17 C 199/2020-157

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce] b) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce] c). [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce] d) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa žalobkyně] e) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce] všichni zastoupeni advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem Národní [číslo], [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] za niž jedná [anonymizováno 8 slov] [adresa] o omluvu a zaplacení 175 000 Kč, takto:

Výrok

I. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci a) částku 55 000 Kč, žalobci b) částku 35 000 Kč, žalobci c) částku 35 000 Kč, žalobkyni d) částku 20 000 Kč a žalobci e) částku 30 000 Kč se zamítá.

II. Žaloba na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci a) zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobci a) ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [celé jméno žalobce] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [celé jméno žalobce] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoli přístupná.“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou, se zamítá.

III. Žaloba na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci b) zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobci b) ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [celé jméno žalobce] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [celé jméno žalobce] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoli přístupná.“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou, se zamítá.

IV. Žaloba na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci c) zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobci c) ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [celé jméno žalobce] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [celé jméno žalobce] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoli přístupná.“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou, se zamítá.

V. Žaloba na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobkyni d) zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobkyni d) ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [celé jméno žalobkyně] za porušení jejího práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [celé jméno žalobkyně] podala podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoli přístupná.“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou, se zamítá.

VI. Žaloba na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobci e) zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobci e) ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [celé jméno žalobce] za porušení jeho práva na ochranu soukromí, zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [celé jméno žalobce] podal podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoli přístupná.“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou, se zamítá.

VII. Každý z žalobců a) až e) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 420 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se podanými žalobami na ochranu osobnosti domáhali omluvy a peněžitého zadostiučinění s odůvodněním, že jsou veřejnými funkcionáři, kteří nesouhlasí se zveřejňováním informací o jejich osobách v centrálním registru oznámení (dále též jen„ CRO“), který za žalovanou vede a spravuje Ministerstvo spravedlnosti. Měli za to, že tím docházelo k nepřiměřenému zásahu do práva na soukromí, ohledně čehož odkázali na nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který některá ustanovení zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále též jen„ zákon o střetu zájmů“), týkající se právě zveřejňování oznámených informací, pro jejich protiústavnost zrušil. Žalobci vytýkají žalovanému státu, že neochránil jejich ústavně zaručené právo na ochranu soukromí, když s plošným zveřejňováním přestal až po zaslání výzvy ze strany žalobců a soustředěném tlaku organizací hájících zájmy samospráv. Žalobci mají za to, že byli již částečně úspěšní, když žalovaná omezila způsob zveřejňování údajů z centrálního registru.

2. Žalovaná učinila nesporným, že žalobci u ní nárok uplatnili, k jejich projednání došlo, což každému ze žalobců žalovaná sdělila stanoviskem, přičemž nesprávný úřední postup neshledala. Žalovaná rovněž nečinila sporným, že žalobci jsou veřejnými funkcionáři, kteří podléhají zákonu o střetu zájmů, že oznámení do CRO učinili a že poté oznámené údaje byli v souladu s platným a účinným znění zákona o střetu zájmů zveřejňovány. Podané žalobě se bránila námitkou, že Ministerstvo spravedlnosti, které vede a spravuje CRO je coby orgán moci výkonné vázáno zákonem a není mu svěřena pravomoc posuzovat ústavnost právního předpisu a pro takový případ jej neaplikovat. Žalovaná rovněž poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 11.2.2020, sp.zn. Pl. ÚS 38/17 s tím, že tímto nálezem rušená ustanovení byla zrušena uplynutím dne 31.12.2020. Z tohoto důvodu má žalovaná za to, že se nemohla žádného protizákonného ani protiústavního jednání dopustit ani po 11.2.2020 s poukazem na stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl ÚS-st. 31/10, které dovodilo, že orgány veřejné správy jsou povinny aplikovat právní úpravu po dobu odkladu vykonatelnosti nálezu jako ústavně souladnou. Omezení zveřejňování oznámení od 6. 11. 2020 neznamená, že by se žalovaná dopouštěla nesprávného úředního postupu v předchozí době. Žalovaná poté poukázala na další řízení vedená u zdejšího soudu, která jsou postavena na obdobném skutkovém základu. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. Usnesením ze dne 29.7.2021, č.j. 17 C 199/2020-91, 17 C 200/2020-92, 17 C 201/2020-90, 17 C 202/2020-96, 17 C 203/2020-95, soud spojil žaloby žalobců a) až e) ke společnému řízení, neboť spolu skutkově souvisí, jsou založeny na identickém skutkovém stavu, vztahujícímu se ke zveřejňování informací v CRO, všichni žalobci se domáhali prakticky identické omluvy a finančního zadostiučinění, byť se každý domáhal jiné částky.

4. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání. Soud vyšel z toho, že v zásadě veškeré skutkové okolnosti byli mezi účastníky nesporné. Mezi účastníky tak bylo nesporné předběžné uplatnění nároku žalobců u žalované. Nebylo sporu o tom, že na základě zákona o střetu zájmů docházelo žalovanou, jakožto orgánem spravující registr oznámení, k plošnému zveřejňování informací obsažených v podaných oznámeních žalobců podle tehdy platného a účinného znění zákona o střetu zájmů. Sporné tak mezi účastníky zůstalo právní posouzení, zda zveřejňování oznámení, které žalobci podali do CRO do dne 6.11.2020 lze hodnotit jako nesprávný úřední postup a pokud ano, zda za to náleží žalobcům požadovaná omluva a finanční zadostiučinění. Soud neprováděl a ani tak blíže nehodnotil navržené důkazy, které se vztahovaly k nespornému předběžnému uplatnění nároku žalobců u žalované (uplatnění nároků u žalované a její stanoviska). Soud tedy provedl dokazování jen navrženými důkazy potřebnými pro objasnění, zda ve věci jsou splněny předpoklady odpovědnosti státu za škodu, zejména zda je ve věci dán odpovědnostní titul státu.

5. Soud tak má za prokázaná jednak nesporná tvrzení účastníků shora uvedená a dále následující skutečnosti.

6. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů dne 8. 4. 2020, soud zjistil, že Ústavní soud přezkoumával ústavní konformnost zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/2018. Nález byl vyhlášen dne 11. 2. 2020 a zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/ 2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne 31. 12. 2020. Z odůvodnění tohoto nálezu se podává, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem oznámení podle zákona o střetu zájmů, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů; tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Ústavní soud uzavřel, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento (druhý) zásah do práva na informační sebeurčení již podle Ústavního soudu neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do registru oznámení na základě žádosti. Proto Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů s odloženou vykonatelností uplynutím dne 31. 12. 2020, aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která již bude ústavně souladná s poukazem na to, že protiústavní je úprava pouze v nediferencovaném elektronickém zpřístupnění údajů v registru. Ústavní soud se časovým účinkům svého nálezu a postupu obecných soudů či orgánů veřejné moci v čase do nabytí vykonatelnosti blíže nevyjádřil.

7. Z tiskové zprávy žalované ze dne 10. 11. 2020 soud zjistil, že žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020, č. j. 9 As 173/2020 – 32, omezila od 6. 11. 2020 plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuální žádosti, od čehož si žalovaná slibovala zaručení práva na soukromí a informační sebeurčení veřejných funkcionářů a současně odpadnutí důvodu, proč nepodat oznámení.

8. Z dopisu Úřadu pro ochranu osobních údajů ze dne 10. 11. 2021 soud zjistil, že Úřad pro ochranu osobních údajů a žalovaná řeší situaci, kdy zákonodárce dosud nepřijal zákonnou úpravu, která by nahradila zrušenou část zákona č. 159/2006 Sb. Dle Úřadu pro ochranu osobních údajů by postup podle zákona č. 106/1999 Sb. představoval dostatečný právní základ pro zpracování osobních údajů v podobě jejich poskytování jen při dostatečném způsobu zohlednění nálezu Pl. ÚS 38/17, o čemž Úřad pro ochranu osobních údajů vyjádřil své pochybnosti, stejně tak nad dosavadním postupem žalované od 1. 1. 2021.

9. Pokud jde o hodnocení shora uvedených důkazů, soud uvádí, jak již ostatně výše předeslal, že skutkový stav je mezi účastníky v zásadních bodech nesporný. Žalobci plnili povinnosti uloženou zákonem o střetu zájmů podáním majetkových přiznání, ke kterým pak byl zřízen dálkový a ničím neomezený přístup. Takovou právní úpravu následně zhodnotil Ústavní soud jako nepřiměřený zásah do soukromí osob, které jsou takovému způsobu zveřejňování vystaveny, a takovou právní úpravu označil za protiústavní.

10. Po právní stránce soud posoudil zjištěný skutkový stav následovně.

11. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

12. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

13. Podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.

14. Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6.

15. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

16. Podle § 26 OdpŠk platí, že pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem.

17. Zákonem č. 14/ 2017 Sb. byl s účinností od 1. 9. 2017 novelizován zákon o střetu zájmů mimo jiné tak, že po účinnosti této novely znělo ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona, že každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo b) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

18. Zákonem č. 112/2018 Sb. byl novelizován s účinností od 30. 6. 2018 zákon o střetu zájmů mimo jiné tak, že po účinnosti této novely znělo ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona tak, že každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 písm. a) až o) a u členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, b) § 2 odst. 1 písm. p) a u primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města a městské části hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, c) § 2 odst. 1 písm. q), s výjimkou primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, městské části hlavního města Prahy, kraje nebo hlavního města Prahy v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo d) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

19. Právě výše uvedené novelizace (s výjimkou § 14b odst. 1 písm d/ cit. zákona) zrušil ke dni 31. 12. 2020 nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17.

20. Podle čl. 89 odst. 1 a 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, rozhodnutí Ústavního soudu je vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.

21. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.

22. Podle § 70 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dojde-li po provedeném řízení Ústavní soud k závěru, že zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo že jiný právní předpis nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo zákonem, nálezem rozhodne, že takový zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí. Podle § 71 odst. 1 zákona o Ústavním soudu byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení zákona o trestním řízení soudním. Ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat. Ustanovení odstavců 1 a 2 platí i v případech, kdy byly zrušeny části právních předpisů, popřípadě některá jejich ustanovení. Jinak práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena.

23. Soud na věc dále aplikoval následující judikatorní závěry, které považuje pro posouzení věci za relevantní a skutkové přiléhavé.

24. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl ÚS-st 31/10, č. 426/2010 Sb. je nutné nahlížet na intertemporální účinky (v tam posuzovaném případě) nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (219/2010 Sb.) tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§ 58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod.

25. Podle výše uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu proto platí, že se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat, slovy Ústavního soudu„ se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat, jinými slovy, ‚státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými‘ (Vojtěch Šimíček: Ústavní stížnost – 3. aktualizované a doplněné vydání, Linde Praha, 2005).“ 26. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 2.2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20, platí, že i při informování veřejnosti orgány veřejné moci o jejich činnosti může dojít k porušení práv a ke vzniku újmy, a proto spadají i nezákonnosti při takovém informování, které jednotlivci způsobily škodu, pod nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Souladný s čl. 36 odst. 3 Listiny je takový výklad OdpŠk, podle něhož nezákonnost při poskytování informací nebo zveřejňování zpráv orgánem veřejné moci je nesprávným úředním postupem, který může vést ke vzniku újmy a založení odpovědnosti podle § 13 odst. 1 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015).

27. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020, č. j. 9 As 173/2020 – 32, závěr Ústavního soudu o protiústavnosti úpravy zpřístupňování oznámení v centrálním registru oznámení v nálezu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti podat oznámení podle § 23 odst. 1 písm. f) zákona o střetu zájmů, a to i v době před nabytím vykonatelnosti tohoto nálezu. Nejvyšší správní soud v rozsudku upozornil, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu, kterou převzal i Nejvyšší správní soud, i v případě odložené vykonatelnosti má derogační nález bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována, když soud nikdy nesmí vědomě rozhodnout způsobem, který by sám považoval za protiústavní.

28. Podle výše uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu podání oznámení dle zákona o střetu zájmů sleduje dvojí účel. Má jednak umožnit evidenčnímu orgánu zkontrolovat obsah oznámení a případně podat příslušnému správnímu orgánu podnět k zahájení přestupkového řízení (§ 13 odst. 7 zákona o střetu zájmů), a jednak (z hlediska zájmu na transparentním výkonu veřejné správy především) má umožnit kontrolu veřejnosti. Shromážděná data, k nimž nemá veřejnost přístup, nemohou být podrobena veřejné kontrole, takže smysl jejich shromažďování v registru nemůže být ve své úplnosti naplněn. Ostatně i proto Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, protože jinak by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení vytčená Ústavním soudem. Z tohoto postupu Nejvyšší správní soud dovozuje, že veřejná kontrola je zcela zásadním cílem sledovaným zákonem o střetu zájmů.

29. Uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020 je však třeba vykládat ve všech jeho souvislostech. Zejména v souvislosti s tím, že Nejvyšší správní soud rozhodoval věc, v níž veřejný funkcionář oznámení do CEO neučinil a byl poté stíhán pro přestupek, za který mu byl uložen správní trest, a to ještě v době před vyhlášením předmětného nálezu Ústavního soudu Nejvyšší správní soud přitom nevyslovil, ani nevycházel při posouzení věci z toto, že rozhodná právní úprava zákona o střetu zájmů, by postrádala svoji závaznost jen proto, že byla později pro svoji neústavnost zrušena. Nejvyšší správní soud naopak vyšel z toho, že formálně k porušení právního předpisu a naplnění skutkové podstaty přestupku došlo, avšak s ohledem na zrušovací nález Ústavního soudu ve vztahu k dotčeným ustanovením zákona o střetu zájmů, nelze takové jednání považovat za společensky škodlivé, v důsledku čehož není naplněn materiální znak přestupku, který je k vyvození přestupkové odpovědnosti nezbytný.

30. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, nebyl postup exekutora v rozporu s postupem stanoveným právními předpisy, jestliže se exekutor řídil zákonem, který byl teprve následně shledán Ústavním soudem za protiústavní.

31. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III.ÚS 150/03, zásah správního orgánu (ve smyslu § 83 soudního řádu správního) podléhá přezkumu, jenž je procesní garancí vůči možné svévoli. Toliko dosažení rozhodnutí dle § 87 odst. 2 soudního řádu správního pak může založit důvod uplatnění žaloby ve věci odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

32. V řízení bylo učiněno nesporným, že žalobci nárok předběžně u žalované uplatnili a proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

33. Soud dále dospěl k závěru, že žalobní tvrzení nelze podřadit pod ustanovení upravující ochranu osobnosti, neboť k újmě žalobců mělo dojít při výkonu veřejné moci. OdpŠk je speciální úprava k občanskému zákoníku (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 2.2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20 či usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25.3.2021, č.j. 30 Co 97/2021-45 vydané ve věci 17 C 199/2020 před spojením).

34. K tomu, aby byla založena odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“), je nutno, aby byly splněny tří podmínky: 1) existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu), 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Absence i jen jednoho z těchto předpokladů odpovědnosti je přitom důvodem pro zamítnutí nároku na náhradu škody.

35. Soud v návaznosti na komentářovou literaturu k OdpŠk (Vojtek, P., Bičák, V.; Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 146, 147, či IŠTVÁNEK, F., SIMON, P., KORBEL, F. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. K § 13, dostupné v systému ASPI) rekapituluje, že s výjimkou § 13 odst. 1 věty druhé a třetí není nesprávný úřední postup v OdpŠk blíže definován, jde ostatně o úmysl zákonodárce, neboť podle důvodové zprávy výstižnou definici nesprávného úředního postupu nelze pro jeho mnohotvárnost podat. Je tedy třeba se opřít zejména o výklady tohoto pojmu podávané právní teorií a o závěry rozhodovací praxe soudů, které vycházejí z toho, že jde o ty případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než rozhodovací. Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Tedy z obsahu pojmu nesprávného úředního postupu tedy vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1977, sp. zn. Plsf 3/77, publikované pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1977; srov. k tomu též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4/2000). Protože však zpravidla není možné úřední postup předpisem upravit natolik detailně, aby pokrýval všechny představitelné dílčí kroky, které je třeba při výkonu pravomocí učinit, musí být správnost úředního postupu poměřována i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup státního orgánu směřuje (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99).

36. Soud se nejprve zabýval tím, zda v postupu Ministerstva spravedlnosti, vztahujícím se ke způsobu zveřejňování informací o žalobcích, které tito oznámili do CRO do dne 6.11.2020 je možné spatřovat nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Při tom soud dospěl k těmto závěrům.

37. Soud posoudil věc podle shora uvedených ustanovení a závěrů, k nimž dospěla judikatura, přičemž stojí na stanovisku, že uplatněné nároky nejsou důvodné. K tomuto závěru vede soud primárně závěr o absenci odpovědnostního titulu – nesprávného úředního postupu žalované ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, když se žalobci domáhají zadostiučinění za dlouhodobé, systematické a plošné zveřejňování jejich oznámení z důvodu jejich působení jako veřejných funkcionářů, čímž mělo být narušeno jejich soukromí, avšak soud je toho právního názoru, že žalovaná postupovala po celou dobu podle platného a účinného právního předpisu.

38. Soud rozdělil svou argumentaci o nedůvodnosti žalobami uplatněných nároků na období do vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020 a na období následující.

39. Pokud jde o období předcházející vyhlášení nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp.zn. Pl.ÚS 38/17, nelze žalované ničeho vytýkat, neboť Ministerstvo spravedlnosti coby orgán veřejné moci spravující CRO podle zákona o střetu zájmů, není nadáno pravomocí posoudit, zda byl zákon o střetu zájmů (či některé jeho části) v souladu s ústavním pořádkem či nikoliv. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti Ústavní soud. Pouze Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 Ústavy rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Představa žalobců, že žalovaná měla povinnost protiústavnost rozpoznat sama a zákon neaplikovat, by vedl k popření shora citovaných ustanovení Ústavy České republiky a k významnému narušení právní jistoty, a to zvláště pokud by názor zastávaný žalobci měly ve své správní praxi aplikovat všechny orgány moci výkonné (srov. obdobný závěr Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 29.3.2013, č.j. 8 As 20/2012 – 42, bod 29).

40. Výše uvedené závěry podporuje též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, který dovodil, že postup (soudního exekutora) podle zákona, který byl teprve následně shledán protiústavním, není nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk. Postup žalované spočívající plošném zveřejnění oznámení, při kterém bylo postupováno v souladu se zákonem o střetu zájmů, který byl teprve následně shledán protiústavním, tak není nesprávným úředním postupem. Z výše uvedených důvodů nemůže být úspěšný požadavek na vyslovení omluvy, protože s ohledem na žalobní tvrzení má tato omluva žalobce odškodnit i za období, kdy protiústavnost části zákona o střetu zájmů nebyla Ústavním soudem ani vyslovena. Doplňovat časové údaje či jinak omluvu modifikovat soudu, který je vázán žalobním petitem, nepřísluší. Jinak řečeno, je-li požadovaná forma zadostiučinění (omluva) objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci nepřiměřená, nelze ji poškozenému přiznat a je třeba ji zamítnout již jen z důvodu její přílišné šíře (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2006, sp.zn. 30 Cdo 2919/2006, ze dne 22.12.2011, sp.zn. 30 Cdo 2058/2010 či z recentní judikatury ze dne 31.5.2022, sp.zn. 25 Cdo 1638/2020)

41. Pokud jde o následující období od 11. 2. 2020 do 6. 11. 2020, kdy žalovaná již měla informaci o tom, že části zákona o střetu zájmů nejsou v souladu s ústavním pořádkem, soud k této újmě uvádí, že Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 2. 2020 odložil vykonatelnost svého nálezu podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do 31. 12. 2020. Až tímto dnem byla protiústavní část zákona zrušena. Soud proto ani v následujícím období neshledal, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk, když podle § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Tento závěr pak podporuje i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl ÚS-st 31/10, ve kterém Ústavní soud dovodil, že po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat a na které již soud výše poukázal.

42. Postup žalované byl shledán jako správný i hlediskem účelu, k jehož dosažení postup žalované směřoval, když žalovaná zveřejňováním oznámení (byť plošným způsobem) umožňovala kontrolu žalobců jako veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti. Zájem na veřejné kontrole zdůraznil i Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 9 As 173/2020. Postupovala-li tak žalovaná až do 6. 11. 2020 podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní právní úpravy, lze připustit, že již v té době věděla, že je příslušná část zákona neústavní. Ani to však dle přesvědčení soudu neopravňovalo žalovanou fakticky měnit rozhodnutí Ústavního soudu o tom, kdy taková vadná zákonná úprava pozbyde platnosti a účinnosti, resp. že jí pozbude dříve, než určil Ústavní soud a tedy svévolně určovat, do kdy či od kdy bude či nebude zákonnou úpravu aplikovat. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Nemůže tudíž obstát argumentace žalobců, že časový prostor byl poskytnut Parlamentu k přijetí jiné ústavně konformní právní úpravy a nikoli žalované. Je tomu právě naopak. Ústavní nález musí i žalobci přijmout se vším, co je v něm obsaženo a jak je to v něm obsaženo. Nemohou si vybrat pro ně příznivou část, tedy předmětnou právní úpravu rušící, a tu zbylou část, jíž došlo k odložení vykonatelnosti nálezu, opomíjet. Opačný přístup, tedy pokud by si každý subjekt či státní orgán vykládal účinky nálezů Ústavního soudu libovolně, či podle potřeby by totiž působil nedozírné následky v právní jistotě. Právě proto je třeba bez výhrad a bez jakýchkoli snah o jinou interpretaci předmětného nálezu Ústavního soudu, přijmout skutečnost, že předmětná právní úprava zákona o střetu zájmů byla zrušena až uplynutím dne 31.12.2020, jako fakt, na kterém nemohli nic změnit žalobci, žalovaná ani kdokoli jiný. Postup žalované tak nelze shledat nesprávným. Žalovaná přestala zveřejňovat plošně oznámení v rámci lhůty i jí poskytnuté Ústavním soudem. Postup žalované od 6. 11. 2020 do současnosti, kdy stále není přijata právní úprava předvídaná Ústavním soudem, není předmětem projednávané věci, když sami žalobci uvádí, že dne 6. 11. 2020 došlo k ukončení protiprávnosti a újma tak žalobcům není ani působena.

43. Lze tak uzavřít, že postup žalované spočívající plošném zveřejnění oznámení dle zákona o střetu zájmů po dobu odložení vykonatelnosti Ústavního nálezu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který zrušil tuto právní úpravu pro rozpor s ústavním pořádkem, není nesprávným úředním postupem, protože žalovaná byla povinna právní úpravu aplikovat a činila tak s ohledem na účel zákona, jímž je kontrola žalobců jako veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti.

44. Soud si je vědom judikatury, která přiznává účinky i vyhlášeným nálezům Ústavního soudu, které mají odloženou vykonatelnost, ačkoliv Ústava České republiky předpokládá, že rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby až v případě jejich vykonatelnosti (srov. § 89 odst. 1 a 2 Ústavy). V rámci těchto judikátů se zdůrazňuje rozpor s ústavním pořádkem i po dobu dosavadní účinnosti zákona (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 28/13) a imperativ, podle něhož soud nikdy nesmí vědomě rozhodnout způsobem, který by sám považoval za protiústavní (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, č.j. 2 As 9/2008-77). Z těchto závěrů vyšel Nejvyšší správní soud ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 9 As 173/2020, když dovodil, že deklarovaná protiústavnost úpravy zpřístupňování oznámení v CRO Ústavním soudem brání uložení správní sankce, neboť takové jednání postrádá společenskou škodlivost.

45. Dle soudu je však zásadního rozdílu mezi výkladem této judikatury tak, že soud dospěje k závěru, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty přestupku pro absenci společenské škodlivosti jednání, jímž měla být naplněna, tedy pro absenci materiálního znaku skutkové podstaty přestupku a výkladem, dle kterého by byl postup správního orgánu dle zrušené právní úpravy ode dne vyhlášení zrušujícího nálezu Ústavního soudu nesprávným úředním postupem zakládajícím odpovědnost státu za škodu i přes to, že vykonatelnost nálezu Ústavního soudu byla odložena. Ústavní soud v daném případě sám projevil vůli, aby stávající úprava ještě po určitou dobu platila, ačkoliv svému nálezu mohl přiznat účinky třeba i před jeho vyhlášením ve Sbírce zákonů.

46. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky mají soudy předložit věc Ústavnímu soudu, dojdou-li k závěru, že zákon, který mají použít, je v rozporu s ústavním pořádkem. Judikatura logicky dovodila, že v případě, že zde existuje vyhlášený nález Ústavního soudu rušící právní úpravu v budoucnu, není zapotřebí, aby soud užíval tohoto postupu a tedy věc předkládal Ústavnímu soudu s tím, že soud může uplatnit závěry nálezu i před jeho vykonatelností.

47. Správní orgán však oprávnění vyvolat řízení u Ústavního soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky nemá a je beze zbytku vázán zákonem a i podzákonnými předpisy. Ústavní soud zaujal k situaci, jak mají správní orgány v rámci intertemporálních účinků nálezů Ústavního soudu postupovat jasné stanovisko dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl ÚS-st 31/10, a vyložil, že po dobu odkladu vykonatelnosti jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat.

48. Pokud jde o závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1321/2019, že postup soudního exekutora podle právní normy, byť zatím účinné, jejíž protiústavnost byla deklarována Ústavním soudem, by byl bezpochyby nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty první OdpŠk, soud k tomu předně uvádí, že Nejvyšší soud tuto otázku věcně neřešil a použil tento závěr jen jako podpůrný argument. Soud pak spatřuje podstatné rozdíly mezi situací nastíněnou Nejvyšším soudem a postupem žalované jako správce registru oznámení. Nejvyšší soud v tomto případu posuzoval podmínky odpovědnosti za škodu při vydání exekučních příkazů soudního exekutora při (následné) deklarované protiústavnosti právní úpravy. Soudním exekutorům byl výkon soudních rozhodnutí, resp. exekuční činnost, svěřena na místo soudů a soudní exekutor sám určuje způsob provedení exekuce podle § 58 odst. 3 exekučního řádu. Exekuční příkazy lze označit za rozhodnutí sui generis, když exekuční příkaz má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu (srov. § 47 odst. 2 zákona č. 120/ 2001 Sb., exekučního řádu).

49. V případě, že soudní exekutor, který do určité míry nahrazuje pozici vykonávacího soudu, má možnost zvolit různé způsoby provedení exekuce, a vykonával by exekuční příkaz, který by spočíval na protiústavní právní úpravě, kterou do budoucna zrušil Ústavní soud, tak by se dopustil nesprávného úředního postupu, když vykonání těchto exekučních příkazu jako rozhodnutí brání i ustanovení § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, dle kterého práva a povinnosti podle takových rozhodnutí nelze vykonávat. Žalovaná však o způsobu přístupu do registru oznámení nevydávala žádná rozhodnutí a způsob zveřejnění byl bez dalšího stanoven zákonem. Proto se uplatní § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle kterého jinak práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Konečně soud zdůrazňuje, že plenární stanovisko Ústavního soudu ze 14. 12. 2010, sp. zn. Pl ÚS-st 31/10 má vyšší normativní sílu než výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, který nadto řešil skutkové odlišnou situaci, zatímco stanovisko Ústavního soudu na daný případ přímo dopadá.

50. Pokud jde o přímou aplikaci Listiny základních práv a svobod (čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práva svobod), případně čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, lze odkázat na nedávné rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021, č. j. 30 Co 326/2021- 134, které vyložilo, že míra intenzity zásahu v porovnání s účelem a cílem, která podaná oznámení sledují, nepostačuje pro závěr, že stát odpovídá pro porušení práva na soukromí a práva na informační sebeurčení za nemateriální újmu, která žalobcům v souvislosti s postupem žalované aplikující účinnou právní normu v rozhodném období vznikla. Postupovala-li žalovaná až do 6. 11. 2020 podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní právní úpravy (tím spíše i v době před vydáním derogačního nálezu Ústavního soudu), zasahovala tím sice do ústavně zaručených práv žalobců na soukromí a informační sebeurčení, avšak jednala podle zákona a naplňovala tím i hlavní cíl zákona o střetu zájmů, kterým je kontrola veřejnosti nad transparentním výkonem veřejné správy. Postup žalované tak obstojí i v testu přiměřenosti a nelze jej ani z tohoto pohledu shledat nesprávným. Výše uvedené není v rozporu s judikaturou citovanou žalobci.

51. Odpovídá běžnému uspořádání věcí, že žalobcům zveřejnění údajů o jejich majetku vadilo, což deklarovali v žalobách, přičemž soud nemá důvod těmto tvrzení nevěřit, když takové narušení by úkorně prožíval každý rozumně uvažující člověk důvěřující ve státní aparát, který má povinnost zachovávat právo na soukromí každého jednotlivce. Současně však nelze ztrácet ze zřetele, že právní úprava sledovala legitimní cíl, což potvrdil i Ústavní soud, když protiústavním shledal toliko plošný a ničím nepodmíněný způsob zveřejňování oznámených údajů. Lze proto uzavřít, že plošné zveřejnění oznámení se dělo v souladu s účinným zákonem o střetu zájmů a sledovalo legitimní cíl v podobě kontroly veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti, když žalovaná postupovala podle znění zákona o střetu zájmů účinného do 31. 12. 2020. Postupem podle platné a účinné právní úpravy se žalovaná nemohla dopustit nesprávného úředního postupu, jak již soud vícekrát zdůraznil.

52. Závěrem lze dodat, že ačkoliv žalobci nespojují svou újmu s přijetím protiústavního právního předpisu, je přijetí protiústavního zákona primární příčinou vzniku újmy žalobců, neboť bez toho by žalovaná plošné zveřejnění oznámení žalobců neprováděla a žalobcům by žádná újma nevznikla. V samotné legislativní činnost nesprávný úřední postup spatřovat ani nelze. Soud připomíná, že žalovaná za proces normotvorby neodpovídá, a proto by zde absentovala i příčinná souvislost s dovozovanou újmou žalobců.

53. Vzhledem ke všemu výše uvedenému soud žaloby jako nedůvodné zamítl, a to pro absenci odpovědnostního titulu, spočívajícím v tvrzeném nesprávném postupu žalované (výroky I. až VI.). Z tohoto důvodu se již soud nezabýval splněním předpokladů dalších.

54. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná byla ve sporu plně úspěšná a má proti každému ze žalobců právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř. v podobě paušální náhrady hotových výdajů podle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. (dále jen„ vyhláška“). Žalované náleží náhrada za vyjádření k věci ve vztahu ke každému z žalobců (5 x 300 Kč), přípravu na jednání (1 x 300 Kč) a 1 účast na jednání před soudem (1 x 300 Kč), což po zaokrouhlení činí částku 420 Kč ve vztahu ke každému z žalobců (300 + 600/5), jak je uvedeno ve výroku VII. rozsudku.

55. Povinnost k plnění soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod a ani žalobci o jinou lhůtu nežádali.

Poučení