenou částku následně vrátil [jméno FO] z peněžních prostředků, které obdržel od svého bratra [jméno FO] jako úhradu zůstatku vypořádacího podílu v dědictví po svém otci. Soud prvního stupně nepřehlédl částečné rozpory mezi výpověďmi svědků [jméno FO] a [jméno FO], tyto rozpory však s ohledem na časový odstup od popisovaných událostí nehodnotil jako zásadní s tím, že v podstatných bodech, tj. ohledně existence půjčky a rámcového postupu při poskytnutí a vrácení peněz, se slyšení svědci shodli. Verzi prezentovanou žalobcem soud prvního stupně nepovažoval za rozpornou ani s dalšími zjištěnými skutečnostmi, kdy vzal v úvahu, že nebylo zjištěno, že by účastníci měli na úhradu uvedené části kupní ceny dostatek vlastních finančních prostředků; v této souvislosti soud prvního stupně poukázal na řadu dalších mimořádných nákladů účastníků (zdravotní úkony nehrazené ze zdravotního pojištění, rekonstrukce bytu účastníků, rodinné dovolené, poskytnutí půjčky rodičům žalované), které sice předpokládají existenci vyšších než zjištěných vykazovaných příjmů, nevykazují však již předpoklady pro naspoření částky 350 000 Kč. V otázce přikázání bytové jednotky do vlastnictví soud prvního stupně při zohlednění kritérií § 742 odst. 1 občanského zákoníku rozhodl ve prospěch žalované, která má v péči společné nezletilé dítě účastníků a v bytě bydlí též zletilý syn účastníků, upřednostnil tedy zájem nezletilého dítěte, jakož i hledisko nejlepšího využití věci. Vyšel současně z ochoty zletilého syna účastníků podílet se na úhradě vypořádacího podílu s tím, že při jeho pomoci je žalovaná dostatečně bonitní pro získání hypotečního úvěru na úhradu vypořádacího podílu žalobci, předběžné poskytnutí úvěru bylo přitom žalované přislíbeno vícero peněžními ústavy. Ačkoli závazná nabídka poskytnutá jednou z bank s ohledem na průběh řízení ještě před rozhodnutím soudu expirovala, lze dle soudu prvního stupně předpokládat, že při trvání příjmových parametrů žalované a zletilého syna účastníků a snížení částky pro vyplacení vypořádacího podílu by ani v budoucnu neměl být s poskytnutím úvěru pro vyplacení vypořádacího podílu žalobci problém. Soud prvního stupně současně poukázal na to, že i žalobce je závislý na podpoře své matky a nebylo zjištěno, do jaké míry jsou finanční prostředky žalobci přislíbené pro jeho matku postradatelné, za jakých podmínek bude částka poskytnuta a zda byla náležitě žalobcem informována o důsledcích investování uvedené finanční částky do pořízení předmětné bytové jednotky. Ohledně výše vypořádacího podílu soud prvního stupně vycházel ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] [Anonymizováno] ze dne 30. 7. 2023, jímž byla stanovena cena předmětné bytové jednotky ve výši 2 680 000 Kč, při současném zohlednění vnosů žalobce z jeho výlučného majetku na umoření dluhů účastníků souvisejících s pořízením uvedené nemovité věci. Ve vztahu k disparitě podílů soud prvního stupně vyhodnotil námitky žalované jako relevantní, avšak s ohledem na zjištěné okolnosti případu jako nezpůsobilé uvedenou disparitu založit. Dva prokázané útoky žalobce na žalovanou nebylo možno vyhodnotit jako součást dlouhodobého (anebo alespoň častého, opakovaného a výrazného) týrání žalované a soud prvního stupně nepovažoval za přiměřené zjištěným útokům žalobce, aby uvedená dvě uplatňovaná napadení odůvodňovala disparitu podílů, nadto za situace, kdy uvedené útoky souvisely i podle žalované s dlouhodobými konfliktními vztahy účastníků a nevedly k dlouhodobější újmě žalované, kterou nezasáhly ani majetkově. V případě tvrzeného neplnění vyživovací povinnosti pak konstatoval, že žalobce svou povinnost podle soudního rozhodnutí splnil a podřídil se i rozhodnutí o zvýšení výživného, z jeho strany tak nedošlo ke zjevného excesu z povinností rodiče, který by vyžadoval prakticky sankční vychýlení podílů účastníků na společném jmění. Tento postoj však soud zohlednil při úvaze o tom, komu má být věc přikázána do výlučného vlastnictví. Soud prvního stupně neshledal důvody pro vypořádání peněžních prostředků na účtu žalované, spotřebovaných žalovanou za trvání manželství na provoz té části rodiny, která zůstala v předmětném bytě po vykázání žalobce, a přihlédl k tomu, že uvedená majetková hodnota výrazně nepřevyšovala obvyklé měsíční příjmy účastníků v uvedené době, že účastníci žili odděleně, že na žalované byla převážná tíže uspokojování potřeb společných dětí a že z výpisu z účtu žalované nevyplývá pořízení majetkové hodnoty či jiného užitku vybočujícího z rámce přiměřenosti dané poměry účastníků, která by byla výlučně ve prospěch žalované. Zůstatek na účtu žalované ke dni právní moci rozvodového rozsudku byl nižší než ke dni ukončení společného soužití a hospodaření účastníků pouze o částku 15 000 Kč, z výpisu z účtu současně nelze dovodit, že by jakákoliv část prostředků na účtu byla spotřebována k úhradě výlučné potřeby žalované vybočující z mezí obvyklého hospodaření. V této souvislosti soud prvního stupně zdůraznil, že na úhradě obvyklých potřeb dětí se v uvedeném období žalobce podílel pouze v omezeném rozsahu, a poukázal na to, že účet samotného žalobce ve shodném období vykazuje výraznější úbytek finančních prostředků, byť prostředky na účtu žalobce v průběhu trvání manželství nebyly učiněny předmětem řízení. Vypořádáním zůstatků na účtu žalované a žalobce ke dni právní moci rozvodu účastníků se soud prvního stupně nezabýval, neboť účastníci návrh na jejich vypořádání v průběhu řízení neučinili. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. v návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. listopadu 2020 sp. zn. I. ÚS 262/20, když neshledal závažné důvody, pro které by bylo namístě uložit náhradu nákladů řízení jedné ze stran. O náhradě nákladů řízení vůči státu pak rozhodl dle § 148 odst. 1 o. s. ř. s tím, že náklady řízení představované částí nákladů na znalecké posudky v rozsahu, v jakém nebyly kryty zálohami, a náklady na překlad žádosti o provedení důkazu soudem v cizině, je namístě rozdělit mezi účastníky rovným dílem. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali včasné odvolání žalobce i žalovaná. Žalobce v odvolání navrhl, aby předmětná bytová jednotka včetně spoluvlastnického podílu připadla do výlučného vlastnictví žalobce, kterému by současně byla uložena povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu na společném jmění částku 840 000 Kč, zároveň navrhl, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. Za nesprávný žalobce považuje dílčí závěr soudu prvního stupně, že žalovaná nespotřebovala částku ve výši 50 000 Kč na svoje soukromé potřeby s tím, že zůstatek na účtu žalované ode dne vykázání žalobce ze společné domácnosti ke dni rozvodu klesl o pouhých 15 000 Kč. Zde žalobce poukázal na skutečnost, že uvedené zůstatky na účtu žalované jsou významně modifikovány příjmem a vydáním finančních prostředků, jejichž vlastníkem je ve skutečnosti společný syn účastníků. Zatímco do konce roku 2019 činily výběry hotovosti kartou jen 23 000 Kč, v období 4. 6. 2019 až 3. 9. 2019 žalovaná vybrala hotovost v celkové výši 49 000 Kč a v období 1. 1. až 15. 10. 2020 v celkové výši 56 600 Kč. Žalobce zpochybnil i schopnost žalované vyplatit mu vypořádací podíl ve stanovené výši, poukázal na to, že žalovaná s výjimkou závazného příslibu Hypoteční banky, a.s, nikdy soudu nepředložila dokument, který by osvědčoval její schopnost dosáhnout na úvěr, uvedená jediná závazná nabídka pak byla časově omezená. Schopnost žalované zaplatit vypořádací podíl přitom zcela stojí a padá s účastí společného syna účastníků na získání úvěru, který nebyl poučen, že jako budoucí spoludlužník bude zavázán ke splácení úvěru společně s žalovanou dalších 22 let, není ani schopen reálně domyslet, o jaký závazek se jedná a jak zásadně to ovlivní jeho budoucí život. Výrazně vyšší příjmy syna účastníků, které zjevně umožnily získat závaznou na nabídku od Hypoteční banky, a.s., pak nejsou dlouhodobého rázu. Žalovaná i syn účastníků jsou zaměstnanci podniku [právnická osoba]., který aktuálně zavírá svoji pobočku v [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] a propouští 38 svých zaměstnanců. K otázce nákladů řízení pak žalobce uvedl, že soud prvního stupně zcela pominul předchozí chování žalované, které vedlo žalobce k nutnosti podat žalobu a podstoupit celé toto soudní řízení. V prvotním návrhu žalované na vypořádání společného jmění manželů ze dne 5. 4. 2021 byl žalobce otevřen všem možným variantám vypořádání včetně varianty, že jednotku převezme do svého vlastnictví žalovaná oproti vypořádacímu podílu 1 400 000 Kč, žalovaná však zcela odmítla uznat oba vnosy žalobce do společného jmění a navrhla převzetí jednotky do svého výlučného vlastnictví za částku 925 000 Kč. Předmětem vypořádání byla pouze bytová jednotka a finanční prostředky na účtech účastníků, dokazování v řízení bylo vedeno prakticky výlučně z důvodů a na základě tvrzení a návrhů ze strany žalované, která odmítla uznat vnos žalobce ve výši 350 000 Kč a tvrdila, že účastníci tuto splátku kupní ceny zaplatili ze společných úspor, což však v řízení neprokázala. Spornou byla mezi účastníky rovněž obvyklá cena jednotky, která tak musela být předmětem znaleckého zkoumání, jeho aktualizace pak byla provedena výlučně na základě požadavku žalované. V souvislosti s rozhodnutím o nákladech řízení žalobce dále uvedl, že žalovaná řízení bezdůvodně protahovala, opakovaně obstruovala a přímo zmařila jedno ústní jednání. Žalovaná v odůvodnění odvolání navrhla, aby odvolací soud změnil výrok II napadeného rozsudku a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání jeho podílu na společném jmění částku 1 465 000 Kč. Poukázala především na to, že žalobcem tvrzená půjčka od svědka [jméno FO] na částku 350 000 Kč, z níž byla uhrazena část kupní ceny za bytovou jednotku, byla pouze smyšlená, žalovaná o žádné půjčce mezi žalobcem a svědkem [jméno FO] neměla povědomí a částka 350 000 Kč byla uhrazena panu [Anonymizováno] dne 28. 11. 2008 z vlastních úspor účastníků. Za dobu tří let byli účastníci schopni danou částku naspořit při spoření ve výši cca 10 000 Kč měsíčně, když z žalovanou předloženého přehledu příjmů a výdajů rodiny v letech 2005 až 2008 by i při odečtení příjmů žalobce z fotbalu ve výši 10 000 Kč měsíčně, ale rovněž po zohlednění spoření 9 000 Kč měsíčně na směnku pro pana [Anonymizováno], zbývalo rodině na živobytí 13 000 až 20 500 Kč. I pokud by příjmy žalobce nebyly v plné výši příjmem z fotbalu a jednalo se pouze o cestovní náhrady, pak by rodině zůstávala částka 7 000 Kč jako další příjem. Půjčka od pana [jméno FO] navíc nebyla vůbec zapotřebí, neboť požadovanou částku na doplacení kupní ceny mohl v případě potřeby žalobci poskytnout jeho otec. Úhrady dovolených, rekonstrukce bytu apod. pak souvisely s významnými plněními, která žalobce obdržel ze zrušených pojistek či pojistných plnění (v roce 2010 takto obdržel 90 232 Kč, v roce 2011 obdržel od bratra výplatu části dědického podílu ve výši 100 000 Kč a 18. 7. 2011 od Amcico pojišťovny částku 111 611 Kč). Žalovaná rovněž zpochybnila způsob vedení účetnictví společnosti [Anonymizováno] [jméno FO] [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno]., na jehož základě byla soudem dovozena schopnost bratra žalobce poskytnout mu částku 350 000 Kč. V neposlední řadě žalovaná poukázala na to, že půjčka mezi žalobcem a svědkem [jméno FO] měla proběhnout dne 30. 10. 2008, zajištěna měla být směnkou, která je však zcela neplatná pro nedostatek zákonem požadovaných náležitostí. Nadto závazek ze směnky splatné na viděnou by se promlčel ke dni 30. 10. 2012 a dluh ze smlouvy o půjčce ke dni 30. 10. 2011. Pokud bylo ze strany žalobce plněno v letech 2014 a 2015, pak plnil na již promlčený dluh. Žalovaná proto vznesla námitku promlčení ve vztahu ke své osobě s tím, že není nikterak povinna hradit žalobci polovinu jím údajně vynaložených výlučných prostředků na splacení společného závazku účastníků, a to s ohledem na skutečnost, že na smlouvu o půjčce mělo být plněno ze strany žalobce, potažmo jeho bratra, až dne 29. 12. 2014 a 13. 4. 2015. Ve vyjádření k odvolání žalobce žalovaná dále uvedla, že bylo prokázáno, že žalobce přispíval do rodinného rozpočtu měsíčně částkou cca 9 000 Kč, pocházející z jeho fotbalových aktivit. K otázce půjčky od [jméno FO] shrnula časový sled jednotlivých událostí vyplývajících z tvrzení žalobce ohledně předmětné směnky a poukázala na to, že dne 23. 10. 2008 se žalobce podrobil plánované operaci přetrženého menisku, a je proto nepravděpodobné, že by si aktéři údajné směnky ze dne 30. 10. 2008 nepamatovali, že dne 30. 10. 2008 neměl žalobce, jak se do kanceláře svého bratra dostat, když byl značně omezen v pohybu, chodil o berlích a nemohl řídit auto. Žalovaná současně předložila fotodokumentaci ze silvestrovské oslavy roku 2008, které se účastnil otec žalobce [jméno FO] starší, z níž dle žalované vyplývá, že otec žalobce byl ještě koncem roku 2008 v dobré zdravotní kondici a k náhlému zhoršení jeho zdravotního stavu došlo až na jaře 2009; těmito důkazy žalovaná hodlala vyvrátit tvrzení žalobce, že žalobce nemohl na podzim roku 2008 o půjčku na splacení 350 000 Kč požádat svého otce. Ohledně žalobcem sporovaných výběrů hotovosti z účtu žalované poukázala žalovaná na to, že od června 2019 účastníci již nevedli společnou domácnost v důsledku vykázání žalobce, v dané době již žalovaná bydlela sama pouze s dětmi a musela nést náklady na celou domácnost, žalobce přispíval na výživu nezletilé Markéty částkou 2 000 Kč a na výživu syna 3 000 Kč. Ke své schopnosti zaplatit vypořádací podíl žalovaná uvedla, že má stálé zaměstnání, k bytové jednotce bude zřízeno zástavní právo a syn účastníků si je svých povinností budoucího spoludlužníka vědom. Uzavření pobočky zaměstnavatele žalované se netýká pobočky, kde pracuje žalovaná a syn účastníků. Poukázala též na to, že žalobce žije sám a má možnost bydlení, ať již v nájemním bytě, nebo u své matky či bratra, naopak žalovaná v bytě žije s nezletilou dcerou a zletilým synem účastníků a nemá možnost najít si jiné vhodné bydlení. V otázce nákladů řízení žalovaná poukázala zejména na to, že ústní jednání nařízené na den 5. 9. 2022 zmařil zástupce žalobce. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované vyslovil opětovné pochybnosti, kam a do čeho údajně naspořenou částku ve výši 350 000 Kč měli účastníci postupně ukládat, současně konstatoval, že žalovaná dobře věděla o úhradě dluhu za byt vůči panu [Anonymizováno], v řízení pak nebyla schopna doložit, z jakého jiného zdroje byly finanční prostředky panu [Anonymizováno] zaplaceny, pokud by žalobce nezískal tyto finanční prostředky půjčkou od pana [jméno FO]. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i předchozí průběh řízení podle § 212 o. s. ř., posoudil důvody odvolání obou účastníků, vzal v úvahu jejich vyjádření učiněná v průběhu odvolacího řízení a dospěl k závěru, že odvolání účastníků nejsou důvodná. Soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování, důkazy hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, srozumitelně vyložil, z jakých důkazů vycházel, současně se podrobně vypořádal s případnými zjištěnými rozpory i s námitkami účastníků vznášenými v průběhu řízení. Svá skutková zjištění následně správně právně zhodnotil podle ustanovení § 709 a násl. občanského zákoníku a své úvahy podrobně v napadeném rozhodnutí vysvětlil; rovněž vysvětlil, z jakých důvodů nepřistoupil k provádění dalších důkazů. Odvolací soud doplnil dokazování v návaznosti na obsah odvolání účastníků, ani po doplnění dokazování však ke změně skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně nedošlo; na skutková zjištění popsaná soudem prvního stupně v napadeném rozhodnutí proto lze odkázat. K námitkám účastníků obsažených v jejich odvolání (kdy v odvolacím řízení nebyly, s výjimkou námitky promlčení, uplatněny nové námitky účastníků oproti řízení před soudem prvního stupně) uvádí odvolací soud následující: Bylo-li mezi účastníky po celou dobu řízení sporné, zda z výlučných prostředků žalobce získaných děděním byla zaplacena i částka 350 000 Kč a zda vůbec došlo ze strany [jméno FO] k poskytnutí půjčky, soud prvního stupně provedl podrobné dokazování a se zjištěnými skutečnostmi se v napadeném rozhodnutí vypořádal. Ačkoli žalovaná zpochybňovala samotnou existenci půjčky od [jméno FO], nelze přehlédnout, že v rámci předžalobní komunikace (vyjádření ze dne 21. 4. 2021) právní zástupkyně žalované uvedla, že půjčka byla panu [jméno FO] uhrazena ze společných prostředků. V průběhu řízení pak žalovaná setrvala na tvrzení, že žádná půjčka panem [jméno FO] ani poskytnuta nebyla. Především je třeba konstatovat, že pokud jde o potřebu poskytnutí půjčky, nebyla v řízení relevantním způsobem zpochybněna. Předmětná částka 350 000 Kč byla panu [Anonymizováno] uhrazena dne 28. 11. 2008, z provedených důkazů nevyplývá, že by v dané době měli účastníci prostředky v uvedené výši k dispozici, možnost předestřená žalovanou, že by potřebné prostředky býval mohl zapůjčit otec žalobce, pak verzi žalobce nevyvrací ani nezpochybňuje (v této souvislosti žalovanou předložené fotografie otce žalobce lze hodnotit jako nadbytečné). Pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci se podařilo prokázat existenci smlouvy o půjčce od [jméno FO] ve výši 350 000 Kč, odvolací soud s tímto závěrem ztotožňuje. Se závěrem soudu prvního stupně souhlasí odvolací soud i v otázce vrácení půjčky [jméno FO] z výlučných prostředků žalobce získaných děděním. Soud prvního stupně se podrobně vypořádal s rozpory vyplývajícími zejména z výpovědi svědků [jméno FO] a [jméno FO], v návaznosti na provedené dokazování tyto rozpory vyhodnotil jako nerozhodující v důsledku časového odstupu od uvedených událostí (poskytnutí půjčky a její vrácení) do dne uskutečnění výslechu svědků. Odvolací soud považuje v této souvislosti za podstatné, že nebyly zjištěny jakékoli skutečnosti, které by mohly odůvodnit závěr o účelovosti či nepravdivosti výpovědi svědka [jméno FO], v podstatných bodech (existence půjčky a postup při vrácení finančních prostředků), se pak výpověď svědka shodovala s výpovědí [jméno FO], který se angažoval ve věci platby vůči panu [Anonymizováno] a nelze vyloučit, že jednotlivé platby související s úhradou kupní ceny a s případnými půjčkami si nevybavil již zcela přesně. Uvedené závěry a možnost [jméno FO] poskytnout prostředky ve výši 350 000 Kč žalobci pak mají oporu též v účetních dokladech společnosti [Anonymizováno] [jméno FO], s.r.o. Ačkoli v účetnictví uvedené společnosti byly shledány dílčí nesprávnosti, soud prvního stupně správně uzavřel, že tyto chyby nevedou k vyloučení nájemného placeného [jméno FO] a poskytnutí prostředků žalobci, manipulaci s účastnictvím přitom lze považovat za vyloučenou s ohledem na souvislost mezi stavem pokladny a údaji rozvahy v plném rozsahu (viz odstavec 9 odůvodnění napadeného rozsudku). Důkaz znaleckým posudkem z oboru účetní evidence je z tohoto důvodu zcela nadbytečný. Důvod pro znevěrohodnění provedených důkazů nelze spatřovat ani v žalovanou namítané operaci kolene žalobce týden před realizací půjčky v říjnu 2008. Dle předložených lékařských zpráv (zpráva [jméno FO] [Anonymizováno].[Anonymizováno].[Anonymizováno]., [Anonymizováno] [Anonymizováno], ze dne 23. 10. 2008, zdravotní záznam z 15. 10. 2008 - 5. 10. 2011) byl žalobce propuštěn v dobrém stavu, s plným došlapem, s tím, že po propuštění je možný plný nášlap i hybnost. Žalovanou uváděné obtíže a omezení žalobce v pohybu zůstaly pouze v rovině tvrzení, nadto ani existence berlí či ortézy nevylučuje, že by se žalobce byl schopen dostavit se na místo poskytnutí půjčky. Okolnosti přejezdu z místa bydliště na místo půjčky nebyly v řízení zjišťovány, a pokud se účastníci jednání ve věci půjčky nevyjadřovali k otázce zdravotního omezení žalobce (berle, ortéza apod.), pak je třeba konstatovat, že na tyto skutečnosti nebyli dotazováni; nevěrohodnost výpovědí shora uvedených svědků tedy ani z tohoto důvodu dovodit nelze. Žalovaná poukazovala na to, že účastníci byli schopni částku 350 000 Kč v průběhu tří let naspořit z prostředků, které žalobce obdržel za hraní fotbalu v SRN. Za situace, kdy účastníci nad rámec běžných výdajů hradili výdaje na rekonstrukci bytové jednotky, kterou sama žalovaná při ústním jednání dne 14. 11. 2022 odhadla na cca 500 000 Kč s tím, že byla hrazena z úspor účastníků, resp. odměny z fotbalu pobírané žalobcem ve výši 10 000 Kč měsíčně, současně žalovaná potvrdila další významné náklady (45 000 kč na umělé oplodnění v roce 2010 až 2011; dovolené realizované v letech 2010 - třikrát Řecko, Turecko - a 2014; půjčka poskytnutá rodičům žalované, kteří byli v insolvenci), jeví se zcela nepravděpodobným, že by za této situace byli účastníci schopni navíc našetřit částku 350 000 Kč, a to i přes skutečnost, že žalobce v uvedeném období obdržel plnění z pojistných smluv; mimořádná plnění obdržená žalobcem, na něž žalovaná v odvolání odkazovala, pak zdaleka nedosahují částek potřebných na úhradu uvedených neběžných potřeb účastníků. Za zcela nepravděpodobné pak odvolací soud považuje též tvrzení žalované, že předmětné úspory měly být uchovávány v taštičce, která v době přítomnosti žalobce v bytě se nacházela na odkládacím kusu nábytku v předsíni a v případě jeho nepřítomnosti ji měl žalobce nosit s sebou; pokud by takto účastníci spořili, nosil by žalobce s sebou postupně desítky až stovky tisíc korun, je pak otázkou, proč by tyto peníze neuložili na účet či alespoň na bezpečné místo. Žalovaná dále v odvolání vznesla námitku promlčení ve vztahu ke své osobě s tím, že žalobce plnil na promlčený dluh. V této souvislosti odvolací soud poukazuje na ust. § 646 občanského zákoníku, dle něhož mezi manžely promlčecí lhůta nepočne běžet ani neběží, dokud manželství trvá. Bylo-li manželství účastníků pravomocně rozvedeno dne 22. 10. 2020 a nárok žalobcem uplatněn v žalobě ze dne 12. 8. 2021, nedošlo k uplynutí promlčecí doby. Neobstojí ani námitka neplatnosti dluhu pro nedostatek formy směnky, neboť nelze přehlédnout, že v daném případě bylo plněno a plnění vráceno v souvislosti se smlouvou o půjčce a směnka byla pouze zajišťovacím institutem. Nelze přijmout námitku žalobce, že v případě půjčky od [jméno FO] se jednalo o společný dluh obou manželů. Již v rámci svého vysvětlení před Policií ČR (viz vyrozumění PČR KŘP Karlovarského kraje, odbor hospodářské kriminality, ze dne 2. 6. 2022, č.l. 274) sám uvedl, že manželce v té době neřekl nic o tom, že na úhradu zbytku kupní ceny vůči panu [Anonymizováno] si půjčil peníze od pana [jméno FO], tento postup odůvodnil tím, že bylo běžné, že se o tyto věci manželka nezajímala, takže byl vše zvyklý řešit sám. Uvedené pak zcela odpovídá zjištěním učiněným z dokazování provedeného v tomto řízení. S přihlédnutím k výši částky (350 000 Kč) a zjištěným okolnostem hospodaření účastníků lze současně dospět k závěru, že se nejednalo o obvyklou správu majetku manželů ve smyslu § 145 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013. S postupem soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil též v části, v níž do vypořádání společného jmění manželů nebyly zahrnuty finanční prostředky na účtu žalované spotřebované v průběhu manželství. Např. dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013 sp. zn. 22 Cdo 3128/2013 „prostředky tvořící společné jmění manželů může každý z manželů vybírat z účtu a používat pro běžnou spotřebu. Proto při vypořádání společného jmění manželů soudem nelze přihlížet k částkám, které byly vybrány z účtu, na němž byly uloženy úspory manželů a spotřebovány za trvání manželství, pokud ovšem nešlo o prostředky vynaložené na výlučný majetek jednoho z manželů nebo o prostředky, s nimiž bylo nakládáno v rozporu s § 145 odst. 2 občanského zákoníku. Jde tedy o posouzení toho, zda nakládání s majetkem v konkrétním případě tvoří obvyklou správu majetku ve společném jmění manželů.“ Toho manžela, který finanční prostředky z účtu u peněžního ústavu vybere, tíží břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně toho, jakým způsobem s takovými prostředky naložil. Uvedené je zcela aplikovatelné v poměrech této věci s ohledem na § 714 občanského zákoníku. Dle názoru odvolacího soudu je v daném případě třeba přihlédnout k okolnosti, že žalobce byl ze společné domácnosti vykázán ke dni 30. 5. 2019, a bylo tak na žalované, aby se postarala o děti účastníků a současně hradila náklady s tím spojené včetně nákladů na vedení domácnosti. Jak vyplývá z výpisů z účtu žalované za období od 30. 5. 2019 do 31. 12. 2019, počáteční zůstatek činil 70 084,04 Kč, konečný zůstatek činil 55 205,07 Kč. Lze přisvědčit žalobci, že příchozí úhrady zahrnují plnění z pojistné smlouvy ve výši 57 458 Kč (6. 8. 2019), současně však nelze odhlédnout od skutečnosti, že na uvedený účet byla zasílána mzda žalované. Vychází-li pak odvolací soud z výše poukazovaných a vybíraných částek a z označení plateb, může ve shodě se soudem prvního stupně konstatovat, že prováděné platby nikterak nevybočují z rámce přiměřenosti daného poměry účastníků; převážně se jedná o platby v řádu stokorun či nižších tisícikorun, prostřednictvím nichž byly zjevně zajišťovány potřeby rodiny, resp. jejích členů zbylých ve společné domácnosti poté, co byl žalobce ze společné domácnosti dne 30. 5. 2019 vykázán; z popisu plateb jednoznačně vyplývá, že se jedná o platby související s dětmi účastníků, případně se zajišťováním běžných potřeb (benzín, lékárna, potraviny). S ohledem na povahu odchozích úhrad a výběrů, jakož i jejich výši, lze dospět k závěru, že žalovaná prokázala spotřebu uvedených finančních prostředků na běžné výdaje domácnosti. Namítal-li žalobce navýšení výběrů v uvedeném období, dle názoru odvolacího soudu jedná o zcela logický a přirozený důsledek toho, že žalobce již do domácnosti nepřinášel hotovostní prostředky, jak tomu bylo v předchozím období, a tím, kdo výlučně hradil výdaje spojené s provozem domácnosti a potřebami společných dětí účastníků, byla právě žalovaná. V této souvislosti odvolací soud pouze podotýká, že rovněž žalobce měl k dispozici svůj účet, z něhož nepochybně hradil naopak on své potřeby, byť se stále jednalo o prostředky ve společném jmění manželů. Nedůvodnou soud shledal námitku žalované ohledně neaplikace disparity podílů. S touto námitkou se vypořádal již soud prvního stupně (zejména odstavce 37 až 39 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Otázka uplatnění disparity podílů v případě vypořádání bytové jednotky byla opakovaně předmětem rozhodování Nejvyššího soudu, kdy např. dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. 22 Cdo 1205/2019 může soud v případě vypořádání společného jmění manželů rozhodnout o nerovnosti podílů manželů, ať už k celému vypořádávanému majetku, nebo jen jeho části, vždy se však bude jednat o výjimku, která musí být řádně odůvodněna a rozhodnutí musí mít základ v mimořádných okolnostech případu. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2022 sp. zn. 22 Cdo 3652/2021 pak existenci domácího násilí jako okolnosti pro disparitu podílů v řízení o vypořádání společného jmění manželů je nutné posuzovat přísně podle individuálních okolností daného případu. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že za situace, kdy chování žalobce vůči submisivní žalované nemělo trvalý a zásadní dopad na její zdraví či psychiku, u žalované nebyl zjištěn posttraumatický syndrom či znaky charakteristické pro oběti domácího násilí, není úvaha soudu o tom, že v uvedené věci navzdory třem prokázaným fyzickým útokům nejsou podmínky pro disparitu podílů, z tohoto důvodu zjevně nepřiměřená. Úvaze soudu prvního stupně v této věci tedy ve světle uvedeného nemá odvolací soud co vytknout, a se závěrem soudu prvního stupně, který takové mimořádné okolnosti případu v dané věci neshledal, se ztotožňuje. V návaznosti na uvedené pak odvolací shledal správným též rozhodnutí soudu prvního stupně o přikázání bytové jednotky do vlastnictví žalované. Soud prvního stupně se řádně zabýval hledisky ust. § 742 odst. 1 občanského zákoníku a srozumitelně vysvětlil, jaká hlediska upřednostnil (odstavec 40 napadeného rozhodnutí), s jeho závěry se odvolací soud ztotožňuje. Ačkoliv žalobci nelze upřít zásluhu na úhradě značné části kupní ceny z jeho výlučných prostředků, tato skutečnost nalezla odraz ve výši vypořádacího podílu. V daném případě byla bytová jednotka zakoupena v době trvání manželství z převážné části prostřednictvím úvěru, který byl splacen z výlučných prostředků žalobce pouze v důsledku úmrtí jeho otce a získání prostředků z dědictví. Prostředky, které žalobce takto do koupě společného bytu vložil, jsou současně při vypořádání zohledněny. Na druhé straně však stojí především zájem nezletilého dítěte účastníků, jakož i lepší využitelnost bytové jednotky. Bez významu není ani skutečnost, že od 30. 5. 2019 žalobce musí v důsledku svého chování zajišťovat své bytové potřeby jinak, současně žalobce nemá v péči nezaopatřené dítě účastníků a od 30. 5. 2019 je to právě žalovaná, která potřeby nezletilého dítěte účastníků uspokojuje. Jak správně uvedl soud prvního stupně, s úvahou o vhodnosti přikázání společné věci žalované souvisí i způsob zajištění prostředků pro úhradu vypořádacího podílu žalobci. Pokud žalobce zpochybňoval schopnost žalované vyplatit mu stanovený vypořádací podíl, pak bylo v odvolacím řízení zjištěno, že část podniku, v němž jsou žalovaná i syn účastníků zaměstnáni, sice byla uzavřena, žalovaná a syn však jsou zaměstnanci jiné provozovny, která stále funguje a z potvrzení jejich zaměstnavatele je zřejmé, že jejich čistý měsíční příjem má stoupající tendenci, neboť za poslední tři měsíce činil u žalované částku 20 415 Kč a u syna účastníků částku 26 239 Kč, přičemž průměrný čistý měsíční příjem za posledních 12 měsíců činil u žalované 19 502 Kč a u syna účastníků 25 325 Kč (zpráva serveru iDNES ze dne 1. 9. 223 čl. 909, potvrzení zaměstnavatele o výši příjmu žalované a syna účastníků ze dne 10. 4. 2024 čl. 940 – 941). Dle návrhu smluvních podmínek vypracovaného Hypoteční bankou, a. s., s platností do 8. 5. 2023 se banka zavázala poskytnout dlužníkům [Jméno zainteresované osoby 1/0] a [Jméno zainteresované osoby 0/0] spotřebitelský úvěr na bydlení v celkové výši 1 895 000 Kč s účelem vypořádání SJM na nemovitosti, a to výlučně ve vztahu k předmětné bytové jednotce, s úrokovou sazbou ve výši 5,79 % ročně platnou do 23. 3. 2028 s tím, že ze strany dlužníků bude placena anuitní splátka ve výši 12 548 Kč (návrh smluvních podmínek). Dle sdělení hypotečního konzultanta žalované [jméno FO] Hypoteční banka schválila žalované v březnu 2023 hypoteční úvěr ve výši 1 895 000 Kč, přičemž bonita žalované byla 18 856 Kč měsíčně ona + 24 370 Kč měsíčně syn a úrokové sazby byly vyšší. V současné době banka odmítá opět schválit úvěr, aniž by se využil z důvodu velkých nákladů, bonita žalované se však od minulého roku zvýšila, když její příjem je 20 415 Kč a příjem syna 26 239 Kč a úrokové sazby jsou nižší než loni. Dle aktuální kalkulace zaslané [jméno FO] žalované je bonita žalované dostačující a hypoteční úvěr je možné získat; byla přitom zjišťována možnost úvěru od pěti finančních ústavů, kdy měsíční splátky úvěru se pohybují od 11 278 Kč do 12 165 Kč a úroková sazba aktuálně činí 5,09 % až 5,94 % (korespondence – e-mail [jméno FO] ze dne 26. 4. 2024 včetně přílohy). S ohledem na uvedené je odvolací soud přesvědčen, že ačkoli žalovaná nepředložila aktuálně platnou nabídku úvěru od tuzemského peněžního ústavu, nelze jí tuto skutečnost klást v tíži v situaci, kdy ze sdělení hypotečního konzultanta vyplynulo, že banka se odmítá zabývat se schválením úvěru, aniž by byly dány předpoklady pro jeho využití, a ze strany konzultanta bylo současně konstatováno, že bonita žalované se od minulého roku, tedy od minulé žádosti, zvýšila, a úrokové sazby se snížily. Pokud ke dni 8. 5. 2023 měla žalovaná přislíben hypoteční úvěr v situaci, kdy úroky z hypoték byly vyšší a její bonita byla nižší, pak není důvodu domnívat se, že při posunu potřebných parametrů ve prospěch žalované (vyšší výdělek a současně nižší úroková sazba) úvěr žalované poskytnut nebude. Výhrady proti spoludlužnictví společného syna účastníků [Jméno zainteresované osoby 0/0] přitom nejsou na místě. Jedná se o osobu dospělou a svéprávnou, zároveň v bytě bydlící, která je-li ochotna se v uvedené záležitosti jako spoludlužník zavázat, pak lze z uvedeného vycházet. V této souvislosti nelze odhlédnout od skutečnosti, že ani žalobce nepředložil platnou a účinnou nabídku jakéhokoliv zajištění finančních prostředků kromě příslibu své matky a jejího manžela. Lze tedy konstatovat, že oba účastníci jsou závislí na součinnosti svých nejbližších rodinných příslušníků, za této situace není důvodu bez dalšího upřednostnit žalobce. Bylo-li v této souvislosti ze strany žalobce poukazováno na judikaturu Nejvyššího soudu, pak v daném případě tato rozhodnutí nelze aplikovat, neboť situaci účastníků v jednotlivých věcech nelze považovat za totožnou, skutkové okolnosti věcí jsou odlišné. V rozhodnutí NS 22 Cdo 680/2005 byl žalovaný výlučným vlastníkem nemovitosti, kterou mohl prodat za účelem získání prostředků na vypořádání podílu na rozdíl od žalobkyně, která pobírala pouze invalidní důchod a i dle svého tvrzení prostředky na výplatu podílu neměla. Ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 1942/16 pak byla zvažována alternativa prodeje společné věci. V tomto případě není ani jeden z účastníků samostatným vlastníkem nemovité věci, kterou by mohl sám disponovat, a nebylo zjištěno, že by byli účastníci výlučnými vlastníky potřebných finančních prostředků. Byl-li za uvedené situace žalované v minulosti přislíben úvěr a její situace a kredibilita se do dne tohoto rozhodnutí zlepšila, pak by odvolací považoval za zcela rozporné s účelem vypořádání a zákonnými kritérii, pokud by striktně formálně trval na předložení platné a závazné nabídky ze strany finančního ústavu a její nepředložení hodnotil k tíži žalované. Pokud pak se jedná o výši vypořádacího podílu, odvolací soud zcela odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí (odstavec 42) a pouze dodává, že ze strany účastníků nebyla obvyklá cena bytové jednotky v průběhu odvolacího řízení jakkoli sporována, naopak obě strany při formulaci svých závěrečných návrhů z této ceny zjevně vycházely. Za správné považuje odvolací soud též rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi účastníky. Dle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 2148/23 je obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení v řízeních majících povahu iudicii duplicis, souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků řízení neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány důvody zvláštního zřetele hodné, např. zneužití procesních práv, šikanózní výkon práva, obstrukční chování některého z účastníků, nezájem o konstruktivní vyřešení věci, případné další okolnosti, jejichž nezohlednění by v konkrétní věci vedlo ke zjevné nespravedlnosti; šikanózním jednáním není sama o sobě okolnost, že každý z manželů navrhuje přikázání majetku v SJM do svého výlučného vlastnictví, či zohlednění vnosů, které byly za dobu trvání manželství učiněny. Takové důvody však ani odvolací soud v této věci neshledal. Ačkoli z komunikace právních zástupců před zahájením řízení je zřejmé, že žalobce byl ochoten modifikovat navrhovaný způsob vypořádání v části týkající se přikázání bytové jednotky, předsoudní jednání zjevně ztroskotala na rozdílném názoru účastníků ohledně výše vypořádacího podílu v návaznosti na půjčku od [jméno FO]. V tomto směru soud prvního stupně správně zhodnotil okolnosti věci v odstavci 44 napadeného rozsudku; z obsahu spisu pak nejsou patrny jakékoli obstrukce žalované ve smyslu úmyslného prodlužování řízení, naopak, jak z obsahu spisu vyplývá, bylo to právě nedostavení se strany žalující k ústnímu jednání, které z tohoto důvodu muselo být odročeno a žalované byla přiznána separovaná náhrada nákladů. Z obsahu spisu tedy důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu shora uvedeného nálezu ÚS nevyplývají; rozdílný názor účastníků na existenci půjčky od [jméno FO] a původ prostředků na její splacení pod ně přitom podřadit nelze, nadto za shora uvedené situace, kdy žalobce o existenci půjčky žalovanou jakkoli neinformoval, jak vyplynulo již z jeho vysvětlení před policejním orgánem. Z těchto důvodů odvolací soud napadené rozhodnutí ve výrocích I až III postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil. Výroky IV a V napadeného usnesení pak byly odvolacím soudem rovněž potvrzeny, odvolací soud pouze upřesnil poměr náhrady nákladů řízení státu, v němž se oba účastníci budou na této náhradě podílet. Soud prvního stupně v těchto výrocích uvedl, že účastníci jsou povinni zaplatit náklady státu v částce, jejíž výše a splatnost budou stanoveny zvláštním usnesením, v odůvodnění (odstavec 45) pak uvedl, že dle § 148 odst. 1 o. s. ř. dochází k uložení povinnosti účastníků podle výsledku sporu, v řízení o vypořádání společného jmění, pokud nedošlo k založení povinnosti některého z účastníků k úhradě nákladů řízení druhému, pak bude namístě rozdělit tyto náklady mezi účastníky rovným dílem. S ohledem na to, že je zřejmé, že soud prvního stupně měl v úmyslu uložit povinnost účastníkům k náhradě nákladů státu rovným dílem, nejedná se o rozhodnutí nepřezkoumatelné a bylo možno postupovat shora uvedeným způsobem, tj. pouze cestou upřesnění příslušných výroků, v nichž byl rovný podíl účastníků na náhradě těchto nákladů vyjádřen. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo s ohledem na již výše uvedené, kdy ani v odvolacím řízení nebyly zjištěny mimořádné okolnosti zvláštního zřetele hodné, rozhodnuto v souladu s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř.