70 Co 451/2024 - 211

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Noskové a soudců JUDr. Renaty Polákové a Mgr. Zdeňka Lehovce v právní věci žalobce: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0][Adresa zainteresované osoby 0/0], zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0], proti žalované: [název], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0], sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], zastoupený advokátem [právnická osoba] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0], o poskytnutí peněžité náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb., k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. září 2024, č. j. 17 C 146/2022-185, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] do [datum] (výrok I.), zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení zákonného úroku z prodlení z předmětné částky od [datum] do zaplacení (výrok II.) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce (výrok III.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované peněžité náhrady ve výši [číslo] Kč za zbylou část dosud nevypořádaného restitučního nároku dle zákona č. 229/1991 Sb., a to z rozhodnutí [název] [adresa] ze dne [datum] č.j. [číslo], z rozhodnutí ze dne [datum], č. j. [číslo], a z rozhodnutí ze dne [datum], č. j. [číslo], který byl uspokojen převodem náhradního pozemku pouze v rozsahu částky [částka].

3. Soud prvního stupně rozhodoval ve věci již podruhé poté, co byly vyhovující rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího k dovolání žalované rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], č. j. [spisová značka], zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V rámci závazného právního názoru Nejvyšší soud ČR vytkl zejména odvolacímu soudu, že se nezabýval výkladem a významem dohod o převodu náhradních pozemků, které ani neprovedl k důkazu, z hlediska další existence žalobcových restitučních nároků. Poukázal na platnou judikaturu, podle níž nelze osobě oprávněné z restitučního nároku upřít možnost požadovat při celkovém vypořádání jejích nároků za určitých podmínek méně, než by jí podle zákona příslušelo, a že není principiálního důvodu pro to, aby takové osobě bylo znemožněno uzavření dohody, jíž původní práva na poskytnutí náhrady plynoucí ze zákona nahradí novými oprávněními konstituovanými dohodou. Rozhodnutí odvolacího soudu tak dle dovolacího soudu vycházelo z neúplných a předčasných, tedy nesprávných závěrů.

4. Soud prvního stupně opětovně vyšel ze zjištění, že rozhodnutím Ministerstva zemědělství – pozemkového úřadu [adresa] ze dne [datum], č. j. [číslo] bylo určeno, že žalobce není spoluvlastníkem o velikosti spoluvlastnického podílu pozemku dle PK parc. č. [číslo] role, o výměře 32 292 m2 v k. ú. [adresa], obci hl. m. [adresa], přičemž tento pozemek přešel na stát bez právního důvodu dne [datum] na základě uzavřené kupní smlouvy s Čs. státem – Výstavbou hl. m. Prahy – Výstavbou sídlišť [adresa]. Rozhodnutím [název] [adresa] ze dne [datum], č. j. [číslo] bylo určeno, že žalobce není spoluvlastníkem o velikosti spoluvlastnického podílu pozemku dle PK parc. č. [hodnota] role, o výměře 2 272 m2 v k. ú. [adresa], obci hl. m. [adresa], přičemž tento pozemek přešel na stát dne [datum] na základě uzavřené kupní smlouvy s Čs. státem – Dopravním podnikem hl. m. Prahy, Investorem dopravních staveb k. ú. o. Rozhodnutím [název] - [název] [adresa] ze dne [datum], č. j. [číslo] bylo určeno, že žalobce není spoluvlastníkem o velikosti spoluvlastnického podílu pozemku dle PK parc. č. [hodnota] role, o výměře 15 120 m2, parc. č. [hodnota] role, o výměře 1 620 m2, parc. č. [hodnota] role, o výměře 2 715 m2 a parc. č. [hodnota] role, o výměře 3 075 m2 v k. ú. [adresa], obci hl. m. [adresa], přičemž pozemky přešly na stát dne [datum] na základě uzavřené kupní smlouvy s Čs. Státem – Výstavbou hl. m. Prahy – Výstavbou sídlišť [adresa]. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství - pozemkového úřadu [adresa] ze dne [datum], č. j. PÚ [číslo], bylo určeno, že žalobce není spoluvlastníkem o velikosti spoluvlastnického podílu pozemku dle PK parc. č. [hodnota] role, o výměře 8 188 m2 a parc. č. 585/7 role, o výměře 417 m2, v k. ú. [adresa], obci hl. m. [adresa], přičemž pozemky přešly na stát dne [datum] a dne [datum] na základě uzavřených kupních smlouvách s Čs. státem – Výstavbou hl. m. Prahy – Výstavbou sídlišť [adresa]. Všechny uvedené pozemky byly převedeny na stát bez právního důvodu či pod nátlakem a nebylo možné je z důvodu jejich zastavění žalobci vydat s tím, že za ně přísluší žalobci náhrada dle § 11 odst. 2 a § 17, případně podle § 16 zák. č. 229/1991 Sb. Na uvedené nároky žalobce bylo plněno převodem náhradních pozemků v hodnotě [částka], což bylo mezi účastníky nesporné a vyplynulo to i z jednotlivých smluv o vydání náhradních pozemků. Podle znaleckého posudku společnosti BDO [právnická osoba]. č. [číslo] ze dne [datum] a jeho dodatku ze dne [datum] hodnota výše uvedených nevydaných pozemků dle ocenění provedeného dle § 14 odst. 1 vyhl. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. 316/1990 Sb. činí [částka]. Na uvedených pozemcích bylo vystavěno sídliště [adresa] [právnická osoba] trasa metra.

5. Ohledně jednotlivých smluv o bezúplatném převodu pozemku podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., kterými soud prvního stupně doplnil dosud provedené dokazování, vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalovaná převedla na žalobce smlouvou č. [spisová značka] ze dne [datum] spoluvlastnický podíl (110162/438083) k pozemkům parc. č. [hodnota] a 1181 v k. ú. [adresa]), čímž bylo z restitučního nároku žalobce vypořádáno [částka], smlouvou č. [spisová značka] ze dne [datum] spoluvlastnický podíl (24214/1545000) k pozemkům parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa]), čímž bylo z restitučního nároku žalobce vypořádáno [částka], smlouvou č. [spisová značka] ze dne [datum] spoluvlastnický podíl (21380/745503) k pozemkům parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa]), a k pozemkům parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa]), čímž bylo z restitučního nároku žalobce vypořádáno [částka]. V textu dohod neshledal, že by žalobce měl akceptovat, že jeho restituční nárok bude činit méně, resp. že by projevil vůli se práva na uspokojení zbytku nároku vzdát.

6. Soud prvního stupně s ohledem na závazný právní závěr dovolacího soudu upozornil na nález Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2763/23, který zrekapituloval dosavadní výsledky restituční judikatury, podle nichž je žalovaná povinna evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši (usnesení ÚS sp. zn. I. ÚS 2763/23 11, usnesení NS sp. zn. [spisová značka], usnesení NS [spisová značka]), přičemž za liknavý či svévolný postup ztěžující uspokojení restitučního nároku lze považovat i nesprávné ocenění odňatých a nevydaných pozemků (usnesení NS sp. zn. [spisová značka]). V jím projednávané věci konstatoval, že restituční nárok částečným plněním nezanikl ani zaniknout nemohl, od jeho vzniku měla být jeho hodnota stanovena podle charakteru odňatého pozemku, tedy za pozemek nacházející se na území hlavního města Prahy. Dovodil, že ocenila-li žalovaná (či její předchůdce) restituční nárok stěžovatelů v rozporu se svou zákonnou povinností nižší částkou, stěžovatelům přesto ze zákona plynul nárok na poskytnutí náhrady ve správné výši, a to již od počátku (ex tunc), přičemž není rozhodné, v jaké výši jej žalovaná ke dni žádosti o poskytnutí finanční náhrady evidovala a jakou finanční náhradu stěžovatelům poskytla. Uzavřel, že částečným plněním dluh (obecně) nezaniká, a není dán žádný důvod k tomu, aby restituční nárok zanikl; tím spíše proto, že na jedné straně stojí stát plnící své zákonné povinnosti a na druhé straně restituent, jehož křivdy (a křivdy jeho předchůdců) se stát snaží odčinit. Opačný výklad by vedl k protiústavním důsledkům, především by byl v rozporu se smyslem a účelem restitučních předpisů. Dále je podle citovaného nálezu nezbytné rozlišovat, zda se oprávněné osoby domáhají uspokojení zbývající výše restitučního nároku, který byl z důvodu vadného (nezákonného) postupu vyplacen v neúplné výši, či zda se domáhají navýšení restitučního nároku s tím, že její výši nepovažují za přiměřenou a rozumnou. Ohledně zásady autonomie vůle upozornil, že v oblasti restitucí je modifikována účelem a smyslem restitučních předpisů, neboť nejde o typický soukromoprávní vztah mezi rovnými stranami (nález sp. zn. I. ÚS 755/06). Obdobně je bez relevance dohoda mezi oprávněnou a povinnou osobou, která vede pouze ke zkrácení práv restituenta (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Bylo by podle něj nemravné, aby stát, který v rozporu se svou zákonnou povinností poskytl restituentům finanční náhradu v nesprávné výši, těžil z toho, že restituenti tuto náhradu přijali. Poukázal na to, že obecně platí, že žádostí o finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě a jejím poskytnutím v neúplné (částečné) výši restituční nárok nezaniká, nebyl-li zjištěn jednoznačný projev vůle oprávněné osoby se zbytku restitučního nároku vzdát. V případě zjištění takové vůle, je pak třeba vzhledem k okolnostem věci posoudit, zda jí lze přiznat příslušné právní účinky.

7. Po právním posouzení podle § 4, § 11, § 11a § 16 zák. č. 229/1991 Sb. s přihlédnutím k citovanému nálezu ÚS soud prvního stupně dovodil, že v této věci jde o případ, kdy žalobce neotvírá již jednou vypořádaný restituční nárok, ale žádá pouze rozdíl mezi původním nesprávným oceněním odňatých pozemků a oceněním správným, a to ke dni účinnosti zákona o půdě. Dospěl tak opětovně k závěru, že žalobci jako oprávněné osobě náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a (v cenách platných ke dni [datum] Sb. podle vyhl. č. 182/1988 Sb. ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb.). Vyšel z hodnoty pozemků stanovené ve znaleckém posudku společnosti BDO [právnická osoba]., který dle závěru soudu prvního stupně správně tyto pozemky posoudil jako stavební, neboť uvedené pozemky byly v době převodu určeny schválenou územně plánovací dokumentací k zastavění, a následně také byly zastavěny (rozhodnutí NS sp. zn. [spisová značka]). Po odečtení ceny vydaných pozemků soud prvního stupně zjistil hodnotu nevypořádaného restitučního nároku ve výši [částka]. Žalobci pak přiznal šestinásobek takto zjištěné hodnoty, a to prozatím s tím, že valorizace v této výši byla shledána Ústavním soudem jako neústavně nízká a zatím nebyla výše finanční náhrady judikatorně stanovena. Lhůtu k plnění stanovil dle § 16 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. v tříleté lhůtě ode dne doručení výzvy. Dle jeho závěru není žaloba předčasná, neboť žalobce uplatnil svůj restituční nárok a soud konkretizuje pouze jeho výši. Naopak ve vztahu k požadovaným úrokům posoudil soud prvního stupně žalobu jako předčasnou. Náklady řízení určil podle § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž vycházel z tarifní hodnoty [částka].

8. Proti výroku I. o věci samé a nákladovému výroku III. napadeného rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, v němž opětovně namítla nesprávné právní posouzení zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně, jenž rozhodl o pohledávce, která dosud není splatná, a žaloba měla být dle ní jako předčasná zamítnuta. Nesouhlasila ani s tím, že požadavek žalobce bylo možné posoudit podle zákona č., 229/1991 Sb., neboť v minulosti zabrané pozemky byly stavebními a v době jejich odnětí nebyly využívány jako pozemky zemědělské, přičemž nelze tento postup odůvodnit pouze tím, že jiný orgán o nich rozhodoval v rámci restituce, a tuto otázku tak vyřešil. Znovu poukázala na to, že restituční nároky žalobce z jednotlivých rozhodnutí zanikly jejich uspokojením v rámci poskytnutí náhradních pozemků, a žalobce se již z jejich titulu nemůže ničeho domáhat. Dle ní projev vůle žalobce jednoznačně vyplývá z uzavřených smluv i z plných mocí, v nichž žalobce prohlašuje, jaká je výše jeho nároku. Navíc nárok uplatněný po více než 10 letech od jeho uspokojení je podle ní promlčen. Odmítla, že by tímto rozsudkem nemělo být rozhodnuto o celém nároku, a postup soudu prvního stupně, který dle odůvodnění rozhodl o nároku pouze „prozatím“ do přijetí judikatury stanovující způsob zjištění přiměřenosti výše náhrady, označila za nezákonný. Soudu prvního stupně dále žalovaná vytkla, že při výpočtu náhrady nákladů řízení vycházel z tarifní hodnoty [částka], ačkoliv předmětem řízení je uspokojení restitučního nároku ve výši [částka], z něhož by měla být náhrada nákladů určena. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.

9. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání nesouhlasil s námitkami žalované. Žaloba dle něj není předčasná, z chování žalované je zřejmé, že uplatněný nárok nehodlá dobrovolně uspokojit, a také judikatura vychází z toho, že splatnost nastane dnem soudem stanoveným v závislosti na podání výzvy. Ohledně použitelnosti zákona o půdě uvedl, že nevydané pozemky byly převedeny do vlastnictví státu v kultuře role, tedy jako pozemky náležející do zemědělského půdního fondu, a to ve stavu způsobilém k jejich udržení v kategorii zemědělských pozemků, tedy působnost citovaného zákona na ně dopadá. Ke smlouvám sdělil, že je v nich ohledně výše nároku odkazováno na znalecký posudek, který nechala zpracovat žalovaná, a vyplývá z nich pouze, v jakých částkách je nárok uspokojen, taktéž z plných mocí lze dovodit pouze žalovanou nesprávně určenou výši nároku. V tomto se dovolal závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2763. Nesouhlasil ani s tím, že by jeho nárok byl promlčen, neboť jeho nárok byl uspokojen pouze částečně, ačkoliv existoval ve správné výši ex tunc, přičemž dle něj nelze spojovat běh promlčecích lhůt s okamžikem částečného plnění. Z opatrnosti se dovolal rozporu takové námitky s dobrými mravy. Navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen.

10. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo (podle § 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné.

11. Podle § 14 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. oprávněné osobě náleží náhrada za obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, které podle tohoto zákona nelze vydat nebo které zanikly nebo byly převedeny na osobu, která není povinna je vydat. Obdobně oprávněné osobě náleží náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydá a za který nebyl poskytnut jiný pozemek.

12. Podle § 16 odst. 1 písm. a) cit. zák. za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 8). Náhradu poskytne pozemkový úřad oprávněné osobě nebo jejímu dědici do tří let po převzetí písemné výzvy.

13. Podle § 28a cit. zák. pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni [datum], a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.

14. Podle § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. cena za 1 m2 pozemku nebo jeho části určeného pro stavbu nebo ke zřízení zahrady a nebo pozemku vedeného v evidenci nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada, nejde-li o pozemek oceňovaný podle odstavce 2, činí 250,- Kčs v hlavním městě Praze.

15. Ani po doplnění dokazování ve smyslu závěrů dovolacího soudu, ať soudem prvního stupně, který provedl dokazování smlouvami o převodu pozemků, či odvolacím soudem, který dokazování doplnil o žalovanou požadovaný důkaz plnými mocemi jako listinnými důkazy, nevedlo k jinému závěru o zjištěném skutkovém stavu. Z doplněných důkazů jednoznačně vyplynulo, jak správně zjistil soud prvního stupně, že výše nároků žalobce byla určena znaleckými posudky, které nechala zpracovat žalovaná, jimiž byly nevydané pozemky oceněny jako zemědělské, ač správně a v souladu s platnou judikaturou měly být hodnoceny jako stavební. Stejná zjištění pak učinil i odvolací soud z plných mocí, jimiž žalobce pověřoval své zástupce k projednání jeho restitučních nároků. Mezi účastníky bylo nesporné, že v době převodu pozemků na stát s nimi bylo počítáno jako s pozemky, na nichž bude stavěno sídliště, a dokonce již v dané době na nich částečně stavební činnost začala, aniž by s tím ale právní předchůdci žalobce souhlasili. Tedy v souladu s platnou judikaturou (srov. usnesení NS ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], usnesení NS ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], rozsudek NS ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], či usnesení ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) měly tyto pozemky také být jako stavební oceněny, což žalovaná neučinila a hodnotu restitučního nároku tak zjistila v nesprávné výši. To však nic nemění na tom, že v době převodu měly tyto pozemky zemědělský charakter a právní předchůdci je v takovém stavu uchovávali, tedy vztahoval se na ně zákon 229/1991 Sb., jak správně vyhodnotily i správní orgány v rámci rozhodování o nich podle citovaného zákona. Ani z dohod, jak správně zjistil soud prvního stupně, ani z plných mocí pak nevyplývá, že by v nich žalobce jakkoliv vyjádřil, že převodem náhradních pozemků považuje svůj restituční nárok za zcela uspokojený, přičemž pokud jsou v nich uvedeny konkrétní částky u restitučního nároku, zjevně jsou odvozeny od nesprávného ocenění na základě posudků zajištěných žalovanou. Ve vztahu ke znaleckému posudku společnosti BDO [právnická osoba]. tak z nich lze dovodit pouze to, že žalovanou zajištěnými znaleckými posudky byl nárok žalobce nesprávně ohodnocen v rozsahu [částka], ač ve skutečnosti jeho hodnota činila [částka], přičemž restituční nároky žalobce byly uspokojeny v rozsahu [částka]. Z uvedených listin pak nebyl zjištěn jednoznačný projev vůle žalobce se zbytku restitučního nároku vzdát. Závěry Ústavního soudu vyjádřené v jeho nálezu ze dne ze dne [datum], sp. zn. [číslo] se na předmětný nárok plně vztahují, a odvolací soud se tak plně ztotožňuje s právním posouzením soudu prvního stupně tak, jenž z těchto závěrů vycházel, a pro stručnost odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně.

16. Z tohoto pohledu tedy odvolací soud považuje za správný postup soudu prvního stupně ke zjištění výše dosud nevypořádaného nároku žalobce, když od zjištěné hodnoty restitučního nároku žalobce ve výši [částka] odečetl již žalovanou poskytnuté plnění převodem náhradních pozemků v rozsahu [částka], a dospěl tak k hodnotě [částka].

17. Platná judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu (srov. nález ze dne [datum], sp. zn. [číslo], nález ze dne [datum], sp. zn. [číslo], rozsudek NS ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) vychází z teze, že ustanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona č. 229/1991 Sb. mají zajistit, aby oprávněná osoba v případě, že není možné uspokojit její nárok vydáním věci, případně vydáním jiné věci, obdržela přiměřenou finanční náhradu. Tato finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny předmětné nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tomu bylo při vydání věci. Konkrétní způsob, jakým má být za tímto účelem určena výše finanční náhrady, stanovil zákonodárce v § 28a zákona o půdě. Za situace, že se rozdíl mezi cenou platnou k [datum] a aktuální tržní cenou postupem času zvětšil natolik, že poskytnutí náhrady ve výši první z nich dnes již pro oprávněnou osobu nemá jiný než symbolický význam, však nelze dále trvat na doslovném výkladu tohoto ustanovení. Ustanovení § 28a zákona o půdě je tedy třeba vykládat tak, že stanoví základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. Poskytnuta totiž musí být v takové výši, aby byla s ohledem na účel restitučních zákonů přiměřená a rozumná. Za takovou byl zprvu označen šestinásobek zjištěné ceny odňatých a nenahrazených nemovitostí, který ve smyslu uvedené judikatury měl reálně odrážet míru inflace, a vyrovnávat tak ztrátu hodnoty peněz, k níž došlo ode dne účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. do současnosti (rozsudek NS ze dne [datum]/, sp. zn., [spisová značka]). Ústavní soud však nálezem ze dne [datum], sp. zn. [číslo], sice souhlasil s jednotným judikatorním určením koeficientu pro zvýšení finanční náhrady, nicméně dovodil, že kromě inflace by měl zohledňovat i reálný růst cen nemovitostí za dobu od roku 1991.

18. Závěry uvedeného nálezu dále rozpracoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], v postupu, jímž dle něj lze získat aproximativní odhad hodnoty peněžité náhrady, již lze z hodnotového hlediska pokládat za rozumně obhajitelnou. Dovodil, že podílejí-li se kupříkladu náklady na potřeby uspokojované v souvislosti s vlastnictvím nemovitostí, tj. náklady na bydlení, na celkových nákladech domácností v České republice dle údajů ČSÚ přibližně 20–30 %, bylo by možné uvažovat o tom, že by se znásobení ceny nemovitostí od roku 1991 promítalo do výše koeficientu z jedné čtvrtiny, zatímco zbytek by byl nadále determinován obecným růstem spotřebitelských cen. Tedy pokud se konkrétně spotřebitelské ceny ve srovnání s rokem 1991 k době rozhodování soudu zvýšily 8krát a ceny nemovitostí 12krát, bylo by koeficient pro navýšení náhrady možné stanovit v hodnotě [hodnota] (8 x [právnická osoba] + 12 x 0,25 = 9). Finanční náhradu dle ustanovení § 16 odst. 1, věta první, zákona o půdě tak lze dle citovaného rozsudku NS zjistit ze základu vypočteného dle ustanovení § 28a zákona o půdě, jenž bude zvýšen o koeficient zohledňující při určení míry inflace od roku 1991 i nárůst cen nemovitostí. Takové navýšení základní částky by mělo vykompenzovat ztrátu hodnoty peněz, k níž v období od účinnosti zákona o půdě až do doby rozhodování soudu o náhradě došlo, a nemělo by vyjadřovat pouze nárůst ceny konkrétního pozemku, který nebylo možné pro zákonnou překážku oprávněné osobě vydat. Uvedl dále, že stanovení jiné výše koeficientu si vyžádá zjištění takového skutkového podkladu, k němuž primárně slouží nalézací, popřípadě odvolací řízení, v jehož průběhu by mělo být s ohledem na zásadu projednací žádoucí, aby k naplnění smyslu a účelu civilního procesu přispěli i samotní účastníci řízení náležitou procesní důkazní aktivitou.

19. S ohledem na výše uvedené tedy nelze souhlasit se soudem prvního stupně, který své rozhodnutí pojal pouze jako zatímní rozhodnutí o částečné minimální výši restitučního nároku do judikatorního vyřešení určení jeho hodnoty, a zcela rezignoval na svou povinnost vést účastníky ve smyslu citovaného rozhodnutí k nabídnutí důkazů k prokázání takového skutkového stavu, z něhož by bylo možné stanovit výši koeficientu naznačeným postupem. Je věcí nalézacího soudu, jak upozornil Nejvyšší soud (uvedené rozhodnutí muselo být soudu prvního stupně ke dni jeho rozhodnutí již známo), aby za situace, že je bez pochyb stanovena základní hodnota restitučního nároku, ke dni svého rozhodnutí za procesní součinnosti účastníků (zejména žalobce) stanovil na základě veřejně dostupných statistických údajů a případných dalších okolností dle návrhů účastníků, jakou měrou tato hodnota vzrostla, neboť její nárůst souvisí právě s plynutím čas. Pokud by bylo možno vycházet ze závěrů soudu prvního stupně, nárůst hodnoty by fakticky nebylo možno ukončit.

20. Vzhledem k uvedenému odvolací soud vyzval žalobce, aby zaujal procesní stanovisko k této situaci, konkretizoval svůj žalobní požadavek a případně navrhl jeho změnu, to vše s upozorněním, že rozhodnutí odvolacího soudu bude v této věci již konečné. Na toto však žalobce nijak procesně nereagoval (odkázal pouze na to, že se zbývající části domáhá samostatně podanou žalobou).

21. Protože je řízení ovládáno disposiční zásadou, jejímž projevem je i vázanost soudu žalobním petitem, který v zásadě nemůže překročit a v němž žalobce požadoval pouze šestinásobek základní hodnoty, odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Učinil tak vzhledem k procesní pasivitě žalobce přesto, že z výše uvedeného judikátu, který vycházel ze statistických údajů ke dni jeho rozhodováni, vydaného v krátkém časovém intervalu před rozhodnutím soudu prvního stupně i soudu odvolacího, vyplývá, že by se žalobce mohl úspěšně domáhat i devítinásobku základní hodnoty jeho restitučního nároku. Hodnota restitučního nároku žalobce je takto stanovena s konečnou platností a v její výši předmětný nárok žalobce bude plně uspokojen.

22. Co se týká námitky, že žalobcem uplatněný nárok dosud není splatný, a tedy v obvyklých případech by měla být za takové situace žaloba zamítnuta pro předčasnost, vyjádřil se k ní odvolací soud již v předchozím rozhodnutí. Platná judikatura řešící problematiku restitucí a náhrad za nevydané pozemky dovodila liknavost žalované při uspokojování nároku oprávněných osob, kterou shledala mimo jiné i v jejím lpění na nesprávném ocenění nevydaných pozemků, čímž se žalovaná dostala do mnohaletého prodlení s vlastním uspokojením nároku. Žalobce uplatnil svůj nárok v roce 1993, o jeho nároku bylo pravomocně rozhodnuto až v roce 2008, následně se žalobce opakovaně účastnil veřejných nabídek a v jejich rámci byl v roce 2015 jeho nárok uspokojen pouze z malé části, neboť žalovaná neocenila tento nárok ve správné výši. Přes tento aktivní přístup žalobci dosud, tj. po více než 30 letech od uplatnění nároku, nebyla ze strany žalované poskytnuta plná náhrada, a naopak z obrany žalované je zřejmé, že svůj postoj k ocenění nevydaných pozemků ani přes závěry recentní judikatury nezměnila a restituční nárok žalobce považuje za (až na minimální část) uspokojený. Nelze tedy dojít k jinému závěru, než že s ohledem na mnohaleté prodlení žalované s uspokojením nároku žalobce je třeba rozsah povinnosti žalované postavit najisto. Po žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby při výše uvedeném postoji žalované vyčkával s podáním žaloby až na dobu po uplynutí splatnosti nárokované částky, a samo konstatování existence nároku a konkretizace jeho výše, což je fakticky předmětem tohoto řízení, pak umožní, aby již tak neúměrně dlouhá doba pro uspokojení nároku byla maximálně zkrácena. Rozhodnutím soudu prvního stupně nakonec zákonem stanovená splatnost zůstala žalované zaručena.

23. S uvedeným souvisí i řešení námitky prodlení vznesené žalovanou s odůvodněním, že doplacení nároku se žalobce domáhal až po více než 10 letech od předchozího uspokojení poskytnutím náhradních pozemků. Je zřejmé, že žalobce svůj nárok uplatnil včas, a jediný, kdo je v prodlení, je žalovaná s jeho vypořádáním. Pokud by již v době vydávání náhradních pozemků žalovaná respektovala závěry platné judikatury (v době poskytování náhradních pozemků jí již byla známa téměř všechna výše uvedená rozhodnutí NS, která stanovovala povinnost pozemky, které byly po jejich převodu na stát zastavěny, ohodnotit jako stavební) a ocenila nárok žalobce řádně, jak jí ukládal zákon, mohla zabránit tomu, aby se žalobce musel domáhal doplacení finanční náhrady, a to i po tolika letech. Nárok na přecenění hodnoty pozemků přitom nepředstavuje samostatné majetkové právo, které by podléhalo promlčení.

24. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal procesně plně úspěšnému žalobci náhradu jeho nákladů. Její výši určil jako náklady právního zastoupení žalobce sestávající z odměny za dva úkony právní pomoci (vyjádření k odvolání, účast na odvolacím jednání) po [částka] dle § 7 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., paušální náhrady hotových výdajů za oba úkony po [částka] dle § 13 odst. 4 cit. vyhl. a DPH ve výši [částka], tj. v částce [částka]. Odvolací soud při výpočtu odměny stejně jako soud prvního stupně vyšel z tarifní hodnoty [částka], neboť uvedená částka byla předmětem řízení a představuje hodnotu výše žalobcem požadovaného peněžitého plnění ve smyslu § 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu), a neshledal důvod pro to, aby tarifní hodnota vycházela ze základní částky dle ocenění dle § 28a zákona o půdě, jak požadovala žalovaná. Na tom nic nemění ani skutečnost, že základní částka fakticky představuje hodnotu nároku, který vyplývá přímo ze zákona a její navýšení je fakticky konstituováno až rozhodnutím soudu. V hodnotě práva je zahrnuto i požadované navýšení základní částky, které musí žalobce odůvodnit a doložit jeho oprávněnost. Současně s tím nese žalobce riziko, že se mu požadavek navýšení nepodaří v plném rozsahu prokázat, a případné částečné zamítnutí nároku by představovalo jeho neúspěch, který by měl vliv na rozhodnutí o nákladech řízení. Není tak dán důvod pro to, aby tarifní hodnotu představoval pouze základní nárok. Nakonec ani dovolací soud nevyjádřil pochybnost o správnosti postupu obou soudů při výpočtu náhrady nákladů řízení při předchozím rozhodování ve věci, kde taktéž oba soudy vycházely při stanovení tarifní hodnoty z žalobcem požadovaného plnění.

Poučení