17 C 146/2022 - 185

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl soudkyní JUDr. Markétou Písaříkovou, Ph.D., ve věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] zastoupený advokátem [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] pro poskytnutí peněžité náhrady podle zákona č. 229/1991Sb. takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 20 055 714 Kč, a to do 1. 12. 2024.

II. Žaloba se co do části zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 20 055 714 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 636 944 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobou ze dne 11. 5. 2022 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení shora uvedené částky s tím, že je oprávněnou osobou podle ust. § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Jako oprávněné osobě jí náleží náhrada dle ust. § 11, 11a, 14 a 16 zákona o půdě. Restituční nárok žalobce byl žalovaným původně vyčíslen na částku ve výši 158 212,70 Kčs. Částečně bylo plněno na restituční nárok žalobce bezúplatným převodem náhradních pozemků ve výši 155 756 Kčs. Žalobkyně se touto žalobou domáhá spravedlivého odškodnění za dosud nevypořádaný zbytek restitučního nároku, který vyčísluje ve výši 20 055 714 Kč.

2. Žalovaný se vyjádřil tak, že restituční nároky žalobce z rozhodnutí [adresa] ze dne 22. 9. 2005 č.j. [Anonymizováno], ze dne 15. 6. 2007 č.j. [Anonymizováno] a ze dne 28. 4. 2008 č.j. [Anonymizováno] již byly uspokojeny převodem náhradního pozemku a zanikly. Dále uvedl, že některé z odňatých pozemků již v době odnětí nebyly užívány k zemědělským účelům a má za to, že se na ně nevztahuje zákon č. 229/1991 Sb., o půdě. Nadto žalovaný může postupovat pouze podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a nároky žalobkyně může ocenit pouze způsobem podle ust. § 28a tohoto zákona. V neposlední řadě namítal, že žaloba byla podána předčasně, když splatnost nároku je až v prosinci 2024.

3. Obvodní soud pro Prahu 3 již ve věci jednou vyhlásil rozsudek, a to ze dne 21. 10. 2022 č. j. 17 C 146/2022-46, ve kterém rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 20 055 714 Kč do 1. 12. 2024., ve zbylém rozsahu žalobu zamítnul a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Soud z provedeného dokazování zjistil, že žalovaný a) již od počátku restituční nárok žalobce vyčísloval v nesprávné výši, b) částečně byl restituční nárok žalobce uspokojen v rámci poskytnutí náhradních pozemků a c) zbylá část restitučního nároku žalobce nebyla nijak do dne vyhlášení rozsudku soudu žalovaným nijak uspokojena. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2023 č. j. 70 Co 427/2022-121 tento rozsudek potvrdil. K dovolání žalovaného byly oba výše uvedené rozsudky zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 9. 2023 č. j. 28 Cdo 1776/2023-142 s tím, že zatímco na straně státu (jehož postavení bez dalšího není možné připodobňovat postavení jednotlivce, poněvadž nedisponuje skutečně autonomní vůlí a jeho jednání se vždy musí řídit zákonem) nedochází při uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků v režimu zákona o půdě k realizaci smluvní autonomie, nýbrž k prosazení práva restituenta na vydání nemovitostí odpovídajících svou hodnotou ocenění pozemků odňatých (z čehož soudní praxe dovodila, že pokud oprávněná osoba obdržela rozsáhlejší plnění, než na jaké měla dle citovaného restitučního předpisu právo, dostává se jí bezdůvodného obohacení, které je povinna vydat), oprávněné osobě (jež není co do autonomie vůle nikterak omezena) – s ohledem na povahu restitučních nároků jako soukromoprávních – nelze upřít možnost požadovat při celkovém vypořádání svých nároků za určitých podmínek méně, než by jí podle zákona příslušelo a že není principiálního důvodu pro to, aby jí bylo znemožněno uzavření dohody, jíž původní práva na poskytnutí náhrady plynoucí ze zákona nahradí novými oprávněními konstituovanými dohodou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3042/2015, spolu s další tam odkazovanou judikaturou; ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. III. ÚS 2296/16). Uvedené situaci se pak vymykají ty případy, kdy byl nárok oprávněné osoby zřetelně uspokojen toliko parciálně (a ohledně jeho neuspokojené části zůstává stát v prodlení), tedy jestliže z obsahu restituentem uzavřené dohody (a to i za pomoci výkladu v něm obsažených projevu vůle smluvních stran) nelze dovodit, že poskytovaným náhradním naturálním plněním je restituční nárok zcela vypořádán.

4. Dále Nejvyšší soud uvedl, že odvolací soud výše citované judikaturní konkluze důsledně nerespektoval, nezabýval-li se procesní obranou žalované, dle níž restituční nároky žalobce, přiznané žalovanou specifikovanými rozhodnutími pozemkového úřadu, byly dle obsahu sjednaných dohod (v souladu s jejich smluvně akceptovaným oceněním) v plném rozsahu uspokojeny převodem náhradních zemědělských pozemků. Oprávněná osoba přitom – dle ustálené judikatury – za smluvně sjednaných podmínek mohla při celkovém vypořádání svých restitučních nároků obdržet i méně, než by jí příslušelo podle zákona. Závěry odvolacího soudu, jenž žalovaným označenými dohodami neprovedl dokazování a nezabýval se jejich výkladem a významem z hlediska další existence žalobcových restitučních nároků, jsou tudíž přinejmenším neúplné a předčasné, a proto i nesprávné. Následný vývoj judikatury Ústavního soudu ČR:

5. Po vydání výše uvedeného kasačního rozsudku vyhlásil Ústavní soud ČR řadu nálezů ve věci finančních náhrad podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Na tento souzený případ plně nález I. ÚS 2763/23 dne 22. 5. 2024. Ústavní soud se zabýval tím, zda je ústavně konformní rozlišovat mezi restituenty, kteří žádali o vydání náhradních pozemků, a restituenty, kteří žádali o poskytnutí finanční náhrady – a to konkrétně v návaznosti na otázku, zda má forma původně zvolené náhrady vliv na případný zánik jejich vadně oceněných a částečně uspokojených restitučních nároků. Ústavní soud dospěl k závěru, že nikoliv. Obecně platí: Z hlediska práva na ochranu a uspokojení restitučního nároku nelze činit rozdíl mezi oprávněnými osobami, které žádají o naturální náhradu podle § 11a odst. 1 zákona o půdě, a oprávněnými osobami, které žádají o finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. Jejich postavení je rovné.

6. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že Státní pozemkový úřad má povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši (viz usnesení I. ÚS 2763/23 11 sp. zn. 28 Cdo 536/2022 ze dne 1. 3. 2022 či sp. zn. 28 Cdo 1562/2022 ze dne 7. 6. 2022). Jako liknavý či svévolný postup ztěžující uspokojení restitučního nároku lze považovat i nesprávné ocenění odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 155/2016 ze dne 21. 6. 2016).

7. Ústavní soud v poměrech projednávané věci dospěl k závěru, že restituční nárok stěžovatelů částečným plněním nezanikl ani zaniknout nemohl. Od jeho vzniku měla být jeho hodnota stanovena podle charakteru odňatého pozemku, tedy za pozemek nacházející se na území hlavního města Prahy, což nesporuje ani Státní pozemkový úřad. Ocenil-li SPÚ (či jeho předchůdce) restituční nárok stěžovatelů v rozporu se svou zákonnou povinností nižší částkou, stěžovatelům přesto ze zákona plynul nárok na poskytnutí náhrady ve správné výši, a to již od počátku (ex tunc). Není rozhodné, v jaké výši jej Státní pozemkový úřad ke dni žádosti o poskytnutí finanční náhrady evidoval a jakou finanční náhradu stěžovatelům poskytl. Částečným plněním dluh (obecně) nezaniká a není žádný důvod, aby zanikl restituční nárok; tím spíše proto, že na jedné straně stojí stát plnící své zákonné povinnosti a na druhé straně restituent, jehož křivdy (a křivdy jeho předchůdců) se stát snaží odčinit. Opačný výklad by vedl k protiústavním důsledkům, především by byl v rozporu se smyslem a účelem restitučních předpisů.

8. Podle Ústavního soudu je nezbytné rozlišovat, zda se oprávněné osoby domáhají uspokojení zbývající výše restitučního nároku, který byl z důvodu vadného (nezákonného) postupu vyplacen v neúplné výši, či zda se domáhají navýšení restitučního nároku s tím, že její výši nepovažují za přiměřenou a rozumnou. V nyní projednávané věci jde o případ první. Stěžovatelé se nedomáhají vydání náhradních pozemků ve výši, která by odpovídala jejich představám o současné tržní hodnotě odňatých pozemků. Nenamítají ani, že podle vyhlášky určená hodnota není přiměřená. Neotvírají tak již jednou vypořádaný restituční nárok. Žádají pouze rozdíl mezi původním oceněním odňatých pozemků a oceněním správným, a to ke dni účinnosti zákona o půdě.

9. Zásada autonomie vůle je v oblasti restitucí modifikována účelem a smyslem restitučních předpisů, neboť nejde o typický soukromoprávní vztah mezi rovnými stranami (viz nález sp. zn. I. ÚS 755/06). Obdobně je bez relevance dohoda mezi oprávněnou a povinnou osobou, která vede pouze ke zkrácení práv restituenta (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3042/2015 ze dne 4. 5. 2016). Bylo by nemravné, aby stát, který v rozporu se svou zákonnou povinností poskytl restituentům finanční náhradu v nesprávné výši (což mimo jiné nalézací soud uvedl již v prvním svém rozsudku), těžil z toho, že restituenti tuto náhradu přijali. Obecně platí: Žádostí o finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě a jejím poskytnutím v neúplné (částečné) výši restituční nárok nezaniká, I. ÚS 2763/23 13 nebyl-li zjištěn jednoznačný projev vůle oprávněné osoby se zbytku restitučního nároku vzdát. V případě zjištění takové vůle, je třeba vzhledem k okolnostem věci posoudit, zda jí lze přiznat příslušné právní účinky.

10. Z provedeného dokazování soud v prvním řízení před soudem prvního stupně zjistil následující skutkový stav (důkazy, z nichž předmětná skutečnost vyplynula, jsou uvedeny dále v textu kurzívou):

11. Žalobce dle rozhodnutí [adresa] ze dne 22. 9. 2005, č. j. [Anonymizováno] není (spolu)vlastníkem (spoluvlastnický podíl ve výši ) pozemku (původní) [Anonymizováno] role, o výměře 32 292 m2 v katastrálním území [adresa], [adresa], když pozemek přešel na stát bez právního důvodu dne 24. 5. 1978 na základě uzavřené kupní smlouvy s Čs. státem – [adresa]. Touto smlouvou paní [jméno FO] prodala svůj ideální spoluvlastnický podíl ve výši a zbývající spoluvlastnické podíly svých synů [jméno FO] a [Anonymizováno] pod nátlakem (výslechy na správě státní bezpečnosti) a za nápadně nevýhodných podmínek (kupní smlouva uzavřená mezi paní [jméno FO] (matka žalobce), žalobcem a [jméno FO] (bratr žalobce) a Čs. státem – [adresa] dne 24. 5. 1978, podepsaná pouze matkou žalobce). Toto rozhodnutí (ve výrocích o určení vlastnictví) nabylo právní moci dne 5. 10. 2005.

12. Žalobce dle rozhodnutí [Anonymizováno] [adresa] ze dne 15. 6. 2007, č. j. [Anonymizováno] není (spolu)vlastníkem (spoluvlastnický podíl ve výši ) pozemku (původní) [Anonymizováno] role, o výměře 2 272 m2 v katastrálním území [adresa], [adresa], když pozemek přešel na stát dne 3. 1. 1988 na základě uzavřené kupní smlouvy s Čs. státem – [Anonymizováno], [Anonymizováno] k.ú.o uzavřené v tísni (výslechy na správě státní bezpečnosti, výhrůžky vyvlastněním aj.) a za nápadně nevýhodných podmínek (kupní smlouva uzavřená mezi paní [jméno FO] (matka žalobce), žalobcem a [jméno FO] (bratr žalobce) a [Anonymizováno] dne 3. 1. 1988).

13. Žalobce dle rozhodnutí [právnická osoba] ze dne 28. 4. 2008, č. j. [Anonymizováno] není (spolu)vlastníkem pozemku (spoluvlastnický podíl ve výši ) (původní) PK [Anonymizováno] role, o výměře 15 120 m2, (původní) [Anonymizováno], o výměře 1 620 m2, (původní) PK [Anonymizováno] role, o výměře 2 715 m2, (původní) PK [Anonymizováno] role, o výměře 3 075 m2 katastrálním území [adresa], [adresa], když pozemky přešly na stát dne 24. 5. 1978 na základě uzavřené kupní smlouvy s Čs. státem – [adresa]. Tato smlouva byla uzavřena pod nátlakem (výslechy na správě státní bezpečnosti) a za nápadně nevýhodných podmínek(kupní smlouva uzavřená mezi paní [jméno FO] (matka žalobce), žalobcem a [jméno FO] (bratr žalobce) a Čs. státem – [Anonymizováno] [adresa] dne 24. 5. 1978, podepsaná pouze matkou žalobce).. Toto rozhodnutí (ve výrocích o určení vlastnictví) nabylo právní moci dne 19. 5. 2008.

14. Žalobce dle rozhodnutí [adresa] ze dne 28. 4. 2008, č. j. PÚ 8665/93/4 není (spolu)vlastníkem pozemku (spoluvlastnický podíl ve výši ) (původní) PK [Anonymizováno] role, o výměře 8 188 m2, (původní) PK [Anonymizováno] role, o výměře 417 m2, katastrálním území [adresa], když pozemky přešly na stát dne 24. 5. 1978 a dne 1. 12. 1978 na základě uzavřených kupních smlouvách s Čs. státem – [adresa]. Tato smlouva byla uzavřena pod nátlakem (výslechy na správě státní bezpečnosti) a za nápadně nevýhodných podmínek (kupní smlouva uzavřená mezi paní [jméno FO] (matka žalobce), žalobcem a [jméno FO] (bratr žalobce) a Čs. státem – [adresa] dne 24. 5. 1978, podepsaná pouze matkou žalobce, kupní smlouva uzavřená mezi paní [jméno FO] (matka žalobce), žalobcem a [jméno FO] (bratr žalobce) a Čs. státem – [právnická osoba] dne 1.12 1978, podepsaná pouze matkou žalobce). Toto rozhodnutí (ve výrocích o určení vlastnictví) nabylo právní moci dne 13. 1. 2009.

15. Z přehledu nároků a plnění oprávněné osoby ze dne 8. 7. 2011 má soud za prokázané, že částečně bylo plněno na restituční nárok žalobce převodem náhradních pozemků v hodnotě 155 756 Kčs (cena náhradních pozemků určena dle vyhl. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. 316/1990 Sb.), když žalovaný stále evidoval restituční nárok žalobce v nesprávné (nižší) výši. Žalobce vyzval žalovaného k přecenění jeho restitučního nároku nejpozději dne 29. 11. 2021 (výzva ze dne 29. 11. 2021) s tím, že restituční nárok žalobce měl být oceněn (v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu) v částce 6 138 463 Kčs (podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.).

16. Výzvou ze dne 29. 11. 2021 rovněž vyzval žalobce žalovaného k poskytnutí finanční náhrady, když měl zato, že výše náhrady by měla činit (alespoň) šestinásobek, nevypořádaného restitučního nároku žalobce evidovaného v cenové hladině vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), poníženého o částku 155 756 Kčs, když v této části se žalobci dostalo náhradních pozemků ve formě spoluvlastnického podílu. Tato byla dne 1. 12. 2021 doručena žalovanému (sledování doporučených zásilek).

17. Žalovaný dopisem ze dne 31. 1. 2022 sdělil žalobci, že část nároků již považuje za zaniklé, a předložený znalecký posudek též oceňuje pozemky ve výměrách, za které žalobci náhrada nenáleží (dopis žalovaného z 31. 1. 2022).

18. Ze znaleckého posudku č. [Anonymizováno] ze dne 26. 10. 2021 [právnická osoba]. a jeho dodatku ze dne 17. 2. 2022 soud zjistil, že znalec ocenil pozemek PK [Anonymizováno] o výměře 15 120 m2 a pozemek PK [Anonymizováno] o výměře 1 620 m2 podle ust. § 14 odst. 1 vyhl. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. 316/1990 Sb. částkou celkem 3 892 050 Kčs, pozemky PK [Anonymizováno] o výměře 8 188 m2, PK [Anonymizováno] o výměře 16 146 m2, PK [Anonymizováno] o výměře 2 272 m2, PK [Anonymizováno] o výměře 417 m2 podle ust. § 14 odst. 1 vyhl. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. 316/1990 Sb. částkou celkem 5 404 600 Kčs, pozemek PK [Anonymizováno] o výměře 2 715 m2 a PK [Anonymizováno] o výměře 3 075 m2 podle ust. § 14 odst. 1 vyhl. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. 316/1990 Sb. částkou celkem 1 013 250 Kčs, přičemž cena příslušných spoluvlastnických podílů žalobce na nevydaných pozemcích ve výměrách výše uvedených činí 3 498 375 Kčs.

19. Z barevné kopie originálu [Anonymizováno] z 1975, schváleného usnesením Vlády ČSSR z 23. 6. 1976 soud zjistil, že bylo rozhodnuto o výstavbě [adresa] výstavbě trasy metra. Plán byl dále schválen usnesením [Anonymizováno] ze dne 30. 6. 1970 č. 152 a usnesením ze dne 10. 12. 1974 č. 456.

20. Soud dále doplnil dokazování o smlouvu o bezúplatném převodu pozemku č. [spisová značka] na čl. 52-59, ze které zjistil, že žalovaný podle ust. § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, převedl na žalobce spoluvlastnický podíl k pozemku parc. č. [hodnota] a 1181 v kat. ú. [adresa]), čímž bylo z restitučního nároku žalobce vypořádáno 110 162 Kčs. Ze smlouvy o bezúplatné převodu pozemku č. [spisová značka] na čl. 70-73 soud zjistil, že žalovaný podle ust. § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, převedl na žalobce spoluvlastnický podíl k pozemku parc. č. [Anonymizováno], [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v kat. ú. [adresa]), čímž bylo z restitučního nároku žalobce vypořádáno 24 214 Kčs. Ze smlouvy o bezúplatné převodu pozemku č. [spisová značka] na čl. 88-92 soud zjistil, že žalovaný podle ust. § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, převedl na žalobce spoluvlastnický podíl k pozemku parc. č. [Anonymizováno] a [Anonymizováno] v kat. ú. [adresa]), a pozemku parc. č. [Anonymizováno] v kat. ú. [adresa]) čímž bylo z restitučního nároku žalobce vypořádáno 21 380 Kčs. Žalovaný se v řízení bránil tím, že těmito parciálními převody měl restituční nárok žalobce zcela zaniknout, argumentoval tím, že z textu plných mocí lze dovodit, že žalobce akceptoval, že jeho restituční nárok bude činit méně, resp. měl se vzdát práva na správné ocenění svého restitučního nároku. Tato argumentace je zcela neústavní a plně na ni dopadá nález I. ÚS 2763/23. Nadto žalobce ve svém vyjádření ze dne 3. 7. 2024 uvedl, že z žádné listiny nevyplývá, že žalobce projevil vůli na se práva na uspokojení zbytku nároku vzdát. Stejné nevyplývá ani z přehledu nároků a plnění oprávněné osoby ze dne 8. 7. 2011, když i po převodu náhradních pozemků žalovaný zbytkový restituční nárok žalobce dále evidoval.

21. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný tento závěr o skutkovém stavu: žalobce je oprávněnou osobou podle ust. § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Jako oprávněné osobě jí náleží náhrada dle ust. § 11 a 11a zákona o půdě, jeho restituční nárok činí celkem 3 496 375 Kčs, přičemž na tento již bylo částečně plněno převodem náhradních pozemků ve výši 155 756 Kčs.

22. Po výše uvedeném dokazování a zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti dle ust. § 132 o.s.ř. dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Skutková zjištění opřel soud o shora provedené listinné důkazy, o jejichž pravosti a pravdivosti soud neměl pochybností. Soud neprováděl všechny navržené důkazy ve věci, když spor se vedl pouze o použitelnost zákona č. 229/1991 Sb. o půdě, o výši restitučního nároku a od toho odvislé finanční náhrady.

23. Rozhodnutí [právnická osoba] ze dne 22. 9. 2005, č. j. [Anonymizováno], [Anonymizováno] [adresa] ze dne 15. 6. 2007, č. j. [Anonymizováno], ze dne 28. 4. 2008, č. j. [Anonymizováno] ze dne 28. 4. 2008, č. j. [Anonymizováno] byla vydána postupem podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád a zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Nalézací soud není oprávněn tato rozhodnutí přezkoumávat v řízení vedeném podle části třetí zákona č. 99/1963 Sb., o.s.ř. a je jimi vázán. Námitka žalovaného o použitelnosti zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, tedy již byla jiným orgánem postupem podle zákona vyřešena.

24. Podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) zákona o půdě platí, že za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 8). Náhradu poskytne pozemkový úřad do tří let po převzetí písemné výzvy oprávněné osobě nebo jejímu dědici. Ustanovení § 28a zákona o půdě pak stanoví, že náhrady poskytují se v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.

25. Ústavní soud ČR v nálezu ve věci Pl.ÚS 21/19 uvedl, že ústavně souladným je jen takový výklad § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, jímž je upřednostněn jasný a nepochybný účel zákona nad jeho doslovným zněním. Skutečnost, že znění napadeného ustanovení je jednoznačné, avšak vedoucí k absurdním důsledkům, neústavnost nezpůsobuje. V souladu se svou konstantní judikaturou proto Ústavní soud napadené ustanovení nezrušil, nýbrž upřednostnil jeho ústavně souladný výklad zcela podle smyslu a účelu zákona – zmírnění alespoň některých majetkových křivd oprávněných osob. Odkázal na své předešlé rozhodnutí II.ÚS 4139/16, ve kterém uvedl, že stanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) mají zajistit, aby oprávněná osoba v případě, že není možné uspokojit její nárok vydáním věci, případně vydáním jiné věci, obdržela přiměřenou finanční náhradu. Tato finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny předmětné nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. Konkrétní způsob, jakým má být za tímto účelem určena výše finanční náhrady, stanovil zákonodárce v § 28a zákona o půdě. Za situace, kdy se rozdíl mezi cenou platnou k 24. červnu 1991 a aktuální tržní cenou postupem času zvětšil natolik, že poskytnutí náhrady ve výši první z nich dnes již pro oprávněnou osobu nemá jiný než symbolický význam, ale nelze dále trvat na doslovném výkladu tohoto ustanovení. Ustanovení § 28a zákona o půdě je třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. Poskytnuta totiž musí být v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná.

26. Nejvyšší soud ČR již v rozhodnutí 28 Cdo 3689/2015 uvedl, že pro výši náhrady za nevydaný pozemek podle zákona o půdě je rozhodný charakter pozemku v době přechodu na stát, i když se při samotném výpočtu náhrady postupuje v souladu s cenovým předpisem platným ke dni účinnosti zákona o půdě. Pokud byly dané pozemky ke dni odnětí vlastnického práva oprávněným osobám (respektive jejich právním předchůdcům) pozemky stavebními, popřípadě byly za tímto účelem vykupovány či odebírány, je za ně třeba poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu dle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. Při hodnocení povahy odňatých pozemků mohou soudy brát v potaz rozmanité okolnosti, které se v kontextu projednávaného případu pro posouzení této otázky jeví relevantní, mezi skutečnostmi, jež připadají v úvahu, však zpravidla bude mít značnou váhu obsah územně plánovací dokumentace, determinující funkční využití dotčených nemovitostí ke dni jejich přechodu na stát.

27. Shodné Nejvyšší soud ČR uvedl i v rozhodnutí 28 Cdo 2956/2014, když uvedl, že pokud v době převodu pozemků na stát byly tyto určeny k zastavění schválenou územně plánovací dokumentací a následně byly v souladu s ní zastavěny, pak přestože byly v době převodu stále vedeny v evidenci nemovitostí jako zemědělské, byly fakticky již určeny k výstavbě, a tudíž měly být oceněny jako pozemky stavební. Ve věci 28 Cdo 444/2014 Nejvyšší soud ČR opět zopakoval, že za pozemky je třeba osobě oprávněné poskytnout náhradu jako za pozemky určené pro stavbu (§ 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), byť byly v době převodu na stát v evidenci nemovitostí vedeny jako zemědělské, (tj. v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby sídliště, bezprostřední realizace výstavby).

28. Podle ust. § 14 vyhl. č. 182/1988 Sb., se cena za 1 m2 nebo jeho části určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahrady a nebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada, nejde-li o pozemek oceňovaný podle odstavce 2, ocení částkou 250 Kčs v hlavním městě Praze.

29. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že pozemky byly nuceně vykoupeny za účelem výstavby sídliště a výstavby trasy metra. Všechny výše uvedené pozemky je potřeba s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR ocenit jako stavební podle ust. § 14 vyhl. č. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. 316/1990 Sb. Tyto pozemky byly tímto způsobem oceněny znalcem [právnická osoba]. ve výměrách odpovídajících výše uvedeným rozhodnutím (viz. dodatek znaleckého posudku).

30. Pokud žalovaný namítal, že restituční nároky žalobce z některých výše uvedených rozhodnutí již byly vypořádány, tak tato námitka není případná, když žalovaný ocenil nárok žalobce v rozporu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR a tyto tedy nemohly zaniknout plněním, jak se žalovaný domnívá. Zde se soud plně odkazuje na nález Ústavního soudu ČR I. ÚS 2763/23, jehož nosné části jsou uvedeny výše.

31. Nejvyšší soud ČR vydal ve věci 28 Cdo 3772/2018-161 ze dne 16. 2. 2021 nález, kdy dospěl k závěru, že ustanovení § 28a zákona o půdě stanoví základ finanční náhrady, kterou je však nutno s ohledem na běh doby valorizovat 6x, tedy přiznávat šestinásobek nevypořádaného restitučního nároku vedeného v Kčs. Tento princip byl však shledán Ústavním soudem ČR jako neústavní (viz. např. II. ÚS 1577/22), když Ústavní soud uvedl, že finanční náhrada ve výši šestinásobku vyhláškové ceny z roku 1990 je neústavně nízká. Ústavní soud ČR uvedl, že výše náhrady má být 1. přiměřená a rozumná, 2. nemusí nutně dosahovat tržní ceny, 3. má odčinit nebo zmírnit majetkovou křivdu tak, jak by tomu bylo při vydání věci. Jaké konkrétní výše má finanční náhrada dosahovat, zatím judikaturně stanoveno nebylo.

32. Z výše uvedeného lze však aprobovat, že žalobci lze přiznat (prozatím) minimálně šestinásobek jeho nevypořádaného restitučního nároku zjištěného podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., tedy: Ocenění podle vyhl. 182/1988 Sb., ve znění vyhl. 316/1990 Sb. (v Kčs) Šestinásobek (v Kč) Nevypořádaný restituční nárok žalobce 3 342 619 20 055 714 33. Žalobce se podanou žalobou více než tzv. šestinásobku nedomáhal s tím, že zbylé části se bude domáhat poté, až bude judikaturně postaveno na jisto, na jako finanční náhradu dle zák. č. 229/1991 Sb., o půdě, má oprávněná osoba nárok. Soud proto ve výroku I. tento šestinásobek (viz výpočet v odstavci 32) přiznal.

34. Finanční náhradu podle zák. č. 229/1991 Sb., je žalovaný povinen oprávněné osobě vyplatit ve tříleté hmotněprávní lhůtě (§ 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě) ode dne doručení výzvy, tedy od 1. 12. 2021 + 3 roky. Pokud žalovaný ve sporu namítal, že nárok dosud není splatný a žaloba je podána předčasně, pak jeho názor je mylný. Předčasná by byla taková žaloba, kdyby dosud nebyla oprávněnou osobou podána výzva k vyplacení finanční náhrady podle § 16 zák. č. 229/1991 Sb., o půdě. Žalobce však svůj nárok u žalovaného již uplatnil (1. 12. 2021), soud svým konstitutivním rozhodnutím stanovuje výši plnění, které žalovaný má žalobci poskytnout v tříleté hmotněprávní lhůtě. Jiné je to ve vztahu k požadovanému úroku z prodlení, kdy soud žalobu v tomto rozsahu jako předčasnou ve výroku II. zamítnul (zde soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR 28 Cdo 2225/2022).

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 636 944 Kč. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 20 055 714 Kč sestávající z částky 52 340 Kč za každý z 10 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně 10 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 526 400 Kč ve výši 110 544 Kč.

Poučení