30 Co 289/2022- 189

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Jany Knotkové a soudců Mgr. Zdeňka Váni a JUDr. Kateřiny Kodetové ve věci žalobců: a) Ing. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] b) Ing. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] c) Ing. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] d) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] e) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] všichni zastoupeni advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení] sídlem Národní [číslo], [PSČ] [obec a číslo] proti žalované: [osobní údaje žalované] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení [částka] a omluvu, o zaplacení [částka] a omluvu, o zaplacení [částka] a omluvu, o zaplacení [částka] a omluvu, o zaplacení [částka] a omluvu o odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 C 199/2020-157, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Každý ze žalobců a) až e) je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované poskytnout každému za žalobců zadostiučinění ve formě omluvy ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující [ulice] registr oznámení se tímto omlouvá žalobcům za porušení jejich práva na ochranu soukromí, zaručeného článkem 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která žalobci podali podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a která tak byla protiprávně komukoliv přístupná“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou; stejně tak zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobcům zadostiučinění ve výši [částka], [částka], [částka], [částka] a [částka] (výroky I. – VI.) a uložil každému ze žalobců povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok VII).

2. Soud prvního stupně rozhodl o identických žalobách, spojených ke společnému řízení, kterými se žalobci domáhali zadostiučinění ve formě omluvy a individuálně vyčísleného peněžního odškodnění nemajetkové újmy, což odůvodňovali tím, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále jen„ zákon o střetu zájmů“), který byl protiústavně novelizován zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o majetku, příjmech a závazcích žalobců z důvodu jejich působení jako veřejných funkcionářů ve smyslu zákona o střetu zájmů; konkrétně žalobce a) zastával funkci neuvolněného starosty obce Hlince, žalobce b) zastával funkci uvolněného starosty obce Velká Dobrá, žalobce c) zastával funkci místostarosty obce Poběžovice, žalobkyně d) zastávala funkci uvolněné starostky obce Světlá Hora, žalobce e) byl neuvolněným radou [územní celek] [město]. Ke vzniku újmy žalobců docházelo v období po přijetí novely zákona č. 14/2017 Sb., zákona o střetu zájmů, až do listopadu [rok] zveřejněním oznámení o majetku. Žalobci pochybení žalované spatřovali v aplikaci protiústavního předpisu, který umožnil anonymní přístup komukoliv k shora vyjmenovaným údajům žalobců, čímž docházelo k nepřiměřenému zásahu do jejich práv na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení, které je zaručené čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod.

3. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, neboť je správcem centrálního registru oznámení a jako takové jí nepříslušelo posuzovat souladnost zákona s ústavou České republiky a pro případ protiústavnosti tento předpis neaplikovat. Sporná ustanovení zákona byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 až uplynutím dne [datum], a proto ani po vyhlášení nálezu dne [datum] nelze v publikaci oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení spatřovat protiprávnost jednání žalované. Vznik újmy je nutno dát do souvislosti s přijetím protiústavní úpravy, nikoliv s postupem žalované, kdy legislativní činnost nepředstavuje nesprávný úřední postup. Pokud žalovaná omezila zveřejňování oznámení od [datum], neznamená to, že by se v předchozí době dopouštěla nesprávného úředního postupu.

4. Soud prvního stupně vyšel z prokázaných skutkových zjištění, že žalobci uplatnili u žalované nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dne [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum]; žalovaná se vyjádřila jednotlivými negativními stanovisky. Na žalobce jako veřejné funkcionáře se vztahovala povinnost podat oznámení podle zákona o střetu zájmů, přičemž žalovaná, která spravovala registr oznámení, plošně zveřejňovala podaná oznámení žalobců a to konkrétně v období od září 2017 do listopadu 2020, kdy zveřejnila oznámení o jejich majetku za příslušné roky. Nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který byl publikován ve Sbírce zákonů [datum], Ústavní soud zrušil ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] 2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., a to uplynutím dne [datum]. V reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], žalovaná omezila od [datum] plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů s tím, že údaje v registru byly dostupné pouze na základě individuální žádosti.

5. Soud prvního stupně posoudil věc podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), když k újmě žalobců mělo dojít při výkonu veřejné moci. Ve vztahu k nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/2017, pak připomněl, že o jeho vykonatelnosti rozhodl Ústavní soud v souladu s ustanovením čl. 89 odst. 1 Ústavy tak, že předmětná právní úprava byla zrušena až ke dni [datum]. S odkazem na ustanovení § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, soud prvního stupně konstatoval, že účinky nálezu nastávají ex nunc, z čehož následně plyne, že i po dobu odkladu vykonatelnosti je třeba na napadenou právní úpravu hledět jako na ústavně souladnou a takto ji také v právní praxi aplikovat.

6. Obvodní soud žalobci vymezené období, tj. září [rok] až listopad [rok], kdy byly informace o majetku žalobců žalovanou zveřejněny, rozdělil na dvě období: 1) období od roku září [rok] do data vydání nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS I. [číslo], kterým byla protiústavnost uvedených zákonných ustanovení zákona o střetu zájmů deklarována a 2) období od [datum], tedy od data vydání předmětného nálezu, do listopadu [rok], kdy bylo ze strany žalované ukončeno předmětné zveřejňování.

7. Pokud jde o prvé období, soud prvního stupně konstatoval, že v daném případě nemohlo jít o nesprávný úřední postup žalované, neboť v uvedeném období ještě nebyla protiústavnost § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů Ústavním soudem deklarována. V tomto období tak žalovaná postupovala podle pravidel předepsaných právními normami a z toho důvodu nelze její postup považovat za nesprávný a tím zakládající odpovědnost státu za škodu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Pokud jde o druhé období, tj. od [datum] do listopadu 2020, měl soud prvního stupně za to, že postup žalované byl správný, a to z hlediska účelu, k jehož dosažení postup žalované směřoval, když žalovaná zveřejňováním oznámení umožňovala kontrolu žalobkyně jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti. Postup žalované nebyl ani v případě druhého období nesprávným úředním postupem, protože žalovaná byla v uvedeném období povinna právní úpravu aplikovat a činila tak s ohledem na účel zákona. Ústavní soud odložil vykonatelnost svého nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS I. 38/ 2017, až do [datum]. Až tímto dnem tak bylo protiústavní ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů zrušeno. Postupovala-li tak žalovaná až do listopadu [rok] podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní právní úpravy, naplňovala tím hlavní cíl zákona, kterým je veřejná kontrola ve vztahu k možnému střetu zájmů. Proto ani v druhém období neshledal soud prvního stupně, že by se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk a žalobu v celém rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy plně úspěšné žalované přiznal paušální náhradu hotových výdajů podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to ve výši jednoho režijního paušálu [částka] za písemné vyjádření ke každé ze žalob před spojením věcí ke společnému řízení a dále ve výši 1/5 režijních paušálů za úkony po spojení věcí, zde šlo o dva úkony (příprava a účast na jednání), celkem [částka], na každého ze žalobců připadá [částka], celkem [částka].

8. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné odvolání. V prvé řadě namítali, že není přípustné, aby pod záminkou různých interpretací tzv. norem jednoduchého práva byla ústavně zaručená práva žalobců, jichž se žalobci žalobou dovolává, oslabena nebo dokonce vypnuta, jak se tomu stalo v tomto případě. Připomněli, že do září [rok] byla úprava zákona o střetu zájmů odlišná, kdy teprve novelou zákona [číslo] [rok] byl zřízen [ulice] registr oznámení, v němž byly plošně a přímým způsobem (tak, že k informacím měl přístup kdokoli a kdykoli) zveřejňovány informace soukromé povahy (citlivé osobní údaje) o žalobcích. Proti novele se zdvihl masivní odpor představitelů menších měst a obcí, kdy řadou z nich bylo podání oznámení bojkotováno, současně tato novela zapříčinila odchod tisíců funkcionářů z komunální politiky a úbytek zájmu o veřejnou funkci. V konečném důsledku byla tato právní úprava shledána jako protiústavní nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, dle kterého plošným zveřejněním údajů dochází k porušení práva jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení, zda, v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům, přičemž dotčená osoba může zásah pociťovat tím intenzivněji, čím širší okruh osob se může s jejími majetkovými poměry seznámit; plošné zveřejnění (oproti režimu poskytování údajů na žádost) přitom vylučuje možné záruky související s dalším nakládáním s poskytnutými údaji. Zvolený způsob plošného zveřejňování údajů proto nebyl Ústavním soudem shledán pro dosažení sledovaného legitimního cíle, kterým je kontrola veřejnosti, potřebným. Žalovaná nenakládala s podanými oznámeními v Centrálním registru oznámení s respektem k ústavnímu právu na ochranu soukromí a osobních údajů. Dle žalobců právo na soukromí zakotvené v ustanovení čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod není právem, které by bylo možno uplatňovat toliko v rámci konkrétní zákonné úpravy, citovaných ustanovení se proto lze dovolávat přímo. Stát je proto odpovědný za to, že její ústavně zaručené právo na ochranu soukromí bylo porušeno. Opačný závěr by totiž vedl k faktickému vyprázdnění ústavně zaručených práv, jež by byla napříště podřízena zákonné úpravě. V té souvislosti žalobci argumentovali hypotetickou situací, kdy by zákonodárce přijal zákon umožňující praktiky mučení ve vazebních věznicích či prolomení listovního tajemství; shodně by pak měla být jako zcela zjevně nepřípustná posouzena i nyní řešená situace. Dále uvedli, že sama žalovaná přizpůsobila svou praxi požadavkům Ústavního soudu již před vykonatelností předmětného nálezu, když počínaje dnem [datum] umožnila přístup k předmětným údajům jen na základě individuální žádosti. Není potom žádného důvodu, pro který by žalovaná k takovému kroku nemohla přistoupit i kdykoli dříve. Protože porušení osobnostních práv se může dopustit i stát, podali žalobci žalobu na ochranu osobnosti. Nesdílejí názor, že jejich žaloba je žalobou v intencích OdpŠk. Podle žalobců se nelze odvolávat ani na to, že újma vznikla při legislativní činnosti, za kterou stát neodpovídá, neboť stát by měl odpovídat za každé jednání, kterým jednotlivci způsobí újmu na právech garantovaných právním řádem. Podle žalobců je podstatné, že došlo k aplikaci ústavně nekonformní normy a tato aplikace přímo zasáhla do jejich ústavně chráněných práv. Takový zásah nemůže zůstat neodčiněn. Navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek buď změnil tak, že žalobám žalobců zcela vyhoví a žalobcům přizná náhradu nákladů řízení, nebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalovaná se ve svém vyjádření k odvolání ztotožnila se závěry soudu prvního stupně. Nárok žalobců nebyl posouzen podle obecné občanskoprávní úpravy odpovědnosti (ochrany osobnosti), což považovala za správné. Podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb. nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy je žalovaná v souladu se zásadou legality státní moci vázána zákonem, dokud je platný a účinný. Ústava ani jiný právní předpis nedovoluje žalované jakožto orgánu moci výkonné v oblasti střetu zájmů posoudit soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem a pro případ, že dojde k závěru o jeho protiústavnosti, zákon neaplikovat. Žalovaná se proto nemohla dopustit nesprávného úředního postupu tím, že před vyhlášením příslušného nálezu Ústavního soudu postupovala v intencích tehdy platného a účinného zákona o střetu zájmů, protože vystupovala jako orgán moci výkonné, který není oprávněn posuzovat soulad aplikovaného zákona s ústavním pořádkem. Nesprávného úředního postupu se žalovaná nedopustila ani v době po vyhlášení nálezu Ústavního soudu, když po dobu odkladu vykonatelnosti se hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a konformní a orgány veřejné správy jsou povinny takovou úpravu aplikovat. Pokud žalovaná po [datum] omezila plošný přístup do Centrálního registru oznámení, činila tak s motivací zajištění dodání oznámení veřejných funkcionářů za účelem jejich kontroly dle zákona o střetu zájmů, který byl shledán ústavně souladný a tato skutečnost navíc sama o sobě nezakládá, že by žalovaná před tímto datem jednala nesprávně. Žalovaná nesdílela názor žalobců o přímé aplikovatelnosti čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, které by samy o sobě měly zakládat nárok na náhradu škody bez ohledu na úpravu OdpŠk. K závažnosti újmy na straně žalobců žalovaná uvedla, že testem proporcionality neprošlo toliko plošné zveřejnění údajů prostřednictvím internetu, avšak nijak omezena nebyla nejen povinnost veřejných funkcionářů podat oznámení, ale ani okruh osob oprávněných nahlížet do registru oznámení. Ústavní soud naopak shledal za ústavně souladné, aby i nadále měl kdokoli z veřejnosti přístup ke stejným údajům o stejných osobách, byť po překonání formální překážky v podobě podání žádosti. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, přičemž v souladu s § 214 odst. 3 o. s. ř. rozhodoval bez nařízení jednání, neboť odvolání bylo podáno pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili. Odvolací soud pak shledal, že odvolání žalobců není důvodné.

11. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, kdy takto zjištěný skutkový stav věci je spolehlivým podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu. Co se týče právní stránky, i zde obvodní soud postupoval zcela správně, na věc aplikoval odpovídající právní úpravu i relevantní judikaturu a nepochybil, když žalobu jako nedůvodnou zamítl, což náležitě odůvodnil způsobem předpokládaným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř.

12. Dle § 13 odst. 1 zákona o střetu zájmů se zřizuje registr oznámení jako informační systém veřejné správy, jehož správcem je Ministerstvo spravedlnosti, nestanoví-li tento zákon jinak.

13. Dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Dle odst. 4 uvedeného článku podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

14. Dle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

15. Dle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

16. Dle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.

17. Dle čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod má každý právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

18. Soud prvního stupně správně aplikoval na daný případ zákon č. 82/1998 Sb., neboť žalovaná je ve smyslu § 13 odst. 1 zákona o střetu zájmů správcem registru oznámení, kdy při vedení tohoto registru vystupuje v pozici svrchovaného nositele veřejné moci. Činnost žalované spočívající ve vedení Centrálního registru oznámení spadá pod výkon státní moci a představuje úřední postup ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Zákonem, který stanoví podmínky, za nichž stát odpovídá za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, je OdpŠk. Úkony, které žalovaná prováděla v souvislosti s vedením Centrálního registru oznámení (zveřejnění oznámení o majetku žalobců v Centrálním registru), tak činila v rámci výkonu veřejné moci ve smyslu § 1 odst. 1 OdpŠk. Nárok žalobců tak nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu upravená v OdpŠk je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci (lex specialis derogat legi generali). V tomto ohledu odvolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1191/08 a nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 904/08.

19. Soud prvního stupně správně vymezil předpoklady vzniku nároku na náhradu škody podle OdpŠk, kterými jsou existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody, přičemž musí být splněny všechny tyto předpoklady odpovědnosti státu za škodu. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem obvodního soudu, podle kterého nebyl naplněn první z předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu, a to existence odpovědnostního titulu, když v postupu žalované nelze spatřovat nesprávný úřední postup, a to jak v období před vydáním nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, tak i v období následujícím. Uvedeným nálezem Ústavní soud zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] [rok] Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., neboť jím dochází k porušení čl. 10 Listiny základních práv a svobod; současně Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti tohoto nálezu na den [datum].

20. Ústavní soud již ve svém stanovisku ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS – St 31/10 vyložil, že:„ státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými. Zrušení právního předpisu pro futuro se jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna (kupř. za tím účelem, aby měl normotvůrce dostatečný časový prostor protiústavní úpravu nahradit normou ústavně konformní) se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat. Smyslem této právní úpravy je zvýraznit fakt, že zrušení protiústavní právní úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na revizi neústavního předpisu. Možnost a intenzita korekce dopadů aplikace neústavní normy je odstupňována podle toho, jak citelné zásahy do právní sféry jednotlivce zákon vyvolal.“ V rozhodném období (září [rok] až listopad [rok]) tak byla úprava § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] [rok] Sb. a zákona č. 112/2018 Sb. ponechána jako platná a účinná součást právního řádu. Žalovaná jako orgán státní správy je v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy povinna při své činnosti postupovat v mezích a způsoby, které stanoví zákon a není oprávněna posuzovat soulad právních předpisů s Ústavou, když tímto orgánem je ve smyslu čl. 83 Ústavy výlučně Ústavní soud. Nesprávného úředního postupu by se tak žalovaná naopak dopustila, pokud by nepostupovala podle zákona o střetu zájmů ve znění jeho novel provedených zákonem č. 17/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb. a veřejnými funkcionáři oznámené informace by veřejnosti bez žádosti nezpřístupnila. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že dne [datum] žalovaná fakticky začala informace poskytovat v omezeném rozsahu, neboť předmětem posouzení je skutečnost, zda byla žalovaná oprávněna oznámení zveřejňovat způsobem dosavadním, což, jak výše uvedeno, do [datum] možné bylo. Soud dále poznamenává, že postup žalované byl správným i z hlediska účelu, k jehož dosažení postup žalované směřoval, když žalovaná zveřejňováním oznámení (byť plošným způsobem) umožňovala kontrolu žalobců jako veřejných funkcionářů ze strany veřejnosti.

21. Odvolací soud dále považuje za nutné blíže se vyjádřit k žalovanou namítané přímé aplikovatelnosti čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Odvolací soud se zabýval tím, zda zásah veřejné moci v daném konkrétním případě umožňuje přímou aplikaci čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, příp. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Zabýval se tak především mírou intenzity zásahu do práva na soukromí a práva na informační sebeurčení při aplikaci zákona o střetu zájmů žalovanou. Hlavním účelem zákona o střetu zájmů je veřejná kontrola nad transparentním výkonem veřejné správy, v poměrech projednávané věci tedy veřejná kontrola nad výkonem funkce žalobců s tím, že cílem je vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, jakož i v důsledku zajištění důvěry veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci. Dalším cílem zákona je důraz na kontrolu obsahu podaných oznámení evidenčním orgánem. Ústavní soud v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 shledal protiústavním pouze způsob, jakým k zveřejnění shromážděných dat došlo, naopak samotné oznámení považoval za prostředek potřebný, neboť stejného účelu nelze ve stejné míře dosáhnout jinými prostředky, zejména pak pokud jde o prevenci střetu zájmů a možnost veřejné kontroly střetu zájmů. Samotné oznámení tak nelze shledat nepřiměřeným prostředkem, neboť při vstupu do veřejné funkce lze počítat s určitými omezeními. Klíčovým je samotné zveřejnění majetkových oznámení, jelikož samotná okolnost jeho poskytnutí a dostupnosti veřejnosti plní z hlediska střetu zájmů a omezení klientelismu a korupce potřebnou preventivní a kontrolní funkci. [jméno] intenzity žalobci namítaného zásahu je značně limitována mírou odpovědnosti každého veřejného funkcionáře ve veřejné sféře za výkon své funkce, které odpovídá kontrola jeho majetkových poměrů veřejností, lze tak od veřejného funkcionáře očekávat vyšší míru odolnosti při zásahu do jeho práv na soukromí plošným zveřejňováním citlivých údajů z jeho soukromí při naplnění účelu zákona o střetu zájmů, kterým je kontrola veřejnosti. [jméno] intenzity zásahu v porovnání s účelem a cílem, která podaná oznámení sledují, proto nepostačuje pro závěr, že stát odpovídá pro porušení práva na soukromí a práva na informační sebeurčení za nemateriální újmu, která žalobcům v souvislosti s postupem žalované aplikující účinnou právní normu v rozhodném období vznikla.

22. Nakonec i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uvedl, že podání oznámení podle zákona o střetu zájmů má především umožnit kontrolu veřejnosti, a i proto Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, protože jinak by veřejnosti zcela odepřel přístup k tomuto mechanismu veřejné kontroly až do doby, než by zákonodárce odstranil pochybení označená Ústavním soudem.

23. Odvolací soud proto uzavírá, že postupovala-li žalovaná až do [datum] podle účinné, i když Ústavním soudem již deklarované protiústavní právní úpravy (tím spíše i v době před vydáním derogačního nálezu Ústavního soudu), zasahovala tím sice do ústavně zaručených práv žalobců na soukromí a informační sebeurčení, avšak naplňovala tím i hlavní cíl zákona o střetu zájmů, kterým je kontrola veřejnosti nad transparentním výkonem veřejné správy. Postup žalované tak obstojí i v testu přiměřenosti a nelze jej ani z tohoto pohledu shledat nesprávným.

24. Odpovědnost žalované by tedy přicházela v úvahu, pokud by při činnosti, spojené s výkonem pravomocí orgánu veřejné moci, nebo v důsledku ní, došlo k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání žalované, což se ale nestalo. Žalovaná pak neodpovídá za to, že byl přijat zákon, který byl posléze shledán protiústavním, tedy za legislativní činnost, neboť ta není úředním postupem ve smyslu OdpŠk (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 2064/2005).

25. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř potvrdil, včetně věcně správného nákladového výroku, který je v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

26. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu přiznal žalované, která byla v odvolacím řízení plně úspěšná. Náklady odvolacího řízení tvoří paušální náhrada nákladů za jeden úkon po [částka] dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za sepis vyjádření k odvolání, tuto částku odvolací soud poměrně rozdělil mezi žalobce. Třídenní lhůtu k plnění odvolací soud stanovil podle § 160 o. s. ř.

Poučení