17 C 178/2014-803

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa žalobce] zastoupena advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované [země] [anonymizováno] [stát. instituce], [IČO] sídlem [adresa státního zastupitelství] [anonymizováno 10 slov] sídlem [adresa] o zaplacení částky 3 018 500 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 327 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 327 000 Kč od 3. 1. 2014 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, jíž se žalobkyně domáhala úhrady částky 2 691 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 691 500 Kč od 28. 12. 2013 do zaplacení, a v části, jíž se žalobkyně domáhala zákonných úroků z částky 327 000 Kč od 28. 12. 2013 do 2. 1. 2014, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 81 824 Kč k rukám zástupce žalobkyně, [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Původní žalobce se žalobou ze dne 6. 6. 2014 domáhal po žalované zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 5 000 000 Kč způsobenou v souvislosti s trestním řízením vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 6/2005. Proti původnímu žalobci bylo zahájeno trestní stíhání usnesením policejního komisaře Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality SKPV expozitury Brno ze dne 7. 7. 2004, [číslo jednací]: [anonymizováno] [číslo] [rok] pro pokus trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 trestního zákona, § 255 odst. 1, 3 trestního zákona. Na základě pravomocného odsouzení pak původní žalobce nastoupil dne 21. 3. 2008 do výkonu trestu odnětí svobody, podmíněně propuštěn byl původní žalobce dne 30. 3. 2010, usnesením ze dne 6. 9. 2012 rozhodl Městský soud v Brně, že se původní žalobce ve zkušební době podmíněného propuštění osvědčil. Následně na základě ústavní stížnosti původního žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 22. 5. 2012, [anonymizována dvě slova] [číslo], zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 2 To 121/2007, kterým byl potvrzen odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 10T 6/2005, přičemž bylo konstatováno, že v trestním řízení došlo k porušení základních práv původního žalobce dle čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dne 14. 1. 2013 pak bylo původnímu žalobci doručeno rozhodnutí Krajského soudu v Brně o zastavení řízení z důvodu amnestie prezidenta republiky, přičemž původní žalobce požádal o pokračování v řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 10 T 6/2005 byl původní žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu. Původnímu žalobci vznikla nemajetková újma způsobená jednak délkou trestního stíhání, které trvalo více jak 9 let, za což požadoval odškodnění 500 000 Kč, a to 204 000 Kč za nepřiměřenou délku trestního stíhání a 296 000 Kč za nesprávný úřední postup Vězeňské služby, který měl za následek stresující výkon trestu odnětí svobody a újmu na zdraví původního žalobce vzhledem k zanedbání lékařské péče. Za samotné trestní stíhání původní žalobce původně požadoval odškodnění 4 500 000 Kč. Původní žalobce byl celkem 739 dní omezen na osobní svobodě, což mělo výrazný dopad do jeho osobního i profesního života, objevily se u něj poruchy spánku, podráždění. Původní žalobce trpěl pocitem nejistoty a stresem z hrozby vysokého trestu odnětí svobody. Původní žalobce byl nucen v důsledku trestního stíhání ukončit pracovní poměr dohodou, kdy byl zaměstnán na pozici ředitele pobočky [právnická osoba], přičemž ukončení pracovního poměru předcházelo sdělení o překážce v práci na straně zaměstnavatele a žalobci byl zakázán vstup do pobočky. Tím byla zasažena profesní a občanská čest původního žalobce, ztráta příjmů vedla ke snížení jeho životní úrovně, v důsledku neschopnosti platit výživné dětem po rozvodu byl původní žalobce vystaven exekučnímu řízení. Původní žalobce rovněž musel kvůli trestnímu stíhání odstoupit z výkonu funkce zastupitele v obci [obec], kterou považoval za reprezentativní a prospěšnou, z důvodu trestního řízení a jeho výsledku se musel vzdát kandidatury ve volbách a stáhnout se z politického života, politickou kariéru se pak původnímu žalobci již nepovedlo obnovit. V rámci trestního stíhání byla u původního žalobce provedena domovní prohlídka za účasti nezúčastněné osoby – občanky [územní celek], vědomí o této prohlídce se poté rozšířilo po obci, čímž utrpěla pověst původního žalobce v obci. V souvislosti s trestním stíháním byla rovněž ukončena činnost původního žalobce v mysliveckém spolku, následně mu po vypršení platnosti nebyl vydán nový zbrojní průkaz, jelikož původní žalobce nesplňoval podmínku bezúhonnosti. Původní žalobce byl rovněž dotčen na svých právech medializací trestní kauzy. Trestní stíhání a výkon trestu odnětí svobody měly dopad i na rodinný život původního žalobce, zejména na vztah s jeho dětmi, přičemž manželka původního žalobce trpí kvůli trestnímu stíhání psychickými obtížemi. Trestní stíhání se podepsalo i na zdravotním stavu původního žalobce, který byl až do výkonu trestu odnětí svobody bez závažných obtíží. V průběhu výkonu trestu odnětí svobody začal původní žalobce trpět bolestmi zad a dýchacími obtížemi, dne 30. 3. 2010, v den propuštění z výkonu trestu byl u původního žalobce diagnostikován [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], s nímž byl hospitalizován až do 20. 4. 2010. Původní žalobce uplatnil předběžně u žalované podle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád, dále jen„ OdpŠk“) dne 27. 6. 2013 nárok na náhradu škody a kompenzaci nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem, žalovaná se k nároku v zákonné lhůtě nevyjádřila.

2. Žalovaná se ve věci vyjádřila v podání ze dne 16. 12. 2014, v němž uvedla, že nárok původního žalobce na finanční kompenzaci za nemajetkovou újmu uznala co do výše 1 481 500 Kč s tím, že tato částka byla původnímu žalobci vyplacena, přičemž za omezení osobní svobody byl původní žalobce odškodněn částkou 1 108 500 Kč, za snížení společenského uplatnění, narušení dobré pověsti, rodinných a profesních vztahů byl žalobce odškodněn částkou 373 000 Kč. Žalovaná ve zbývající části navrhuje žalobu zamítnout. Ohledně požadavku na zaplacení úroků z prodlení z žalované částky od 28. 12. 2013 žalovaná namítla, že v této době ještě neuplynula 6 měsíční lhůta pro předběžné projednání nároku, který byl uplatněn dne 2. 7. 2013. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení ohledně žalobou uplatněného nároku z titulu nepřiměřené délky trestního řízení, když toto řízení bylo skončeno dne 10. 6. 2013, původní žalobce nárok v tomto směru neuplatnil předběžně u žalované podle § 14 zákona OdpŠk, žaloba ve věci byla podána až dne 10. 6. 2014, tedy po uplynutí 6 měsíční promlčecí lhůty. Žalovaná rovněž namítla promlčení nároku původního žalobce z titulu nesprávného úředního postupu Vězeňské služby ČR, kdy v jeho důsledku došlo ke škodě na zdraví žalobce, neboť ani tento nárok původní žalobce rovněž u žalované předběžně neuplatnil.

3. Usnesením ze dne 5. 6. 2015, č.j. 17C 178/2014-497, bylo řízení částečně zastaveno co do zaplacení 1 481 500 Kč, usnesení nabylo právní moci dne 21. 7. 2015.

4. Usnesením ze dne 21.3.2017, č.j. 17 C 178/2014-656 bylo řízení ve věci nároku původního žalobce na zaplacení částky 296 000 Kč s příslušenstvím (představující původním žalobcem tvrzenou vzniklou újmu na zdraví v důsledku zanedbání lékařské péče ve výkonu trestu odnětí svobody) v této části žaloby vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí.

5. Původní žalobce dne 16.6.2020 zemřel, přičemž na jeho místo do řízení vstoupila žalobkyně. Usnesení ze dne 10.3.2021, č.j. 17 C 178/2014-775, o této procesní skutečnosti nabylo právní moci dne 15.4.2021.

6. Původní rozsudek, který by ve věci vyhlášen dne 30. 3. 2017, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, č. j. 35 Co 278/2017-697, byl v rozsahu původního zamítnutí žaloby do částky 3 018 500 Kč s příslušenstvím a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2139/2018.

7. Nárok ve výši 204 000 Kč, který žalobkyně uplatňovala za porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, byl pravomocně zamítnut. Předmětem řízení tak zůstává částka 3 018 500 Kč s příslušenstvím požadovaná v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí.

8. V souladu se závazném právním názorem Nejvyššího soudu byla žalobkyně vyzvána, aby specifikovala, jakého odškodnění se na základě toho kterého ze samostatně uplatnitelných nároků (titulů) domáhá, zda tedy jde o nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé (1) samotným trestním stíháním, či (2) vykonaným trestem odnětí svobody či (3) nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Žalobkyně se písemně i ústně při jednání konaném dne 11.1.2022 vyjádřila tak, že částky, která zůstala předmětem řízení, se domáhá z titulu újmy vzniklé původnímu žalobci samotným trestním stíháním.

9. Soud již v původním řízení zamítl návrhy původního žalobce na doplnění dokazování čtením všech pravomocně skončených spisů Obvodního soudu pro Prahu 2 ve věcech uplatněných nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. žalobci, kteří nárok uplatňovali v souvislosti s trestním stíháním, završeným zprošťujícím rozsudkem, a to z let 1999 2017, dotazem u Ministerstva spravedlnosti ohledně údajů o tom, kolik bylo v letech 1999 2017 ročně vyplaceno na nároky podle zákona č. 82/1998 Sb., kolik a v jakých případech činilo nejvyšší plnění a jaká byla průměrná výše plnění ve věcech uplatněných nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. žalobci, kteří nárok uplatňovali v souvislosti s trestním stíháním, završeným zprošťujícím rozsudkem, případně výslechem ministra spravedlnosti k vysvětlení aktuální odškodňovací metodiky jím řízeného ministerstva ve věcech uplatněných nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. osobami, které nárok uplatňovaly v souvislosti s trestním stíháním, završeným zprošťujícím rozsudkem.

10. Soud neshledal důvod, aby o totožném opakovaně vzneseném důkazním návrhu rozhodl jinak. Soud i nadále setrvává na názoru, který plyne i z judikatury dovolacího soudu, tedy že je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.9.2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014; uvedené rozhodnutí, jakož i dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz). Žalobkyně setrvala na předchozím návrhu, přičemž teprve při jednání zcela obecně zmínila tři konkrétní případy nezákonného trestního stíhání. Soud pak vyšel ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu, tedy že při procesní neaktivitě stran je to soud, který z palety nabízejících se již rozhodnutých případů vybere ty, které se ke srovnání s právě posuzovaným případech nejvíce hodí. K této procesní situaci došlo i v nynější věci, kdy oběma účastníkům byla před jednáním dána příležitost, aby předložili k tvrzené výši přiměřeného zadostiučinění odpovídající případy srovnání. Jelikož před jednáním účastníci žádné návrhy v tomto smyslu soudu neadresovali, soud v rámci přípravy jednání a aby o věci bylo možné při tomto jednání rozhodnout, tyto případy vybral a provedl jimi dokazování. Provádět dokazování čtením všech rozsudků zdejšího soudu ve věcech odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. by nadto bylo i prakticky neproveditelné a nebylo by to ani důvodné. Ne všechny případy se totiž vztahují k odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím v trestním řízením a z těchto jen určitá část by byla vhodná pro porovnání s případem původního žalobce. Rovněž dotazovat se Ministerstva spravedlnosti ohledně výše odškodnění vyplacených v letech 1999 a 2017 by dle soudu nepřineslo pro věc nic podstatného, neboť pouhý seznam částek, i kdyby byl soudu předložen, by byl bez znalosti dalších údajů nepoužitelný. Nadto odškodňovací judikatura se dynamicky vyvíjí, přičemž dle přesvědčení soudu je třeba, pokud je to možné, primárně hledat srovnání v případech rozhodnutých v posledních letech. Soud proto v souladu se závěry dovolacího rozsudku vyšel z údajů veřejně dostupných na webových stránkách https://www.justice.cz/web/msp/odskodnovani2?clanek=penezni-zadostiucineni-za-ujmu-zpusobenou-trestnim-stihanim a ze své interní evidence a má za to, že tím dostatečně vystihl podstatu důkazního návrhu žalobkyně. Výslech ministra spravedlnosti soud shledal pro rozhodnutí ve věci irelevantním, neboť by nemohl nijak přispět k tomu, jakou částku soud bude považovat za odškodnění odpovídající povaze věci původního žalobce.

11. Soud dále zamítl návrh žalobkyně na opakování celého dosud provedeného dokazování, které navrhla v důsledku změny v obsazení senátu. Soud neshledal důvod pro opakování celého dokazování, jednak proto, že žalobkyně toliko obecně odkázala na zásahu ústnosti a bezprostřednosti, aniž by však uvedla ke konkrétním provedeným důkazům konkrétní skutečnosti, svědčící o potřebě jejich opakování. Dle přesvědčení soudu u listinných důkazů nemůže z povahy věci dojít ke kolizi se zásadou ústnosti a bezprostřednosti soudního jednání. Z listinných důkazů soud čerpá poznání o skutečnostech důležitých pro rozhodnutí ve věci bez ohledu na to, kdy byly do spisu založeny. Pokud jde o svědecké výpovědi, tam je naopak soud toho názoru, že plynutím času by naopak mohlo dojít k tomu, že by si svědci již nemuseli pamatovat detaily, o kterých dříve před soudem vypovídali. Soud by pak musel řešit i problém spočívající v případných rozdílech či mezerách ve svědeckých výpovědích. Jistě by za takové situace nemohlo být postupováno tak, že by byla vybrána svědecká výpověď pro žalobkyni příznivější. Nadto, v původním řízení vedeném ještě původním žalobcem vypovídala nynější žalobkyně v pozici svědkyně, což by nyní s ohledem na její postavení účastníka řízení nebylo možné. Žalobkyně by mohla být slyšena toliko ve formě účastnické výpovědi, která obecně má nižší váhu než svědecká výpověď. Naproti tomu ze svědecké výpovědi žalobkyně učiněné dříve může soud bez dalšího vycházet. Pro úplnost soud dodává, že poučil účastníky o závěrech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003.

12. Soud rovněž zamítl návrhy žalobkyně na další doplnění dokazování, vznesené při jednání dne 11.1.2022, o znalecký posudek k otázce psychického stavu původního žalobce v důsledku trestního stíhání, o jeho zdravotnickou dokumentaci a dále o srovnání s případy, o nichž má žalobkyně za to, že jsou s nyní souzenou věcí srovnatelné, konkrétně s případy bývalých poslanců [příjmení] a [příjmení] a [anonymizováno] [příjmení]. Dle přesvědčení soudu bylo v řízení shromážděno dostatek podkladů, na jejichž základě je možné ve věci rozhodnout, aniž by bylo třeba dokazování doplňovat. Dopady do psychického stavu původního žalobce byly prokázány příkladmo ve výpovědi svědka [příjmení]. Soud má rovněž pochybnosti o tom, zda by vůbec bylo možné zpracovat pro toto řízení použitelný znalecký posudek o psychickém stavu osoby, která zesnula a lze tak vycházet jen z dostupné zdravotnické dokumentace. Ze stejných důvodů soud nepřipustil doplnění dokazování samotným obsahem zdravotnické dokumentace původního žalobce. Nadto má soud za to, že v řízení již nastaly účinky tzv. koncentrace, a to nejpozději již ke dni posledního jednání před soudem prvního stupně v původním řízení, které předcházelo zrušenému rozsudku. Soud tak může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/ 2009). Nic na nastolení účinků koncentrace řízení nemění nic ani to, že věc byla po zásahu dovolacího soudu vrácena zpět soudu prvního stupně. Zákonné účinky koncentrace tím zůstávají nedotčeny a lez ji prolomit jen v případech stanovených občanským soudním řádem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.8.2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2010 Sb.). K tomu je třeba dodat, že žalovaná dosud učiněné závěry o psychickém rozpoložení žalobce v důsledku nezákonného trestního stíhání nerozporovala. Naproti tomu nemůže být pochybností o tom, že důkazní návrhy na srovnání případu původního žalobce s případy uvedených činitelů, přípustné jsou, neboť v tomto směru dovolací soud výslovně uložil dokazování doplnit za případné procesní aktivity účastníků. Soud návrhu žalobkyně na doplnění dokazování jen rámcově zmíněnými třemi případy nevyhověl již proto, že soudu současně nesdělila ani to, z jakých trestných činů byli jmenovaní obviněni, či obžalováni, jaký trest jim hrozil, jak dlouho trestní stíhání trvalo, ani to, zda věc byla vůbec projednávána před soudem a kdy byla věc pravomocně skončena a jaké odškodnění bylo poskytnuto, či zda žalovaná plnila dobrovolně. Dále proto, že pokud věc vůbec nebyla projednávána před soudem, je pro případné porovnání nepoužitelná, neboť soud nemůže vycházet z případů, v nichž bylo plněno státem dobrovolně. Soud si tak z učiněného návrhu nemohl učinit ani základní úsudek o tom, zda jsou uvedené případy použitelné a v případě, že ano, zda jsou porovnatelné. Nadto, dle přesvědčení soudu byly soudem vybrány v dostačujícím počtu případy, s nimiž je možné případ původního žalobce srovnat, aniž by bylo nutné v tomto směru doplňovat případy další.

13. Soud zjistil z ve věci provedených důkazů následující skutečnosti.

14. K existenci odpovědnostního titulu spočívajícího v nezákonném rozhodnutí: Z usnesení o zahájení trestního stíhání Policie ČR, Útvar odhalování korupce a hospodářské kriminality, SKPV, expozitura Brno, [anonymizována dvě slova] [číslo] [rok] ze dne 7. 7. 2004, plyne, že proti původnímu žalobci bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu pro pokus trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 8 odst. 1 trestního zákona, § 255 odst. 1, 3 trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že v [obec] na pobočce [právnická osoba], ulice [datum], [obec], v přesně neurčený den v období měsíce března až dubna 2004 jménem svého zaměstnavatele, [právnická osoba] [anonymizováno 7 slov], se sídlem [adresa], jako ředitel pobočky [obec] avaloval 11 směnek obchodní společnosti [právnická osoba], [anonymizováno 5 slov], se sídlem [adresa], na celkový směnečný peníz 47,865 mil. USD tj. 1 291 493 430 Kč tak, že [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení] z vedení společnosti [právnická osoba] se na základě pokynu jediného akcionáře [jméno] [příjmení] dostavili na pobočku [právnická osoba] v [obec], kde předali původnímu žalobci, t.č. řediteli pobočky, obálku s 11 směnkami společnosti [právnická osoba], následně z pobočky banky odešli, neboť jim bylo sděleno, že druhý pracovník, který má směnky podepsat, je ještě na služební cestě, ale že se má každým okamžikem vrátit, a asi po hodině, když se do pobočky [právnická osoba] v [obec] vrátili, jim původní žalobce vrátil obálku s 11 směnkami, na kterých byl oproti původnímu stavu při předání vystaven aval podpisy dvou pracovníků společnosti [právnická osoba] a otisk razítka [právnická osoba], tímto způsobem původní žalobce coby obviněný jednal v rozporu s -) vnitřními pravidly [právnická osoba] banka, [anonymizováno], neboť dle vnitřních pravidel banky je pro avalování směnek bankou zřízen v bance speciální odbor [anonymizováno 6 slov], který je jako jediný za celou banku oprávněn avalovat směnky, -) pracovním řádem společnosti [právnická osoba], -) ustanovením § 12 odst. 1, odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, -) oprávněními udělenými obviněným [právnická osoba] [anonymizována dvě slova], a přitom věděl, že svým jednáním může vystavit [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] nebezpečí povinnosti zaplatit směnečný peníz ve výši 47 mil. USD, a pro případ, že takové nebezpečí skutečně nastane, byl s tímto srozuměn, neboť věděl, že osoba [jméno] [příjmení], [datum narození], se prostřednictvím zprostředkovatele [jméno] [příjmení] pokusí 11 směnek vystavených obchodní společností [právnická osoba], [anonymizováno 6 slov] neoprávněně avalovaných shora popsaným způsobem prodat třetím osobám formou forfaitingové operace, přičemž kupující po zjištění, že obviněný nemá oprávnění avalovat směnky za [právnická osoba] [anonymizována dvě slova] v předmětné výši z vlastní vůle od obchodní transakce - forfaitingu odstoupili, a tedy obviněný jednal tak, že mohl ke škodě na majetku banky obohatit společnost [právnická osoba] nebo [jméno] [příjmení] či další osoby a způsobit škodu velkého rozsahu. Podle příkazu k domovní prohlídce, sp. zn. 70 Nt 1584/2004, nařídil Městský soud Brno dne 23. 6. 2004 do 15. 7. 2004 domovní prohlídku rodinného domu žalobce v [obec], podle protokolu byla přítomna nezúčastněná osoba, [jméno] [příjmení], bytem [obec]. Obžaloba pro výše popsaný skutek sp. zn. 3 ZVZ 3/2004, Vrchní státní zastupitelství v Olomouci ze dne 10. 5. 2005, byla doručena Krajskému soudu v Brně dne 23. 5. 2005. Z rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 10 T 6/2005 ze dne 28. 6. 2007, plyne, že žalobce byl uznán vinným pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 trestního zákona ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 trestního zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce 4 let. Odvolání žalobce bylo zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Praze, č.j. 2 To 121/2007 – 1368, ze dne 15. 1. 2008. Proti oběma rozhodnutím podal žalobce ústavní stížnost dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/93 Sb. o Ústavním soudu a návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Nálezem Ústavního soudu [anonymizována dvě slova] [číslo] ze dne 22. 5. 2012, byla obě soudní rozhodnutí zrušena pro porušení základních práv stěžovatele (žalobce) zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Usnesením Krajského soudu Brno, sp. zn. 10 T 6/2005 ze dne 8. 1. 2013, bylo trestní stíhání žalobce zastaveno z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, stížnost státního zástupce proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Olomouci, č.j. 2 To 18/2013 – 1787, ze dne 27. 3. 2013. Proti usnesení Vrchního soudu podal Nejvyšší státní zástupce dovolání. Podle rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 10 T 6/2005, ze dne 10. 6. 2013, byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu. Usnesením Krajského soudu Brno, sp. zn. 10 T 6/2005, ze dne 13. 8. 2013, bylo vzato na vědomí zpětvzetí dovolání.

15. Podle potvrzení o propuštění z výkonu trestu byl původní žalobce ve výkonu trestu odnětí svobody od 21. 3. 2008 do 30. 3. 2010. Podle potvrzení o výši průměrného výdělku a dalších skutečnostech, rozhodných pro posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti ze dne 26. 4. 2010, vystaveného Vězeňskou službou ČR, činil průměrný měsíční výdělek žalobce v době od 21. 3. 2008 do 30. 3. 2010 4 518 Kč měsíčně. Dle potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti a funkčních požitků, o sražených zálohách na daň a daňové zvýhodnění za zdaňovací období rok 2009 ze dne 14. 1. 2010 činil úhrn příjmů ze závislé činnosti původního žalobce do 31. 1. 2010 54 846 Kč. Podle potvrzení věznice o vyplácené pracovní odměně a provedených srážkách za období březen 2008 až listopad 2008 činil průměrný čistý měsíční příjem původního žalobce v daném období 3 510 Kč. Původní žalobce podal žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody z 22. 2. 2010. Dle usnesení Městského soudu v Brně, č. j. 8 Pp 39/2010 – 49, ze dne 30. 3. 2010 byl původní žalobce podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody. Podle usnesení Městského soudu v Brně, 8 Pp 39/2010 – 66 ze dne 6. 9. 2012 bylo rozhodnuto, že se původní žalobce osvědčil dle § 91 odst. 1 trestního zákoníku a § 332 odst. 1 trestního řádu.

16. K tvrzení žalobce ohledně vlivu trestního stíhání na profesní život původního žalobce: 17. a) zaměstnání u [právnická osoba]: Z pracovní smlouvy uzavřené mezi původním žalobcem a [právnická osoba] (dále také jako„ banka“) ze dne 31. 12. 1991 na dobu 2 měsíců plyne, že původní žalobce byl přijat jako inspektor na pobočku banky v [obec], od 14. 11. 1994 byl původní žalobce zařazen jako vedoucí expozitury dle pověření k výkonu funkce vedoucího pracovníka, od 15. 6. 2001 byl původní žalobce zařazen jako ředitel expozitury (sdělení banky ze dne 28. 5. 2001), pracovní smlouva byla dále změněna dohodou ze dne 27. 2. 2004, kdy původní žalobce byl zařazen jako ředitel pobočky banky. Z oznámení [anonymizováno] banky ze dne 16. 4. 2004 nazvané: Překážky v práci na straně zaměstnavatele bylo zjištěno, že tímto podáním bylo původnímu žalobci sděleno, že mu banka nemůže nadále přidělovat práci podle smlouvy podle § 130 zákoníku práce, čímž vzniká překážka v práci na straně zaměstnavatele, přičemž původnímu žalobci náležela mzda ve výši průměrného výdělku. Podle potvrzení o zaměstnání [anonymizováno] banky ze dne 30. 6. 2004 byl původní žalobce u banky zaměstnán od 1. 11. 1991 do 30. 6. 2004, pracovní poměr skončil dohodou z podnětu zaměstnavatele podle § 43 zákoníku práce. 18. b) hledání nového zaměstnání: Dle podání žalobce adresovaného děkanu Fakulty ekonomiky a managementu ze dne 24. 8. 2010 původní žalobce odstoupil z umístění ve výběrovém řízení na pozici akademický pracovník všeobecné logistiky Katedry logistiky. Dle podání [anonymizováno] banky ze dne 1. 8. 2012, adresovaného původnímu žalobci, byl původní žalobce odkázán, aby sledoval nabídku volných míst v bance na webových stránkách a případně se na některou pozici přihlásit, totéž bylo původnímu žalobci sděleno dopisem ze dne 28. 11. 2013. Dle e-mailového podání ze dne 9. 10. 2012 z [anonymizováno], adresovaného původnímu žalobci mu bylo sděleno, že jeho životopis byl zařazen do databáze a v případě vhodné pozice bude původní žalobce kontaktován. Totéž bylo původnímu žalobci sděleno v podání [anonymizována dvě slova] ze dne 30. 9. 2012.

19. Podle potvrzení o době vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání a poskytování podpory v nezaměstnanosti a podpory při rekvalifikaci, Úřad práce v [obec] ze dne 5. 1. 2007, byl původní žalobce veden v evidenci od 1. 10. 2005 do 31. 12. 2006. Dle rozhodnutí Úřadu práce v [obec] ze dne 19. 10. 2005 byla žalobci přiznána podpora v nezaměstnanosti od 1. 10. 2005 ve výši 2 914 Kč měsíčně po tři měsíce a ve výši 2 623 Kč měsíčně po zbývající dobu. Podle potvrzení Úřadu práce v [obec] ze dne 6. 10. 2010 byl původní žalobce veden v evidenci od 7. 7. 2010 do 30. 9. 2010. Dle rozhodnutí Úřadu práce v [obec] ze dne 5. 8. 2010 byla původnímu žalobci přiznána podpora v nezaměstnanosti od 1. 10. 2005 ve výši 2 937 Kč měsíčně po dva měsíce a ve výši 2 259 Kč měsíčně po další dva měsíce a 2 034 Kč měsíčně po zbývající dobu Dle skončení pracovního poměru dohodou dle § 43 zákoníku práce, uzavřené mezi zaměstnavatelem [jméno] [příjmení] - [anonymizována tři slova] a původním žalobcem coby zaměstnancem, byl pracovní poměr původního žalobce ukončen dohodou z podnětu zaměstnavatele ke dni 30. 9. 2005, pracovní smlouva byla uzavřena dne 1. 7. 2004, dle platového výměru ze dne 20. 7. 2004 činil plat žalobce 6 700 Kč měsíčně. Dle potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti a funkčních požitků a o sražených zálohách na daň a daňové zvýhodnění za zdaňovací období rok 2005 činil úhrn příjmů původního žalobce ze závislé činnosti v tomto období 64 851 Kč. Dle pracovní smlouvy uzavřené dne 22. 6. 2011 mezi [anonymizována tři slova] [obec] a žalobcem, byl původní žalobce zaměstnán od 22. 6. 2011 jako agronom, dle dodatku k pracovní smlouvě ze dne 22. 6. 2011 mu byla stanovena měsíční mzda 17 000 Kč. Původní žalobce uzavřel pracovní smlouvu s [právnická osoba] [obec] dne 1. 10. 2010, ke zrušení pracovního poměru došlo ve zkušební době ze dne 27. 10. 2010. Z podání [příjmení] fakulty ze dne 30. 8. 2010, nazvané: Oznámení výsledku výběrového řízení a vrácení dokladů plyne, že původní žalobce nebyl vybrán na pozici odborného asistenta fakulty. Dle podání Masarykova univerzita ekonomicko – správní fakulta ze dne 31. 8. 2010, č. j. MU/50103/2010, adresované původnímu žalobci, původní žalobce neuspěl ve výběrovém řízení na pozici učitele, neboť tomu neodpovídala jeho dosavadní publikační aktivita v oboru, ani dosavadní profesní zaměření. Z podání personálního oddělení Přírodovědecká fakulta MU Brno ze dne 31. 8. 2010 plyne, že původní žalobce nebyl vybrán na pozici finančního manažera operačních programů.

20. Obdobná jsou sdělení dle podání personálního ředitele [právnická osoba] ze dne 4. 9. 2010, nazvané: Vyřazení z výběrového řízení, podání Agrotec group ze dne 8. 9. 2010, podání [právnická osoba] ze dne 8. 9. 2010, podání Nadace partnerství ze dne 8. 9. 2010, podání [právnická osoba] nazvané: Výběrové řízení [ulice] [anonymizováno], ze dne 10. 9. 2010, podání nazvané: Vyjádření [anonymizováno] ze dne 15. 9. 2010, podání nazvané: Vyhodnocení výběrového řízení na pozici analytik trhu ve [právnická osoba] a. s. ze dne 16. 9. 2010, podání ze dne 17. 9. 2010 nazvané: Výsledky nákupčí zemědělských komodit, podání bez uvedení data od [anonymizováno] administrátor, podání Fakultní nemocnice U sv. Anny v Brně bez uvedení data, podání bez uvedení data – ing. [příjmení], personální oddělení Přírodovědecká fakulta, z nichž plyne, že původní žalobce nebyl na inzerované pozice vybrán z důvodu, že neodpovídají jeho dosavadnímu profesnímu zařazení, z nedostatku zkušeností v poptávané oblasti popř. pozici. Podle potvrzení Mendelovy univerzity v Brně ze dne 2. 6. 2016 byl původní žalobce zaměstnán jako akademický pracovník – asistent na Provozně ekonomické fakultě od 1. 1. 2007 do 21. 5. 2008.

21. K tvrzení žalobce ohledně vlivu trestního stíhání na veřejný život a politickou kariéru, rodinný život původního žalobce:

22. Podle jmenných seznamů kandidoval původní žalobce ve volbách do zastupitelstva obcí za rok 2002 a 1998. Dle usnesení Policie ČR OŘ [obec], ze dne 22. 8. 2006, [číslo jednací], bylo přerušeno správní řízení o vydání zbrojního průkazu původnímu žalobci z důvodu trestního stíhání žalobce, jak plyne z odůvodnění usnesení, které bylo potvrzeno rozhodnutím Policie ČR, [číslo jednací] 2006 ze dne 20. 9. 2006. V řízení bylo pokračováno dle vyrozumění o pokračování správního řízení [číslo jednací], Policie ČR, Krajské ředitelství Policie Jihomoravského kraje, ze dne 25. 11. 2009. Dle kopie loveckého lístku [číslo] tento žalobce vlastnil od 8. 2. 1999 na dobu neurčitou. Původnímu žalobci bylo uděleno ČSSD poděkování za práci pro ČSSD, původnímu žalobci byl udělen dne 6.10.2006 pamětní list [územní celek] za činnost v letech 2002 – 2006. Podle posudku ze dne 25. 1. 2008, vystaveného [územní celek], byl původní žalobce v obci oblíben, v komunálních volbách v roce 1998 byl zvolen členem Rady obce, v roce 2002 získal nejvyšší počet mandátů, veřejnou činnost ukončil na vlastní žádost v roce 2006 a odstěhoval se do [územní celek], i poté byl pro svou veřejnou činnost a povahové vlastnosti v [obec] oblíben. Ze zápisu o výsledku voleb do obecního zastupitelstva v [obec] v roce 2014 bylo zjištěno, že původní žalobce kandidoval za ČSSD a stal se na základě výsledků voleb zastupitelem.

23. Z posudku o invaliditě [jméno] [příjmení] (nyní žalobkyně) ze dne 31. 5. 2012 bylo zjištěno, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu u ní došlo k poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 % z důvodu těžkého postižení [anonymizována dvě slova]. Z lékařské zprávy o zdravotním stavu [jméno] [příjmení] ze dne 23. 5. 2012 bylo zjištěno, že tato trpěla [anonymizována dvě slova]. Jmenovaná uvedla, že poté, co se manžel (původní žalobce) vrátil z výkonu trestu odnětí svobody, se jí moc neulevilo, protože manžel stále prožíval to, co prožil, jejich vztah se změnil. Taktéž z lékařských zpráv ze dne 1. 4. 2009 a ze dne 27. 7. 2011 bylo zjištěno, že [celé jméno žalobce] trpí [anonymizována dvě slova].

24. K tvrzením žalobce ohledně medializace trestního stíhání původního žalobce:

25. Z novinového článku ze dne 12. 5. 2005, otištěného v časopisu [příjmení], nazvaného: [anonymizováno 6 slov], z novinového článku z 11. 5. 2005, otištěného v novinách [anonymizována dvě slova], nazvaný: [anonymizováno 6 slov] [anonymizováno], z novinového článku ze dne 12. 5. 2005 otištěného v novinách [anonymizována dvě slova], nazvaný: [anonymizováno 6 slov] [anonymizováno], plyne, že o trestním stíhání bylo v uvedených periodicích referováno tak, že o původním žalobci bylo psáno jako o zaměstnanci/pracovníku/bývalém šéfovi bankovní [pobočka], bez uvedení jména či fotografie původního žalobce. Článek v [anonymizováno] deníku ze dne 22.1.2013 informoval o tom, že původní žalobce (jmenovitě v článku uveden) odmítl amnestii, která se vztahovala na jeho případ. V článku [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova], ze dne 22. 6. 2004 v kopii je informováno o kauze původního žalobce bez uvedení konkrétního jména a příjmení. Rovněž články z [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova], ze dne 19. 7. 2004 pojednávaly o případu původního žalobce. Z přepisu pořadu [anonymizována dvě slova] na [příjmení] [příjmení] ze dne 27. 6. 2004 a z přepisu [anonymizováno] vysílaných na [příjmení] [příjmení] ze dne 22. 6. 2004 plyne, že zde bylo o předmětném trestním řízení informováno, bez uvedení jména a příjmení původního žalobce. Totéž plyne z přepisu rozhovoru z české rozhlasové stanice [anonymizována dvě slova] – [anonymizováno], rubrika [anonymizováno] dne, ze dne 21. 6. 2004 a z přepisu rozhovoru z české rozhlasové stanice [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] ze dne 21. 6. 2004.

26. Z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] (nyní žalobkyně) soud zjistil, v době zahájení trestního stíhání byl původní žalobce ženat, se svou tehdejší manželkou a syny však nežil. Společnou domácnost sdílel původní žalobce se svědkyní, se kterou uzavřel manželství v roce 2007. Svědkyně dále zopakovala tvrzení původního žalobce ohledně ztráty a hledání nového zaměstnání, ohledně zdravotního stavu svědkyně i původního žalobce, ohledně dopadu trestního řízení na finanční situaci manželů, na veřejnou a zájmovou činnost původního žalobce. Svědkyně dále uvedla, že děti z prvého manželství se s původním žalobcem přestaly stýkat, zároveň svědkyně uvedla, že i před výkonem trestu odnětí svobody byl vztah původního žalobce se starším synem spíše chladnější. V důsledku trestního stíhání se svědkyně tzv. sesypala, zároveň však uvedla, že se léčila již před zahájením trestního stíhání původního žalobce. Dle výpovědi svědkyně, původní žalobce do doby nástupu výkonu trestu odnětí svobod pracoval jako asistent na Mendelově univerzitě. Dle svědkyně se chování lidí z vesnice vůči původnímu žalobci v důsledku trestního stíhání změnilo, původní žalobce přišel o spoustu známých, kamarádů, zbyli pouze někteří jednotlivci.

27. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení] soud zjistil, že svědek byl s původním žalobcem v dlouhodobém přátelském a pracovním vztahu. S původním žalobcem se znal cca 25 až 30 let z doby prvého manželství původního žalobce, intenzivnější vztah mezi svědkem a původním žalobcem vznikl v letech 1996 až 97, kdy spolu připravovali kandidátní listinu pro volby do obecního zastupitelství. Dle svědka byl původní žalobce vždy pozitivně naladěn, měl výborné komunikační schopnosti. V roce 2004 měl původní žalobce v úmyslu ukončit funkci v zastupitelstvu, svědek však původního žalobce společně s tehdejším starostou přesvědčili, aby dokončil volební období. V zastupitelstvu původní žalobce působil do roku 2006. Do dalšího volebního období původní žalobce nekandidoval, neboť měl obavu, aby svou kandidaturou nepoškodil kolektiv. Problém s kandidaturou původního žalobce do dalšího volebního období však starosta ani rada obce neměli. Svědek s původním žalobcem zůstal v kontaktu na přátelské úrovni i v průběhu trestního řízení, svědek se zúčastnil druhé svatby původního žalobce v roce 2007. Svědek rovněž původního žalobce asi dvakrát navštívil ve vazební věznici v Brně, kde zpozoroval změnu původního žalobce po stránce fyzické, neboť původní žalobce výrazně zhubl. O trestním stíhání se bydlišti původního žalobce vědělo, mnoho lidí dle svědka věřilo, že původní žalobce nic neprovedl, zároveň však bylo i nemálo lidí, kteří tvrdli, že za trestním stíháním původního žalobce určitě něco bylo. Od propuštění z výkonu trestu se původní žalobce dle svědka veřejně nikde neangažoval, až po několika letech se nechal přemluvit do [anonymizováno] zastupitelstva, kde původní žalobce se svojí současnou manželkou bydlel. Do rozvodu prvního manželství původního žalobce se svými syny vycházel dobře. Před výkonem trestu měl původní žalobce spoustu známých a v širším slova smyslu i přátel, protože výsledek voleb byl dán povahou a oblíbeností původního žalobce mezi lidmi. Po propuštění se původní žalobce vyhýbal lidem, na veřejné akci ho svědek potkal jednou.

28. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že byl přítelem původního žalobce. Dle svědka se původní žalobce po návratu z výkonu trestu odnětí svobody změnil, byl psychicky labilní, kamarádi se od něj odvrátili, lidé se na něj dívají skrz prsty. Svědek uvedl, že před nástupem do výkonu trestu rodina původního žalobce byla stmelena, po návratu s výkonu trestu byl původní žalobce nervózní, psychicky labilní. Děti z prvého manželství původního žalobce příliš nenavštěvovali, důvod svědkovi nebyl znám. K tehdejší současnosti svědek vypověděl, že původní žalobce nebyl veřejně aktivní, s lidmi se moc nestýkal, nikam prakticky nechtěl chodit, nevyhledával žádnou společnost. Svědkův vztah k původnímu žalobci se v průběhu trestního řízení nezměnil. Dle svědka se lidé ve vesnici, kde původní žalobce bydlel, na něj dívali„ skrz prsty“.

29. Z žádosti původního žalobce ze dne 27. 6. 2013 s razítkem žalované dne 2. 7. 2013 a ze stanoviska žalované ze dne 3. 11. 2014 má soud prokázáno, že původní žalobce předběžně uplatnil nárok u žalované podle § 14 OdpŠk, obsahem nároku pak byl požadavek na náhradu škody spočívající v obhajném ve výši 160 020 Kč, nákladů trestního řízení 7 800 Kč, ve ztrátě na výdělku ve výši 3 552 614 Kč, dále zaplacení ušlého zisku 1 112 778 Kč, který by původní žalobce získal, kdyby zůstal v zaměstnání a nemusel ukončit pojistné smlouvy, a konečně zadostiučinění za nemajetkovou újmu za poškození duševního zdraví, zdraví, ztrátu osobní cti a dobré pověsti, kariéry profesní, politické a za ztrátu veřejné funkce ve výši 5 000 000 Kč. Obsahem žádosti nebyl požadavek na odškodnění za nepřiměřenou délku trestního řízení, žalobce byl při uplatnění nároku u žalované zastoupen advokátem. Žalovaná shledala nárok původního žalobce na odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 5 000 000 Kč důvodným co do částky 1 481 500 Kč (1 108 500 Kč za výkon trestu odnětí svobody a 373 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním). Ze závazku z roku 2014, dokladová řada 573 a z výpisu z bankovního účtu původního žalobce plyne, že tato částka byla původnímu žalobci žalovanou vyplacena dne 6. 11. 2014.

30. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 290/2011-99, ze dne 25.4.2013 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 365/2013-127 ze dne 7.11. 2013 bylo zjištěno, že tímto rozsudkem byla žalovanému státu uložena povinnost zaplatit tamní žalobkyni částku 70 000 Kč s příslušenstvím. Tamní žalobkyně se v předmětném řízení domáhala zaplacení celkem částky 255 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nezákonným rozhodnutím podle § 8 OdpŠk Dne 15.3.2004 bylo proti tamní žalobkyni zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu ve spolupachatelství, následně překvalifikovaného na trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku spojené s trestním stíháním pro trestný čin vystavení nepravdivého potvrzení. Trestní stíhání skončilo jeho zastavením - usnesení OSZ ze dne 24.2.2011 - ve spojení s usnesením MSZ ze dne 21.4.2011 z důvodu, že posuzované skutky nejsou trestným činem a není důvod postoupení věcí. Soud v tamější věci vymezil základní částku za rok trestního stíhání ve výši 30 000 Kč, když bylo přihlédnuto k délce řízení, k trestní sazbě, která tamní žalobkyni hrozila (až 12 let odnětí svobody), k následku trestního stíhání do osobnostní sféry tamní žalobkyně - stres, jenž se promítl do jejího rodinného života a měl vliv i na jejího tehdy nezletilého syna, ztráta zaměstnání, žalobkyně nebyla po dobu trestního stíhání omezena na osobní svobodě, věc byla medializována.

31. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 6. 2021, čj. 17 C 66/2017-776, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2021, č. j. 70 Co 390/2021- 814, bylo zjištěno, že bylo rozhodováno o žalobě notáře poškozeného trestním stíháním pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele, pomoc k trestnému činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě a pomoc k trestnému činu porušování závazných pravidel hospodářského styku, přičemž mu hrozil trest odnětí svobody v rozmezí 2 až 8 let a trest zákazu funkce výkonu notáře. Trestní stíhání trvalo přibližně 9 let a 6 měsíců. Šlo o dosud trestně bezúhonnou osobu, dlouhodobě působící ve své profesi jako odborník, požívající jistého společenského kreditu, důvěry a úcty. I v tomto případě došlo k citelnému zásahu do osobnostní sféry, následky trestního stíhání se promítly do profesního angažmá. Obdobné bylo i to, že žalobce sice nebyl přímo přinucen k ukončení kariéry, avšak důsledky stíhání a jeho neblahý dopad na zdravotní stav žalobce, který již byl pokročilého věku, mu ztrpčily její poslední roky a připravily ho o radost a uspokojení z práce, jichž mohl a měl na sklonku svého profesionálního života užívat. Namísto toho prožíval pocity strachu, beznaděje a obav o blízké osoby a zaměstnance notářské kanceláře, na niž dopadal stín jeho dehonestace. Notář nebyl odsouzen pravomocně, nicméně odsouzen byl, a to za pozornosti médií. Žalovanému státu byla uložena povinnost zaplatit tamnímu žalobci částku 600 000 Kč s příslušenstvím.

32. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20.4.2015, č.j. 11 C 15/2013-449, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.4.2016, č.j. 29 Co 375/2015-510, bylo zjištěno, že bylo rozhodováno o náhradě nemajetkové újmy za trestní stíhání dosud bezúhonného člověka pro trestný čin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby, které trvalo 9 let a v jehož průběhu nebyl obžalovaný odsouzen pravomocně; trpěl však pocity strachu a beznaděje a obavami o blízké osoby, stíhání jej mimořádně zasáhlo v profesní, zejména vědecké sféře, již na dlouhou dobu zcela přerušilo. Žalovanému státu byla uložena povinnost zaplatit tamnímu žalobci částku 550 000 Kč s příslušenstvím.

33. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27.7.2017, č.j. 26 C 406/2014-631, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22, 2.2018, č.j. 29 Co 464/2017-696, bylo zjištěno, že v tamním řízení šlo o případ dvou bývalých vysokých důstojníků Armády ČR, kteří se domáhali náhrady za nemajetkovou újmu, již utrpěli, jsouce jako osoby dosud bezúhonné a požívající vysokého společenského kreditu, po desetiletích služby pro armádu ČR, 5 a roku stíháni za porušování povinností při správě cizího majetku; jejich věc byla výrazně medializována s důrazem na jejich vysoké postavení v armádě, trestní stíhání a odsouzení zmařilo jejich plánovaný, mimořádně významný karierní postup na vysoké armádní posty na mezinárodní úrovni; oba byli pravomocným odsouzením pro armádu i společenské okolí dehonestováni, zproštění obžaloby se dočkali až na základě mimořádného opravného prostředku podaného ministrem spravedlnosti, zmar jejich profesionální kariéry byl však již nevratný. Žalovanému státu byla uložena povinnost zaplatit každému z tamních žalobců částku 1 000 000 Kč s příslušenstvím.

34. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6.8.2018, č.j. 19 C 304/2011-454, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14.2.2019, č.j. 70 Co 27/2019-504, bylo zjištěno, ž se bylo rozhodováno o žalobě advokátky poškozené nezákonným trestním stíháním, jemuž tato dosud bezúhonná osoba čelila 5 roku s hrozbou trestu odnětí svobody na 6 měsíců až 3 roky; v průběhu řízení byla dvakrát pravomocně odsouzena, a tím nejen opakovaně vyřazena z profesionálního života (vykonala i trest zákazu činnosti), ale také společensky dehonestována, trestní stíhání mělo výrazný dopad do jejího rodinného života i na její zdravotní stav. Po zásahu Ústavního soudu byla žalovanému státu uložena povinnost zaplatit tamní žalobkyni částku 605 500 Kč s příslušenstvím.

35. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19.2.2020, č.j. 25 C 241/2018-511, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020 č.j. 23 Co 185/2020-579, bylo zjištěno, že v něm bylo rozhodováno o případu trestně stíhaného soudce, který byl v době trestního stíhání i předsedou krajského soudu. Šlo o 3 trestné činy: trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele, porušování povinnosti při správě cizího majetku a porušování závazných pravidel hospodářského styku, přičemž žalobci byl ohrožen trestní sazbou až 10 let, přičemž stát se připojil s nárokem na náhradu škody ve výši 35 mil. Kč. Trestní stíhání trvalo 5 let a 3 a půl měsíce. Po dobu trestního stíhání tamní žalobce nebyl omezen na osobní svobodě. Tamnímu žalobci se v průběhu trestního stíhání rozpadlo manželství, kauza byla celoplošně mediálně velmi sledována, byl profesně dehonestován, byť bylo zjištěno, že i nadále byl jako odborník a dobrý soudce uznáván, kolegové na soudu jej podporovali. Citelnou újmu však představovalo, že k trestnímu stihání žalobce bylo nutné souhlasu prezidenta republiky a předsedy vlády, čímž se žalobce cítil potupen a nikdy se s tím psychicky nesmířil. Odvolací soud uvedl, že s ohledem na postavení žalobce jako ústavního činitele a předsedy soudu je jeho případ ojedinělý a obtížně srovnatelný, nicméně srovnání provedl. Žalovanému státu byla uložena povinnost zaplatit tamnímu žalobci částku 819 000 Kč s příslušenstvím.

36. Z žádosti původního žalobce ze dne 27. 6. 2013 s razítkem žalované dne 2. 7. 2013 a ze stanoviska žalované ze dne 3. 11. 2014 má soud prokázáno, že původní žalobce předběžně uplatnil nárok u žalované podle § 14 OdpŠk, obsahem nároku pak byl požadavek na náhradu škody spočívající v obhajném ve výši 160 020 Kč, nákladů trestního řízení 7 800 Kč, ve ztrátě na výdělku ve výši 3 552 614 Kč, dále zaplacení ušlého zisku 1 112 778 Kč, který by původní žalobce získal, kdyby zůstal v zaměstnání a nemusel ukončit pojistné smlouvy, a konečně zadostiučinění za nemajetkovou újmu za poškození duševního zdraví, zdraví, ztrátu osobní cti a dobré pověsti, kariéry profesní, politické a za ztrátu veřejné funkce ve výši 5 000 000 Kč. Obsahem žádosti nebyl požadavek na odškodnění za nepřiměřenou délku trestního řízení, přičemž žalobce byl při uplatnění nároku u žalované zastoupen advokátem. Žalovaná shledala nárok původního žalobce na odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 5 000 000 Kč důvodným co do částky 1 481 500 Kč (1 108 500 Kč za výkon trestu odnětí svobody a 373 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním). Ze závazku z roku 2014, dokladová řada 573 a z výpisu z bankovního účtu původního žalobce plyne, že tato částka byla původnímu žalobci žalovanou vyplacena dne 6. 11. 2014.

37. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který plně koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními, zejména pokud jde o průběh trestního řízení, zásah do osobnostní, psychické a pracovní sféry původního žalobce; proto soud tyto závěry znovu neopakuje. Z důkazů výše citovaných byla učiněná skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

38. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

39. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

40. Podle § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

41. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

42. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

43. Podle § 8 odst. 2 OdpŠk byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.

44. Podle § 10 odst. OdpŠk právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu má ten, na němž byl zcela nebo zčásti vykonán trest, jestliže v pozdějším řízení byl obžaloby zproštěn nebo bylo-li proti němu trestní stíhání zastaveno ze stejných důvodů, pro které soud v hlavním líčení rozhodne zprošťujícím rozsudkem. To neplatí, nařídí-li zastavení trestního stíhání prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii.

45. Podle § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk právo na náhradu škody nemá ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.

46. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle odst. 3 citovaného ustanovení je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

47. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

48. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem („ o.z.“).

49. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

50. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

51. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

52. V souladu s doktrínou i konstantní judikaturou je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. V řízení byla prokázána existence odpovědnostního titulu, nezákonného rozhodnutí, a to usnesení o zahájení trestního stíhání Policie ČR, Útvar odhalování korupce a hospodářské kriminality, SKPV, expozitura Brno, ČTS: [anonymizováno] [číslo] [rok] [anonymizována dvě slova] 7. 7. 2004. Dále se tedy soud zabýval dalšími podmínkami odpovědnosti státu za škodu, resp. nemajetkovou újmu a to vznikem této újmy a příčinnou souvislostí.

53. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/1991, či rozsudek ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1813). Stát za škodu ani nemajetkovou újmu způsobenou v takovém případě trestním stíháním neodpovídá pouze tehdy, jestliže si poškozený trestní stíhání zavinil (způsobil) sám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, Pl. ÚS 11/10-2), nebo tehdy, kdy byl poškozený zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován (srov. § 12 odst. 1 písm a) a b) OdpŠk per analogiím).

54. V řízení bylo prokázáno, že v předmětném trestním řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, které mělo za následek vznik nemajetkové újmy pro původního žalobce, přičemž nárok na odškodnění této újmy přešel na žalobkyni, neboť trestní řízení významně zasáhly především do profesního života původního žalobce. Za tuto újmu odpovídá stát. Pokud jde o samotnou výši a způsob zadostiučinění za předmětnou nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, soud vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, dle kterého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dovodil, že soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.

55. K povaze trestní věci soud uvádí: původní žalobce byl obviněn a následně obžalován ze závažného trestného činu, za který hrozil trest odnětí svobody v délce až 8 let, trestní stíhání mělo vliv na profesní uplatnění žalobce (údajná trestná činnost souvisela se zaměstnáním žalobce, jakožto vedoucího zaměstnance [anonymizováno] banky, [anonymizováno]), na žalobci byl rovněž nezákonně vykonán trest odnětí svobody v období od 21. 3. 2008 do 30. 3. 2010. Soud si je vědom, že za nezákonný výkon trestu odnětí svobody byl původní žalobce žalovanou odškodněn dobrovolně. Dle přesvědčení soudu je však třeba i tak při celkovém náhledu na trestní věc původního žalobce a hodnocení její celkové povahy přihlédnout k tomu, že původní žalobce nejen že byl odsouzen pravomocně, ale uložený trest i vykonal (byl podmíněn propuštěn). To nepochybně činí jeho věc závažnější jak co do samotných dopadů průběhu trestního stíhání na původního žalobce, tak i co do dopadů na jednotlivé zasažené sféry původního žalobce. K argumentu žalované, že původní žalobce ukončil pracovní poměr v [anonymizováno] bance na základě vzájemné dohody se zaměstnavatelem, tedy na základě svobodné vůle původního žalobce, soud uvádí, že z dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 16.6.2004 bylo zjištěno, že k rozvázání pracovního poměru dohodou došlo z podnětu zaměstnavatele, který, jak vyplývá z usnesení o zahájení trestního stíhání původního žalobce ze dne 14.4.2004, podal oznámení o podezření ze spáchání trestné činnosti původního žalobce. Příčinná souvislost s trestním stíháním je tedy zřejmá. Pokud jde o intenzitu působení trestního stíhání na původního žalobce, lze uzavřít, že se jednalo dosud o osobu bezúhonnou, v jejímž případě je vnímání vzniklé nemajetkové újmy intenzivnější.

56. K délce trestního řízení soud uvádí, že v daném případě, jak je uvedeno shora, trestní řízení, trvalo od 7. 7. 2004, do 10. 6. 2013, tedy téměř 9 let.

57. K dopadům trestního stíhání do osobnostní a pracovní sféry původního žalobce soud uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že trestním stíháním bylo zasaženo do dosavadního profesního života původního žalobce, který v jeho důsledku ukončil zaměstnanecký poměr na významné pozici u [právnická osoba], jak uvedeno shora a do této ani jiné pozice u téže banky se již nevrátil. V tomto směru soud vnímá újmu žalobce jako významnou z hlediska zastavení jeho profesní kariéry bez možnosti na ji poté navázat. V řízení však současně nebylo prokázáno, že by právě a jen v důsledku nezákonného trestního stíhání následně původní žalobce nemohl sehnat obdobné zaměstnání, když z části provedených listinných důkazů vyplynulo, že původní žalobce se ucházel i o pozice, s nimiž neměl do té doby žádné zkušenosti. Ze zamítavých reakcí zaměstnavatelů neplyne, že by původní žalobce pracovní pozice nezískal v důsledku jeho trestního stíhání, nýbrž proto, že nesplňoval profesní předpoklady, které byly kladeny na konkrétní pracovní místo, a současně jiní uchazeči o zaměstnání vyhovovali těmto pracovním předpokladům lépe. I dle svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] původní žalobce do doby nástupu výkonu trestu odnětí svobody (tj. do 21.3.2008) pracoval jako asistent na Mendelově univerzitě v Brně, tedy na pozici odpovídající dosaženému vzdělání. Nelze však odhlédnout od toho, že pozice odborného asistenta na vysoké škole je s předchozí původním žalobcem zastávanou pozicí ředitele pobočky velké banky před trestním stíháním nesrovnatelná. Z výpovědí svědků [příjmení] a [příjmení] vyplynulo, že trestní stíhání mělo na původního žalobce dopad i co do psychického rozpoložení. Svědci vypověděli, že původní žalobce v období před výkonem trestu žil aktivním společenským životem, nicméně poté se lidem vyhýbal a veřejných akcí se stranil. Dle výpovědi svědka [příjmení] byl původní žalobce poté nervózní a psychicky labilní, s lidmi se moc nestýkal, nevyhledával žádnou společnost.

58. V řízení nebylo však prokázáno, že by došlo k narušení rodinných a přátelských vazeb právě a jen v důsledku trestního stíhání. Naopak z výslechů svědků plyne, že původní žalobce se v obci [obec] i nadále těšil dobré pověsti, což bylo doloženo i posudkem [územní celek]. Rovněž vyslechnutí svědci se vyjadřovali pozitivně o osobě původního žalobce a uvedli, že jejich přátelství přetrvalo i po zahájení trestního stíhání. Z výslechů svědků taktéž bylo zjištěno, že vztahy původního žalobce se syny z jeho prvního manželství, a to zejména se starším synem, byly chladnější ještě před zahájením trestního stíhání, svědkyně [celé jméno žalobce] (nynější žalobkyně) uvedla ve své svědecké výpovědi, že jednou z příčin ochladnutí vztahů mezi původním žalobcem a jeho syny byl vliv jejich matky, tedy první manželky původního žalobce.

59. Z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] pak bylo dále zjištěno, že v době zahájení trestního stíhání byl žalobce ženat, se svou tehdejší manželkou a syny však nežil, společnou domácnost sdílel se svědkyní, se kterou uzavřel manželství v roce 2007. Z právě uvedeného nelze tedy uzavřít, že by trestní stíhání původního žalobce bylo jedinou či rozhodující příčinou, která vedla k narušení vztahů a ke ztrátě rodičovské prestiže a autority mezi původním žalobcem a jeho syny z prvního manželství. Taktéž nebylo v řízení prokázáno, že by nepříznivý zdravotní stav druhé manželky žalobce byl důsledkem trestního stíhání původního žalobce, když svědkyně ve své výpovědi u soudu uvedla, že se léčila již před zahájením trestního stíhání původního žalobce. Rovněž nebylo prokázáno, že by trestní stíhání mělo přímý dopad na veřejnou a politickou činnost původního žalobce, když i po skončení trestního stíhání byl žalobce zvolen do zastupitelstva [územní celek] (tím je vyvráceno tvrzení svědka [příjmení], že se lidé v obci na žalobce dívají jen„ skrz prsty“). V průběhu trestního stíhání pak původního žalobce členové zastupitelstva [územní celek] přemlouvali, aby dále kandidoval, jak vyplývá z výslechu svědka [jméno] [příjmení]. Ten při své svědecké výpovědi uvedl, že s kandidaturou žalobce ve volbách v roce 2006 neměl problém ani starosta ani členové rady obce, ale jednalo se o osobní rozhodnutí původního žalobce již nekandidovat, čehož ostatní členové zastupitelstva litovali. V řízení naopak bylo prokázáno, že trestní stíhání narušilo osobní život původního žalobce v tom smyslu, že mu nebyla prodloužena platnost zbrojního průkazu a žalobce se tak nemohl věnovat svému koníčku myslivectví, jelikož nesplňoval podmínku bezúhonnosti.

60. K medializaci kauzy soud uvádí, že medializace je nevyhnutelným důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.zn. 30 Cdo 4280/2011). Nelze přičítat státu k tíži, pokud byl princip presumpce neviny narušen sdělovacími prostředky, a to i kdyby jimi byl narušen ve značné míře. Dochází tak k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje. Naopak k tíži státu by bylo třeba přičíst excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, které mohou mít za následek větší úkor později obžaloby zproštěné osoby. K takovým negativním projevům by bylo lze zařadit nevybíravé či urážlivé chování příslušníků vyšetřujícího policejního (popř. i soudního) orgánu ve vztahu k obviněné (obžalované) osobě. V daném případě se pak ve většině článků o žalobci výslovně nehovoří, nevybíravé či urážlivé chování příslušníků vyšetřujícího policejního, popř. soudního orgánu ve vztahu k žalobci nebylo zjištěno. Žalobce konkrétněji netvrdil ani neprokazoval, jakým způsobem zasáhla medializace do jeho života. Přesto však soud přihlédl k tomu, že medializace případu souvisela nepochybně s tím, že se jednalo přinejmenším o regionálně známou osobu. Původní žalobce byl ředitelem regionální pobočky významné banky a místním politikem. To nepochybně přitáhne zájem sdělovacích prostředků mnohem více, než kdyby šlo o neznámou osobou s v zásadě nevýznamným společenským postavením.

61. Pokud se týká žalobcem tvrzené vzniklé újmy na zdraví v důsledku zanedbání lékařské péče ve výkonu trestu odnětí svobody, bylo řízení v této části žaloby vyloučeno k samostatnému projednání a rozhodnutí.

62. Soud poté provedl porovnání s případy, které při procesní neaktivitě stran vybral ke srovnání. Soud předesílá, že se při výběru případů řídil těmito následujícími kritérii. Soud vybíral případy, které byly rozhodovány v době co možná nejvíce nedávné, dále takové, které svoji délkou i projednávanými trestnými činy odpovídaly či se podobaly případu původního žalobce a konečně takové, které se týkaly veřejně činných osob. Není dle soudu na překážku, pokud se některé případy v některých znacích přibližují a v jiných naopak rozcházejí, neboť právě i na základě porovnání podobných a rozdílných znaku je možné se dobrat výše přiměřeného zadostiučinění, které bude odpovídat případu původního žalobce a bude spravedlivé. Soud dále konstatuje, že nesdílí názor žalobkyně, že případ původního žalobce je zcela ojedinělý a výjimečný a tím s jinými případy nesrovnatelný. Je sice pravdou, že skutečnost, že původní žalobce byl nejen pravomocně odsouzen, ale celý trest také vykonal, není zcela běžná. Je však také pravdou, že původní žalobce byl za výkon trestu odnětí svobody odškodněn samostatně částkou 1 108 500 Kč a na jednom z jednání uvedl, že tuto částku považuje za dostačující. V případě vedeném pod sp.zn. 25 C 241/2018 (srov. odst. 35 rozsudku) odvolací soud rovněž vyjádřil názor, že případ tamního žalobce je obtížně srovnatelný, nicméně přesto srovnání provedl. Soud proto uzavírá, že každý případ je srovnatelný s případy předchozími, přičemž srovnání případů samo o sobě nevylučuje snížení či zvýšení přiznané částky oproti případům předchozím, právně na základě zohlednění individuálních okolností posuzovaného případu.

63. Za srovnatelné s případem žalobce soud považuje především případy vedené pod sp. zn. 17 C 66/2017 a 19 C 204/2011, v některých znacích pak i případ vedený pod sp. zn. 25 C 241/2018. V prvním srovnávaném případě trestní stíhání rovněž trvalo kolem devíti let a obžalovaný byl ohrožen trestem 2 až 8 let, byť šlo o souběh více trestných činů, odlišných od trestného činu, z něhož byl obžalován původní žalobce. Tamní žalobce byl rovněž v pokročilejším věku, případ ho zasáhl v závěru kariéry, věc byla sledována médii. Došlo rovněž k jeho dehonestaci a zásahu do osobní a profesionální sféry. Ve srovnávaném případu byl obžalovaný odsouzen nepravomocně. Po srovnání s tímto případem se soudu jeví případ původního žalobce závažnějším, neboť původní žalobce nezákonně uložený trest vykonal. I když za něj byl samostatně odškodněn, pak dle přesvědčení soudu nelze nevzít v úvahu dopady dvouletého pobytu za mřížemi na psychiku nevinného člověka. Při srovnání s druhým případem vzal soud v úvahu výrazně kratší celkovou dobu trestního stíhání (5 roku) a to, že tamní žalobkyně byla ohrožena výrazně nižším trestem (6 měsíců až 3 roky). Společné je naopak to, že vykonala trest, byť se jednalo„ jen“ o trest zákazu činnosti. Byla však rovněž vyřazena s profesionálního života a trestní stíhání mělo výrazný dopad do jejího rodinného života i na její zdravotní stav. I ve srovnání s tímto druhým případem se soudu případ žalobce jeví závažnějším právě s ohledem na mnohem delší trestní stíhání a nižší v úvahu přicházející trest. Při srovnání se třetím případem se naopak soudu jeví, že případ původního žalobce nedosahuje takové intenzity újmy, jaká byla způsobena tamnímu žalobci. Soud v obecné rovině souhlasí s názorem žalobkyně, že při odškodňování nezákonného trestního stíhání má jít především o člověka a nikoli o funkce, kterou zastává, nelze současně odhlédnout od faktu, že zastávaná funkce determinuje, co obviněný či obžalovaný člověk momentálně ztrácí a obrazně řečeno tedy i to,„ z jaké výšky padá“. Ve třetím porovnávaném případě šlo o případ obžalovaného ústavního činitele, veřejně známou osobu, jejíž trestní stíhání bylo významně medializováno a k jejímuž trestnímu stíhání bylo nutné vyžádat souhlas prezidenta republiky. Společné s případem původního žalobce se jeví to, že ani od původního žalobce se všichni neodvrátili, o nadále se těšil v obci mezi některými vážnosti a stažení kandidatury v obecních volbách bylo jeho osobním, nikoli vnuceným rozhodnutím. Na straně druhé ve třetím srovnávaném případě byl tamní žalobce v trestním stíhání vedle vysokého trestu odnětí svobody ohrožen i závratnou výší škody (35 mil. Kč), která mu mohla být uložena k náhradě. Zbylé dva případy se shodují jen v dílčích znacích, a tudíž z nich není dost dobře možné zcela vycházet při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v peněžní formě.

64. Při porovnání s výše uvedenými srovnatelnými případy jiných poškozených a při zohlednění všech shora uvedených skutečností, které při hodnocení jednotlivých kritérií dopadu trestního stíhání do života původního žalobce vyšly v řízení najevo, tak za částku přiměřeného zadostiučinění pro původního žalobce, potažmo pro žalobkyni v souvislosti s vydaným nezákonným rozhodnutím soud považuje částku 700 000 Kč. Jelikož částka 373 000 Kč byla původnímu žalobci již žalovanou vyplacena, uložil soud žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 327 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 3.1.2014 do zaplacení.

65. Pokud jde o požadované příslušenství, konstatuje soud, že v období od 28.12.2013 do 2.1.2014 neshledal požadavek na zákonné úroky z prodlení důvodným, neboť původní žalobce uplatnil nárok u žalované dne 2. 7. 2013, 6 měsíční lhůta pro projednání nároku uplynula dne 2. 1. 2014, ode dne následujícího je pak žalovaná v prodlení se zaplacení, částky 327 000 Kč, v době od 28. 12. 2013 do 2.1.2014 ještě prodlení žalované nenastalo a v této části proto nebyl nárok uznán důvodným.

66. V části požadavku na zaplacení zbylé části jistiny s příslušenstvím neshledal soud tento nárok důvodným, proto žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2 691 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 691 500 Kč od 28. 12. 2013 do zaplacení, zamítl.

67. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 a 3 o. s. ř. kdy účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Úspěch ve věci měla žalobkyně, bez ohledu na to, že nebyla úspěšná s celým nárokem, neboť jeho výše závisela na úvaze soudu. Tyto náklady spočívají v zaplacených soudních poplatcích ve výši 16 000 Kč (2 000 Kč za podání žaloby a 14 000 za podání dovolání) a v nákladech právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za celkem 16 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, částečné zpětvzetí žaloby ze dne 28. 4. 2015, vyjádření ze dne 9. 6. 2016 a 31. 1. 2017, 5 x účast při soudních jednáních dne 15. 4. 2016, 19. 5. 2016, 20. 9. 2016, 8. 12. 2016 a 21. 3. 2017, sepis odvolání, účast při odvolacím jednání, sepis dovolání, sepis doplnění žaloby a účast při soudním jednání dne 11. 1. 2022, které přesáhlo 2 hodiny) z tarifní hodnoty 50 000 Kč (§ 7, bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu), ve výši á 3 100 Kč a 16 režijních paušálů ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč za tytéž úkony právní služby, celkem tedy 54 400 Kč (49 600 + 4 800), to vše zvýšené náhradu za 21% DPH ve výši 11 424 Kč na základě dokladu o registraci advokáta žalobkyně coby plátce této daně, náklady právního zastoupení tedy v celkové výši 65 824 Kč. Celková výše nákladů, které žalobkyni v tomto soudním řízení vznikly, činí 81 824 Kč (16 000 + 65 824). Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni uvedenou částku, a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Delší lhůta plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odpovídá podmínkám čerpání prostředků ze státního rozpočtu, žalovaná o tuto lhůtu požádala a žalobkyni nijak nepoškozuje.

Poučení